Nepilog

Jak jsem již psal v úvodu celého vyprávění, v případě prologu je třeba zaujmout čtenáře natolik, aby celý příběh přečetl, jak my velcí spisovatelé říkáme, "jedním dechem".
V případě epilogu tato potřeba již nenastává a mnozí autoři pojmou epilog často tak, že si čtenář od příslušného autora už nikdy nic nepřečte.
Příjemnou vlastností epilogů pro autora pak bývá, že od něj čtenář nic moc nečeká, autor sem může napsat prakticky cokoli, aniž by se musel obávat, že čtenář knihu ihned po dočtení takové kapitoly odloží (je totiž téměř jisté, že čtenář knihu po dočtení epilogu odloží), takže epilogy bývají nenucené, odlehčené, někdy až abstraktní.

A pro toto všechno jsem se rozhodl, podobně jako u prologu, epilog nezařadit.

Proto mi tedy nezbývá než poděkovat všem vám za vaši výdrž a přislíbit, že pokud vám to ještě nestačilo, tak jak zase někam pojedeme, tak se o tom dozvíte.

Hoře zdar, Milan

Den #11

Ráno jsem vstával vyjímečně jako první, už kolem 9.30. Pražáci odešli asi hodinu před tím, aniž bychom si všimli, co udělali s polem lahví před svým stanem.

Protože jsem neměl co dělat, začal jsem vařit čaj. 

Slovo čaj je možná příliš nadnesený výraz pro těch pár mokrých pytlíků volně vsypaných u Pavla v batohu, ale podle barvy (při aplikaci několikanásobného množství pytlíků, než by se standardně použilo) by se to čajem nazvat dalo. Když bylo hotovo, ostatní se vyhrabali ze spacáku a rozpoutali jsme snídani. 

Jezero Calcescu za plného denního světla

Ranní čajový rituál..i tentokrát jsem podle všech čínských tradic
rozlil většinu všude kolem

Mezitím vysvitlo sluníčko a po předchozích pozitivních zkušenostech s místní stojatou vodou jsem se rozhodl vykoupat v jezeře. Helenka mě (po hlubokém dojmu, který v ní zanechal pohled na fotku od Lacul Mio) požádala, abych si tentokrát vzal něco na sebe, že by se ráda vyskytovala v okolí jednoho kilometru od jezera, aniž by při tom utrpěla doživotní psychickou újmu. Voda byla skvělá, Petr si v ní mezitím máchal nohy a nechal si je ožírat rybičkama, které tvořily kolem Petrových nohou početná hejna.

Petr si myje nohy

A to stejné, jen bez Petrových nohou

Ranní koupel a hygiena nohou (první já, druhé Petr)

Ukázalo se, že rybičky jsou velmi hladové, žravé a že by bylo lze je použít na mytí nádobí – pokud je dáte večer do špinavého kotlíku, máte ráno čisto.

Základní strategie odchytu byla velmi jednoduchá – ponořit do vody půllitrový hrnek, počkat, než tam naplave nějaká z mnoha ryb a hrnek prudce vytáhnout. Tato technika se bohužel příliš neosvědčila, takže napřesrok si budeme muset mýt nádobí zase sami. 

Když se Petr cítil dostatečně ožralý, sbalili jsme stany, nazuli se do polosuchých pohor (pozn. autora – teorie o optimistickém a pesimistickém pohledu, demonstrované na pohledu na poloplnou/poloprázdnou sklenici nechme stranou – tentokrát chci pouze demonstrovat a zdůraznit nedokončený proces sušení bot) a vyrazili jsme vzhůru dolů.

Sestupujeme od jezera

První překročení první řeky

Strom po invazi nasraných ptáků

Asi po deseti minutách jsme ztratili značku a začali se prodírat podezřele hustší a hustší kosodřevinou. Když kosodřevina zhoustla na neprostupnou mez, došli jsme k řece, která vytékala z jezera Calcescu. Z mapy jsme zjistili, že oficiální cesta by měla vést někudy kolem této řeky; po překročení zákeřného toku jsme narazili na značku. Cestou potkáváme lány ukázkových muchomůrek červených, stromy po náletu hejna nasraných datlů (pozn. překl. tvůrci populární hry Angry Birds se pravděpodobně inspirovali z podobného zážitku), Rumuny stanující pod horami kdesi u řeky a mávající na nás...až jsme došli na asfaltovou silnici, na které jsme začali stopovat do Petrosani. 

