V Maroku žije vedle sebe několik typů lidí. Kupodivu téměř všichni se živí tím, že něco nabízí turistům a jsou hrozně otravní. V následujícím přehledu se pokusím je lépe popsat. (pozn. autora - v této sekci bohužel nemám žádnou fotodokumentaci... původně jsem chtěl ke každé kategorii přiložit alespoň jednu fotografii, výsledný fotomateriál bohužel nevypadal tak, jak jsem si představoval)
1. Arabové
asi nejpočetnější skupina lidí v Maroku. Najdete je prakticky všude, od velkých měst až po horské oblasti.
a) Ve velkých městech přijdete do kontaktu patrně nejčastěji s verzí "Vlezlý taxikář", která se vyznačuje postáváním a opíráním se o svůj třicet let starý mercedes (případně nějaké ještě horší a starší auto) a nabízením svezení každému, kdo protne jeho akční rádius, jehož velikost je asi třicet metrů. Velmi účinné je odmítnutí (stačí odmítnout jen asi třikrát a nechá vás napokoji), jen o kousek méně funguje ignorování. Dáte-li se s ním do řeči, máte v následujících pěti minutách o zábavu postaráno a neumíte-li dobře smlouvat, ocitnete se, aniž byste o to stáli, na druhém konci města a ještě za to zaplatíte zdrcující sumu. Přes všechny tyto nevýhody jsou taxikáři velmi užiteční a máte-li dobrou strategii smlouvání, i neuvěřitelně levní.
b) V menších městech potkáte araby ve verzi "Trhovec". Jak už bylo naznačeno v předchozí kapitole, trhovci se dají poměrně snadno ignorovat, zvláště, pokud se pohybujete. Akční rádius trhovce je jen asi 15m od jeho stánku, rychlým krokem proto budete v dosahu pouze několik sekund. Nevýhodou je, že trhovci se většinou vyskytují ve skupinkách, jejichž struktura je rafinovaně uspořádaná tak,aby se jejich pole působnosti překrývala s maximální efektivitou. Uniknete-li tedy jednomu, hned se vás ujme druhý, a tak dále. Malý akční rádius jednotlivce je tedy kompenzován ohromnou plochou, kterou pokryjí trhovci jako celek. Situace, ve které byste se pokusili alespoň trošku uspokojit každého trhovce, který vás pozdraví v rodném jazyce a přidá k dobru pár sportovců a utázku, jste-li z Prahy, nebo z Brna, je takřka nemyslitelná, pokud chcete během devíti dní v Maroku vidět ještě něco dalšího, než jednu tržnici.
Váš nezájem o tradiční výrobky vám navíc vrátí ti trhovci, od kterých si opravdu něco koupit chcete. Takoví potom prohlásí, že vám neprodají to, o co máte zájem, protože je Ramadán (pozn. autora - docela by mě zajímalo, na co se vymlouvají v době mimo ramadán, ale věřím, že už si nějaký důvod najdou).
2. Berbeři
původní maročtí domorodci, vyskytující se většinou na horách. Poznáte je podle protáhlých hubených obličejů a podle toho, že nosí turbany a pyžamo.
a) V horách vás může zastihnout verze "Nečekaný prodejce". Vyskytuje se na kterémkoli místě v horách, nezávisle na nadmořské výšce, vzdálenosti od nejbližší civilizace, nebo denní době. Většinou prodává tradiční berberské věci - berberské pyžamo, berberský turban, berberskou deku, berberský buben a vůbec stovky různých berberských maličkostí, které člověk, pokud není berber, nikdy nepoužije. Nejsou příliš vlezlí, většinou pouze pozdraví a vyjmenují tři nejdůležitější věci, které prodávají. Odmítnout je stačí pouze dvakrát. Nejste-li berber(= nemáte- li zájem o berberské zboží), je odmítnutí ideální variantou. Prosté ignorování v nich probouzí pocit, že se rozmýšlíte o koupi jednoho z vyjmenovaných hlavních produktů a začínají jednotlivé věci popisovat podrobněji a vymýšlet případové studie o tom, za jakých okolností zrovna Vás zachrání kamenná berberská náušnice před pomalou smrtí sežráním pouštní užovkou.
Mnohem užitečnější jsou subverze prodávající občerstvení, které oceníte zvláště ve vyšších nadmořských výškách,v pozdní denní době a ve velké vzdálenosti od civilizace.
b) "Horského vůdce" si můžete najmout, jdete-li na hory. Nepochopil jsem přesně, k čemu jsou, ale místními obyvateli jsou velice doporučovaní. Když se majitel restaurace z předchozí kapitoly dozvěděl, že se chystáme na Djebel Toubkal, okamžitě se nás zeptal, jestli máme průvodce, nebo nám má nějakého zařídit. Když jsme mu řekli, že průvodce nemáme a ani žádného nechceme, pochopil to tak, že už na Toubkal jdeme po několikáté a známe to tam jako své boty. Když jsme mu vysvětlili, že opravdu ANI JEDEN z nás na Toubkalu nikdy nebyl (dlouho tomu nechtěl věřit), s pohřebním výrazem člověka, který vidí naposledy své lukrativní zákazníky, nám popřál hodně štěstí a dodal, že kdybychom si to rozmysleli, stačí říct a někoho nám zařídí.
Podle mého pozorování si horského vůbce najme prakticky každý jednotlivec a každá skupinka o dvou a více lidech přesto, že se jedná o člověka, který jde v čele, moc toho nenamluví, nic nenese a pouze ukazuje (asi) cestu, jak se dostat nahoru. Vzhledem k tomu, že cesta nahoru je více, než intuitivní, opravdu nerozumím tomu, jak se takový horský vůdce může uživit.
O něco užitečnější variantou je horský vůdce s mulou, který vám vezme i zavazadla, což značně zrychlí a zpříjemní cestu. Tato subverze se ale vyskytuje mnohem méně často, než prostý horský vůdce.
c) Jen jednou jsme se setkali s berberem, plnící funkci "Náplň taxiků" (Taxi Fodder). Nemůžu proto objektivně posoudit, jestli je to opravdu místní povolání, nebo jestli se jednalo pouze o shodu náhod. Tato naštěstí hubená verze symbiotizuje s variantou 1a - vlezlý taxikář. Jedná se o krásný příklad mezinárodnostní spolupráce. Zatímco arabskému symbiotikovi se právě podařilo narvat pět cestujících do taxíku, přistoupí si ještě jeden exemplář "náplně taxíků", který zaplní poslední zbylý prostor a ještě se cestou hlasitě směje. Zpravidla vystupuje po několika kilometrech.
3. Černoušek
tato kategorie se vyskytuje pouze v jedné verzi. Je sice možné, že ve skutečnosti lze rozlišit jednotlivé nuance mezi nimi, pro potřeby laického turisty bude však jedna verze stačit. Černoušci jsou v Maroku prakticky pouze pro zachování dobrého jména Afriky, jako černého kontinentu. Dosahují maximálního věku 12ti let a dorůstají do výšky až 140cm. Na dospělého černocha v Maroku prakticky nenarazíte. Jsou nenápadní, nejsou vlezlí, nic vám nenabízejí a většinou po vás ani nic nechcou. Vyskytují se v malých, tří až pětičlenných skupinkách, hlasitě se smějí a stochasticky pobíhají.
