Den #7, aneb sedmý den Bůh odpočíval, tak my taky

Protože jsme si vybrali kvalitní podnik, byla v ceně ubytování i kontinentální snídaně, kterou jsme si objednali na půl devátou (pozn. překl. Petr, který čas domlouval si nebyl příliš jist, zda neobjednal snídani na půl desátou, protože při objednávání nepoužil klasické “eight thirty”, ale poněkud hůře zapamatovatelné half past eight, do čehož se v zápětí zamotal natolik, že si nebyl jist ani tím, co sám řekl, natož jak to Matka pochopila). V půl deváté a pět minut stepujeme v restauraci, kde se na nás dívají, jako bychom tam byli o hodinu dřív. Petr skromně prohodil něco na způsob, že to říkal a teď kdo z nás je tady blb (druhá alternativa blba byla mířena na mě, protože já jsem zastával správné stanovisko, že máme objednáno na půl devátou). Nakonec se ukázalo, že jsme na snídani včas a že na nás sice nečekají, ale že můžeme dostat snídani do několika minut.

Přebalování věcí na pokoji

..a ještě jednou to samé

Do několika minut jsme dostali snídani čítající vaječnou omeletu, ošatku chleba, talířek margarinu a mističku čehosi, co by někdo bez chuťových buněk mohl nazvat višňovou marmeládou, pokud by tato ovšem nebyla v pokročilém stadiu kvašení.

K tomu jsme dostali každý hrnek horké vody s citronem. Chvíli jsme čekali, zda nám donesou i čajové sáčky, ale když se obsluhující Dědeček posadil k počítači a začal kouřit, šel jsem mu raději vysvětlit naši situaci. 

Skoro vypadalo, že ji pochopil (pozn. překl. naznačit  posunkem horkou vodu s citronem, ve které chybí čaj, byl jeden z nejnáročnějších pantomimických kusů které jsem kdy sehrál, a do poslední chvíle jsem byl na něj patřičně hrdý). Sebevědomí mi kleslo ve chvíli, kdy Dědeček místo s čajem přišel s Matkou, které jsem musel vše vysvětlit ještě jednou; tentokrát jsem si zbaběle vypomohl i nějakým tím slovem. Matka se po celou dobu tvářila poměrně nedůvěřivě a nakonec se zeptala, jestli může čaj ochutnat; když se tak stalo, málem upustila hrnek a se zvoláním “oh my god” odběhla do kuchyně, odkud se po pěti minutách vyřítil (úctyhodnou rychlostí lenochoda v želatině) Dědeček, který nám hrnky odnesl. Po dalších pěti minutách donesl nápoje stejné barvy jako předtím, tentokrát už jejich chuť obsahovala po bližším zkoumání známky chuti krátce luhovaného slabého mátového čaje.

Po snídani jsme si za pomoci obyčejného pracího prášku přeprali vše, co bylo určeno k praní v ruce a vyrazili na Hunedoara Tour.

Hrad Corvinor, HDR

Corvinor focený od železáren

První zastávkou byl zámek Corvin, který byl postaven (resp. vytesán do skály) tureckými zajatci někdy kolem 14. století, tedy v gotickém slohu (na čemž jsme se s Petrem vzácně shodli). V 15. stol. se sem pak nastěhoval Iancu de Hunedoara, z dějepisu známý spíše jako Jan Hunyadi a po něm hrad převzal jeho syn, z dějepisu ještě známější Matyáš Korvín (vlastním jménem Hunyadi Mátyás), podle kterého se hrad jmenuje a který dobýval Čechy za vlády Jiřího z Poděbrad (se kterým se nakonec raději dohodl, než aby ho porazil). Tolik mé chabé znalosti z dějepisu a toho, co jsem vyčetl a zapamatoval si z naučných tabulí – historičtí fajnšmekři nechť si další informace najdou v jiných pramenech.

