čtvrtek 28. srpna 2008

Intermezzo II

Omlouvám se za zpožděný příspěvek, nestíhám.
Zato jsem udělal novou změnu - pokud podržíte chvíli myš nad náhledem obrázku, objeví se vám žlutá bublina s popisem fotky. To mi umožňuje přidávat sem fotky ještě nesmyslnější a ještě méně související s okolním textem.
Doufám, že se vám nová feature bude líbit, a že další příspěvky budou včas

Den #8 - Viseu

Znovu servírka – Cesta dodávkou – Věnceslava – Výhoda zastávek – Falešný Gambrinus – Zatopený vlak – Pravoslavný playback – Obtížný tisk – Viziova-Einstein-Zuntychova puzzle – Konec ve wassru

Kolem desáté se probouzíme. Vládne všeobecná pasivní nálada, nikomu se nechce nic dělat, natož nedejbože vstávat, nebo někam vyrazit. Po bohaté snídani se Jeník s Petrou odhodlali a vydali se jako první do Borsy shánět mapu. My ostatní v klidu dojídáme, dopíjíme a pomalu se pouštíme do balení. Přeléváme pravý rumunský šnaps ze skleněných flašek do plastových, Vajclova pálenka se do PETky nevešla všechna, tak nabízí zbytek k dopití. Shledali jsme, že propálit si žaludek po ránu není o nic příjemnější, než si ho propálit kdykoli jindy (pozn. autora: což je samo o sobě nepříjemné). Mimo to jsme také vyjádřili jistou nedůvěru k tekutinám, které se stejně dobře jako na pití (v tomto případě lépe) dají použít v těžkém průmyslu či v zemědělství, a slušně jsme Vajclovu nabídku odmítli. Ten měl na věc evidentně shodný názor a zbytek lihu jsme nalili na cestu a zapálili, abychom zjistili jeho výhřevnost a případné využití v extrémních podmínkách. S asi půlhodinovým rozdílem od Jeníka s Petrou se taky zvedáme k odchodu.
V Borse to po ránu vypadá stejně jako navečer, s jedním rozdílem – je neděle a obyvatelé se hodili do gala. Tradiční kroje velmi výrazně kontrastují s výdobytky moderní doby – mobilními telefony, drahými auty, slunečníky Coca Cola a dalšími věcmi, vedle kterých by jste (aniž by jste sami věděli proč) nečekali babičku v šátku, šněrovačce a široké sukni (to všechno bohatě opentlené a v národních barvách).

asdfasd

Protože nám slečna servírka předchozí den slíbila, že nám to dneska ukáže, šli jsme se na to podívat. Podle očekávání, už to před námi ukázala Honzovi, takže jsme si jen objednali nápoj dle chuti a čekali na Honzu s Petrou, než přijdou s mapou. Přišli bez mapy, zato s informací, že obchod s mapami je (podle očekávání) v neděli zavřený a v papírnictví mají všechno možné, jen ne mapy.
Plánujeme stažení mapy z internetu; vyrážím do internetové klubovny zjistit, zda se v ní nalézá tiskárna. Majitel umí trošku anglicky a když vyslovuji slovo „printer“, ukazuje mi veškeré vybavení klubovny, jen ne tiskárnu. Poté, co jsem mu pantomimicky vysvětlil, že se ho neptám ani na webkameru ani na jezdící židle, se na mě nechápavě podíval a naznačil mi, že tady je internetová studovna a ne žádné copy-centrum (pozn. překladatele: jak jsem již naznačil, jeho angličtina nebyla zrovna nejlepší, takže jeho sdělení mohlo stejně dobře znamenat „Ten žlutý ptakopysk není můj a opravdu netuším, kde se tady vzal“). Vzal jsem to na vědomí a s nepořízenou odešel (protože jsem po cestě nenarazil na ptakopyska jakékoli barvy, byl můj původní výklad s copy-centrem pravděpodobně správný).
Dohodli jsme se, že Borsa už nám nemá co nabídnout a že jak jen to bude možné (tj. poté, co dopijeme), vyrazíme do asi 30 km vzdáleného města Viseu, kde nastoupíme na parní úzkorozchodný dřevařský vláček, který nás vyveze do hor. Slečny se ještě ptáme, kde je tady autobusová zastávka, jak často tady autobusy jezdí a jestli je možné dostat se do Viseu případně i nějak jinak, když autobusy skoro nejezdí.
Vyrážíme na zastávku, kde potvrzujeme, že autobus skoro nejezdí. Z předchozích dní máme zkušenosti s tím, že pokud dostatečně dlouho postáváte s batohem u silnice, začne vám někdo nabízet odvoz svým autem. Zkoušíme to i teď, ale bez většího úspěchu. Opodál stojí bílá dodávka, Jeník se razí zeptat, jestli by nás nevzali. Čekáme na náměstí a když ho vidíme utíkat směrem k nám, vyhodnocujeme to jako že by nás vzali. Jeník nám podává zprávu o tom co vyjednal, že nás rádi vezmou, bude to stát 2 LEI na osobu, a že si máme naskočit. Naskakujeme do dodávky, já s Petrem sedíme vepředu.

V dodávce nejsme zdaleka sami, za námi přistupuje dalších asi 10 lidí. Libour mezi nimi poznává i svoji známou (říkejme jí pro jednoduchost Věnceslava) z předchozího večera a rychle navádí Honzu, aby si mu sedl na klín dřív, než to udělá ona. Tím se prozradil, Věnka si ho všimla a celou cestu ho něžně sváděla.



