Předchozí den jsme se se se skupinou B dohodli, že se sejdeme v 10 hodin ráno, na
kešce v zahradách Menarra. To mělo tu zásadní výhodu, že kešky jsou jedny z mála míst, které jsou současně zajímavé a současně jsou od nich známy přesné souřadnice. Původní nápad, vstávat v půl deváté a stavit se předtím někam na snídani, ztroskotal hned v půl deváté, kdy nikdo nevstal. Kolem půl desáté se konečně dostáváme z hotelu a svižným krokem míříme k asi 3km vzdálené kešce.
Do zahrad, ve kterých se keška nachází se dostáváme kolem 10.10 a společně s Kraťou a Peťanem utváříme předsunutou akční skupinu, která měla za cíl najít kešku (a s ní i skupinu B) co nejdříve, aby skupina B moc dlouho nečekala.
Kešku jsme našli na konci zahrady v obvodové zdi (krása geocachingu spočívá v tom, že jednotlivé skrýše bývají na místech, které jsou něčím zajímavé. Rozhodnete-li se tedy odlovit kešku v oblasti, o které nic nevíte, máte 90% pravděpodobnost, že se současně podíváte na nejzajímavější místo v oblasti). Kolem zdi tekl malinký kalný potůček, vyhloubený za účelem zavlažování zahrady, válely se odpadky a (naštěstí v bezpečné vzdálenosti od skrýše) jakési rozkládající se zvíře, které mohlo být kdysi kozou. Méně zajímavé místo v Marakeši by člověk hledal asi velice dlouho a to bez záruky, že by nakonec takové našel (v souvislosti s předchozí poznámkou o geocachingu tedy platí, že tentokrát jsme se trefili do těch deseti procent, přesněji do toho mizivého zlomku procenta, kdy je keška na tom nejméně zajímavém místě v oblasti). Skupina B se ale v okolí nikde nevyskytovala, nebyla zalogovaná v logbooku kešky, ani neodpovídala na prozvánění.
Když jsme se asi po půl hodině začali pomalu zvedat k odchodu, přišla lakonická zpráva od skupiny B, že se jim špatně loví satelity, že jsou u vchodu do zahrady a že je tam máme vyzvednout. Než jsme dorazili ke vchodu do zahrady, došla zpráva druhá, že jsou v úplně jiné zahradě a že se sejdeme večer.
Protože SMS jsou drahé (11kč) a domlouvat náhradní plán by bylo značně komplikované, rozhodli jsme se druhou skupinu zanechat jejímu osudu a Marakeš si prohlédnout sami.
Jediná (a o to zásadnější) nevýhoda, kterou s sebou toto rozhodnutí neslo, spočívala v tom, že skupina B měla průvodce, zatímco skupina A ho nechala na hotelu, protože jí připadlo redundantní mít průvodce dva.
Před odchodem ze zahrad ještě Vojta navrhl návštěvu Pavillonu - dvojpatrového baráku obehnaného vysokou zdí, u vchodu s týpkem vybírajícím 10Dr vstupného. Ne, že by Vojta alespoň tušil, co bývá v takovém pavilonu zajímavého, touha vidět ho zevnitř pramenila zejména z toho, že se tam vybírá vstupné, tak tam prostě něco zajímavého být musí.
Týpek u přepážky toho anglicky příliš nenamluvil, takže se nám ani nepodařilo zeptat se ho, co je uvnitř tak zajímavého, že za to chce 10 Dr. Popravdě řečeno, doteď toho lituji, protože bych opravdu moc rád věděl, co by nám na to řekl. Vnitřek pavilonu byl asi 5 metrů široký a 10m dlouhý. Kromě jakýchsi ne zrovna bohatých ornamentů na stěnách tu nebylo vůbec nic a jedinou pozornost proto budily zásuvky, umístěné po 1,5 metru po celém obvodu pavilonu, což zanechalo v náhodném návštěvníkovi dojem, že se ocitl spíše v nabíjecím centru, než v pavilonu uprostřed marocké zahrady. Rozhodli jsme se vylézt po schodech do prvního patra. Na krátkém točitém schodišti jsme napočítali dalších sedm zásuvek a po vnitřním obvodu celého prvního patra jich mohlo být dalších 15, když nepočítám dalších pět na terase. Z terasy byl krásný výhled na celou zahradu, ale ne zase tak krásný, aby stál za 10 Dr. Naším hlavním závěrem z této návštěvy bylo, že až někde po nás budou chtít zase za vstupné 10Dr, vezmeme si ssebou alespoň všechny nabíječky, které máme, aby jsme z toho měli alespoň něco.
