pondělí 29. září 2008

Den #14 - Návrat (první část)

Naposledy v Borse – Pečený tučňák a broskvový likér – Pohraniční policie podruhé – Noc v Becleanu

Jak už napovídá poslední fotka z předchozího dne, naše meteorologické předpovědi se ukázaly být naprosto chybnými, což mělo za následek, že kromě stanu byla ráno mokrá i část jeho osazenstva (nejvíce ti, kteří spali u stěn, ke kterým jsem bohužel patřil). Jako ostatně každé ráno u vysílače se nikomu nechtělo vyvíjet žádnou činnost, pouze Jeník s Petrou prohlásili, že se půjdou projít do Borsy, kde nakoupí a vrátí se zpět i se snídaní. Jeho nabídku,, že koupí něco i nám, jsme jako skupina A velkoryse odmítli. Tuto chybu jsme si uvědomili až po jejich návratu, kdy všichni začali snídat, a nám se ještě (proti původnímu předpokladu) nechtělo se zvednout, sbalit a vyrazit do města. Hlad byl ale silnější, takže jsme se s velkým přemáháním po několika desítkách minut zvedli, sbalili se a odebrali se do Borsy nakoupit. Po snídani jsme zašli na kafe do nejbližší hospody, a čekali jsme na skupinu B. Hlavním důvodem návštěvy nejbližšího podniku nebyla až tak naše bezprostřední touha po ranní kávě, jako spíše nutnost urychleně použít místní toalety. Ta byla způsobena pravděpodobně včerejší konzumací ne zrovna kvalitní vody.
Protože skupina B stále nesestupovala, přesunuli jsme se do našeho oblíbeného lokálu za naší oblíbenou servírkou, kde se asi po hodině setkáváme se skupinou B, reprezentovanou Jeníkem.
Když po čase dorazili i ostatní, začínáme řešit cestu do Viseu. Při opouštění lokálu jsme se bohužel slečny zapomněli zeptat, jak se jmenuje (už večer předem jsme si říkali, že na to nesmíme zapomenout), takže až do konce akce pro nás zůstává jen „slečna servírka“. Dodávku jsme sehnali poměrně rychle, stejně jako minule pouze do mezizastávky u benzinky na půl cesty. Řidič nám sice velkoryse nabídl, že za 100 LEI nás doveze až na místo, což jsme se stejnou velkorysostí odmítli a spoléhali na to, že se nám podaří stopnout další dodávka. Protože jsme už v tom uměli chodit, navazující dodávku jsme chytli poměrně rychle a napoprvé.
Ve Viseu začalo pršet a protože bylo už k poledni, rozhodli jsme se déšť přečkat v nějaké restauraci, kde si dáme oběd. Našli jsme krásnou hospůdku, s krásným malým salonkem vzadu, který jsme záhy obsadili. Ondra česky požádal postarší servírku o menu. I kdyby mu servírka rozuměla, v celé hospodě bylo menu pouze jedno a to ještě sloužilo jako podložka pod cosi na baru. Po krátkém česko-rumunském dialogu jsme dosáhli svého a na etapy jsme si začali vybírat jídlo.
Dáváme si pivo, holky si objednaly víno.



My jsme s pivem spokojeni, holky ovšem dostaly místo vína broskvový vaječný likér. Po chvíli přemýšlení o reklamaci rezignovaly s tím, že jakékoli další změny by byly příliš riskantní a že s vaječným likérem dopadly ještě docela dobře, a že v druhém kole by mohly místo vína dostat třeba pečeného tučňáka na žampionech (pozn. autora: ve skutečnosti jediným důvodem, proč holky nedostaly výše zmíněnou specialitu byl fakt, že tučňáci došli. Když se nad tím člověk zamyslí, není se čemu divit – pokud každý cizinec, který si objedná víno, dostane tučňáka, byl by tento stav dlouhodobě neudržitelný).
Po této zkušenosti jsme s obsluhou raději dále komunikovali pouze ukazováním prstem na položky v jídelním lístku. Když se i toto ukázalo jako nejednoznačné, ukazovali jsme propiskou.
Díky tomu všichni (alespoň myslím) dostali opravdu to, co si objednali. Osobně jsem si dal vepřový kotlet s bramborama. Po čase donesla obsluha příbory nevalné čistoty a rozmanitých tvarů (tedy vidlička pocházela z jiné sady a patrně i z jiného století, než nůž). Samotného jídla by se potom člověk, který jí očima, nikdy nenajedl. Nezbylo nám, než se najíst příborem a ideálně se na jídlo nedívat. To bohužel dost dobře taky nešlo, oběd byl podáván výhradně v hlubokých talířích.