Oproti tomu, vepředu se nic nedělo. Pouze, když jsem se chtěl připoutat a začal jsem se rozhlížet po pásu, řidič mi velmi vražedným pohledem dal najevo, že pás nefunguje (pozn. překladatele: vražedné pohledy jsou dostatečně mezinárodní na to, aby byly dezinterpretovány). Podobnými pohledy mi také naznačoval, že naše skupina ještě nezaplatila 18 LEI (zatímco ostatní přistoupivší platili ihned). Dal jsem mu 20 a 2 LEI nazpět jsem už nikdy neviděl.
Rumunská hromadná doprava je řešena velmi zajímavě. Oficiálních autobusů jezdí velmi málo, zato mají jednoznačně definovanou dobu a místo odjezdu, dobu a místo příjezdu, a cenu jízdenky. Protože je Rumunů ale o něco více, než oficiálních autobusů, je hromadná doprava posílena o soukromníky s dodávkami. Tyto lze zastavit různě, zejména pak významným postáváním u silnice; pokud se vejdete, nastoupíte; pokud se nevejdete, řidič většinou ani nezastaví. Dodávky někdy mají vyvěšený ceník vzdáleností a pokud chcete jet někam, kam dodávka normálně nejezdí, bude to hodně drahé. Proti tomu cestování dodávkou vychází poměrně levně, v přepočtu asi 1 Kč/km. Všechny dodávky potom mají prasklé přední sklo, nasrané řidiče, kteří neumí anglicky a nákladový prostor plný mačkajících se lidí. Hlavní výhodou tohoto systému jsou pak malé doby čekání a jistota, že pokud netrváte na jízdním řádu, dostanete se v kteroukoli denní dobu odkudkoli kamkoli – a všechno, co pro to musíte udělat, je významně postávat u silnice.
Dojeli jsme na nějakou benzinku asi v půli cesty, kde si všichni vystoupili. Protože jsme měli zaplaceno až do Viseu, seděli jsme dál. Řidič chvíli seděl s námi, pak vystoupil a vrátil se za tři minuty s člověkem, který byl zajímavý pouze tím, že uměl anglicky. Následně nám slušně vysvětlil, že dál nepojedeme a vyjádřil podiv nad tím, že jsme to nepochopili z toho, že všichni vystoupili. Chtěl jsem mu naznačit, že máme zaplaceno až do Viseu a aby panu řidiči laskavě vysvětlil, že nevystoupíme dřív, než v cílové stanici. Než jsem to stačil udělat, byl jsem zastaven Jeníkem, který prohlásil, že domluva s řidičem zdaleka nebyla tak jednoznačná, jak si myslím, a že je tu i možnost, že řidič nás nechce natáhnout, ale že si prostě jen nerozuměli. Anglický pán nás dále seznámil s faktem, že pokud si významně stoupneme k silnici, vedoucí kolem benzinky, zastaví nám hned další dodávka, která jede asi 10 minut po nás. Akceptovali jsme to a šli si stoupnout na silnici.


Ukázala se nevýhoda absence vymezených zastávek... Na autobusové zastávce si z pozice prvního přítomného můžete stoupnout až k silnici, a tím si zajistit také první místo v autobuse. Pokud zastávka neexistuje, stoupne si dříve příchozí skupinka až těsně k silnici, aby si zajistila první pozici i v autobuse. Druhá skupinka, o jakkoli dlouhou dobu opožděná, nemá problém zajistit si první místo tím, že se postaví kousek před první skupinku, čímž obsadí celou dodávku a první skupinka utře.
A protože toto byl náš případ a druhá skupinka se vytvořila prakticky ihned poté, co skoro plná dodávka odvezla předchozí druhou skupinku, několik dodávek nám takto ujelo. Zastavil nám až oficiální autobus, který byl dostatečně velký na to, aby pojmul obě skupinky a za další 3LEI jsme se dostali až do Viseu.



Ve Viseu jsme se rozdělili na dvě skupinky. Na skupinku nakupující, která měla za úkol sehnat mapu Maramureše a na skupinku akční, která držela pozice v místní hospodě a s nasazením života hlídala batohy. A protože se ve skupině A jen tak něčeho nebojíme, vytvořili jsme základ akční skupinky, ke kterému se přidal Vajcl s Ondrou. Dali jsme si hrdinné pivo a dostali jsme cosi, co mělo na sobě napsané Gambrinus, ale Gambrinus to nebyl. Po čase se vrací vítězně z pole i skupinka nakupující, s dobrým pořízením (pozn. autora: Pojem dobré pořízení je subjektivní; bohužel neexistuje soutěž o mapu s nejmenším měřítkem. S naší novou mapou bychom ji s přehledem vyhráli a nechali bychom daleko za sebou i atlas hvězdné oblohy).



Kromě mapy nese Jeník taky informaci o tom, že dřevařský vláček je zaplavený a proto nejezdí. Protože vykešovat Rumunsko je jednou z našich priorit, nespokojili jsme se s touto strohou informací a navrhli krizový plán – těch pár desítek kilometrů dojdeme pěšky a zas tak dlouho tím neztratíme. Plán se pěkně ujal a po krátké době už šlapeme směrem na nádraží. Po cestě hledáme místo, kde bychom se dostali na internet a vytiskli nějakou použitelnou mapu.
Takové místo nacházíme a dělíme se opět na skupiny: akční, která šla stahovat a tisknout mapu; neutrální, která nešla nikam a postávala u zábradlí před vchodem do klubovny; holky, které prohlásily, že jdou napřed na nádraží, a odešly. Akční skupině tisk trvá dlouho, protože se jí nedaří nainstalovat žádný grafický program, který by umožňoval oříznutí a změnu velikosti obrázku tak, aby šel vytisknout na papír A4. Neutrální skupina si zpestřuje čekání návštěvou pravoslavného kostela, z kterého se ozývá mohutný sborový zpěv liturgických písní. Když jsme vešli dovnitř, postávalo kolem zdí (pravoslavné kostely nemají lavičky a stojí se podél zdí) několik málo lidí a přestože byl slyšet hrdinský sbor, nikdo kolem viditelně nezpíval. Nabýváme dojmu, že veškerá hudba je z playbacku a po chvíli odcházíme znovu zevlovat ke vchodu do internetové klubovny.