Jedna z mnoha ukázkových muchomůrek, které Petr fotil...
přišlo mi od věci dávat je sem všechny, na druhé straně
jedna muchomůrka vždycky potěší

Sestup lesem

Druhé překročení, pravděpodobně té stejné řeky...
situace, při které nezřídka zazní i nějaké to sprosté slovo

Helenka nemluví sprostě, takže udělala vše proto, aby nemusela
a pustila se kontaktního boje s živlem

Pavel tahá Helenku z vody

Už dole, jdeme po dlouhé době po rovině...
a abychom v tom nebyli sami, jde s námi asi půl kilometru i kráva,
která později mizí v lese za ostatními kravami

 Petr přišel s výpočtem, že samotná holka má 8x větší šanci stopnout auto, než samotný kluk, holka s klukem 3x větší a ze všeho nejhorší je, když stopují dva borci, nedejbože ještě s velkými batohy.

Protože Helča odmítla stopovat sama, nabízely se varianty, že by mohla stopovat se mnou, nebo s Petrem. 

Nakonec jsme obě varianty zkombinovali a stopovali jsme já s Petrem; podle všech předpokladů neúspěšně.

Asi 3 auta nám naznačila, že mají vzadu plno, jeden náklaďák ukázal, že bude za chvíli odbočovat a za chvíli odbočil do lesa. Jeden tranzit nám dokonce zastavil a když jsme řekli, že chceme do Petrosani, dozvěděli jsme se, že je to po silnici na opačnou stranu, než kudy jdeme. Protože Pavel s Helčou šli daleko před náma (aby nevytvářeli dojem, že kdo zastaví nám, bude muset nabrat i ty dva), sundal si Petr batoh, doběhl je a sdělil jim, co jsme se právě dozvěděli. 

Zkusili jsme tuto informaci ověřit u ostatních kolem postávajících Rumunů (bylo to zrovna vedle nějakého veřejného tábořiště) a dostali jsem celkem rozporuplné reakce, které v poměru 2:1 potvrzovaly naši teorii, že jdeme správně. Petr se rozhodl zdvojnásobit pravděpodobnost úspěchu, zanechal na místě svůj batoh a nás tři, a vydal se stopovat sólově.

My jsme si mezitím sedli pod strom, ztenčili naše zbylé zásoby čokoládových tyčinek a sázeli se, kdy Petr dojede. I tentokrát vyhrála Helča, která odhadovala ze všech nejpozdější čas. Opět to nebylo na základě racionálního výpočtu, ale na základě faktu, že do 30km vzdáleného Petrosani vedla tak příšerná silnice, že odsud nebylo možné dostat se k nám dřív jak za hodinu.

Vítězné foto, konečně v "civilním" (ačkoli to tak mnohdy nevypadá) oblečení
a připraveni na cestu domů

Petr přijel s tím, že cestou do Petrosani stopnul nějaké sběrače borůvek a jel na zadní sedačce vedle kádě plné borůvek, z nichž celou cestu užíral (na popud řidiče, který mu nabízel).

Vyjeli jsme na Petrosani a pochopili, co Petr myslel tím, že je tam opravdu špatná cesta. Poté, co jsme celou dobu stopovali na krásné nové asfaltce, která by předčila svoji kvalitou většinu našich silnic první třídy, se nám nechtělo věřit, že jen o deset kilometrů dál cesta skoro skončí a začne štěrkoviště místy přerušované asfaltem.

Rozhodli jsme při nejbližší příležitosti zastavit a dát si někde večeři – v Petrosani jsme nenašli žádnou vhodnou restauraci u cesty, takže jsme večeřeli pak až v jakémsi motelu před hranicema s Maďarskem v jakémsi "americkém motelu", který se vyznačoval zejména tím, že obsluhující majitel uměl docela dobře anglicky a když jsme po něm chtěli menu, dokázal nám vysvětlit, že nám menu k ničemu nebude, protože je psané pouze v rumunštině. Dali jsme si denní menu - telecí párky se šťouchanýma bramborama a odjeli jsme.

Petrosani je důlní město....