Do asi 5 km vzdáleného Viseu de Jos, odkud nám jel vlak, jsme se dostali bez větších problémů, opět dodávkou, která nás zavezla až k nádraží.
Nádraží nás mile překvapilo svojí moderností a čistotou. Kromě čisté chodby měli prodavači lístků dokonce počítače a k naší velké radosti, uměli celkem slušně anglicky. Díky tomu jsme si bez potíží koupili lístky do Becleanu a ještě jsme si popovídali o tom, kde jsme byli, co jsme tam dělali a odkud jsme. U vchodu do čekárny postávali dva členové pohraniční policie, které z nějakého důvodu napadlo, zkontrolovat Petrovy doklady. Když jim dal svůj pas, asi deset minut si v něm listovali a srovnávali fotku na americkém vízu s fotkou na pasu. Poté se Petra zeptali, odkud jede, kam jede a co tam bude dělat a po krátkém rozhovoru pas vrátili s tím, že je vše v pořádku.



Po hodině čekání nám jel vlak do Becleanu. Podařilo se nám ukořistit dvě prázdná kupé. Na další zastávce nastoupila do vlaku velká parta cigánů, kteří dělali v chodbičce hroznej kravál a jeden z nich se posadil k nám do kupé, mával nám před očima nějakým papírem a chtěl peníze. Asi půl hodiny jsme ho ignorovali a v mezičase mu dávali najevo, že mu nic nedáme. Když už jsme se smířili s tím, že bude až do Becleanu cestovat s námi, zvedl se a odešel vedle, kde z Ondry dostal asi 2 LEI v drobných. Dál jsme ho viděli až o několik minut později, když ho průvodčí hnal kolem našeho kupé ven z vlaku.
V Becleanu jsme měli čekat asi 5 hodin na navazující spoj ve 3 ráno do Budapešti. Protože venku byla zima, obsadili jsme jednu ze dvou ještě otevřených nádražních hospod.
Když jsme se usadili, Jeník objednal „Sex bere“, ukazujíce přitom na prstech číslovku 6.
Slečna si Jeníka nechápavě změřila pohledem, seznala, že je Jeník kanec, a po chvíli se vrátila s šesti flaškama. Vyvinuli jsme značné úsilí, abychom jí vysvětlili, že chceme pivo točené, Libour si opět přisadil tradiční „but from fuzz“, nedbaje toho, že slečna nevykazovala žádné známky angličtiny. Nakonec se Pavel zvedl, naznačil jí, aby ho následovala k baru, kde ukázal na pípu a slečna pochopila náš požadavek. Asi po hodině přišel do lokálu vysoký cowboy, následovaný několika žebráky, které slečna servírka velmi razantně a energicky vyhodila.

středa 24. září 2008

Den #13 - Zase v Borse

Další rozdělení – Baia Borsa – Zase s naší slečnou servírkou – Poslední noc na vysílači