Po chvíli potkáváme starší německý pár, který se nás (naštěstí anglicky) ptá jestli nevíme, kde tady jezdí ten dřevorubecký vláček. Řekli jsme jim co víme, popovídali jsme si o tom, jak je tu všude krásná příroda a po výměně zdvořilostních pochval země těch druhých (tedy Německa a ČR) se s námi Němci rozloučili přáním „No bubbles“ (pozn. překladatele: nevím, kolik z vás jste už někdy při anglické konverzaci použili slovo „puchýř“; já ještě ani jednou a německý pár slovo „blister“ evidentně také neměl v povědomí). Čekáme dlouho, tak jdu vystřídat Peťana v pokusech o tisk mapy. Po další půl hodině se mi to plus mínus daří, venkovní skupinka mezitím potkává dva Čechy, od kterých získáváme informace, jak to vypadá na Maramureši. Dále se dozvídáme, že cestují převážně pěšky a stopem už asi tři měsíce a sem že se dostali přes Ukrajinu. S neskrývaným nadšením si od nás vzali některé naše mapy, které jsme už nepotřebovali s tím, že takhle kvalitní mapy už dlouho neměli (pozn. autora: my jsme dlouho už neměli tak špatné mapy – jednalo se o mapy vytištěné někdy i černobíle a vždycky v hodně špatném rozlišení).


Konečně máme vytisknuté mapy a po vzoru třetí skupinky vykračujeme směr nádraží. Holky potkáváme v půli cesty, protože nám z nádraží šly naproti. Cestou nám povídaly o úžasných zážitcích z nádraží; o tom, jak se kolem nich seskupilo snad 20 lidí (všichni, co tam byli), aby si mezi sebou vzájemně přeložili to, co chtějí holkám sdělit.
Albert Einstein napsal kdysi hádanku, o níž prohlásil, že ji správně dovede vyřešit pouze 2% lidí. Zakládá se na 4 pravidlech
1. Je 5 domů v 5 rozdílných barvách.
2. V každém domě žije osoba rozdílné národnosti.
3. Těchto 5 obyvatel pije svůj nápoj, kouří svoje cigarety a chová zvířata.
4. Nikdo nepije to co ostatní, nekouří co ostatní a nechová to co ostatní.
a pokračuje 15ti radami, které člověka dovedou k poznání všech vlastností jednotlivých osob.
Holky nás včas nepřipravily na to, že pokud nechceme vypadat jako ignoranti, tak bychom si měli vzít tužku a papír. Zjednoduším (a pravděpodobně trošku zkreslím) informace, které jsme si měli z jejich řeči odnést.

1. Pán, ve svetru, co je hrozně ochotný, nám nabízel, že můžeme přespat u něho na zahradě. Bohužel neumí žádný jazyk, takže nám to musela přeložit nějaká ženská v zelené sukni, která mluvila německy

2. Další pán v modrých montérkách, který kouřil cigaretu nám do angličtiny přeložil, že jiný, hrozně ochotný pán, který umí pouze ukrajinsky a pije whisky, by nás pustil na nádraží, kde bychom si mohli ofotit mapu Maramureše.

3. Pán v modrých montérkách z předchozího axiomu je také velmi ochotný, nekouří, zato nám prozradil, že ten vláček ještě hodně dlouho nepojede a doporučil nám přespat u paní v oranžové halence, která je ještě ochotnější, než pán ve svetru z prvního axiomu

Axiomy 4 až 10 byly podobného rázu a nebyly podané takto uceleně, ale ve formě plynulé a velmi dlouhé řeči. Proto se dalo i očekávat to, co následovalo (pozn. autora: Dnes už třetí věc, co se dala čekat; vědět, co bude následovat byla proti včerejšku celkem vítaná změna)
Došli jsme až ke skupince lidí postávající kolem plotu. Ti nám říkali, že nemá cenu dál pokračovat, že se nikam nedostaneme. Dáváme s Jeníkem dohromady téměř plynule německy mluvící dvojici a oslovujeme člověka, o kterém jsme si jisti, že nás pustí na nádraží ofotit si mapu. Byl to německy mluvící pán v modrých montérkách a béžovým svetrem, kouřící cigaretu. Pán je velmi ochotný a na naši otázku s nádražím nám kyne, abychom šli za ním. Bohužel nás nevede k nádraží, ale k sobě domů. Znovu mu německy opakujeme, že chceme na nádraží ofotit si mapu, pán vypadá, že to velmi dobře chápe. Ptáme se, jestli má tedy tutéž mapu doma, pán s úsměvem odpovídá, že má doma všechno, na co jsme se právě ptali. Bereme foťáky a následujeme ho. Projdeme domem až na zahradu, kde se pán široce a pyšně rozmáchne a ukazujíce svoji krásnou zahradu nám vysvětluje, že za nocleh nebude chtít moc peněz. Vysvětlujeme mu, že nocovat nepotřebujeme, zato potřebujeme mapu. Poté, co jsme projevili nezájem o nocleh, se pán přestal rozmachovat a vyšli jsme opět ven. Jeník vynadal Petře, že nám poskytla špatné informace, Petra nechápala, jak jsme mohli poplést axiomy 4 a 7 (což byl důvod našeho omylu) a my jsme se vydali aspoň na nádraží nafotit mapu.
Na nádraží byl mladý nekuřák v modrých montérkách, který ve chvíli, kdy nás viděl, zabouchnul bránu. Snažili jsme se mu vysvětlit, že si jen chceme nafotit mapu, protože jsme se domnívali, že tento pán mluví anglicky (podle axiomu 3). Pán nám jedním zvukem (který ani zdaleka nepřipomínal angličtinu) naznačil, že kdyby nám chtěl otevřít, tak nám nemusel zabuchovat před nosem, a odešel. Jeník opět vynadal Petře, která si tentokrát komentáře o axiomech odpustila (pozn. autora: odpustila si je i předtím; dokonce se domnívám, že slovo „axiom“ jsem v této souvislosti použil poprvé až já, v tomto dokumentu).