Pohled od železáren

...a na železárny

Prohlídka byla v individuálním duchu, na hrad se pouštělo bez průvodce (kterého bylo možné si za 30 RON přiobjednat). Naštěstí byl hrad na individuální prohlídku připraven a v každé zajímavé místnosti byla trojjazyčná informační cedule (pozn. překl. trojjazyčné cedule bývají většinou napsány v hebrejštině, řečtině a latině a obvykle hlásají něco jako “Ježíš nazaretský, židovský král”…zdejší cedule byly psány rumunsky, anglicky a maďarsky a byly mnohem sdělnější), které obsahovaly přibližně to, co by za normálních okolností vykládal průvodce (když kolem procházela skupinka s anglicky mluvícím průvodcem, zjistil jsem, že je tomu tak.. pouze průvodce pak odpovídal na všetečné otázky, což cedule nedělala).

Jedna z mála nelegálně pořízených fotek z vnitřního nádvoří hradu

V trůnním/poradním/jídelním/chlastacím sále (pozn. hist. v gotice to měli všechno dohromady a aktuální účel místnosti byl vyjádřen způsobem rozestavěním a typem nábytku.. v posledním případě pak byl doplněn transparentem s nápisem “DNESKA SE CHLASTÁ” umístěným příhodně nad barem) hrál borec na metalofon renezanční/gotické/poradní/chlastací písně.

V hradní kapli pak hrál kytarista Bachův Menuet, ovšem (jak jsme spočítali) pouze pokud je v okolí pěti metrů přítomno vice než 11 lidí. Dokud jsme tam byli pouze my 4, pokuřoval kdesi v rohu, kouř vyfukoval do otvoru v kytaře (pravděpodobně se tam nesmělo kouřit) a tvářil se, jako že tam není. Po příchodu dalších 7 lidí pak začal válet menuet, až se mu z kytary kouřilo.

Na hradě samotném bylo možné fotit, ale pouze za nekřesťanské prachy, takže hrad až na pár vyjímek zevnitř neuvidíte (hrad je ale mnohem zajímavější zvenku, vevnitř jsou až na pár expozic za vitrínou a informačních tabulí) pouze holé zdi. 

28m hloubky

Studna vykopaná tureckými vězni

Zajímavým objektem pak byla studna, která byla zajímavá zejména tím, že byla 28m hluboká. To by také nebylo až tak zajímavé, kdybychom její hloubku experimentálně nespočítali za pomoci stopek, Helči a její dvojkoruny, kterou do studny upustila za účelem splnění přání dle vlastní chuti (zatímco my jsme dvojkorunu pozorovali se zcela jiným záměrem). Protože Petr začal stopovat o neznámé množství sekund později, než Helča nástroj svého přání upustila, při druhém pokusu něco si přát jsme zdvojnásobili počet stopek (a tím i změřený čas), takže Helču její přání nakonec stálo 4CZK. 

Po úspěšném zaokrouhlení času na celá čísla, rovzpomenutí se na vzorec dráhy rovnoměrně zrychleného pohybu, určení přesné hodnoty gravitačního zrychlení v dané zeměpisné lokalitě na 4 desetinná místa, zaokrouhlení gravitačního zrychlení na 10m/s/s, vydělení změřeného času dvěma (měli jsme dvoje stopky) a několikaminutovém počítání, jsme hloubku určili na 30m.

Poté jsme si na ceduli u studny přečetli, že studna měří 28m, že ji vykopali během 15 let tři turečtí vězni kterým za to slíbili svobodu, že poté, co vykopali poslední šutr, měli být popraveni, že jejich posledním přáním bylo do tohoto posledního šutru vytesat nápis “Možná mate vodu, ale nemáte duši” a že ve chvíli, kdy dotesali poslední písmeno, byli popraveni. Kámen pak byl postaven do hradní kaple, kde kolem něj chodila spousta neturecky mluvících lidí, kteří nápisu stejně nerozumněli, ale popsaný kámen v kapli vypadal natolik netradičně, že ho tam nechali stat dodnes.