Ráno jsme se opět rozdělili na dvě skupiny, o tradičním složení A a B.
Úderná skupina A, jak je jejím dobrým zvykem, měla v plánu hrdinný sestup přes Baia Borsa do Borsy a obsadit pozice v nejbližším lokále. Skupina B potom měla pokračovat dále po horách až do sedla Prislop, odkud měla večer dorazit do lokálu, který skupina A mezitím obsadí.
Vaříme snídani, Pavel potkává skupinku Čechů, kteří nás prosili o sirky, protože své měli (z nějakého podivného důvodu) přesně napočítané, a nějak jim nevyšly. O zapalovač kupodivu nemají zájem, a když jsme jim řekli, že sirky nemáme, smutně odešli.
Skupina B vyrazila ve standardním a ničím nezajímavém čase 9.30. My jsme vyrazili už v 11hod, tedy v čase rekordním a pozornostihodným, směrem dolů do Baia Borsy.
Cestou po serpentinách potkáváme několik aut a koňských povozů, časem potom cikánskou osadu čítající asi 8 cikánů, 2 Dacie a asi tři metráky hub. Nabíráme vodu.


Baia Borsa je malé uskupení několika baráčků, z kraje vesměs neobydlených a v naprosto desolátním stavu. Cestu lemovalo několik betonových struktur, z nichž některé se místní obyvatelé pokoušeli zbourat, některé potom využívali jako skládku. Obzvláště působivá byla potom několikametrová hromada čehosi pravděpodobně organického, vkusně umístěná před starým betonovým domem.



Když se Pavel snažil udělat několik obrázků, okamžitě k nám doběhl nějaký chlap a naznačoval nám (pravděpodobně), že fotit zde není dobrý nápad, protože by nám taky někdo mohl rozbít hubu. Pochopili jsme to tak, že to není jen přátelské varování před jeho agresivnějšími kolegy, ale současně i nabídka, že bude-li to nutné, této úlohy se zhostí sám.



Po chvíli narážíme na hospodu, nebo alespoň na něco, co hospodu vzdáleně připomíná. Dáváme si první točené rumunské pivo (pivo, které jsme pili doteď v Borse, bylo buď dánské, nebo lahvové) a odpočíváme po náročném sestupu. Přijel autobus, ze kterého, k Libourově velké radosti, vystoupila mezi jinými i Věnceslava. Libour v tu chvíli zpanikařil a začal se schovávat pod stůl, zatímco my jsme kolem stolu ze všech sil dělali, že tady nejsme. Tato taktika měla zpočátku úspěch, Věnka opravdu zamířila na opačnou stranu. Po čase, ukolébáni svým úspěchem jsme od této aktivity mírně upustili. Přijel autobus naším směrem a když chvíli vypadal, že bude nějakou dobu čekat, vyrazil jsem se optat řidiče na čas odjezdu a zda bychom mohli jet s ním. V tu chvíli se Věnka otočila a neomylným krokem zamířila k hospodě, z jejíž zahrádky jsem právě vyrazil. Libour zalezl ještě hlouběji pod stůl, já jsem přidal do kroku. Věnka Liboura minula bez povšimnutí a zašla dovnitř do lokálu. Libour si oddychl až do té doby, než se vrátila i s pitím v ruce a se všemi u stolu se pozdravila (pozn. autora: Kdyby vám přišlo podivné, kolikrát se během předchozích řádků zopakovala jména „Věnka“ a „Libour“, není to tím, že bych neznal základní pravidla psaní. Je to proto, abych podtrhl akčnost a dynamičnost celé situace. Paradoxní na tom je, že situace nebyla ani akční ani dynamická. Tyto vlastnosti vyzdvihuji právě proto, bez tohoto zásahu by se to nedalo číst).