Pokračovali jsme dál po kolejích, míjejíce skupinky lidí, které na nás lákaly k noclehu u nich na zahradě a opakující naprosto nesmyslně slova Disaster a Katastroffe. Asi po půl hodině míjíme hospůdku, před kterou stojí obtloustlý pop a snaží se nás oslovit. Na moji otázku, zda mluví anglicky, nebo německy, odpovídá školní angličtinou „No, I don`t speak english, I speak french“. Protože Petra někdy předtím povídala něco, z čeho jsem pochopil, že by mohla trošku francouzsky umět, rozhodli jsme se na ni počkat. Když přišla, naznačila, že francouzsky (až na slova „Paris“, „Chardonnay“ a „Camembert“) příliš neumí, a další rozhovor s popem probíhal ve znamení gestikulace. Pop nakonec dal k dobru podivný (leč slovansky znějící) jazyk, díky kterému jsme pochopili, že asi po třech stech metrech koleje končí a cesta je podemletá. Doslova potom říkal „Dojdete do wassru, dojdete do wassru“ a když jsme nejevili zájem se otočit a vyrazit zpět, rozloučil se s námi požehnáním a energickým „Ahoj!“ (pozn. překladatele: Za daných okolností jsme nechtěli ani vědět, jestli německy znějící slovo „wasser“ pochází opravdu z němčiny, nebo jestli se náhodou nejedná o nějaký anatomický pojem).
Po několika stech metrech opravdu cesta končila ve vodě, koleje byly zpřetrhané a zprohýbané, most byl stržený a nám se už nechtělo dál. Rozhodli jsme se to pro dnešek zabalit s tím, že zítra se rozhodneme, jestli má vůbec cenu pokračovat takovýmto terénem a jestli nepopojedeme na jiné, sušší hory.



Těšíme se na brynzu, které jsme si včera pro tento účel koupili půl kila. Brynza bohužel náročný přesun v horku nepřežila, takže provádíme hod brynzou. Cesta vypadala velmi neprůchodně, proto nás o to více překvapily skupinky lidí, procházející kolem nás a mizící kdesi ve vodě. Když jsme potkali matku s dítětem v opačném směru, byli jsme už o průchodnosti cesty pevně přesvědčeni.

pondělí 25. srpna 2008

Den #7 - Setkání

Štastné shledání – Obchod s hráběmi – Slečna servírka – Pravá rumunská pálenka – Krokové napětí – Noc u vysílačů


Po předchozím náročném dni si dopřáváme dlouhého spánku a vstáváme kolem jedenácté. Je neuvěřitelné, kolik lidí má potřebu v sobotu před polednem chodit po cestě, která nikam nevede, je vysoko a ještě člověk musí přelézt čtyři ohrady, aby se na ni vůbec dostal. Přestože se nikdo z nich nepohyboval nadzvukovou rychlostí, byli jsme rádi, že spíme ve stanu a ne venku. Celkem rychle se nám daří sbalit a odejít na snídani do města. Cestou zjišťujeme, jak byla myšlena ta cesta k vysílačům, a že není potřeba nic přelézat, jen stačí na křižovatce zmíněné v předchozím dni odbočit doprava, místo doleva.



V supermarketu si nakupujeme bohatou snídani a zatímco Pavel s Libourem čekají u batohů, vyrážíme s Petrem vyměnit do banky další peníze, a podívat se, jestli se nám v sobotu ráno nepodaří sehnat mapu Maramureše. Peníze úspěšně měníme (později jsme se dozvěděli, že EUR/LEI má asi o třetinu lepší kurs, než CZK/LEI – a protože měníme za koruny, vychází nás LEI za 9Kč místo 6,3Kč). Když hledáme turistické centrum, vidíme v dálce dvojici, která se nápadně podobá Jeníkovi s Jankou. Po bližším prozkoumání zjišťujeme, že podoba je až neuvěřitelná, a že pravděpodobnost podobné situace je velmi malá (pravděpodobnost, že by se skupina B dostala do Borsy takovou rychlostí je ale podstatně menší).
Zjišťujeme, že skupina B dorazila před chvílí, že sedí nedaleko podniku, ve kterém jsme si dávali poslední pivo a domlouváme se, kde se sejdeme. O deset minut později jsme zase kompletní, jíme právě koupenou snídani a přesouváme se do restaurace, z níž nás předchozí večer vyhodili, protože „už bylo pěkně pozdě“. Dáváme si tady pivo, učím skupinu B, jak objednat 4 piva. Pětičlenná skupina B to velmi ocenila a objednává si lahvové rumunské pivo. Zkušeně objednávám pivo pro naši skupinu a Libour neodmyslitelně dodává „but from fuzz“. Dostáváme dánské točené pivo a skupina B se ptá na jídlo. Protože restaurace je pizzerie a většinu jídelníčku tvoří právě pizzy, v souladu s předchozími zkušenostmi se rychle dekujeme do restaurace o patro níž přes ulici. Tady sice nemají točené pivo, zato menu mají bohatší, obsluha je velmi příjemná, a ke všemu umí plynule anglicky.
Usadili jsme se do boxu, slečna servírka nám ochotně přinesla chybějící stůl, židle (box byl veliký, ale nás bylo víc a Vajcl se hrozně roztahoval v rohu) a pivo. Skupina B nám povyprávěla, že předchozí den šli až do 21 hodin, že dnes ráno vstávali v 6 a pak hodně rychle utíkali na vlak, který jim nakonec stejně ujel. Poté se rozdělili na dvě skupinky, které se nezávisle na sobě dostaly stopem až do Borsy. Po cestě potkali benzinku, na které se jim nepodařilo koupit mapu. Skupina B filipiku na téma, že v celé Borse není jediný obchod s hráběmi (pozn. autora: je pravda, že vedle vlkodlaků, bahnitých uliček, ostnatých drátů a nadzvukových nemluvňat byl obchod s hráběmi posledním chybějícím kamínkem do mozaiky naprosté absurdity).