4. Touaregové
další specifická kategorie. Technicky vzato se sice jedná o araby, jsou ale tak odlišní od ostatních arabů, že mi připadlo vhodné vyčlenit pro ně zvláštní kategorii. Jedná se o arabské jezdce na ušlechtilých arabských koních. Poznáte je podle zahnutých šavlí a obrovské rychlosti, s jakou jsou schopní vás pomocí těchto šavlí zabít. Jejich vzhled je velmi obtížně popsatelní, oblékají si ne příliš vkusné župany a hlavu mají omotanou pruhem látky, připomínajících v mnoha ohledech toaletní papír. Jediné, co jim kouká, jsou oči a někdy ani to ne. Vyskytují se převážně v pouštních oblastech. Díky rychlým ušlechtilým arabským koním mají touaregové až několikakilometrový akční radius, což nese pro neozbrojeného turistu značné nevýhody. Tuto kategorii můžete stejně dobře ignorovat, odmítat, nebo jí jakkoli vysvětlovat, že o jimi nabízené služby nemáte zájem. Je jim v podstatě jedno, jaký postoj k nim zaujmete, protože na razantnost rozmachu šavle to nemá sebemenší vliv. Setkání s nimi ocení jen opravdový fajnšmekr, ostatním se doporučuje Touaregy příliš nevyhledávat.
pondělí 19. října 2009
neděle 11. října 2009
Sobota 12.9. - cesta na vrchol
Ráno jsem se bohužel necítil příliš fit, takže jsem se rozhodl obětovat svoji první čtyřtisícovku v zájmu budoucnosti (kdyby se něco zhoršilo, velice nerad bych na vlastní kůži testoval nějaké místní zdravotnické zařízení). Protože kolem poledne měla přijít bouřka, na snídani se šlo už v sedm, abychom to všechno stihli (stále budu psát v první osobě přesto, že dalšího dění se účastním spíše pasivně).
Na snídani jsme dostali výborný chleba (vzhledem k tomu, že byl ještě teplý a místy velmi připálený soudím, že ho asi pečou rovnou na chatě) a každý měl před sebou talíř s dvěma trojúhelníčky místní verze veselé krávy, dvěma másly a dvěma paklíky fíkové marmelády.
Majitel chaty průběžně doplňoval chleba a pravděpodobně se nestačil divit, kolik toho ti češi sežerou. Poté, co jsme si po několité přiobjednali další chleba, se Tomáš ještě optal, jestli, až se vrátíme z vrcholu, by bylo možné objednat si něco menšího k jídlu, ať do večeře neumřeme hlady. Dostali jsme pozitivní odpověď, že před večeří bude jakási omeleta.
Honza (na cizince mluvící zásadně česky s občasným výskytem anglických slov) objednal další chleba (pozn. překl. "Hej, šéfe, mohl bys nám donýst ještě nějakej bread, co?") a začal ho balit do ubrousků, aby bylo na Toubkalu co jíst (cestovní jídlo jsme žádné nikde ještě nenakoupili).
Po snídani náskledovalo balení redukovaných batohů a chvíli před devátou odchod.
Cesta na vrchol byla poměrně pohodová, až na několik málo incidentů s místními obyvateli (např. když se uprostřed vysokohorské pustiny Libour s Verčou na chvíli objali, zpoza roha vylezl nějakej muslim, křičící něco jako "Ramadan, Ramadan, Don't make love, Don't make love" (pozn. překl. zní to jako anglická verze nějaké marocké řikačky a nevylučuju, že tomu tak opravdu je.. Už méně veršovaný byl dodatek, v němž se muslim snažil sdělit, že oni respektujou naši kulturu, tak ať my respektujeme jejich).
Protože chata měla velice slabé zdroje elektrické energie (konkrétně diesel agregát, asi dva solární panely a malou vodní elektrárničku), přes den nefungovala elektrika, což mi trošku ztěžovalo veškeré aktivity, spojené s notebookem. Protože jsem měl ale ještě z minulé noci skoro plně nabitou baterku, podařilo se mi sepsat celé intermezzo a ještě doplnit díry z předchozích dní.
Horalé se k večeru začali scházet v rozmezí několika hodin od sebe, poslední došli až na večeři, tedy kolem 18 hod. Nikdo si tedy nestěžoval ani na to, že nám před večeří nepřipravili slibovanou omeletu.
Podle polévky, kterou nám přinesli, je zřejmé, že pouze velice málo skupin zůstane na chatě více, jak jednu noc. Většina přijde večer na chatu a ráno nahoru vyrazí už před svítáním, aby se do večera stihli vrátit až do Imlílu, resp. do Marakeše. To jim značně zjednodušuje jídelníček, protože můžou každý den servírovat to samé.
Polévka byla od té včerejší k nerozeznání, snad byla jen ještě o něco méně slaná (pozn. autora - mám-li být upřímný, až do chvíle, než jsem to ochutnal, jsem nevěřil, že může být ještě něco méně slaného, než včerejší polévka). Pavel objevil na stole něco jako chilli omáčku (podobná, jako máme u nás - liší se pouze tím, že k manipulaci s naší verzí nepotřebujete azbestové rukavice), resp. objevil její smysl a její využití při konzumaci polévky, takzvané "dochucení" (pozn. šéfkuchaře - ve skutečnosti se nejednalo o dochucení v pravém slova smyslu - jedinou vlastností omáčky bylo, jak je v Maroku dobrým zvykem, že je pekelně ostrá a při její konzumaci necítíte žádnou chuť, pouze nepochopitelné nutkání k sebevraždě. I přes tuto ne příliš pozitivní vlastnost mělo její vpravení do polévky efekt - polévka cele získala "chuť" ostré omáčky, což bylo ve výsledku vysvobození, protože jakákoli chuť byla lepší, než původní chuť polévky).
Po Pavlovi jsem k tomuto zoufalému kroku přistoupil i já a kapičkou omáčky jsem změnil svoji polévku na něco podobné vařící lávě plné žiletek, lehounce posypané pálivou paprikou. Nakonec se nechal vyhecovat i Petr a po vzoru nevěřícího Tomáše si do své polévky cáknul megadávku. Ten večer se už neusmál.
Na snídani jsme dostali výborný chleba (vzhledem k tomu, že byl ještě teplý a místy velmi připálený soudím, že ho asi pečou rovnou na chatě) a každý měl před sebou talíř s dvěma trojúhelníčky místní verze veselé krávy, dvěma másly a dvěma paklíky fíkové marmelády.
Majitel chaty průběžně doplňoval chleba a pravděpodobně se nestačil divit, kolik toho ti češi sežerou. Poté, co jsme si po několité přiobjednali další chleba, se Tomáš ještě optal, jestli, až se vrátíme z vrcholu, by bylo možné objednat si něco menšího k jídlu, ať do večeře neumřeme hlady. Dostali jsme pozitivní odpověď, že před večeří bude jakási omeleta.