Řidič, jak je tady dobrým zvykem, neuměl opět anglicky, takže domluva byla velmi těžkopádná. Nejsem schopen si vybavit, jakým způsobem jsem tehdy formuloval svoji otázku „Dobrý den, chtěl bych se zeptat, dlouho-li zde budete ještě stát? My sedíme v tamtom lokále naproti a ještě nemáme úplně dopité pivo, takže kdybyste na nás počkal, byl bych Vám moc vděčný“, ale určitě v tom nefigurovalo ani jedno artikulované slovo. Z angličtiny jsem plynule přešel na jakousi směsici posunků, citoslovcí a jiných skřeků, čímž jsem odboural jazykovou bariéru a řidič moji otázku beze zbytku pochopil. Několikaminutovou sekvencí jiných pohybů a zvuků, pro náhodného kolemjdoucího snadno zaměnitelnými s epileptickým záchvatem, mi sdělil, že bude odjíždět podle jízdního řádu, až za pět minut, a že za 1 LEI nás velmi rád vezme do Borsy.
Nový poznatek byl přijat vesměs pozitivně. Jednak proto, že následujících 6 kilometrů nemusíme pěšky a zejména proto, že nemusíme dále pobývat v blízkosti Věnceslavy.
Během následujících deseti minut jsme se dostali do Borsy. Tady jsme měli čekat na skupinu B, která by měla dorazit někdy k večeru. Protože jsme měli dost času, nešli jsme hned za naší oblíbenou servírkou, ale rozhodli jsme se vyzkoušet jiný podnik. Chtěli jsme se najíst, ale jídelníček v žádném z restaurací nás příliš neuspokojil (většinou se jednalo o čistě italská jídla), takže jsme si dali jen hamburger jako první pomoc. Nakonec jsme šli do pizzerie, ve které jsme před týdnem začínali. Chvíli poté, co jsme si objednali mi zvoní telefon; Volá Kanec, kde jsme, a že oni jsou už dávno v Borse, na obvyklém místě.
Když jsme se k nim po čase připojili, dozvěděli jsme se, že na sedlo Prislop vůbec nedošli a že v půlce cesty chytli kolemjedoucí au to do Borsy.
Následuje tradiční scénář, zakončený jak jinak, než nocí u vysílače. Stany stavíme už jen ledabyle, protože nepočítáme s deštěm a jdeme spát po „náročném“ dni.

čtvrtek 18. září 2008

Den #12 - Den „D“

Geocaching – Pohraničníci – Býci vs. krávy – Borci Na Kopci


Dnes byl velký den, kdy se naše několikadenní úsilí mělo proměnit ve vítězný okamžik nalezení naší první rumunské kešky a také naší budoucí první First To Find (tj. že budeme první, kdo tuto kešku našel; v době našeho odjezdu do Rumunska stále nebyla nikým nalezena). Po včerejším náročném sestupu jsme dnes nespěchali ze spacáku, takže doba naší snídaně se blížila spíše času určenému pozdnímu obědu.
Naštěstí nás nikdo v šest ráno nevykopal, abychom vyprostili z řeky ten bagr. Když jsme si ho lépe prohlédli, zjistili jsme, že ta obrovská převodovka (předchozí den jsem se o ní nezmínil) uprostřed tábořiště bude mít s tím bagrem pravděpodobně nějakou souvislost. Shledali jsme, že vzhledem ke stavu převodovky bagr musel být nepojízdný už dlouho před povodní a pravděpodobně tedy po nás jeho vyproštění nikdo nebude požadovat.



Začali jsme vařit houbovačku z druhé půlky včerejších hub. Nalezli jsme výborné využití pro chlebovou drť, kterou někteří z nás ještě měli v sáčcích v batohu (pozn. autora: ještě před pěti dny se přitom jednalo o čerstvý italský chléb; je neuvěřitelné, co se z chleba může stát po několika dnech v batohu) a polévku jí zahustili.

Jeník začal uvažovat, jestli by, vzhledem k pozdnímu času, nebylo lepší, aby skupina A vyrazila na odlov kešky místo snídaně, zatímco skupina B by něco uvařila a sbalila se. Celý zbytek skupiny B prohlásil, že si odlov nenechá jen tak ujít, a že se sem nevláčeli dva dny takovým terénem jen proto, aby potom zůstali v tábořišti. I Jeník nakonec musel uznat, že není až tak kam spěchat a že není problém, abychom se odlovu zúčastnili všichni.
Sbalili jsme vše, kromě našeho stanu. Do toho jsme potom uložili batohy, abychom se s nimi nemuseli táhnout tam a zpátky, a vyrazili jsme na asi 3 km vzdálené nádraží, které bývalo konečnou stanicí parního vláčku.



