neděle 23. listopadu 2008

London #6 - Odjezd

Minulou noc bylo potřeba ještě vyřešit jeden problém. Ten spočíval ve zpoplatněném vjezdu do centra Londýna (asi 8 liber) ve všední dny a v parkování, které bylo před hostelem zakázáno v době od 7 do 21 hodin.
První problém nebyl pouze o penězích, ale také o tom, najít někde kolem půlnoci nějaké místo, kde by se dala koupit registrační známka a v kombinaci se zákazem parkování se nabízelo řešení, které by se dalo přirovnat k plácačce na mouchy použité ve chvíli, kdy se v rozsahu její akční plochy vyskytuje více much najednou.
Prakticky to spočívalo v tom, že se sebereme a půjdeme auta přeparkovat asi o 2km dál, mimo centrum Londýna.
Nakonec jsme to neuskutečnili, protože fakt, že budeme ráno muset jít se všemi zavazadly 2 kilometry k autu (tedy i o to dříve vstávat) a ještě v noci bychom se měli sebrat a někam odjet, byl velice pádným argumentem.
A protože nebylo moc na výběr, zvolili jsme postup, jehož podstatou bylo vstát a odjet z centra Londýna dříve, než začne platit zákaz parkování a začnou vybírat mýto. Blanka jediná byla proti této variantě, ale její argument, že opustíme-li hotel před 7 hodinou ranní, přijdeme o snídani se nesetkal s velkým úspěchem a Blanka byla odbyta prostým konstatováním, že holt zamáčkneme slzu a budeme si muset koupit cestou nějaké normální jídlo.

Přesně v 6.00 GMT zvonil budík, v 6.06 GMT někdo přehnaně aktivní rozsvítil světlo a něco po půl sedmé GMT jsme už seděli v autě směrem na letiště Stansted.



Libourovi s Petrem ze včerejška zůstala téměř plná flaška Root Beer (pozn. autora: ne, opravdu se nejedná o žádný druh piva; chuťově by se to dalo nejlépe vystihnout asi jako směs coly, čistidla na WC a dezinfekce..Když jsem to kdysi v Americe ochutnal poprvé, měl jsem zkažený celý den. Jsem proto rád, že i dnes jsem měl možnost začít den touto neopakovatelnou chutí), která nám pěkně zpříjemnila ráno.
Směr z centra nebyl sice poznamenán ranní dopravní špičkou tolik, jako směr do centra, i tak ale bylo lze bez nadsázky hovořit o dlouhé a jen pomalu a ztěžka se pohybující frontě.
V jednu chvíli jsme zjistili, že jedeme špatně a že by bylo vhodné se otočit a odbočit jinam. To bohužel nebylo prakticky možné (i kdybychom byli schopni se otočit a dojet na původní místo z opačného směru, tento manévr by pravděpodobně zabral několik hodin (přestože jsme si chybného odbočení všimli asi metr za kýženou křižovatkou), zůstali jsme proto v původním směru doufaje, že se na letiště nakonec nějak dostaneme.
Se třemi zastávkami na jídlo (jednou v obchodě, kde si nikdo nic nekoupil, jednou v obchodě, kde si někteří koupili jídlo a jednou v McDonaldovi, kde si ti, kteří si nekoupili jídlo v druhém obchodě, koupili burger) jsme se dostali konečně jakž takž (Libour, který navigoval, to trošku nesebekriticky označil za "nejlepší trasu, kterou jsme mohli jet") do směru na letiště a zanedlouho i na rychlostní silnici, kde už to celkem jelo.