...a taky tak trošku vypadá

Protože jsem na cestě do Rumunska neprozíravě koupil pouze desetidenní dálniční známku, vyvstala nutnost koupit ještě jednu...A protože na hranicích (kde to bylo možné) nebrali karty (zato jsme si mohli vybrat, jestli zaplatíme Forintama, nebo LEI), rozhodli jsme se nakoupit na nejbližší benzince. Ta ovšem byla až na dálnici, takže jsme prvních 100km jeli nelegálně a pořád jsme se ohlíželi, jestli za náma nebliká něco modrého.

Až do příjezdu na benzinku naštěstí nic neblikalo.

Když jsem vyrazil na nákup známky a nějakého destilovaného kofeinového zla, které by mě udrželo při životě až do ČR, narazil jsem za pokladnou na jakéhosi šíleného polyglota, který mi směsí angličtiny, němčiny a maďarštiny vysvětlil, že pokud potřebuju dálniční známku, musím si asi deset minut počkat, že jim zrovna teď nefunguje terminál.

Vyšel jsem ven za ostatníma, na parkovišti u benzinky pospávala spousta šoférů, někteří si zrovna začali stavět stany. Doufal jsem jen, že nečekají, podobně jako my, na zprovoznění terminálu, a začal jsem přemýšlet, jak hluboko v kufru je náš stan.

Naštěstí táborníci čekali na něco jiného a po deseti minutách jsem dostal dálniční známku; když jsem na pult přinesl litrovou flašku čehosi s kofeinem, dostal jsem ještě jednu se slovy, že druhá je zdarma, že dnes na to mají akci (pozn. překl. nebo alespoň tak jsem to pochopil – ukázalo se totiž, že se nejedná o polyglota, ale o člověka, který umí pouze  maďarsky a německy a zpočátku řekl slovo Sorry, což ve mě nabudilo dojem angličtiny... Díky této skutečnosi jsem byl nucen komunikovat německy, což mi dělalo značné problémy).

Cesta Maďarskem pak proběhla bez problémů, pouze někde kolem Budapesti jsem nějak špatně sjel z dálnice, což nám umožnilo noční prohlídku centra Budapesti. Vzbudil jsem Petra, aby mě navigoval, ten se podíval na mapu, řekl ať jedu pořád rovně a až narazím na silnici M0, ať po ní jedu, a usnul.

Protože jsem podezřele dlouho jel rovně, aniž bych narazil na silnici M0, vzbudil jsem ho znovu a po půl hodině jsme se dostali zpět na dálnici směr Slovensko.

Další cesta už byla pouze příšerně zdlouhavá a kolem šesté hodiny ranní jsme se dostali konečně do Brna, kde jsme Helču vysadili na Zvonařce přesně na místě, kde jsme ji na začátku vyzvedli (pozn. autora - abych uspokojil potřeby těch, kteří to očekávali...a kolem sedmé jsme konečně usnuli:)

Den #10

Ráno vstáváme velmi postupně, v rozmezí asi 1,5 hodiny. U snídaně, ani při ranním koupání v jezeře (tentokrát bez přítomnosti vlezlých fotografů) se nestalo nic zvláštního. Protože se nám (a zejména mě) nechtělo přes suťovou hradbu zpět na značenou cestu, vybrali jsme si pohledem nejkratší trasu od našeho stanu na nejnižší místo hřebenu nad námi. Když jsme vyráželi, začalo kapat. Ve třetině našeho neznačeného výstupu začalo pršet. Ve dvou třetinách začalo pravidelně a často hřmít. Když jsme došli na hřeben, začaly padat kroupy. Z toho jsme si vzali jednoznačné poučení pro příště – NEZKRACUJTE CHODNÍKY.

Ready to go

Jsme nahoře, pohled na naše tábořiště v době, kdy zrovna na chvíli ustává déšť

Krupobití vydrželo ještě asi 10 minut, potom plynule přešlo v mohutný déšť. Po dalších 10 minutách přešel mohutný déšť v o něco slabší mohutný déšť a my jsme se rozhodli, než dál sedět na šutru v pláštěnce, radši vyrazíme směrem na 2 hodiny vzdálené jezero Calcescu. Pršelo celou cestu. Na jakési bezejmenné hoře jsme si spočítali, že bouřka je od nás asi kilometr a za stálého hromobití jsme svižně sešli do bezejmenného sedla, kde jsme se usadili na úbočí na šutry velmi příhodně tam rozmístěné, dali si batohy mezi nohy, přes sebe pláštěnky, a přečkávali bouřku. Bylo prakticky bezvětří, přečkávali jsme dlouho. Mezitím jsme přemýšleli nad smyslem života, co vlastně lidi táhne na hory, a že by lidstvo dosáhlo mnohem vyššího stupně pokroku, kdyby nedělalo blbosti a nelezlo na hory, když tam nemusí. Jako jedinou výhodu naší přítomnosti zde jsme objevili fakt, že díky tomu, že jsme zde, můžeme urychleně sestoupit do údolí a do civilizace, kde 