Girly cache v areálu železáren

Z hradu jsme pokračovali na nejbližší kešku Girly cache, vhodnou zejména k nalákání dívek na geocaching tím, že všechno, co bylo v kešce umístěno, bylo krásné a růžové. Keška byla umístěna v areálu místních bývalých železáren, které těsně přiléhají k hradu. Železárny vypadaly, jako že byly bývalé už v době jejich stavby. V popisu kešky pak bylo napsáno, abychom si dávali bacha na hady. Od chvíle, kdy jsem v trávě před sebou potkal prvního hada, odmítla Helenka pokračovat. Nakonec jí to přešlo, ale při chůzi hlasitě dupala, zpívala a tleskala (v tomto pořadí, podle toho, která technika zrovna nezabrala).

Areál byl dostatečně velký a rozbořený na to, aby Helenku příliš nezajímal a protože podobný názor zastával i Pavel, prošli jsme některá místa pouze s Petrem.
(explicitně se znovu omlouvám za příšerné rozložení následujících fotek...bez nějakého delšího zásahu alespoň na hodinu upravování HTML to lépe opravdu nešlo)

Protože jsme se na výlet dobře připravili (což spočívalo zejména v tom, že jsme se na hotelu zeptali, zda je v okolí kromě zámku ještě něco zajímavého), byl naším dalším cílem klášter Prislop, o kterém jsme se dozvěděli, že je to po hradu druhé nejzajímavější místo široko daleko, a že pokud ho neuvidíme, budeme toho litovat tak dlouho, dokud nám to po letech nedá, vrátíme se sem a prohlédneme si ho.

Klášter byl vzdálený asi 30km po hodně špatné cestě a 5 kilometrů po hóóóódně špatné cestě. Navíc mi cestou přestal fungovat kompresor klimatizace, takže v autě začínalo být povážlivě vedro…Protože jsme s touto událostí nepočítali a protože kontrolka klimatizace stale svítila, přikládali jsme to tomu, že je venku takové vedro, že klima nestíhá, ani jsme nezkusili otevřít okno a statečně jsme se potili ve čtyřicetistupňovém horku.

Romské vily v Hunedoaře...takových je tam vedle sebe hned několik,
všechny mají takhle příšerné střechy

Na místě parkovala všude kolem po polích, cestách, potocích a po jiných tocích auta. Do kláštera proudil konstantní proud lidí s kanystry, PET lahvemi a vůbec nádobami rozličných materialů, tvarů a objemů. Ani to nám nestačilo jako varování, zaparkovali jsme do volného místa v potoce a vyrazili do kláštera. Po vystoupení z auta nás příjemně ovanulo venkovních 25°C. U brány stál sekuriťák a rozdával lněné sukně všem, kteří měli kalhoty nad kolena. Helča dostala sukni. Šli jsme cestou vzhůru, kam mířila většina lidí. Za chvíli jsme procházeli kolem plechových beden, ve kterých hořelo a z dálky to vypadalo, jako když tam někdo griluje prase. Počet lidí, který byl kolem seskupen, tomu zcela odpovídal. Když jsme přišli blíž, ukázalo se, že v bednách hoří hromada svíček a seskupená spousta lidí má v rukou kanystry a čeká na chvíli, kdy se na ně dostane řada, aby si mohli nabrat vodu z trubky, ze které ta voda tekla. Začali jsme litovat, že jsme si ssebou nevzali žádnou nádobu; voda vypadala studeně a po tom pařáku v autě by přišla vhod.

Helča v šediévé sukni

Pokračovali jsme dál do kopce, kam proudili všichni, kteří už si vodu nabrali. Cesta vedla kolem asi čtyřicetihrobého hřbitova (obdoba sousloví tisícihlavý dav), na jehož křížích v přední řadě byla švabachem (či švabachu podobným písmem) vyryta ženská řádová jména. Na hrobech byla bohatá květinová výzdoba, ale jinak o ně nikdo z poutníků nejevil příliš zájem. Hlavní nápor pak byl na nejvýše položený hrob, kde se opět stála fronta na zapálení svíčky a políbení náhrobního kříže. Frontu jsme taktně obešli, a tváříce se jako uspokojení poutníci, kteří už políbili svíčku a zapálili kříž, vykličkovali jsme ze hřbitova a pokračovali do kopce v zástupu poutníků, kteří už udělali to, co my jsme pouze předstírali.