Libour s Petrem žhaví GPS a nedaří se jim dosáhnout přesnosti pod 40 metrů. My ostatní zatím vytipováváme místa, kde by mohla skrýš být a zatímco se Petr snaží s GPS něco udělat, vytahuji z 5m vzdálené dutiny stromu malou krabičku a vítězně ji nesu ke stolku, kde logujeme svoji návštěvu.
Při té příležitosti zjišťujeme, že zde před námi už někdo byl, byli to taky Češi a byli tu asi 14 dní před námi. Pravděpodobně to byli poslední cestující vláčkem ještě před tím, než ho zasáhla povodeň. Prohlížíme si, co zbylo z nádraží; podemleté chatky, všude bahno, v řece naplavené stovky předmětů různých velikostí... za nádražím byl malý dřevěný kostelík, který byl dostatečně vysoko, aby záplavy bez újmy přežil. Po krátkém odpočinku a zběžné prohlídce nádraží se vracíme zpět k tábořišti, kde balíme stan a vyrážíme vstříc novým zítřkům.



Jako už několikrát v minulých dnech, i dnes nás čekalo překročení několika rozvodněných úseků řeky, naštěstí jsme k žádnému postupu nepotřebovali dřevařský bagr (pozn. autora: to „naštěstí“ není proto, že by se nám to posledně nelíbilo, ale hlavně proto, že tentokrát kolem žádný dřevařský bagr nejel).









Potkáváme také dva chlapy v modrých uniformách, kteří po nás chtějí pasy (nebo alespoň tak nám to Jeník, který šel první, podal). Petra prohlásila, že dokud neukážou nějaký odznak, nebo průkaz, nic jim neukáže a že takhle by mohl chtít občanku každej, kdo má na sobě modré maskáče a u pasu proklatě nízko pověšený kolt. Naznačili jsme jí, že člověku, který má za pasem kolt, je vhodné ukázat občanku i kdyby odznak náhodou neměl a že ve zdejších končinách budeme rádi, pokud po nás budou chtít opravdu jenom občanku. Vytáhli jsme doklady, při tom jsme se snažili, aby nebylo vidět, že máme doklady v peněženkách, které jsou napěchované rumunskými penězi. Petr místo občanky podává pas a pohraničníci se vzdálili, aby si všechno jaksepatří napsali. Používají klasickou metodu „jeden umí číst, druhý psát“, která se evidentně praktikuje i zde. Petrův pas si nechali až na konec a poté, co si z něj opsali údaje, ještě dlouho listovali a koukali se, kam všude Petr v posledních letech cestoval. Zvláštní pozornost věnovali potom vízu do USA, u kterého kontrolovali bezpečnostní prvky a porovnávali fotografii na vízu a na deskách pasu. Pravděpodobně je to uspokojilo natolik, že nám všechny doklady v pořádku vrátili a ještě nám poradili, jak se dostaneme na Prislop.



Pokračujeme po dřevařské traktor-road vedoucí do Borsy, po několika málo hodinách se dostáváme do sedla, kde (vzhledem k pokročilé době) pro dnešek končíme.
Kolem se poflakuje stádo krav; Petra se zajímá o to, jestli jsou to krávy, nebo býci. Svůj nezvyklý zájem o pohlaví těchto zvířat potom zdůvodňuje tím, že pokud by to byli býci, ona by tady tábor určitě nestavěla, protože by se mohlo stát, že by býci na holky naskakovali, a že to tak občas dělají. Když jsme neprojevili dostatečný zájem o to, abychom to zjistili, vydává se zjistit to sama. O chvíli později se vítězně vrací s tím, že jsou to všechno krávy, a že tu klidně můžeme postavit stany. V tu chvíli zase protestujeme my. Pokud je to stádo krav, mohly by po nás krávy chtít, abychom naskakovali my na ně, což je varianta podstatně horší, než původní verze s býky.
Petra vyjádřila domněnku, že si z ní děláme srandu, a že to s těma býkama myslela vážně; pokusili jsme se ji přesvědčit, že my taky, což se nám příliš nepodařilo. Stavíme stany, rozděláváme oheň, vaříme večeři. Od skupiny B dostáváme ochutnat instantní řasy. Protože byla dnes poslední možnost, kde by se dal uvařit bulgur, těšíme se, že ochutnáme i ten. Ondra ale nemá Vajclovy propagační schopnosti, za celý večer ani jednou nevyzdvihl výhody této suroviny, takže doteď nevíme, jak bulgur chutná. Po večeři jsme se jali dopíjet zbytky rumunské pálenky (té čtyřicetiprocentní – té druhé nebyl zbytek, ale stále ještě celá flaška).