Honza (na cizince mluvící zásadně česky s občasným výskytem anglických slov) objednal další chleba (pozn. překl. "Hej, šéfe, mohl bys nám donýst ještě nějakej bread, co?") a začal ho balit do ubrousků, aby bylo na Toubkalu co jíst (cestovní jídlo jsme žádné nikde ještě nenakoupili).
Po snídani náskledovalo balení redukovaných batohů a chvíli před devátou odchod.
Cesta na vrchol byla poměrně pohodová, až na několik málo incidentů s místními obyvateli (např. když se uprostřed vysokohorské pustiny Libour s Verčou na chvíli objali, zpoza roha vylezl nějakej muslim, křičící něco jako "Ramadan, Ramadan, Don't make love, Don't make love" (pozn. překl. zní to jako anglická verze nějaké marocké řikačky a nevylučuju, že tomu tak opravdu je.. Už méně veršovaný byl dodatek, v němž se muslim snažil sdělit, že oni respektujou naši kulturu, tak ať my respektujeme jejich).
Protože chata měla velice slabé zdroje elektrické energie (konkrétně diesel agregát, asi dva solární panely a malou vodní elektrárničku), přes den nefungovala elektrika, což mi trošku ztěžovalo veškeré aktivity, spojené s notebookem. Protože jsem měl ale ještě z minulé noci skoro plně nabitou baterku, podařilo se mi sepsat celé intermezzo a ještě doplnit díry z předchozích dní.
Horalé se k večeru začali scházet v rozmezí několika hodin od sebe, poslední došli až na večeři, tedy kolem 18 hod. Nikdo si tedy nestěžoval ani na to, že nám před večeří nepřipravili slibovanou omeletu.
Podle polévky, kterou nám přinesli, je zřejmé, že pouze velice málo skupin zůstane na chatě více, jak jednu noc. Většina přijde večer na chatu a ráno nahoru vyrazí už před svítáním, aby se do večera stihli vrátit až do Imlílu, resp. do Marakeše. To jim značně zjednodušuje jídelníček, protože můžou každý den servírovat to samé.
Polévka byla od té včerejší k nerozeznání, snad byla jen ještě o něco méně slaná (pozn. autora - mám-li být upřímný, až do chvíle, než jsem to ochutnal, jsem nevěřil, že může být ještě něco méně slaného, než včerejší polévka). Pavel objevil na stole něco jako chilli omáčku (podobná, jako máme u nás - liší se pouze tím, že k manipulaci s naší verzí nepotřebujete azbestové rukavice), resp. objevil její smysl a její využití při konzumaci polévky, takzvané "dochucení" (pozn. šéfkuchaře - ve skutečnosti se nejednalo o dochucení v pravém slova smyslu - jedinou vlastností omáčky bylo, jak je v Maroku dobrým zvykem, že je pekelně ostrá a při její konzumaci necítíte žádnou chuť, pouze nepochopitelné nutkání k sebevraždě. I přes tuto ne příliš pozitivní vlastnost mělo její vpravení do polévky efekt - polévka cele získala "chuť" ostré omáčky, což bylo ve výsledku vysvobození, protože jakákoli chuť byla lepší, než původní chuť polévky).
Po Pavlovi jsem k tomuto zoufalému kroku přistoupil i já a kapičkou omáčky jsem změnil svoji polévku na něco podobné vařící lávě plné žiletek, lehounce posypané pálivou paprikou. Nakonec se nechal vyhecovat i Petr a po vzoru nevěřícího Tomáše si do své polévky cáknul megadávku. Ten večer se už neusmál.
pondělí 5. října 2009
Pátek 11.9. - Expedice Djebel Toubkal
.... aneb čtyřtisícovka snadno a rychle
Někdy kolem pěti ráno jsme dorazili do Marakeše. Autobus nás vysadil u hlavního vlakového nádraží, zatímco další skupinu (jak jsme se dozvěděli), vysadil druhý autobus u letiště. Odeslal jsem naše souřadnice a během hodiny dorazila druhá skupina taxíkem. Důvodem takového zpoždění byl zejména Kraťa, který si příliš přivlastnil metodu smlouvání a místo aby se zeptal taxikáře, za kolik ho doveze na dané místo, řekl mu, kolik mu dá za odvoz na dané místo. Tato metoda není až tak od věci, nebýt toho, že Kraťa zpočátku neměl příliš odhad a užaslým taxikářům metal do tváře sumy, za které by ani nenasedli do auta.
Když dorazili, šli jsme se s Kraťou a Honzou zeptat místní policie (která si nás mimochodem už delší dobu prohlížela, protože jsme posedávali a polehávali na kašně v tom největším centru města) na nejefektivnější způsob dopravy směrem k Djebel Toubkalu. Policajt nám sdělil, že není místní, ale že nám může zprostředkovat informace od kolem postávajících domorodců. Všechno by proběhlo hladce a v rychlosti, kdyby nám policista nezačal nabízet širokou škálu jazyků (prakticky všechny, kromě angličtiny) s tím, že "His English is not very good". Zvolili jsme němčinu, předem jsem ho ale upozornil, že "Mein Deutsch ist nicht sehr gut", ale nakonec jsme se nějak domluvili. V podstatě jsme se dozvěděli to, že bychom měli počkat další dvě hodiny do sedmi, dokud nezačnou jezdit taxíky takové velikosti, aby pobraly všech nás devět.
Kromě toho Kraťa kdesi zjistil, že asi 2km odsud by mohl být nějaký otevřený obchod. Vydali jsme se tím směrem a cestou jsme potkali taxikáře, který nám nabídl odvoz všech devíti lidí za pomoci dvou taxiků a za 350 DH, přestože za předchozí nabídky 800DH se nám ostatní taxikáři vysmáli. Taky nám řekl, že směrem, kterým jdeme, není v žádném případě žádný otevřený obchod. Zato v Asní, kam nás doveze (a kam jsme taky chtěli), je to obchod na obchodu a dá se tam koupit kdykoli cokoli. Nakonec to fungovalo tak, že se nás do taxíku naložilo pět, taxikář nás odvezl na překladní stanoviště, kde si nás převzal další, a první taxikář se vrátil pro zbývající čtyři. Ačkoli jsme měli poměrně přeplněné auto (i s řidičem nás bylo šest), ještě si přisedl nějaký chlápek v pyžamu a turbanu, který si naštěstí vystoupil už o několik kilometrů dál. Cesta byla poměrně dlouhá, zejména proto, že jsme se v autě celkem mačkali a těšili se, až tam budeme.