a) neprší, 

b) pokud prší, je možné vlézt někam pod střechu.

Když jsme si říkali, že bychom se příště, až nás napadne podobná blbost jako lozit na hory, mohli alespoň podívat na předpověď počasí, vzpomněli jsme si, že jsme se na předpověď dívali v Hunedoaře, den před odjezdem na hory a vzali si další poučení pro příště – Nikdy se nevysmívejte předpovědi počasí, zejména ne tehdy, pokud spíte v hotelu a neprší na vás.

Vysmívaná předpověď počasí

Asi po půl hodině se zlehka začala trhat mlha, takže jsme spolehli na to, že bouřka se zachová podobně (také se začně zlehka trhat) a vyrazili jsme. Náš trest za ranní krácení chodníku asi po 20 minutách skončil a udělalo se sucho.

Hledáme nejvhodnější sestup k jezeru

...a dělá se sucho

Vylezli jsme na vrchol jakési nejmenované (nepopsané) hory, z jejíhož sedla pak vedl sestup k jezeru Calcescu. Sestoupili jsme, u jezera jsme potkali dva české stany s českou posádkou (byly to úplně jiné stany a úplně jiná posádka, než předchozí den).

Posádka dvou stanů, po levé straně už nachystané dřevo

 Protože nám došel už skoro všechen koňak a Helča byla se slivovicí taky na štíru, začali jsme sondovat.

Vzhledem k tomu, že cestují teprve druhý den (jak jsme se dozvěděli jako první informaci) by nemuseli mít ještě všechno vypité. Na přímou otázku na toto téma jsme dostali přímou odpověď na stejné téma, ze které vyplynulo, že mají ssebou spoustu slivovice.

Parkujeme u jezera

Rozhodli jsme se napravit včerejší neúspěch a znovu rozdělat oheň – u takového ohně by se mohla sejít spousta lidí z okolních stanů i s patřičnou kontribucí do nápojového lístku.

Pavel s Helenkou postavili stan a my s Petrem jsme se ujali práce pro opravdové chlapy – vyrazili jsme na dřevo s předsevzetím, že tentokrát nebudeme brát nic, co je přirostlé a zelené. 

Procházeli jsme hustou kosodřevinou, míjejíce hromádky rozkládajícího se toaletního papíru, který ležel nad něčím, o čem se zde nebudu rozepisovat. 

Prakticky přímo úměrně platilo, že čím více bylo v dané lokalitě nasráno, tím méně tam bylo suchého dřeva (pozn. autora -  evidentně lidé postižení těmito nízkými potřebami měli touhu toto postižení napravit něčím ušlechtilým, jako že když už mají cestu, tak ssebou zpět vezmou alespoň nějaké dřevo na oheň).

..jezero z dálky...

...jezero z blízka...

Zanořili jsme se tedy v kosodřevině do takové hloubky, kam by nikdo, kdo má v ruce toaletní papír (a nebojí se ho použít), nestihl doběhnout. S touto strategií jsme měli gigantický úspěch a po dvou iteracích jsme měli dostatek mokrého (celý den pršelo) suchého dřeva na celý večer.

Pavel s Helenkou mezitím postavili stan pevný jako hrad, symbol lidského snažení i lidské sebedestrukce.

Pražáci, vida naši snahu o rozpoutání večerního ohně, nám nabídli pevný podpalovač. Díky němu nemusíme dnes používat vařič a vida jejich zájem o oheň očekáváme, že si k nám přisednou. 

Nestalo se tak.

...Helča v šerosvitu...

...a ještě jednou

Vaříme pro změnu bramborovou kaši se sojovým masem. 

