USA+Rumunsko+GB+Maroko

Hudební arsenál

2010-06-02T16:18:00.000-07:00

Často, když někam na akci dotáhnu více než 2 kytary jsem tázán, kolik těch kytar a jiných nástrojů doma sakra mám...

Většinou nejsem schopen relevantně odpovědět, špatně se to počítá....

V posledním měsíci se mi jich doma ale nakupilo tolik, že mi připadlo k věci, si o tom udělat nějakou trvalou dokumentaci (toto množství je doufám pouze dočasné, mým snem je zbavit se alespoň pěti kytar a dvou houslí :)

...takže...

7x šestistrunná kytara (jedna elektrická)

3x dvanáctistrunná kytara

2x baskytara (jedna bezpražcová)

1x pětistrunné banjo

3x čtyřstrunné housle

1x pětistrunné housle(elektrické)

1x violoncello (čtyřstrunné)

....celkem to vychází na 112 strun :)

Středa - Rabat

2009-12-13T15:07:00.000-08:00

Ráno vstával první Kraťa, jehož skupině jel autobus v 8 hodin. Kolem osmé jsme vstávali i my, kterým jel vlak v 9.00. Mořské skupince jsme věnovali jeden náš spacák a společnou "leteckou" tašku, druhou tašku a spacák jsme nechali na pospas skupině pouštní. Měl jsem trošku špatný pocit z taxíků, poprvé jsme byli v situaci,kdy jsme se opravdu potřebovali někam dostat a měli jsme na to konkrétní a značně omezený čas a kdy varianta chůze pěšky v případě vysoké ceny, nepřipadá v úvahu. Taxík se nám vnutil hned před hotelem a z původních padesáti jsem to stáhnul na 30 (původně jsem chtěl 20, ale těch 10 Dr už nás nezabilo). Na nádraží jsem šel koupit jízdenku první třídou do Rabatu. Když prodavač vyřkl sumu Ráno vstával první Kraťa, jehož skupině jel autobus v 8 hodin. Kolem osmé jsme vstávali i my, kterým jel vlak v 9.00. Mořské skupince jsme věnovali jeden náš spacák a společnou "leteckou" tašku, druhou tašku a spacák jsme nechali na pospas skupině pouštní. Měl jsem trošku špatný pocit z taxíků, poprvé jsme byli v situaci,kdy jsme se opravdu potřebovali někam dostat a měli jsme na to konkrétní a značně omezený čas a kdy varianta chůze pěšky v případě vysoké ceny, nepřipadá v úvahu. Taxík se nám vnutil hned před hotelem a z původních padesáti jsem to stáhnul na 30 (původně jsem chtěl 20, ale těch 10 Dr už nás nezabilo). Na nádraží jsem šel koupit jízdenku první třídou do Rabatu. Když prodavač vyřkl sumu, protočily se mi panenky. Po nástupu do vlaku se ale ukázalo, že 360 Dr investovaných do cesty první třídou byla jedna z nejlepších investic posledních dvou dnů. Zatímco my jsme seděli v kupé pouze s jedním velice seriózním pánem, všechny ostatní vagóny byly napěchované k prasknutí různými podivnými existencemi. Asi po čtyřech hodinách jsme vystupovali na nádraží Rabat - Villa.

Rabat je politickým hlavním městem Maroka (místní říkají, že Maroko má 4 hlavní města - Rabat politické, Casablanca ekonomické, Marakeš turistické a Fés historické) a sídelním městem krále, parlamentu a vůbec všech institucí, které mají něco společného s vládou. Cestu do mediny jsme našli velmi rychle a napoprvé jsme se ubytovali v Hotelu Du Central, který byl přímo u brány do mediny. Tady jsme udělali první chybu - Rabat vypadal diametrálně jinak, než Marakeš - skoro nikdo nechodil v pyžamu, auta byla novější padesáti let a vůbec všechno vypadalo mnohem evropštěji, než kde jinde...proto jsme se rozhodli navýšit minimální cenu 40 Dr za noc, na 60. A protože první hotel, který jsme potkali, nabídl cenu 60Dr/noc, bez dalšího váhání jsme se ubytovali, aniž bychom se šli nejdřív podívat na pokoje a na to, zda tu jsou evropské záchody.

Pokoj byl naštěstí v pořádku, prostorný, čistý a s dvěma obrovskými postelemi. Jedinou nevýhodou bylo, že nesvítilo světlo, a neměl žádnou zásuvku, což jsme ale vzhledem ke stavu nabití našich spotřebičů byli ochotni akceptovat. Zato záchod měl do evropského velice daleko, s jistou mírou kritičnosti by se dal nazvat přímo tureckým. Naštěstí jsme s ním neměli žádné velké záměry, takže to zase tolik nevadilo. Bylo k poledni a my jsme postupně dostávali hlad. Rozhodli jsme se oběd odbít pouze v McDonaldu, nebo v čemkoli podobném s tím, že na pořádné jídlo si zajdeme až večer. Prohlídku města jsme začali směrem zpět k nádraží, kde šipky ukazovaly,že by měl být parlament a hlavní mešita. Kolem velké mešity jsme narazili na hradby, které vypadaly podobně, jako hradby mediny, jen s tím rozdílem, že za nimi nebyla špinavá čtvrť plná páchnoucích třžišť, ale nová upravená silnice, obehnaná čistě střiženým živým plotem a vůbec to tam vypadalo velice upraveně. Chodilo tam poměrně hodně lidí, čímž jsme nabyli dojmu, že bychom tam mohli chodit taky. Asi po deseti metrech za hradbama nás ale zastavil nějaký policajt, ne příliš dobře hovořící anglicky. Z jeho gestikulace jsme pochopili, že tam nemáme co dělat a že máme hodně rychle vykvajznout (pozn. překladatele: je zajímavé, že ať už umí někdo cizí jazyky sebeméně, slovo "vykvajznout" umějí použít prakticky všichni a to v jakémkoli světovém jazyce). O kilometr dál jsme potkali podobnou bránu, u které se nabízel druhý pokus na proniknutí dovnitř. Vzhledem k tomu, že hlídající policajt stál už 10 metrů za bránou, tuto variantu jsme předem zavrhli a začali se vracet zpět, směrem na hotel.

Bylo kolem 15 hod a my jsme stále nenašli nic k jídlu (teda nahoře v moderní části města občas nějaká ta restaurace byla, vypadala zase ale příliš luxusně, než abysme do ní šli). Proto jsme přešli na plán B - jít do Mediny a tam si na náměstí sednout do první restaurace, která tam bude. Bohužel, jak se ukázalo, medina Rabatu se od té v Marakeshi dost diametrálně liší. Zatímco v Marakeshi je centrum obrovské a prostorné, s několika náměstími (včetně největšího afrického náměstí Jemma El Fna), širokými ulicemi a trhovými stánky pouze tam, kam se vejdou, Rabat je jeho pravý opak. Úzké, dlouhé uličky přeplněné lidmi, po krajích beze zbytku zaplnněné stánky se vším možným (většinou je to buď ovoce, ryby, nebo slepice - všechny tyto stánky generují neuvěřitelný smrad, což v kombinaci s malou rychlostí "průtoku" ulicemi a množstvím lidí kolem, dělá rabatskou medinu naprosto nezaměnitelnou s čímkoli jiným.

Medinu jsme prošli srkz nasrz a za celou dobu jsme narazili pouze na jeden poutač na restauraci, který byl zato o to výraznější. Potěšeni, že místní konečně přišli na to, jak funguje marketing, jsme se vydali po cedulích. Bohužel marketing zde ještě není zase na takové úrovni, takže v nejméně přehledné části se šipky vedoucí k restauraci ztratily a dál jsme je už nikdy nenašli. Po dvou dalších okruzích (nebo přesněji křížích) medinou jsme to vzdali a rozhodli se vydat zpět do nové části města a sednout si do první restaurace. Narazili jsme na velice dobře vypadající pizzerii, ale když jsme si sedli ke stolu, začal na nás číšník něco francouzsky mluvit. Anglicky bohužel moc neuměl, takže jediné, co jsme z toho pochopili, je, že není čas na snídani, takže tam nemáme co dělat. Pokusili jsme se mu sice vysvětlit, že taky nechceme snídani, ale pořádnou večeři, ale číšník trval na svém, takže jsme odešli. Podobně to bylo ještě v dalších dvou restauracíh, v jedné nám dokonce zamkli před nosem, když jsme si prohlíželi jídelní lístek vyvěšený na dveřích. V poslední restauraci, kterou jsme zkusili mluvili trošku anglicky, takže jsme konečně pochopili, že přestože jsme v business sekci města, i tady mají ramadán, takže do 18 hodiin nic nedostaneme. Smířeni s osudem jsme se začali pomalu vracet směrem k hotelu, když jsme potkali McDonald (aniž bych nějak preferoval toto stravovací zařízení, nebo mu nedejbože chtěl dělat reklamu, musím konstatovat, že mě toto setkání značně potěšilo), kde ramadán nedrží, takže se nám konečně podařilo najíst. Cestou zpět jsme se stavili ještě v hotelu, abychom se přesvědčili, že nám stále ještě nevykradli pokoj, a vydali jsme se na druhý konec města, do zahrad, které jsme cestou potkali. Netrefili jsme se ale úplně přesně do zahrad a místo toho jsme se dostali na místní hřbitov. Tam se k nám nenápadně přidal borec, který nás později za slušný peníz provedl po městě. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že v celém čtyřmiliionovém městě mají jediný hřbitov a to ten, kterým právě procházíme (a jeho velikost tomu odpovídala). Kromě toho jsme se dozvěděli, že dělá instruktora v místním serfařském klubu (který mu mimochodem patřil), že ramadán zase tak nedodžuje a že kouří hašiš. Ukázal nám královský palác, místní kasbu(al kasba je slovo mající několik významů, které mají všechny něco společného s opevněním.. V tomto případě šlo o velice stísněné "sídliště", hustotou obyvatelstva připomínající medinu s tím rozdílem, že místo trhoveckých stánků se tady se stejnou hustotou bydlí. Jak bylo naznačeno na začátku komentáře, celý tento komplex byl opevněný asi dva metry silnými a čtyři metry vysokými hradbami), a pobřeží. Rabat, přestože leží na pobřeží nemá žádný přístav a tento nedostatek se po několika stech letech snaží napravit až teď, s pomocí nějaké dubajské firmy, která jim přístav staví.

Prohlídkou města jsme skončili a šli spát.

Úterý 15.9. Vodopády a berberské trhy

2009-11-19T08:38:00.000-08:00

pozn. autora - v tomto díle je poněkud větší množství fotek na stejné téma, které hovoří samo za sebe; nepovažoval jsem proto za nutné obohacovat je dalším komentářem. Jakkoli dlouho tedy budete držet nad obrázkem kurzor myši, nebude vám to nic platné, žádné komentáře se neobjeví:)

Ráno jako první vstal Kraťa, kterého jsme jmenovali hlavním vyjednavačem ve věci autobus. Když se vrátil, prohlásil, že autobus je přistaven, ale že se nebude patrně jednat o dvojdenní výlet s přespáním ve stanu na poušti, ale pouze o jednodenní cestu na vodopády a zpět. Zjistil totiž, že poušť je na opačné straně, než vodopády, a že ve dvou dnech se oboje nedá v žádném případě stihnout. Cesta na vodopády pak bude trvat kolem tří hodin a na místě si uděláme okruh asi na hodinu a půl.
Petr si mimo jiné vzal ještě ručník a plavky, a vyrazili jsme. Řidič třináctimístného tranzitu mohl mít kolem 30ti let, jmenoval se Azíz a uměl velice dobře anglicky. Cestou jsme nabrali skupinu B u jejich hotelu a protože jsme nesnídali, naším dalším cílem byl supermarket, kde jsme si nakoupili snídani.

Megamarket Metro měl do supermarketu sice hodně daleko, naštěstí ale z té lepší stránky. Jediné, o co jsme se báli, abychom nemuseli nakupovat vše po deseti kusech, což nakonec nebylo třeba. Jediné, co v obchodě chybělo, bylo pečivo. Dlouho jsme hledali nějakou náhradu, nakonec jsme našli sáček sucharů, které jsme jako náhražku chleba nakonec použili.
Cesta od obchodu k vodopádům připomínala spíše jednu velkou party, neustále si někdo podával sušenky, pití, sýr, ovoce a další potraviny, zatímco řidič, mající ramadán, se tvářil, jakože to nevidí a vůbec nemá hlad.
Jen nám lehce připadlo, že čím více se v autě paří, tím více to s námi drncá, hází a dělá další, cestu nezpříjemňující manévry.

K vodopádům Uzúd jsme dojeli kolem 13. hod. Odmítli jsme si rezervovat restauraci u parkoviště (rezervace nám byla nabídnuta přesto, že neměl zrovna plno a ani to nevypadalo, že by se měl stávající stav v nejbližších okamžicích rapidně změnit) - přesto to byl významný obchodní tah, protože cestou dolů k vodopádům bylo dalších pět restaurací a člověku je pak blbé najíst se dole, když má nahoře rezervaci v úplně prázdném lokále). Vodopády byly trošku špinavé (trošku... vypadaly, jako by se tu zrovna točila reklama na čokoládu) a jejich klasický vzhled nám připomínaly pouze pohlednice, které visely na každém stánku, kterých bylo po cestě nepočítaně. U vodopádů jsme strávili necelou hodinum pak jsme se jali vracet zpět. Začali jsme řešit oběd, což nakonec dopadlo tak, že jsme si pouze u místní trhovkyně nakoupili chlebové placky po 5 Dr a v autobuse jsme snědli zbytek zásob z rána.

Protože se nám nechtělo ještě domů (resp. když už jsme sem jeli tak dlouho, tak ať to neskončí jen na vodopádech), zeptali jsme se Azíze, jestli není v okolí ještě něco zajímavého. Azíz nám nabídl, že by nás mohl vzít na berberské trhy, které jsou tady nedaleko a které vypadají podstatně jinak, než trhy, na které jsme zvyklí z Marakeše, nebo z hor. Ne zrovna nadšeně jsme souhlasili (když jsme se ptali, co je kolem zajímavého, rozhodně jsme neměli na mysli berberské trhy), a po deseti minutách jsme už vystupovali z autobusu. Azíz měl pravdu, trhy se opravdu dost lišily od toho, co jsme zatím viděli v Marakeši, nebo v horách. Oproti horám byla zásadní změna - zatímco na horách prodávali berberské věci pro turisty, tady prodávali normální věci pro berbery - takže zatímco na horách vyměníte svoji kšiltovku za originál berberský turban (ve kterém stejně žádný berber nechodí, protože všichni berbeři do jednoho mají pletené čepice), tady můžete koupit svoji kšiltovku zpět za těžké dirhamy.

Sekce, ve které bylo oblečení, případně smíšené zboží, jsme proběhli celkem bez povšimnutí, protože nebylo čeho si všímat. Kde jsme zpozorněli, byla sekce "potravin". Na hácích tu visely stažené mrtvé kozy, na pultíku jednoho stánku ležela hromada čehosi organického, o čem se nikdo ani neodvážil spekulovat, co by to mohlo být, všude po zemi se válely vnitřnosti a uřezané hlavy drůbeže, případně mrtvé ryby. Některá z holek navrhla, abychom se drželi pohromadě, usmívali se a nenápadně, ale rychle odsud vypadli. Nápad to byl docela dobrý, pouze jeho realizace se příliš nevyvedla - nelze se tvářit nenápadně, když jste na tržišti jediní, nemající berberský původ a k tomu ještě každý druhý člen skupinky drží v ruce foťák a jednou za pět sekund velice nenápadně (a s pronikavým blesknutím) zmáčkne spoušť. Ani nevím, jak jsme se ocitli v autobuse. Azíz se ani nezeptal, jestli jsme něco koupili, šlápl na to a vypadli jsme.

Cesta zpátky ubíhala asitak stejně rychle, jako cesta tam, jen s tím rozdílem, že auto ještě víc házelo, takže v nejzadnější řadě se nedalo spát, aniž by člověk jednou za deset minut nenarazil hlavou do stropu dva metry nad ním (pozn. autora - v prvotním zápalu jsem se pokoušel psát... v takovém případě člověk jednou za deset minut propíchne ukazováčkem klávesnici...po destrukci čtvrté klávesy jsem naznal, že bude lepší vše napsat až v klidu hotelového pokoje).
Když jsme dojeli na hotel, Libour ulehl do postele a do večera z ní pak už skoro nevstal. Když se Verča dozvěděla o tom, že dnes zase přijde skupina B a že tentokrát už by střešní mejdlo opravdu být mohlo, kategoricky prohlásila, že v takovém případě se musíme já s Vojtou přestěhovat na střechu a oni půjdou na naše místa. Jinak žádná party být nemůže.
S Vojtou jsme rádi souhlasili a aby nemohli říct, že jsme je nevarovali, naznačili jsme jim, že přítomnost na střešní party může být nakonec docela výhra. Náznaky byly ignorovány a za deset minut klesal Libour s malým baťúžkem, v patách s Verčou, ověšenou zavazadly od hlavy až k patě. Mají, co chtěli. V porovnání se spaním v našem pokoji, jehož okno míří přímo do ulice, ve které probíhají trhy, jezdí mopedy, řvou lidi a čas od času nějakej náklaďák vysype asi třicet tun uhlí, je budoucí party na střeše asi jako šumění lesa v jarním ránu. I kdyby jsme se všichni opili jak duhy, stáli celou noc nad Libourem a zpívali mu do ucha ruské lidové písně, nebyl by na tom hůř, než lehnout si jen na chvíli do našeho pokoje. Ale varovali jsme je.
Kolem půl deváté jsme odešli k mešitě Koutoubia, podívat se podrobněji na večerní modlitby. Dostali jsme se poměrně blízko, asi deset metrů za posledního věřícího, a postupně jsme kolem nich procházeli. Když jsme se dostali do ženské sekce (muslimové mají prostor pro modlitby oddělen několika stupni - v samotné mešitě jsou duchovní a vysoce postavení věřící, "široká veřejnost" je potom rozmístěna kolem mešity. Ženy mají vyhrazenou vlastní sekci, ještě trošku dál), oslovila Vojtu skupina kolemjdoucích žen, patrně na téma, že tady nesmí natáčet, nebo fotit. Vojta schoval foťák a mezitím se skupinka žen poradila s nějakým duchovním, a společně s ním se k Vojtovi vrátili. Začali mu něco arabsky říkat, ukazovali na foťák, a že má jít někam s nima. Už to vypadalo, že bude Vojta veřejně ukamenován, když se arab začal hrozně smát a sdělil mu, že fotografování nikomu nevadí (pozn. překl. "Camera - OK").

Mezitím nás prozvonil Kraťa, že druhá skupina právě dorazila na hotel.
My jsme tam dorazili vzápětí a začala party, jejíž předmětem bylo dohodnout další postup. V podstatě jsme se rozdělili na tři skupinky - první, nejměkčí, tvořená Kraťou, G, Evou, Verčou a Libourem, která se rozhodla odjet k moři a tam se až do konce pobytu vyplesknout na pláž a nic nedělat. Druhá, tvořená Petrem, Vojtou, Bárou, Martinem (a jako frakce, která prosazovala jízdu stopem, taky Johny s Luckou), plánovala odjet do pouště, postavit tam pískuláka, projet se na velbloudech a zasurfovat si na dunách. Třetí skupinku jsme pak tvořili já s bratrem, kteří jsme chtěli odjet domů o dva dny dříve a na poušť jsme proto nemohli. Naše varianta byla schůdná pro všechny flákače od moře (bohužel celou akci moderující kraťa to tak nepojal a naši variantu označil jako "pro ty, kteří chtějí odjet o dva dny dříve"), dojet přes Casablancu (ekonomického "hlavního města") do Rabatu (sídelního města krále a politického "hlavního města), a odtud další den do Fésu (historického "hlavního města"), odkud jsme odlétali.
Mezitím, co jsme se hádali, došla od maminky SMS, která kromě interních sdělení obsahovala také novinky z domova - Topolánek složil mandát ve sněmovně, Paroubek nepodpořil předčasné volby... rozjela se subdiskuse, zda se za takovéto politické situace vracet vůbec domů...
V této době jsme začali vnímat i majitele hotelu (teď už nazývaného Salám - podle muslimskéhop pozdravu, který při každém vstupu opakoval), začal pravidelně v asi půlhodinových intervalech docházet do našeho pokoje a vynášet odpadky, přičemž bral účastníkům akce plechovky doslova z ruky. Veškeré nabídky, aby se přidal, nebo se taky napil, velice slušně odmítl, vždycky jen odnesl prázdné plechovky.
Po oficiálním konci party (když jsme se dohodli na všem, na čem jsme potřebovali) jsme zašli ještě dolů na náměstí na večeři. Poté jsme se vrátili na hotel, kde na střeše probíhala afterparty

Pondělí 14.9. - Prohlídka Marakeše

2009-11-08T09:16:00.000-08:00

Předchozí den jsme se se se skupinou B dohodli, že se sejdeme v 10 hodin ráno, na kešce v zahradách Menarra. To mělo tu zásadní výhodu, že kešky jsou jedny z mála míst, které jsou současně zajímavé a současně jsou od nich známy přesné souřadnice. Původní nápad, vstávat v půl deváté a stavit se předtím někam na snídani, ztroskotal hned v půl deváté, kdy nikdo nevstal. Kolem půl desáté se konečně dostáváme z hotelu a svižným krokem míříme k asi 3km vzdálené kešce.
Do zahrad, ve kterých se keška nachází se dostáváme kolem 10.10 a společně s Kraťou a Peťanem utváříme předsunutou akční skupinu, která měla za cíl najít kešku (a s ní i skupinu B) co nejdříve, aby skupina B moc dlouho nečekala.
Kešku jsme našli na konci zahrady v obvodové zdi (krása geocachingu spočívá v tom, že jednotlivé skrýše bývají na místech, které jsou něčím zajímavé. Rozhodnete-li se tedy odlovit kešku v oblasti, o které nic nevíte, máte 90% pravděpodobnost, že se současně podíváte na nejzajímavější místo v oblasti). Kolem zdi tekl malinký kalný potůček, vyhloubený za účelem zavlažování zahrady, válely se odpadky a (naštěstí v bezpečné vzdálenosti od skrýše) jakési rozkládající se zvíře, které mohlo být kdysi kozou. Méně zajímavé místo v Marakeši by člověk hledal asi velice dlouho a to bez záruky, že by nakonec takové našel (v souvislosti s předchozí poznámkou o geocachingu tedy platí, že tentokrát jsme se trefili do těch deseti procent, přesněji do toho mizivého zlomku procenta, kdy je keška na tom nejméně zajímavém místě v oblasti). Skupina B se ale v okolí nikde nevyskytovala, nebyla zalogovaná v logbooku kešky, ani neodpovídala na prozvánění.
Když jsme se asi po půl hodině začali pomalu zvedat k odchodu, přišla lakonická zpráva od skupiny B, že se jim špatně loví satelity, že jsou u vchodu do zahrady a že je tam máme vyzvednout. Než jsme dorazili ke vchodu do zahrady, došla zpráva druhá, že jsou v úplně jiné zahradě a že se sejdeme večer.
Protože SMS jsou drahé (11kč) a domlouvat náhradní plán by bylo značně komplikované, rozhodli jsme se druhou skupinu zanechat jejímu osudu a Marakeš si prohlédnout sami.
Jediná (a o to zásadnější) nevýhoda, kterou s sebou toto rozhodnutí neslo, spočívala v tom, že skupina B měla průvodce, zatímco skupina A ho nechala na hotelu, protože jí připadlo redundantní mít průvodce dva.
Před odchodem ze zahrad ještě Vojta navrhl návštěvu Pavillonu - dvojpatrového baráku obehnaného vysokou zdí, u vchodu s týpkem vybírajícím 10Dr vstupného. Ne, že by Vojta alespoň tušil, co bývá v takovém pavilonu zajímavého, touha vidět ho zevnitř pramenila zejména z toho, že se tam vybírá vstupné, tak tam prostě něco zajímavého být musí.
Týpek u přepážky toho anglicky příliš nenamluvil, takže se nám ani nepodařilo zeptat se ho, co je uvnitř tak zajímavého, že za to chce 10 Dr. Popravdě řečeno, doteď toho lituji, protože bych opravdu moc rád věděl, co by nám na to řekl. Vnitřek pavilonu byl asi 5 metrů široký a 10m dlouhý. Kromě jakýchsi ne zrovna bohatých ornamentů na stěnách tu nebylo vůbec nic a jedinou pozornost proto budily zásuvky, umístěné po 1,5 metru po celém obvodu pavilonu, což zanechalo v náhodném návštěvníkovi dojem, že se ocitl spíše v nabíjecím centru, než v pavilonu uprostřed marocké zahrady. Rozhodli jsme se vylézt po schodech do prvního patra. Na krátkém točitém schodišti jsme napočítali dalších sedm zásuvek a po vnitřním obvodu celého prvního patra jich mohlo být dalších 15, když nepočítám dalších pět na terase. Z terasy byl krásný výhled na celou zahradu, ale ne zase tak krásný, aby stál za 10 Dr. Naším hlavním závěrem z této návštěvy bylo, že až někde po nás budou chtít zase za vstupné 10Dr, vezmeme si ssebou alespoň všechny nabíječky, které máme, aby jsme z toho měli alespoň něco.

Po návratu z pavilonu vyvstala nová potřeba - návrat na hotel a získání průvodce. Johny s Luckou prohlásili, že plánování na hodinu dopředu je příliš organizované a oni že jsou spíše pro spontánní akci. Na základě toho se odtrhli a dalších pár hodin jsme o nich neslyšeli..

Protože se nám nechtělo vracet se na hotel pěšky, rozhodli jsme se obětovat každý 10Dr, pokud nás někdo na hotel doveze. Přímo před zahradou stály taxíky pro tento účel jako stvořené. Taxikář nám nabídl cenu za odvoz sedmi lidí 100Dr. Celkem bez problémů se nám to podařilo srazit na 60, což se nám ale stále zdálo moc a prohlásili jsme, že buď za 50, nebo jdeme pěšky (tato výhrůžka platila spíše pro nás - zkuste někomu vyhrožovat tím, že se seberete a místo taxíkem půjdete pěšky). Taxikář nás ještě chvíli přesvědčoval, že 60 je "good price" a když se nám nepodařilo mu vysvětlit, že 50 je "better price", otočili jsme se a šli jsme pěšky (k obrovské nechuti Vojty, který cestu taxíkem prosazoval nejvíce - v jednu chvíli dokonce navrhoval se za taxikářem vrátit a dát mu 60Dr). Asi po dvou stech metrech zastavil na okraji silnice taxikář s tím, že nás vezme za 50. Šest lidí se vešlo k němu, já jsem se nasáčkoval do malého taxíku s posledním volným místem, který jel zrovna okolo.

Chybou komunikace jsme nakonec u hotelu zaplatili 55Dr, což ale nebyl zase takový problém (vzhledem k tomu, že cena 50Dr nebyla otázkou naší finanční situace, ale naší cti). Na hotelu jsme nabrali průvodce a vyrazili jsme na vedlejší terasu dát si něco k jídlu. Libour s Verčou, kteří většinu dne stále něco snídají, obědvají, nebo večeří (v závislosti na denní době) byli zrovna po snídani, takže neměli potřebu dávat si v restauraci žádné vydatné jídlo a dali si pouze marocký olivový salát. Následován jejich příkladem, si Kraťa objednal to samé.
Já s bratrem, Vojtou a Petrem jsme se rozhodli dát si něco vyslověně marockého a protože jídelní lístek byl francouzsky, vybrali jsme si poměrně naslepo (pouze jsme vzdáleně rozeznávali, jestli se jedná o hovězí - beuf, nebo kuřecí - petite maso).
Když jídlo přinesli, Libour s Verčou a Kraťou splakali nad olivovým salátem a po ochutnání dvou oliv prohlásili, že zase takový hlad nemají. My jsme se svými "Tajine" byli na výsost spokojeni a na marockou kuchyni jsme si zatím nemohli v nejmenším stěžovat (pozn. šéfkuchaře - Tajine není ani tak druh jídla, jako spíše způsob jeho přípravy. Samotné slovo Tajine vyjadřuje hliněný, hluboký, asi 20cm široký talíř s kónickou, asi 30cm vysokou hliněnou pokličkou. Do této nádoby se vloží jídlo, obložené zeleninou, nebo jinou oblohou dle vlatního výběru, a celé se to dá do trouby. V okamžiku podávání je talíř proto velmi horký).

Po obědě jsme se vrátili zpět na hotel, abychom nabrali zavazadla, která jsme na při jídle nepotřebovali (pozn. autora - je až s podivem, jak málo zavazadel člověk při jídle využije). Libour, přestože pozřel pouze tři olivy, se těmito cítil tak zmožen, že vyhlásil siestu a původně naplánovaný půlminutový pobyt na hotelu se tak značně protáhl.
Mezítím psal Johny, že si půjčili kdesi skůtr, ale že už je nebaví na tom jezdit, takže dojedou k nám na hotel, kde se vystřídáme.
Protože ale některým z nás přišla siesta až příliš dlouhá, vyhlásili jsme akci, že se s Johnym potkáme u minaretu mešity Koutoubia (ne, že by na první pohled bylo zřejmé, kde to je, užitečnou mnemotechnickou pomůckou ale bylo, že to byl nejvyšší minaret v Marakeši a že byl vidět skoro odevšad), což byl první cíl, který jsme si v průvodci vybrali.

Myšlenka na jakoukoli aktivitu se nesetkala s velkým ohlasem, zejména Libour s Verčou ji prakticky ignorovali a pouze nás ujistili, že už pomalu jdou.
Po dalších patnácti minutách čekání jsme jim oznámili směr naší cesty a odešli jsme.
K našemu prvnímu cíli jsme dorazili asi po deseti minutách volné chůze. Minarety obecně jsou věže mešit, na kterých stávali muezinové s obrovskými troubami a zvali k modlitbám (ať už v jakékoli denní době). V dnešních dobách už na minaretech nikdo nestojí a na věžích jsou pouze umístěny rozhlasy a WiFi antény. Před mešitou je pak obrovská plocha, pokrytá bambusovými koberečky, na kterých se věřící modlívají, nebo serfují na internetu (podle toho, jestli je oslovily rozhlasy, nebo wifi antény).
Mešitu jsme si obešli a u vchodu jsme se zastavili, abychom zjistili, jestli se může dovnitř. V podstatě jsme čekali na to, zda do mešity vejde nějaký turista a v konečně dlouhé době z ní vyjde živ a zdráv. Během čekání dorazili Libour s Verčou a protože jsme dosud neviděli žádného turistu ani jít dovnitř ani ven, rozhodli jsme se místo opustit (dalším důvodem, proč jsme odchod od mešity urychlili, byl kolemjdoucí prodejce slamáků, který nám začal postupně všem nasazovat na hlavu klobouky a přesvědčovat nás, že bez jeho klobouku za 40 Dr nemůžeme odejít).

Od mešity jsme pokračovali směrem, kde jsme tušili palác Bahia. Prošli jsme několika uzoučkými uličkami a několika ještě užšími. Zvláštní je, že i těmi nejužšími a nejpřeplněnějšími uličkami projížděly co deset sekund v obou směrech skútry a hlasitým troubením si razili cestu davem. V jedné takové uličce jsme v protisměru narazili na Martina s Bárou, kteří se zrovna vraceli od našeho cílového paláce s tím, že mají zavřeno a s otázkou, jestli jsme už viděli hrobky. Když jsme řekli, že ne, podivili se naší pošetilosti, jak jsme schopni jít ze směru, kde je něco tak úžasného, jako jsou hrobky, a ani o nich nevědět, nebo je dokonce nenavštívit.
Přidali jsme se tedy a hledali jsme hrobky společně. Byl to sice trošku problém, protože jsme volili uličky spíše menší, v mapě nezakreslené, a občas končící jakousi černou chodbou, do které jsme raději ani nešli.

Vstup do hrobek stál 10 Dr. Zbystřili jsme, protože tato suma byla tou dobou v klatbě, a začali jsme se přesvědčovat, jestli máme nabíječky. Bohužel jsme je neměli, takže další postup představoval zbytečné riziko, že utratíme peníze za něco, kde si ani nenabijeme telefon.
Hrobky byly o něco málo zajímavější, než pavilon, zejména proto, že jsme to měli i s Martinovým odborným výkladem (který byl lehce podepřen textem v průvodci...S troškou kritického nadhledu by se dalo dokonce říct, že se Martinův výklad nápadně shodoval s textem v průvodci). Sestávaly ze dvou budov, z nichž první byla modtlitebna a druhá, se třemi místnostmi, byla samotná hrobka. Všude kolem byly mozaikové náhrobní desky (dohromady tam bylo pohřbeno kolem 300 lidí). Problém se vyskytl ve chvíli, kdy Martin našel v průvodci něco, co vůbec nekorespondovalo s tím, co zrovna vidíme. Průvodce popisoval fascinující místnost s lehkým osvětlením a podkovovité výklenky se špičatou klenbou umístěnou na neuvěřitelně jemném seskupení sloupů, což jsme poněkud neviděli. Rozhodli jsme se, že neodejdeme do té doby, dokud před námi nepřestanou schovávat neuvěřitelně jemné seskupení sloupů a v zápalu touhy po poznání se někteří z nás šli podívat i na záchod (pozn. autora - ačkoli připouštím, že někteří akulturní jedinci tam šli za podstatně méně vznešeným účelem), zda se uskupení sloupů neskrývá zde. Průzkumnící vyšli ven, s výrazem uspokojení. Bohužel se ukázalo, že jejich spokojený výraz se nezakládá na nálezu neuvěřitelně jemného seskupení sloupů, ale na něčem úplně jiném. Nakonec jsme zjistili, že popis oné fascinující místnosti celkem sedí na první místnost (modlitebnu), takže jsme se do ní vrátili, Martin nám znovu přečetl o krásách místnosti a s pocitem, že nám v hrobkách nezůstalo nic skryto, jsme se vrátili zpět na náměstí.