Protože jsme dostali na letišti auta s prázdnou nádrží, očekávalo se od nás, že je ve stejném stavu i vrátíme. Za tímto účelem jsme se rozhodli za žádnou cenu nenalít do auta ani kapku benzinu a přestože vzdálenost do cíle byla místy (podle GPS) vyšší, než dojezdnost (podle palubního počítače), nějak na letiště dojet. To se nám také podařilo, ačkoli ručička palivoměru se pohybovala tak nízko, že nebyla skoro ani vidět a palubní počítač nebyl schopen přítomnost benzinu ani detekovat. Člověk, který auto přebíral zkontroloval stav benzinu a po krátkém zalapání po dechu se ujistil, že jsme auto dostali opravdu s prázdnou nádrží. Když zjistil, že ano, vzájemně jsme si poděkovali a odebrali se do letištní haly, čekat na skupinu B.


Protože skupina B nepřicházela a do odletu jsme měli ještě 4 hodiny, rozhodli jsme se zjistit, zda kolem letiště nejsou nějaké kešky. Když jsme z placeného (našli jsme po kapsách ještě nějaké drobné) internetu zjistili, že tomu tak není, začali jsme aspoň hledat místo se zásuvkou (ve které bychom si rádi nabili notebooky), kde by se dalo aspoň na chvíli sednout.



A protože všechny sedačky v letištní hale byly obsazené, zaujaly nás dveře s cedulkou "Letištní kaple" (pozn. překl. v originále "Chapel" :).
Protože nikdo z nás netušil, že na letištích jsou kaple, rozhodli jsme se potvrdit si hypotézu, že kombinace člověka, který ví o kapli AND je věřící AND má náhlou potřebu se zrovna teď pomodlit AND nebojí se, že tam bude plno a někoho vyruší z modlitby AND kapli na letišti považuje za docela dobrý nápad, je velice nepravděpodobná a že v kapli pravděpodobně nikdo nebude.
Naše teorie se potvrdila a dokonce převýšila naše očekávání. V kapli nejen, že nikdo nebyl, ale byla to malá útulná místnost, disponující dvěma zásuvkami a pěti velmi pohodlnými křesly (byli jsme 4).
Kaple byla multináboženská, kromě několika výtisků Bible se na stolečku válelo podstatně více knih Koránu, Tóry a ještě čehosi, z čeho nešlo poznat co to je, protože to bylo celé napsané nějakýma klikihákama (podle vzhledu těch klikiháků to byl pravděpodobně Korán v originále). Na zdi potom visely nějaké neutrální obrázky a značka, ukazující směr k Mecce.
Když jsme se chystali k zapojení napájení do notebooků, přišla do kaple i nějaká mladá paní a začala si prohlížet výzdobu (pravděpodobně byla ve stejné situaci jako my, ale když viděla v kapli 4 zbožné lidi oddávající se modlitbě, přišlo jí blbé si tam jen dát nabíjet počítač a alespoň předstírala zájem o obrazy na zdech. Nenápadně jsme schovali nabíječku a ještě nenápadněji jsme se zdekovali.
Skupina B přijela asi hodinu po nás. Bohužel se jim nepodařilo zachovat se stejně ekonomicky, jako my, a vrátili auto s asi čtvrtinou nádrže. Letištní kaplí pak byli neméně nadšeni.
Čekání na letadlo jsme si krátili různě, mimo jiné vymýšlením toho, co na letišti provést.
Petra napadlo, že bychom mohli na centrále nahlásit ztraceného člověka a nechat si ho zavolat rozhlasem. Jméno vyvolávaného potom musí být pro Čecha zajímavý (ideálně sprostý) výraz, pro Angličana potom jen něco, co zní jako cizokrajné jméno.
Konkurz vyhrál Tomáš se svým návrhem "Mali Chu - Lin", bohužel se mezi námi nenašel nikdo, kdo by šel jeho zmizení nahlásit.
Kraťu napadlo vmísit se mezi lidi čekající u příletů (s cedulkou, na které mají napsané jméno očekávané osoby) a čekat na Godota. S Petrem jsme tento nápad ještě vylepšili o to, oslovit někoho čekajícího a přesvědčit ho o tom, že my jsme ti, na koho dotyčný čeká.