Na místo jsme dorazili někdy po šesté ráno. Oproti všem slibům tu nebyl žádný otevřený obchod, jenom na silnici postával hlouček asi deseti lidí, kteří vypadali jako potenciální prodejci. Fakt, že se jedná o turistické město zastupavala skutečnost, že u brány stálo několikrát více mercedesů - taxíků, než je počet místních obyvatel. Mezítím se Johny šel optat, za kolik se dá dojet do následujícího města, a jestli je tam otevřený obchod, když už tady není. Vrátil se s ne zrovna potěšující informací, že tady žádný otevřený obchod není a nebude a naopak, že v Imlilu bude všechno, co si můžeme jen přát. Tomuto jsme zase tolik nevěřili (po zkušenosti s prvním taxikářem jsme si uvědomili, že strategie místních taxikářů tkví v tom, že vychválí cílové místo, čímž vás jednak nalákají k tomu, abyste jeli s nimi a byli tam co nejdříve, jako vedlejší efekt to potom v očích cestujícího zvyšuje hodnotu cílového města a tím i cenu dopravy) a rozhodli se počkat do sedmi ráno s tím, že pokud i tehdy neotevřou, pojedeme dál.
Asi pět minut před sedmou Lucka prohlásila, že ji nebaví pořád čekat na jednom místě a i Petrem a Honzou odešli směr Imlil. Mezitím otevřeli obchod, kde jsme ale sehnali jen vodu, všechno ostatní nechtěl prodávat, protože je ramadán. Dozvěděli jsme se ale, že v Imlílu seženeme všechno, co potřebujeme. Začali jsme tedy významně postávat kolem silnice a čekali, zda se nás někdo ujme. Současně jsme čekali, než z vedlejšího pickupu vyloží cihly, abychom se ho mohli zeptat, jestli nás nesveze a nabídnout mu za to 80 DH.
Ujal se nás taxikář, kterému jsme nabídli 80DH. Začal se hlasitě smát, že za to nás nikdo neodveze, že minimum by bylo tak 50 na osobu. Když jsme mu nabídli 100, zvýšil to na 150, což jsme postupně snížili až na 130. Kraťa mu vysvětlil, že nechceme platit 130, ale jenom 100, protože je nás šest a nechce se nám platit tolik, protože potřebujeme dvě auta. Borec prohlásil, že za 130 nás odveze všechny a ukázal na nedaleko zaparkovaný červený pickup. Tím byl obchod uzavřen a borec nás začal cpát do starého mercedesu, kam jsme se neměli šanci vejít. Pokusili jsme se s ním chvíli hádat na téma, že nám původně sliboval pickup, ale nemělo to příliš smysl. Nakonec jsme se narvali do mercedesu a vyjeli. Cesta připomínala tankodrom a mnohdy jsme se divili, že auto, zatížené sedmi lidmi, má stále ještě výfuk. V době, kdy jsme sháněli taxík, nám došla od druhé skupiny SMS, že obchody ve městě opravdu jsou a že sedí v restauraci a dávají si chálec. Zaparkovali jsme na parkovišti a tím o nás hned vědělo celé město. Všichni obchodníci nás z dálky česky (pozn. překl. - samozřejmě nešlo o nějakou srozumitelnou češtinu, ale náznaky to mělo), začali vyjmenovávat české sportovce a vůbec se tak nějak vnucovat, abychom zašli nakoupit do jejich obchodu, nebo se najíst do jejich restaurace.
Člověku, který nám připadl, že to tu má celé pod palcem, jsme vysvětlili, že před asi půl hodinou dorazili do města tři Češi a jsou v nějaké restauraci. Člověk prohlásil něco na způsob, že o tom by musel něco vědět, protože to tu má celé pod palcem, a doprovázel nás, zatímco jsme procházeli restaurace a koukali, jestli tam naši nejsou.
Moc dlouho nám to nevydrželo (město bylo dlouhé a převýšení velké), takže jsme po chvilce sedli do restaurace, kde jsme se přesvědčili, že přestože je kolem půl osmé ráno, nám udělají normální jídlo a nejen nějakou malou snídani.
Majitel restaurace z nás byl evidentně nadšen, části z nás odnesl dovnitř batohy a těm, kteří si je odnesli sami, je pomohl aspoň sundat. Restaurace měla docela pěknou zahrádku a protože Verče bylo vevnitř zima, tak jsme si tam vybrali největší stůl a majitel nám ho hned připravil k sezení. Ve chvíli, kdy došel Libour, kategoricky prohlásil, že je mu tam hrozný vedro, že tady v žádném případě nebude a že jde dovnitř. Omluvil jsem se tedy majiteli s tím, že bychom rádi dovnitř. Objednali jsme si jehněčí kebab a colu.
Asi po deseti minutách se z kuchyně začal linout smrad spáleného masa. Protože vevnitř byla zima, Verča s Kraťou se střídavě pohybovali mezi zahrádkou a vnitřkem, což obsluze značně stěžovalo orientaci. Nakonec i Libour slevil ze svých kategorických zásad zůstat vevnitř a většinu času trávil na tolik nenáviděném slunci. Mezitím nám obsluha donesla předrm a po další půl hodině i objednaný kebab s hranolkama a rýži. K tomu jsme dostali tři misky s omáčkami, z nichž jedna vzdáleně připomínala hořčici (akorát byla příšerně ostrá, takže chuť hořčice, stejně jako chuť masa do ní namočeného, absolutně zanikala), druhá ultraostrý kečup (jen s tím rozdílem, že toto bylo ještě mnohonásobně ostřejší - tuto ingredienci bylo nutné spotřebovat rychle, protože začala pomalu rozežírat misku), a třetí majonézu (tu jsem raději nezkoušel, protože pekelně ostrou majonézu bych už asi v osm hodin ráno neunesl).
Po obědě jsme se začali balit k odchodu, z čehož majitel restaurace lehce posmutněl a přidal k dobru ještě několik českých sportovců. Pak nám řekl, že jsme jeho první čeští návštěvníci a že doufá, že se po cestě zpátky zase ukážeme. Velmi se mu zalíbilo Petrovo tričko s nápisem Google Česká republika a nabídl, že ho od Petra koupí.
Cestou nahoru jsme potkali další asi desítku obchodníků, z dálky volající "Nedved, Baros!!!" a nabízející nějaké úžasně neužitečné zboží.
Po asi stovce výškových metrů jsme narazili na něco, co by se dalo nazvat sídlištěm, obrovský komplex hliněných baráků, integrovaných do svahů zdejších hor. V údolí pak byl obrovský dům s několika věžičkami a bazény kolem, který pravděpodobně patřil nějakému místnímu papaláši.
Cestou jsme začali potkávat stále více lidí, vedoucí mulu, mezka, nebo nějak jinak vytuněného koně, naložené po okraj (pozn, autora - tato slovní kombinace je pouze obrazná - většina modifikací koní nemá žádné okraje) kanystry a potravinami, které mířily na horské chaty před námi. Poté, co si Vojta jednu z nich vyfotil, majitel muly po něm chtěl 10 DH za fotku, takže ji Vojta byl nucen smazat.
Johny s Luckou se v jednu chvíli ocitli před funící mulou, odmítli se ale nechat předběhnout a raději zaujali tempo muly - tím se nám za chvíli ztratili z dohledu a nahoře byli o několik hodin dříve.