Po silnici, po které jsme přišli, stále ještě jezdí kamiony naložené dřevem. Honza vede filipiku na téma nebezpečí jízdy s plně naloženým kamionem po takto ostrých serpentinách a v noci. Při závěrečné řečnické otázce „Co kdyby někde zapadl, co by potom dělal?“ se kamion v dálce podivně nahnul a dál nepokračoval. Připadlo nám nepravděpodobné, že by kamion zapadl zrovna pár sekund poté, co o tom Honza mluvil a čekali jsme, co se bude dít.
Nedělo se nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se kamion v nejbližší době pohnul. Naopak se začaly dít věci, které nasvědčovaly přesnému opaku. Světla kamionu zhasla (pozn. autora: v době, kdy se toto dělo, byla už solidní tma a světla bylo to jediné, podle čeho jsme mohli pohyb kamionu rozpoznat), vystoupili dva řidiči a zapálili louč, podle velikosti plamene tvořenou pravděpodobně klackem namočeným do nafty. Chvíli takto obíhali kolem auta, po deseti minutách se ozvaly nějaké kovové rány, řidiči nasedli do auta a začali tůrovat motor. Po chvíli je to přestalo bavit, znovu vystoupili a opakoval se původní scénář s loučí. Takovéto kolečko si během následujících dvou hodin udělali ještě asi pětkrát.
Protože jsme nevěděli, jak řidičům pomoct, rozhodli jsme se jim alespoň nějak organizovaně fandit. Za tímto účelem jsme založili fanklub BNK (Borci Na Kopci), zvolili jme Petra jeho předsedou a začali hlasovat o naší budoucí činnosti. Zatímco pánové řidiči řešili jednoduchý problém, jak dostat náklaďák z jakési díry, my jsme řešili problémy podstatně složitější, jako kde touhle dobou v jakémsi sedle, 15 kilometrů od civilizace, vyrobit a vytisknout vizitky, plakátky a trička našeho fanklubu. Dalším omezením bylo, že to vše jsme museli udělat dříve, než řidiči kamion dostanou z díry ven, což byla událost, která by náš fanklub naprosto položila.
Řidiče fakt, že mají vlastní fanklub, evidentně povzbudil natolik, že se jim asi po hodině činnosti našeho klubu podařilo náklaďák vyprostit; za to od nás, jako správných fanoušků, sklidili dlouhý a hlasitý uznalý potlesk.
Když náklaďák odjel, nebylo už čemu fandit a odebrali jsme se spát.

pondělí 15. září 2008

Den #11 - Přes hory do údolí

Vajcl odjíždí – Vrchol vs. Přízemí – Prvek poezie – Protipovodňové zdi – Houby – Konečně dole

Ráno nás budí Petra s tím, „že to přece říkala“. Později se dozvídáme, že měla krušnou noc, protože k jejímu stanu v noci přišli koně a celou dobu brnkali na šňůry od stanu a strkali jí čumáky do předsíňky, přesně, jak předchozí večer předpověděla. Nakonec je zahnala šustěním bundy, kterýžto zvuk koně evidentně neznali, znejistěli a radši vypadli pást se do lesa.