Hřbitov

Horní hrob (fronta není vidět, fotka je stažena z internetu)

 Byli jsme už sice opatrní vůči zástupům poutníků, ale nakonec zvítězila zvědavost a rozhodli jsme se prozkoumat i ta nejtajnější zákoutí kláštera, jen abychom viděli něco zajímavého, když už jsme jeli až sem (a abychom sem po letech nemuseli znovu, to bychom už nedali).

Poslední kapkou v pomyslném poháru zvědavosti pak byla malá jeskyně, do které vedla lesní cesta, po které se belhaly babičky o berlích a rachotili vozíčkáři, kterým vlivem nerovností postupně upadávala kolečka od vozíků. Po vystátí asi pětiminutové fronty (byla by delší, ale cestou se nám podařilo předběhnout většinu babiček a předjet většinu vozíčkářů) jsme vešli do jeskyně, kde pro změnu (místní folklor) hořely svíčky a na stěně visely dva obrazy, které babičky s holí a vozíčkáři (toho času už bez jediného kolečka) políbili, pokřižovali se a spokojeně odešli (vozíčkáři bez koleček s rachotem odburáceli). My jsme se pouze decentně pokřižovali a koukali jsme vypadnout. Nejvyšší možnou rychlostí jsme se dostali zpět k obléhanému prameni, pro jistotu jsme ještě nakoukli do pravoslavného kostelíka, abychom se přesvědčili, že je to obyčejný pravoslavný kostelík, vyparkovali z potoka a odjeli jsme.

Vstup do jeskyně se svatými obrázky

Hořící svíčky v jeskyni...obrázky na fotce nemáme, fotili jsme nenápadně
(v celém areálu byl zákaz focení)

Jakási fotka z webu, vnitřek jeskyně

Až doma jsem se dozvěděl, že v roce 1992. byl svatořečen místní opat, který klášter vedl ve 14. stol. 

Ioan de la Prislop, jehož obrázek visel v jeskyni a jehož zastřelili omylem nějací dva lovci, aniž by věděli, kdo to byl. Pro ortodoxní zájemce o kláštery přidávám odkaz v angličtině.

  

A protože jsme měli vše dobře naplánované (což opět spočívalo v tom, že jsme se zeptali Matky, jestli se v tom jezeře, co je cestou na Prislop, dá koupat. Matka, jsa sama neplavcem, nám sdělila, že ona sama se v jezeře nekoupe, protože je tam na ni moc hluboko, ale že zná lidi, co znají lidi, kteří už někdy viděli, jak se tam někdo koupal), vzali jsme si ssebou plavky.

Rozpoutali jsme navigaci směrem k jezeru; díky naší hamižnosti, zhmotněné v touze jet co nejkratší trasou, zvolil Petr cestu, která na mapě skoro nebyla vidět v domnění, že to projedeme. Ukázalo se ale, že cesta není skoro vidět nejen na mapě, ale ani ve skutečnosti, a takovou cestou jsem ve své hamižnosti, zhmotněné v touze zachovat si všechny pneumatiky a tlumiče, odmítl jet. Bez koupele jsme se vrátili do hotelu s tím, že si dáme oběd.

Přiběhla Matka se sdělením, že její matka – šéfkuchařka teď zrovna nemá čas a jestli bychom byli ochotni počkat s jídlem třebas půl hodiny a že by nám mezitím přinesla něco na pití a jídelní lístek. Přinesla něco na pití a jídelní lístky a my začali vybírat s tím, že na to máme dostatek času. Když jsme si všichni vybrali, přiběhla Matka s novou informací, že její matka – šéfkuchařka – speciálně dnes a speciálně pro nás a mimo nabídku v lístku připravila pečená krocaní stehna. A že je přinese, abychom se na ně mohli podívat, osahat, očichat, ochutnat a uslyšet, abychom se mohli zodpovědně rozhodnout, jestli je chceme, nebo ne.

Nevypadalo to vůbec zle a všichni jsme si to dali s bramborovou kaší. 