Další památka, palác El Badi, byl stejně jako palác předchozí uzavřen (o Ramadánu zavírají muslimové památky kolem 15. hodin). Dohodli jsme se tedy, že se večer sejdeme v Chesterfield Pubu (podle průvodce jedno z lepších míst v Marakeshi, kde točí pivo) a pak se uvidí, co dál.
Po příchodu do hotelu si většina lidí lehla do postele a simulovala horečku, nebo přinejmenším smrtelnou únavu.
Na hotelu jsme potkali Johnyho s Luckou, kteří se vrátili z projížďky na skůtru plní zážitků. Nakonec se k nám nepřipojili, protože jim cestou došel benzin, takže jen skůtr dotlačili zpět do půjčovny, kde ho zanechali užaslému majiteli a svižným krokem odešli. Kromě toho asi dvakrát projeli Marakesh tam a zpět, asi třikrát málem srazili policajta, nespočetněkrát se ocitli v protisměru a troubili prakticky nepřetržitě od chvíle, kdy na to sedli až do chvíle, než to vrátili.
Kromě toho našli supermarket, kde si koupili pivo, které se potom neúspěšně pokusili vypít v nějakém průchodu (neúspěšně proto, že na ně začal řvát nějakej místní muslim, že je ramadán, že je to nelegální a že zavolá policii).
To nás inspirovalo k tomu, že jsme s Petrem sedli na taxík a nechali se odvést k nejbližšímu supermarketu, kde by se dalo koupit pivo (tentokrát jsme měli ale lepší plány, na naši střechu žádní ortodoxní muslimové nechodili, nebyl tedy problém uspořádat tam mejdlo). Nejbližší supermarket byl vzdálen 50Dr (pozn. autora - tedy asi 5 km - vzdálenost ve městě je mnohdy srozumitelnější počítat podle ceny, za jakou se tam dostanete taxíkem. V tomto případě se ale nejedná o fyzikální veličinu, protože vzdálenost dvou míst od sebe se může diametrálně lišit podle vyjednávajícího potenciálu cestujícího... na druhou stranu kdysi dávno Einstein popsal jev zkracování vzdálenosti a času, který je závislý na pozorovateli, v tomto případě cestujícím). Supermarket jsme o kousek přiblížili tím, že jsme si dohodli obousměrnou cestu za 80 a nakoupili jsme plato piva a jakýsi saharský likér (ten jsme vybírali podle nejlepšího poměru cena/obsah alkoholu, a podle toho to taky vypadalo. Stálo to 20Dr, bylo toho 0.4l a mělo to 41%. Bohužel chuť nebyla z nejoriginálnějších, chutnalo to asi jako tekutý lékořicový pendrek, namočený do lihu).

Po návratu jsme se všichni (až na Johnyho s Luckou, kteří byli po večeři a piv už měli ten večer několik, a na Kraťu, kterému se neudělalo dobře a simuloval horečku) odebrali na cestu do Chesterfield Pubu, kam nás za 50Dr všechny svezl taxík.
Pub patřil do komplexu poměrně luxusního hotelu, jehož celé jedno patro bylo vyhrazeno baru, do kterého jsme šli. Velmi působivý byl zejména bazén, který se vysloveně nabízel do něj skočit, ovšem za předpokladu, že by nás napadlo vzít si plavky.
Ještě působivější byl obsluhující barman, který ani náznakem nedal najevo, že by ho nějak zajímalo, kam si v šesti lidech sedneme. Po přeskupení několika křesel jsme se konečně vešli a objednali jsme si pintu piva za 50Dr. O pět minut později dorazila i skupina B v kompletní sestavě.
Po Chesterfield Pubu jsme měli ještě v plánu navštívit Samovar (poněkud nepřesná citace z průvodce: Putyka plná barových tanečnic, reprezentující pokleslou pijáckou kulturu v Maroku. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ SE NEDOPORUČUJE VSTUP ŽENÁM). Nakonec jsme ale od tohoto plánu upustili (zejména ženská část našeho kolektivu nebyla z návštěvy Samovaru příliš nadšena) a vrátili jsme se k našemu hotelu, abychom si tady dali večeři.
Cesta zpátky byla komplikovanější, jeli jsme v deseti lidech, čtyřmi malými taxíky podle počtu lidí 3, 3, 2, 2 (pozn. autora - taxíky v Marakeši se dělí podle velikosti na tři skupiny. První skupina jsou malé taxíky - většinou staré Fiaty Uno, nebo podobně malá auta. Berou maximálně 3 lidi, přestože by se do fiatu celkem bez problémů vlezli i 4. Druhou skupinou jsou Grand Taxi - mercedesy ze 70. a 80. let, pokud je akční taxikář, pobere až 6 pasažérů (dva sedí na sedadle spolujezdce, 4 sedí vzadu. Ten, který je na sedadlle spolujezdce blíž k řidiči většinou nemá příliš rád, pokud řidič řadí dvojku, nebo čtverku. Třetí a ne příliš často viděnou skupinou jsou Transporters - dodávky a mikrobusy s blíže nespecifikovaným počtem pasažérů - ještě jsme v tom nejeli).

S taxikáři jsme se dohodli na ceně 80Dr, 20 za každý taxík. Seděl jsem v taxíku s Bárou a Martinem a řidič nám začal vysvětlovat, že ostatní jedou ve dvou, takže to mají za 20, zatímco my jedeme ve třech, takže to bude za 30. Naznačili jsme mu, ať to ani nezkouší, že říkal 20 a basta. Po chvíli se řidič začal hlasitě smát a pak nás povýšil na berbery (pozn. překl - "Hey, you are berbers, like me!").
Taxiky nás vyhodily něco kolem deváté u velké mešity, kde zrovna končila bohoslužba. Před mešitou bylo v pravidelném rastru naskládáno asi 2000 lidí, každej měl před sebou kobereček a v neurčitých intervalech se celý dav sklonil a začal mlátit hlavou o zem (tuto akci bohužel fotil pouze Martin, jehož fotky nejsou k dispozici).
Když se pak všichni začali zvedat a balit koberečky, rozhodli jsme se, že je čas vypadnout a zdekovali jsme se na náměstí.

Jako první jsme nabrali v hotelu Kraťu a vydali jsme se vykešovat místní náměstí. Odlov kešky pak spočíval v tom, že si přesně v půl desáté sedneme na náměstí do Cafe De France a položíme si před sebe na stůl GPS. Obsluha podle toho pozná, že jsme geokačeři, zapíše nás, a my se můžeme zalogovat. Cafe De France jsme našli až napotřetí a s dvouminutovým zpožděním. To bylo stejně ale jedno, protože ať jsme obsluze vysvětlovali sebevíce, že si nechceme dát ani jídlo, ani pití, že pouze chceme, aby se o nás vědělo, až se budeme logovat, nesetkalo se to s pochopením. Proto jsme se před kavárnou pouze vyfotili, což by mělo pro úspěšné zalogování stačit. Po "neúspěšném" odlovu jsme se konečně rohodli, že se někde najíme. Jako jedna z variant se nabízela právě terasa Cafe De France, přišlo nám ale hloupé tam jít poté, co jsme asi stokrát odmítli nabídky číšníka, ať jdeme dovnitř.

Nakonec jsme zapadli na malou terasu nějaké italské restaurace. Po poledním úspěchu s Tajine jsem se rozhodl, že vyzkouším druhou marockou specialitu - Brochette. Podle průvodce by to měly být sice karbanátky, nakonec se z toho vyklubal kebab (nebo špíz, jak kdo chce), opečené maso napíchnuté na špejli a ochucené několika kilogramy kari.

Na večeři bylo třeba domluvit program pro další den - zejména, jestli je lepší půjčit si více malých aut, rozdělit se do skupinek a podle zájmu se rozjet na vše strany, nebo jestli si půjčit dodávku i s řidičem a vyjet někam v kompletní sestavě (nabízelo se jet na poušť na projížďku na velbloudech a cestou zpátky k místním vodopádům). Po několika desítkách mínut místy konstruktivní diskuse jsme se definitivně shodli na tom, že si půjčíme dodávku i s řidičem.

Po večeři jsme šli volat známému majiteli hotelu v Asní. Protože bylo kolem jedenácté, měl lehce rozespalý hlas, ale slíbil, že dodávku zařídí a že máme poslat vyjednavače zítra v 8 ráno do hotelu Ali.

Po tomto úspěchu jsme se konečně dostali k prohlídce nočního tržiště.

Kromě nekonečného množství stánků se na tržišti nachází taky "uzavřená" zóna obehnaná bílými stany, u jejíž vchodu je obrovská fotografie prezidenta. Usoudili jsme, že to bude nějaká VIP sekce pro místní obyvatele a že vevnitř bude pravděpodobně nehorázná žranice. Martin nás před přílišným nadšením varoval podobenstvím ze života, odehrávajícím se v jakési hospodě v Dolní Moravě - tehdy byl před hospodou nějaký bílý stan, kolem kterého byl hroznej nával a on se tam chtěl podívat - a když se tam konečně dostal, zjistil, že uprostřed stanu stojí fotbálek a nic dalšího zajímavého tam není (ačkoli pointa tohoto podobenství se čtenáři nemusí jevit jako zrovna vydařená, poučení z tohoto příběhu plynoucí je více, než jasné).

V čele s Vojtou jsme vešli do zóny bílých stanů a po několika sekundách jsme zjistili, že se opravdu nejedná o žádné VIP, ale pouze o marockou variantu naší vietnamské tržnice.

Vojtovi jsme dali druhý černý puntík (první byl za návštěvu nabíjecího centra, aníž bychom byli vybaveni jedinou nabíječkou).

Nalákány rafinovaným uspořádáním barevných pentliček, zamířily Jana s Evou do nitra jakési budovy, kde se začala prudce zvedat koncentrace stánků a zejména lidí, kteří něco nabízejí a jsou u toho hrozně otravní. Jana vstoupila do obchůdku s oblečením, kde se asi půl hodiny nechala obskakovat místním prodavačem a nakonec si stejně nic nekoupila. Eva si mezitím vybrala ve vedlejším stánku kožené pantofle, které s Kraťovou pomocí (a poté, co asi třikrát odešli z obchodu) dostala z asi 200 na 60 Dr.

Po této akci jsme se s Pavlem oddělili a taky se vydali nakupovat. U jednoho obchodu, kde jsme se chvíli zastavili, nás odchytil borec s tím, že pokud jsme si nevybrali tady, tak nám ukáže obchod, kde si určitě vybereme. Nechali jsme se zavést do asi čtyřpatrového obchodu (který byl pravděpodobně skladem pro ten předchozí stánek), kde nám dva arabové neustále vyjmenovávali věci, které si tam můžeme koupit. Výběr byl obrovský, ale nic z toho nebylo to "ono". Asi po deseti minutách už prodejci začínali chraptět od neustálého nabízení nových a nových věcí a mě začalo bolet za krkem od neustálého kroucení hlavou, což byl ideální moment, kdy odejít. Další naháněče do obchodů jsme od té doby ignorovali a zastavili se až u obchodu s olejovými lampičkami, kde jsme konečně koupili za 60Dr malou mosaznou lampičku (ačkoli původně stála 150 a už kolem stovky obchodník prohlásil, že níž už opravdu jít nemůže a jestli se mi to nelíbí, ať si to zkusím koupit někde levněji) a spokojeně jsme odešli na hotel. Tam jsme se o chvíli později sešli všichni a rozhodli jsme se udělat mejdlo ve střešní místnosti. To nám nakonec zatrhla Verča s tím, že Libourkovi je špatně a že máme vypadnout. Vypadli jsme tedy a mejdlo nechali na další den.

Neděle 13.9. - hrdinný sestup

2009-11-02T14:54:00.000-08:00

Snídaně byla objednaná na 8 ráno, budík na 7.45 (budík jsme neobjednávali, ten jsme si prostě nastavili). Po prvním zazvonění se budí Johny a nabyv pocitu, že nikdo jiný vzhůru ještě není (vzhledem k tomu, že jsme spali hrubě přes 10 hodin, byli všichni vzhůru už kolem šesté), se snaží vymyslet a realizovat nějaký originální zvuk budíku (a právě vymyšlené zvuky hlasitě reprodukuje. Ačkoli se nedočkal jakéhokoli ohlasu, vydrželo mu to nečekaně dlouho. Jako první se ozvala Verča, která naprosto kouzelně a loajálně za Liboura oznámila, že někteří z nás tady chodí dnem i nocí do práce a ráno vstávají, takže v žádném případě nestojí o to, aby je někdo budil už deset minut před snídaní. Libour k tomu ještě s obdivuhodnou sebelítostí dodal, že na to, kdy vstává, by nestačil ani týden spánku, natož deset minut, které do snídaně zbývají. Mezitím Johny s Luckou prohlásili, že ležet v posteli je hrozná nuda a vydali se na snídani deset minut předem. Snídaně byla přesně taková, jako předchozí den, jen tentokrát jsme nemuseli tolikrát urgovat další chleba. Po snídani Johny pozval náhodně kolemjdoucího muslima ke stolu. Ten mu vysvětlil, že má ramadán a že i kdyby si k tomu stolu sedl, že by se nemohl ani najíst, ani napít. V tu chvíli mu Johny nabídl pití.
Kraťovi se podařilo vyjednat odvoz z Imlilu za 600Dr, což je prakticky stejná cena, za kterou jsme dojeli nahoru.

Sestup z hory byl podstatně příjemnější, než komplementární výstup. V podstatě se nám celkem dařilo držet takový čas, za který to místní chodí nahoru, což by se při našich dispozicích dalo prohlásit za nebývalý úspěch. Cestou jsme potkávali mnohem méně mul, zato o to více nečekaných (pozn. autora - vzhledem k tomu, že jsme šli předchozí den tou samou trasou nahoru, jsme už tušili, kde na trhovce narazíme) trhovců, jejichž odmítání bylo stále těžší a těžší. Jako první podlehl Johny a koupil si originál berberský turban, jehož cenu usmlouval ze dvou set dirhamů na pouhých osmdesát. O deset minut později ho následovali (u stejného prodejce) Vojta s Kraťou, jejichž smlouvání trvalo několikanásobně déle, zato s větším úspěchem. Koupili si o něco menší originál berberské turbany a když kraťa vysvětlil berberovi, že mu za turban v žádném případě nedá 60Dr, ohradil se berber, že kolega před ním koupil podobný za 80, což kolegu v jeho očích staví do pozice milovníka a mecenáše berberského lidu. Vzápětí se ale dozvěděl, že kolega není ani mecenáš, ani milovník ničeho, že pouze neumí smlouvat, což způsobilo, že prodal o něco menší turban za roztrhanou kšiltovku a 11Dr k tomu. Vojta neměl zrovna při sobě kšiltovku, takže dal za turban 50Dr.

Cestou dolů Liboura rozbolelo znovu koleno, které ho začalo bolet už při včerejším sestupu z Toubkalu a já jsem se k němu zanedlouho přidal (a to přesto, že jsem se sestupu z Toubkalu aktivně neúčastnil...koleno mě bolelo ještě z předchozí akce v Dolomitech), což nám cestu dolů příliš nezrychlilo.
Podle dohody na nás dole od 14ti hodin čekaly dva taxíky. Do hotelu (kde jsme se už cestou nahoru seznámili s jeho majitelem, který nám nabízel průvodce) jsme přišli něco po 15. hodině, zjistili, že dva taxíky zaparkované před hotelem jsou opravdu pro nás, že ale není problém, dáme-li si v hotelu jídlo. Menu bylo značně omezené, protože na většinu jídel se čeká dvě hodiny, takže jsme měli na výběr mezi kuřecím kebabem a několika druhy pizz. Mezitím jsem vytáhl notebook a jal jsem se dopisovat tyto řádky, což okamžitě přitáhlo pozornost majitele a začal se ptát, co píšu. Řekl jsem mu, že píšu "Journal" (pozn. překl, lepší slovo pro deník mě zrovna nenapadlo) a majitel usoudil, že jsem tedy žurnalista. Nijak zvlášť jsem mu to nevyvracel a na otázku, jestli tam píšu i o něm a jeho hotelu jsem odpověděl pozitivně. Za to se mi dostalo slibu, že až se tam někdy příště ukážu, udělá mi dobrou cenu. Kromě toho nabízel, abych se nestyděl a cokoli si vyfotil. Před odchodem jsme se ho zeptali na užitečné informace ohledně cen hotelů v Marakeši a na cenové rozdíly, pokud se rozhodneme spát na střeše hotelu, nebo v pokoji (v Maroku mají všechny domy rovné střechy a mnoho domů, včetně hotelů, je vybaveno pro spaní na střeše).
Poté jsme sedli do taxíků a vyjeli jsme směr Marakeš.

Při vjezdu na okraj města jsme absolutně přestali chápat, jakým způsobem mohou Maročani jezdit ve městech, aniž by se počet obyvatel nesnižoval logaritmickou řadou. Pokud měla silnice více pruhů, nebylo zřejmé, zda jedeme po směru, nebo v protisměru, přednosti na větších křižovatkách jsou řešeny tak, že se tam někdo nacpe a ten, kdo by měl mít přednost, dupne na brzdu a na klakson, čímž dá hříšníkovi najevo, že zrovna dneska neměl v plánu brzdit. V centru města se do provozu mísí kromě aut ve všech směrech také chodci, mopedy a koňské povozy, to vše za neustálého hučení klaksonů a bez jakéhokoli řádu.

Dorazili jsme k hotelu Ali, kde se původně měla ubytovat druhá skupina. Nejen, že se v hotelu neubytovala, ale ani nereagovala na naši SMS na téma, že nám mají buď poslat souřadnice hotelu, kde jsou ubytovaní, nebo dojít k hotelu Ali. Na recepci jsme zjistili, že můžeme přespat za 60Dr na osobu (včetně snídaně) na střeše. Cena pokojů pak byla kolem 100Dr na osobu.
Lucka se odebrala převlíct do něčeho teplejšího a mezitím druhá část naší skupiny pokračovala podívat se ještě po jiném hotelu. Lucka se vrátíla s tím, že na záchodě jsou švábi a jiná havěť, zatímco druhá část se vrátila s tím, že narazili na barák, který není přímo hotel, zato má pěknou koupelnu a záchod a na střeše spací úpravu. Jedinou nevýhodou bylo, že na střeše bylo pouze šest postelí, takže tři z nás by museli spát na zemi. Tato volba zvítězila poté, co Petr oznámil, že si na záchodě nevšiml žádného švába.
Cestou jsme se zkusili zeptat ještě v jednom hotelu, za který jsme dali 40Dr na noc a kde jsme se nakonec ubytovali.
Ubytování ještě předcházela situace, kdy nám došla sms od skupiny B, obsahující souřadnice jejich právě zaplaceného hotelu. Tento se nacházel asi dva kilometry od nás a po krátké diskusi jsme se rozhodli zůstat v medině a ubytovat se v původně plánovaném. Skupině B jsme pouze napsali naše souřadnice s tím, že je tu docela pěkná tržnice, na které bychom se mohli sejít.

Po krátkém rozkoukání jsme vyrazili do města. Na náměstí bylo obrovské tržiště, které zrovna začalo ožívat a na které jsme se vydali. Náměstím se rozeznělo cosi, co zpočátku připomínalo sirény varující před náletem, později jsme pochopili, že jsou to nahoukávači (arabsky se tomu říka muezini), vyzývající k ukončení denního půstu a k začátku večerní pařby, která se o ramadánu koná vždy po setmění.
Jedním z našich cílů na tržišti bylo, koupit nějaké pivo, nebo alespoň cokoli, čím bychom mohli oslavit konec dne. Bohužel jsme zjistili, že o Ramadánu muslimové nepijí celý měsíc a noční pařby spočívají pouze v nehorázné žranici.
Jak se ukázalo, je v této době mnohem jednodušší koupit v Marakeši hašiš, než alkohol (pozn. autora - prakticky každý průvodce píše o pouličních prodavačích hašiše. Ti se vyznačují tím, že se kolem vás ochomýtají a u toho vydávají syčivé zvuky "Hash...hash...hash...". Na tyto prodejce je pak třeba si dávat pozor, protože někteří z nich jsou pouze policií nastrčení provokatéři a projevíte-li zájem, hned vás zavřou. Takovýchto prodejců jsme potkali hned několik, bohužel hašiš bylo to poslední, o co jsme tou dobou měli zájem). Po arabských městech se ale prohánějí také nahaněči, kteří, jak zmerčí bloudící skupinku, hned ji zvou do hotelu příslušného jejich působnosti. Díky tomu jsme se dozvěděli o restauraci, kde bychom mohli dostat pivo. Mezitím napsala skupina B, že sedí v hotelu Ali a dávají si něco na jídlo. Protože to nebylo daleko, stavili jsme se k nim, řekli jsme jim o tom, kde se dá sehnat pivo a že se tam, až se nají, sejdeme.
Pivo stálo 25Dr, bylo ho 0,25l a pivo připomínalo pouze velmi vzdáleně. O několik desítek minut po nás přišla i skupina B, se kterou jsme si vyměnili zážitky z cesty a souřadnice kešky, u které se zítra v 10.00 sejdeme. Poté jsme se rozešli do svých hotelů.

V noci se ukázalo, že spát v centru města není až taková výhra, jakou se to původně zdálo, pokud nejste opravdový fanda rušného nočního života. Kolem půlnoci pravděpodobně začali doplňovat zásoby na zdejší trhy, protože venku začaly jezdit náklaďáky, vydávající ohlušující rachot, připomínající sypající se uhlí. Tento zvuk nás provázel asi hodinu, poté byl chvíli klid. Když už to vypadalo, že zásoby jsou doplněny a trhy postupně končí, začaly na sebe náklaďáky překotně troubit, což jim vydrřelo dalších dvacet minut.
Asi kolem čtvrté bylo možné konečně usnout.

Intermezzo

2009-10-19T09:13:00.000-07:00

V Maroku žije vedle sebe několik typů lidí. Kupodivu téměř všichni se živí tím, že něco nabízí turistům a jsou hrozně otravní. V následujícím přehledu se pokusím je lépe popsat. (pozn. autora - v této sekci bohužel nemám žádnou fotodokumentaci... původně jsem chtěl ke každé kategorii přiložit alespoň jednu fotografii, výsledný fotomateriál bohužel nevypadal tak, jak jsem si představoval)

1. Arabové
asi nejpočetnější skupina lidí v Maroku. Najdete je prakticky všude, od velkých měst až po horské oblasti.

a) Ve velkých městech přijdete do kontaktu patrně nejčastěji s verzí "Vlezlý taxikář", která se vyznačuje postáváním a opíráním se o svůj třicet let starý mercedes (případně nějaké ještě horší a starší auto) a nabízením svezení každému, kdo protne jeho akční rádius, jehož velikost je asi třicet metrů. Velmi účinné je odmítnutí (stačí odmítnout jen asi třikrát a nechá vás napokoji), jen o kousek méně funguje ignorování. Dáte-li se s ním do řeči, máte v následujících pěti minutách o zábavu postaráno a neumíte-li dobře smlouvat, ocitnete se, aniž byste o to stáli, na druhém konci města a ještě za to zaplatíte zdrcující sumu. Přes všechny tyto nevýhody jsou taxikáři velmi užiteční a máte-li dobrou strategii smlouvání, i neuvěřitelně levní.

b) V menších městech potkáte araby ve verzi "Trhovec". Jak už bylo naznačeno v předchozí kapitole, trhovci se dají poměrně snadno ignorovat, zvláště, pokud se pohybujete. Akční rádius trhovce je jen asi 15m od jeho stánku, rychlým krokem proto budete v dosahu pouze několik sekund. Nevýhodou je, že trhovci se většinou vyskytují ve skupinkách, jejichž struktura je rafinovaně uspořádaná tak,aby se jejich pole působnosti překrývala s maximální efektivitou. Uniknete-li tedy jednomu, hned se vás ujme druhý, a tak dále. Malý akční rádius jednotlivce je tedy kompenzován ohromnou plochou, kterou pokryjí trhovci jako celek. Situace, ve které byste se pokusili alespoň trošku uspokojit každého trhovce, který vás pozdraví v rodném jazyce a přidá k dobru pár sportovců a utázku, jste-li z Prahy, nebo z Brna, je takřka nemyslitelná, pokud chcete během devíti dní v Maroku vidět ještě něco dalšího, než jednu tržnici.
Váš nezájem o tradiční výrobky vám navíc vrátí ti trhovci, od kterých si opravdu něco koupit chcete. Takoví potom prohlásí, že vám neprodají to, o co máte zájem, protože je Ramadán (pozn. autora - docela by mě zajímalo, na co se vymlouvají v době mimo ramadán, ale věřím, že už si nějaký důvod najdou).

2. Berbeři
původní maročtí domorodci, vyskytující se většinou na horách. Poznáte je podle protáhlých hubených obličejů a podle toho, že nosí turbany a pyžamo.

a) V horách vás může zastihnout verze "Nečekaný prodejce". Vyskytuje se na kterémkoli místě v horách, nezávisle na nadmořské výšce, vzdálenosti od nejbližší civilizace, nebo denní době. Většinou prodává tradiční berberské věci - berberské pyžamo, berberský turban, berberskou deku, berberský buben a vůbec stovky různých berberských maličkostí, které člověk, pokud není berber, nikdy nepoužije. Nejsou příliš vlezlí, většinou pouze pozdraví a vyjmenují tři nejdůležitější věci, které prodávají. Odmítnout je stačí pouze dvakrát. Nejste-li berber(= nemáte- li zájem o berberské zboží), je odmítnutí ideální variantou. Prosté ignorování v nich probouzí pocit, že se rozmýšlíte o koupi jednoho z vyjmenovaných hlavních produktů a začínají jednotlivé věci popisovat podrobněji a vymýšlet případové studie o tom, za jakých okolností zrovna Vás zachrání kamenná berberská náušnice před pomalou smrtí sežráním pouštní užovkou.
Mnohem užitečnější jsou subverze prodávající občerstvení, které oceníte zvláště ve vyšších nadmořských výškách,v pozdní denní době a ve velké vzdálenosti od civilizace.

b) "Horského vůdce" si můžete najmout, jdete-li na hory. Nepochopil jsem přesně, k čemu jsou, ale místními obyvateli jsou velice doporučovaní. Když se majitel restaurace z předchozí kapitoly dozvěděl, že se chystáme na Djebel Toubkal, okamžitě se nás zeptal, jestli máme průvodce, nebo nám má nějakého zařídit. Když jsme mu řekli, že průvodce nemáme a ani žádného nechceme, pochopil to tak, že už na Toubkal jdeme po několikáté a známe to tam jako své boty. Když jsme mu vysvětlili, že opravdu ANI JEDEN z nás na Toubkalu nikdy nebyl (dlouho tomu nechtěl věřit), s pohřebním výrazem člověka, který vidí naposledy své lukrativní zákazníky, nám popřál hodně štěstí a dodal, že kdybychom si to rozmysleli, stačí říct a někoho nám zařídí.
Podle mého pozorování si horského vůbce najme prakticky každý jednotlivec a každá skupinka o dvou a více lidech přesto, že se jedná o člověka, který jde v čele, moc toho nenamluví, nic nenese a pouze ukazuje (asi) cestu, jak se dostat nahoru. Vzhledem k tomu, že cesta nahoru je více, než intuitivní, opravdu nerozumím tomu, jak se takový horský vůdce může uživit.
O něco užitečnější variantou je horský vůdce s mulou, který vám vezme i zavazadla, což značně zrychlí a zpříjemní cestu. Tato subverze se ale vyskytuje mnohem méně často, než prostý horský vůdce.

c) Jen jednou jsme se setkali s berberem, plnící funkci "Náplň taxiků" (Taxi Fodder). Nemůžu proto objektivně posoudit, jestli je to opravdu místní povolání, nebo jestli se jednalo pouze o shodu náhod. Tato naštěstí hubená verze symbiotizuje s variantou 1a - vlezlý taxikář. Jedná se o krásný příklad mezinárodnostní spolupráce. Zatímco arabskému symbiotikovi se právě podařilo narvat pět cestujících do taxíku, přistoupí si ještě jeden exemplář "náplně taxíků", který zaplní poslední zbylý prostor a ještě se cestou hlasitě směje. Zpravidla vystupuje po několika kilometrech.

3. Černoušek
tato kategorie se vyskytuje pouze v jedné verzi. Je sice možné, že ve skutečnosti lze rozlišit jednotlivé nuance mezi nimi, pro potřeby laického turisty bude však jedna verze stačit. Černoušci jsou v Maroku prakticky pouze pro zachování dobrého jména Afriky, jako černého kontinentu. Dosahují maximálního věku 12ti let a dorůstají do výšky až 140cm. Na dospělého černocha v Maroku prakticky nenarazíte. Jsou nenápadní, nejsou vlezlí, nic vám nenabízejí a většinou po vás ani nic nechcou. Vyskytují se v malých, tří až pětičlenných skupinkách, hlasitě se smějí a stochasticky pobíhají.

4. Touaregové
další specifická kategorie. Technicky vzato se sice jedná o araby, jsou ale tak odlišní od ostatních arabů, že mi připadlo vhodné vyčlenit pro ně zvláštní kategorii. Jedná se o arabské jezdce na ušlechtilých arabských koních. Poznáte je podle zahnutých šavlí a obrovské rychlosti, s jakou jsou schopní vás pomocí těchto šavlí zabít. Jejich vzhled je velmi obtížně popsatelní, oblékají si ne příliš vkusné župany a hlavu mají omotanou pruhem látky, připomínajících v mnoha ohledech toaletní papír. Jediné, co jim kouká, jsou oči a někdy ani to ne. Vyskytují se převážně v pouštních oblastech. Díky rychlým ušlechtilým arabským koním mají touaregové až několikakilometrový akční radius, což nese pro neozbrojeného turistu značné nevýhody. Tuto kategorii můžete stejně dobře ignorovat, odmítat, nebo jí jakkoli vysvětlovat, že o jimi nabízené služby nemáte zájem. Je jim v podstatě jedno, jaký postoj k nim zaujmete, protože na razantnost rozmachu šavle to nemá sebemenší vliv. Setkání s nimi ocení jen opravdový fajnšmekr, ostatním se doporučuje Touaregy příliš nevyhledávat.

Sobota 12.9. - cesta na vrchol

2009-10-11T12:15:00.000-07:00

Ráno jsem se bohužel necítil příliš fit, takže jsem se rozhodl obětovat svoji první čtyřtisícovku v zájmu budoucnosti (kdyby se něco zhoršilo, velice nerad bych na vlastní kůži testoval nějaké místní zdravotnické zařízení). Protože kolem poledne měla přijít bouřka, na snídani se šlo už v sedm, abychom to všechno stihli (stále budu psát v první osobě přesto, že dalšího dění se účastním spíše pasivně).
Na snídani jsme dostali výborný chleba (vzhledem k tomu, že byl ještě teplý a místy velmi připálený soudím, že ho asi pečou rovnou na chatě) a každý měl před sebou talíř s dvěma trojúhelníčky místní verze veselé krávy, dvěma másly a dvěma paklíky fíkové marmelády.
Majitel chaty průběžně doplňoval chleba a pravděpodobně se nestačil divit, kolik toho ti češi sežerou. Poté, co jsme si po několité přiobjednali další chleba, se Tomáš ještě optal, jestli, až se vrátíme z vrcholu, by bylo možné objednat si něco menšího k jídlu, ať do večeře neumřeme hlady. Dostali jsme pozitivní odpověď, že před večeří bude jakási omeleta.
Honza (na cizince mluvící zásadně česky s občasným výskytem anglických slov) objednal další chleba (pozn. překl. "Hej, šéfe, mohl bys nám donýst ještě nějakej bread, co?") a začal ho balit do ubrousků, aby bylo na Toubkalu co jíst (cestovní jídlo jsme žádné nikde ještě nenakoupili).

Po snídani náskledovalo balení redukovaných batohů a chvíli před devátou odchod.
Cesta na vrchol byla poměrně pohodová, až na několik málo incidentů s místními obyvateli (např. když se uprostřed vysokohorské pustiny Libour s Verčou na chvíli objali, zpoza roha vylezl nějakej muslim, křičící něco jako "Ramadan, Ramadan, Don't make love, Don't make love" (pozn. překl. zní to jako anglická verze nějaké marocké řikačky a nevylučuju, že tomu tak opravdu je.. Už méně veršovaný byl dodatek, v němž se muslim snažil sdělit, že oni respektujou naši kulturu, tak ať my respektujeme jejich).

Protože chata měla velice slabé zdroje elektrické energie (konkrétně diesel agregát, asi dva solární panely a malou vodní elektrárničku), přes den nefungovala elektrika, což mi trošku ztěžovalo veškeré aktivity, spojené s notebookem. Protože jsem měl ale ještě z minulé noci skoro plně nabitou baterku, podařilo se mi sepsat celé intermezzo a ještě doplnit díry z předchozích dní.