Kvůli nedostatku času jsme nakonec zavrhli i tento druh zábavy a vydali jsme se pomalu k odbavení.
U detektorů se pak ukázalo, jak nepřipravené je letiště pro mezinárodní dopravu. Kromě mě a Liboura byli všichni odesláni, aby si u přepážky přeregistrovali své letenky, protože jejich jména obsahují diakritiku a systém jim to nechce vzít. Když potom Tomáš přišel s novou variantou letenky, podle které se jmenoval
TOM ~ ] $ Đ " _ < } &"!/ KRATOCHV [Ł→þ_ LA
(pozn. překladatele: toto není přesný přepis, kromě toho, že si jej doslova nepamatuji, používám z pohodlnosti pouze znaky, které jdou snadno napsat na klávesnici), bez problémů prošel.

Detektorovou bránou všichni prošli v pohodě (což bylo s podivem, protože někteří si vezli domů na památku pravý anglický puding a nebylo jisté, že s něčím takovým v batohu budou do letadla vpuštěni), až na Tomáše V., který vezl v tašce nesprávně zabalený šampon a jeho zavazadlo bylo podrobeno bližší inspekci
Když se to Blanka pokusila nenápadně vyfotit, zvedl se opodál člen ochranky, čehož se Blanka lekla a stočila foťák k zemi. Zapomněla si vypnout blesk, takže fotka letištní dlažby byla výborně osvětlena. To bohužel sekuriťák, který mezitím došel až k ní, neocenil a se slovy, že se v tomto prostoru nesmí fotit, přiměl Blanku, aby kompromitující fotografii letištní dlažby vymazala.



Když se blížil čas odletu, dostal Petr s Vojtou nápad, že bychom se mohli k bráně svézt bezpilotním letištním vláčkem, který sice jede k jiné bráně, ale to se už potom nějak dojde pěšky. Bohužel se ukázalo, že od zastávky vláčku je možné dostat se pouze k té špatné bráně, nebo nějakým únikovým východem někam pryč, ne však k bráně, ze které jsme odlétali. Po rozhovoru s prodavačkou nějakého obchůdku a současně jedinou osobou vyskytující se v okolí (z té jiné brány zrovna nic neletělo a nikdo jiný tam nebyl), tato zavolala ochranku, která dopravila všecny zúčastněné autem s majáčkem až na bránu 42 (pozn. autora: naše brána měla číslo 42. Bylo proto jedno, jestli se zeptáte "Z jaké brány odlétáme?", "Kolik je 6 x 7 ?", nebo "Jaká je odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec?", pokaždé se vám dostane stejné odpovědi, což bylo značně matoucí)
Nakonec vše dobře dopadlo a všichni jsme se zase sešli v letadle, kterým jsme se šťastně dopravili až domů, kde se Libour opět setkal se svým zavíracím nožem, který před odletem zakopal u zdi letištní haly.

KONEC.

středa 12. listopadu 2008

London #5 - In the City (2. část)

Cesta na Greenwich byla zpestřena faktem, že jsme nevěděli přesně, jak se tam jede. Naše autobusová mapka obsahovala pouze centrum města a směr na greenwich byl pouze matně vyznačen u jedné autobusové linky. Ani Davidova mapa turistická na tom nebyla o nic lépe.
Kýžená autobusová linka vyjížděla z druhé strany Tower Bridge, než na které jsme se nacházeli. Můj návrh, že bychom mohli tedy přejít most a tím se dostat na zastávku byl bez přemýšlení přebit návrhem jet tam autobusem, když už máme tu celodenní šalinkartu. Bohužel jediným způsobem, jak se tam dostat bylo, popojet asi 7 zastávek opačným směrem a tam přestoupit na jiný autobus, který nás doveze až na (zatím asi jen 300m vzdálenou) zastávku, odkud předpokládáme, že to pojede na Greenwich.