My, kteří jsme se zbaběle nechali předbíhat každou mulou, kterou jsme potkali (často i včetně těch, které šly proti nám), jsme začali nabírat menší zpoždění. Mě pomalu začalo zase bolet v krku, což se časem rozvinulo do stavu, kdy jsem nemohl skoro ani polykat, což mě začalo zpomalovat ještě víc.
Naštěstí jsem v tom nebyl sám (ostatní nesváděli svoji špatnou fyzičku na neschopnost polykat, ale třeba na celkovou únavu, způsobenou nedostatkem spánku předchozí noci), takže jsme se asi hodinu před chatou rozdělili na rychlou a pomalou skupinku (hodina je čas rychlé skupinky).
Po asi dvou hodinách jsme dorazili na chatu taky a ukázalo se, že jdeme akorát na večeři. Jediným problémem bylo, že Honza s Luckou byli v jiné chatě, než jsme byli my, ale nakonec jsme se uspěšně našli.
K večeři měla být jakási divná polívka (připomínající asi desetinásobně zředěnou rajskou polívku) a špagety. Když jsme dostali polívku, poznali v ní Petr, Honza a Lucka to, co si dávali dole ve městě na oběd a protože si dávali taky špagety, začali nám radit, ať se hodnně nadlábneme té polívky, že špagety budou ještě hnusnější. Při pomyšlení na to, že by mohlo být něco ještě horšího, než ta polívka, se mi zatočila hlava a jen jsem doufal, že teorie o tom, že arabové mají pro každý den globální jídelníček, kdy se po celém Maroku vaří to stejné, je chybná. Když vedle večeřící skupince donesli talíř plnej špaget a k tomu nějakou omáčku, o které se problému znalí vyjádřili asi jako o kečupu s octem, zhroutil se mi svět, jaký jsem ho dosud znal a začal jsem věřit i na globální jídelníček.
"Naštěstí" nám po deseti minutách donesli jídlo špagetám zcela nepodobné - brambory s vařenou zeleninou, pod kterou bylo vařené kuřecí maso; to celé v úpravě "Tajine" (pozn. autora - co je to tajine a to, že se tak jmenuje, jsme se dozvěděli až o dva dny později v Marakeši. Jde o keramický talíř, přikrytý kónickou keramickou pokličkou. Pod celým komplexem se potom zatopí a jako celek se to vaří/smaží/peče...a jiné kuchařské procedury. Při servírování to pak přinesou jako celek, jen na poslední chvíli odklopí a odnesou pokličku.. Ta keramická nádoba se jmenuje Tajine a vedle kebabu je to další tradiční marocký typ jídla).
Po večeři jsem si šel hned lehnout, ostatní se přidali někdy kolem dvacáté hodiny.
Někdy kolem pěti ráno jsme dorazili do Marakeše. Autobus nás vysadil u hlavního vlakového nádraží, zatímco další skupinu (jak jsme se dozvěděli), vysadil druhý autobus u letiště. Odeslal jsem naše souřadnice a během hodiny dorazila druhá skupina taxíkem. Důvodem takového zpoždění byl zejména Kraťa, který si příliš přivlastnil metodu smlouvání a místo aby se zeptal taxikáře, za kolik ho doveze na dané místo, řekl mu, kolik mu dá za odvoz na dané místo. Tato metoda není až tak od věci, nebýt toho, že Kraťa zpočátku neměl příliš odhad a užaslým taxikářům metal do tváře sumy, za které by ani nenasedli do auta.
Když dorazili, šli jsme se s Kraťou a Honzou zeptat místní policie (která si nás mimochodem už delší dobu prohlížela, protože jsme posedávali a polehávali na kašně v tom největším centru města) na nejefektivnější způsob dopravy směrem k Djebel Toubkalu. Policajt nám sdělil, že není místní, ale že nám může zprostředkovat informace od kolem postávajících domorodců. Všechno by proběhlo hladce a v rychlosti, kdyby nám policista nezačal nabízet širokou škálu jazyků (prakticky všechny, kromě angličtiny) s tím, že "His English is not very good". Zvolili jsme němčinu, předem jsem ho ale upozornil, že "Mein Deutsch ist nicht sehr gut", ale nakonec jsme se nějak domluvili. V podstatě jsme se dozvěděli to, že bychom měli počkat další dvě hodiny do sedmi, dokud nezačnou jezdit taxíky takové velikosti, aby pobraly všech nás devět.
Kromě toho Kraťa kdesi zjistil, že asi 2km odsud by mohl být nějaký otevřený obchod. Vydali jsme se tím směrem a cestou jsme potkali taxikáře, který nám nabídl odvoz všech devíti lidí za pomoci dvou taxiků a za 350 DH, přestože za předchozí nabídky 800DH se nám ostatní taxikáři vysmáli. Taky nám řekl, že směrem, kterým jdeme, není v žádném případě žádný otevřený obchod. Zato v Asní, kam nás doveze (a kam jsme taky chtěli), je to obchod na obchodu a dá se tam koupit kdykoli cokoli. Nakonec to fungovalo tak, že se nás do taxíku naložilo pět, taxikář nás odvezl na překladní stanoviště, kde si nás převzal další, a první taxikář se vrátil pro zbývající čtyři. Ačkoli jsme měli poměrně přeplněné auto (i s řidičem nás bylo šest), ještě si přisedl nějaký chlápek v pyžamu a turbanu, který si naštěstí vystoupil už o několik kilometrů dál. Cesta byla poměrně dlouhá, zejména proto, že jsme se v autě celkem mačkali a těšili se, až tam budeme.
Na místo jsme dorazili někdy po šesté ráno. Oproti všem slibům tu nebyl žádný otevřený obchod, jenom na silnici postával hlouček asi deseti lidí, kteří vypadali jako potenciální prodejci. Fakt, že se jedná o turistické město zastupavala skutečnost, že u brány stálo několikrát více mercedesů - taxíků, než je počet místních obyvatel. Mezítím se Johny šel optat, za kolik se dá dojet do následujícího města, a jestli je tam otevřený obchod, když už tady není. Vrátil se s ne zrovna potěšující informací, že tady žádný otevřený obchod není a nebude a naopak, že v Imlilu bude všechno, co si můžeme jen přát. Tomuto jsme zase tolik nevěřili (po zkušenosti s prvním taxikářem jsme si uvědomili, že strategie místních taxikářů tkví v tom, že vychválí cílové místo, čímž vás jednak nalákají k tomu, abyste jeli s nimi a byli tam co nejdříve, jako vedlejší efekt to potom v očích cestujícího zvyšuje hodnotu cílového města a tím i cenu dopravy) a rozhodli se počkat do sedmi ráno s tím, že pokud i tehdy neotevřou, pojedeme dál.
Asi pět minut před sedmou Lucka prohlásila, že ji nebaví pořád čekat na jednom místě a i Petrem a Honzou odešli směr Imlil. Mezitím otevřeli obchod, kde jsme ale sehnali jen vodu, všechno ostatní nechtěl prodávat, protože je ramadán. Dozvěděli jsme se ale, že v Imlílu seženeme všechno, co potřebujeme. Začali jsme tedy významně postávat kolem silnice a čekali, zda se nás někdo ujme. Současně jsme čekali, než z vedlejšího pickupu vyloží cihly, abychom se ho mohli zeptat, jestli nás nesveze a nabídnout mu za to 80 DH.