Po návratu z pavilonu vyvstala nová potřeba - návrat na hotel a získání průvodce. Johny s Luckou prohlásili, že plánování na hodinu dopředu je příliš organizované a oni že jsou spíše pro spontánní akci. Na základě toho se odtrhli a dalších pár hodin jsme o nich neslyšeli..
Protože se nám nechtělo vracet se na hotel pěšky, rozhodli jsme se obětovat každý 10Dr, pokud nás někdo na hotel doveze. Přímo před zahradou stály taxíky pro tento účel jako stvořené. Taxikář nám nabídl cenu za odvoz sedmi lidí 100Dr. Celkem bez problémů se nám to podařilo srazit na 60, což se nám ale stále zdálo moc a prohlásili jsme, že buď za 50, nebo jdeme pěšky (tato výhrůžka platila spíše pro nás - zkuste někomu vyhrožovat tím, že se seberete a místo taxíkem půjdete pěšky). Taxikář nás ještě chvíli přesvědčoval, že 60 je "good price" a když se nám nepodařilo mu vysvětlit, že 50 je "better price", otočili jsme se a šli jsme pěšky (k obrovské nechuti Vojty, který cestu taxíkem prosazoval nejvíce - v jednu chvíli dokonce navrhoval se za taxikářem vrátit a dát mu 60Dr). Asi po dvou stech metrech zastavil na okraji silnice taxikář s tím, že nás vezme za 50. Šest lidí se vešlo k němu, já jsem se nasáčkoval do malého taxíku s posledním volným místem, který jel zrovna okolo.
Chybou komunikace jsme nakonec u hotelu zaplatili 55Dr, což ale nebyl zase takový problém (vzhledem k tomu, že cena 50Dr nebyla otázkou naší finanční situace, ale naší cti). Na hotelu jsme nabrali průvodce a vyrazili jsme na vedlejší terasu dát si něco k jídlu. Libour s Verčou, kteří většinu dne stále něco snídají, obědvají, nebo večeří (v závislosti na denní době) byli zrovna po snídani, takže neměli potřebu dávat si v restauraci žádné vydatné jídlo a dali si pouze marocký olivový salát. Následován jejich příkladem, si Kraťa objednal to samé.
Já s bratrem, Vojtou a Petrem jsme se rozhodli dát si něco vyslověně marockého a protože jídelní lístek byl francouzsky, vybrali jsme si poměrně naslepo (pouze jsme vzdáleně rozeznávali, jestli se jedná o hovězí - beuf, nebo kuřecí - petite maso).
Když jídlo přinesli, Libour s Verčou a Kraťou splakali nad olivovým salátem a po ochutnání dvou oliv prohlásili, že zase takový hlad nemají. My jsme se svými "Tajine" byli na výsost spokojeni a na marockou kuchyni jsme si zatím nemohli v nejmenším stěžovat (pozn. šéfkuchaře - Tajine není ani tak druh jídla, jako spíše způsob jeho přípravy. Samotné slovo Tajine vyjadřuje hliněný, hluboký, asi 20cm široký talíř s kónickou, asi 30cm vysokou hliněnou pokličkou. Do této nádoby se vloží jídlo, obložené zeleninou, nebo jinou oblohou dle vlatního výběru, a celé se to dá do trouby. V okamžiku podávání je talíř proto velmi horký).
Po obědě jsme se vrátili zpět na hotel, abychom nabrali zavazadla, která jsme na při jídle nepotřebovali (pozn. autora - je až s podivem, jak málo zavazadel člověk při jídle využije). Libour, přestože pozřel pouze tři olivy, se těmito cítil tak zmožen, že vyhlásil siestu a původně naplánovaný půlminutový pobyt na hotelu se tak značně protáhl.
Mezítím psal Johny, že si půjčili kdesi skůtr, ale že už je nebaví na tom jezdit, takže dojedou k nám na hotel, kde se vystřídáme.