Sušíme boty a ponožky, oheň opravdu hoří. Místy hoří tak, že spaluje ponožky a vložky z bot, rozložené kolem. Zasmrděla guma a ukázalo se, že Pavlovi hoří podrážka, naštěstí u bot, které se (ještě před touto událostí) rozhodl vyhodit a koupit si nové.

Bylo mi řečeno, abych učinil nějaký nenucený, nonšalantní postoj..
učinil jsem tak

Nemaje sandálů, a sušíce jedinou obuv u ohniště, mám dostatečnou výmluvu, proč nepomáhat s vařením, nošením ingrediencí, a vůbec proč nevstávat z místa, kde se tak skvěle leželo. 

Helča nese ze stanu čokoládu. Považoval jsem za neslušné poslat ji ještě zpět pro zbytek slivovice, pouze jsem se jí nenápadně optal, že pokud by byl někdo vyslověně ochoten zajít do stanu, jestli by mu byla schopna popsat, kde v batohu má slivovici uloženu . 

Vysvětlila mi to a žádám Pavla, jestli by byl ochoten zajít do stanu pro slivovici, že nemám boty.

Při čištění zubů nabíráme vodu z jezera, abychom měli v noci co pít. A protože po vložení dezinfekce bylo možné pít vodu až po půl hodině, převalujeme se po tuto dobu ve stanu a těšíme se na okamžik, kdy otevřeme flašku a začne nezřízené mejdlo.

už nám to hoří

Pražáci vedle nás mají před stanem vyskládaných několik flašek s vodou; jedna z pracovních verzí byla jim jednu flašku sebrat a začít party ihned. Rozjela se diskuse na téma výhod a nevýhod tohoto řešení, jejímž nejsilnějším argumentem nakonec bylo, že od Pražáků člověk nikdy neví co čekat, že voda nemusí být ani dezinfikovaná a že ji tam mají beztak proto, aby si s ní ráno umyli nohy.

Pavel, který si doteď čistil zuby se vrací do stanu s objevem, že před vedlejším stanem leží 5 nevyužitých flašek a pokud bychom chtěli začátek party trošku urychlit, mohl by nějakou vzít.

K jeho úžasu jsme mu jednohlasně vysvětlili, že sousední stan je plný fandů do mytí nohou a že vodu tam mají pro tento účel. Pavel se dál raději na nic neptal a lehl si k nám do stanu.

Petr s Helčou provádějí celkovou úsuchu

Po nějaké době se ozval známý hluboký hlas „Tak vás tedy vítám na dnešní party“, otevřel jsem flašku a dal ji kolovat. Party netrvala dlouho, flaška oběhla jedno kolo a vrátila se. Pavel se ještě mimo pořadí napil a podal mi flašku zpět. Byv dostatečně napit, odkládám lahev na její původní místo za Pavlovou hlavou. 

Čeho jsem si nevšiml bylo, že Pavel má v ruce víčko. Pavel si zase nevšiml, že nepiju, a lahev odkládám. 

Ozval se zvuk, jako když z poloprázdné PET flašky vytéká voda na něčí spacák. Proběhla rychlá operace na vysušení bratrova spacáku; nebylo příliš co sušit, protože většinu vody nasáklo oblečení (které měl Pavel pod spacákem jako polštář), a Pavlova karimatka.

Se slovy, že je zvyklý na spaní venku za deště pak odmítl moji provinilou nabídku na zapůjčení mé karimatky a šli jsme spát.

Den #9

Díky našim bohatým zkušenostem s větrem a deštěm, a díky našim drakonickým opatřením (kromě zdvojnásobení počtu kotvících provázků a zdvojnásobením jejich tloušťky jsme nejvíce namáhané provázky kotvili rovnou hluboko zaraženou turistickou holí, místo klasického kolíku), které jsme na jejich základě zavedli, se nám podařilo noční bouřku překonat relativně beze ztrát. 

Sušíme věci po deštivé noci... je jich několikanásobně méně, než
co jsme sušili u jezera Bucura

Naladěni ranním počasím jsme shledali, že je tu krásně a mohli bychom si pobyt na horách ještě o den prodloužit tím, že půjdeme pomalu a rozdělíme si tak jeden úsek na dva dny. Jediná nevýhoda tohoto plánu spočívala v tom, že jsme na pro tuto verzi neměli dimenzované jídlo a jednu večeři budeme muset řešit pomocí polévky, chleba a salámu.