Při obědě jsme naplánovali naši další cestu do hor, kolik musíme nakoupit jídla, koňaku a dalších věcí, jak dlouho nám zaberou přesuny, apod.

Pak jsme vyrazili znovu k jezeru s tím, že cestou musíme nakoupit a vybrat peníze, abychom mohli vůbec zaplatit hotel a jídlo (karty nebrali a Petr, nemaje na účtě mnoho prostředků, vybral napoprvé trestuhodně malý obnos).

Protože Helča chtěla na horách vařit bulgur (pozorný čtenář ještě vice zpozorní, zavětří a vůbec si uvědomí, že bulgur je surovina pro nás opředena tajemstvím a navždy spojena s Vajclem, který bulgur nesl přes celé minulé Rumunsko, aby o něj pak nikdo neprojevil zájem a tento se nepoškozen vrátil zpět na Moravu), zvolili jsme pro nákup obchod, ve kterém by ho mohli mít…a protože nebylo moc na výběr, jeli jsme do místního Kauflandu. 

Kolem obchodu bylo asi pět bankomatů, kde jsme mohli vybrat, bohužel všechny byly “temporarily out of service”. Rozhodnutím, že vybereme někdy jindy se nám podařilo odložit na neurčito jeden ze dvou zásadních úkolů pro tento den. 

Protože nám zbylo nějaké jídlo z Retezatu, bylo potřeba dokoupit dvě hlavní jídla. Jako první jsme všelidovým hlasováním (na Helčin popud) zvolili bulgur s tuňákem. Druhé jsme sestavovali na místě, podle dostupných surovin…tedy rýže s kukuřicí a sojovým masem. 

Helča prosazovala, abychom do toho vyklopili taky “Peťovu krůtí konzervu, když už se s tím chudák tahá na pátou akci a pořád to nikdo nechce”, nakonec pod tíhou argumentů (poukazujících zejména na tíhu krůtí konzervy) ještě sama ráda vložila do košíku dva pytlíky sojového masa.

A protože Helča byla ten den Queen of the day (jiné holky jsme neměli, takže volba byla tak jednoznačná, že ani neproběhla), splnili jsme jí i přání nejít dnes večer do víru velkoměsta, ale koupit nějaké dobré místní víno a večer si ožrat držky na pokoji (pozn. překl.  což vyjádřila větou ve smyslu “Co kdybyste dneska kluci nešli na pivo a koupili bychom místo toho nějaké víno?”).

Jak řekla, tak se taky stalo, kromě dvou lahví vína jsme take koupili malou lahev místního koňaku Alexandrion a vyjeli jsme k jezeru.

Cestou jsme potkali svatební kolonu, která zabírala většinu Hunedoary a nezbývalo nám, než se do ní zařadit. Když někdo extrémně zavazel a pokusil jsem se ho vytroubit, začala nadšeně troubit i celá kolona. Po pěti minutách pomalé jízdy jsem se z kolony s táhlým zatroubením definivně odpojil a doufal, že zbytek řetězu, který jsem rozpojil, nepojede za mnou. Nejel, asi nás díky naší zahraniční značce nepovažovali za svatebčany.

Helča s Petrem pozorují, jak experimentálně prokazuji neškodnost vody

Helča degustuje místní pivo

V jezeře se na první pohled nikdo nekoupal a my jsme asi natřikrát sjížděli ze silnice, hledajíce nějaký snadný přístup k vodě. Když jsme ho našli, došli jsme do místa hustě osídleného tábořícími Rumuny, z nichž většina měla nahozené pruty. Obešli jsme rybáře až k místu, kde zrovna nikdo nahozeno neměl, takže

a) nebylo nebezpečí, že se zamotáme do vlasce

b) nebylo nebezpečí, že nás Rumuni začnou vyhazovat z vody za to, že jim trháme vlasce

c) protože tam nikdo nelovil, je pravděpodobné, že v tom místě žádné ryby nejsou a minimalizovalo se tak nebezpečí trapné smrti sežráním býložravou rybou při koupání

Lehli jsme si na deku přinesenou z auta za tímto účelem a začali přemýšlet o tom, kdo tam vleze první. Helče se zdál břeh příliš bahnitý a prohlásila, že do tak špinavé vody nikdy nevleze, dokud neuvidí se tam někoho koupat. Obětoval jsem se tedy a po překonání prvního metru kalné vody u břehu jsem se dostal na křišťálově čistou vodu ideální teploty. 