Ujal se nás taxikář, kterému jsme nabídli 80DH. Začal se hlasitě smát, že za to nás nikdo neodveze, že minimum by bylo tak 50 na osobu. Když jsme mu nabídli 100, zvýšil to na 150, což jsme postupně snížili až na 130. Kraťa mu vysvětlil, že nechceme platit 130, ale jenom 100, protože je nás šest a nechce se nám platit tolik, protože potřebujeme dvě auta. Borec prohlásil, že za 130 nás odveze všechny a ukázal na nedaleko zaparkovaný červený pickup. Tím byl obchod uzavřen a borec nás začal cpát do starého mercedesu, kam jsme se neměli šanci vejít. Pokusili jsme se s ním chvíli hádat na téma, že nám původně sliboval pickup, ale nemělo to příliš smysl. Nakonec jsme se narvali do mercedesu a vyjeli. Cesta připomínala tankodrom a mnohdy jsme se divili, že auto, zatížené sedmi lidmi, má stále ještě výfuk. V době, kdy jsme sháněli taxík, nám došla od druhé skupiny SMS, že obchody ve městě opravdu jsou a že sedí v restauraci a dávají si chálec. Zaparkovali jsme na parkovišti a tím o nás hned vědělo celé město. Všichni obchodníci nás z dálky česky (pozn. překl. - samozřejmě nešlo o nějakou srozumitelnou češtinu, ale náznaky to mělo), začali vyjmenovávat české sportovce a vůbec se tak nějak vnucovat, abychom zašli nakoupit do jejich obchodu, nebo se najíst do jejich restaurace.
Člověku, který nám připadl, že to tu má celé pod palcem, jsme vysvětlili, že před asi půl hodinou dorazili do města tři Češi a jsou v nějaké restauraci. Člověk prohlásil něco na způsob, že o tom by musel něco vědět, protože to tu má celé pod palcem, a doprovázel nás, zatímco jsme procházeli restaurace a koukali, jestli tam naši nejsou.
Moc dlouho nám to nevydrželo (město bylo dlouhé a převýšení velké), takže jsme po chvilce sedli do restaurace, kde jsme se přesvědčili, že přestože je kolem půl osmé ráno, nám udělají normální jídlo a nejen nějakou malou snídani.
Majitel restaurace z nás byl evidentně nadšen, části z nás odnesl dovnitř batohy a těm, kteří si je odnesli sami, je pomohl aspoň sundat. Restaurace měla docela pěknou zahrádku a protože Verče bylo vevnitř zima, tak jsme si tam vybrali největší stůl a majitel nám ho hned připravil k sezení. Ve chvíli, kdy došel Libour, kategoricky prohlásil, že je mu tam hrozný vedro, že tady v žádném případě nebude a že jde dovnitř. Omluvil jsem se tedy majiteli s tím, že bychom rádi dovnitř. Objednali jsme si jehněčí kebab a colu.
Asi po deseti minutách se z kuchyně začal linout smrad spáleného masa. Protože vevnitř byla zima, Verča s Kraťou se střídavě pohybovali mezi zahrádkou a vnitřkem, což obsluze značně stěžovalo orientaci. Nakonec i Libour slevil ze svých kategorických zásad zůstat vevnitř a většinu času trávil na tolik nenáviděném slunci. Mezitím nám obsluha donesla předrm a po další půl hodině i objednaný kebab s hranolkama a rýži. K tomu jsme dostali tři misky s omáčkami, z nichž jedna vzdáleně připomínala hořčici (akorát byla příšerně ostrá, takže chuť hořčice, stejně jako chuť masa do ní namočeného, absolutně zanikala), druhá ultraostrý kečup (jen s tím rozdílem, že toto bylo ještě mnohonásobně ostřejší - tuto ingredienci bylo nutné spotřebovat rychle, protože začala pomalu rozežírat misku), a třetí majonézu (tu jsem raději nezkoušel, protože pekelně ostrou majonézu bych už asi v osm hodin ráno neunesl).
Po obědě jsme se začali balit k odchodu, z čehož majitel restaurace lehce posmutněl a přidal k dobru ještě několik českých sportovců. Pak nám řekl, že jsme jeho první čeští návštěvníci a že doufá, že se po cestě zpátky zase ukážeme. Velmi se mu zalíbilo Petrovo tričko s nápisem Google Česká republika a nabídl, že ho od Petra koupí.
Cestou nahoru jsme potkali další asi desítku obchodníků, z dálky volající "Nedved, Baros!!!" a nabízející nějaké úžasně neužitečné zboží.
Po asi stovce výškových metrů jsme narazili na něco, co by se dalo nazvat sídlištěm, obrovský komplex hliněných baráků, integrovaných do svahů zdejších hor. V údolí pak byl obrovský dům s několika věžičkami a bazény kolem, který pravděpodobně patřil nějakému místnímu papaláši.
Cestou jsme začali potkávat stále více lidí, vedoucí mulu, mezka, nebo nějak jinak vytuněného koně, naložené po okraj (pozn, autora - tato slovní kombinace je pouze obrazná - většina modifikací koní nemá žádné okraje) kanystry a potravinami, které mířily na horské chaty před námi. Poté, co si Vojta jednu z nich vyfotil, majitel muly po něm chtěl 10 DH za fotku, takže ji Vojta byl nucen smazat.
Johny s Luckou se v jednu chvíli ocitli před funící mulou, odmítli se ale nechat předběhnout a raději zaujali tempo muly - tím se nám za chvíli ztratili z dohledu a nahoře byli o několik hodin dříve.
Naštěstí jsem v tom nebyl sám (ostatní nesváděli svoji špatnou fyzičku na neschopnost polykat, ale třeba na celkovou únavu, způsobenou nedostatkem spánku předchozí noci), takže jsme se asi hodinu před chatou rozdělili na rychlou a pomalou skupinku (hodina je čas rychlé skupinky).
Po asi dvou hodinách jsme dorazili na chatu taky a ukázalo se, že jdeme akorát na večeři. Jediným problémem bylo, že Honza s Luckou byli v jiné chatě, než jsme byli my, ale nakonec jsme se uspěšně našli.
K večeři měla být jakási divná polívka (připomínající asi desetinásobně zředěnou rajskou polívku) a špagety. Když jsme dostali polívku, poznali v ní Petr, Honza a Lucka to, co si dávali dole ve městě na oběd a protože si dávali taky špagety, začali nám radit, ať se hodnně nadlábneme té polívky, že špagety budou ještě hnusnější. Při pomyšlení na to, že by mohlo být něco ještě horšího, než ta polívka, se mi zatočila hlava a jen jsem doufal, že teorie o tom, že arabové mají pro každý den globální jídelníček, kdy se po celém Maroku vaří to stejné, je chybná. Když vedle večeřící skupince donesli talíř plnej špaget a k tomu nějakou omáčku, o které se problému znalí vyjádřili asi jako o kečupu s octem, zhroutil se mi svět, jaký jsem ho dosud znal a začal jsem věřit i na globální jídelníček.