Protože ale některým z nás přišla siesta až příliš dlouhá, vyhlásili jsme akci, že se s Johnym potkáme u minaretu mešity Koutoubia (ne, že by na první pohled bylo zřejmé, kde to je, užitečnou mnemotechnickou pomůckou ale bylo, že to byl nejvyšší minaret v Marakeši a že byl vidět skoro odevšad), což byl první cíl, který jsme si v průvodci vybrali.
Myšlenka na jakoukoli aktivitu se nesetkala s velkým ohlasem, zejména Libour s Verčou ji prakticky ignorovali a pouze nás ujistili, že už pomalu jdou.
Po dalších patnácti minutách čekání jsme jim oznámili směr naší cesty a odešli jsme.
K našemu prvnímu cíli jsme dorazili asi po deseti minutách volné chůze. Minarety obecně jsou věže mešit, na kterých stávali muezinové s obrovskými troubami a zvali k modlitbám (ať už v jakékoli denní době). V dnešních dobách už na minaretech nikdo nestojí a na věžích jsou pouze umístěny rozhlasy a WiFi antény. Před mešitou je pak obrovská plocha, pokrytá bambusovými koberečky, na kterých se věřící modlívají, nebo serfují na internetu (podle toho, jestli je oslovily rozhlasy, nebo wifi antény).
Mešitu jsme si obešli a u vchodu jsme se zastavili, abychom zjistili, jestli se může dovnitř. V podstatě jsme čekali na to, zda do mešity vejde nějaký turista a v konečně dlouhé době z ní vyjde živ a zdráv. Během čekání dorazili Libour s Verčou a protože jsme dosud neviděli žádného turistu ani jít dovnitř ani ven, rozhodli jsme se místo opustit (dalším důvodem, proč jsme odchod od mešity urychlili, byl kolemjdoucí prodejce slamáků, který nám začal postupně všem nasazovat na hlavu klobouky a přesvědčovat nás, že bez jeho klobouku za 40 Dr nemůžeme odejít).
Od mešity jsme pokračovali směrem, kde jsme tušili palác Bahia. Prošli jsme několika uzoučkými uličkami a několika ještě užšími. Zvláštní je, že i těmi nejužšími a nejpřeplněnějšími uličkami projížděly co deset sekund v obou směrech skútry a hlasitým troubením si razili cestu davem. V jedné takové uličce jsme v protisměru narazili na Martina s Bárou, kteří se zrovna vraceli od našeho cílového paláce s tím, že mají zavřeno a s otázkou, jestli jsme už viděli hrobky. Když jsme řekli, že ne, podivili se naší pošetilosti, jak jsme schopni jít ze směru, kde je něco tak úžasného, jako jsou hrobky, a ani o nich nevědět, nebo je dokonce nenavštívit.
Přidali jsme se tedy a hledali jsme hrobky společně. Byl to sice trošku problém, protože jsme volili uličky spíše menší, v mapě nezakreslené, a občas končící jakousi černou chodbou, do které jsme raději ani nešli.
Vstup do
hrobek stál 10 Dr. Zbystřili jsme, protože tato suma byla tou dobou v klatbě, a začali jsme se přesvědčovat, jestli máme nabíječky. Bohužel jsme je neměli, takže další postup představoval zbytečné riziko, že utratíme peníze za něco, kde si ani nenabijeme telefon.
Hrobky byly o něco málo zajímavější, než pavilon, zejména proto, že jsme to měli i s Martinovým odborným výkladem (který byl lehce podepřen textem v průvodci...S troškou kritického nadhledu by se dalo dokonce říct, že se Martinův výklad nápadně shodoval s textem v průvodci). Sestávaly ze dvou budov, z nichž první byla modtlitebna a druhá, se třemi místnostmi, byla samotná hrobka. Všude kolem byly mozaikové náhrobní desky (dohromady tam bylo pohřbeno kolem 300 lidí). Problém se vyskytl ve chvíli, kdy Martin našel v průvodci něco, co vůbec nekorespondovalo s tím, co zrovna vidíme. Průvodce popisoval fascinující místnost s lehkým osvětlením a podkovovité výklenky se špičatou klenbou umístěnou na neuvěřitelně jemném seskupení sloupů, což jsme poněkud neviděli. Rozhodli jsme se, že neodejdeme do té doby, dokud před námi nepřestanou schovávat neuvěřitelně jemné seskupení sloupů a v zápalu touhy po poznání se někteří z nás šli podívat i na záchod (pozn. autora - ačkoli připouštím, že někteří akulturní jedinci tam šli za podstatně méně vznešeným účelem), zda se uskupení sloupů neskrývá zde. Průzkumnící vyšli ven, s výrazem uspokojení. Bohužel se ukázalo, že jejich spokojený výraz se nezakládá na nálezu neuvěřitelně jemného seskupení sloupů, ale na něčem úplně jiném. Nakonec jsme zjistili, že popis oné fascinující místnosti celkem sedí na první místnost (modlitebnu), takže jsme se do ní vrátili, Martin nám znovu přečetl o krásách místnosti a s pocitem, že nám v hrobkách nezůstalo nic skryto, jsme se vrátili zpět na náměstí.