Jak bylo řečeno, tak se i stalo, snad jen s několika komplikacemi, jako třeba, že jsme netrefili přesně tu zastávku, na které jsme měli přestoupit apod.
Po několika stech metrech v nohách a hodině a půl času jsme se konečně ocitli na druhé straně Temže, odkud jsme vyrazili na Greenwich.
Cesta samotná byla dlouhá, autobus zastavoval každých asi 100 metrů, kde vždycky někdo nastoupil. Protože jsme neměli mapu ani představu, kde by se královská observatoř mohla nacházet, rozhodli jsme označit za nejkratší cestu takovou, která nebude mít minimální délkovou složku - v praxi to znamenalo sledovat souřadnice na GPS a vystoupit na zastávce, jejíž délková souřadnice se nejvíce blíží 0.
Nakonec jsme vystoupili na zastávce, jejíž délková souřadnice nebyla sice nejoptimističtější, zato všechny ostatní aspekty byly příznivě nakloněny. Zejména pak název zastávky "Greenwich" a ukazatele s nápisem "Royal observatory" nás přesvědčili o tom, že je dobrý nápad tady vystoupit.



Ukazatele nakonec nebyly příliš potřeba, greenwichská observatoř je dost nápadná sama od sebe. Zejména laserový paprsek označující nultý poledník je za šera velmi dobře viditelný a polohu hvězdárny celkem jednoznačně určuje.



Hvězdárna se nachází uprostřed Greenwichského královského parku, který má jednu malou nevýhodu, zavírá se v 18 hodin a kovaný plot, kterým je obehnaný, není zrovna nízký. To samotné by zas tak nevadilo, pokud by zrovna nebylo 17.55.
Po chvíli přemýšlení jsme se rozhodli, že to prubneme a ven se holt už vždycky nějak dostaneme. Pouze Blanka odmítla (pozn. autora: pravděpodobně na základě podobné zkušenosti s centrálním parkem v Barceloně. I tam jsme neopustili park před zavírací dobou a když jsme zjistili, že jsou všechny východy zavřené a Blance se kvůli bolavé noze nechce přelézat asi 3 metrovou bránu, zabralo nám docela dost času a domlouvání u lidí různého stupně neochoty, než jsme se nakonec dostali ven) s tím, že na nás počká před parkem.
Nakonec jsme ji přesvědčili a vyšli jsme k, teď už asi jen kilometr vzdálené, hvězdárně.



Greenwichská hvězdárna byla postavena někdy roku 1675, jako sídlo hlavního královského astronoma. Tou dobou ještě nikdo neměl ponětí o tom, že observatoř postavili zrovna na nultém poledníku, protože žádný mezinárodně uznávaný nultý poledník neexistoval. Tento nápad lidé dostali až o 200 let později, když doba pokročila natolik, že lidé začali mít potřebu jednotného času. A protože se Britům nechtělo přeřizovat si hodinky, napadlo je, že by se čas mohl měřit podle jejich hodinek. Ostatní účastníci konference (kteří buď nebyli šťastnými majiteli kapesních hodinek, nebo byli proti) tomu nezabránili. Tak byl nultý poledník ustanoven pod greenwichskou hvězdárnou a pro jistotu vyznačen na dvoře před observatoří kovovou páskou a na zeď před hvězdárnu umístěny obrovské hodiny, aby náhodou někoho nenapadlo místní čas nějak zpochybnit.
Fakt, že Britové mají jedinou, světově uznávanou standardizovanou jednotku (nebo alespoň její kalibraci) potom využívají k zamaskování toho, že VŠECHNY ostatní jednotky jsou nestandardní a nepoužitelné....hned pod obrovskýma hodinama (které mimochodem taky zprasili, zatímco minutová ručička běhá normálně, hodinová rozlišuje v rámci jednoho ciferníku 24 hodin, takže po letmém pohledu na tyto hodiny stejně nezjistíte správný čas) mají vystavenou o něco menší destičku s britskými délkovými jednotkami.
O 50 let později, po 2. světové válce, když se královský astronom koukal na oblohu, zjistil, že nic nevidí, kvůli silnému osvětlení Londýna. A protože neuspěl se svým nápadem zhasnout Londýn, nezbylo mu, než si přeřídit hodinky, ze současné observatoře udělat muzeum a přestěhovat se o několik desítek kilometrů dál do nové observatoře.



