Ráno vstával první Kraťa, jehož skupině jel autobus v 8 hodin. Kolem osmé jsme vstávali i my, kterým jel vlak v 9.00. Mořské skupince jsme věnovali jeden náš spacák a společnou "leteckou" tašku, druhou tašku a spacák jsme nechali na pospas skupině pouštní. Měl jsem trošku špatný pocit z taxíků, poprvé jsme byli v situaci,kdy jsme se opravdu potřebovali někam dostat a měli jsme na to konkrétní a značně omezený čas a kdy varianta chůze pěšky v případě vysoké ceny, nepřipadá v úvahu. Taxík se nám vnutil hned před hotelem a z původních padesáti jsem to stáhnul na 30 (původně jsem chtěl 20, ale těch 10 Dr už nás nezabilo). Na nádraží jsem šel koupit jízdenku první třídou do Rabatu. Když prodavač vyřkl sumu, protočily se mi panenky. Po nástupu do vlaku se ale ukázalo, že 360 Dr investovaných do cesty první třídou byla jedna z nejlepších investic posledních dvou dnů. Zatímco my jsme seděli v kupé pouze s jedním velice seriózním pánem, všechny ostatní vagóny byly napěchované k prasknutí různými podivnými existencemi. Asi po čtyřech hodinách jsme vystupovali na nádraží Rabat - Villa.
Rabat je politickým hlavním městem Maroka (místní říkají, že Maroko má 4 hlavní města - Rabat politické, Casablanca ekonomické, Marakeš turistické a Fés historické) a sídelním městem krále, parlamentu a vůbec všech institucí, které mají něco společného s vládou. Cestu do mediny jsme našli velmi rychle a napoprvé jsme se ubytovali v Hotelu Du Central, který byl přímo u brány do mediny. Tady jsme udělali první chybu - Rabat vypadal diametrálně jinak, než Marakeš - skoro nikdo nechodil v pyžamu, auta byla novější padesáti let a vůbec všechno vypadalo mnohem evropštěji, než kde jinde...proto jsme se rozhodli navýšit minimální cenu 40 Dr za noc, na 60. A protože první hotel, který jsme potkali, nabídl cenu 60Dr/noc, bez dalšího váhání jsme se ubytovali, aniž bychom se šli nejdřív podívat na pokoje a na to, zda tu jsou evropské záchody.
Pokoj byl naštěstí v pořádku, prostorný, čistý a s dvěma obrovskými postelemi. Jedinou nevýhodou bylo, že nesvítilo světlo, a neměl žádnou zásuvku, což jsme ale vzhledem ke stavu nabití našich spotřebičů byli ochotni akceptovat. Zato záchod měl do evropského velice daleko, s jistou mírou kritičnosti by se dal nazvat přímo tureckým. Naštěstí jsme s ním neměli žádné velké záměry, takže to zase tolik nevadilo. Bylo k poledni a my jsme postupně dostávali hlad. Rozhodli jsme se oběd odbít pouze v McDonaldu, nebo v čemkoli podobném s tím, že na pořádné jídlo si zajdeme až večer. Prohlídku města jsme začali směrem zpět k nádraží, kde šipky ukazovaly,že by měl být parlament a hlavní mešita. Kolem velké mešity jsme narazili na hradby, které vypadaly podobně, jako hradby mediny, jen s tím rozdílem, že za nimi nebyla špinavá čtvrť plná páchnoucích třžišť, ale nová upravená silnice, obehnaná čistě střiženým živým plotem a vůbec to tam vypadalo velice upraveně. Chodilo tam poměrně hodně lidí, čímž jsme nabyli dojmu, že bychom tam mohli chodit taky. Asi po deseti metrech za hradbama nás ale zastavil nějaký policajt, ne příliš dobře hovořící anglicky. Z jeho gestikulace jsme pochopili, že tam nemáme co dělat a že máme hodně rychle vykvajznout (pozn. překladatele: je zajímavé, že ať už umí někdo cizí jazyky sebeméně, slovo "vykvajznout" umějí použít prakticky všichni a to v jakémkoli světovém jazyce). O kilometr dál jsme potkali podobnou bránu, u které se nabízel druhý pokus na proniknutí dovnitř. Vzhledem k tomu, že hlídající policajt stál už 10 metrů za bránou, tuto variantu jsme předem zavrhli a začali se vracet zpět, směrem na hotel.