Když jsem po deseti minutách vylezl ven se svým vyčerpávajícím referátem o stavu vody, Helča prohodila něco o inkubační době a že by s koupáním posečkala ještě alespoň 48 hodin a rozhodne se až podle míry vyrážky, která se na mě po uplynutí této doby objeví.

Po chvíli jí to ale nedalo a šla se zeptat člověka nejkompetnějšího – rumunského bakteriologa, který shodou šťastných okolností zrovna rybařil vedle nás. Ten jí odpověděl kladně  ve smyslu, že ve vodě nejsou VŮBEC ŽÁDNÉ bakterie (pozn. překl. souhlasným zamručením a pokývnutím hlavou), což Helču uklidnilo dostatečně na to, aby přece jen do vody šla.

Ještě před dokončením bakteriologického rozboru vody přispěl  i Pavel s nabídkou, že půjde-li do vody ona, půjde on také.

Teď ho dohnaly sliby z mládí a byl přinucen jít také. 

Zaplavali jsme si asi do půlky jezera – čísi návrh na přeplavání celé šířky byl po zralé úvaze zamítnut s tím, že jsme přece jen letos ještě nikdo neplavali – a pak jsme u břehu pořádali závody ve stoje o rukou, kotrmelcích, hvězdách, potápění, a jiných vodních machrovinkách, které nás zrovna napadly.

Čvachtání na mělčině

Další kolo, kdy Pavel učí Helču fotit

Cestou zpět jsme naštěstí nezapomněli vybrat hotovost, v hotelu jsme zaplatili útratu, osprchovali jsme ze sebe bahno ze břehu a vyrazili na piknik.

Na piknik jsme si ssebou vzali deku z auta, dvě lahve vína, nože, dvě lahve limonády, občanky, housky, stativ, paštiku, fotoaparát a máslo, které Helča koupila cestou k vodě. Vlivem značného horka, kterému bylo máslo vystaveno v autě po celou dobu našeho pobytu u vody, ztratilo svoji bývalou kvádrovitou formu a nabralo tvar, který se neodvažuji zde popsat, protože není jistota, že někdo nebude tento text číst před 22. hodinou.

Noční kostel

Noční hřbitov

Jako nejlepší místo na piknik jsme zvolili pole za hřbitovem u pravoslavného kostelíka z minulého dne jednak pro svoji ideální vzdálenost od civilizace a pro fakt, že kostel byl v noci nasvícen, což nám zaručovalo (jak jsme si mysleli) dostek světla po celý piknik. Našli jsme krásné místo na mezi za silnicí mezi hřbitovem a polem, od které nás odděloval ještě pás vysokého travnatého porostu; takže i kdyby někdo po silnici jel, nevšiml by si nás.

Pavel vypráví Helence horor

Začali jsme dlabat housky s “máslem”, poté jsme načali víno (bylo vhodné k červeným masům, o houskách s rozteklým máslem tam nic nepsali, tak jsme s tím radši počkali až po večeři), které jsme následující dvě hodiny (mezitím jsme to první dopili a načali to druhé) kolovali a vyřešili při tom spoustu filosofických, ekologických, matematických, lékařských, dendrologických a dalších otázek (naše skupina měla široký oborový záběr), jejichž neznalost odpovědí nás trápila celou cestu (zatímco teď jsme si z té stejné neznalosti nic nedělali).

Noční piknik

Kolem druhé hodiny ranní jsme se sebrali a odešli spát na hotel.

Po dobu naší nepřítomnosti se ve vedlejších pokojích znovu změnili hosté; ty jsme pak potkávali na chodbě většinou zabalené do ručníků, někteří muži chodili i bez ručníku - měli na sobě jen to nejnutnější, aby hotel nevypadal jako gay-bordel.