Z hospody si děláme základnu, ze které podnikáme výpady do města. Potřebujeme koupit mapu, benzin do vařiče a Libour s Petrem potřebují na internet. Internetová provozovna byla přímo naproti hospodě, já s Pavlem takové štěstí nemáme a jdeme pro benzin asi 2km po silnici. Snažíme se čepovat benzin nenápadně, u posledního stojanu, aby nebylo poznat, že čepujeme do plastových flašek. Vedle nás přijíždí džíp, vystupuje řidič s dvěma dvojlitrovýma flaškama, a shání se po obsluze, která by mu dala trychtýř, aby necabral. Od obsluhy dostává trychtýř pro tento účel patrně speciálně připravený. Na pokladně se snažím zjistit, jestli se dá v sobotu odpoledne někde v Borse koupit mapa Maramureše, slečna prodavačka mi nabízí automapu Rumunska, automapu Evropy a turistickou mapu transilvánie, což zdvořile odmítám. Cestou zpět zkoušíme štěstí ještě ve smíšeném zboží (vypadající spíš na trafiku), tam se mi ale pětičlennému osazenstvu nedaří vysvětlit, co vlastně chci. Pavel si vzpomněl na slovo „Harta Turistica“ a obsluha naznačuje, že tady mají všechno, ale Hartu určitě ne. Cestou nalézáme dokonce i chybějící obchod s hráběmi (pozn. autora: Pokud za normálních okolností potkáte železářství, které má ve výloze vystavené právě jedny hrábě a nic jiného, přejdete ho bez povšimnutí. Vzhledem k nepravděpodobnosti vzniklé situace jsme ale v tu chvíli už jen čekali, kdy z nebe začnou padat žáby a někde nad námi se převrhne čtyřset galonový kotel s vanilkovým pudingem). Dále jsme měli cestou možnost vysledovat činnost místního recyklačního střediska. To sestávalo ze dvou rumunů, valníku se šrotem a z dvacetikilové palice, kterou zrovna ze všech sil jeden rumun mlátil do starého patnáctipalcového monitoru.
Protože jsem hned první den (při hektickém dvojminutovém přestupu do vlaku s hustým průvodčím) zapomněl ve vlaku blok s propiskou a celou dobu jsem psal na druhou stranu vytištěných map vypůjčenou propiskou, rozhodl jsem se si psací potřeby dokoupit. Kdybych potřeboval hrábě, motorku, batoh, ovci, nebo heroin, bylo by to podstatně jednodušší. Po několika obchodech, kde mi nabízeli pouze výše zmiňované komodity jsem naději na pohodlnou dokumentaci vzdal a vrátili jsme se zpět na základnu, kde si skupina B mezitím objednala typicky rumunské jídlo. To sestávalo z kukuřičné kaše se smetanou, popř. s kuřecím masem. Podle všeho to bylo velmi dobré, my jsme zůstali u plánu z předchozího dne a objednali jsme si čtvrtkilový Cotlet de porc con cartofli prajiti (aneb vepřový kotlet s hranolkama, jak jsme správně odhadli).
Dáváme si další a další piva, rozjíždí se diskuse na všemožná témata, Jeník usíná na stole (přesněji na Petřině rameni), Vajcl měl včera k večeři kus-kus, servírka šplhá po vedlejším boxu, aby dosáhla až na kraj stolu a přes okraj kóje podává komusi jídlo se slovy „excuse me“, Janka se dusí pivem, Ondra se snaží objednat si pivo Ciuc (pozn. autora: to by nebylo tak absurdní, kdyby se to nevyslovovalo [Ču:c] a servírka byla schopna akceptovat jakoukoli jinou výslovnost...za daných okolností jí to Ondra pomocí různých variací slova Ciuc říkal asi desetkrát) a čtyřset galonová nádrž pudingu se už nad námi podivně naklání.