Horalé se k večeru začali scházet v rozmezí několika hodin od sebe, poslední došli až na večeři, tedy kolem 18 hod. Nikdo si tedy nestěžoval ani na to, že nám před večeří nepřipravili slibovanou omeletu.
Podle polévky, kterou nám přinesli, je zřejmé, že pouze velice málo skupin zůstane na chatě více, jak jednu noc. Většina přijde večer na chatu a ráno nahoru vyrazí už před svítáním, aby se do večera stihli vrátit až do Imlílu, resp. do Marakeše. To jim značně zjednodušuje jídelníček, protože můžou každý den servírovat to samé.
Polévka byla od té včerejší k nerozeznání, snad byla jen ještě o něco méně slaná (pozn. autora - mám-li být upřímný, až do chvíle, než jsem to ochutnal, jsem nevěřil, že může být ještě něco méně slaného, než včerejší polévka). Pavel objevil na stole něco jako chilli omáčku (podobná, jako máme u nás - liší se pouze tím, že k manipulaci s naší verzí nepotřebujete azbestové rukavice), resp. objevil její smysl a její využití při konzumaci polévky, takzvané "dochucení" (pozn. šéfkuchaře - ve skutečnosti se nejednalo o dochucení v pravém slova smyslu - jedinou vlastností omáčky bylo, jak je v Maroku dobrým zvykem, že je pekelně ostrá a při její konzumaci necítíte žádnou chuť, pouze nepochopitelné nutkání k sebevraždě. I přes tuto ne příliš pozitivní vlastnost mělo její vpravení do polévky efekt - polévka cele získala "chuť" ostré omáčky, což bylo ve výsledku vysvobození, protože jakákoli chuť byla lepší, než původní chuť polévky).
Po Pavlovi jsem k tomuto zoufalému kroku přistoupil i já a kapičkou omáčky jsem změnil svoji polévku na něco podobné vařící lávě plné žiletek, lehounce posypané pálivou paprikou. Nakonec se nechal vyhecovat i Petr a po vzoru nevěřícího Tomáše si do své polévky cáknul megadávku. Ten večer se už neusmál.

Pátek 11.9. - Expedice Djebel Toubkal

2009-10-05T10:15:00.000-07:00

.... aneb čtyřtisícovka snadno a rychle

Někdy kolem pěti ráno jsme dorazili do Marakeše. Autobus nás vysadil u hlavního vlakového nádraží, zatímco další skupinu (jak jsme se dozvěděli), vysadil druhý autobus u letiště. Odeslal jsem naše souřadnice a během hodiny dorazila druhá skupina taxíkem. Důvodem takového zpoždění byl zejména Kraťa, který si příliš přivlastnil metodu smlouvání a místo aby se zeptal taxikáře, za kolik ho doveze na dané místo, řekl mu, kolik mu dá za odvoz na dané místo. Tato metoda není až tak od věci, nebýt toho, že Kraťa zpočátku neměl příliš odhad a užaslým taxikářům metal do tváře sumy, za které by ani nenasedli do auta.
Když dorazili, šli jsme se s Kraťou a Honzou zeptat místní policie (která si nás mimochodem už delší dobu prohlížela, protože jsme posedávali a polehávali na kašně v tom největším centru města) na nejefektivnější způsob dopravy směrem k Djebel Toubkalu. Policajt nám sdělil, že není místní, ale že nám může zprostředkovat informace od kolem postávajících domorodců. Všechno by proběhlo hladce a v rychlosti, kdyby nám policista nezačal nabízet širokou škálu jazyků (prakticky všechny, kromě angličtiny) s tím, že "His English is not very good". Zvolili jsme němčinu, předem jsem ho ale upozornil, že "Mein Deutsch ist nicht sehr gut", ale nakonec jsme se nějak domluvili. V podstatě jsme se dozvěděli to, že bychom měli počkat další dvě hodiny do sedmi, dokud nezačnou jezdit taxíky takové velikosti, aby pobraly všech nás devět.

Kromě toho Kraťa kdesi zjistil, že asi 2km odsud by mohl být nějaký otevřený obchod. Vydali jsme se tím směrem a cestou jsme potkali taxikáře, který nám nabídl odvoz všech devíti lidí za pomoci dvou taxiků a za 350 DH, přestože za předchozí nabídky 800DH se nám ostatní taxikáři vysmáli. Taky nám řekl, že směrem, kterým jdeme, není v žádném případě žádný otevřený obchod. Zato v Asní, kam nás doveze (a kam jsme taky chtěli), je to obchod na obchodu a dá se tam koupit kdykoli cokoli. Nakonec to fungovalo tak, že se nás do taxíku naložilo pět, taxikář nás odvezl na překladní stanoviště, kde si nás převzal další, a první taxikář se vrátil pro zbývající čtyři. Ačkoli jsme měli poměrně přeplněné auto (i s řidičem nás bylo šest), ještě si přisedl nějaký chlápek v pyžamu a turbanu, který si naštěstí vystoupil už o několik kilometrů dál. Cesta byla poměrně dlouhá, zejména proto, že jsme se v autě celkem mačkali a těšili se, až tam budeme.

Na místo jsme dorazili někdy po šesté ráno. Oproti všem slibům tu nebyl žádný otevřený obchod, jenom na silnici postával hlouček asi deseti lidí, kteří vypadali jako potenciální prodejci. Fakt, že se jedná o turistické město zastupavala skutečnost, že u brány stálo několikrát více mercedesů - taxíků, než je počet místních obyvatel. Mezítím se Johny šel optat, za kolik se dá dojet do následujícího města, a jestli je tam otevřený obchod, když už tady není. Vrátil se s ne zrovna potěšující informací, že tady žádný otevřený obchod není a nebude a naopak, že v Imlilu bude všechno, co si můžeme jen přát. Tomuto jsme zase tolik nevěřili (po zkušenosti s prvním taxikářem jsme si uvědomili, že strategie místních taxikářů tkví v tom, že vychválí cílové místo, čímž vás jednak nalákají k tomu, abyste jeli s nimi a byli tam co nejdříve, jako vedlejší efekt to potom v očích cestujícího zvyšuje hodnotu cílového města a tím i cenu dopravy) a rozhodli se počkat do sedmi ráno s tím, že pokud i tehdy neotevřou, pojedeme dál.

Asi pět minut před sedmou Lucka prohlásila, že ji nebaví pořád čekat na jednom místě a i Petrem a Honzou odešli směr Imlil. Mezitím otevřeli obchod, kde jsme ale sehnali jen vodu, všechno ostatní nechtěl prodávat, protože je ramadán. Dozvěděli jsme se ale, že v Imlílu seženeme všechno, co potřebujeme. Začali jsme tedy významně postávat kolem silnice a čekali, zda se nás někdo ujme. Současně jsme čekali, než z vedlejšího pickupu vyloží cihly, abychom se ho mohli zeptat, jestli nás nesveze a nabídnout mu za to 80 DH.
Ujal se nás taxikář, kterému jsme nabídli 80DH. Začal se hlasitě smát, že za to nás nikdo neodveze, že minimum by bylo tak 50 na osobu. Když jsme mu nabídli 100, zvýšil to na 150, což jsme postupně snížili až na 130. Kraťa mu vysvětlil, že nechceme platit 130, ale jenom 100, protože je nás šest a nechce se nám platit tolik, protože potřebujeme dvě auta. Borec prohlásil, že za 130 nás odveze všechny a ukázal na nedaleko zaparkovaný červený pickup. Tím byl obchod uzavřen a borec nás začal cpát do starého mercedesu, kam jsme se neměli šanci vejít. Pokusili jsme se s ním chvíli hádat na téma, že nám původně sliboval pickup, ale nemělo to příliš smysl. Nakonec jsme se narvali do mercedesu a vyjeli. Cesta připomínala tankodrom a mnohdy jsme se divili, že auto, zatížené sedmi lidmi, má stále ještě výfuk. V době, kdy jsme sháněli taxík, nám došla od druhé skupiny SMS, že obchody ve městě opravdu jsou a že sedí v restauraci a dávají si chálec. Zaparkovali jsme na parkovišti a tím o nás hned vědělo celé město. Všichni obchodníci nás z dálky česky (pozn. překl. - samozřejmě nešlo o nějakou srozumitelnou češtinu, ale náznaky to mělo), začali vyjmenovávat české sportovce a vůbec se tak nějak vnucovat, abychom zašli nakoupit do jejich obchodu, nebo se najíst do jejich restaurace.
Člověku, který nám připadl, že to tu má celé pod palcem, jsme vysvětlili, že před asi půl hodinou dorazili do města tři Češi a jsou v nějaké restauraci. Člověk prohlásil něco na způsob, že o tom by musel něco vědět, protože to tu má celé pod palcem, a doprovázel nás, zatímco jsme procházeli restaurace a koukali, jestli tam naši nejsou.
Moc dlouho nám to nevydrželo (město bylo dlouhé a převýšení velké), takže jsme po chvilce sedli do restaurace, kde jsme se přesvědčili, že přestože je kolem půl osmé ráno, nám udělají normální jídlo a nejen nějakou malou snídani.

Majitel restaurace z nás byl evidentně nadšen, části z nás odnesl dovnitř batohy a těm, kteří si je odnesli sami, je pomohl aspoň sundat. Restaurace měla docela pěknou zahrádku a protože Verče bylo vevnitř zima, tak jsme si tam vybrali největší stůl a majitel nám ho hned připravil k sezení. Ve chvíli, kdy došel Libour, kategoricky prohlásil, že je mu tam hrozný vedro, že tady v žádném případě nebude a že jde dovnitř. Omluvil jsem se tedy majiteli s tím, že bychom rádi dovnitř. Objednali jsme si jehněčí kebab a colu.
Asi po deseti minutách se z kuchyně začal linout smrad spáleného masa. Protože vevnitř byla zima, Verča s Kraťou se střídavě pohybovali mezi zahrádkou a vnitřkem, což obsluze značně stěžovalo orientaci. Nakonec i Libour slevil ze svých kategorických zásad zůstat vevnitř a většinu času trávil na tolik nenáviděném slunci. Mezitím nám obsluha donesla předrm a po další půl hodině i objednaný kebab s hranolkama a rýži. K tomu jsme dostali tři misky s omáčkami, z nichž jedna vzdáleně připomínala hořčici (akorát byla příšerně ostrá, takže chuť hořčice, stejně jako chuť masa do ní namočeného, absolutně zanikala), druhá ultraostrý kečup (jen s tím rozdílem, že toto bylo ještě mnohonásobně ostřejší - tuto ingredienci bylo nutné spotřebovat rychle, protože začala pomalu rozežírat misku), a třetí majonézu (tu jsem raději nezkoušel, protože pekelně ostrou majonézu bych už asi v osm hodin ráno neunesl).
Po obědě jsme se začali balit k odchodu, z čehož majitel restaurace lehce posmutněl a přidal k dobru ještě několik českých sportovců. Pak nám řekl, že jsme jeho první čeští návštěvníci a že doufá, že se po cestě zpátky zase ukážeme. Velmi se mu zalíbilo Petrovo tričko s nápisem Google Česká republika a nabídl, že ho od Petra koupí.
Cestou nahoru jsme potkali další asi desítku obchodníků, z dálky volající "Nedved, Baros!!!" a nabízející nějaké úžasně neužitečné zboží.
Po asi stovce výškových metrů jsme narazili na něco, co by se dalo nazvat sídlištěm, obrovský komplex hliněných baráků, integrovaných do svahů zdejších hor. V údolí pak byl obrovský dům s několika věžičkami a bazény kolem, který pravděpodobně patřil nějakému místnímu papaláši.

Cestou jsme začali potkávat stále více lidí, vedoucí mulu, mezka, nebo nějak jinak vytuněného koně, naložené po okraj (pozn, autora - tato slovní kombinace je pouze obrazná - většina modifikací koní nemá žádné okraje) kanystry a potravinami, které mířily na horské chaty před námi. Poté, co si Vojta jednu z nich vyfotil, majitel muly po něm chtěl 10 DH za fotku, takže ji Vojta byl nucen smazat.
Johny s Luckou se v jednu chvíli ocitli před funící mulou, odmítli se ale nechat předběhnout a raději zaujali tempo muly - tím se nám za chvíli ztratili z dohledu a nahoře byli o několik hodin dříve.

My, kteří jsme se zbaběle nechali předbíhat každou mulou, kterou jsme potkali (často i včetně těch, které šly proti nám), jsme začali nabírat menší zpoždění. Mě pomalu začalo zase bolet v krku, což se časem rozvinulo do stavu, kdy jsem nemohl skoro ani polykat, což mě začalo zpomalovat ještě víc.
Naštěstí jsem v tom nebyl sám (ostatní nesváděli svoji špatnou fyzičku na neschopnost polykat, ale třeba na celkovou únavu, způsobenou nedostatkem spánku předchozí noci), takže jsme se asi hodinu před chatou rozdělili na rychlou a pomalou skupinku (hodina je čas rychlé skupinky).

Po asi dvou hodinách jsme dorazili na chatu taky a ukázalo se, že jdeme akorát na večeři. Jediným problémem bylo, že Honza s Luckou byli v jiné chatě, než jsme byli my, ale nakonec jsme se uspěšně našli.

K večeři měla být jakási divná polívka (připomínající asi desetinásobně zředěnou rajskou polívku) a špagety. Když jsme dostali polívku, poznali v ní Petr, Honza a Lucka to, co si dávali dole ve městě na oběd a protože si dávali taky špagety, začali nám radit, ať se hodnně nadlábneme té polívky, že špagety budou ještě hnusnější. Při pomyšlení na to, že by mohlo být něco ještě horšího, než ta polívka, se mi zatočila hlava a jen jsem doufal, že teorie o tom, že arabové mají pro každý den globální jídelníček, kdy se po celém Maroku vaří to stejné, je chybná. Když vedle večeřící skupince donesli talíř plnej špaget a k tomu nějakou omáčku, o které se problému znalí vyjádřili asi jako o kečupu s octem, zhroutil se mi svět, jaký jsem ho dosud znal a začal jsem věřit i na globální jídelníček.
"Naštěstí" nám po deseti minutách donesli jídlo špagetám zcela nepodobné - brambory s vařenou zeleninou, pod kterou bylo vařené kuřecí maso; to celé v úpravě "Tajine" (pozn. autora - co je to tajine a to, že se tak jmenuje, jsme se dozvěděli až o dva dny později v Marakeši. Jde o keramický talíř, přikrytý kónickou keramickou pokličkou. Pod celým komplexem se potom zatopí a jako celek se to vaří/smaží/peče...a jiné kuchařské procedury. Při servírování to pak přinesou jako celek, jen na poslední chvíli odklopí a odnesou pokličku.. Ta keramická nádoba se jmenuje Tajine a vedle kebabu je to další tradiční marocký typ jídla).
Po večeři jsem si šel hned lehnout, ostatní se přidali někdy kolem dvacáté hodiny.

Čtvrtek 10.9. - Odlet

2009-10-02T03:51:00.000-07:00

Do Bratislavy se nakonec celá skupina A dostala bez větších problémů. Jako první dojelo auto se mnou, bratrem a Vojtou na palubě a zabrali jsme flek s lavičkou, velice logicky v sekci příletů.
Asi po dvaceti minutách dojel Libour s Verčou a Kraťou a po třiceti minutách jsme objevili Peťana, který obíhal letiště aby nás našel, protože už půl hodiny čekají s Johnym a Luckou v sekci odletů. Protože se nám nechtělo do schodů a protože bylo stejně potřeba sbalit velká zavazadla, poslali jsme je do háje, ať sejdou a sbalí se s náma (kromě toho, nás tam bylo víc)
Balení zavazadel byl trošku problém, vzhledem k maximální hmotnosti společného zavazadla, která činila 15kg. Zatímco jedno zavazadlo prošlo s hmotností nepatrně nižší, druhé přesahovalo povolenou hmotnost asi o tři kila, takže bylo potřeba přebalit.
Odstraněním sandálů a přebytečné kofoly se nám to po několika pokusech nakonec podařilo.

Kdo nikdy neletěl se společností Ryan Air, toho by mohlo zpočátku zmást, že je vyhnán společně s ostatními na runway v obavě, že se letadlo bude muset roztlačit. Nakonec ale zjistí, že tomu tak není a nastoupí do letadla, kde bojuje s davem rozlícených cestujících o místa u okýnka.
Nakonec se všichni usadí a asi po dvaceti minutách rolování po letišti, když se člověka pomalu zmocňuje pocit, že pojedeme na kolečkách až do cíle, letadlo konečně vzletí.
V tu chvíli Johny vytáhl flašku Bechera, kterou koupil na letišti a o které dostal doporučení vypít ji ještě za letu, protože s tím pak neprojde při vstupní kontrole na přestupním letišti Weeze. Toto nebezpečí jsme společnými silami zažehnali už v první polovině letu, takže nás dále netrápilo.)
Cesta na letiště Weeze (pozn. překl.- německá výslovnost je shodou okolností stejná, jako česká výslovnost zkratky WC) trvala asi hodinu a půl. Po příletu jsme si vyzvedli z pásů svá zavazadla (pozn. autora - nutno uznat, že naše vietnamské tašky byly oproti konformním šedým cestovním kufrům suverénně nejoriginálnější, nebo přinejmenším alespoň nejméně foremná a do letadla nejméně praktická zavazadla. Konkurovat nám mohl snad už jen člověk, kterého jsme viděli, jak z odletové haly vyváží vozík s asi 3m širokými lepenkovými deskami, mezi kterými bylo cosi vloženo a celé to bylo převázáno izolepou.
Protože nás přepadl hlad, podrobili jsme letiště bližšímu průzkumu na zdroje jídla. Kromě asi dvou bufetů s velice podobnými cenami (tedy sendvič poživatelné velikosti za 3.50€) jsme nenašli nic použitelného. A protože jsme měli i čas (mezi příletem a odletem byly asi 3 hodiny), rozhodli jsme se pro krátký výpad do okolí.
Letiště bylo před časem zřejmě vojenské, soudě podle starých, dlouho nepoužívaných vojenských objektů a náhodně rozmístěných kaskadérských škol, či záchranářských cvičišť. Vrcholem pak bylo jakési muzeum, před kterým stálo jedno protiletadlové dělo, jeden velkorážní kulomet a jedna asi desetimetrová protiletadlová raketa i s mobilním odpalovacím zařízením a podrobným popisem, co která část přesně dělá.

Od muzea jsme se pak vrátili na letiště, kde Petr zjistil, že nemá telefon. Původně jsme řešili, jestli se nevrátit k muzeu, kde si na chvíli Petr sedl za protiletadlový kanón, což bylo jedno z mála míst, kde mohl potenciálně vytratit.
Kraťa mezitím na mobil zavolal a zjistil, že ho pořád někdo pokládá a že tedy není příliš pravděpodobné, že by se se telefon válel kdesi pod dělem. Asi po pátém pokusu to na druhé straně někdo zvedl a tomáš mu anglicky vysvětlil, o co jde a co po něm chce. Když zjitil, že protistrana neumí ani slovo anglicky, předal telefon Pavlovi, který se ho zeptal, kde se tou dobou nachází (pozn. překl. jako další, alespoň trošku německy mluvící člen výpravy musím ocenit bratrův takřka Goethovský sloh, použitý při formulaci otázky "Wo sind Sie?").
Němec na druhé straně pravděpodobně nečetl nikdy Goetha, a polekán slohem 150 let starým, okamžitě zavěsil.
Tak jsme to zkusili ještě několikrát, než jsme se rozhodli poslat na telefon SMS, která by jasně vystihovala naši situaci. Mezitím, než ji Pavel napsal (přičemž se opatrně vyhýbal Goethovi a nevědomky tíhnul k Schillerovi), nám došla anglicky formulovaná SMS s velmi sdělným textem "Sorry, not nau". Vzhledem k tomu, že nadále se němec už ani neobtěžoval nám to pokládat usuzuji, že ani Schillerovský sloh na něj příliš nezapůsobil, neodradil-li ho úplně.
Do bezcelní zóny jsme se dostali vzápětí (mezitím vyrazili Vojta, Tomáš a Johny odbavit zavazadla - přestože jsme z nich mezitím vypili nejméně litr vody, součet hmotnosti obou zavazadel byl asi o dvě kila vyšší, což jsme nepochopili) a zanedlouho jsme zjistili, že ani bezcelní zóna není záchrana od drahého jídla...V Duty-free shopu prodávali parfémy, cigarety a alkohol, ale ani náznakem cokoli, co se dalo jíst (kromě čokolády, kterou jsme k obědu jednohlasně odmítli).

Letadlo mělo drobné zpoždění, takže jsme u brány museli v obrovské tlačenici čekat asi dvacet minut. Mezitím Petr s Pavlem vehementně ignorovali člena ochranky (snažící se jim německy naznačit, aby udělali průchod a nezavazeli) tím, že mu česky dokola opakovali, aby to sakra řekl anglicky, jinak na něj kašlou. Sekuriťák nakonec přistoupil k mimoverbální komunikaci a manuálním odsunutím obou zúčastněných se nakonec podařilo vytvořit jakž takž průchod.
Asi s dvacetiminutovým zpožděním se otevřela brána a všichni se vyhrnuli ven k letadlu. Po další frontě, která byla venku (a kterou Johny forcnul kolem zátarasů) jsme se protlačili až ke schodišti letadla. V samotném letadle byl nával ještě mnohem větší, usadit se nám podařilo asi po pěti minutách a to ještě Tomáš měl za krkem jakési slintající a neustále křičící dítě.
To ho velice rychle přesvědčilo, že není příliš dobrý nápad na daném místě dále setrvávat a přesunul se na sedadlo vedle mě.
Se vzletem začalo dítě křičet a podle starého latinského přísloví "Latrante uno, latrat statim et alter canis" (pozn. autora - je zajímavé, že i tak malé marocké děti znají latinská přísloví, rozumí jim a dokonce je dokážou uplatnit v reálném životě) (pozn. překl. - pro ty, kteří význam tohoto přísloví od dětství už zapomněli - "Když začne štěkat jeden pes, začne hned štěkat další"), začaly křičet i ostatní děti v letadle, čímž vznikl poměrně zajímavý soubor, který se ovšem po několika málo hodinách poněkud omrzel.
Asi po třech hodinách,když jsme měli přistávat, jsme vytáhli GPS, abychom mohli sledovat rychlost a výšku letadla. Současně jsme zaznamenali, že začínáme kroužit, což je většinou předzvěstí přistání. Poté, co pilot po té samé trajektorii kroužil už asi po třetí, začínaly se rýsovat dvě možnosti - buď letadlo unesli teroristi a přikázali pilotovi kroužit kolem, nebo máme poruchu a pilot vypaluje benzin před nouzovým přistáním. Po dalších dvou kruzích pilot pokračoval dál směrem nad moře, což nahrálo teorii závady s tím, že pilot chce nouzovým přistáním zabít co nejméně lidí na zemi (v případě teroristů by to bylo dost nepravděpodobné)...
Když jsme o hodinu později začali kroužit znovu a my jsme podle GPS zjistili, že jsme asi 300 km od Marakeše, ozvala se kapitánka letu s tím, že nad Marakešem je bouřka, takže musíme přistát kousek vedle, v Agadiru... Že se moc omlouvají za vzniklé komplikace a že se pokusí to nějak řešit. Když jsme přistáli, popřála nám kapitánka pěkného dne, sdělila že sedíme v Agadiru, že není problém použít toalety v letadle (pozn. překl. - mimochodem krásnou větou "Feel free toilets") a že nás přivezou autobusem na terminál, kde vyřešíme další postup.
Místní letiště se zásadně liší od našich moderně architektonických letišť, s troškou nadsázky by se dalo říct, že terminál je postaven ve zdejší tradiční architektuře.
Na terminál jsme šli nakonec pěšky a u pasové kontroly jsme strávili asi dvě hodiny.

Kromě toho jsem byl velice rád, že jsem prošel bez problémů termokamerou, instalovanou jako prevence prasečí chřipky (vzhledem k mé evropské chřipce jsem měl nepatrně vyšší teplotu). Pánové kontrolující pasy byli rekordně pomalí, odbavení jednoho člověka trvalo asi dvě minuty, což při pěti celnících a asi pěti stech lidech nebyl čas z nejoptimálnějších.
Když jsme se dostali z pasové kontroly, vyložili jsme venku zavazadla a jali jsme se měnit dirhamy... Kurs dirhamu je kolem 11,11 DH/EUR, tedy asi 2,30 Kč/DH.
Jakmile jsme měli prachy, přepadli jsme místní bufet, kde bohužel neměli opět žádné jídlo, takže jsme aspoň vykoupili veškeré zásoby vody, která se v bufetu vyskytovala (za nekřesťanskou cenu 11 DH/půl litru - vzhledem k tomu, že jsme byli v muslimské zemi, křesťanské ceny se nadaly očekávat).
Dalších asi pět hodin jsme čekali na autobus. Zatímco všichni ostatní dávno odjeli, cestující Ryan Airu byli suverénně poslední.
Po příjezdu prvního autobusu, kam jsme se začali tak mimochodem cpát, se začaly ozývat výkřiky, že tento autobus bere pouze matky s dětmi a staré lidi. Tím pádem jsme vzdali cpaní (zavrhnuvše myšlenku na cokoli, co by jen připomínalo simulaci matek s dětmi a starých lidí) a rozhodli se počkat na další. Mezitím se v autobuse objevila hlídka místní policie a nějak to tam pročistila, takže do autobusu nastoupilo dalších několik matek s dětmi a starých lidí.
Druhý autobus si dal na čas, přijel asi o hodinu později. Tam jsme se rozhodli taky nacpat a stoupli jsme si hned dopředu. Lucce se dokonce podařilo nastoupit jako první, zatímco Honzu zastavili s tím, že nejdřív půjdou ženy a staří lidé. Mezitím se Lucka marně snažila přesvědčit blokujícího týpka, že Honza je její přítel a pokud nenastoupí, ona vystoupí (pozn. překl. - toto sice není doslovný překlad neustále opakované věty "He is my friend", pouze její výklad v dané situaci). Honzovi se podařilo nacpat do autobusu až po notné frontě žen a starých lidí, zatímco já s Pavlem, maje velké batohy, jsme tyto dali do zavazadlového prostoru. Když jsme stále ještě stepovali před autobusem a týpek u dveří prohlásil, že už je plno, lehce jsme znervózněli a pokusili se mu vysvětlit, že máme dole batohy. To se nám podařilo až vystoupila nějaká letuška v reflexní vestě, která mluvila celkem dobře anglicky. Ta to pak vysvětlila řidiči a ten prohlásil, že nás ještě vezme. Mezitím šel Petr dovnitř vysvětlit Honzovi s Luckou situaci, takže jsme mu jen vzali batoh a autobus ho vzal taky. Odjeli jsme, zanechavše svému osudu Liboura, Verču, Kraťu a Vojtu.
Asi po dvou a půl hodinách jsme zastavili u jakéhosi svítícího komplexu budov, vzdáleně připomínající tržiště. V domnění, že jsme na místě, jsme vystoupili a podle toho, že zavazadlový prostor byl stále zavřen jsme usoudili, že se jedná pouze o "chcací přestávku", jak této činnosti arabové hanlivě říkají (pozn. překl. - nerad bych, aby si někteří mysleli, že tento vulgární výraz vzešel z mé hlavy, pouze jsem doslova přeložil větu "We are just pausing", kterou jsem někde zaslechl).
Po zběžném rozhledu po okolí jsme zjistili, že jsme uprostřed nefalšované ramadánové noci. Arabáči, sedící u stolu plného masa, kolem další, kteří to maso prodávají (něco jako lednička se tady moc nevede, takže obrovské kusy skopového masa visí z háků jen tak, vedro nevedro). Do toho ještě všude obrovská spousta koček, turecké záchody (ty nejsou typickým znakem zrovna ramadánové noci, je to jen poznatek z výpravy, kterou jsme podnikli za účelem naplnění smyslu pauzy). Je 3:20 místního času.

Maroko 2009 - Prolog

2009-09-28T06:55:00.000-07:00

Když jsme se vrátili z Londýna, naprosto logicky se naskytla takřka nerudovská otázka - Kam dál? Po zběžném průzkumu, kam se dá doletět do 1000kč (včetně zpáteční letenky), jsme se rozhodli letět do Maroka a to hned z několika důvodů - prvním a hlavním důvodem je to, že ještě nikdo z nás nebyl v Africe a tím pádem Afriku nemá nikdo ještě vykešovanou. Další důvody tedy nebyly potřeba a začaly se ladit detaily. Například jsme se dohodli, že by bylo vhodné do Maroka letět někdy v době, kdy je u nás zima a jako nejlepší termín nám přišel březen 2009. Bohužel jsme kolem března zjistili, že jsme ještě nezačali s organizací, rezervací letenek, zvaním lidí apod, takže březnová akce padla.
S postupující dobou pak bylo u nás (i v Maroku) čím dál tím tepleji a proto nebyl důvod nikam jezdit.
Druhý "definitivní" termín jsme dohodli na začátku prázdnin a stanovili jsme ho na září. V průběhu prázdnin jsme pak rozeslali emaily všem potenciálním zájemcům z širokého okolí. Zájem projevilo asi 25 lidí. Během následujícího měsíce, někteří odpadli, takže v okamžiku, kdy se letenky zamlouvaly, nás bylo 14 (příliš nechybělo a nejel jsem taky. 14 dní před odjezdem jsem se dozvěděl o spolužákově svatbě, na které jsem chtěl být. Nakonec to dobře dopadlo, Kraťovi se podařilo sehnat letadlo, pomocí kterého se do Brna dostaneme v den svatby ráno, což bylo přijatelné).
Celé akci předcházelo očkování proti žloutence typu A a břišnímu tyfu, které je všemi silně doporučováno. Očkování proti tyfu stojí 600 Kč, proti žloutence je to o něco mastnější (pokud jste nikdy očkováni nebyli, sestává očkování ze tří dávek, každá po 1500 Kč). Z ostatních zdrojů jsme se dozvěděli ještě o dalších nemocech, které si kdo kdy z Maroka přivezl přesto, že byl očkovaný proti všemu možnému; bohužel jsou tyto nemoci u nás převážně neznámé, takže se proti nim nelze očkovat.
4 dny před odletem mě přepadla jakási zákeřná nemoc, takže přípravy na odjezd jsem si příliš neužil, naopak jsem měl dobrou přípravu na další nemoci, které v maroku lze dostat.
Dva dny před odletem odřekl účast další člověk, který už měl všechno zaplaceno. Nakonec nás jede 13:

Eva Beránková
Martin (Martin) Čáslavský
Verča Cigánková
Lucka Fallová
Jana (G) Gottfriedová
Petr Kratochvíla
Tomáš (Kraťa) Kratochvíla
Vojta Krejčí
Milan (autor) Krupa
Pavel Krupa
Bára Šímová
Honza (Johny) Švehlík
Libor (Libour) Vlaha

Rozdělili jsme se na dvě skupinky. První skupina A (akční), která poletí o tři dny dřív a ve volném čase vystoupí na čtyřtisícovku Djebel Toubkal, nejvyšší horu Vysokého Atlasu. Skupina B (kteréžto písmeno tentorkát nepředstavuje žádnou zkratku) se s námí pak setká v Marakeši, odkud budeme pokračovat společně.
Výstup na Toubkal a čas a místo setkání byly v okamžiku odjezdu jediné pevné body programu, další byly celkem iluzorní. Předem jsme se sice rozdělili do zájmových sfér, mířících různými směry (poušť, sandboarding, stavba pískuláků, jízda na velbloudech / vodopády Uzúd - 110m vysoké, třístupňové vodopády / filmová studia The Atlas Corporation, kde se natáčely filmy jako Království nebeské, Alexandr Veliký, nebo Černý jestráb sestřelen / rozplácnout se někam na pláž a válet se tam), jednotlivé zájmy se ale časem různě slučovaly a měnily, takže toto rozdělení se nakonec nepodařilo zachovat v původní formě.
Skupina A letěla z Bratislavy, přes Düsseldorf, do Marakéše, skupina B potom letěla taky z Bratislavy, přes Brusel do Fezu, odtud pak vlakem do Marakéše.

______________________________________________________
(pozn. překl. - V následujících dílech se budou poměrně často vyskytovat marocké názvy měst, hor a jiných míst. Tyto názvy se budou někdy mírně odlišovat přesto, že označují stejné místo. Tedy např. město Marakéš bude občas napsáno také jako Marakesh, Marakeš, apod. Za tyto nekonzistence se omlouvám, při psaní se to občas stane. Nepovažuji to ale za tak zásadní, aby se mi to chtělo všude opravovat :)

(pozn. webmastera - pro nepravidelné čtenáře - i v tomto seriálu bude platit, že většina fotek bude mít svůj popisek, který se zobrazí poté, co necháte stát kurzor myši nad fotkou - a protože je nutné toto pravidlo potvrdit nějakou vyjímkou - jedna z mála fotek bez popisku je právě úvodní fotka pod nadpisem tohoto článku)

(pozn. autora - jak se na "titulní stranu" sluší, chtěl bych tímto poděkovat všem sponzorům a zejména taťkovi, za zapůjčení mininotebooku Asus Eee, díky kterému jsem nemusel tahat po kapsách rozmočené papíry s útržkovitými poznámkami z každého dne, což posunulo úroveň záznamu o několik pater nahoru).