Další památka, palác El Badi, byl stejně jako palác předchozí uzavřen (o Ramadánu zavírají muslimové památky kolem 15. hodin). Dohodli jsme se tedy, že se večer sejdeme v Chesterfield Pubu (podle průvodce jedno z lepších míst v Marakeshi, kde točí pivo) a pak se uvidí, co dál.
Po příchodu do hotelu si většina lidí lehla do postele a simulovala horečku, nebo přinejmenším smrtelnou únavu.
Na hotelu jsme potkali Johnyho s Luckou, kteří se vrátili z projížďky na skůtru plní zážitků. Nakonec se k nám nepřipojili, protože jim cestou došel benzin, takže jen skůtr dotlačili zpět do půjčovny, kde ho zanechali užaslému majiteli a svižným krokem odešli. Kromě toho asi dvakrát projeli Marakesh tam a zpět, asi třikrát málem srazili policajta, nespočetněkrát se ocitli v protisměru a troubili prakticky nepřetržitě od chvíle, kdy na to sedli až do chvíle, než to vrátili.
Kromě toho našli supermarket, kde si koupili pivo, které se potom neúspěšně pokusili vypít v nějakém průchodu (neúspěšně proto, že na ně začal řvát nějakej místní muslim, že je ramadán, že je to nelegální a že zavolá policii).
To nás inspirovalo k tomu, že jsme s Petrem sedli na taxík a nechali se odvést k nejbližšímu supermarketu, kde by se dalo koupit pivo (tentokrát jsme měli ale lepší plány, na naši střechu žádní ortodoxní muslimové nechodili, nebyl tedy problém uspořádat tam mejdlo). Nejbližší supermarket byl vzdálen 50Dr (pozn. autora - tedy asi 5 km - vzdálenost ve městě je mnohdy srozumitelnější počítat podle ceny, za jakou se tam dostanete taxíkem. V tomto případě se ale nejedná o fyzikální veličinu, protože vzdálenost dvou míst od sebe se může diametrálně lišit podle vyjednávajícího potenciálu cestujícího... na druhou stranu kdysi dávno Einstein popsal jev zkracování vzdálenosti a času, který je závislý na pozorovateli, v tomto případě cestujícím). Supermarket jsme o kousek přiblížili tím, že jsme si dohodli obousměrnou cestu za 80 a nakoupili jsme plato piva a jakýsi saharský likér (ten jsme vybírali podle nejlepšího poměru cena/obsah alkoholu, a podle toho to taky vypadalo. Stálo to 20Dr, bylo toho 0.4l a mělo to 41%. Bohužel chuť nebyla z nejoriginálnějších, chutnalo to asi jako tekutý lékořicový pendrek, namočený do lihu).
Po návratu jsme se všichni (až na Johnyho s Luckou, kteří byli po večeři a piv už měli ten večer několik, a na Kraťu, kterému se neudělalo dobře a simuloval horečku) odebrali na cestu do Chesterfield Pubu, kam nás za 50Dr všechny svezl taxík.
Pub patřil do komplexu poměrně luxusního hotelu, jehož celé jedno patro bylo vyhrazeno baru, do kterého jsme šli. Velmi působivý byl zejména bazén, který se vysloveně nabízel do něj skočit, ovšem za předpokladu, že by nás napadlo vzít si plavky.