Seznamujeme se se slečnou, dozvídáme se, že její sestra žila 6 let v Klatovech, že je studentka, a že tady je na brigádě. Ptáme se jí, kde se tady dá sehnat nějaká mapa a dostali jsme nabídku, že nám to zítra ukáže (pozn. překladatele: anglické „I will show it“ je to stejně dvojsmyslné jako v češtině). Nabídku jsme s radostí přijali (i kdyby nám ukázala jen obchod s mapami, tak by to byl taky přínos). Říkáme si, že by nebylo špatné, kdyby se s námi slečna vyfotila, ale nemůžeme najít dobrovolníka, který by jí to navrhl. Nakonec se situace řeší sama s příchodem slečny s mobilem a otázkou, jestli si nás může vyfotit. Souhlasíme, a slečna začíná hledat vhodnou polohu, odkud bychom byli nejlépe vidět. Za nejlepší místo zvolila mrazák, a se slovy „excuse me“ se na něj začala drápat. Poté, co si nás vyfotila, jsme ji požádali o totéž, pustili mezi sebe a udělali si společnou fotku.




Kolem deváté se zvedáme, že půjdeme pomalu spát. Slečny se ptáme, jestli neví o nějakém pěkném místě v okolí, kde by se dalo dobře přespat. Vychází s námi před hospodu a ukazuje nám cestu k nějakému levnému penzionu. Vysvětlujeme, že preferujeme spíš nějaké místo na stan; tyto znalosti bohužel slečna neměla. Vacl strká hlavu do bankomatu, čímž surrealismus dnešního dne nabírá vrcholu.


Cestou jdeme nakoupit do supermarketu zásoby na další týden. Libour čeká venku u batohů, zatímco ostatní jdou nakupovat. Vajcl se rozhodl dovézt něco domů, a nechal si od prodavačky doporučit nějakou typickou rumunskou pálenku. Paní ho neomylně vede k regálu s alkoholem, kde vytahuje lahev s jakýmsi rumunským nápisem a číslem 87%. Abychom i my donesli domů něco rumunského a současně se nenechali zahanbit, bereme do košíku (tentokrát bez doporučení) lahev s nápisem 96% (v popiskách bylo napsané, že pálenka uvnitř má MINIMÁLNĚ 96%).



Když jsme se vrátili, kolem Liboura se zrovna točila nějaká starší paní, která (kromě toho, že měla tři řady zubů), chtěla po Libourovi, aby ji políbil a vůbec věci, které Libourovi evidentně nepřišly jako dobrý nápad (pozn. autora: Už v cestopisech jsme četli, že mladé krásné Rumunky odchytávají české turisty, aby si je vzali a odvezli do ČR; cestopisci buď záměrně lžou, aby naštvali budoucí návštěvníky, nebo měli zrovna štěstí na mladou a krásnou rumunku)

Jdeme tentokrát správnou cestou na vysílače, skupina B se neustále vyptává, kdy už tam budeme. Po půl hodině dorazíme na místo, ochutnáváme obě pravé rumunské pálenky. Spíme přímo pod jedním z vysílačů, Jeník řeší, co se stane, pokud přijde bouřka. S Libourem se hádají, co to je vlastně krokové napětí, jak souvisí s vysílačem nad námi a kdo z nich měl na střední škole lepší známku z fyziky. Já s Petrem řešíme podstatně exaktnější problém o minimálním počtu odkrytých čísel v Sudoku pro jednoznačné řešení. Není s podivem, že po celodenním sezení v hospodě (a zejména po konzumaci malého doušku pravé rumunské pálenky) jsme nebyli schopni vyřešit ani problém s krokovým napětím (Libour s Jeníkem si už nepamatovali, co že to z té fyziky měli), ani problém Sudoku (problém pro plochu 9x9 s originálními pravidly nepřipadal v úvahu, takže jsme postupně zjednodušili problém pro plochu 2x2... Po chvíli jsme zjistili, že pro plochu této velikosti nelze aplikovat pravidla Sudoku a řešení jsme odsunuli na ráno, kdy se nám experimentálně podařilo dobrat se konečně výsledku).

středa 20. srpna 2008

Den #6 - Rozdělení

Rozdělujeme se – Výstup na nejvyšší horu Rodny – Hrdinský sestup do údolí – Borsa – Noc u vysílače – Nadzvukový vlkodlak




Ráno jsme vstali tradičně kolem deváté. Po snídani jsem se rozhodl následovat vzoru otužilců ze skupiny B a odhodlal se k omočení v nehlubokém jezírku vytvořeném na potoce, který protékal pod naším tábořištěm. Jak se ukázalo, potok nebyl o nic teplejší, než minulé jezírko a ponoření celou plochou těla vyžadovalo jistou dávku úsilí. Vajcl mi naštěstí poradil revoluční metodu, která umožňovala ponoření celého člověka v minimálním čase a za 4 sekundy jsem byl plně uspokojen koupelí a vrátil jsem se zpět vypít kotlík horkého čaje, který ostatní mezitím uvařili.


Domlouváme se skupinou B poslední detaily naší a jejich cesty, zejména pak podmínky setkání v Borse. My jsme měli vystoupit na nejvyšší horu Pietrosul a z ní potom provést sestup do údolí, zatímco ostatní si na Pietrosul zaběhnou pouze bez batohu (které nechají dole kdesi v kosodřevině), vrátí se a budou pokračovat dále po hřebeni Rodny až do sedla Sacel, a po sestupu dojet stopem do Borsy.
Skupina B vyráží napřed, my se po půl hodině zvedáme a vyrážíme také. Cesta na Pietrosul nebyla příliš náročná, pouze v bezprostřední blízkosti hory se šlo vysoko nahoru, hluboko dolů a potom na finální výstup (vysoký) na samotný Pietrosul. Cestou potkáváme dva Čechy, kteří se nás ptají, zda jsme ta „pomalejší skupina“, o které mluvili naši kolegové, kteří jsou necelou hodinu před námi. Vyptáváme se, co ještě o nás říkali naši kolegové necelou hodinu před námi, dozvídáme se zajímavé věci a plánujeme shození skupiny B z Pietrosulu, pokud je tam ještě zastihneme.