Kromě toho nás opouští Vajcl; má za týden v nedalekém Bulharsku mistrovství Evropy v biatlonu a musí na jakési soustředění. Navzdory původnímu plánu, vyrazit nejpozději v 10 hodin, se ještě v půl jedenácté zbavuje přebytečných zásob. Bereme si od něho několik instantních polívek, které nám chybí do zásob. Vajclovy mistrovské komunikační schopnosti potom potvrzuje fakt, že vnutil Ondrovi i svůj dlouhodobý bulgur, aniž by se tím Ondra cítil jakkoli dotčen, či znevýhodněn. Poté Vajcl spokojeně odchází do údolí a dále se o něm v tomto dokumentu nepíše.
Asi o hodinu později jsme se konečně sbalili i my a vyrazili jsme směrem na kešku a nejvyšší horu Maramureše. V tu chvíli vychází najevo zdechlost našich souhorníků (pozn. autora: ani s tímto slovem jsem se na googlu nesetkal s jakýmkoli výsledkem. Je nutno poukázat na zkostnatělost českého jazyka a vybídnout jazykovědce, aby s tím sakra něco udělali) a v tomto duchu se dělíme na skupinu vrcholovou a skupinu přízemní. Čtyřčlenná vrcholová skupina měla neohroženě vystoupit na nejvyšší horu Maramureše (vzhledem k tomu, že mapa tohoto pohoří byla značně nekvalitní a hlavně, protože jsem ji neměl skoro v ruce, nepamatuji si na název hory), zatímco přízemní skupina měla naprosto přízemně (pozn. autora: vím velmi dobře o tom, že použít dvě stejná slova za sebou není spisovatelsky korektní, v tomto případě jde o zdůraznění přízemnosti přízemní skupiny) obejít hory a setkat se s námi v nedalekém údolí.



Vzhledem k tomu, že obě GPSky zůstaly v přízemní skupině, byl vrcholový tým dezorientován natolik, že si nebyl přesně jist, která že to hora by měla být nejvyšší. Nad moderními technologiemi zvítězil náš neomylný orientační smysl, a za nejvyšší horu jsme (bez další záruky) prohlásili kopec, na který jsme se škrabali nejdéle (pro svědčil také klacek, zapíchnutý na špičce hory....nikde jiný takový nebyl). Nevýhodou této hory bylo pak stádo ovcí (1x) a zejména ovčácký pes (7x), který nás obklíčil a hlasitě štěkal. S velkou úlevou jsme proto ocenili baču (2x), kteří si všechny psy zavolali zpět a ještě se s námi pozdravili (pozn. autora: v rumunsko-českém slovníčku jsme sice našli spoustu užitečných slov, jako „déšť“, „ponor“, „ovce“, „brynza“ a jiné, zato fatálně postrádal slovní spojení, jako „Zavolej si sakra ty psy!!!“). Jeník nezklamal, dal se s nimi do řeči a dlouho s nimi klábosil nad mapou o věcech, které už jsme dávno věděli. Nakonec se vítězně vrátil a sdělil nám, jaké dlouho známé informace se od bačů dozvěděl, zejména pak, že sedlo Faina, kam jsme měli namířeno, není nalevo, ale ještě o kousek více doleva.




Po náročném sestupu z hory se dostáváme na místo, kde se podle plánu setkáváme s právě dorazivší přízemní skupinou (pozn. autora: je zajímavé, že slovo „dorazivší“ má v češtině mnohem větší oporu, než výše zmiňované „novotvary“. Další příspěvek na tomto blogu bude pravděpodobně petice, blíže neurčeného účelu, o to více určenější jazykovědcům).
Po Libourovi leze jakási obrovská zelená věc, kterou lze těžko popsat (fakt, že jsme to nedokázali pořádně popsat, vadil zejména Libourovi).



Po krátké pauze pokračujeme dál, směrem do sedla Faina. Cestou dáváme krátký oběd a vcházíme do hustého lesa. Je pozdní odpoledne, skupina A (rozdělení na vrcholovou/přízemní skupinu již není aktuální, vracíme se k původní nomenklatuře) sbírá houby. Skupina B nám v tom vydatně pomáhá (zejména Petra s Ondrou, kteří našli největší houby), takže po nedlouhé době máme slušný základ na houbové hody.