Jak už jsem psal, Britové měli potřebu k roku Y2K udělat něco nového, takže kromě Millenium Wheel (později přejmenovaného na "The London Eye") a Millenium Dome (později dost neoriginálně přejmenovaného na "The O2", společnost stejného jména totiž stavbu z velké části financovala) byl dalším počinem taky Millenium Zero Meridian Laser (později přejmeovaný prostě na "GMT laser"), označující nultý poledník.



Když jsme se dostatečně vynadívali na hvězdárnu, na hodiny a na britskou parodii na délkovou míru, začali jsme řešit, jak se dostaneme ven. Tento problém za nás vyřešil velmi nepříjemný strážce, který nám sdělil, že je park zavřený, že tu nemáme co dělat a že se sejdeme za deset minut u brány, kterou nám otevře. Jak řekl, tak se stalo a za 20 minut jsme už seděli v autobuse zpět do centra.

Protože ještě nebylo příliš pozdě, rozhodli jsme se, že bychom se mohli podívat i na nedaleké mrakodrapy, které jsou za Temží. Zdeňku s Davidem tato myšlenka příliš nenadchla, takže se po nedlouhém přemýšlení odpojili. My, nemaje mapy, ani tušení, jak se dostat autobusem přes Temži, jsme vyrazili směrem zpět do centra na nejbližší větší dopravní uzel, doufajíce, že zde najdeme způsob, jak se přes řeku dostat.

To se nám bohužel nepodařilo, a dokud se Kraťa nezeptal nějaké milé dívky, neměli jsme tušení, jak se přes řeku dostat. Poté, co se zeptal jsme sice toto tušení neměli taky, alespoň jsme ale věděli, že autobus, který nám doporučila, k mrakodrapům určitě nejede a měli jsme problém potom před jejíma očima nastoupit do autobusu sice náhodného, ale jiného, než nám poradila. Ani ostatní Londýňané neměli představu, jak se do finančního centra dostat (nějaký pán nám poradil, jak se tam dostat metrem, na metro jsme ale neměli šalinkarty), takže jsme docela dlouho stochasticky vybírali autobusy, jedoucí alespoň podobným směrem. Po asi dvou hodinách strávených v autobuse jsme se konečně dostali na Canary Wharf (což je pravé jméno oblasti, kam jsme se chtěli dostat...Business center, nebo Financial District, jak jsme oblast nazývali, lidé spíše situovali do centra města).



Oblast jsme si prošli, nafotili a když jsme zjistili, že se tu nikde nedá za nějakou rozumnou cenu najíst, vydali jsme se na cestu zpátky.




Ta byla podobně stochastická, jako cesta sem. V průběhu cesty jsme potkali několik sympatických Londýňanek, které nám vždy poradily následující krok postupu a tak nám cesta nezabrala více, než 3 hodiny a těsně před půlnocí jsme se dostali na hostel.

neděle 9. listopadu 2008

London #4 - In the City (1. část)

pozn. autora úvodem: Vzhledem k obsáhlosti tohoto textu jsem přistoupil k rozdělení na dvě části, líp se to čte a nezabere to tak veliký celistvý časový úsek