Bylo kolem 15 hod a my jsme stále nenašli nic k jídlu (teda nahoře v moderní části města občas nějaká ta restaurace byla, vypadala zase ale příliš luxusně, než abysme do ní šli). Proto jsme přešli na plán B - jít do Mediny a tam si na náměstí sednout do první restaurace, která tam bude. Bohužel, jak se ukázalo, medina Rabatu se od té v Marakeshi dost diametrálně liší. Zatímco v Marakeshi je centrum obrovské a prostorné, s několika náměstími (včetně největšího afrického náměstí Jemma El Fna), širokými ulicemi a trhovými stánky pouze tam, kam se vejdou, Rabat je jeho pravý opak. Úzké, dlouhé uličky přeplněné lidmi, po krajích beze zbytku zaplnněné stánky se vším možným (většinou je to buď ovoce, ryby, nebo slepice - všechny tyto stánky generují neuvěřitelný smrad, což v kombinaci s malou rychlostí "průtoku" ulicemi a množstvím lidí kolem, dělá rabatskou medinu naprosto nezaměnitelnou s čímkoli jiným.
Medinu jsme prošli srkz nasrz a za celou dobu jsme narazili pouze na jeden poutač na restauraci, který byl zato o to výraznější. Potěšeni, že místní konečně přišli na to, jak funguje marketing, jsme se vydali po cedulích. Bohužel marketing zde ještě není zase na takové úrovni, takže v nejméně přehledné části se šipky vedoucí k restauraci ztratily a dál jsme je už nikdy nenašli. Po dvou dalších okruzích (nebo přesněji křížích) medinou jsme to vzdali a rozhodli se vydat zpět do nové části města a sednout si do první restaurace. Narazili jsme na velice dobře vypadající pizzerii, ale když jsme si sedli ke stolu, začal na nás číšník něco francouzsky mluvit. Anglicky bohužel moc neuměl, takže jediné, co jsme z toho pochopili, je, že není čas na snídani, takže tam nemáme co dělat. Pokusili jsme se mu sice vysvětlit, že taky nechceme snídani, ale pořádnou večeři, ale číšník trval na svém, takže jsme odešli. Podobně to bylo ještě v dalších dvou restauracíh, v jedné nám dokonce zamkli před nosem, když jsme si prohlíželi jídelní lístek vyvěšený na dveřích. V poslední restauraci, kterou jsme zkusili mluvili trošku anglicky, takže jsme konečně pochopili, že přestože jsme v business sekci města, i tady mají ramadán, takže do 18 hodiin nic nedostaneme. Smířeni s osudem jsme se začali pomalu vracet směrem k hotelu, když jsme potkali McDonald (aniž bych nějak preferoval toto stravovací zařízení, nebo mu nedejbože chtěl dělat reklamu, musím konstatovat, že mě toto setkání značně potěšilo), kde ramadán nedrží, takže se nám konečně podařilo najíst. Cestou zpět jsme se stavili ještě v hotelu, abychom se přesvědčili, že nám stále ještě nevykradli pokoj, a vydali jsme se na druhý konec města, do zahrad, které jsme cestou potkali. Netrefili jsme se ale úplně přesně do zahrad a místo toho jsme se dostali na místní hřbitov. Tam se k nám nenápadně přidal borec, který nás později za slušný peníz provedl po městě. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že v celém čtyřmiliionovém městě mají jediný hřbitov a to ten, kterým právě procházíme (a jeho velikost tomu odpovídala). Kromě toho jsme se dozvěděli, že dělá instruktora v místním serfařském klubu (který mu mimochodem patřil), že ramadán zase tak nedodžuje a že kouří hašiš. Ukázal nám královský palác, místní kasbu(al kasba je slovo mající několik významů, které mají všechny něco společného s opevněním.. V tomto případě šlo o velice stísněné "sídliště", hustotou obyvatelstva připomínající medinu s tím rozdílem, že místo trhoveckých stánků se tady se stejnou hustotou bydlí. Jak bylo naznačeno na začátku komentáře, celý tento komplex byl opevněný asi dva metry silnými a čtyři metry vysokými hradbami), a pobřeží. Rabat, přestože leží na pobřeží nemá žádný přístav a tento nedostatek se po několika stech letech snaží napravit až teď, s pomocí nějaké dubajské firmy, která jim přístav staví.
Prohlídkou města jsme skončili a šli spát.