Kočka matematička

2009-06-26T11:58:00.000-07:00

Barbucha konečně ukázala, že se nastěhovala do správné domácnosti, dnes poprvé projevila hlubší zájem o matematiku...Poté, co několik hodin spala na mém stole, pokrytém materiály do výpočetní logiky, rozhodla se naučit taky řeckou abecedu aby věděla, jak těm všem klikihákům má říkat. Ačkoli ji od toho Marylin zpočátku odrazovala, Barbucha vytrvala a naučila se abecedu až po písmeno Eta (čímž přibližně dostihla mé znalosti řecké abecedy:)Půjde-li na to systematicky (což půjde, je to chytrá kočka), měla by se zítra doučit operátory modální logiky a příslušné logické důkazy..

Kočka a kočka

2009-06-25T13:44:00.000-07:00

Bůh dosadil na tento svět kočku, aby člověka připravila o iluzi, že všechno na světě bylo stvořeno proto, aby sloužilo jemu. (Paul Gray)

Jak už naznačuje nadpis a úvodní citát, stal jsem se nedávno šťastným majitelem kočky (ačkoli podle většiny literárních pramenů bych měl napsat, že se kočka stala mojí šťastnou majitelkou). A protože byl výběr ze dvou koťat a dilema výběru bylo obrovské, máme teď doma kočky rovnou dvě.
Po příjezdu se velice rychle zabydlely, takže už po dvou dnech se tu chovají jako doma a náhodný návštěvník by si ani nevšiml, že už tu nebydlí alespoň dva roky.
Mezitím přistoupily k promyšlené a soustavné likvidaci vybavení domácnosti. Mimo jiné se stále nemůžu ubránit dojmu, že poslední dobou nacházím po bytě mnohem více listů z kytky v mém pokoji, než tomu bylo dříve:)

A protože pokud dáte kočce jakékoli jméno, nezkazíte jí (narozdíl od dítěte) tím život, dostaly kočky jména Barbucha(tmavší) a Marylin (Jména koček jsou stejně pouze pracovní, žádná kočka stejně nikdy neslyší na své jméno a přiběhne pouze tehdy, máte-li v ruce misku se žrádlem, nebo otevíráte-li ledničku)

O kočkách toho bylo napsáno už hodně, je tedy zbytečné, abych toho psal ještě více a v tomto případě vsadím na vizualizaci. Pouze do titulků obrázků (zobrazí se při podržení kurzoru myši nad fotkou) tentokrát nedávám kontext pořízení fotky, ale často vůbec nesouvisející citáty z dostupné literatury.

Sendvič

2009-03-11T11:54:00.000-07:00

Už několikátým rokem se s naším týmem "Negry svrbí prst na spoušti" účastníme různých šifrovacích her.
Jedna z nich, Sendvič má tu výhodu, že se při ní nemusí běhat nočním Brnem, jednotlivé šifry jsou zadávány pomocí internetu a dají se tedy luštit v pohodlí domova.
Ačkoli je to nečekané, daří se nám úspěště zachovávat sestupnou tendenci, takže zatímco před několika lety skončil náš tým 33., letos jsme se propadli rekordně - na pořadí s nelichotivým číslem 211, čímž jsme zanechali před sebou i začátečnický tým "Přizdisráči":)

Přikládám několik fotek a zejména video pro představu, jak úspěšní jsme byli při řešení jednotlivých šifer:)

London #6 - Odjezd

2008-11-23T15:52:00.001-08:00

Minulou noc bylo potřeba ještě vyřešit jeden problém. Ten spočíval ve zpoplatněném vjezdu do centra Londýna (asi 8 liber) ve všední dny a v parkování, které bylo před hostelem zakázáno v době od 7 do 21 hodin.
První problém nebyl pouze o penězích, ale také o tom, najít někde kolem půlnoci nějaké místo, kde by se dala koupit registrační známka a v kombinaci se zákazem parkování se nabízelo řešení, které by se dalo přirovnat k plácačce na mouchy použité ve chvíli, kdy se v rozsahu její akční plochy vyskytuje více much najednou.
Prakticky to spočívalo v tom, že se sebereme a půjdeme auta přeparkovat asi o 2km dál, mimo centrum Londýna.
Nakonec jsme to neuskutečnili, protože fakt, že budeme ráno muset jít se všemi zavazadly 2 kilometry k autu (tedy i o to dříve vstávat) a ještě v noci bychom se měli sebrat a někam odjet, byl velice pádným argumentem.
A protože nebylo moc na výběr, zvolili jsme postup, jehož podstatou bylo vstát a odjet z centra Londýna dříve, než začne platit zákaz parkování a začnou vybírat mýto. Blanka jediná byla proti této variantě, ale její argument, že opustíme-li hotel před 7 hodinou ranní, přijdeme o snídani se nesetkal s velkým úspěchem a Blanka byla odbyta prostým konstatováním, že holt zamáčkneme slzu a budeme si muset koupit cestou nějaké normální jídlo.

Přesně v 6.00 GMT zvonil budík, v 6.06 GMT někdo přehnaně aktivní rozsvítil světlo a něco po půl sedmé GMT jsme už seděli v autě směrem na letiště Stansted.

Libourovi s Petrem ze včerejška zůstala téměř plná flaška Root Beer (pozn. autora: ne, opravdu se nejedná o žádný druh piva; chuťově by se to dalo nejlépe vystihnout asi jako směs coly, čistidla na WC a dezinfekce..Když jsem to kdysi v Americe ochutnal poprvé, měl jsem zkažený celý den. Jsem proto rád, že i dnes jsem měl možnost začít den touto neopakovatelnou chutí), která nám pěkně zpříjemnila ráno.
Směr z centra nebyl sice poznamenán ranní dopravní špičkou tolik, jako směr do centra, i tak ale bylo lze bez nadsázky hovořit o dlouhé a jen pomalu a ztěžka se pohybující frontě.
V jednu chvíli jsme zjistili, že jedeme špatně a že by bylo vhodné se otočit a odbočit jinam. To bohužel nebylo prakticky možné (i kdybychom byli schopni se otočit a dojet na původní místo z opačného směru, tento manévr by pravděpodobně zabral několik hodin (přestože jsme si chybného odbočení všimli asi metr za kýženou křižovatkou), zůstali jsme proto v původním směru doufaje, že se na letiště nakonec nějak dostaneme.
Se třemi zastávkami na jídlo (jednou v obchodě, kde si nikdo nic nekoupil, jednou v obchodě, kde si někteří koupili jídlo a jednou v McDonaldovi, kde si ti, kteří si nekoupili jídlo v druhém obchodě, koupili burger) jsme se dostali konečně jakž takž (Libour, který navigoval, to trošku nesebekriticky označil za "nejlepší trasu, kterou jsme mohli jet") do směru na letiště a zanedlouho i na rychlostní silnici, kde už to celkem jelo.

Protože jsme dostali na letišti auta s prázdnou nádrží, očekávalo se od nás, že je ve stejném stavu i vrátíme. Za tímto účelem jsme se rozhodli za žádnou cenu nenalít do auta ani kapku benzinu a přestože vzdálenost do cíle byla místy (podle GPS) vyšší, než dojezdnost (podle palubního počítače), nějak na letiště dojet. To se nám také podařilo, ačkoli ručička palivoměru se pohybovala tak nízko, že nebyla skoro ani vidět a palubní počítač nebyl schopen přítomnost benzinu ani detekovat. Člověk, který auto přebíral zkontroloval stav benzinu a po krátkém zalapání po dechu se ujistil, že jsme auto dostali opravdu s prázdnou nádrží. Když zjistil, že ano, vzájemně jsme si poděkovali a odebrali se do letištní haly, čekat na skupinu B.

Protože skupina B nepřicházela a do odletu jsme měli ještě 4 hodiny, rozhodli jsme se zjistit, zda kolem letiště nejsou nějaké kešky. Když jsme z placeného (našli jsme po kapsách ještě nějaké drobné) internetu zjistili, že tomu tak není, začali jsme aspoň hledat místo se zásuvkou (ve které bychom si rádi nabili notebooky), kde by se dalo aspoň na chvíli sednout.

A protože všechny sedačky v letištní hale byly obsazené, zaujaly nás dveře s cedulkou "Letištní kaple" (pozn. překl. v originále "Chapel" :).
Protože nikdo z nás netušil, že na letištích jsou kaple, rozhodli jsme se potvrdit si hypotézu, že kombinace člověka, který ví o kapli AND je věřící AND má náhlou potřebu se zrovna teď pomodlit AND nebojí se, že tam bude plno a někoho vyruší z modlitby AND kapli na letišti považuje za docela dobrý nápad, je velice nepravděpodobná a že v kapli pravděpodobně nikdo nebude.
Naše teorie se potvrdila a dokonce převýšila naše očekávání. V kapli nejen, že nikdo nebyl, ale byla to malá útulná místnost, disponující dvěma zásuvkami a pěti velmi pohodlnými křesly (byli jsme 4).
Kaple byla multináboženská, kromě několika výtisků Bible se na stolečku válelo podstatně více knih Koránu, Tóry a ještě čehosi, z čeho nešlo poznat co to je, protože to bylo celé napsané nějakýma klikihákama (podle vzhledu těch klikiháků to byl pravděpodobně Korán v originále). Na zdi potom visely nějaké neutrální obrázky a značka, ukazující směr k Mecce.
Když jsme se chystali k zapojení napájení do notebooků, přišla do kaple i nějaká mladá paní a začala si prohlížet výzdobu (pravděpodobně byla ve stejné situaci jako my, ale když viděla v kapli 4 zbožné lidi oddávající se modlitbě, přišlo jí blbé si tam jen dát nabíjet počítač a alespoň předstírala zájem o obrazy na zdech. Nenápadně jsme schovali nabíječku a ještě nenápadněji jsme se zdekovali.
Skupina B přijela asi hodinu po nás. Bohužel se jim nepodařilo zachovat se stejně ekonomicky, jako my, a vrátili auto s asi čtvrtinou nádrže. Letištní kaplí pak byli neméně nadšeni.
Čekání na letadlo jsme si krátili různě, mimo jiné vymýšlením toho, co na letišti provést.
Petra napadlo, že bychom mohli na centrále nahlásit ztraceného člověka a nechat si ho zavolat rozhlasem. Jméno vyvolávaného potom musí být pro Čecha zajímavý (ideálně sprostý) výraz, pro Angličana potom jen něco, co zní jako cizokrajné jméno.
Konkurz vyhrál Tomáš se svým návrhem "Mali Chu - Lin", bohužel se mezi námi nenašel nikdo, kdo by šel jeho zmizení nahlásit.
Kraťu napadlo vmísit se mezi lidi čekající u příletů (s cedulkou, na které mají napsané jméno očekávané osoby) a čekat na Godota. S Petrem jsme tento nápad ještě vylepšili o to, oslovit někoho čekajícího a přesvědčit ho o tom, že my jsme ti, na koho dotyčný čeká.

Kvůli nedostatku času jsme nakonec zavrhli i tento druh zábavy a vydali jsme se pomalu k odbavení.
U detektorů se pak ukázalo, jak nepřipravené je letiště pro mezinárodní dopravu. Kromě mě a Liboura byli všichni odesláni, aby si u přepážky přeregistrovali své letenky, protože jejich jména obsahují diakritiku a systém jim to nechce vzít. Když potom Tomáš přišel s novou variantou letenky, podle které se jmenoval
TOM ~ ] $ Đ " _ < } &"!/ KRATOCHV [Ł→þ_ LA
(pozn. překladatele: toto není přesný přepis, kromě toho, že si jej doslova nepamatuji, používám z pohodlnosti pouze znaky, které jdou snadno napsat na klávesnici), bez problémů prošel.

Detektorovou bránou všichni prošli v pohodě (což bylo s podivem, protože někteří si vezli domů na památku pravý anglický puding a nebylo jisté, že s něčím takovým v batohu budou do letadla vpuštěni), až na Tomáše V., který vezl v tašce nesprávně zabalený šampon a jeho zavazadlo bylo podrobeno bližší inspekci
Když se to Blanka pokusila nenápadně vyfotit, zvedl se opodál člen ochranky, čehož se Blanka lekla a stočila foťák k zemi. Zapomněla si vypnout blesk, takže fotka letištní dlažby byla výborně osvětlena. To bohužel sekuriťák, který mezitím došel až k ní, neocenil a se slovy, že se v tomto prostoru nesmí fotit, přiměl Blanku, aby kompromitující fotografii letištní dlažby vymazala.

Když se blížil čas odletu, dostal Petr s Vojtou nápad, že bychom se mohli k bráně svézt bezpilotním letištním vláčkem, který sice jede k jiné bráně, ale to se už potom nějak dojde pěšky. Bohužel se ukázalo, že od zastávky vláčku je možné dostat se pouze k té špatné bráně, nebo nějakým únikovým východem někam pryč, ne však k bráně, ze které jsme odlétali. Po rozhovoru s prodavačkou nějakého obchůdku a současně jedinou osobou vyskytující se v okolí (z té jiné brány zrovna nic neletělo a nikdo jiný tam nebyl), tato zavolala ochranku, která dopravila všecny zúčastněné autem s majáčkem až na bránu 42 (pozn. autora: naše brána měla číslo 42. Bylo proto jedno, jestli se zeptáte "Z jaké brány odlétáme?", "Kolik je 6 x 7 ?", nebo "Jaká je odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec?", pokaždé se vám dostane stejné odpovědi, což bylo značně matoucí)
Nakonec vše dobře dopadlo a všichni jsme se zase sešli v letadle, kterým jsme se šťastně dopravili až domů, kde se Libour opět setkal se svým zavíracím nožem, který před odletem zakopal u zdi letištní haly.

KONEC.

London #5 - In the City (2. část)

2008-11-12T13:35:00.001-08:00

Cesta na Greenwich byla zpestřena faktem, že jsme nevěděli přesně, jak se tam jede. Naše autobusová mapka obsahovala pouze centrum města a směr na greenwich byl pouze matně vyznačen u jedné autobusové linky. Ani Davidova mapa turistická na tom nebyla o nic lépe.
Kýžená autobusová linka vyjížděla z druhé strany Tower Bridge, než na které jsme se nacházeli. Můj návrh, že bychom mohli tedy přejít most a tím se dostat na zastávku byl bez přemýšlení přebit návrhem jet tam autobusem, když už máme tu celodenní šalinkartu. Bohužel jediným způsobem, jak se tam dostat bylo, popojet asi 7 zastávek opačným směrem a tam přestoupit na jiný autobus, který nás doveze až na (zatím asi jen 300m vzdálenou) zastávku, odkud předpokládáme, že to pojede na Greenwich.

Jak bylo řečeno, tak se i stalo, snad jen s několika komplikacemi, jako třeba, že jsme netrefili přesně tu zastávku, na které jsme měli přestoupit apod.
Po několika stech metrech v nohách a hodině a půl času jsme se konečně ocitli na druhé straně Temže, odkud jsme vyrazili na Greenwich.
Cesta samotná byla dlouhá, autobus zastavoval každých asi 100 metrů, kde vždycky někdo nastoupil. Protože jsme neměli mapu ani představu, kde by se královská observatoř mohla nacházet, rozhodli jsme označit za nejkratší cestu takovou, která nebude mít minimální délkovou složku - v praxi to znamenalo sledovat souřadnice na GPS a vystoupit na zastávce, jejíž délková souřadnice se nejvíce blíží 0.
Nakonec jsme vystoupili na zastávce, jejíž délková souřadnice nebyla sice nejoptimističtější, zato všechny ostatní aspekty byly příznivě nakloněny. Zejména pak název zastávky "Greenwich" a ukazatele s nápisem "Royal observatory" nás přesvědčili o tom, že je dobrý nápad tady vystoupit.

Ukazatele nakonec nebyly příliš potřeba, greenwichská observatoř je dost nápadná sama od sebe. Zejména laserový paprsek označující nultý poledník je za šera velmi dobře viditelný a polohu hvězdárny celkem jednoznačně určuje.

Hvězdárna se nachází uprostřed Greenwichského královského parku, který má jednu malou nevýhodu, zavírá se v 18 hodin a kovaný plot, kterým je obehnaný, není zrovna nízký. To samotné by zas tak nevadilo, pokud by zrovna nebylo 17.55.
Po chvíli přemýšlení jsme se rozhodli, že to prubneme a ven se holt už vždycky nějak dostaneme. Pouze Blanka odmítla (pozn. autora: pravděpodobně na základě podobné zkušenosti s centrálním parkem v Barceloně. I tam jsme neopustili park před zavírací dobou a když jsme zjistili, že jsou všechny východy zavřené a Blance se kvůli bolavé noze nechce přelézat asi 3 metrovou bránu, zabralo nám docela dost času a domlouvání u lidí různého stupně neochoty, než jsme se nakonec dostali ven) s tím, že na nás počká před parkem.
Nakonec jsme ji přesvědčili a vyšli jsme k, teď už asi jen kilometr vzdálené, hvězdárně.

Greenwichská hvězdárna byla postavena někdy roku 1675, jako sídlo hlavního královského astronoma. Tou dobou ještě nikdo neměl ponětí o tom, že observatoř postavili zrovna na nultém poledníku, protože žádný mezinárodně uznávaný nultý poledník neexistoval. Tento nápad lidé dostali až o 200 let později, když doba pokročila natolik, že lidé začali mít potřebu jednotného času. A protože se Britům nechtělo přeřizovat si hodinky, napadlo je, že by se čas mohl měřit podle jejich hodinek. Ostatní účastníci konference (kteří buď nebyli šťastnými majiteli kapesních hodinek, nebo byli proti) tomu nezabránili. Tak byl nultý poledník ustanoven pod greenwichskou hvězdárnou a pro jistotu vyznačen na dvoře před observatoří kovovou páskou a na zeď před hvězdárnu umístěny obrovské hodiny, aby náhodou někoho nenapadlo místní čas nějak zpochybnit.
Fakt, že Britové mají jedinou, světově uznávanou standardizovanou jednotku (nebo alespoň její kalibraci) potom využívají k zamaskování toho, že VŠECHNY ostatní jednotky jsou nestandardní a nepoužitelné....hned pod obrovskýma hodinama (které mimochodem taky zprasili, zatímco minutová ručička běhá normálně, hodinová rozlišuje v rámci jednoho ciferníku 24 hodin, takže po letmém pohledu na tyto hodiny stejně nezjistíte správný čas) mají vystavenou o něco menší destičku s britskými délkovými jednotkami.
O 50 let později, po 2. světové válce, když se královský astronom koukal na oblohu, zjistil, že nic nevidí, kvůli silnému osvětlení Londýna. A protože neuspěl se svým nápadem zhasnout Londýn, nezbylo mu, než si přeřídit hodinky, ze současné observatoře udělat muzeum a přestěhovat se o několik desítek kilometrů dál do nové observatoře.

Jak už jsem psal, Britové měli potřebu k roku Y2K udělat něco nového, takže kromě Millenium Wheel (později přejmenovaného na "The London Eye") a Millenium Dome (později dost neoriginálně přejmenovaného na "The O2", společnost stejného jména totiž stavbu z velké části financovala) byl dalším počinem taky Millenium Zero Meridian Laser (později přejmeovaný prostě na "GMT laser"), označující nultý poledník.

Když jsme se dostatečně vynadívali na hvězdárnu, na hodiny a na britskou parodii na délkovou míru, začali jsme řešit, jak se dostaneme ven. Tento problém za nás vyřešil velmi nepříjemný strážce, který nám sdělil, že je park zavřený, že tu nemáme co dělat a že se sejdeme za deset minut u brány, kterou nám otevře. Jak řekl, tak se stalo a za 20 minut jsme už seděli v autobuse zpět do centra.

Protože ještě nebylo příliš pozdě, rozhodli jsme se, že bychom se mohli podívat i na nedaleké mrakodrapy, které jsou za Temží. Zdeňku s Davidem tato myšlenka příliš nenadchla, takže se po nedlouhém přemýšlení odpojili. My, nemaje mapy, ani tušení, jak se dostat autobusem přes Temži, jsme vyrazili směrem zpět do centra na nejbližší větší dopravní uzel, doufajíce, že zde najdeme způsob, jak se přes řeku dostat.

To se nám bohužel nepodařilo, a dokud se Kraťa nezeptal nějaké milé dívky, neměli jsme tušení, jak se přes řeku dostat. Poté, co se zeptal jsme sice toto tušení neměli taky, alespoň jsme ale věděli, že autobus, který nám doporučila, k mrakodrapům určitě nejede a měli jsme problém potom před jejíma očima nastoupit do autobusu sice náhodného, ale jiného, než nám poradila. Ani ostatní Londýňané neměli představu, jak se do finančního centra dostat (nějaký pán nám poradil, jak se tam dostat metrem, na metro jsme ale neměli šalinkarty), takže jsme docela dlouho stochasticky vybírali autobusy, jedoucí alespoň podobným směrem. Po asi dvou hodinách strávených v autobuse jsme se konečně dostali na Canary Wharf (což je pravé jméno oblasti, kam jsme se chtěli dostat...Business center, nebo Financial District, jak jsme oblast nazývali, lidé spíše situovali do centra města).

Oblast jsme si prošli, nafotili a když jsme zjistili, že se tu nikde nedá za nějakou rozumnou cenu najíst, vydali jsme se na cestu zpátky.

Ta byla podobně stochastická, jako cesta sem. V průběhu cesty jsme potkali několik sympatických Londýňanek, které nám vždy poradily následující krok postupu a tak nám cesta nezabrala více, než 3 hodiny a těsně před půlnocí jsme se dostali na hostel.

London #4 - In the City (1. část)

2008-11-09T14:07:00.000-08:00

pozn. autora úvodem: Vzhledem k obsáhlosti tohoto textu jsem přistoupil k rozdělení na dvě části, líp se to čte a nezabere to tak veliký celistvý časový úsek

Neděle, 2. listopadu

Ráno se tradičně nikomu nechce z postele, takže jsme dnes vyrazili v rekordně pozdním čase (někteří z nás opět odolali lákavé nabídce kontinentální snídaně, která, podle očekávání, sestávala ze stejných ingrediencí, jako obě snídaně předchozí). Prakticky to spočívalo v tom, že po snídani se všichni vrátili na pokoj, zaujali polohu, která nebyla příliš vzdálena ležení (čímž se přidali k nesnídající skupině, která zatím ještě jinou polohu ani nevyzkoušela a tuto ještě obohatila o občasné prvky spánku) a diskutovali o tom, kam dnes půjdeme.
Někteří se přitom aktivně snažili zapojit do diskuse internet a vymýšleli konkrétní návrhy, zatímco ostatní se tvářili, že spí, a veškeré nápady úspěšně ignorovali.
Protože v rámci neděle byla ve hře i otázka, zda nejít na nějakou mši, diskutovalo se i o tomto. Nebýt toho, že jsme se nedohodli, zda jít na mši katolickou (což se proanglikánské skupině zdálo škoda, být v anglii a nejít na anglikánskou mši), nebo anglikánskou (to se zase nelíbilo prokatolické skupině, která nepovažuje protestantskou mši za validní), byli bychom bývali anglicky slouženou bohoslužbu navštívili.
Kraťa mezitím našel web římskokatolické Westminsterské katedrály, která nás zaujala hned několika věcmi. První byla modernost webu, flashové intro, blogy dvou kněží a důraz, kladený na internetovou prezentaci katedrály, vůbec. Kromě toho se Kraťa na webu dočetl, že se v katedrále vaří a rozdává jídlo, že poskytují ubytování potřebným a vůbec, že jsou tam laskaví a pohostinní. To ho přimělo k myšlence změnit lokál a z hostelu se vystěhovat. Samotná prezentace katedrály byla mírně vychloubačná, zejména v místech, kde vyzdvihovala rafinovanost její architektury ve srovnání s ostatními, "primitivními", chrámovými budovami jinde v Evropě.
Náš první cíl nakonec zadala Zdeňka sdělením, že na Victoria Station by měli prodávat celodenní lístek na nějakou okružní linku pouze za libru a půl. Cíl byl zadán, čož nás motivovalo k tomu vylézt z postelí a vyrazit.
Petr nám sdělil, že s námi nepůjde, protože by rád navštívil své známé, se kterými v Londýně několik měsíců pracoval, za tu dobu že Londýn viděl dostatečně a pro památky, které dnes uvidíme bez něho, nebude nijak smutnit.
Tato myšlenka nadchnula také Liboura natolik, že přestože (nebo protože) v Londýně žádné známé neměl a dnešní plánovanou část Londýna nikdy neviděl, rozhodl se vypravit se na návštěvu s Peťanem.

Victoria Station byla od hostelu vzdálena asi 20 minut cesty a nalezli jsme ji celkem rychle. O něco déle jsme v rámci tohoto dopravního uzlu hledali přepážku, u které by prodávali kýžené jízdenky. Po asi hodinovém hledání (pozn. autora: v té hodině je započítané čekání na různé události, zahrnující zejména nákup a konzumaci sushi, návštěvu toalet a synchronizační problémy, jako že někdo se ještě nevrátil odněkud, takže vyšleme někoho jiného, aby ho našel a ostatní budou postávat a na oba čekat...Pak se vrátí ten první s tím, že nás celou dobu hledal a když se dozví, že jsme za ním někoho poslali a ten se ještě nevrátil, chytí se za hlavu a zorganizuje skupinu třech lidí, kteří se hvězdicovitě rozejdou, aby toho prvního našli. Když se toto opakuje už potřetí a ztracených lidí v terénu neúnosně přibývá, někdo si uvědomí, že je lepší neorganizovat záchranné výpravy a počkat, než se všichni sejdou. Po deseti minutách čekání se objeví i poslední opozdilec s tím, že ta přepážka neexistuje a že všem koupil regulérní jízdenky za 3,50 ) jsme odcházeli z nádraží jako šťastní majitelé celodenních jízdenek na veškeré londýnské autobusy.
Sedli jsme na nejbližší double decker, vyšplhali jsme do druhého patra a odtud jsme si užívali, že konečně nemusíme všude chodit pěšky a litovali, že jsme si jízdenku nekoupili už při páteční prohlídce Londýna.

První zastávkou byla výše zmiňovaná Westminsterská katedrála. Sice bych v souvislosti s touto stavbou neoznačil architekturu ostatních evropských chrámů za primitivní, ale musím uznat, že katedrála měla něco do sebe. V katedrále zrovna probíhala bohoslužba, takže vnitřní prostory katedrály vyfocené nemám:(

St. Paul's Cathedral je chrám tentokrát anglikánský, jehož 300 leté výročí dostavení jsme prošvihli o pouhý týden.
Samotný chrám je mírně inspirován katedrálou římskou, a po této a Milánském dómu je třetím největším kostelem vůbec. Proti Řimu má o něco menší kupoli (31 metrů, v Římě mají 42m), zato v něm sídlí biskup Londýnský, o čemž si můžou v Římě nechat jenom zdát.
Tentokrát neprobíhala bohoslužba a jediný důvod, proč nemám fotky zevnitř byly cedule se zákazem focení rafinovaně umístěné po celé katedrále tak, aby náhodný fotograf nemohl v žádném případě popřít jejich zahlédnutí. Samotné cedule ale nebyly hlavním důvodem..vedle mě velmi nápadně natáčel video nějaký pán, který přilákal pozornost ochranky a tím moje nenápadnost při focení poněkud ztratila smysl. Chtěl jsem pánovi z ochranky vysvětlit, že jsem si zákazu nevšiml a že tak nenápadně se tvářím jen proto, že jsem si nebyl jistý, zda se tu nějaký skrytý a nenápadný zákaz nevyskytuje a že člověk nikdy neví. To nakonec nebylo ani třeba, protože ochranka vzápětí odběhla za někým jiným, kdo zrovna vytahoval foťák.

Protože už bylo něco po poledni (kombinace pozdního vstávání a dlouhého pobytu na Victoria Station udělala své), začali jsme přemýšlet, že pro další postup zvolíme pěškobus a při nejbližším náznaku místa, kde by se dalo najíst, tak učiníme.

Dalším místem, kam jsme se chtěli podívat, byl Tower Bridge. Vyrazili jsme proto směrem, kde jsme tuto stavbu tušili a rozhlíželi jsme se po vhodném místě na jídlo. Protože jsme se neřídili příliš podle mapy, ale směřovali jsme spíše do uliček s vyšší hustotou pravděpodobnosti výskytu nějakého McDonalda, sešli jsme brzy z přímé trasy k Tower Bridge a ocitli jsme se někde, kde jsme vůbec nevěděli kde. Díky tomu jsme se prošli "městskou částí" The CIty a viděli stavby sice novější, zato neméně zajímavé.

K Tower Bridge jsme došli někdy kolem 14 hodiny. Zajímavé na něm je to, že všechny jeho kovové části jsou natřené namodro, podle všeho proto, že modrá je královnina oblíbená barva (pozn. autora: Angličané mohou být rádi, že královna nemá v oblibě sytě zelenou s růžovými puntíky ve tvaru slonů...ona ta vybledlá modř ale taky není žádná sláva..nezbývá, než doufat, že příští královna bude mít buď lepší vkus na barvy, nebo alespoň bude mít tolik soudnosti, že uzná, že ne všechno je vhodné natírat hnusnou modrou barvou, ať už ji má ráda jakkoli)
Po mostě jsme se prošli na druhou stranu, podívali se na Temži a protože most z pohledu člověka, který po něm zrovna jde, není zase tak zajímavý (a taky protože zrovna nepotřebovala projet žádná loď takové velikosti, aby se střední část mostu musela sklopit, nějak dlouho jsme se na samotném mostě nezdrželi. Jedinou vyjímku jsme udělali, když jsme tvořili "Frontu na nic"

Kraťa objevil v jedné zvěží výklenek zakončený dveřmi, na které mířila kamera a ke kterým vedly schody. Samotný výklenek nebyl ničím zajímavý až do chvíle, než jsme u něho vytvořili frontu 7 lidí, z nichž první se vždy koukne klíčovou dírkou dovnitř věže a s výrazem, jako by právě viděl něco, co ho bude naplňovat radostí po zbytek života, odkráčel pryč a po čase (až odešli všichni, kteří ho viděli, že už jednou byl a mohli by nabýt podezření, že se jedná o naprosto samoúčelnou umělou frontu) se zařadil zase na konec fronty. Ačkoli jsme tuto činnost prováděli poměrně dlouho (asi 2 iterace), nikdo z kolemjdoucích se k nám nepřidal.

Na břehu Temže, hned vedle Tower Bridge, stojí hrad Tower of London (s honosným podtitulem palác a pevnost Jejího Veličenstva, který bohužel není nikde napsaný, takže si ho většina náhodných kolemjdoucí ani nevšimne a patřičně neocení).
Nabízí se myšlenka, že podobný název mostu i hradu nějak souvisí s jejich blízkou polohou. Další myšlenkou, která by se pozornému čtenáři měla vnutit, koho sakra napadlo pojmenovat hrad podle mostu (který je nota bene ještě asi o 800 let mladší).
Řešení tohoto problému mohou potom být dvě - jednak, že most je pojmenovaný podle hradu a druhá, podle mě pravděpodobnější, že v Londýně prostě mají název 'Tower' rádi a kde můžou, tam ho použijí, jakkoli je to neoriginální.
Tower sloužil dlouho jako pevnost, vězení a sídlo panovníků v jednom. Někdy v 17. století panovníci přišli na to, že Tower není zrovna luxusní stavba, a že bydlení zde není zas taková výhra:

pořád tam otravují nějací havrani (bohužel je nikdo, zejména ne král, nemohl vyhnat, protože, podle legendy, pokud havrani opustí Tower, zanikne Anglie; a to by si na triko žádný panovník nevzal)

mít byt hned vedle cel nejtěžších zločinců (kteří často byli zavřeni za pokusy o atentáty na krále) může být celkem nebezpečné. Toto nebylo zase tak nevýhodné, v případě převratu a jiných událostí, kdy je současný panovník uvězněn, se tento nemusí stěhovat moc daleko

vytopit takovou stavbu stojí nemalé peníze (zejména proto, že tehdejší památkáři nepovolili králi hrad zateplit...vzhledem k tomu, jak hrad dnes vypadá, patrně nepovolili ani omítku).

Nejen tyto příčiny přiměly následující panovníky změnit lokál. Za vhodný kompromis zvolili Buckinghamský palác, kde, pokud ještě neumřeli, žijí dodnes.

Protože jsme do Londýna jeli s tím, že tam uděláme nějakej bugr, rozhodli jsme se do Toweru podívat a využít návštěvy k vypuzení těch místních havranů (vzhledem k tomu, že jim podle tradice pro jistotu zastřihávají křídla, bylo potřeba je odsud vyházet). Zánik Anglie nám sice připadal jako poněkud drastický dopad, ale když už jsme tu byli, tak co už.
Od našeho záměru jsme byli odrazeni až strážemi, které nás do hradu nepustily. Přesněji řečeno pustili by, pokud bychom zaplatili vstupné kolem 20ti liber, za což nám vykopání několika havranů nestálo.

Zamáčkli jsme slzu a zvolili náhradní plán - Greenwichská královská observatoř, kde posuneme hodiny a přeučíme Brity na středoevropský čas (mnohem užitečnější by možná bylo naučit je jezdit vpravo, k měření vzdálenosti nepoužívat končetiny, nebo neředit každé jídlo 1:1 s vinným octem, ale někde jsme začít museli)

To Be Continued...