Neděle, 2. listopadu

Ráno se tradičně nikomu nechce z postele, takže jsme dnes vyrazili v rekordně pozdním čase (někteří z nás opět odolali lákavé nabídce kontinentální snídaně, která, podle očekávání, sestávala ze stejných ingrediencí, jako obě snídaně předchozí). Prakticky to spočívalo v tom, že po snídani se všichni vrátili na pokoj, zaujali polohu, která nebyla příliš vzdálena ležení (čímž se přidali k nesnídající skupině, která zatím ještě jinou polohu ani nevyzkoušela a tuto ještě obohatila o občasné prvky spánku) a diskutovali o tom, kam dnes půjdeme.
Někteří se přitom aktivně snažili zapojit do diskuse internet a vymýšleli konkrétní návrhy, zatímco ostatní se tvářili, že spí, a veškeré nápady úspěšně ignorovali.
Protože v rámci neděle byla ve hře i otázka, zda nejít na nějakou mši, diskutovalo se i o tomto. Nebýt toho, že jsme se nedohodli, zda jít na mši katolickou (což se proanglikánské skupině zdálo škoda, být v anglii a nejít na anglikánskou mši), nebo anglikánskou (to se zase nelíbilo prokatolické skupině, která nepovažuje protestantskou mši za validní), byli bychom bývali anglicky slouženou bohoslužbu navštívili.
Kraťa mezitím našel web římskokatolické Westminsterské katedrály, která nás zaujala hned několika věcmi. První byla modernost webu, flashové intro, blogy dvou kněží a důraz, kladený na internetovou prezentaci katedrály, vůbec. Kromě toho se Kraťa na webu dočetl, že se v katedrále vaří a rozdává jídlo, že poskytují ubytování potřebným a vůbec, že jsou tam laskaví a pohostinní. To ho přimělo k myšlence změnit lokál a z hostelu se vystěhovat. Samotná prezentace katedrály byla mírně vychloubačná, zejména v místech, kde vyzdvihovala rafinovanost její architektury ve srovnání s ostatními, "primitivními", chrámovými budovami jinde v Evropě.
Náš první cíl nakonec zadala Zdeňka sdělením, že na Victoria Station by měli prodávat celodenní lístek na nějakou okružní linku pouze za libru a půl. Cíl byl zadán, čož nás motivovalo k tomu vylézt z postelí a vyrazit.
Petr nám sdělil, že s námi nepůjde, protože by rád navštívil své známé, se kterými v Londýně několik měsíců pracoval, za tu dobu že Londýn viděl dostatečně a pro památky, které dnes uvidíme bez něho, nebude nijak smutnit.
Tato myšlenka nadchnula také Liboura natolik, že přestože (nebo protože) v Londýně žádné známé neměl a dnešní plánovanou část Londýna nikdy neviděl, rozhodl se vypravit se na návštěvu s Peťanem.




Victoria Station byla od hostelu vzdálena asi 20 minut cesty a nalezli jsme ji celkem rychle. O něco déle jsme v rámci tohoto dopravního uzlu hledali přepážku, u které by prodávali kýžené jízdenky. Po asi hodinovém hledání (pozn. autora: v té hodině je započítané čekání na různé události, zahrnující zejména nákup a konzumaci sushi, návštěvu toalet a synchronizační problémy, jako že někdo se ještě nevrátil odněkud, takže vyšleme někoho jiného, aby ho našel a ostatní budou postávat a na oba čekat...Pak se vrátí ten první s tím, že nás celou dobu hledal a když se dozví, že jsme za ním někoho poslali a ten se ještě nevrátil, chytí se za hlavu a zorganizuje skupinu třech lidí, kteří se hvězdicovitě rozejdou, aby toho prvního našli. Když se toto opakuje už potřetí a ztracených lidí v terénu neúnosně přibývá, někdo si uvědomí, že je lepší neorganizovat záchranné výpravy a počkat, než se všichni sejdou. Po deseti minutách čekání se objeví i poslední opozdilec s tím, že ta přepážka neexistuje a že všem koupil regulérní jízdenky za 3,50 ) jsme odcházeli z nádraží jako šťastní majitelé celodenních jízdenek na veškeré londýnské autobusy.
Sedli jsme na nejbližší double decker, vyšplhali jsme do druhého patra a odtud jsme si užívali, že konečně nemusíme všude chodit pěšky a litovali, že jsme si jízdenku nekoupili už při páteční prohlídce Londýna.