Ještě působivější byl obsluhující barman, který ani náznakem nedal najevo, že by ho nějak zajímalo, kam si v šesti lidech sedneme. Po přeskupení několika křesel jsme se konečně vešli a objednali jsme si pintu piva za 50Dr. O pět minut později dorazila i skupina B v kompletní sestavě.
Po Chesterfield Pubu jsme měli ještě v plánu navštívit Samovar (poněkud nepřesná citace z průvodce: Putyka plná barových tanečnic, reprezentující pokleslou pijáckou kulturu v Maroku. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ SE NEDOPORUČUJE VSTUP ŽENÁM). Nakonec jsme ale od tohoto plánu upustili (zejména ženská část našeho kolektivu nebyla z návštěvy Samovaru příliš nadšena) a vrátili jsme se k našemu hotelu, abychom si tady dali večeři.
Cesta zpátky byla komplikovanější, jeli jsme v deseti lidech, čtyřmi malými taxíky podle počtu lidí 3, 3, 2, 2 (pozn. autora - taxíky v Marakeši se dělí podle velikosti na tři skupiny. První skupina jsou malé taxíky - většinou staré Fiaty Uno, nebo podobně malá auta. Berou maximálně 3 lidi, přestože by se do fiatu celkem bez problémů vlezli i 4. Druhou skupinou jsou Grand Taxi - mercedesy ze 70. a 80. let, pokud je akční taxikář, pobere až 6 pasažérů (dva sedí na sedadle spolujezdce, 4 sedí vzadu. Ten, který je na sedadlle spolujezdce blíž k řidiči většinou nemá příliš rád, pokud řidič řadí dvojku, nebo čtverku. Třetí a ne příliš často viděnou skupinou jsou Transporters - dodávky a mikrobusy s blíže nespecifikovaným počtem pasažérů - ještě jsme v tom nejeli).
S taxikáři jsme se dohodli na ceně 80Dr, 20 za každý taxík. Seděl jsem v taxíku s Bárou a Martinem a řidič nám začal vysvětlovat, že ostatní jedou ve dvou, takže to mají za 20, zatímco my jedeme ve třech, takže to bude za 30. Naznačili jsme mu, ať to ani nezkouší, že říkal 20 a basta. Po chvíli se řidič začal hlasitě smát a pak nás povýšil na berbery (pozn. překl - "Hey, you are berbers, like me!").
Taxiky nás vyhodily něco kolem deváté u velké mešity, kde zrovna končila bohoslužba. Před mešitou bylo v pravidelném rastru naskládáno asi 2000 lidí, každej měl před sebou kobereček a v neurčitých intervalech se celý dav sklonil a začal mlátit hlavou o zem (tuto akci bohužel fotil pouze Martin, jehož fotky nejsou k dispozici).
Když se pak všichni začali zvedat a balit koberečky, rozhodli jsme se, že je čas vypadnout a zdekovali jsme se na náměstí.
Jako první jsme nabrali v hotelu Kraťu a vydali jsme se vykešovat místní náměstí. Odlov kešky pak spočíval v tom, že si přesně v půl desáté sedneme na náměstí do Cafe De France a položíme si před sebe na stůl GPS. Obsluha podle toho pozná, že jsme geokačeři, zapíše nás, a my se můžeme zalogovat. Cafe De France jsme našli až napotřetí a s dvouminutovým zpožděním. To bylo stejně ale jedno, protože ať jsme obsluze vysvětlovali sebevíce, že si nechceme dát ani jídlo, ani pití, že pouze chceme, aby se o nás vědělo, až se budeme logovat, nesetkalo se to s pochopením. Proto jsme se před kavárnou pouze vyfotili, což by mělo pro úspěšné zalogování stačit. Po "neúspěšném" odlovu jsme se konečně rohodli, že se někde najíme. Jako jedna z variant se nabízela právě terasa Cafe De France, přišlo nám ale hloupé tam jít poté, co jsme asi stokrát odmítli nabídky číšníka, ať jdeme dovnitř.
Nakonec jsme zapadli na malou terasu nějaké italské restaurace. Po poledním úspěchu s Tajine jsem se rozhodl, že vyzkouším druhou marockou specialitu - Brochette. Podle průvodce by to měly být sice karbanátky, nakonec se z toho vyklubal kebab (nebo špíz, jak kdo chce), opečené maso napíchnuté na špejli a ochucené několika kilogramy kari.