Výše jmenované jsme na vrcholu nezastihli, pouze jsme se potkali v půlce cesty na vrchol. Dozvídáme se, že na vrcholu byli necelou hodinu před tím, než tam budeme my, že skupině Čechů o nás nic neříkali (nebo alespoň nic, co by zasluhovalo shození z 2303 metrů) a že bez batohů se jim jde výborně. Loučíme se přáním šťastné cesty a pozdravem (který jsme cestou zaslechli) „mějte se krásný výhled“ a stoupáme dále na vrchol. U rozcestníku necháváme batohy a posledních 70 výškových metrů jdeme nalehko.
Nahoře byl krásný výhled do údolí Borsy a na celou Rodnu vůbec. Jedinou nevýhodou byla bývalá meteorologická stanice, která už patrně několik desetiletí slouží jako veřejný záchod a která poněkud kazila zdejší vysokohorské ovzduší. Po klasických vrcholových procedurách (obsahujících zejména vyfocení s vlajkou, vyfocení bez vlajky, vyfocení s ušima a pití whisky, či nápoje dle vlastního výběru, se srovnatelným obsahem alkoholu). Koukáme, že Borsa je celkem hluboko pod námi, zato ve třetině cesty stojí dům, který svojí architekturou nápadně připomíná hostinec. Také jsme si vyhlédli skvělé místo na spaní na kopečku nad Borsou, na kterém stály tři vysílače.
Po několika minutách, zmoženi místní atmosférou, se vydáváme zpět k batohům.



Po krátké pauze, vyplněné dalším pitím whisky, se odhodláváme k hrdinnému sestupu. Asi 500 výškových metrů vedla cesta po úzkých serpentinách až k jezírku, za kterým byla hospoda. Cestou potkáváme skupinu nadšenců, která, nedbaje pokročilého času, vystupuje na vrchol. Jednoho vystupujícího zastavuji a ptám se, zda ten domeček tam dole je opravdu hospoda. Kolega horal byl velice stručný. Jediné slovo, které jsem z něho dostal bylo „No“. Informační hodnota jeho sdělení však byla pro naše účely dostačující a zvolnili jsme krok. Po čtyřiceti minutách jsme došli až k jezírku a po dalších dvaceti k domnělé hospodě. Jak se ukazuje, dům je meteorologická stanice, která ovšem, na rozdíl od té na Pietrosulu, byla používána v souladu s jejím původním účelem.



Od stanice vedla široká traktor road, po které občas projela terénní čtyřkolka. Cesta se pomalu zužuje a strmí (pozn. autora: nevím jistě, zda slovo „strmí“ opravdu vyjadřuje to, co chci vyjádřit, tedy „stává se strmou“, ale z nějakého důvodu mi toto slovo připadne nejvýstižnější pro činnost, kterou cesta dělala poté, co se zúžila) a nabývá formátu říčního koryta po povodni. O to více nás překvapuje, když zrovna v místě, které by těžko projel i tank, potkáváme zaparkovaný pick-up Dacia. Když jsme vyloučili možnosti, jako spuštění vrtulníkem, teleportaci, nebo sestavení auta přímo na tomto místě (člověk, který sestaví auto na neprůjezdné cestě uprostřed hory by musel být ještě drsnější, než býval jeho kolega Noe) a shledali jsme, že auto muselo až do tohoto místa dojet po vlastní ose, získáváme ke značce Dacia značný respekt.
Při sestupu se extrémně projevuje velikost mých pohor, které jsou o číslo menší, než bych potřeboval a o dvě čísla menší, než bych chtěl. Cesta jde pomalu, ale jistě, Libour s Petrem si ji krátí spásáním veškerých borůvek, které se vyskytovaly kolem cesty. Na borůvky nemám ani pomyšlení a jsem rád, že žiju. Po několika stech výškových metrech se konečně dostáváme do pásu zelených kopců plných krav, ovcí, dřevěných domků a vůbec věcí, které by člověk na každém správném zeleném kopci očekával. V těchto místech sestupujeme z modré značky (opět neúmyslně) a místo po cestě se vydáváme k Borse cestičkami mezi ohradami pastvin, potočními koryty a cestami, které připomínaly tankodrom v rekonstrukci.



Kolem deváté večerní hodiny se konečně dostáváme k prvním zděným domům a potkáváme první lidi, kteří nemají v ruce kosu, ani nevedou zrovna krávu z pastvy. Typický obyvatel Borsy (nebo alespoň jejího předměstí směrem k Pietrosulu) má v ruce místo kosy volant svého nového Audi, je italské národnosti a v době kdy ho potkáte, zajíždí zrovna do garáže o velikosti fotbalového hřiště. Na garáži je pak patrné, že ještě není dostavěná, domu vedle ní chybí schody, v bazénu není voda a vůbec, že páni stavaři zde ještě nedokončili vše, co měli namalováno.
Po deseti minutách se dostáváme na asfaltovou silnici (pozn. autora: fakt, že je silnice asfaltová, člověk neocení do té doby, dokud nebydlí v dvaceti tisícovém městě, kterým prochází pouze jedna asfaltová silnice; všechny ostatní cesty byly buď štěrkované, nebo úplně nezpevněné), po které se dostáváme na náměstí. Cestou potkáváme několik tisíc policajtů, kteří zrovna chytali nezodpovědné řidiče a motorkáře, kteří si užívali konečně asfalt a prasili to městem, jak zákon káže.