První zastávkou byla výše zmiňovaná Westminsterská katedrála. Sice bych v souvislosti s touto stavbou neoznačil architekturu ostatních evropských chrámů za primitivní, ale musím uznat, že katedrála měla něco do sebe. V katedrále zrovna probíhala bohoslužba, takže vnitřní prostory katedrály vyfocené nemám:(




St. Paul's Cathedral je chrám tentokrát anglikánský, jehož 300 leté výročí dostavení jsme prošvihli o pouhý týden.
Samotný chrám je mírně inspirován katedrálou římskou, a po této a Milánském dómu je třetím největším kostelem vůbec. Proti Řimu má o něco menší kupoli (31 metrů, v Římě mají 42m), zato v něm sídlí biskup Londýnský, o čemž si můžou v Římě nechat jenom zdát.
Tentokrát neprobíhala bohoslužba a jediný důvod, proč nemám fotky zevnitř byly cedule se zákazem focení rafinovaně umístěné po celé katedrále tak, aby náhodný fotograf nemohl v žádném případě popřít jejich zahlédnutí. Samotné cedule ale nebyly hlavním důvodem..vedle mě velmi nápadně natáčel video nějaký pán, který přilákal pozornost ochranky a tím moje nenápadnost při focení poněkud ztratila smysl. Chtěl jsem pánovi z ochranky vysvětlit, že jsem si zákazu nevšiml a že tak nenápadně se tvářím jen proto, že jsem si nebyl jistý, zda se tu nějaký skrytý a nenápadný zákaz nevyskytuje a že člověk nikdy neví. To nakonec nebylo ani třeba, protože ochranka vzápětí odběhla za někým jiným, kdo zrovna vytahoval foťák.




Protože už bylo něco po poledni (kombinace pozdního vstávání a dlouhého pobytu na Victoria Station udělala své), začali jsme přemýšlet, že pro další postup zvolíme pěškobus a při nejbližším náznaku místa, kde by se dalo najíst, tak učiníme.

Dalším místem, kam jsme se chtěli podívat, byl Tower Bridge. Vyrazili jsme proto směrem, kde jsme tuto stavbu tušili a rozhlíželi jsme se po vhodném místě na jídlo. Protože jsme se neřídili příliš podle mapy, ale směřovali jsme spíše do uliček s vyšší hustotou pravděpodobnosti výskytu nějakého McDonalda, sešli jsme brzy z přímé trasy k Tower Bridge a ocitli jsme se někde, kde jsme vůbec nevěděli kde. Díky tomu jsme se prošli "městskou částí" The CIty a viděli stavby sice novější, zato neméně zajímavé.



K Tower Bridge jsme došli někdy kolem 14 hodiny. Zajímavé na něm je to, že všechny jeho kovové části jsou natřené namodro, podle všeho proto, že modrá je královnina oblíbená barva (pozn. autora: Angličané mohou být rádi, že královna nemá v oblibě sytě zelenou s růžovými puntíky ve tvaru slonů...ona ta vybledlá modř ale taky není žádná sláva..nezbývá, než doufat, že příští královna bude mít buď lepší vkus na barvy, nebo alespoň bude mít tolik soudnosti, že uzná, že ne všechno je vhodné natírat hnusnou modrou barvou, ať už ji má ráda jakkoli)
Po mostě jsme se prošli na druhou stranu, podívali se na Temži a protože most z pohledu člověka, který po něm zrovna jde, není zase tak zajímavý (a taky protože zrovna nepotřebovala projet žádná loď takové velikosti, aby se střední část mostu musela sklopit, nějak dlouho jsme se na samotném mostě nezdrželi. Jedinou vyjímku jsme udělali, když jsme tvořili "Frontu na nic"