London#4 - Out of London

2008-11-06T17:20:00.000-08:00

Sobota, 1. Listopadu

Ráno jsem taktně vynechal snídani a to hned ze tří důvodů. Jednak (a hlavně), protože nejsem fanoušek přeplněných místností, kde se každý, nezávisle na svém okolí, snaží najíst, používaje při tom všech dostupných a zákonných prostředků. Druhý, méně filosofický, byl pak v tom, že nemám rád k snídani tousty s marmeládou. Poslední pohnutka byla podstatně prozaičtější; v noci mi někdo rozšlápl brýle, které jsem měl položené na notebooku na zemi za hlavou. Je s podivem, že notebook žádnou újmu neutrpěl.
Po několika pokusech o narovnání obrouček a zasazení sklíčka zpět na své místo jsme se rozhodli nechat tuto práci nejbližší optice. Chvíli jsme na internetu zkoušeli najít v sobotu otevřeného optika v okolí, tedy alespoň na naší straně Temže. To se nám nepodařilo, takže jsme s Vojtou a Kraťou vyrazili zeptat se na vrátnici. Vrátný Ind (ano, ten, který se vrátil zrovna z kuchyně a usedl na recepci) nám poradil špatně, jeho oblíbený optik měl v sobotu bohužel zavřeno.. Alternativní optiku jsme našli docela rychle, majitel nás velmi ochotně přivítal a naznačil, že si nemusíme dělat nic z toho, že má ještě zavřeno a klidně sdělíme svá přání. Podělili jsme se s ním o můj problém, načež jsme byli požádaní, abychom se stavili za 15 minut. Když jsem si o 20 minut později vyzkoušel opravené brýle a pochválil kvalitu opravy, s konstatováním "So that`s it" očekával náš odchod. Po chvíli rozpačitého mlčení jsme se zeptali, kolik si účtuje, což ho evidentně překvapilo a s úsměvem nám sdělil, že za opravu brýlí se nic neúčtuje.
Perfektně nám vyšlo počasí, dalo by se říct, že angličtější počasí už být ani nemohlo. Déšť, zima a místy mlha nás provázely prakticky celou cestu.

Když jsme předchozí den plánovali trasu dnešní cesty, zjistili jsme z encyklopedie několik teorií, co by Stonehenge mohlo být. Některé z nich je popisují jako chrám uctívačů Slunce, Země a jiných pakáren (každá teorie to popisuje zvlášť - tedy jedna říká, že se zde uctívalo Slunce, což druhá kategoricky odmítá a tvrdí, že se zde uctívala Země). Osobně si myslím, že kdyby tu někdo chtěl kohokoli uctívat, tak by ty šutry postavil o pár metrů menší, aby se na ně dalo alespoň sednout. Další teorie hovoří o meteorologické stanici (to zní pravděpodobněji, sami jsme se přesvědčili, že kameny mění svoji podstatu s měnícím se počasím. Přesněji, když pršelo, kameny byly mokré. Okamžik, kdy nepršelo, jsme bohužel nevychytali, takže nemůžu vyloučit, že kameny zůstávají mokré i za sucha, ale nezdá se mi to pravděpodobné). Další verze, která je asi nejlogičtější (zejména proto,že neříká nic o tom, k čemu by tak neužitečná věc mohla sloužit) předpokládá, že se jedná o dílo kouzelníka Merlina. Poslední použitelná teorie tvrdí, že šlo o pohřebiště a dokládá to nalezením zvýšeného množství hrobů v okolí kamenů.
Můj názor na věc je potom takový, že se jedná o monument, postavený ke stoletému výročí objevu Hita se supí hlavou, boha všech neočekávaně příchozích a tuto teorii považuji za naprosto nevyvratitelnou a fakt, že měl někdo potřebu pohřbívat kolem monumentu své zemřelé jen potvrzuje tehdejší význam Hita se supí hlavou.

První zastávkou (kromě několika zmatených zastávek u různých fastfoodů, kde jsme vždy vystoupili, zjistili, že alespoň jeden z nás do toho kterého obchodu nechce, protože tam nemají čtvrtlibrák se sejrem, nebo whopper, a aniž si kdokoli něco dal, jsme zase odjeli) bylo městečko Amesbury.

Malé městečko, ležící asi 2 míle od Stonehenge, bylo založeno někdy hodně dávno a fakt, že je tak malé, má historicky logické kořeny. Většina dívek, které se, byť jen omylem, přiblížily k nedalekým stonehenge (většinou za účelem sběru hub, kořenů mandragory, nebo prostě jen chtěly vynadat tomu darebákovi, co tam pořád staví na sebe ty šutry), byly obvykle prohlášeny za čarodějnice a podle toho, ve které to zrovna bylo době, s nimi bylo naloženo (pozn. autora: je zajímavé, že výše zmíněné nakládání většinou souviselo s nějakým druhem smrti, zpravidla v tom hrál hlavní roli oheň. Nikdy nikoho ani nenapadlo, že by se pro takovou čarodějnici dalo nalézt nějaké pozitivnější využití, což je považováno za hlavní příčinu, že se čarodějnice za celou historii lidstva nikdy nevyužívaly). Vzhledem k systematickému hubení mladých dívek a ne příliš živé imigraci (když už se dívky přistěhovaly, tak si to buď rychle rozmyslely, nebo jim bylo násilím naznačeno, že by bylo vhodné, aby shořely) se populace příliš nezvětšovala a město přežilo prakticky jen díky přistěhovalým pyromanům a kolemjdoucím bezdomovcům, kterým se zalíbilo v opuštěných domech.
A zpátky do přítomnosti; protože už jsme měli opravdu hlad, odložili jsme hádky, zda je lepší Burger King, KFC, nebo McDonald a odebrali jsme se k místnímu Indovi na kebab.
Po jídle se Kraťa dal do řeči s nějakou místní dámou, která mu poradila, ze pokud nezaparkujeme na oficiálním parkovišti, ale na polňačce, která je těsně za ním, ušetříme hodně peněz.
Udělali jsme, jak nám řekla, polňačku jsme našli, zaparkovali a vyrazili k bráně. Naprosto mylně jsme předpokládali, že bude zpoplatněné pouze parkoviště a samotný přístup ke stonehenge bude zdarma. Brána byla zamčená (číselně-kódovým zámkem, který jsme za mlada uměli bez problémů otevřít...buď jsme o tolik zestárli, nebo byl tento zámek podstatně sofistikovanější než ty, které známe z mládí) a všichni návštěvníci chodili podchodem přes turniket, kde vybírali 7 liber vstupného. Shledali jsme, že platit takovou židovskou cenu za to, abychom těch pár šutrů viděli z o 5 metrů menší vzdálenosti (až ke kamenům se nesmělo), by bylo nejen o ničem, ale také nečeské a nekřesťanské.

A protože jsme křesťani, patrioti a hlavně protože jsme zjistili, že oficiální parkoviště je taky zdarma a komerce nastává teprve v okamžiku vstupu za turniket, začali jsme znovu uvažovat, jak to ta dáma myslela s tím ušetřením. Zatímco David se Zdeňkou a Tomášem zaplatili celé vstupné, my jsme se vrátili k autu a zjistili, že se ke kamenům dá dojít po poli, kde je hodně nízký a snadno přelezitelný plot. S Kraťou a Petrem jsme nasadili suverénní výraz, přeskočili jsme branku a pevným krokem jsme vyrazili po poli. V místě, kde ústil podchod, jsme museli ještě překonat elektrickou ohrádu pro krávy a zapadli jsme do davu proudícího podchodem.
Bohužel se z davu oddělil nenápadný člověk s vysílačkou v ruce, který nám s klidem angličanům vlastním oznámil, že toto je placená památka a ukázal nám směr k návštěvnickému centru, kde jsme měli zaplatit vstupné. Sdělili jsme mu, že o návštěvnickém centru nic nevíme, že jsme dlouho a marně hledali vchod a když jsme ho nenašli, odhodlali jsme se jít touto cestou. Nakonec jsme mu pěkně poděkovali za cenné informace o návštěvnickém centru a odebrali jsme se k východu.

Když jsme se dostali ven, nabrali jsme zaplativší a měkké spolujezdce a pokračovali jsme v cestě.
Další zastávkou bylo už o něco větší městečko Salisbury. Významné je zejména tím, že propůjčilo název Salisburskému (Kdo sleduje SouthPark,ví, o čem mluvím) steaku (pouze propůjčilo...Salisburský steak je mleté maso, "vytvarované" do tvaru steaku, a vymyslel ho nějaký americký fyzik stejného jména..Časem byla tato strava přejmenována na Hamburger steak, zkráceně Hamburger). Také se zde nachází The Salisbury Cathedral, která je význačná tím, že má nejvyšší (kostelní) věž v celé Británii (123 m).
U vstupu nás překvapil cenník, který hlásal, že za vstup bychom každý měli uvalit 6 liber. Po bližším průzkumu jsme zjistili, že se jedná pouze o "doporučený dar", takže jsme vyhrabali všechny volné drobné, které jsme darovali a vstoupili jsme.

Katedrála působila opravdu impozantně. Prakticky se jednalo o několik nezávislých (a současně spojených) kostelů, kde bylo lze pořádat nejméně 4 mše, aniž by se věřící navzájem rušili. Kromě toho z katedrály vybočovalo ještě několik kaplí, kde bylo možno pořádat další, nezávislé mše. Velkým překvapením pro nás byl potom manuál (tady tomu říkali "guide") v češtině. Díky němu jsme se dozvěděli, že katedrála je 750 let stará, že je nejkrásnější v celé Británii (v jiných katedrálách jsme zatím nebyli, tak tento výrok musím zatím prohlásit za pravdivý), že se stavěla "pouze" 38 let, že v kapitule je zakázáno fotografování (protože jsme nevěděli, kde je kapitula, jsme pro jistotu fotografovali všude) a že rozvrh modliteb a bohoslužeb je vyvěšen na nástěnkách po celé katedrále (pozn. autora: tuto informaci, ostatně jako většinu ostatních, jsem si přečetl až v době psaní tohoto příspěvku, takže jsem nemohl ocenit precizní umístění rozvrhů po celé katedrále, pokud tam nějaké byly).

Bohužel se nám nepodařilo zaparkovat v bezprostřední blízkosti katedrály, což nám doteď nevadilo. Během naší prohlídky se poněkud rozpršelo (až do stavu "slejvák jako z konve"), což bylo příčinou toho, že náš nástup do aut vypadal asi jako přehlídka vodníků, nastupujících do ponorky.
Přestože jsme měli v plánu ještě přístav Portsmouth, jsme se, vzhledem k počasí, rozhodli jet rovnou na nejbližší benzinku (od prvního čepování jsme měli docela prázdnou nádrž...dojezdnost byla kolem 20 mil) a následně domů.
Skupina B, která měla na benzinku nastavenou navigaci, se nás dlouho pokoušela setřást rafinovanými a nečekanými úhyby (způsobené jednak škodolibostí skupiny B, místy však také náhlým, ne neoprávněným pocitem jízdy v protisměru, který nás ostatně provází celý pobyt v Británii), ale dlouho jsme odolávali a vedoucího auta jsme se po vzoru klíštěte drželi poměrně úspěšně. Na jedné z křižovatek se nám skupina B ale ztratila poté, co provedla unikátní únikový manévr, spočívající v neočekávaném odbočení doprava (přesto, že až po křižovatku jela v doleva odbočujícím pruhu), pojištěném dodávkou, která odbočovala asi o metr později, takže šance, že tak nečekaný manévr provedeme taky, byly prakticky nulové.
Naštěstí jsme měli i vlastní navigaci, která nás ovšem navedla na úplně jinou benzinku, čímž se pravděpodobnost, že domů pojedeme nějak organizovaně spolu, naprosto vynulovala (pozn. autora: s tím vynulováním to nebylo zase tak jednoznačné...vzhledem k motorickým schopnostem skupiny B bylo téměř jisté, že někde zabloudí...a protože my jsme na tom nebyli o moc líp, možnost opětovného setkání na "nějakém" místě naprosto mimo trasu byla nabíledni).
Telefonicky jsme si sdělili, že se sejdeme až v hotelu a dál jsme se o skupinu B nestarali. Zjistili jsme, že (znalcům jistě ne neznámý) rozhovor "To je tady u vás pořád taková mlha? To ne, mlha je tu pouze, když neprší" (Asterix v Británii, 1986) je naprosto nepravdivý, protože lilo jako z konve a mlha byla tak hustá, že by se dala krájet (Rákosníček, 1976-1983). Po menších telefonických neshodách se skupinou B (která byla ve výsledku asi 10 minut za námi a se kterou jsme si dali sraz v obchodním domě, ke kterému jsme minuli odbočku a pak nám zabralo 20 minut, než se nám podařilo dvakrát otočit do protisměru tak, abychom kolem obchoďáku jeli znovu a tentokrát odbočku neminuli) jsme se sešli na hotelu a začali vařit.

Na večeři jsme koupili frankfurtské párky. Bohužel v kuchyni nebylo žádné nádobí a jediný hrnec, který tam byl, byl pravděpodobně soukromý. To nás přimělo k myšlence (ačkoli na obalu pod pojmem Mikrovlná trouba byl jako první krok výslovně uveden "vyjměte párky z obalu"), co by to udělalo, kdybychom dali do mikrovlnky celý balík párků. Myšlenka se nakonec osvědčila, takže jsme se královsky najedli a vrátili se do pokoje, kde jsme něco přes půlnoc rozebírali zajímavá témata.
Kromě několika neslušných (které zde raději, z důvodu "solidnosti" tohoto blogu, nebudu uvádět), Blankou nepochopených (pro jistotu nebudu uvádět ani tato, protože by je Blanka mohla zpětně pochopit a zjistit, že byla taky neslušná) a politických (klasika) jsme se poměrně dlouho dohadovali o povinnost nosit ssebou neustále občanský průkaz a kdykoli se jím prokázat.
Tato diskuse dospěla až k sázce, mezi mnou a Kraťou (já=musí mít vždy u sebe, Kraťa = Musí MÍT, tzn. stačí doma v šuplíku), jíž následovalo dlouhé hledání na googlu, pročítání několika zákonů a chvilkové výhry jednotlivých stran (např. můj objev - zákon z roku 1953, který jasně přikazuje nosit nepřetržitě občanský průkaz u sebe, vs. taky můj objev - zákon 1999, který si z původního zákona propůjčuje několik odstavců, v praxi ale chybí zmínka o povinnosti nosit občanku neustále u sebe). Hlavním přínosem této sázky ale byla věc naprosto jiná..Při hledání na googlu jsme se dostali, mimo jiné, k tomu, co je to průkaz totožnosti. Zjistili jsme, že mimo občanky, cestovního/diplomatického pasu a řidičáku, slouží jako průkaz totožnosti také námořnická knížka. Toto sdělení nás fascinovalo natolik, že jsme další hodinu strávili (poté, co Vojta konstatoval, že význam námořnické knížky je u nás až hanebně podceňován) rehabilitací námořnické knížky a rozhodnutím, že si tento doklad (který až do roku 2006 byl i cestovním dokladem) musíme pořídit.
V průběhu naší internetové rešerše šla asi polovina lidí spát a druhá polovina se k nim zanedlouho přidala.

Londýn#3 - Sightseeing

2008-11-04T09:07:00.000-08:00

Pátek, 31. října

protože ještě nemám fotky od všech, co fotili, je možné, že sem v průběhu několika málo dní další fotky přibydou

Jak jsme se dozvěděli předchozí den na recepci, v ceně ubytování je také "kontinentální" snídaně (tj. ne britská; škoda, těšili jsme se na ham and eggs, smaženou slaninu, smažená rajčata, černý pudink a jiné speciality, o kterých si britové myslí, že jsou vhodné k snídani).
Vidina snídaně zdarma nás donutila vstát v čase, kdy se snídaně podávala, takže jsme vstávali někdy kolem půl deváté ráno.
Vzápětí se ukázala nerozvážnost tohoto kroku. Snídaně spočívala v sejití do sklepa, kde byla místnost s nápisem Dining Room / Kitchen.
V jídelně bylo několik stolů, obsazených početným mezinárodním osazenstvem hostelu, Ind z recepce se svojí indickou manželkou a obrovský dřez na nádobí až nepříjemně blízko stolu, u kterého jsme seděli. Kolem dřezu se většinu času ochomýtala Indka, která myla použité nádobí a při tom ne právě nezřídka cákala na náš stůl.
Pokud zrovna Indka nelítala kolem dřezu, tak obsluhovala nově příchozí. Obsluha spočívala v tom, že každému vrazila do ruky dva tousty s upozorněním, že víc, než dva tousty už nedostane. Mimo to bylo k dispozici rostlinné máslo a nechutně sladká marmeláda. Samozřejmostí pak byl pravý anglický čaj. Ten se naštěstí připravoval samoobsluhou, takže jsem si ušetřil monolog typu
"Before you put a milk into my tea...oh, too late...Can I have a new tea, please? But please, before you put a milk into it...oh no..".

Nejdřív jsme šli do druhého indického hotelu, kde jsme zaplatili parkování na další den, načež jsme se stejnou cestou vrátili zpět a konečně jsme vyrazili na prohlídku města.
Kolem centra je spousta rodinných domků, na jejichž plotech je čas od času cedulka "Zákaz opírání kol". Touto dobou je se v Londýně už moc cyklistů nevyskytuje a opřené kolo člověk potká málokdy. Oproti tomu, pokud je na plotě cedulka se zákazem opírání kol (ideálně podpořeným nějakou pěknou výhrůžkou, co všechno bude následovat poté, co se někdo opováži si tu své kolo opřít), je 50% pravděpodobnost, že u ní bude opřené kolo.

Další novinkou pro nás byl také fakt, že v Británii (nebo alespoň v Londýně), chodí chodci běžně na červenou, kterou berou pouze jako informaci, že by se měli rozhlížet. Jako pomůcku mají téměř na každém přechodu napsáno, ze kterého směru mají očekávat jedoucí auta a kam se rozhlížet; tyto nápisy jsou pak ještě podpořeny šipkou.
Kromě toho mají v centru Londýna většinu (i malých) křižovatek řešenou kruhovými objezdy, které jsou takřka mikroskopické a trvalo nám dlouhou dobu, než jsme si na tento systém zvykli.

Naší první zastávkou byla keška Pull up a Deck Chair v Kensignton Garden.

Mimo to se tu nachází romantické jezírko (nebo spíše jezero, je docela velké), hodně kachen, nějaké sochy a taky naše druhá keška Wild West(end)

Kensingtonské zahrady těsně sousedí s Hyde Parkem.

Naším cílem v Hyde Parku byl Speaker's corner, od kterého jsme očekávali jednak, že si poslechneme nějaký zajímavý proslov a zejména, že tam něco zásadního sdělíme poslouchajícím lidem. Zjistili jsme, že Speaker's corner je v provozu pouze v neděli (tedy ne, že by byl v ostatní dny zavřený, ale nikdo tam nemluví a nikdo neposlouchá).

Z Hyde Parku jsme pokračovali přes St. James Park k Buckinghamskému paláci.

Ten od doby královny Viktorie slouží jako sídlo panovníka Británie. Původně jsme si chtěli pokecat s královnou, bohužel ale zrovna nebyla doma. Aby nemusela hradní stráž odpovídat každému, zda je královna doma a jestli má čas na pokec, šetří si práci tím, že v královnině nepřítomnosti vyvěsí státní vlajku. Když se potom královna vrátí domů, vyvěsí královskou standartu, která vypadá trošku jinak (pozn. autora: osobně se mi tento systém nezdá moc přehledný, vlajky s nápisy INSIDE/NOT INSIDE, zelená/červená světla, nebo velký displej s aktuální pozicí královny, by byl přehlednější. Nejjednodušší varianta by pak byla, kdyby se královna vždycky prostě přezouvala a nechávala boty přede dveřma).

Od paláce jsme pak pokračovali po promenádě The Mall na Piccadilly Circus, důležitý londýnský dopravní uzel.
Kromě neonových reklam (ne nepodobných těm na Time Square v New Yorku) je tady taky fontána, sloužící jako památník kohosi dobročinného, se soškou Erose na jejím vrcholu, stojící před divadlem Criterion.

Kromě toho tu jezdí hrozně moc taxíků a double deckerů (Přes Piccadilly circus jezdí kolem 10ti autobusových linek).
Trafalgar Square byl celý zabraný nějakou reklamní akcí na nějaké herní konzole, což se vyznačovalo obrovským podiem, na kterém pobíhal a mluvil nějakej hrozně trapnej borec, za kterým běžela projekce o nových počítačových hrách.

Pod schodama byla potom řada konzolí, na kterých si mohli lidé zahrát nejnovější herní počiny. Zkusili jsme si s Petrem zahrát rugby, či co to bylo. Z počátku jsme měli strach, že nebudeme vědět, jak se to hraje, protože mimo to, že nikdo z nás neznal pravidla rugby, nikdo hlavně nevěděl, jaké tlačítko na ovladači spouští akci "dát soupeři přes držku". Tyto starosti nás velice rychle přešly, vystřídala je prostá filosofická otázka "Jak se ta hra sakra spouští?" a nakonec i lehce agresivní myšlenka "jestli tam ta blbá obrazovka se statistikama naběhne ještě jednou, tak někoho tím joystickem umlátím". Protože statistická obrazovka naběhla ještě 2x a začalo být ohroženo zdraví kolemjdoucích, zanechali jsme marných pokusů zahrát si rugby a přidali jsme se k ostatním.
A protože jsme už měli docela akutní hlad, rozhodli jsme se ochutnat typicky britské jídlo - Fish and Chips.
Za tímto účelem jsme těsně za Trafalgar Square našli vhodnou Fish&Chips restauraci, kde jsme si posedali ke dvěma stolům. Náš pětičlenný stůl si dal bez vyjímky 5x Fish and Chips a 5xFoster's beer (až na Petra, ten si nedal univerzální fish and chips, ale {nějaká-konkrétní-ryba} and chips). Druhý stůl se od nás odlišoval jinou značkou piva a Davidem, který si místo ryby dal steak.

Jídlo nebylo špatné, i když jako národní specialitu bych to asi neprohlásil, chutnalo to asi jako ryba s hranolkama. Petr nás poučil, že to, co dělá z ryby britskou specialitu je asi půl litru vinného octa, který si na rybu i hranolky musíme nalít, abychom ochutnali OPRAVDU anglické jídlo. To jsme s díky odmítli a snědli rybu tak, jak byla.
Naše první britské pivo potom nebylo britské, ale australské a dokonce nebylo ani moc teplé.
Asi po hodině jsme se zvedli a vydali jsme se po Horse Guards Ave směrem k Temži. Celou Horse Guards avenue provázejí sochy nějakých jezdců na koních (patrně nějakých slavných, jinak by jim nikdo nedělal sochu) a v jednom místě dokonce sochy živé. To, že člověk vydrží stát na jednom místě třeba dvě hodiny je celkem očekávatelné, ale že k této (ne)aktivitě přesvědčí i koně, který je ochoten stát celou dobu bez toho, aniž by pohnul okem, je obdivuhodné.

Protože Britové cítili potřebu udělat k roku Y2K nějakou machrovinu, má Londýn od roku 1999 další dominantu, kterou je Londýnské oko (London Eye), dříve nazývané jako Millenium Wheel. Se svojí výškou 135m je nejvyšším kolem na světě. Na okraji jsou zavěšené vyhlídkové kabinky, jedna otáčka kola trvá asi půl hodiny (točí se fakt hooodně pomalu).

O něco nižší (96 metrů), zato o pár set let starší je hodinová věž Westminsterského paláce, známá jako Big Ben. Westminsterský palác slouží jako sídlo všech tří sněmoven britského parlamentu, jeho nejstarší část je někdy z roku 1097. Je to místo s zatím největší koncentrací policajtů, které jsme potkali, takže jsem si rozšířil významně svoji sbírku fotek policajtů z různých koutů světa).

Přes silnici stanovala parta hipíků, protestujících proti Iráku a vůbec. Připadlo nám to jako docela dobrý nápad, jak se levně ubytovat v centru Londýna, stačí mít stan a vhodný transparent a nikdo vás nevyhodí, ani když se ubytujete naproti parlamentu...

Naproti parlamentu leží Westminsterské opatství. Kdysi byli mnichové tohoto kláštera zásobeni prakticky neomezeným množstvím lososů, které jim každý den nosili darem místní rybáři (pozn. autora: v této chvíli bych vzpomněl na staré anglické přísloví, které má s tímto pravděpodobně spojitost - "If you want to make somebody happy, bring him a salmon", volně přeloženo jako "když chceš někomu udělat radost, dones mu lososa").

Kromě ryb je toto opatství významné tím, že se zde korunují noví angličtí panovníci a pohřbívají ti staří (většinou v opačném pořadí). Vedle bývalých panovníků jsou tu pohřbeny i různé významné osobnosti, jako Ch. Darwin, I. Newton, neznámý vojín z 1. světové války (the unknown soldier - není zřejmé, čím byl tak významný. Pohřbívání neznámých vojínů ale bývá celkem populární aktivita, tak ostatně proč ne), nebo Ch. Dickens.

Protože už nás trošku bolely nohy (některé hodně), rozhodli jsme se už další trasu směřovat domů na hostel.
Protože má Vojta rád industriální architekturu, naší poslední zastávkou (a současně trošku zacházkou) byla elektrárna Battersea, největší cihlová stavba v Evropě. Elektřina se v ní nevyrábí někdy od roku 1983 a budova se v současné době připravuje na přestavbu na komplex garáží, obchodního centra, kanceláře a jiné komerční využití.

Zpáteční cesta se trošku protáhla, díky Petrově chybě v navigaci. Zejména holky nás podezřívaly z toho, že se nejednalo o chybu, ale záměr s tím, že jak nás znají, tak za chvíli vyrukujeme s něším jako "Když už jsme zabloudili až sem, tak je tu čirou náhodou 30 metrů od nás nějaká keška".

Když jsme se dostali na hostel, vyhlásil se odpočinek s tím, že je dnes Halloween, tak se půjdeme podívat na nějakou party v některém z okolních pubů.
Pauza se trošku protáhla a nakonec se nikomu nechtělo příliš vstávat a jít někam hledat volný pub.
Nakonec jsme se ale kolem deváté všichni (až na Liboura, který mezitím usnul a už se mu nikam nechtělo) zvedli a vyrazilli najít vhodný pub.
Jak už to v pátek a k tomu na halloween bývá, všechny okolní puby byly zabrané, s vyjímkou jednoho, ze kterého jsme dobrovolně po chvíli odešli (vypadalo to jako něco mezi vývařovnou a jazzovým klubem).
Nakonec jsme našli malou hospůdku (na tabuli před vchodem byl obrovský nápis "Booo!!" - nejsem si jistý, jestli, kdybych viděl tento nápis v jakékoli fázi opilosti a jakkoli náhle a nečekaně, jestli bych se lekl) a v ní vzadu dva volné stolečky.
Pivo (mezi nimi i Staropramen a Budvar) čepoval borec, mající v krku zaseknutou sekeru, roznášel ho potom o nic lépe vypadající číšník natřený na bílo, s upířími zuby a v možná až příliš krátkých trenkách (pozn. autora: nevím, jestli to bylo součástí masky, ale pokud ano, nebyl to příliš dobrý nápad. I když pominu estetické aspekty, číšník chodil v nepravidelných intervalech ven kouřit a v kombinaci s venkovní teplotou, která se blížila k nule, byl tento doplněk masky zcela nepraktický).
Před námi sedělo několik velmi hlučných dam s čarodějnickými klobouky na hlavě (klobouky byly podezřele podobné dopravním kuželům) a oranžovými šálami kolem krku.
Petr napsal Libourovi souřadnice hospody, kdyby chtěl náhodou dojít, dali jsme si pivo za 3 libry a došel Libour.

Všechny londýnské hospody zavírají (jen s vyjímkou klubů) ve 23 hodin, ani tato se neodlišovala. Ve 22.55 k nám přišel bledý číšník (bledý proto, že byl natřen na bílo v rámci halloweenu) a požádal nás, abychom dopili a vypadli odsud.
Učinili jsme tak a odebrali jsme se na pokoj na večeři.

Londýn#2 - Cesta a první dojmy

2008-11-04T08:22:00.000-08:00

Čtvrtek, 30.10.
Letadlo odlétá ze slatinského letiště v 17.06. Za tímto účelem si dáváme sraz v 16.00 na letišti. Tomáš, podle všech očekávání, nestihl autobus a dojel na letiště v 16.30. Libour zjišťuje, že si v batohu nechal zavírací nůž, což mu pravděpodobně neprojde při rentgenové kontrole zavazadel, popřípadě při detekci kovů u vstupu do odletové zóny.
Protože se mu nechce nůž vyhodit do letištního kontejneru na přebytečné zbraně, tento zakopává do štěrku před letištní halou, doufaje při tom, že si nikdo nevyhlédne stejné (tj. nejlepší) místo k podobným účelům.
Samotný let potom probíhal bez větších problémů. Až na to, že pilot zapomněl vypnout světýlko, signalizující povinnost mít zapnutý bezpečtnostní pás, takže přesto, že jsme letěli jako v peřince, jsme se nemohli natáhnout do zavazadlových přihrádek pro notebook (ne, že bychom to nezkoušeli, ale poté, co Tomáše korpulentní letuška požádala, aby si zapnul bezpečnostní pás a jen tak tak, že mu s tím osobně nepomohla, na kraji sedící Tomáš odmítal jakékoli další pokusy o dosažení zavazadlové přihrádky).
Hodinu po odletu (tedy přibližně v polovině letu) konečně světýlko zhaslo a my jsme si tak mohli zbytek cesty zpříjemnit koukáním na film.
Po přistání na letišti Stansted nás naplno zasáhlo typicky londýnské počasí, takže jsme po cestě od východu z letadla ke vchodu do terminálu solidně zmokli a promrzli.
Po náročných příjezdových procedurách (náročných zejména v tom, že cesta od vchodu do terminálu k jeho východu trvala asi 20 minut, nepočítaje frontu na pasové kontroly) jsme se konečně dostali za britské hranice.
Protože nás je 9, měli jsme objednaná 2 auta standardní velikosti (tj. že by se do nich mělo vejít 4 a 5 lidí). Půjčovna byla naštěstí hned na letišti, takže jsme nemuseli ani telefonovat na všechny strany, aby nám někdo přivezl auto.
První dojem z našich aut byl smíšený... Po zmáčknutí dálkových ovládání jsme zjistili, že jsme dostali snad nejmenší auta na světě - Nissany Micra. Automobilky, zakládající si na malé velikosti
svých aut (jako SMART, nebo Mini Cooper), se mají od Nissanu ještě co učit.
Další, předpokládaný, nezvyk na sebe nenechal dlouho čekat. Poté, co jsem zaujal v autě místo spolujezdce jsem zjistil, že sedím na místě řidiče, což mi nepříslušelo (za řidiče jsme pro účely půjčovny určili Peťana, který po předchozím pobytu v Londýně měl levostanné řízení nejvíce v oku).
Pozitivní na britských autech je naopak fakt, že naproti našemu očekávání, že je všechno obráceně, auta fungují většinou tak, jak kontinentální řidič chce a očekává.
V praxi to znamená, že
- exportní vozy nemají 5 rychlostí na zpátečku a jednu rychlost na dopředný chod
- když se otočí volantem doprava, tak nezatočí doleva
- brzda se neovládá levou nohou
- přednost se dává zprava
- zloději nehoní policajty

Skupina B s Kraťou za volantem, vyrazila jako první a hned za letištěm se nám ztratila. Naše domluva, sejít se hned na první benzince padla hned po několika kilometrech, když jsme zjistili, že na silnici, po které jedeme, žádné benzinky nejsou a je tedy potřeba sjet na nějakou jinou silnici. To ostatně bylo nutné, protože auto jsme dostali se skoro prázdnou nádrží. Když jsme dvakrát špatně zabočili, začali jsme mít nepříjemný pocit z faktu, že palubní počítač ukazuje dojezd 15 mil, zatímco GPS ukazuje nejbližší benzinku asi 30km. Naštěstí se nám podařilo najít nějakou jinou, takže jsme sice načepovali, ale od původní trasy jsme se vzdálili natolik, že se nedalo očekávat, že by se skupina B ztratila stejným způsobem (pozn. autora: o tom, že se skupina B taky ztratila se pochybovat nedalo. Jediná diskuse tímto směrem mohla být vedena o tom, JAK moc se skupina B ztratila, popř. jestli se s ní ještě někdy shledáme)
Nakonec jsme se setkali až v Londýně (bydleli jsme v Chelsea, téměř v centru Londýna) před hostelem, kde jsme stejně byli asi o půl hodiny dřív, než druhé auto. Zatímco jsme čekali, registrovali jsme se do hostelu. Hlavně jsme se potřebovali zeptat na recepci, kde se dá zaparkovat (v centru Londýna je pouze rezidentské parkování).