Helenka vzala několik šátečků a vyrazila k jezeru s tím, že ji tam vždy cos popohání, a že tady nic, nic jí po chuti.

My zatím snídáme zbytek sojového masa od večeře, zanechávajíc přitom na místě sojové kosti pro kolem jdoucí ovčácké psy. Mezitím přichází Helenka a k jezeru odchází Petr (pozn. autora – zatímco důvod Helčiny návštěvy byl celkem klasický, Petr žádné šátečky neměl, proto mě napadla jedna z mnoha parodií na nejmenovanou báseň K.J. Erbena, kde se v jedné sloce píše “Půjdu matičko k jezeru, pořádně se tam vyseru”. Na skutečný důvod jsem se raději neptal, faktem je, že Petr po návratu od jezera vypadal až podezřele spokojeně).

Helenka po návratu od jezera snídá zbytek sojového masa...

...který dojíždí a vylizuje kotlík

Protože Petr přišel až po předchozí fotce, sojové maso na něj nezbylo

Netěšíme se na výstup zpět na původní pozici v sedle pod Carjou, kolem poledne se ale začínáme sbírat a vyrážíme.

Nabíráme vodu před výstupem do sedla pod Carjou

Cestu nám zpříjemňuje spousta borůvek, rozmístěná všude kolem cesty a odvádějící pozornost od značky. Díky tomu se po čase nacházíme zcela mimo značenou cestu a musíme se kus vracet, hledajíce značku.

Po výstupu do sedla jsme pak rozbalili mimořádně majestátní zevl, který nám vydžel asi 40 minut (dařilo se nám zevlovat v souladu s nově vymyšleným plánem, tedy “nespěchat”). Vydržel by i déle, kdyby nezačalo kapat. Vyrazili jsme směrem na Varful Carja. Tam začíná pršet ještě více a nasazujeme pláštěnky.

Jak už to bývá, v okamžiku, kdy jsme byli všichni oblečení a zapnutí, přestává pršet. 

Výstup na Carju

Je hnusně

Nějaký bivak pod Carjou, toho času zamčený, takže se fotíme pouze zvenku

Protože je nám jasné, že kdybychom teď začali sundávat batohy, soukat se z pláštěnek, které následně usušíme a zabalíme, ihned poté, co bychom si nasadili batohy, by začalo pršet. 

Necháváme si pláštěnky a pokračujeme dál po traverzu na vrchol Mare Parangui, nejvyšší vrchol nejen Parangu, ale i široko daleko (2518m). 

Společné vrcholové foto na Mare Parangul

Helča se státní vlajkou

Pokus o synchronizované postoje

Odtud sestupujeme do sedla po (tradičně) klouzavých kamenech asi o 300m níž. Je 18 hodin. Pod námi jsou 3 jezera, ke kterým jsme dnes chtěli dojít, ale podobně (a ještě o něco více) jako včera k nim vede prudký 200m sestup.

Přidat popisek

Sestupujeme.

Šutr porostlý mechem

U jezera táboří dva pražáci + jeden stan nezjištěné národnosti. Pražáci nám nabízí, že si můžeme postavit stan na malém kamenitém plácku vedle nich. Ještě neviděli náš stan, který by se nevešel ani na středně velký plácek libovolného povrchu. Jejich nabídku tedy odmítáme a pokračujeme po obvodu jezera, kde jsme našli krásný, prostorný, travnatý plácek velikosti tenisového kurtu. Jeho nevýhodou je, že je od nás oddělen suťovým polem, ve kterém jsou hluboké průrvy a pokud někdo uklouzne na šutru, sjede alespoň metr dolů mezi ostatní kameny. Uklouzl jsem na šutru a sjel jsem právě o metr dolů, mezi další kameny; naštěstí bez větších následků pro nohy.

Suťoviště, oddělující Pražáky od našeho skvělého plácku

Náš skvělý plácek, ze všech stran oddělený suťoviskem

Na plácku je postavené ohniště, jehož jedinou nevýhodou je, že v dané výškové hladině (+- 100m) a v okruhu půl kilometru není ani náznak nějakého dřeva.

Vyprazdňuju batoh a vyrážíme s Petrem do jiného správního celku a jiné výškové hladiny nějaké dřevo sehnat. Nalézáme několik shluků kosodřeviny, mezi nimiž Peťan objevil krásnou suchou větev; bohužel měla asi 10cm na délku a 2cm v průměru.