"Naštěstí" nám po deseti minutách donesli jídlo špagetám zcela nepodobné - brambory s vařenou zeleninou, pod kterou bylo vařené kuřecí maso; to celé v úpravě "Tajine" (pozn. autora - co je to tajine a to, že se tak jmenuje, jsme se dozvěděli až o dva dny později v Marakeši. Jde o keramický talíř, přikrytý kónickou keramickou pokličkou. Pod celým komplexem se potom zatopí a jako celek se to vaří/smaží/peče...a jiné kuchařské procedury. Při servírování to pak přinesou jako celek, jen na poslední chvíli odklopí a odnesou pokličku.. Ta keramická nádoba se jmenuje Tajine a vedle kebabu je to další tradiční marocký typ jídla).
Po večeři jsem si šel hned lehnout, ostatní se přidali někdy kolem dvacáté hodiny.
pátek 2. října 2009
Čtvrtek 10.9. - Odlet
Asi po dvaceti minutách dojel Libour s Verčou a Kraťou a po třiceti minutách jsme objevili Peťana, který obíhal letiště aby nás našel, protože už půl hodiny čekají s Johnym a Luckou v sekci odletů. Protože se nám nechtělo do schodů a protože bylo stejně potřeba sbalit velká zavazadla, poslali jsme je do háje, ať sejdou a sbalí se s náma (kromě toho, nás tam bylo víc)
Balení zavazadel byl trošku problém, vzhledem k maximální hmotnosti společného zavazadla, která činila 15kg. Zatímco jedno zavazadlo prošlo s hmotností nepatrně nižší, druhé přesahovalo povolenou hmotnost asi o tři kila, takže bylo potřeba přebalit.
Odstraněním sandálů a přebytečné kofoly se nám to po několika pokusech nakonec podařilo.
Kdo nikdy neletěl se společností Ryan Air, toho by mohlo zpočátku zmást, že je vyhnán společně s ostatními na runway v obavě, že se letadlo bude muset roztlačit. Nakonec ale zjistí, že tomu tak není a nastoupí do letadla, kde bojuje s davem rozlícených cestujících o místa u okýnka.
Nakonec se všichni usadí a asi po dvaceti minutách rolování po letišti, když se člověka pomalu zmocňuje pocit, že pojedeme na kolečkách až do cíle, letadlo konečně vzletí.
V tu chvíli Johny vytáhl flašku Bechera, kterou koupil na letišti a o které dostal doporučení vypít ji ještě za letu, protože s tím pak neprojde při vstupní kontrole na přestupním letišti Weeze. Toto nebezpečí jsme společnými silami zažehnali už v první polovině letu, takže nás dále netrápilo.)
Cesta na letiště Weeze (pozn. překl.- německá výslovnost je shodou okolností stejná, jako česká výslovnost zkratky WC) trvala asi hodinu a půl. Po příletu jsme si vyzvedli z pásů svá zavazadla (pozn. autora - nutno uznat, že naše vietnamské tašky byly oproti konformním šedým cestovním kufrům suverénně nejoriginálnější, nebo přinejmenším alespoň nejméně foremná a do letadla nejméně praktická zavazadla. Konkurovat nám mohl snad už jen člověk, kterého jsme viděli, jak z odletové haly vyváží vozík s asi 3m širokými lepenkovými deskami, mezi kterými bylo cosi vloženo a celé to bylo převázáno izolepou.
Protože nás přepadl hlad, podrobili jsme letiště bližšímu průzkumu na zdroje jídla. Kromě asi dvou bufetů s velice podobnými cenami (tedy sendvič poživatelné velikosti za 3.50€) jsme nenašli nic použitelného. A protože jsme měli i čas (mezi příletem a odletem byly asi 3 hodiny), rozhodli jsme se pro krátký výpad do okolí.
Letiště bylo před časem zřejmě vojenské, soudě podle starých, dlouho nepoužívaných vojenských objektů a náhodně rozmístěných kaskadérských škol, či záchranářských cvičišť. Vrcholem pak bylo jakési muzeum, před kterým stálo jedno protiletadlové dělo, jeden velkorážní kulomet a jedna asi desetimetrová protiletadlová raketa i s mobilním odpalovacím zařízením a podrobným popisem, co která část přesně dělá.
Kraťa mezitím na mobil zavolal a zjistil, že ho pořád někdo pokládá a že tedy není příliš pravděpodobné, že by se se telefon válel kdesi pod dělem. Asi po pátém pokusu to na druhé straně někdo zvedl a tomáš mu anglicky vysvětlil, o co jde a co po něm chce. Když zjitil, že protistrana neumí ani slovo anglicky, předal telefon Pavlovi, který se ho zeptal, kde se tou dobou nachází (pozn. překl. jako další, alespoň trošku německy mluvící člen výpravy musím ocenit bratrův takřka Goethovský sloh, použitý při formulaci otázky "Wo sind Sie?").
Němec na druhé straně pravděpodobně nečetl nikdy Goetha, a polekán slohem 150 let starým, okamžitě zavěsil.
Tak jsme to zkusili ještě několikrát, než jsme se rozhodli poslat na telefon SMS, která by jasně vystihovala naši situaci. Mezitím, než ji Pavel napsal (přičemž se opatrně vyhýbal Goethovi a nevědomky tíhnul k Schillerovi), nám došla anglicky formulovaná SMS s velmi sdělným textem "Sorry, not nau". Vzhledem k tomu, že nadále se němec už ani neobtěžoval nám to pokládat usuzuji, že ani Schillerovský sloh na něj příliš nezapůsobil, neodradil-li ho úplně.
Do bezcelní zóny jsme se dostali vzápětí (mezitím vyrazili Vojta, Tomáš a Johny odbavit zavazadla - přestože jsme z nich mezitím vypili nejméně litr vody, součet hmotnosti obou zavazadel byl asi o dvě kila vyšší, což jsme nepochopili) a zanedlouho jsme zjistili, že ani bezcelní zóna není záchrana od drahého jídla...V Duty-free shopu prodávali parfémy, cigarety a alkohol, ale ani náznakem cokoli, co se dalo jíst (kromě čokolády, kterou jsme k obědu jednohlasně odmítli).
Letadlo mělo drobné zpoždění, takže jsme u brány museli v obrovské tlačenici čekat asi dvacet minut. Mezitím Petr s Pavlem vehementně ignorovali člena ochranky (snažící se jim německy naznačit, aby udělali průchod a nezavazeli) tím, že mu česky dokola opakovali, aby to sakra řekl anglicky, jinak na něj kašlou. Sekuriťák nakonec přistoupil k mimoverbální komunikaci a manuálním odsunutím obou zúčastněných se nakonec podařilo vytvořit jakž takž průchod.