V recepci seděl ochotný Ind, který nám sdělil, že je vyloučené někde kolem zaparkovat. Když jsme se ho otázali, zda se tato situace dá nějak řešit, zvedl telefon, chvíli si s někým povídal hindštinou a pak se zeptal, jak velké je to auto. Sdělili jsme mu, že naše auto už nemůže být menší. Na to prohodil několik hindských slov se svým telefonickým protějškem a oznámil nám, že nám sehnal parkování za 10 liber na den, pro malé auto. Když jsme mu řekli, že máme auta dvě, zarazilo ho to, ale po dalším telefonátu a otázce na konkrétní značku a typ našich aut, nám oznámil, že nás to bude stát 20 liber na den a že je to zajištěné.
Po půl hodině přijela skupina B, nenápadně se ubytovala (nenápadně proto, že jsme v hostelu měli rezervovaný 8 místný pokoj, ačkoli nás jelo 9) a vyrazili jsme parkovat do spřáteleného indického hotelu. Celkem bez problémů jsme ho našli a velmi rychle jsme pochopili, proč bylo tak důležité, že jsou naše auta tak veliká, jak jsou. Zaparkovat na tak malém prostoru i s tak malými auty byl úkol takřka nadlidský, ale díky kvalitě našich řidičů se to nakonec podařilo (ačkoli majitel nemohl vyvézt popelnice a byl mu zatarasen přístup do některých částí domu:)

Domluva s Indem byla celkem pohodová až na to, že chtěl od aut taky klíčky, aby si je mohl přeparkovat, kdyby mu na dvorku nějak zavazela (což bylo celkem logické, dokonce slovo "Zavazela" je snad příliš slabé, pro popis činnosti, kterou auta na dvorku dělala...Snad výstižnější by bylo spojení "vyplňovala celý prostor dvorku"). Pochopili jsme jeho pohnutky a klíčky jsme mu půjčili. Když jsme se ho zeptali na nějaké potvrzení, nebo cokoli, co by měl podepsat (přišlo nám nevhodné dávat někomu klíčky od půjčených aut bez toho, aby jsme o tom měli nějaký doklad), klíčky nám vrátil s tím, že nic podepisovat nebude, že tady vůbec nebydlí a nepracuje, nikdy jsme ho neviděli a vůbec se tvářil, jakoby nic.
Na cestu zpátky do našeho hotelu jsme už neměli navigaci, takže jsme chvíli bloudili. Asi po hodině jsme se dostali do hostelu (byl vzdálený necelý kilometr), kde jsme se navečeřili a určili dva dobrovolníky, kteří budou spát na jedné posteli.
Protože Tomáš s Blankou nečekali, že se tak ochotně přihlásí, zkoušeli svoji ochotu ještě nějak zvrátit, což se jim, k naší velké radosti, nepodařilo.

Londýn - Úvod

2008-11-04T07:56:00.000-08:00

Účastníci zájezdu:

Ing. David Horák
Mgr. Blanka Jelínková
prof. Petr Kratochvíla
Mgr. Tomáš (Kraťa) Kratochvíla
ThDr. Vojtěch Krejčí
Bc. Milan (autor) Krupa
Ing. Zdeňka (Hodonín) Tesaříková
Ing. Libour Vlaha
doc. Tomáš (Tomáš) Vyvozil

Od chvíle, kdy se Petr vrátil loni z Londýna, kde nějakou dobu pobýval, byla nasnadě myšlenka se do tohoto města někdy podívat, když už tam máme (tedy Petr má) nějaké známé. Když se potom naskytla možnost zúčastnit se natáčení našeho oblíbeného britského sitcomu IT Crowd, nabyly zatím nekonkrétní plány konkrétních rysů a naplánovala se akce na základě data natáčení.
Bohužel (jak už to chodí) se vše trošku zkomplikovalo, takže natáčení jsme se nakonec vůbec nezúčastnili, přesto jsme si pobyt v Londýně pěkně užili

Londýn

2008-10-31T18:07:00.000-07:00

Omlouvám se všem, kteří od včerejška čekají na zážitky z Londýna, bohužel jsem si doma zapomněl kabel z foťáku, takže nejsem schopen dávat na web fotky. Tím by se doprovodný text stal naprosto nečitelným (nemá smysl ho formátovat, dokud v něm nejsou fotky) a ruku v ruce s tím naprosto nezáživným a odpuzujícím. Proto volím metodu menšího zla, tedy dát sem zápisky z Londýna až doma. Tentokrát by to mělo být rychlejší, než zážitky z Rumunska, protože se mi zatím daří všechny texty psát tady, takže doma bych měl přidat pouze fotky a zveřejnit to.
Sportu zdar, fotbalu zvláště

Epilog II

2008-10-20T15:02:00.000-07:00

Protože mě nenapadl žádný doslov na vysoké úrovni jak informační, tak umělecké, pojmu epilog jako jistou formu zhodnocení.
A protože mám k dispozici velké množství statistik tohoto blogu, zkusím vypíchnout nějaké nejzajímavější
Dohromady Vás tento blog v 6ti zemích četlo kolem čtyř set, z čehož asi dvě stovky se nechaly zlákat pouze vyhledávači a zajímavými slovy (což vysvětluje několik návštěv zejména z USA a Rumunska) v blogu a vícekrát ho už neotevřely.
Zajímavá je i statistika klíčových slov, pod kterými se na tuto stránku někteří dostali.
tak např.

"Jak si zlomit nohu" - 13 lidí (seznam.cz, 3. nalezený odkaz)

"everglades" - 10 lidí (seznam.cz, 2. nalezený odkaz)

"n. armstrong" - 5 lidí (seznam.cz, 10. nalezený odkaz)

"Jak si zlomit kotník" - 4 lidi (seznam.cz, 3. nalezený odkaz)

"baraky z dřeva,z rumunska" - 3 lidi (seznam.cz, 3. nalezený odkaz)

"hračky z usa" - 3 lidi (seznam.cz, 3. stránka)

"proč se říká new yorku big apple" - 3 lidi (google.com, 3. nalezený odkaz)

"cikáni" - 1 člověk (google.com, >15 stránka, nenašel jsem to)

"dej mi můj sprej" - 1 člověk (google.com, 2. odkaz)

"vnitrohoří" - v google i na seznamu na prvním místě. V případě seznamu se jedná o místo jediné, na googlu je ještě jeden jiný výsledek obsahující toto slovo...V tomto případě jsem očekával vyšší zájem a je trestuhodné, že toto slovo nikdo nehledal:)

Aby tento příspěvek splňoval alespoň částečně vlastnosti epilogu, zakončím jej pozvánkou na záznamy o další akci, která se uskuteční 30.10. - 3.11. 2008.
Tentokrát pojedeme do Londýna a po návratu by se tu měly nějaké záznamy objevit (zkusím se polepšit a psát častěji, než jednou týdně:)

Epilog

2008-10-05T17:45:00.001-07:00

z Wikipedie - otevřené encyklopedie:
Epilog či doslov, dohra je opak prologu. Může být vysvětlením děje (knihy, dramatu) a jeho zapojením do kontextu společnosti. Někdy to bývá také ukázání postav děje po nějaké době, často po několika letech, tedy co se s nimi nakonec stalo.

Právě skončený cestopis neukazuje na dobu nijak dávnou, proto prosté konstatování, že všechny postavy jsou stále ještě naživu (ačkoli Petr po příjezdu domů absolvoval třídenní pobyt v nemocnici, související s očkováním proti vzteklině), vrátily se do škol a zaměstnání a dělají pořád to, co dělaly doteď, čtenáře patrně nijak neobohatí.
Proto si tuto kapitolu ještě promyslím a v nejbližší době sem dám něco sofistikovaného, co čtenáře obohatí jak duševně, tak fyzicky.

Den #15 - Home, sweet home, aneb návrat – druhá část

2008-10-05T17:27:00.000-07:00

Brachiosauři a jiné potvory – Dvojmetrový průvodčí – Troška latiny – Zpoždění – Advanced english a jiné vyjednávací taktiky – Česky mluvící ruská servírka v Budapešti – Konečně v Brně

Čas příjezdu vlaku se pomalu blížil. Poté, co jsme si cestou do Rumunska vyzkoušeli nevýhody cestování bez místenek, rozhodli jsme si tentokrát nějaké pořídit. Tohoto úkolu se zhostili Jeník s Petrou, kteří to pojali současně jako romantickou procházku nočním nádražím.

Vlak měl 45 minut zpoždění, ale nakonec jsme se dočkali. Naše rezervovaná kupé jsme našli celkem rychle, ještě rychleji jsme si ale všimli, že v nich někdo spí. Protože jsme neměli to srdce (a nervy) spáče vzbudit a vysvětlit mu, že spí v kupé, ve kterém bychom měli spát my, rozhodli jsme se podobným způsobem obsadit kupé někoho, kdo ještě nenastoupil a spoléhat, že až nastoupí, zachová se stejně jako my.
Bohužel jsme žádné volné kupé nenašli, a čekalo nás buď několikahodinové stání ve vlaku, nebo přibližně stejně dlouhé vysvětlování spícímu Rumunovi, aby vykvajznul z našeho kupé. Bohužel jsme nevěděli, jak se řekne rumunsky „vykvajznout“, takže jsme chtě nechtě zvolili druhou variantu. Vytáhli jsme nouzové pivo, zakoupené speciálně pro tyto případy, aby nám stání rychleji ubíhalo. Účinek se dostavil okamžitě, takže půl hodiny, než se uvolnilo kupé, nám uběhlo velmi rychle.

Nacpali jsme se úspěšně všichni, jediný problém byl s batohama – zavazadlový prostor pod stropem evidentně není dimenzován na situaci, kdy každý z osmi cestujících vlastní kromě kabelky a chlebníku taky batoh velikosti menšího brachiosaura. Druhým důvodem byla naše (a zejména Jeníkova) nechuť ke zvedání dinosaurů jakékoli velikosti do výše očí. Díky tomu nechal Jeník svůj batoh v chodbičce a začal si chystat řeč, kterou přednese případnému průvodčímu, který by si na překážející batoh stěžoval. Ta prakticky spočívala v neodolatelné nabídce, že pokud se mu to nelíbí, tak ať si to zkusí dostat nahoru sám (pozn. autora: Komu by se pointa této řeči zdála málo sofistikovaná, nebo snad až primitivní, nechť si uvědomí dvě věci. V jednoduchosti je krása a je nepopiratelné, že vedení řeči tímto směrem většinou vede ke kýženému výsledku – tzn. průvodčí se dále nebude hádat o batoh a dá si odchod. Druhým a důležitějším aspektem byla potom denní doba, fakt, že už jsme docela dlouho nespali a celkové duševní vyčerpání. Za takovýchto okolností vymyslet něco duchaplného a přitom účinného bylo nad lidské síly).
Kolem kupé prošel průvodčí a ledabyle se ohlédl po batohu, tarasící uličku. Průvodčí měl něco přes dva metry a vypadal, že by neměl problém vysadit nahoru batoh i s Jeníkem, a to pouze prostředníčkem levé ruky. Díky tomu Jeník začal vymýšlet novou výmluvu a chvíli dokonce i přemýšlel o tom, že by batoh zaskladnil sám. Než dospěl k nějakému konečnému řešení, byl v kupé průvodčí.
Po prvním mrknutím na naše z brusu nové místenky nám oznámil, že jsou neplatné a že máme vypadnout z kupé. Vysvětlili jsme mu, že jsme si místenky před chvílí koupili, zaplatili za ně těžký chechtáky a že paní na pokladně asi něco spletla. Na otázku „It is a problem?“ se nám dostalo odpovědi „YOU have a problem!!!“, což nás příliš nepotěšilo, ani nijak informačně neobohatilo.
Po několikaminutovém rozhovoru nakonec průvodčí přestal jevit známky toho, že by nás chtěl bezprostředně vyhodit a jal se odcházet. A protože kdo se moc ptá, moc se doví, Jeník se ještě na závěr ujistil, jestli je teda všechno v pořádku, konstatováním „so it is not problem“. Průvodčí se naklonil zpět ke dveřím, oznámil nám „it IS a problem!!“ a odešel. (pozn. autora: Komu by se zdálo, že v této pasáži se vyskytuje příliš mnoho přímých řečí, vykřičníků, kapitálkových zápisů a slova problem, nechť pasáž, kterou právě přečetl, přeskočí. Tentokrát mě nenapadá žádná erudovaná omluva pro moji spisovatelskou neschopnost. Ještě bych mohl rozmělnit výskyty výše jmenovaného tím, že protáhnu autorskou poznámku natolik, že nepozorný čtenář po chvíli zapomene, že předchozí odstavec byl naprosto nečitelný a spisovatelsky chybný. Za tímto účelem by asi bylo vhodné přestat neustále opakovat, proč tato poznámka vznikla a změnit téma tak, aby čtenář zapomněl na své předchozí rozhořčení. Proto bych rád zakončil tuto poznámku příznačným citátem „Nulla sed ligula ac justo auctor vehicula“).
Když průvodčí odešel, přišel další problém v podobě dvou chatrně anglicky mluvících manželů, kteří se nám pokoušeli naznačit, že sedíme v jejich kupé a mávali u toho svojí místenkou. Vysvětlili jsme jim situaci ve které jsme, a že pokud oni ví, jak se rumunsky řekne vykvajznout (což evidentně věděli, protože byli připraveni říct to nám), tak stejně dobře jako nás můžou vyhodit lidi, kteří jsou na našem místě. Ani na chvíli jsem nevěřil, že by na tak lákavou nabídku někdy někdo mohl přistoupit (když máte problém a lidé, kteří ho způsobili, se na vás pokouší ještě přehrát ten svůj, málokdy jste ochotni akceptovat nabídku, že pokud vyřešíte jejich problém, budou oni ochotni řešit ten váš), kupodivu ale manželé odešli a až do Budapešti jsme je neviděli.
Konečně se nám podařilo nerušeně se vyspat. V průběhu noci jsme stačili nabrat další zpoždění a seznámili jsme se s několika Čechy, kteří také jeli z rumunských hor a seděli o tři kupé vedle.
Vzhledem k jedna a půl hodinovému zpoždění nám o 20 minut ujel Jaroslav Hašek – navazující rychlík z Budapešti.
Zjistili jsme, že další spoj jede až za 4 hodiny a že máme tedy dost času nejen na vykešování Budapešti (což jsme po cestě do Rumunska nestihli), ale také na to, abychom si šli stěžovat na zpoždění a vymáhat náhradu v podobě slevy na jízdném.
Protože naši noví známí (reprezentovaní dvojicí Honzou a Helenou) měli ten stejný problém jako my, vytvořili jsme ještě s Jeníkem a Petrou údernou skupinu, která měla sjednat nápravu.
Na první přepážce nám napsali na papírek nějaký maďarský nápis, reprezentující název oddělení, kam máme zajít.
Když jsme ho našli, Jeník se slušně optal, jestli může mluvit anglicky a ukázal papírek, aby mu potvrdili, že jsou to opravdu oni. Pak pokračoval vysvětlováním našeho problému, že musíme čekat na novej spoj, že nám zatím tečou dolary mezi prstama a že by se chtěl zeptat, jak se to dá řešit. Pánové nás neustále odkazovali na přepážku, ze které jsme zrovna přišli, Jeník se nenechal vyhodit a popsal problém ještě jednou důkladněji. Pánové se domnívali, že pokud je to mezinárodní rychlík, pak oni za to nemůžou a ať si to vyřídíme s Rumunama. Jeník naznačil, že Rumuni tady nejsou, zato Paprikášů je tady dost a toho, že by rád využil a dostal slevu. Jenda se zeptal, kdo je teda na maďarské straně zodpovědný za zpoždění. Při slově responsible (pozn. překl. = zodpovědný) pánové zbystřili a začali nás vyhazovat s tím, že neumí moc dobře anglicky, že pořádně ani neví o čem to tu mluvíme, a abychom se laskavě obtěžovali ke dveřím. Jeník mu naznačil, že už se s ním anglicky baví docela dlouho a obstojně a že dokud nám neřekne kam se obrátit, máme 4 hodiny na to, abychom se odsud nehnuli. Chlap nás nakonec odkázal na přepážku prodeje mezinárodních jízdenek, na druhém konci nádraží.
U další přepážky vyjednávala Petra s tím, že pokud by to nešlo po dobrém, nastoupím já se svými zkušenostmi z Ameriky a se slovní zásobou značně obohacenou o sprostá slova a výhrůžky (jako „kůlnička na dříví“, „odnést si zuby v síťovce“, nebo tradiční „nerad bych to tady musel zničit“).
Naštěstí mého příspěvku nebylo zapotřebí, paní za přepážkou byla sice trošku pomalejší, ale nakonec se vše podařilo. Když jí Petra vysvětlila, že jediné, co po ní chceme, je potvrzení o zpoždění s razítkem a podpisem, velmi slušně jí vysvětlila, že se pod nic podepisovat nebude, že tady prodává jízdenky, a že tohle nemá zapotřebí. Po deseti minutách se paní odešla poradit dozadu a pět minut se ani neukázala. Pomalu jsem se chystal na použití advanced english, když se paní vrátila s podepsanou zpožděnkou v ruce. Slušně jsme poděkovali, naznačili, že ti dva dobří lidé za námi budou chtít patrně to stejné co my, a vítězně jsme odešli.
Geocaching probíhal hladce, věděli jsme, že se keška nachází na centrálním hřbitově, takže jsme šli podstatně více na jisto, než před dvěma týdny. Netrvalo dlouho a odlov se zdařil.

Protože jsme měli ještě moře času, rozhodli jsme se ochutnat maďarské pivo. Protože jsme neměli žádné maďarské forinty (Libour měl pouze €12), po prvním pivě jsme se vydali zjistit, jestli tu berou eura, a kolik chtějí za jedno pivo. Libour se se servírkou chvíli bavil anglicky načež ho servírka otázala, jestli neumí česky, že jí ta angličtina moc nejde. Ukázalo se, že je z Ruska, a umí dobře maďarsky, československy (s číslovkou 11 měla v češtině trošku problém – tolik eur stály totiž 2 rundy místního piva) a trošku anglicky.
Spokojeni odcházíme a nastupujeme do dalšího Jaroslava Haška.

Cesta posledním vlakem už byla brnkačka bez nějakých větších problémů, nebo zážitků – většinu jsme prospali.
Po návratu do Brna jsme vyrazili na nádraží se zpožděnkou, vytřískat z ČD nějaké love. Paní za přepážkou se s Jeníkem dlouho bavila, než ho poslala do háje s tím, že na nic nárok nemáme, nic nám nedá, a že si můžeme zkusit poslat kamsi doporučenej dopis, jestli máme navíc 16 Kč, ale že to asi stejně nepomůže, ať si dáme odchod.
Dali jsme si odchod a rozjeli se trolejbusy, šalinami a autobusy domů.

--KONEC--

Den #14 - Návrat (první část)

2008-09-29T15:11:00.000-07:00

Naposledy v Borse – Pečený tučňák a broskvový likér – Pohraniční policie podruhé – Noc v Becleanu

Jak už napovídá poslední fotka z předchozího dne, naše meteorologické předpovědi se ukázaly být naprosto chybnými, což mělo za následek, že kromě stanu byla ráno mokrá i část jeho osazenstva (nejvíce ti, kteří spali u stěn, ke kterým jsem bohužel patřil). Jako ostatně každé ráno u vysílače se nikomu nechtělo vyvíjet žádnou činnost, pouze Jeník s Petrou prohlásili, že se půjdou projít do Borsy, kde nakoupí a vrátí se zpět i se snídaní. Jeho nabídku,, že koupí něco i nám, jsme jako skupina A velkoryse odmítli. Tuto chybu jsme si uvědomili až po jejich návratu, kdy všichni začali snídat, a nám se ještě (proti původnímu předpokladu) nechtělo se zvednout, sbalit a vyrazit do města. Hlad byl ale silnější, takže jsme se s velkým přemáháním po několika desítkách minut zvedli, sbalili se a odebrali se do Borsy nakoupit. Po snídani jsme zašli na kafe do nejbližší hospody, a čekali jsme na skupinu B. Hlavním důvodem návštěvy nejbližšího podniku nebyla až tak naše bezprostřední touha po ranní kávě, jako spíše nutnost urychleně použít místní toalety. Ta byla způsobena pravděpodobně včerejší konzumací ne zrovna kvalitní vody.
Protože skupina B stále nesestupovala, přesunuli jsme se do našeho oblíbeného lokálu za naší oblíbenou servírkou, kde se asi po hodině setkáváme se skupinou B, reprezentovanou Jeníkem.
Když po čase dorazili i ostatní, začínáme řešit cestu do Viseu. Při opouštění lokálu jsme se bohužel slečny zapomněli zeptat, jak se jmenuje (už večer předem jsme si říkali, že na to nesmíme zapomenout), takže až do konce akce pro nás zůstává jen „slečna servírka“. Dodávku jsme sehnali poměrně rychle, stejně jako minule pouze do mezizastávky u benzinky na půl cesty. Řidič nám sice velkoryse nabídl, že za 100 LEI nás doveze až na místo, což jsme se stejnou velkorysostí odmítli a spoléhali na to, že se nám podaří stopnout další dodávka. Protože jsme už v tom uměli chodit, navazující dodávku jsme chytli poměrně rychle a napoprvé.
Ve Viseu začalo pršet a protože bylo už k poledni, rozhodli jsme se déšť přečkat v nějaké restauraci, kde si dáme oběd. Našli jsme krásnou hospůdku, s krásným malým salonkem vzadu, který jsme záhy obsadili. Ondra česky požádal postarší servírku o menu. I kdyby mu servírka rozuměla, v celé hospodě bylo menu pouze jedno a to ještě sloužilo jako podložka pod cosi na baru. Po krátkém česko-rumunském dialogu jsme dosáhli svého a na etapy jsme si začali vybírat jídlo.
Dáváme si pivo, holky si objednaly víno.

My jsme s pivem spokojeni, holky ovšem dostaly místo vína broskvový vaječný likér. Po chvíli přemýšlení o reklamaci rezignovaly s tím, že jakékoli další změny by byly příliš riskantní a že s vaječným likérem dopadly ještě docela dobře, a že v druhém kole by mohly místo vína dostat třeba pečeného tučňáka na žampionech (pozn. autora: ve skutečnosti jediným důvodem, proč holky nedostaly výše zmíněnou specialitu byl fakt, že tučňáci došli. Když se nad tím člověk zamyslí, není se čemu divit – pokud každý cizinec, který si objedná víno, dostane tučňáka, byl by tento stav dlouhodobě neudržitelný).
Po této zkušenosti jsme s obsluhou raději dále komunikovali pouze ukazováním prstem na položky v jídelním lístku. Když se i toto ukázalo jako nejednoznačné, ukazovali jsme propiskou.
Díky tomu všichni (alespoň myslím) dostali opravdu to, co si objednali. Osobně jsem si dal vepřový kotlet s bramborama. Po čase donesla obsluha příbory nevalné čistoty a rozmanitých tvarů (tedy vidlička pocházela z jiné sady a patrně i z jiného století, než nůž). Samotného jídla by se potom člověk, který jí očima, nikdy nenajedl. Nezbylo nám, než se najíst příborem a ideálně se na jídlo nedívat. To bohužel dost dobře taky nešlo, oběd byl podáván výhradně v hlubokých talířích.

Do asi 5 km vzdáleného Viseu de Jos, odkud nám jel vlak, jsme se dostali bez větších problémů, opět dodávkou, která nás zavezla až k nádraží.
Nádraží nás mile překvapilo svojí moderností a čistotou. Kromě čisté chodby měli prodavači lístků dokonce počítače a k naší velké radosti, uměli celkem slušně anglicky. Díky tomu jsme si bez potíží koupili lístky do Becleanu a ještě jsme si popovídali o tom, kde jsme byli, co jsme tam dělali a odkud jsme. U vchodu do čekárny postávali dva členové pohraniční policie, které z nějakého důvodu napadlo, zkontrolovat Petrovy doklady. Když jim dal svůj pas, asi deset minut si v něm listovali a srovnávali fotku na americkém vízu s fotkou na pasu. Poté se Petra zeptali, odkud jede, kam jede a co tam bude dělat a po krátkém rozhovoru pas vrátili s tím, že je vše v pořádku.

Po hodině čekání nám jel vlak do Becleanu. Podařilo se nám ukořistit dvě prázdná kupé. Na další zastávce nastoupila do vlaku velká parta cigánů, kteří dělali v chodbičce hroznej kravál a jeden z nich se posadil k nám do kupé, mával nám před očima nějakým papírem a chtěl peníze. Asi půl hodiny jsme ho ignorovali a v mezičase mu dávali najevo, že mu nic nedáme. Když už jsme se smířili s tím, že bude až do Becleanu cestovat s námi, zvedl se a odešel vedle, kde z Ondry dostal asi 2 LEI v drobných. Dál jsme ho viděli až o několik minut později, když ho průvodčí hnal kolem našeho kupé ven z vlaku.
V Becleanu jsme měli čekat asi 5 hodin na navazující spoj ve 3 ráno do Budapešti. Protože venku byla zima, obsadili jsme jednu ze dvou ještě otevřených nádražních hospod.
Když jsme se usadili, Jeník objednal „Sex bere“, ukazujíce přitom na prstech číslovku 6.
Slečna si Jeníka nechápavě změřila pohledem, seznala, že je Jeník kanec, a po chvíli se vrátila s šesti flaškama. Vyvinuli jsme značné úsilí, abychom jí vysvětlili, že chceme pivo točené, Libour si opět přisadil tradiční „but from fuzz“, nedbaje toho, že slečna nevykazovala žádné známky angličtiny. Nakonec se Pavel zvedl, naznačil jí, aby ho následovala k baru, kde ukázal na pípu a slečna pochopila náš požadavek. Asi po hodině přišel do lokálu vysoký cowboy, následovaný několika žebráky, které slečna servírka velmi razantně a energicky vyhodila.

Den #13 - Zase v Borse

2008-09-24T14:40:00.000-07:00

Další rozdělení – Baia Borsa – Zase s naší slečnou servírkou – Poslední noc na vysílači

Ráno jsme se opět rozdělili na dvě skupiny, o tradičním složení A a B.
Úderná skupina A, jak je jejím dobrým zvykem, měla v plánu hrdinný sestup přes Baia Borsa do Borsy a obsadit pozice v nejbližším lokále. Skupina B potom měla pokračovat dále po horách až do sedla Prislop, odkud měla večer dorazit do lokálu, který skupina A mezitím obsadí.
Vaříme snídani, Pavel potkává skupinku Čechů, kteří nás prosili o sirky, protože své měli (z nějakého podivného důvodu) přesně napočítané, a nějak jim nevyšly. O zapalovač kupodivu nemají zájem, a když jsme jim řekli, že sirky nemáme, smutně odešli.
Skupina B vyrazila ve standardním a ničím nezajímavém čase 9.30. My jsme vyrazili už v 11hod, tedy v čase rekordním a pozornostihodným, směrem dolů do Baia Borsy.
Cestou po serpentinách potkáváme několik aut a koňských povozů, časem potom cikánskou osadu čítající asi 8 cikánů, 2 Dacie a asi tři metráky hub. Nabíráme vodu.

Baia Borsa je malé uskupení několika baráčků, z kraje vesměs neobydlených a v naprosto desolátním stavu. Cestu lemovalo několik betonových struktur, z nichž některé se místní obyvatelé pokoušeli zbourat, některé potom využívali jako skládku. Obzvláště působivá byla potom několikametrová hromada čehosi pravděpodobně organického, vkusně umístěná před starým betonovým domem.

Když se Pavel snažil udělat několik obrázků, okamžitě k nám doběhl nějaký chlap a naznačoval nám (pravděpodobně), že fotit zde není dobrý nápad, protože by nám taky někdo mohl rozbít hubu. Pochopili jsme to tak, že to není jen přátelské varování před jeho agresivnějšími kolegy, ale současně i nabídka, že bude-li to nutné, této úlohy se zhostí sám.

Po chvíli narážíme na hospodu, nebo alespoň na něco, co hospodu vzdáleně připomíná. Dáváme si první točené rumunské pivo (pivo, které jsme pili doteď v Borse, bylo buď dánské, nebo lahvové) a odpočíváme po náročném sestupu. Přijel autobus, ze kterého, k Libourově velké radosti, vystoupila mezi jinými i Věnceslava. Libour v tu chvíli zpanikařil a začal se schovávat pod stůl, zatímco my jsme kolem stolu ze všech sil dělali, že tady nejsme. Tato taktika měla zpočátku úspěch, Věnka opravdu zamířila na opačnou stranu. Po čase, ukolébáni svým úspěchem jsme od této aktivity mírně upustili. Přijel autobus naším směrem a když chvíli vypadal, že bude nějakou dobu čekat, vyrazil jsem se optat řidiče na čas odjezdu a zda bychom mohli jet s ním. V tu chvíli se Věnka otočila a neomylným krokem zamířila k hospodě, z jejíž zahrádky jsem právě vyrazil. Libour zalezl ještě hlouběji pod stůl, já jsem přidal do kroku. Věnka Liboura minula bez povšimnutí a zašla dovnitř do lokálu. Libour si oddychl až do té doby, než se vrátila i s pitím v ruce a se všemi u stolu se pozdravila (pozn. autora: Kdyby vám přišlo podivné, kolikrát se během předchozích řádků zopakovala jména „Věnka“ a „Libour“, není to tím, že bych neznal základní pravidla psaní. Je to proto, abych podtrhl akčnost a dynamičnost celé situace. Paradoxní na tom je, že situace nebyla ani akční ani dynamická. Tyto vlastnosti vyzdvihuji právě proto, bez tohoto zásahu by se to nedalo číst).

Řidič, jak je tady dobrým zvykem, neuměl opět anglicky, takže domluva byla velmi těžkopádná. Nejsem schopen si vybavit, jakým způsobem jsem tehdy formuloval svoji otázku „Dobrý den, chtěl bych se zeptat, dlouho-li zde budete ještě stát? My sedíme v tamtom lokále naproti a ještě nemáme úplně dopité pivo, takže kdybyste na nás počkal, byl bych Vám moc vděčný“, ale určitě v tom nefigurovalo ani jedno artikulované slovo. Z angličtiny jsem plynule přešel na jakousi směsici posunků, citoslovcí a jiných skřeků, čímž jsem odboural jazykovou bariéru a řidič moji otázku beze zbytku pochopil. Několikaminutovou sekvencí jiných pohybů a zvuků, pro náhodného kolemjdoucího snadno zaměnitelnými s epileptickým záchvatem, mi sdělil, že bude odjíždět podle jízdního řádu, až za pět minut, a že za 1 LEI nás velmi rád vezme do Borsy.
Nový poznatek byl přijat vesměs pozitivně. Jednak proto, že následujících 6 kilometrů nemusíme pěšky a zejména proto, že nemusíme dále pobývat v blízkosti Věnceslavy.
Během následujících deseti minut jsme se dostali do Borsy. Tady jsme měli čekat na skupinu B, která by měla dorazit někdy k večeru. Protože jsme měli dost času, nešli jsme hned za naší oblíbenou servírkou, ale rozhodli jsme se vyzkoušet jiný podnik. Chtěli jsme se najíst, ale jídelníček v žádném z restaurací nás příliš neuspokojil (většinou se jednalo o čistě italská jídla), takže jsme si dali jen hamburger jako první pomoc. Nakonec jsme šli do pizzerie, ve které jsme před týdnem začínali. Chvíli poté, co jsme si objednali mi zvoní telefon; Volá Kanec, kde jsme, a že oni jsou už dávno v Borse, na obvyklém místě.
Když jsme se k nim po čase připojili, dozvěděli jsme se, že na sedlo Prislop vůbec nedošli a že v půlce cesty chytli kolemjedoucí au to do Borsy.
Následuje tradiční scénář, zakončený jak jinak, než nocí u vysílače. Stany stavíme už jen ledabyle, protože nepočítáme s deštěm a jdeme spát po „náročném“ dni.

Den #12 - Den „D“

2008-09-18T08:43:00.000-07:00

Geocaching – Pohraničníci – Býci vs. krávy – Borci Na Kopci

Dnes byl velký den, kdy se naše několikadenní úsilí mělo proměnit ve vítězný okamžik nalezení naší první rumunské kešky a také naší budoucí první First To Find (tj. že budeme první, kdo tuto kešku našel; v době našeho odjezdu do Rumunska stále nebyla nikým nalezena). Po včerejším náročném sestupu jsme dnes nespěchali ze spacáku, takže doba naší snídaně se blížila spíše času určenému pozdnímu obědu.
Naštěstí nás nikdo v šest ráno nevykopal, abychom vyprostili z řeky ten bagr. Když jsme si ho lépe prohlédli, zjistili jsme, že ta obrovská převodovka (předchozí den jsem se o ní nezmínil) uprostřed tábořiště bude mít s tím bagrem pravděpodobně nějakou souvislost. Shledali jsme, že vzhledem ke stavu převodovky bagr musel být nepojízdný už dlouho před povodní a pravděpodobně tedy po nás jeho vyproštění nikdo nebude požadovat.

Začali jsme vařit houbovačku z druhé půlky včerejších hub. Nalezli jsme výborné využití pro chlebovou drť, kterou někteří z nás ještě měli v sáčcích v batohu (pozn. autora: ještě před pěti dny se přitom jednalo o čerstvý italský chléb; je neuvěřitelné, co se z chleba může stát po několika dnech v batohu) a polévku jí zahustili.

Jeník začal uvažovat, jestli by, vzhledem k pozdnímu času, nebylo lepší, aby skupina A vyrazila na odlov kešky místo snídaně, zatímco skupina B by něco uvařila a sbalila se. Celý zbytek skupiny B prohlásil, že si odlov nenechá jen tak ujít, a že se sem nevláčeli dva dny takovým terénem jen proto, aby potom zůstali v tábořišti. I Jeník nakonec musel uznat, že není až tak kam spěchat a že není problém, abychom se odlovu zúčastnili všichni.
Sbalili jsme vše, kromě našeho stanu. Do toho jsme potom uložili batohy, abychom se s nimi nemuseli táhnout tam a zpátky, a vyrazili jsme na asi 3 km vzdálené nádraží, které bývalo konečnou stanicí parního vláčku.