Skočil jsem ještě na poslední sprchu před horskou túrou a když jsem vylezl, všichni už spali.

Na horách jsem si zrušil Xindla...původní verze, že se v sáčku zapařil
se nepotvrdila, ale nějakou chvíli jsem se snažil ho vysušit

Den #6

 Když jsme ráno vstali, mezinárodní skupina ještě tvrdě zařezávala. Uvařili jsme si něco horského čaje, kterého v kuchyni zbylo stale ještě docela dost (nevyplnily se naše předpoklady, že až Mexičanům dojde hašiš, vykouří veškerý obsah krabice s tímto sušeným materiálem) a začali jsme balit (batohy, nikoli hašiš).

Takhle to vypadalo ráno, když jsme vstali...Mezinárodní skupina
si naštěstí po sobě uklidila skoro všechno

Mountain tea

Čaj je hotov, jde se nabírat

Bota jednoho z Němců...jakkoli to nad tím vypadá jako dřevěná noha,
zajímavé na botě je to, že celá špička je omotána mohutnou vrstvou
izolační pásky

Někteří z nás měli po předchozím sestupu docela slušně promáchané boty (slovo někteří by se by se v tuto chvíli dalo s výhdou nahradit slovem každý) a to poslední, na co měli někteří jiní (pravděpodobně ten stejný případ, jen bych nerad mluvil za ostatní) po ránu chuť, bylo obout se do nich. Proto jsem zvolil sestup v sandálech, který mě ovšem přešel ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že pak budu muset mokré boty navázat na batoh a plandající je donest až do údolí, což byla představa přibližně stejně lákavá, jako první varianta.

Balíme se, pohled do místnosti 2+0

Naposledy Mihajova chata

Vykonal jsem tedy přezutí, ostatní učinili podobně (jen s tím rozdílem, že oni vykonali teprve první obutí) a vyrazili jsme dolů, vstříc zářivým zítřkům – dnešek nebyl zářivý ani trošku a dost dobře by se při jeho popisu ujalo sousloví “na horách slejvák”, případně “místy přeháňky”.

V tomto místě bych se chtěl důstojně rozloučit se svým černým metalistickým šátkem, ve kterém mě mohl stálý čtenář zahlédnout na většině fotkách z cestopisů – ráno jsem si nevzpomněl, že jsem ho dal večer sušit, čímž jsem ho připsal po bok modrého termotrička od Němců do výbavy chaty. 

Nezbývá tedy než zvesela prohlásit “Šátek je zapomenut, ať žije šátek” a nadále mě budete vídat v sice méně drsném, o to barevnějším šátku s volejbalovou tématikou.

Počasí nebylo z nejkrásnějších...ačkoli na této fotce vypadáme
jako die Simulanten Bande, která za slunečného dne
nosí pláštěnky, aby byla zajímavá

Ukázalo se, že časy, převýšení a vzdálenosti, tak jak si je pamatujeme z momentu výstupu nahoru, byly značně zkreslené; při sestupu se všechny tři veličiny násobně až exponenciálně zmenšovaly. Místa, mezi kterými jsme se díky našim pokročilým prokrastinačním technikám cestou nahoru přesouvali i několik desítek minut, jsme teď prošli v rozpětí malých jednotek minut. Cestou jsme navštívili pejsky a přesvědčili jsme se, že mají stale co jíst a co pít. Tentokrát byla štěňátka vlivem počasí zalezlá kdesi ve křoví, zahlédli jsme pouze ocásek jednoho z nich, když se před námi utíkalo schovat. Co do jídla i pití jsme o ně starch mít ale nemuseli, měli všude poházenou spoustu chleba, plechovek od piva (pozn. znalce - když rodiče nejsou doma, štěňátka zase pořádala party…aby vygenerovali takovéto množství plechovek od piva, pozvali pravděpodobně nejméně polovinu lesa) a nějaké plastové cosi, ve kterém se držel dostatek vody na pití.

Dál jsme se přesunuli k vodopádu, jehož průtok se od naší poslední návštěvy (jak jinak) násobně až exponenciálně zvětšil.