Z bankomatu vybíráme své první rumunské peníze, které následně jdeme zhodnotit do místní pizzerie. Slečna servírka je velice příjemná, bohužel neumí ani slovo anglicky, takže bohužel neocenila Libourovu frázi „Four beers, but from the fuzz“, naopak na Liboura nechápavě zírala. Libour se proto rozhodl k nonverbální komunikaci, zavedl slečnu k pípě a za pomoci zvuků čepovaného piva (sestávajících převážně ze šumění) a čtyř zvedlých prstů jí vysvětlil, o co že nám to vlastně jde. Čtyři piva mizí po pěti minutách, další kolo objednávám já, tentokrát pseudorumunskou frází „Quattro bere“ (pozn. autora: tehdy jsem byl přesvědčen o naprosté jazykové správnosti svého sdělení a vážně jsem uvažoval o myšlence rozvinout kolem sebe českou vlajku, aby si mě někdo nespletl s rodilým rumunem). Servírka to správně pochopila a donesla další 4 piva. Protože jsme se už dlouho těšili na teplé jídlo, sestávající nejlépe z půlky prasete a hory bramborové kaše, rozhodli jsme se požádat o menu. Menu byla samá pizza, takže jsme si na prase museli nechat zajít chuť. Hlad však vyhrál, a objednali jsme si pizzu. Povzbuzen předchozím úspěchem s pivem jsem se objednávání ujal já, a po několika málo pohybech prstem po menu a několika rumunských slovech jsme objednali dvě pizzy.
Jídlo, které jsme dostali pizzu nepřipomínalo ani vizuálně, ani chuťově, leč byl hlad a v danou chvíli jsme uvítali cokoli, co bylo buď teplé, nebo ledově vychlazené. Kolem desáté večerní nás servírka přiměla k zaplacení. V tu chvíli se projevil můj nerumunský původ, protože jsem dlouho hledal 5 LEI bankovku, kterou by rodilý rumun poznal na první pohled. Vyrazili jsme do města najít další podnik, který by tou dobou byl ještě otevřený.



Zastavili jsme se u výlohy s nápisem „Welcome“ s tím, že v tomto podniku by mohli umět anglicky. Anglicky uměli, zato nám oznámili, že mají zavřeno a na otázku, zda se v Borse nachází touhle dobou otevřený podnik. nám obsluha odpověděla, že neexistuje, a na vysvětlenou s úsměvem dodala „it is pretty late“.
Protože nás toto sdělení příliš nespokojilo, rozhodli jsme se na tuto informaci zeptat místní mládeže, která nejen že ví, kde najít vhodný podnik, ale také bude pravděpodobně umět anglicky. Trefili jsme se napoprvé, a o pět minut později jsme už seděli v podniku nedaleko od předchozí restaurace. Dáváme si pivo a po jeho konzumaci odcházíme na předem vyhlédnuté místo u vysílačů.

Cesta nebyla jednoduchá. První důvod byla celková únava a neochota rozsezené skupiny zvednout se ze židle, opět nazout pohory a jít někam do kopce. Ukazují se rozdíly mezi ptačí a žabí perspektivou. Vyhlédnout si krásné místo z hory (jejíž vrchol se nalézá v pohodlné výšce 1,6 km nad Borsou), byl úkol nad míru jednoduchý. Úkol druhý, najít cestu k tomuto místu v tmavých a bahnitých uličkách usínajícího města, byl o poznání obtížnější. Měli jsme pouze řádovou představu o směru a vzdálenosti vysílačů, takže jsme zvolili taktiku cesty „po hlavní asfaltové silnici kam až to půjde, někde odbočit doleva, a pak to krosnout“. Tento způsob napoprvé nepřinesl ovoce; první ulička končila asi po půl kilometru. Druhá končila křižovatkou, na které jsme se (jak se později ukázalo, naprosto chybně) vydali doleva. Další postup vyjádřím pouze pomocí klíčových slov: hluboké bahno, nasranej pes, několik nasraných psů, rozestavěný barák, ohrada, ostnatý drát, další ohrada, poslední ohrada. Při překonávání Ostnatého drátu si Pavel rozpáral svůj oblíbený šátek, který měl pověšený na batohu. Po překonání Poslední ohrady se dostáváme na cestu, která po kilometru (a značném převýšení) opravdu končila u trojice vysílačů.

Daří se nám najít použitelné místo na spaní a roztahujeme stan. V dálce se ozývají zvuky kombinující štěkot, křik asi 6,5 měsíčního dítěte, chrochtání, a proudového letadla. Znepokojující je zejména rychlost, s jakou zdroj tohoto zvuku měnil svoji pozici (to by nám nemuselo zase tak vadit, kdyby se ta pozice neustále nepřibližovala). Dohodli jsme se, že pokud se v lese nepohybuje prasopes v nadzvukové stíhačce s malým dítětem coby kopilotem, musí se v lese pohybovat nadzvukový vlkodlak. Tato teorie se až na jeden detail ukázala správnou; po několika minutách Libour, který byl otočený směrem k cestě, prohlásil, že kolem něj právě prošlo cosi bílého, chlupatého, a nevydávalo to kolem sebe žádné zvuky. Upravili jsme teorii nadzvukového vlkodlaka na nezvučného vlkodlaka. Libour prohlásil, že mu klidně nemusíme věřit, že viděl co viděl,že mu můžeme z vysoka políbit ***CENSORED***, a odešel spát.
Protože většina turistických průvodců nedoporučuje zdržovat se na volném prostranství v době, kdy se na tom stejném volném prostranství pohybují nadzvuková zvířata (pro vlkodlaky a jiné likantropy to platí dvojnásob) a protože jsme byli už unavení, následovali jsme asi po půl hodině Libourova příkladu a usnuli spánkem spravedlivých.