Libour s Petrem žhaví GPS a nedaří se jim dosáhnout přesnosti pod 40 metrů. My ostatní zatím vytipováváme místa, kde by mohla skrýš být a zatímco se Petr snaží s GPS něco udělat, vytahuji z 5m vzdálené dutiny stromu malou krabičku a vítězně ji nesu ke stolku, kde logujeme svoji návštěvu.
Při té příležitosti zjišťujeme, že zde před námi už někdo byl, byli to taky Češi a byli tu asi 14 dní před námi. Pravděpodobně to byli poslední cestující vláčkem ještě před tím, než ho zasáhla povodeň. Prohlížíme si, co zbylo z nádraží; podemleté chatky, všude bahno, v řece naplavené stovky předmětů různých velikostí... za nádražím byl malý dřevěný kostelík, který byl dostatečně vysoko, aby záplavy bez újmy přežil. Po krátkém odpočinku a zběžné prohlídce nádraží se vracíme zpět k tábořišti, kde balíme stan a vyrážíme vstříc novým zítřkům.

Jako už několikrát v minulých dnech, i dnes nás čekalo překročení několika rozvodněných úseků řeky, naštěstí jsme k žádnému postupu nepotřebovali dřevařský bagr (pozn. autora: to „naštěstí“ není proto, že by se nám to posledně nelíbilo, ale hlavně proto, že tentokrát kolem žádný dřevařský bagr nejel).

Potkáváme také dva chlapy v modrých uniformách, kteří po nás chtějí pasy (nebo alespoň tak nám to Jeník, který šel první, podal). Petra prohlásila, že dokud neukážou nějaký odznak, nebo průkaz, nic jim neukáže a že takhle by mohl chtít občanku každej, kdo má na sobě modré maskáče a u pasu proklatě nízko pověšený kolt. Naznačili jsme jí, že člověku, který má za pasem kolt, je vhodné ukázat občanku i kdyby odznak náhodou neměl a že ve zdejších končinách budeme rádi, pokud po nás budou chtít opravdu jenom občanku. Vytáhli jsme doklady, při tom jsme se snažili, aby nebylo vidět, že máme doklady v peněženkách, které jsou napěchované rumunskými penězi. Petr místo občanky podává pas a pohraničníci se vzdálili, aby si všechno jaksepatří napsali. Používají klasickou metodu „jeden umí číst, druhý psát“, která se evidentně praktikuje i zde. Petrův pas si nechali až na konec a poté, co si z něj opsali údaje, ještě dlouho listovali a koukali se, kam všude Petr v posledních letech cestoval. Zvláštní pozornost věnovali potom vízu do USA, u kterého kontrolovali bezpečnostní prvky a porovnávali fotografii na vízu a na deskách pasu. Pravděpodobně je to uspokojilo natolik, že nám všechny doklady v pořádku vrátili a ještě nám poradili, jak se dostaneme na Prislop.

Pokračujeme po dřevařské traktor-road vedoucí do Borsy, po několika málo hodinách se dostáváme do sedla, kde (vzhledem k pokročilé době) pro dnešek končíme.
Kolem se poflakuje stádo krav; Petra se zajímá o to, jestli jsou to krávy, nebo býci. Svůj nezvyklý zájem o pohlaví těchto zvířat potom zdůvodňuje tím, že pokud by to byli býci, ona by tady tábor určitě nestavěla, protože by se mohlo stát, že by býci na holky naskakovali, a že to tak občas dělají. Když jsme neprojevili dostatečný zájem o to, abychom to zjistili, vydává se zjistit to sama. O chvíli později se vítězně vrací s tím, že jsou to všechno krávy, a že tu klidně můžeme postavit stany. V tu chvíli zase protestujeme my. Pokud je to stádo krav, mohly by po nás krávy chtít, abychom naskakovali my na ně, což je varianta podstatně horší, než původní verze s býky.
Petra vyjádřila domněnku, že si z ní děláme srandu, a že to s těma býkama myslela vážně; pokusili jsme se ji přesvědčit, že my taky, což se nám příliš nepodařilo. Stavíme stany, rozděláváme oheň, vaříme večeři. Od skupiny B dostáváme ochutnat instantní řasy. Protože byla dnes poslední možnost, kde by se dal uvařit bulgur, těšíme se, že ochutnáme i ten. Ondra ale nemá Vajclovy propagační schopnosti, za celý večer ani jednou nevyzdvihl výhody této suroviny, takže doteď nevíme, jak bulgur chutná. Po večeři jsme se jali dopíjet zbytky rumunské pálenky (té čtyřicetiprocentní – té druhé nebyl zbytek, ale stále ještě celá flaška).

Po silnici, po které jsme přišli, stále ještě jezdí kamiony naložené dřevem. Honza vede filipiku na téma nebezpečí jízdy s plně naloženým kamionem po takto ostrých serpentinách a v noci. Při závěrečné řečnické otázce „Co kdyby někde zapadl, co by potom dělal?“ se kamion v dálce podivně nahnul a dál nepokračoval. Připadlo nám nepravděpodobné, že by kamion zapadl zrovna pár sekund poté, co o tom Honza mluvil a čekali jsme, co se bude dít.
Nedělo se nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se kamion v nejbližší době pohnul. Naopak se začaly dít věci, které nasvědčovaly přesnému opaku. Světla kamionu zhasla (pozn. autora: v době, kdy se toto dělo, byla už solidní tma a světla bylo to jediné, podle čeho jsme mohli pohyb kamionu rozpoznat), vystoupili dva řidiči a zapálili louč, podle velikosti plamene tvořenou pravděpodobně klackem namočeným do nafty. Chvíli takto obíhali kolem auta, po deseti minutách se ozvaly nějaké kovové rány, řidiči nasedli do auta a začali tůrovat motor. Po chvíli je to přestalo bavit, znovu vystoupili a opakoval se původní scénář s loučí. Takovéto kolečko si během následujících dvou hodin udělali ještě asi pětkrát.
Protože jsme nevěděli, jak řidičům pomoct, rozhodli jsme se jim alespoň nějak organizovaně fandit. Za tímto účelem jsme založili fanklub BNK (Borci Na Kopci), zvolili jme Petra jeho předsedou a začali hlasovat o naší budoucí činnosti. Zatímco pánové řidiči řešili jednoduchý problém, jak dostat náklaďák z jakési díry, my jsme řešili problémy podstatně složitější, jako kde touhle dobou v jakémsi sedle, 15 kilometrů od civilizace, vyrobit a vytisknout vizitky, plakátky a trička našeho fanklubu. Dalším omezením bylo, že to vše jsme museli udělat dříve, než řidiči kamion dostanou z díry ven, což byla událost, která by náš fanklub naprosto položila.
Řidiče fakt, že mají vlastní fanklub, evidentně povzbudil natolik, že se jim asi po hodině činnosti našeho klubu podařilo náklaďák vyprostit; za to od nás, jako správných fanoušků, sklidili dlouhý a hlasitý uznalý potlesk.
Když náklaďák odjel, nebylo už čemu fandit a odebrali jsme se spát.

Den #11 - Přes hory do údolí

2008-09-15T17:47:00.000-07:00

Vajcl odjíždí – Vrchol vs. Přízemí – Prvek poezie – Protipovodňové zdi – Houby – Konečně dole

Ráno nás budí Petra s tím, „že to přece říkala“. Později se dozvídáme, že měla krušnou noc, protože k jejímu stanu v noci přišli koně a celou dobu brnkali na šňůry od stanu a strkali jí čumáky do předsíňky, přesně, jak předchozí večer předpověděla. Nakonec je zahnala šustěním bundy, kterýžto zvuk koně evidentně neznali, znejistěli a radši vypadli pást se do lesa.

Kromě toho nás opouští Vajcl; má za týden v nedalekém Bulharsku mistrovství Evropy v biatlonu a musí na jakési soustředění. Navzdory původnímu plánu, vyrazit nejpozději v 10 hodin, se ještě v půl jedenácté zbavuje přebytečných zásob. Bereme si od něho několik instantních polívek, které nám chybí do zásob. Vajclovy mistrovské komunikační schopnosti potom potvrzuje fakt, že vnutil Ondrovi i svůj dlouhodobý bulgur, aniž by se tím Ondra cítil jakkoli dotčen, či znevýhodněn. Poté Vajcl spokojeně odchází do údolí a dále se o něm v tomto dokumentu nepíše.
Asi o hodinu později jsme se konečně sbalili i my a vyrazili jsme směrem na kešku a nejvyšší horu Maramureše. V tu chvíli vychází najevo zdechlost našich souhorníků (pozn. autora: ani s tímto slovem jsem se na googlu nesetkal s jakýmkoli výsledkem. Je nutno poukázat na zkostnatělost českého jazyka a vybídnout jazykovědce, aby s tím sakra něco udělali) a v tomto duchu se dělíme na skupinu vrcholovou a skupinu přízemní. Čtyřčlenná vrcholová skupina měla neohroženě vystoupit na nejvyšší horu Maramureše (vzhledem k tomu, že mapa tohoto pohoří byla značně nekvalitní a hlavně, protože jsem ji neměl skoro v ruce, nepamatuji si na název hory), zatímco přízemní skupina měla naprosto přízemně (pozn. autora: vím velmi dobře o tom, že použít dvě stejná slova za sebou není spisovatelsky korektní, v tomto případě jde o zdůraznění přízemnosti přízemní skupiny) obejít hory a setkat se s námi v nedalekém údolí.

Vzhledem k tomu, že obě GPSky zůstaly v přízemní skupině, byl vrcholový tým dezorientován natolik, že si nebyl přesně jist, která že to hora by měla být nejvyšší. Nad moderními technologiemi zvítězil náš neomylný orientační smysl, a za nejvyšší horu jsme (bez další záruky) prohlásili kopec, na který jsme se škrabali nejdéle (pro svědčil také klacek, zapíchnutý na špičce hory....nikde jiný takový nebyl). Nevýhodou této hory bylo pak stádo ovcí (1x) a zejména ovčácký pes (7x), který nás obklíčil a hlasitě štěkal. S velkou úlevou jsme proto ocenili baču (2x), kteří si všechny psy zavolali zpět a ještě se s námi pozdravili (pozn. autora: v rumunsko-českém slovníčku jsme sice našli spoustu užitečných slov, jako „déšť“, „ponor“, „ovce“, „brynza“ a jiné, zato fatálně postrádal slovní spojení, jako „Zavolej si sakra ty psy!!!“). Jeník nezklamal, dal se s nimi do řeči a dlouho s nimi klábosil nad mapou o věcech, které už jsme dávno věděli. Nakonec se vítězně vrátil a sdělil nám, jaké dlouho známé informace se od bačů dozvěděl, zejména pak, že sedlo Faina, kam jsme měli namířeno, není nalevo, ale ještě o kousek více doleva.

Po náročném sestupu z hory se dostáváme na místo, kde se podle plánu setkáváme s právě dorazivší přízemní skupinou (pozn. autora: je zajímavé, že slovo „dorazivší“ má v češtině mnohem větší oporu, než výše zmiňované „novotvary“. Další příspěvek na tomto blogu bude pravděpodobně petice, blíže neurčeného účelu, o to více určenější jazykovědcům).
Po Libourovi leze jakási obrovská zelená věc, kterou lze těžko popsat (fakt, že jsme to nedokázali pořádně popsat, vadil zejména Libourovi).

Po krátké pauze pokračujeme dál, směrem do sedla Faina. Cestou dáváme krátký oběd a vcházíme do hustého lesa. Je pozdní odpoledne, skupina A (rozdělení na vrcholovou/přízemní skupinu již není aktuální, vracíme se k původní nomenklatuře) sbírá houby. Skupina B nám v tom vydatně pomáhá (zejména Petra s Ondrou, kteří našli největší houby), takže po nedlouhé době máme slušný základ na houbové hody.

Kolem 19. hodiny shledáváme, že světlo nebude věčně a chceme-li ještě za světla dojít do údolí, měli bychom přestat nahánět houby a začít nahánět čas.
Dorazili jsme až k prudkému svahu (pozn. autora: když říkám prudkému, myslím tím opravdu prudkému) svahu, na jehož počátku se rozdělujeme, abychom našli alternativní cestu. Tu jsme nakonec opravdu našli, bohužel po chvíli se ukázalo, že zvolená nová cesta není o nic méně prudká, než původní. Sestupujeme veeeelmi prudkým svahem, bolí nás nohy a další postup má dva cíle; abychom nezatměli, a abychom nespadli ze svahu a nenapíchli se na kterýkoli z mnoha stromů, které se k tomu vyloženě nabízely. Po asi deseti minutách se mi daří napíchnout se na strom, který se k tomu vyloženě nabízel, naštěstí bez vážnějších následků.
Napadá mě místopisné dvojverší

Já se na to zvysoka
Viseu

(pozn. autora: V tuto chvíli bych rád upozornil na podtitul tohoto dokumentu, který nepozorný čtenář může snadno přehlédnout – píše se v něm o prvcích poezie; je pravda, že množné číslo slova „prvek“ je poněkud nadsazené... Je to zejména proto, abych nalákal poeticky založené čtenáře. Ti, kteří tento cestopis čtou pouze kvůli poezii, mohou po následujících řádcích přestat, více poezie tu opravdu nebude. Pro fajnšmejkry nutno dodat, že tyto dva verše by stejně dobře vystihl i verš jediný, dvojverší jsou ale obecně básnicky lépe ceněna, proto jsem zvolil tuto formu. Pro zeměpisce se pak omlouvám za nejednoznačnost; Města jménem Viseu se v tomto regionu vyskytují dvě, jak bude patrné z následujících kapitol).
Po náročném sestupu lesem se konečně dostáváme na bývalou dřevorubeckou cestu. Hostí se nás pocit, že nás od této chvíle nemůže už nic překvapit a navzdory pokročilé době máme času víc, než dost. Z tohoto omylu nás velmi brzy vyvádí řeka, která místy cestu kříží, a (jak později zjišťujeme) občas je i součástí cesty. Ani nás proto nepřekvapuje kaskáda protipovodňových zdí, které cestu přehrazují.
Fakt, že jsme nebyli překvapeni, ještě neznamená, že by nám protipovodňové zdi nedělaly problémy v dalším postupu. V kombinaci s řekou místo cesty, někteří ještě rádi vzpomínali na příkrý sestup lesem. Každý podle své chuti a schopností zdoláváme hráze a těšíme se na luxusní kemp s čepovanou Plzní, horkým čajem, nakládaným hermelínem a vařící sprchou. Janka se domnívá, že v Rumunsku nakládaný hermelín neznají a vize luxusního kempu tím mizí.

Po čase se konečně dostáváme do údolí, ke dvěma domům kolem železniční tratě (po které ještě nedávno jezdil parní vláček s turisty), za kterými bylo místo, jako stvořené pro přespání. Kolem teče rozvodněná řeka, na jejímž břehu stojí evidentně nepojízdný bagr. Máme strach, aby nás lidi z domů ráno nevzbudili a nechtěli, oplátkou za přespání vedle jejich domu, bagr vyprostit. Další nevýhodou tohoto místa byly kravince rovnoměrně rozmístěné po celé ploše tak, že s centimetrovou přesností znemožňovaly postavit stan jakékoli velikosti. Nakonec (za pomoci rojnice a přesných měřících zařízení) jsme našli místo, kde to krávy o několik centimetrů nevychytaly a umožnily nám tak postavit stan bez újmy na čistotě podlážky.
Vaříme houbovačku (pozn. autora: další z našich kuchařských mistrovství; kromě asi kila hub jsme použili ještě dvě instantní houbové polévky značky TESCO a několik houbových bujónů... samotné houby nemají tu správnou chuť), odpočíváme a o chvíli později se oddáváme zaslouženému spánku.

Začátek akademického roku

2008-09-15T04:30:00.001-07:00

Takže začala škola,na přednáškách nebude co dělat, takže další díl už bude stoprocentně zítra, slibuju:)

Intermezzo III

2008-09-11T16:51:00.000-07:00

Pravidelní čtenáři už jistě ví, že pokud se objeví článek s nadpisem Intermezzo, zpravidla to znamená, že následující záznam bude zásadně opožděn (převážně proto, že jsem zaneprázdněn programováním)
Protože bych nerad pravidelné čtenáře zklamal, bude tomu tak i tentokrát.
Přestože nemám čas psát zážitky z Rumunska, rád bych zde alespoň publikoval fotky, které se ke mě dostaly řetězovým mailem se subjectem "Rumunsko si EU zaslouží"

Následující příspěvek se pokusím publikovat nejpozději během víkendu. Ve volném čase, kdy jsem se pokusil ho sepsat, jsem zaznamenal fatální nedostatek můzy, který způsobil, že veškerý vyprodukovaný text byl naprosto nečitelný..
Intermezzo zakončím slovy "Trpělivost přináší růže", omluvou a slibem brzkého napravení

Den #10 - Na hory!

2008-09-04T16:11:00.000-07:00

Na tuto fotku z předchozího dne jsem v minulém díle zapomněl:

Sušíme věci – Napříč vrstevnicemi – Medvědi, koně a jiná havěť

Ráno se nám podařil nový vstávací rekord, po dešti a ranním přesunu se nikomu nechtělo ze spacáku. Zjistili jsme (a čekali jsme to), že prádlo, které jsme celý večer pracně sušili, můžeme pracně sušit znova celé dopoledne (ne, že by tato činnost vyžadovala nějakou aktivitu, prostě jsme prádlo nechali na šňůře a dopoledne proflákali). Ráno jsme ještě skočili do vany, která už nebyla zdaleka tak teplá, jako večer. Vyrazili jsme podél bývalých kolejí (pozn. autora: souslovím „bývalé koleje“ by se dala označit celá stávající vlaková trať. Jak je ale psáno v předchozí kapitole, tyto koleje byly demontovány dávno před povodní. Dá se předpokládat, že povodeň z nich na jejich novém místě udělala „bývalé koleje“ znovu). Po chvíli narážíme na bývalý most (pozn. autora: tentokrát si nejsem jist, jestli byl bývalý kvůli demontovaným kolejím, nebo kvůli nedávné povodni... Jisté bylo pouze to, že tam nebyl). Potok každý přešel podle svých možností a preferencí – Pavel tradičně za pomoci sandálů, většina po úzké kládě, za pomoci různých vyrovnávacích prostředků. Já s Ondrou jsme si našli cestičku opodál, bohužel se ukázala být asi nejhorší volbou; kromě toho, že jsme se proplétali hustým houštím, několikrát jsme se propadli i do hlubokého bahna.

S troškou boje a beze ztrát na životech jsme se časem sešli všichni na druhém břehu a pokračovali jsme ještě asi další 2 km podél potoka. Cesta nás dovedla na štěrkovou silnici, až překvapivě kvalitní (v danou chvíli jsme si nebyli jisti, jestli jsme nenarazili na dálnici do Bukurešti). Po té jsme šli dalších několik kilometrů a neustále nadávali na nedostatek vody; v předchozím tábořišti nebylo kde nabrat vodu (pokud nepočítám naši luxusní vanu) a za celou dobu jsme neměli tu čest najít čistou vodu v jakékoli formě.
Zastavuje nám dodávka (podle toho jsme shledali, že na dálnici nejsme; i v Rumunsku se na dálnicích nesmí zastavovat) a řidič Jeníkovi rumunsky nabízí, že nás vezme. Protože jsme pořádně nevěděli, kam vlastně potřebujeme jet, Jeník zdvořile a velkoryse odmítl. Několik dalších kilometrů jsme ho proklínali, cesta byla dlouhá a do kopce, což je současně s nedostatkem vody smrtící kombinace. Kletby ustávají se studánkou u cesty, kde si konečně čepujeme vodu, takže další cesta ubíhá hned veseleji.

Odhadli jsme odbočku, která by nás mohla zavést do hor, kam potřebujeme. Petr nasazuje moderní techniku v podobě GPS a podle mapy se stometrovými vrstevnicemi určuje nejkratší cestu s co nejmenšími výkyvy výšky. Nutno říct, že se mu to podařilo dokonale, cesta, po které jsme šli téměř nikdy neklesala, takže jsme zbytečně neztráceli výšku. Nevýhoda takto naplánované cesty bylo spíše zbytečné nabírání výšky. Petrova trasa vedla kolmo na jeho stometrové vrstevnice, které v dané situaci byly proklatě blízko u sebe. Po překonání asi pěti set výškových metrů po přibližně pětačtyřiceti stupňovém svahu, bylo slovo „vzdušná čára“ vzato do klatby a padaly návrhy na svržení Petra z právě zdolaného kopce. Jenda fotí vrcholové foto a pokračujeme přes borůvková pole dále nahoru (pozn. autora: je neuvěřitelné, jak přítomnost borůvek zbrzdí veškerý postup...existují lidé, kteří se nepohnou z místa, dokud nespasou všechny borůvky kolem sebe. A protože cesta byla dlouhá, a borůvek bylo neomezeně, byl další postup prakticky nemožný). Po dlouhém výstupu (trasa nebyla dlouhá, ale díky borůvkám trvala o pár minut méně, než věčnost) jsme se dostali až k ohradě. Tato skutečnost nebyla až tak zajímavá (šli jsme kolem mnoha ohrad, aniž bych to explicitně zdůrazňoval), jako exkrement, který se před ohradou nalézal (pozn. autora: ani tento objekt nebyl až tak zásadní, ale ve srovnání s naprosto obyčejnou ohradou se jedná o předmět mnohem zajímavější). Sešla se veterinární rada (složená převážně z Petry) a vyvodila závěr, že podle toho, co leží před ohradou, se v okolí vyskytuje nejméně jeden medvěd.
Tato skutečnost nás nijak nepotěšila, už jen proto, že jsme si nebyli jisti, na které straně ohrady se medvěd vyskytuje.

Rozhodujeme se zjistit to a trošku nejistě se držíme vytyčené trasy a přelézáme ohradu. Nevíme jistě, jestli medvědi vědí, že turisti nemaj zbraně, tak se alespoň tváříme, jako bychom je měli. Petra si nahlas zpívá, domnívaje se, že to něčemu pomůže (vzhledem k tomu, že ji žádný medvěd nesežral, je pravděpodobné, že její domněnka byla založena na pravdě).
Po čase potkáváme koryto pro medvědy, čepujeme si vodu a doufáme, že se to původního uživatele nijak nedotkne. Protože nám to nikdo nedal najevo (pozn. autora: medvědi umějí být velice sdělní, jejich komunikace typu „ty sis nabral vodu, tak tě teď sežeru“ je velice přímá a jednoznačná. Člověk pak následujících několik sekund ví velmi dobře, na čem, je a sám musí uznat, že nabrání vody nebyl dobrý nápad. Bohužel lidé nejsou natolik komunikativní, aby svoji lítost dali medvědovi najevo dříve, než je cele pozře), seznali jsme, že to nikomu nevadilo.

Po dalším kolmém výstupu se dostáváme konečně na nejvyšší bod dnešního dne. Jdeme chvíli po hřebenové cestičce až k místu dnešního táboření.
Jedná se o romantický ďolík, toho času plný pasoucích se koní. Koně odháníme, stavíme stany a vydáváme se pro dřevo a kameny na ohniště. Při té příležitosti jsme experimentálně dokázali, že obdélníkové ohniště splňuje svůj účel stejně dobře, jako ohniště kulaté. Vaříme bramborovou kaši se sojovým masem (pozn. šéfkuchaře: Kdo to nikdy nezkusil, nepochopí), odháníme koně, kteří mezitím zvědavě přišli, a jdeme spát. Petra varuje, že pokud ty koně zase někdo za půl hodiny neodežene, tak přijdou až ke stanům, budou nám strkat čumák do předsíněk a brnkat na šňůry od stanů.

Videa

2008-09-02T14:28:00.000-07:00

V předchozí kapitole jsou už i videa, podařilo se mi je tam zabudovat. Doufám, že všem pojedou, případné problémy pište do komentářů (připojte, co máte za prohlížeč a operační systém), zkusím to nějak vyřešit.

Den #9 - Maramureš

2008-09-01T09:34:00.000-07:00

Původní plán – Petra dojí krávu – Stržené mosty – Pravý význam lidových písní – Deus Ex Machina – Luxusní vana

Ráno nás vzbudila hustá doprava kolem našich stanů a psi, kteří tento čilý dopravní ruch doprovázeli. Libour, přestože spal pod širákem (a měl tedy všechny psy z první ruky), tradičně vstává pozdě a neúčastní se proto živé debaty o tom, co podnikneme dál. Já s Petrem máme jasno; Keška je ještě 17 km od nás, nedáme se odradit nějakýma spadlýma kolejema. Holky se domnívaly, že lepší, než chodit po odplavených horách a rozbořených cestách, by bylo vrátit se zpět do Viseu a odtud popojet na nějaké jiné hory. Vajcl, který měl odjet dřív, prosazoval jakoukoli variantu, při které se nepromrhá další den cestováním autobusem a Jeník byl taky pro zůstat na původní trase. Nakonec jsme přeargumentovali/přehlasovali ostatní názory; hlavním důvodem byl fakt, že zatímco od Maramureše nemáme mapu a víme o něm, že je zatopený, od ostatních pohoří nemáme mapu taky, ale nevíme o nich naprosto nic (zatímco od Maramureše víme, co můžeme čekat) a k tomu bychom zabrali další den cestou.
Plán je jednoduchý. Nepůjdeme celou cestu po trase dřevařského vláčku až na konečnou, ale odpojíme se asi v půlce trasy a půjdeme po jiných kolejích, které nevedou okolo hor, ale směrem dovnitř. Po čase sejdeme z kolejí a přes nejvyšší horu Maramureše se vydáme na konečnou vláčku, kde vybereme kešku a odkud sejdeme o dva dny později do Borsy.
Balíme se a v téměř rekordním čase vyrážíme na další cestu. Podemletý břeh se dá obejít po vyšlapané cestičce vedoucí okolo, jedinou nevýhodou jsou rezavá roztřepená ocelová lana vedoucí kolem původní trati. Cestou vidíme, že pár metrů podemletého břehu opravdu není hlavní důvod, proč vláček nejezdí; břehy jsou vymleté skoro všude, koleje jsou zpřetrhané a mosty stržené. Jdeme pořád kolem obydlených domů, jejichž jedinou možností spojení do města byl vlak. To nám vysvětluje ranní hustý provoz kolem našeho stanu; neustále potkáváme lidi v obou směrech s nákupními taškami a jinými užitečnými věcmi v rukou.

Po pár kilometrech se zastavujeme na svačinu. Holky si ve už Viseu koupili sedmičku vína a přelitím do litrovky a doplněním 0,3 litru vody si udělaly vinný střik, který cestou plnými doušky popíjely. Slušný poměr vína a vody pak zajistil, že v době svačiny už měly holky velmi povznesenou náladu. Petra v záchvatu blahosklonnosti dostala chuť podojit kolemjdoucí nic netušící krávu. Se svojí (pravděpodobně osvědčenou) metodou typu „Hodná kráva, pojď sem, já ti přece nic neudělám“ se přibližuje charakterně zezadu a kráva bere nohy na ramena (pozn. autora: „nohy na ramena je v tomto případě myšleno obrazně; nejsem si jistý, zda má kráva ramena, ale i pokud by je měla, nemůže na ně vzít všechny nohy, protože by potom neměla jak utéct; v tomto případě se o útěk v pravém slova smyslu ani nejednalo, spíše by se dalo mluvit o nevrlém poodstoupení). Poté, co utíká i druhá kráva, ztrácí Petra chuť na čerstvé mléko a vrací se k osvědčenému vinnému střiku. Holky se velmi dobře baví, odkudsi neustále tahají stále nové a nové čokolády, Vajcl nabízí všem přítomným svůj bulgur. Stále ještě nevíme, co to je, takže slušně odmítáme (ti, kteří věděli, co to je, odmítli taky, takže zřejmě nebylo v dané situaci o co stát).

Poté, co jsme se na rozdvojce odpojili na vedlejší kolej vedoucí do vnitrohoří (pozn. překladatele: Kdo by si myslel, že takové slovo neexistuje, pro toho vysvětluji, že je to ekvivalent vnitrozemí. Na druhé straně připouštím, že takové slovo opravdu existovat nemusí – dokazuje to nulový počet výsledků na googlu; odteď to snad bude vyhazovat alespoň jeden výsledek). Vzápětí jsme narazili na první větší problém, kterým byl strhnutý most. Zjišťuji, že s jistou dávkou akrobacie by se most dal přejít po kmeni, který se tam, zřejmě ne náhodou, povaloval a zavádím tím cestu A. Pavel dole mezitím zkoumá hloubku řeky, která by se dala v sandálech přebrodit, čímž dává vziknout cestě B. Petr jako první, neváhaje riskovat vlastní prdel, experimentálně prokázal, že cesta A je schůdná, leč kluzká. Naštěstí se mu podařilo uklouznout tak šikovně, že dopadl opět na kládu a další sestup provedl v sedě. Cesta A byla tímto vyzkoušena, zbývalo otestovat cestu B. I ta se ukázala jako průchodná, o něco méně kluzká, zato o to mokřejší. Stržený most překonáváme nakonec všichni, bez újmy na dalších prdelích, každý po cestě dle vlastní chuti.

Další stržený most na sebe nenechal dlouho čekat. Tentokrát jediná náhodně spadená kláda vypadala dostatečně nepohodlně (zejména úzce a kluzce) na to, abychom se začali snažit o stavbu provizorního mostku. Tímto problémem se zabýváme asi 15 minut. Za tuto dobu se nám podařilo postavit celkem solidní přehradu, za pomoci dvou kulatin, několika pražců a z čehokoli dřevěného, co se povalovalo v okruhu dvaceti metrů. Jeník (po Petrově vzoru z předchozího mostu) experimentálně prokazuje neschůdnost této varianty a schopnost odrazit se nohou od hladiny poté, co málem spadl do řeky. Ještě chvíli se snažíme most vyztužit a stabilizovat jeho základy, po nějaké době nás to přestává bavit a přecházíme po kládě. Pavel, kterému se zalíbila předchozí varianta se sandály, přechází sice s mokrou nohou, zato s úsporou asi půl hodiny stavění mostů. I přes tuto překážku jsme se dostali všichni bez pádu do řeky, což na druhém břehu oslavujeme obědem.

Po obědě pokračujeme dále do vnitrohoří, po čase se koleje ztrácí úplně a my pokračujeme korytem řeky. U studánky nabíráme vodu, Jeník vysvětluje Petře teorii, že všechny lidové písně jsou „o tom“. Tuto teorii jsem už taky někde slyšel (tuším od nějaké feministky) a protože nám přišlo zajímavé toto potvrdit, přidávám se k němu a sexuální podtext veškeré lidové slovesnosti ukazujeme na náhodně zvolených písních Pec nám spadla, Už se ten Tálinský rybník nahání a Kočka leze dírou.
Pokládáme argument, že pokud by Pec nám spadla měla být Homérem inspirovanou výpravnou epickou písní, byl by to vyloženě propadák. Už jen zápletka – porucha vytápění – je dostatečně plochá na to, aby stálo za to o ní napsat píseň. Suchý výčet lidí, kteří problém s kamny evidentně nevyřeší, pak není zrovna nejlepší volbou, jak navázat na nepříliš básnicky vyvedený první verš. Samotné rozuzlení potom postrádá veškerou logiku. Jako nejkompetentnějšího člověka pro opravu pece byl zvolen kominík, který není posuzován podle svých kvalit, ale podle délky svého nářadí. Fakt, že píseň končí po představení revoluční technologie opravy kamen – strčení štětky do komína – jen dokazuje, že pisatel písně evidentně nechtěl opravit kamna. Ani druhá verze s dědečkem (jehož kvalita je tentokrát vyjádřena velikostí jeho kladiva) a ještě destruktivnější metodou opravy zbořené pece nedává důkaz o tom, že optimistické finále „a už je to hotovo“ by se mělo jakkoli týkat opravené pece. Pokud tedy psal píseň někdo, kdo nechtěl posluchače znudit sledem naprosto nelogicky navazujících událostí, nemohl psát o poruše kamen, ale „o tom“. Analogicky jsme postupovali i u ostatních písní, přestože u některých jsme znali pouze název (pozn. autora: píseň „Slovák som, aj Slovák budem“ byl trošku oříšek – argumentaci jsme ale nakonec postavili na předpokladu, že smysluplná píseň o tom, že autor je Slovák a nehodlá to v nejbližší době měnit, se nedá napsat. Proto musí být píseň nutně o něčem jiném - „o tom“).
Cestou jsme narazili na další zásadní překážku – břeh, po kterém jsme šli, končil a bylo nutné přejít na druhý. Bohužel tentokrát kolem nebyl ani náhodně položený kmen přes řeku, ani kameny, po kterých se dalo přeskákat. Stalo se něco, čemu se v literatuře říká Deus Ex Machina (pozn. autora: autoři moderní literatury, kteří tento prvek do svého díla zařadí, jsou pak kritikou často smeteni za nedostatek fantazie a řešení naprosto postrádající logiku. Doufám, že tohoto budu ušetřen, protože toto jsem si nevymyslel). Kolem projíždějící dřevorubecký traktor nám zastavil, naznačil, že si máme naskočit na radlici, a přes řeku nás převezl.

A protože i v moderních vyčpělých románech je vhodné, aby se takovýto zásah shůry stal maximálně jednou, při dalším obdobném problému neočekáváme zázraky a snažíme se do řeky naházet dostatek kamenů na to, aby se po nich dalo přeskákat. Já s Petrou nazouváme sandály, Pavel už to udělal a je dávno na druhé straně. Nastává trapný okamžik, protože se budu opakovat; abych to trošku napravil, tentokrát to nazvu Mašina Ex Machina (šikovný latiník si snadno přeloží); další traktorista, tentokrát táhnoucí klády, nám naznačuje, že je dotáhne akorát tak, abychom po nich mohli přeskákat suchou nohou. Zastavuje tak, že je potřeba na konci skočit asi metr do dálky; to mě netěší, protože provádět takovýto skok na kamenitý břeh v sandálech a s těžkým batohem je jeden z nejlepších způsobů, jak si zlomit nohu, nebo alespoň zvrtnout kotník. Nakonec skok Petřin i můj probíhá bez zranění, a jsme všichni na druhé straně. Pouze Pavel, který nás pozoroval z druhého břehu si v jeden moment všiml, že traktor se nebezpečně blíží místu, kam si odložil pohory a jde si je rychle vzít.