Kolem 19. hodiny shledáváme, že světlo nebude věčně a chceme-li ještě za světla dojít do údolí, měli bychom přestat nahánět houby a začít nahánět čas.
Dorazili jsme až k prudkému svahu (pozn. autora: když říkám prudkému, myslím tím opravdu prudkému) svahu, na jehož počátku se rozdělujeme, abychom našli alternativní cestu. Tu jsme nakonec opravdu našli, bohužel po chvíli se ukázalo, že zvolená nová cesta není o nic méně prudká, než původní. Sestupujeme veeeelmi prudkým svahem, bolí nás nohy a další postup má dva cíle; abychom nezatměli, a abychom nespadli ze svahu a nenapíchli se na kterýkoli z mnoha stromů, které se k tomu vyloženě nabízely. Po asi deseti minutách se mi daří napíchnout se na strom, který se k tomu vyloženě nabízel, naštěstí bez vážnějších následků.
Napadá mě místopisné dvojverší


Já se na to zvysoka
Viseu


(pozn. autora: V tuto chvíli bych rád upozornil na podtitul tohoto dokumentu, který nepozorný čtenář může snadno přehlédnout – píše se v něm o prvcích poezie; je pravda, že množné číslo slova „prvek“ je poněkud nadsazené... Je to zejména proto, abych nalákal poeticky založené čtenáře. Ti, kteří tento cestopis čtou pouze kvůli poezii, mohou po následujících řádcích přestat, více poezie tu opravdu nebude. Pro fajnšmejkry nutno dodat, že tyto dva verše by stejně dobře vystihl i verš jediný, dvojverší jsou ale obecně básnicky lépe ceněna, proto jsem zvolil tuto formu. Pro zeměpisce se pak omlouvám za nejednoznačnost; Města jménem Viseu se v tomto regionu vyskytují dvě, jak bude patrné z následujících kapitol).
Po náročném sestupu lesem se konečně dostáváme na bývalou dřevorubeckou cestu. Hostí se nás pocit, že nás od této chvíle nemůže už nic překvapit a navzdory pokročilé době máme času víc, než dost. Z tohoto omylu nás velmi brzy vyvádí řeka, která místy cestu kříží, a (jak později zjišťujeme) občas je i součástí cesty. Ani nás proto nepřekvapuje kaskáda protipovodňových zdí, které cestu přehrazují.
Fakt, že jsme nebyli překvapeni, ještě neznamená, že by nám protipovodňové zdi nedělaly problémy v dalším postupu. V kombinaci s řekou místo cesty, někteří ještě rádi vzpomínali na příkrý sestup lesem. Každý podle své chuti a schopností zdoláváme hráze a těšíme se na luxusní kemp s čepovanou Plzní, horkým čajem, nakládaným hermelínem a vařící sprchou. Janka se domnívá, že v Rumunsku nakládaný hermelín neznají a vize luxusního kempu tím mizí.



Po čase se konečně dostáváme do údolí, ke dvěma domům kolem železniční tratě (po které ještě nedávno jezdil parní vláček s turisty), za kterými bylo místo, jako stvořené pro přespání. Kolem teče rozvodněná řeka, na jejímž břehu stojí evidentně nepojízdný bagr. Máme strach, aby nás lidi z domů ráno nevzbudili a nechtěli, oplátkou za přespání vedle jejich domu, bagr vyprostit. Další nevýhodou tohoto místa byly kravince rovnoměrně rozmístěné po celé ploše tak, že s centimetrovou přesností znemožňovaly postavit stan jakékoli velikosti. Nakonec (za pomoci rojnice a přesných měřících zařízení) jsme našli místo, kde to krávy o několik centimetrů nevychytaly a umožnily nám tak postavit stan bez újmy na čistotě podlážky.
Vaříme houbovačku (pozn. autora: další z našich kuchařských mistrovství; kromě asi kila hub jsme použili ještě dvě instantní houbové polévky značky TESCO a několik houbových bujónů... samotné houby nemají tu správnou chuť), odpočíváme a o chvíli později se oddáváme zaslouženému spánku.