Kraťa objevil v jedné zvěží výklenek zakončený dveřmi, na které mířila kamera a ke kterým vedly schody. Samotný výklenek nebyl ničím zajímavý až do chvíle, než jsme u něho vytvořili frontu 7 lidí, z nichž první se vždy koukne klíčovou dírkou dovnitř věže a s výrazem, jako by právě viděl něco, co ho bude naplňovat radostí po zbytek života, odkráčel pryč a po čase (až odešli všichni, kteří ho viděli, že už jednou byl a mohli by nabýt podezření, že se jedná o naprosto samoúčelnou umělou frontu) se zařadil zase na konec fronty. Ačkoli jsme tuto činnost prováděli poměrně dlouho (asi 2 iterace), nikdo z kolemjdoucích se k nám nepřidal.





Na břehu Temže, hned vedle Tower Bridge, stojí hrad Tower of London (s honosným podtitulem palác a pevnost Jejího Veličenstva, který bohužel není nikde napsaný, takže si ho většina náhodných kolemjdoucí ani nevšimne a patřičně neocení).
Nabízí se myšlenka, že podobný název mostu i hradu nějak souvisí s jejich blízkou polohou. Další myšlenkou, která by se pozornému čtenáři měla vnutit, koho sakra napadlo pojmenovat hrad podle mostu (který je nota bene ještě asi o 800 let mladší).
Řešení tohoto problému mohou potom být dvě - jednak, že most je pojmenovaný podle hradu a druhá, podle mě pravděpodobnější, že v Londýně prostě mají název 'Tower' rádi a kde můžou, tam ho použijí, jakkoli je to neoriginální.
Tower sloužil dlouho jako pevnost, vězení a sídlo panovníků v jednom. Někdy v 17. století panovníci přišli na to, že Tower není zrovna luxusní stavba, a že bydlení zde není zas taková výhra:

  • pořád tam otravují nějací havrani (bohužel je nikdo, zejména ne král, nemohl vyhnat, protože, podle legendy, pokud havrani opustí Tower, zanikne Anglie; a to by si na triko žádný panovník nevzal)

  • mít byt hned vedle cel nejtěžších zločinců (kteří často byli zavřeni za pokusy o atentáty na krále) může být celkem nebezpečné. Toto nebylo zase tak nevýhodné, v případě převratu a jiných událostí, kdy je současný panovník uvězněn, se tento nemusí stěhovat moc daleko

  • vytopit takovou stavbu stojí nemalé peníze (zejména proto, že tehdejší památkáři nepovolili králi hrad zateplit...vzhledem k tomu, jak hrad dnes vypadá, patrně nepovolili ani omítku).


Nejen tyto příčiny přiměly následující panovníky změnit lokál. Za vhodný kompromis zvolili Buckinghamský palác, kde, pokud ještě neumřeli, žijí dodnes.



Protože jsme do Londýna jeli s tím, že tam uděláme nějakej bugr, rozhodli jsme se do Toweru podívat a využít návštěvy k vypuzení těch místních havranů (vzhledem k tomu, že jim podle tradice pro jistotu zastřihávají křídla, bylo potřeba je odsud vyházet). Zánik Anglie nám sice připadal jako poněkud drastický dopad, ale když už jsme tu byli, tak co už.
Od našeho záměru jsme byli odrazeni až strážemi, které nás do hradu nepustily. Přesněji řečeno pustili by, pokud bychom zaplatili vstupné kolem 20ti liber, za což nám vykopání několika havranů nestálo.



Zamáčkli jsme slzu a zvolili náhradní plán - Greenwichská královská observatoř, kde posuneme hodiny a přeučíme Brity na středoevropský čas (mnohem užitečnější by možná bylo naučit je jezdit vpravo, k měření vzdálenosti nepoužívat končetiny, nebo neředit každé jídlo 1:1 s vinným octem, ale někde jsme začít museli)

To Be Continued...