Protože už se trošku připozdívalo, začali jsme postupně uvažovat o hledání místa na spaní. Protože se v rozvodněné řece, ani předchozí dva dny v Borse, nedalo příliš dobře vykoupat, byli jsme pro dnešní koupel odhodlaní udělat cokoli. V rámci toho jsme se rozhodli jsme se hledat spaní až nad tou částí koryta, kterým dřevorubci vozí klády. Takové místo jsme našli, až na pár poházených odpadků to byla krásná louka, s dostatkem dřeva na oheň a potokem opodál.
Potok byl poněkud nevodnatý a naše touha po pořádné koupeli byla velká, takže veškerá pánská část osazenstva vyrazila po potoce hledat vhodné místo, kde by se dal potok přehradit a udělat luxusní vana. Takové místo jsme kousek za tábořištěm našli, a po dvaceti minutách skládání kamenů byla na světě přehrada dostatečně vysoká na to, aby se před ní dalo pohodlně vykoupat. I voda byla o dost teplejší než voda z předchozích horských jezírek a dalo se v ní vydržet řádově mnohem déle, než jen desetiny sekund.

Postupně jsme se ve vaně vystřídali, pereme si oblečení a roztahujeme prádelní šňůry. Petr nalézá ideální místo, na kterém bude 30 metrů dlouhá šňůra nejvíce zavazet a natahuje jí napříč tábořištěm zrovna do cesty do vany. Děláme oheň, kolujeme rum a naopak odmítáme Vajclův denaturák, i bulgur stejného původu.

S Libourem a Peťanem se rozhodujeme spát pod širákem, jedinou vadou na kráse tohoto rozhodnutí byly občasné záblesky v dálce na obloze. Seznáváme, že má-li přijít bouřka, přijde nejdříve ve 4 ráno, a to je tak vzdálená budoucnost, že nás až tak nezajímá. Jen si stanovujeme, že koho déšť vzbudí první, má za úkol dostatečně důrazně vzbudit ostatní, aby moc nepromokli. Sázku o dobu začátku bouřky nakonec nevyhrává nikdo – maximální odhad byl o půl páté, bouřka nás vzbudila až někdy v pět; Provádíme urychlený přesun, z čehož největší radost mají dosavadní obyvatelé stanu – Vajcl a Pavel.

Intermezzo II

2008-08-28T12:06:00.000-07:00

Omlouvám se za zpožděný příspěvek, nestíhám.
Zato jsem udělal novou změnu - pokud podržíte chvíli myš nad náhledem obrázku, objeví se vám žlutá bublina s popisem fotky. To mi umožňuje přidávat sem fotky ještě nesmyslnější a ještě méně související s okolním textem.
Doufám, že se vám nová feature bude líbit, a že další příspěvky budou včas

Den #8 - Viseu

2008-08-28T10:49:00.000-07:00

Znovu servírka – Cesta dodávkou – Věnceslava – Výhoda zastávek – Falešný Gambrinus – Zatopený vlak – Pravoslavný playback – Obtížný tisk – Viziova-Einstein-Zuntychova puzzle – Konec ve wassru

Kolem desáté se probouzíme. Vládne všeobecná pasivní nálada, nikomu se nechce nic dělat, natož nedejbože vstávat, nebo někam vyrazit. Po bohaté snídani se Jeník s Petrou odhodlali a vydali se jako první do Borsy shánět mapu. My ostatní v klidu dojídáme, dopíjíme a pomalu se pouštíme do balení. Přeléváme pravý rumunský šnaps ze skleněných flašek do plastových, Vajclova pálenka se do PETky nevešla všechna, tak nabízí zbytek k dopití. Shledali jsme, že propálit si žaludek po ránu není o nic příjemnější, než si ho propálit kdykoli jindy (pozn. autora: což je samo o sobě nepříjemné). Mimo to jsme také vyjádřili jistou nedůvěru k tekutinám, které se stejně dobře jako na pití (v tomto případě lépe) dají použít v těžkém průmyslu či v zemědělství, a slušně jsme Vajclovu nabídku odmítli. Ten měl na věc evidentně shodný názor a zbytek lihu jsme nalili na cestu a zapálili, abychom zjistili jeho výhřevnost a případné využití v extrémních podmínkách. S asi půlhodinovým rozdílem od Jeníka s Petrou se taky zvedáme k odchodu.
V Borse to po ránu vypadá stejně jako navečer, s jedním rozdílem – je neděle a obyvatelé se hodili do gala. Tradiční kroje velmi výrazně kontrastují s výdobytky moderní doby – mobilními telefony, drahými auty, slunečníky Coca Cola a dalšími věcmi, vedle kterých by jste (aniž by jste sami věděli proč) nečekali babičku v šátku, šněrovačce a široké sukni (to všechno bohatě opentlené a v národních barvách).

Protože nám slečna servírka předchozí den slíbila, že nám to dneska ukáže, šli jsme se na to podívat. Podle očekávání, už to před námi ukázala Honzovi, takže jsme si jen objednali nápoj dle chuti a čekali na Honzu s Petrou, než přijdou s mapou. Přišli bez mapy, zato s informací, že obchod s mapami je (podle očekávání) v neděli zavřený a v papírnictví mají všechno možné, jen ne mapy.
Plánujeme stažení mapy z internetu; vyrážím do internetové klubovny zjistit, zda se v ní nalézá tiskárna. Majitel umí trošku anglicky a když vyslovuji slovo „printer“, ukazuje mi veškeré vybavení klubovny, jen ne tiskárnu. Poté, co jsem mu pantomimicky vysvětlil, že se ho neptám ani na webkameru ani na jezdící židle, se na mě nechápavě podíval a naznačil mi, že tady je internetová studovna a ne žádné copy-centrum (pozn. překladatele: jak jsem již naznačil, jeho angličtina nebyla zrovna nejlepší, takže jeho sdělení mohlo stejně dobře znamenat „Ten žlutý ptakopysk není můj a opravdu netuším, kde se tady vzal“). Vzal jsem to na vědomí a s nepořízenou odešel (protože jsem po cestě nenarazil na ptakopyska jakékoli barvy, byl můj původní výklad s copy-centrem pravděpodobně správný).
Dohodli jsme se, že Borsa už nám nemá co nabídnout a že jak jen to bude možné (tj. poté, co dopijeme), vyrazíme do asi 30 km vzdáleného města Viseu, kde nastoupíme na parní úzkorozchodný dřevařský vláček, který nás vyveze do hor. Slečny se ještě ptáme, kde je tady autobusová zastávka, jak často tady autobusy jezdí a jestli je možné dostat se do Viseu případně i nějak jinak, když autobusy skoro nejezdí.
Vyrážíme na zastávku, kde potvrzujeme, že autobus skoro nejezdí. Z předchozích dní máme zkušenosti s tím, že pokud dostatečně dlouho postáváte s batohem u silnice, začne vám někdo nabízet odvoz svým autem. Zkoušíme to i teď, ale bez většího úspěchu. Opodál stojí bílá dodávka, Jeník se razí zeptat, jestli by nás nevzali. Čekáme na náměstí a když ho vidíme utíkat směrem k nám, vyhodnocujeme to jako že by nás vzali. Jeník nám podává zprávu o tom co vyjednal, že nás rádi vezmou, bude to stát 2 LEI na osobu, a že si máme naskočit. Naskakujeme do dodávky, já s Petrem sedíme vepředu.

V dodávce nejsme zdaleka sami, za námi přistupuje dalších asi 10 lidí. Libour mezi nimi poznává i svoji známou (říkejme jí pro jednoduchost Věnceslava) z předchozího večera a rychle navádí Honzu, aby si mu sedl na klín dřív, než to udělá ona. Tím se prozradil, Věnka si ho všimla a celou cestu ho něžně sváděla.

Oproti tomu, vepředu se nic nedělo. Pouze, když jsem se chtěl připoutat a začal jsem se rozhlížet po pásu, řidič mi velmi vražedným pohledem dal najevo, že pás nefunguje (pozn. překladatele: vražedné pohledy jsou dostatečně mezinárodní na to, aby byly dezinterpretovány). Podobnými pohledy mi také naznačoval, že naše skupina ještě nezaplatila 18 LEI (zatímco ostatní přistoupivší platili ihned). Dal jsem mu 20 a 2 LEI nazpět jsem už nikdy neviděl.
Rumunská hromadná doprava je řešena velmi zajímavě. Oficiálních autobusů jezdí velmi málo, zato mají jednoznačně definovanou dobu a místo odjezdu, dobu a místo příjezdu, a cenu jízdenky. Protože je Rumunů ale o něco více, než oficiálních autobusů, je hromadná doprava posílena o soukromníky s dodávkami. Tyto lze zastavit různě, zejména pak významným postáváním u silnice; pokud se vejdete, nastoupíte; pokud se nevejdete, řidič většinou ani nezastaví. Dodávky někdy mají vyvěšený ceník vzdáleností a pokud chcete jet někam, kam dodávka normálně nejezdí, bude to hodně drahé. Proti tomu cestování dodávkou vychází poměrně levně, v přepočtu asi 1 Kč/km. Všechny dodávky potom mají prasklé přední sklo, nasrané řidiče, kteří neumí anglicky a nákladový prostor plný mačkajících se lidí. Hlavní výhodou tohoto systému jsou pak malé doby čekání a jistota, že pokud netrváte na jízdním řádu, dostanete se v kteroukoli denní dobu odkudkoli kamkoli – a všechno, co pro to musíte udělat, je významně postávat u silnice.
Dojeli jsme na nějakou benzinku asi v půli cesty, kde si všichni vystoupili. Protože jsme měli zaplaceno až do Viseu, seděli jsme dál. Řidič chvíli seděl s námi, pak vystoupil a vrátil se za tři minuty s člověkem, který byl zajímavý pouze tím, že uměl anglicky. Následně nám slušně vysvětlil, že dál nepojedeme a vyjádřil podiv nad tím, že jsme to nepochopili z toho, že všichni vystoupili. Chtěl jsem mu naznačit, že máme zaplaceno až do Viseu a aby panu řidiči laskavě vysvětlil, že nevystoupíme dřív, než v cílové stanici. Než jsem to stačil udělat, byl jsem zastaven Jeníkem, který prohlásil, že domluva s řidičem zdaleka nebyla tak jednoznačná, jak si myslím, a že je tu i možnost, že řidič nás nechce natáhnout, ale že si prostě jen nerozuměli. Anglický pán nás dále seznámil s faktem, že pokud si významně stoupneme k silnici, vedoucí kolem benzinky, zastaví nám hned další dodávka, která jede asi 10 minut po nás. Akceptovali jsme to a šli si stoupnout na silnici.

Ukázala se nevýhoda absence vymezených zastávek... Na autobusové zastávce si z pozice prvního přítomného můžete stoupnout až k silnici, a tím si zajistit také první místo v autobuse. Pokud zastávka neexistuje, stoupne si dříve příchozí skupinka až těsně k silnici, aby si zajistila první pozici i v autobuse. Druhá skupinka, o jakkoli dlouhou dobu opožděná, nemá problém zajistit si první místo tím, že se postaví kousek před první skupinku, čímž obsadí celou dodávku a první skupinka utře.
A protože toto byl náš případ a druhá skupinka se vytvořila prakticky ihned poté, co skoro plná dodávka odvezla předchozí druhou skupinku, několik dodávek nám takto ujelo. Zastavil nám až oficiální autobus, který byl dostatečně velký na to, aby pojmul obě skupinky a za další 3LEI jsme se dostali až do Viseu.

Ve Viseu jsme se rozdělili na dvě skupinky. Na skupinku nakupující, která měla za úkol sehnat mapu Maramureše a na skupinku akční, která držela pozice v místní hospodě a s nasazením života hlídala batohy. A protože se ve skupině A jen tak něčeho nebojíme, vytvořili jsme základ akční skupinky, ke kterému se přidal Vajcl s Ondrou. Dali jsme si hrdinné pivo a dostali jsme cosi, co mělo na sobě napsané Gambrinus, ale Gambrinus to nebyl. Po čase se vrací vítězně z pole i skupinka nakupující, s dobrým pořízením (pozn. autora: Pojem dobré pořízení je subjektivní; bohužel neexistuje soutěž o mapu s nejmenším měřítkem. S naší novou mapou bychom ji s přehledem vyhráli a nechali bychom daleko za sebou i atlas hvězdné oblohy).

Kromě mapy nese Jeník taky informaci o tom, že dřevařský vláček je zaplavený a proto nejezdí. Protože vykešovat Rumunsko je jednou z našich priorit, nespokojili jsme se s touto strohou informací a navrhli krizový plán – těch pár desítek kilometrů dojdeme pěšky a zas tak dlouho tím neztratíme. Plán se pěkně ujal a po krátké době už šlapeme směrem na nádraží. Po cestě hledáme místo, kde bychom se dostali na internet a vytiskli nějakou použitelnou mapu.
Takové místo nacházíme a dělíme se opět na skupiny: akční, která šla stahovat a tisknout mapu; neutrální, která nešla nikam a postávala u zábradlí před vchodem do klubovny; holky, které prohlásily, že jdou napřed na nádraží, a odešly. Akční skupině tisk trvá dlouho, protože se jí nedaří nainstalovat žádný grafický program, který by umožňoval oříznutí a změnu velikosti obrázku tak, aby šel vytisknout na papír A4. Neutrální skupina si zpestřuje čekání návštěvou pravoslavného kostela, z kterého se ozývá mohutný sborový zpěv liturgických písní. Když jsme vešli dovnitř, postávalo kolem zdí (pravoslavné kostely nemají lavičky a stojí se podél zdí) několik málo lidí a přestože byl slyšet hrdinský sbor, nikdo kolem viditelně nezpíval. Nabýváme dojmu, že veškerá hudba je z playbacku a po chvíli odcházíme znovu zevlovat ke vchodu do internetové klubovny.

Po chvíli potkáváme starší německý pár, který se nás (naštěstí anglicky) ptá jestli nevíme, kde tady jezdí ten dřevorubecký vláček. Řekli jsme jim co víme, popovídali jsme si o tom, jak je tu všude krásná příroda a po výměně zdvořilostních pochval země těch druhých (tedy Německa a ČR) se s námi Němci rozloučili přáním „No bubbles“ (pozn. překladatele: nevím, kolik z vás jste už někdy při anglické konverzaci použili slovo „puchýř“; já ještě ani jednou a německý pár slovo „blister“ evidentně také neměl v povědomí). Čekáme dlouho, tak jdu vystřídat Peťana v pokusech o tisk mapy. Po další půl hodině se mi to plus mínus daří, venkovní skupinka mezitím potkává dva Čechy, od kterých získáváme informace, jak to vypadá na Maramureši. Dále se dozvídáme, že cestují převážně pěšky a stopem už asi tři měsíce a sem že se dostali přes Ukrajinu. S neskrývaným nadšením si od nás vzali některé naše mapy, které jsme už nepotřebovali s tím, že takhle kvalitní mapy už dlouho neměli (pozn. autora: my jsme dlouho už neměli tak špatné mapy – jednalo se o mapy vytištěné někdy i černobíle a vždycky v hodně špatném rozlišení).

Konečně máme vytisknuté mapy a po vzoru třetí skupinky vykračujeme směr nádraží. Holky potkáváme v půli cesty, protože nám z nádraží šly naproti. Cestou nám povídaly o úžasných zážitcích z nádraží; o tom, jak se kolem nich seskupilo snad 20 lidí (všichni, co tam byli), aby si mezi sebou vzájemně přeložili to, co chtějí holkám sdělit.
Albert Einstein napsal kdysi hádanku, o níž prohlásil, že ji správně dovede vyřešit pouze 2% lidí. Zakládá se na 4 pravidlech
1. Je 5 domů v 5 rozdílných barvách.
2. V každém domě žije osoba rozdílné národnosti.
3. Těchto 5 obyvatel pije svůj nápoj, kouří svoje cigarety a chová zvířata.
4. Nikdo nepije to co ostatní, nekouří co ostatní a nechová to co ostatní.
a pokračuje 15ti radami, které člověka dovedou k poznání všech vlastností jednotlivých osob.
Holky nás včas nepřipravily na to, že pokud nechceme vypadat jako ignoranti, tak bychom si měli vzít tužku a papír. Zjednoduším (a pravděpodobně trošku zkreslím) informace, které jsme si měli z jejich řeči odnést.

1. Pán, ve svetru, co je hrozně ochotný, nám nabízel, že můžeme přespat u něho na zahradě. Bohužel neumí žádný jazyk, takže nám to musela přeložit nějaká ženská v zelené sukni, která mluvila německy

2. Další pán v modrých montérkách, který kouřil cigaretu nám do angličtiny přeložil, že jiný, hrozně ochotný pán, který umí pouze ukrajinsky a pije whisky, by nás pustil na nádraží, kde bychom si mohli ofotit mapu Maramureše.

3. Pán v modrých montérkách z předchozího axiomu je také velmi ochotný, nekouří, zato nám prozradil, že ten vláček ještě hodně dlouho nepojede a doporučil nám přespat u paní v oranžové halence, která je ještě ochotnější, než pán ve svetru z prvního axiomu

Axiomy 4 až 10 byly podobného rázu a nebyly podané takto uceleně, ale ve formě plynulé a velmi dlouhé řeči. Proto se dalo i očekávat to, co následovalo (pozn. autora: Dnes už třetí věc, co se dala čekat; vědět, co bude následovat byla proti včerejšku celkem vítaná změna)
Došli jsme až ke skupince lidí postávající kolem plotu. Ti nám říkali, že nemá cenu dál pokračovat, že se nikam nedostaneme. Dáváme s Jeníkem dohromady téměř plynule německy mluvící dvojici a oslovujeme člověka, o kterém jsme si jisti, že nás pustí na nádraží ofotit si mapu. Byl to německy mluvící pán v modrých montérkách a béžovým svetrem, kouřící cigaretu. Pán je velmi ochotný a na naši otázku s nádražím nám kyne, abychom šli za ním. Bohužel nás nevede k nádraží, ale k sobě domů. Znovu mu německy opakujeme, že chceme na nádraží ofotit si mapu, pán vypadá, že to velmi dobře chápe. Ptáme se, jestli má tedy tutéž mapu doma, pán s úsměvem odpovídá, že má doma všechno, na co jsme se právě ptali. Bereme foťáky a následujeme ho. Projdeme domem až na zahradu, kde se pán široce a pyšně rozmáchne a ukazujíce svoji krásnou zahradu nám vysvětluje, že za nocleh nebude chtít moc peněz. Vysvětlujeme mu, že nocovat nepotřebujeme, zato potřebujeme mapu. Poté, co jsme projevili nezájem o nocleh, se pán přestal rozmachovat a vyšli jsme opět ven. Jeník vynadal Petře, že nám poskytla špatné informace, Petra nechápala, jak jsme mohli poplést axiomy 4 a 7 (což byl důvod našeho omylu) a my jsme se vydali aspoň na nádraží nafotit mapu.
Na nádraží byl mladý nekuřák v modrých montérkách, který ve chvíli, kdy nás viděl, zabouchnul bránu. Snažili jsme se mu vysvětlit, že si jen chceme nafotit mapu, protože jsme se domnívali, že tento pán mluví anglicky (podle axiomu 3). Pán nám jedním zvukem (který ani zdaleka nepřipomínal angličtinu) naznačil, že kdyby nám chtěl otevřít, tak nám nemusel zabuchovat před nosem, a odešel. Jeník opět vynadal Petře, která si tentokrát komentáře o axiomech odpustila (pozn. autora: odpustila si je i předtím; dokonce se domnívám, že slovo „axiom“ jsem v této souvislosti použil poprvé až já, v tomto dokumentu).

Pokračovali jsme dál po kolejích, míjejíce skupinky lidí, které na nás lákaly k noclehu u nich na zahradě a opakující naprosto nesmyslně slova Disaster a Katastroffe. Asi po půl hodině míjíme hospůdku, před kterou stojí obtloustlý pop a snaží se nás oslovit. Na moji otázku, zda mluví anglicky, nebo německy, odpovídá školní angličtinou „No, I don`t speak english, I speak french“. Protože Petra někdy předtím povídala něco, z čeho jsem pochopil, že by mohla trošku francouzsky umět, rozhodli jsme se na ni počkat. Když přišla, naznačila, že francouzsky (až na slova „Paris“, „Chardonnay“ a „Camembert“) příliš neumí, a další rozhovor s popem probíhal ve znamení gestikulace. Pop nakonec dal k dobru podivný (leč slovansky znějící) jazyk, díky kterému jsme pochopili, že asi po třech stech metrech koleje končí a cesta je podemletá. Doslova potom říkal „Dojdete do wassru, dojdete do wassru“ a když jsme nejevili zájem se otočit a vyrazit zpět, rozloučil se s námi požehnáním a energickým „Ahoj!“ (pozn. překladatele: Za daných okolností jsme nechtěli ani vědět, jestli německy znějící slovo „wasser“ pochází opravdu z němčiny, nebo jestli se náhodou nejedná o nějaký anatomický pojem).
Po několika stech metrech opravdu cesta končila ve vodě, koleje byly zpřetrhané a zprohýbané, most byl stržený a nám se už nechtělo dál. Rozhodli jsme se to pro dnešek zabalit s tím, že zítra se rozhodneme, jestli má vůbec cenu pokračovat takovýmto terénem a jestli nepopojedeme na jiné, sušší hory.

Těšíme se na brynzu, které jsme si včera pro tento účel koupili půl kila. Brynza bohužel náročný přesun v horku nepřežila, takže provádíme hod brynzou. Cesta vypadala velmi neprůchodně, proto nás o to více překvapily skupinky lidí, procházející kolem nás a mizící kdesi ve vodě. Když jsme potkali matku s dítětem v opačném směru, byli jsme už o průchodnosti cesty pevně přesvědčeni.

Den #7 - Setkání

2008-08-25T09:02:00.000-07:00

Štastné shledání – Obchod s hráběmi – Slečna servírka – Pravá rumunská pálenka – Krokové napětí – Noc u vysílačů

Po předchozím náročném dni si dopřáváme dlouhého spánku a vstáváme kolem jedenácté. Je neuvěřitelné, kolik lidí má potřebu v sobotu před polednem chodit po cestě, která nikam nevede, je vysoko a ještě člověk musí přelézt čtyři ohrady, aby se na ni vůbec dostal. Přestože se nikdo z nich nepohyboval nadzvukovou rychlostí, byli jsme rádi, že spíme ve stanu a ne venku. Celkem rychle se nám daří sbalit a odejít na snídani do města. Cestou zjišťujeme, jak byla myšlena ta cesta k vysílačům, a že není potřeba nic přelézat, jen stačí na křižovatce zmíněné v předchozím dni odbočit doprava, místo doleva.

V supermarketu si nakupujeme bohatou snídani a zatímco Pavel s Libourem čekají u batohů, vyrážíme s Petrem vyměnit do banky další peníze, a podívat se, jestli se nám v sobotu ráno nepodaří sehnat mapu Maramureše. Peníze úspěšně měníme (později jsme se dozvěděli, že EUR/LEI má asi o třetinu lepší kurs, než CZK/LEI – a protože měníme za koruny, vychází nás LEI za 9Kč místo 6,3Kč). Když hledáme turistické centrum, vidíme v dálce dvojici, která se nápadně podobá Jeníkovi s Jankou. Po bližším prozkoumání zjišťujeme, že podoba je až neuvěřitelná, a že pravděpodobnost podobné situace je velmi malá (pravděpodobnost, že by se skupina B dostala do Borsy takovou rychlostí je ale podstatně menší).
Zjišťujeme, že skupina B dorazila před chvílí, že sedí nedaleko podniku, ve kterém jsme si dávali poslední pivo a domlouváme se, kde se sejdeme. O deset minut později jsme zase kompletní, jíme právě koupenou snídani a přesouváme se do restaurace, z níž nás předchozí večer vyhodili, protože „už bylo pěkně pozdě“. Dáváme si tady pivo, učím skupinu B, jak objednat 4 piva. Pětičlenná skupina B to velmi ocenila a objednává si lahvové rumunské pivo. Zkušeně objednávám pivo pro naši skupinu a Libour neodmyslitelně dodává „but from fuzz“. Dostáváme dánské točené pivo a skupina B se ptá na jídlo. Protože restaurace je pizzerie a většinu jídelníčku tvoří právě pizzy, v souladu s předchozími zkušenostmi se rychle dekujeme do restaurace o patro níž přes ulici. Tady sice nemají točené pivo, zato menu mají bohatší, obsluha je velmi příjemná, a ke všemu umí plynule anglicky.
Usadili jsme se do boxu, slečna servírka nám ochotně přinesla chybějící stůl, židle (box byl veliký, ale nás bylo víc a Vajcl se hrozně roztahoval v rohu) a pivo. Skupina B nám povyprávěla, že předchozí den šli až do 21 hodin, že dnes ráno vstávali v 6 a pak hodně rychle utíkali na vlak, který jim nakonec stejně ujel. Poté se rozdělili na dvě skupinky, které se nezávisle na sobě dostaly stopem až do Borsy. Po cestě potkali benzinku, na které se jim nepodařilo koupit mapu. Skupina B filipiku na téma, že v celé Borse není jediný obchod s hráběmi (pozn. autora: je pravda, že vedle vlkodlaků, bahnitých uliček, ostnatých drátů a nadzvukových nemluvňat byl obchod s hráběmi posledním chybějícím kamínkem do mozaiky naprosté absurdity).

Z hospody si děláme základnu, ze které podnikáme výpady do města. Potřebujeme koupit mapu, benzin do vařiče a Libour s Petrem potřebují na internet. Internetová provozovna byla přímo naproti hospodě, já s Pavlem takové štěstí nemáme a jdeme pro benzin asi 2km po silnici. Snažíme se čepovat benzin nenápadně, u posledního stojanu, aby nebylo poznat, že čepujeme do plastových flašek. Vedle nás přijíždí džíp, vystupuje řidič s dvěma dvojlitrovýma flaškama, a shání se po obsluze, která by mu dala trychtýř, aby necabral. Od obsluhy dostává trychtýř pro tento účel patrně speciálně připravený. Na pokladně se snažím zjistit, jestli se dá v sobotu odpoledne někde v Borse koupit mapa Maramureše, slečna prodavačka mi nabízí automapu Rumunska, automapu Evropy a turistickou mapu transilvánie, což zdvořile odmítám. Cestou zpět zkoušíme štěstí ještě ve smíšeném zboží (vypadající spíš na trafiku), tam se mi ale pětičlennému osazenstvu nedaří vysvětlit, co vlastně chci. Pavel si vzpomněl na slovo „Harta Turistica“ a obsluha naznačuje, že tady mají všechno, ale Hartu určitě ne. Cestou nalézáme dokonce i chybějící obchod s hráběmi (pozn. autora: Pokud za normálních okolností potkáte železářství, které má ve výloze vystavené právě jedny hrábě a nic jiného, přejdete ho bez povšimnutí. Vzhledem k nepravděpodobnosti vzniklé situace jsme ale v tu chvíli už jen čekali, kdy z nebe začnou padat žáby a někde nad námi se převrhne čtyřset galonový kotel s vanilkovým pudingem). Dále jsme měli cestou možnost vysledovat činnost místního recyklačního střediska. To sestávalo ze dvou rumunů, valníku se šrotem a z dvacetikilové palice, kterou zrovna ze všech sil jeden rumun mlátil do starého patnáctipalcového monitoru.
Protože jsem hned první den (při hektickém dvojminutovém přestupu do vlaku s hustým průvodčím) zapomněl ve vlaku blok s propiskou a celou dobu jsem psal na druhou stranu vytištěných map vypůjčenou propiskou, rozhodl jsem se si psací potřeby dokoupit. Kdybych potřeboval hrábě, motorku, batoh, ovci, nebo heroin, bylo by to podstatně jednodušší. Po několika obchodech, kde mi nabízeli pouze výše zmiňované komodity jsem naději na pohodlnou dokumentaci vzdal a vrátili jsme se zpět na základnu, kde si skupina B mezitím objednala typicky rumunské jídlo. To sestávalo z kukuřičné kaše se smetanou, popř. s kuřecím masem. Podle všeho to bylo velmi dobré, my jsme zůstali u plánu z předchozího dne a objednali jsme si čtvrtkilový Cotlet de porc con cartofli prajiti (aneb vepřový kotlet s hranolkama, jak jsme správně odhadli).
Dáváme si další a další piva, rozjíždí se diskuse na všemožná témata, Jeník usíná na stole (přesněji na Petřině rameni), Vajcl měl včera k večeři kus-kus, servírka šplhá po vedlejším boxu, aby dosáhla až na kraj stolu a přes okraj kóje podává komusi jídlo se slovy „excuse me“, Janka se dusí pivem, Ondra se snaží objednat si pivo Ciuc (pozn. autora: to by nebylo tak absurdní, kdyby se to nevyslovovalo [Ču:c] a servírka byla schopna akceptovat jakoukoli jinou výslovnost...za daných okolností jí to Ondra pomocí různých variací slova Ciuc říkal asi desetkrát) a čtyřset galonová nádrž pudingu se už nad námi podivně naklání.

Seznamujeme se se slečnou, dozvídáme se, že její sestra žila 6 let v Klatovech, že je studentka, a že tady je na brigádě. Ptáme se jí, kde se tady dá sehnat nějaká mapa a dostali jsme nabídku, že nám to zítra ukáže (pozn. překladatele: anglické „I will show it“ je to stejně dvojsmyslné jako v češtině). Nabídku jsme s radostí přijali (i kdyby nám ukázala jen obchod s mapami, tak by to byl taky přínos). Říkáme si, že by nebylo špatné, kdyby se s námi slečna vyfotila, ale nemůžeme najít dobrovolníka, který by jí to navrhl. Nakonec se situace řeší sama s příchodem slečny s mobilem a otázkou, jestli si nás může vyfotit. Souhlasíme, a slečna začíná hledat vhodnou polohu, odkud bychom byli nejlépe vidět. Za nejlepší místo zvolila mrazák, a se slovy „excuse me“ se na něj začala drápat. Poté, co si nás vyfotila, jsme ji požádali o totéž, pustili mezi sebe a udělali si společnou fotku.

Kolem deváté se zvedáme, že půjdeme pomalu spát. Slečny se ptáme, jestli neví o nějakém pěkném místě v okolí, kde by se dalo dobře přespat. Vychází s námi před hospodu a ukazuje nám cestu k nějakému levnému penzionu. Vysvětlujeme, že preferujeme spíš nějaké místo na stan; tyto znalosti bohužel slečna neměla. Vacl strká hlavu do bankomatu, čímž surrealismus dnešního dne nabírá vrcholu.

Cestou jdeme nakoupit do supermarketu zásoby na další týden. Libour čeká venku u batohů, zatímco ostatní jdou nakupovat. Vajcl se rozhodl dovézt něco domů, a nechal si od prodavačky doporučit nějakou typickou rumunskou pálenku. Paní ho neomylně vede k regálu s alkoholem, kde vytahuje lahev s jakýmsi rumunským nápisem a číslem 87%. Abychom i my donesli domů něco rumunského a současně se nenechali zahanbit, bereme do košíku (tentokrát bez doporučení) lahev s nápisem 96% (v popiskách bylo napsané, že pálenka uvnitř má MINIMÁLNĚ 96%).

Když jsme se vrátili, kolem Liboura se zrovna točila nějaká starší paní, která (kromě toho, že měla tři řady zubů), chtěla po Libourovi, aby ji políbil a vůbec věci, které Libourovi evidentně nepřišly jako dobrý nápad (pozn. autora: Už v cestopisech jsme četli, že mladé krásné Rumunky odchytávají české turisty, aby si je vzali a odvezli do ČR; cestopisci buď záměrně lžou, aby naštvali budoucí návštěvníky, nebo měli zrovna štěstí na mladou a krásnou rumunku)

Jdeme tentokrát správnou cestou na vysílače, skupina B se neustále vyptává, kdy už tam budeme. Po půl hodině dorazíme na místo, ochutnáváme obě pravé rumunské pálenky. Spíme přímo pod jedním z vysílačů, Jeník řeší, co se stane, pokud přijde bouřka. S Libourem se hádají, co to je vlastně krokové napětí, jak souvisí s vysílačem nad námi a kdo z nich měl na střední škole lepší známku z fyziky. Já s Petrem řešíme podstatně exaktnější problém o minimálním počtu odkrytých čísel v Sudoku pro jednoznačné řešení. Není s podivem, že po celodenním sezení v hospodě (a zejména po konzumaci malého doušku pravé rumunské pálenky) jsme nebyli schopni vyřešit ani problém s krokovým napětím (Libour s Jeníkem si už nepamatovali, co že to z té fyziky měli), ani problém Sudoku (problém pro plochu 9x9 s originálními pravidly nepřipadal v úvahu, takže jsme postupně zjednodušili problém pro plochu 2x2... Po chvíli jsme zjistili, že pro plochu této velikosti nelze aplikovat pravidla Sudoku a řešení jsme odsunuli na ráno, kdy se nám experimentálně podařilo dobrat se konečně výsledku).