Nalézám tedy krásnou suchou, asi 3m dlouhou a 8cm tlustou větev, kterou tahám ze země.

Bohužel se ihned po vytržení a odlomení ukazuje, že není zdaleka tak suchá jako ta, kterou objevil Petr…zkušený botanik by ji mohl dokonce označit za čerstvou a ještě před chvílí živou. Protože to ale byla jediná větev, kterou jsme měli (kosodřevinu pravděpodobně chodil někdo pravidelně zalívat, protože široko daleko nebyl ani náznak suché větve), olámali jsme z ní jehličí, které jsme narvali do batohu, samotnou větev jsme pak rozlomili v půli a vítězným pochodem, nesouc každý jednu polovinu větve, jsme vyrazili zpět ke stanu.

Příprava ohniště a první technologická varianta

Vybrali jsme co nejmenší klacíky, Petr vysypal veškeré zásoby použitých papírových kapesníků a rozdělali jsme oheň. Kapesníky moc dlouho nehořely, větvičky pak nechytly vůbec. Po několika dalších pokusech jsme se rozhodli pro radikální řešení – vyházeli jsme doutnající papírové kapesníky a ohněm dosud nedotčené větvičky, vrátili jsme větvičky do ohniště, přidali jsme pro jistotu nějaké silnější, a celou sadu zalili půl deci benzinu. Mělo to úspěch, oheň zahořel, jako kdyby nehořelo dřevo, ale benzin. Když benzin vyhořel, oheň zhasl a větvičky stále nejevily známky toho, že by alespoň na chvíli chytly.

Třetí technologická varianta – strčit do ohniště hořák benzinového vařiče (pro implementaci této varianty si ohniště vyžádalo jisté stavební úpravy), na to naskládat větve libovolné velikosti a nechat vařič 10 minut hořet, už se ujala lépe.

I po vytažení vařiče zůstalo v ohništi dostatek žhavého uhlí, aby vytvořil základ pro oheň – bohužel plameny se objevovaly pouze sporadicky a to ještě jen tehdy, pokud do ohně někdo alespoň minutu foukal.

Po podrobné analýze příčin našeho neúspěchu jsme přišli na to, že problém bude v tom, že netopíme suchým dřevem, ale živou borovicí, která je navíc po dnešku ještě slušně zmoklá.

....a třetí technologická verze

Poslední pokus (vycházející ze stejné technologie) pak spočíval v tom, že jsme navršili na hořák vařiče hromadu veškerého jehličí a na to jsme naházeli polámané velké dřevo  (pozn. autora – je až neuvěřitelné, jak elastická může být živá borová větev; mojí pákovou metodou – zapřít větev mezi dva půltunové šutry, opřít se a zlomit – se mi podařilo jakž takž nalámat první ze dvou velkých větví, které jsme měli. Při lámání té druhé jsem odvalil jeden z balvanů podobně, jako by to udělal Archimedes, kdyby mu někdo dal pevný bod).

Tato metoda se velmi ujala a ukázala se jako nejlepší. Jehličí bylo opravdu spousta a než prodoutnalo, zabralo to dobrou půlhodinku, takže po tuto dobu jsme měli “dobrý” pocit z ohně. Ukázalo se, že jehličí nemá tu správnou výhřevnost, aby za půl hodiny vysušilo 8cm tlustou syrovou větev. Asi po hodině rozfoukávání a kouře jsme se rozhodli nechat zbylé dřevo budoucím generacím, vyházeli jsme ho z ohniště a šli jsme spát. 

Západ slunce nad jezerem

Tentýž západ téhož slunce nad týmž jezerem, jen trošku jinak

Totéž jezero pod tímž západem téhož slunce, tentokrát v HDR

Pavel provedl druhý pokus o spaní pod hvězdnou oblohou, tentokrát mnohem úspěšnější; Ve stanu bylo o to více místa, místo pohádky na dobrou noc nám Helenka povyprávěla stručný obsah posledního filmu který viděla a společnými silami jsme k příběhu domysleli pohádkové okolnosti tak, aby celý děj splňoval kriteria pohádky (kriterium “na dobrou noc” bylo splněno už časem, kdy byl příběh vyprávěn).

Kolem páté hodiny ranní jsme ve stanu opět přivítali Pavla.