Asi s dvacetiminutovým zpožděním se otevřela brána a všichni se vyhrnuli ven k letadlu. Po další frontě, která byla venku (a kterou Johny forcnul kolem zátarasů) jsme se protlačili až ke schodišti letadla. V samotném letadle byl nával ještě mnohem větší, usadit se nám podařilo asi po pěti minutách a to ještě Tomáš měl za krkem jakési slintající a neustále křičící dítě.
To ho velice rychle přesvědčilo, že není příliš dobrý nápad na daném místě dále setrvávat a přesunul se na sedadlo vedle mě.
Se vzletem začalo dítě křičet a podle starého latinského přísloví "Latrante uno, latrat statim et alter canis" (pozn. autora - je zajímavé, že i tak malé marocké děti znají latinská přísloví, rozumí jim a dokonce je dokážou uplatnit v reálném životě) (pozn. překl. - pro ty, kteří význam tohoto přísloví od dětství už zapomněli - "Když začne štěkat jeden pes, začne hned štěkat další"), začaly křičet i ostatní děti v letadle, čímž vznikl poměrně zajímavý soubor, který se ovšem po několika málo hodinách poněkud omrzel.
Asi po třech hodinách,když jsme měli přistávat, jsme vytáhli GPS, abychom mohli sledovat rychlost a výšku letadla. Současně jsme zaznamenali, že začínáme kroužit, což je většinou předzvěstí přistání. Poté, co pilot po té samé trajektorii kroužil už asi po třetí, začínaly se rýsovat dvě možnosti - buď letadlo unesli teroristi a přikázali pilotovi kroužit kolem, nebo máme poruchu a pilot vypaluje benzin před nouzovým přistáním. Po dalších dvou kruzích pilot pokračoval dál směrem nad moře, což nahrálo teorii závady s tím, že pilot chce nouzovým přistáním zabít co nejméně lidí na zemi (v případě teroristů by to bylo dost nepravděpodobné)...
Když jsme o hodinu později začali kroužit znovu a my jsme podle GPS zjistili, že jsme asi 300 km od Marakeše, ozvala se kapitánka letu s tím, že nad Marakešem je bouřka, takže musíme přistát kousek vedle, v Agadiru... Že se moc omlouvají za vzniklé komplikace a že se pokusí to nějak řešit. Když jsme přistáli, popřála nám kapitánka pěkného dne, sdělila že sedíme v Agadiru, že není problém použít toalety v letadle (pozn. překl. - mimochodem krásnou větou "Feel free toilets") a že nás přivezou autobusem na terminál, kde vyřešíme další postup.
Místní letiště se zásadně liší od našich moderně architektonických letišť, s troškou nadsázky by se dalo říct, že terminál je postaven ve zdejší tradiční architektuře.
Na terminál jsme šli nakonec pěšky a u pasové kontroly jsme strávili asi dvě hodiny.
Kromě toho jsem byl velice rád, že jsem prošel bez problémů termokamerou, instalovanou jako prevence prasečí chřipky (vzhledem k mé evropské chřipce jsem měl nepatrně vyšší teplotu). Pánové kontrolující pasy byli rekordně pomalí, odbavení jednoho člověka trvalo asi dvě minuty, což při pěti celnících a asi pěti stech lidech nebyl čas z nejoptimálnějších.
Když jsme se dostali z pasové kontroly, vyložili jsme venku zavazadla a jali jsme se měnit dirhamy... Kurs dirhamu je kolem 11,11 DH/EUR, tedy asi 2,30 Kč/DH.
Jakmile jsme měli prachy, přepadli jsme místní bufet, kde bohužel neměli opět žádné jídlo, takže jsme aspoň vykoupili veškeré zásoby vody, která se v bufetu vyskytovala (za nekřesťanskou cenu 11 DH/půl litru - vzhledem k tomu, že jsme byli v muslimské zemi, křesťanské ceny se nadaly očekávat).
Dalších asi pět hodin jsme čekali na autobus. Zatímco všichni ostatní dávno odjeli, cestující Ryan Airu byli suverénně poslední.
Po příjezdu prvního autobusu, kam jsme se začali tak mimochodem cpát, se začaly ozývat výkřiky, že tento autobus bere pouze matky s dětmi a staré lidi. Tím pádem jsme vzdali cpaní (zavrhnuvše myšlenku na cokoli, co by jen připomínalo simulaci matek s dětmi a starých lidí) a rozhodli se počkat na další. Mezitím se v autobuse objevila hlídka místní policie a nějak to tam pročistila, takže do autobusu nastoupilo dalších několik matek s dětmi a starých lidí.
Druhý autobus si dal na čas, přijel asi o hodinu později. Tam jsme se rozhodli taky nacpat a stoupli jsme si hned dopředu. Lucce se dokonce podařilo nastoupit jako první, zatímco Honzu zastavili s tím, že nejdřív půjdou ženy a staří lidé. Mezitím se Lucka marně snažila přesvědčit blokujícího týpka, že Honza je její přítel a pokud nenastoupí, ona vystoupí (pozn. překl. - toto sice není doslovný překlad neustále opakované věty "He is my friend", pouze její výklad v dané situaci). Honzovi se podařilo nacpat do autobusu až po notné frontě žen a starých lidí, zatímco já s Pavlem, maje velké batohy, jsme tyto dali do zavazadlového prostoru. Když jsme stále ještě stepovali před autobusem a týpek u dveří prohlásil, že už je plno, lehce jsme znervózněli a pokusili se mu vysvětlit, že máme dole batohy. To se nám podařilo až vystoupila nějaká letuška v reflexní vestě, která mluvila celkem dobře anglicky. Ta to pak vysvětlila řidiči a ten prohlásil, že nás ještě vezme. Mezitím šel Petr dovnitř vysvětlit Honzovi s Luckou situaci, takže jsme mu jen vzali batoh a autobus ho vzal taky. Odjeli jsme, zanechavše svému osudu Liboura, Verču, Kraťu a Vojtu.
Asi po dvou a půl hodinách jsme zastavili u jakéhosi svítícího komplexu budov, vzdáleně připomínající tržiště. V domnění, že jsme na místě, jsme vystoupili a podle toho, že zavazadlový prostor byl stále zavřen jsme usoudili, že se jedná pouze o "chcací přestávku", jak této činnosti arabové hanlivě říkají (pozn. překl. - nerad bych, aby si někteří mysleli, že tento vulgární výraz vzešel z mé hlavy, pouze jsem doslova přeložil větu "We are just pausing", kterou jsem někde zaslechl).
Po zběžném rozhledu po okolí jsme zjistili, že jsme uprostřed nefalšované ramadánové noci. Arabáči, sedící u stolu plného masa, kolem další, kteří to maso prodávají (něco jako lednička se tady moc nevede, takže obrovské kusy skopového masa visí z háků jen tak, vedro nevedro). Do toho ještě všude obrovská spousta koček, turecké záchody (ty nejsou typickým znakem zrovna ramadánové noci, je to jen poznatek z výpravy, kterou jsme podnikli za účelem naplnění smyslu pauzy). Je 3:20 místního času.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)