Na večeři bylo třeba domluvit program pro další den - zejména, jestli je lepší půjčit si více malých aut, rozdělit se do skupinek a podle zájmu se rozjet na vše strany, nebo jestli si půjčit dodávku i s řidičem a vyjet někam v kompletní sestavě (nabízelo se jet na poušť na projížďku na velbloudech a cestou zpátky k místním vodopádům). Po několika desítkách mínut místy konstruktivní diskuse jsme se definitivně shodli na tom, že si půjčíme dodávku i s řidičem.
Po večeři jsme šli volat známému majiteli hotelu v Asní. Protože bylo kolem jedenácté, měl lehce rozespalý hlas, ale slíbil, že dodávku zařídí a že máme poslat vyjednavače zítra v 8 ráno do hotelu Ali.
Po tomto úspěchu jsme se konečně dostali k prohlídce nočního tržiště.
Kromě nekonečného množství stánků se na tržišti nachází taky "uzavřená" zóna obehnaná bílými stany, u jejíž vchodu je obrovská fotografie prezidenta. Usoudili jsme, že to bude nějaká VIP sekce pro místní obyvatele a že vevnitř bude pravděpodobně nehorázná žranice. Martin nás před přílišným nadšením varoval podobenstvím ze života, odehrávajícím se v jakési hospodě v Dolní Moravě - tehdy byl před hospodou nějaký bílý stan, kolem kterého byl hroznej nával a on se tam chtěl podívat - a když se tam konečně dostal, zjistil, že uprostřed stanu stojí fotbálek a nic dalšího zajímavého tam není (ačkoli pointa tohoto podobenství se čtenáři nemusí jevit jako zrovna vydařená, poučení z tohoto příběhu plynoucí je více, než jasné).
V čele s Vojtou jsme vešli do zóny bílých stanů a po několika sekundách jsme zjistili, že se opravdu nejedná o žádné VIP, ale pouze o marockou variantu naší vietnamské tržnice.
Vojtovi jsme dali druhý černý puntík (první byl za návštěvu nabíjecího centra, aníž bychom byli vybaveni jedinou nabíječkou).
Nalákány rafinovaným uspořádáním barevných pentliček, zamířily Jana s Evou do nitra jakési budovy, kde se začala prudce zvedat koncentrace stánků a zejména lidí, kteří něco nabízejí a jsou u toho hrozně otravní. Jana vstoupila do obchůdku s oblečením, kde se asi půl hodiny nechala obskakovat místním prodavačem a nakonec si stejně nic nekoupila. Eva si mezitím vybrala ve vedlejším stánku kožené pantofle, které s Kraťovou pomocí (a poté, co asi třikrát odešli z obchodu) dostala z asi 200 na 60 Dr.
Po této akci jsme se s Pavlem oddělili a taky se vydali nakupovat. U jednoho obchodu, kde jsme se chvíli zastavili, nás odchytil borec s tím, že pokud jsme si nevybrali tady, tak nám ukáže obchod, kde si určitě vybereme. Nechali jsme se zavést do asi čtyřpatrového obchodu (který byl pravděpodobně skladem pro ten předchozí stánek), kde nám dva arabové neustále vyjmenovávali věci, které si tam můžeme koupit. Výběr byl obrovský, ale nic z toho nebylo to "ono". Asi po deseti minutách už prodejci začínali chraptět od neustálého nabízení nových a nových věcí a mě začalo bolet za krkem od neustálého kroucení hlavou, což byl ideální moment, kdy odejít. Další naháněče do obchodů jsme od té doby ignorovali a zastavili se až u obchodu s olejovými lampičkami, kde jsme konečně koupili za 60Dr malou mosaznou lampičku (ačkoli původně stála 150 a už kolem stovky obchodník prohlásil, že níž už opravdu jít nemůže a jestli se mi to nelíbí, ať si to zkusím koupit někde levněji) a spokojeně jsme odešli na hotel. Tam jsme se o chvíli později sešli všichni a rozhodli jsme se udělat mejdlo ve střešní místnosti. To nám nakonec zatrhla Verča s tím, že Libourkovi je špatně a že máme vypadnout. Vypadli jsme tedy a mejdlo nechali na další den.