Jedna z vodních staveb, o které byla řeč, v díle, kdy jsme šli  v kapitole Den #2

Petr s Helčou u Trubky s velkým T (viz Den #2)

Vodopád z téhož dne, s exponenciálně větším množstvím vody

Jak jsme se blížili k autu, podvědomě jsem zrychloval v obavě, že podobně jako Karel IV, přišedše k autu nenaleznu ani nárazníků, ni světel, ni kol, ni blatníků, ni čelního skla, a že celé auto naleznu zbídačené a zpustošené.

Vše ale dobře dopadlo a ve všem podstatném jsem se od Karla odlišil; takže nejen, že jsem našel auto přesně v tom stavu, v jakém jsem ho opustil, ale nemusel jsem nic vykupovat ani od vévody Korutantského, ni hraběte Tyrolského.

Blížíme se k autu...Helča nám každému na batoh umístila nějaké
rostliny a když jsme si toho po příchodu k autu všimli, zkoušela
nás z botaniky, jestli poznáme, jakou že to máme na batohu floru

U auta... Neskrývaje svoji radost, že je auto v celku, přesto převážil
fakt, že Peťan šel většinu cesty v pláštěnce, zatímco já jsem úspěšně moknul
(můj výraz tváře vypadá, jako bych moknul nedobrovolně; v zájmu pravdy musím
říct, že v pláštěnce se mi šlo natolik nepohodlně, že jsem šel radši bez ní a užil jsem si zhusta deště)

A protože k nám byla historie nakloněna, mohli jsme prostě sednout do auta a odjet. Využili jsme toho a nastavili kurs na náš příští cíl, Hunedoaru.

Cestou jsme se zastavili u Mihaje poptat se, zda nám nemůže doporučit nějaký hotel v okolí naší destinace, popř. se u něj připojit na internet a po něčem se podívat.

Mihaj o ničem konkrétním nevěděl, takže jsme od něj dostali jen nějaké obecné rady, jako lepší, než v hotelu je ubytovat se v nějakém penzionu, nejlépe v nějaké vesnici za městem, že to bude mnohem levnější. Za takový penzion za městem bychom pak neměli dávat více než 10€ za osobu a noc. Protože nás výslovně nepozval dál, nechtěli jsme ho tím nadále obtěžovat, poděkovali, rozloučili se a slíbili, že mu pošleme na facebook společnou fotku, aby měl něco do svého propagačního alba.

Protože jsme měli už nastavený kurs, jeli jsme bez dalších zbytečných zastávek a zdržování, asi 40km.

Fotka z Hunedoarského náměstí, konrkétně reklama na hemeroidy, kolonoskopii,
dermatologii a venerologii (jak si šikovný Romanolog jistě sám přeloží)

Na zdejším hlavním náměstí jsme vybrali naši první hotovost a takto vybaveni jsme začali hledat nějaký hotel/penzion mimo centrum. Asi na třetí pokus jsme takový našli – požadavky jsme neměli náročné... Něco, kde mají wifi, dá se tam bydlet, mají tam restauraci, sprchu a nemají tam žádné schody (v tomto pořadí priorit). Poslední požadavek sice splněn nebyl, zato prvnímu bylo učiněno více než zadost, takže jsme dále nehledali a ubytovali se tu.

Penzion Caro, ve kterém jsme spali

Jednalo se o rodinný podnik s jasně vymezenými pravomocemi, rolemi a jazykovými kompetencemi. Babička celý hotel vlastnila a uměla rumunsky, Matka se usmívala na všechny strany a mluvila anglicky; asi desetiletá Dcera nosila pivo a asi roční Dítě se vozilo v kočárku, řvalo a nemluvilo vůbec; a nakonec Dědeček houpal s kočárkem, ve kterém leželo předchozí jmenované a moc toho nenamluvil žádným z uvedených jazyků (pozn. lingvisty: velká písmena a kurzíva u názvů rodinných příslušníků jsou napsána záměrně; pro účel tohoto cestopisu to budiž náhrada jejich vlastních jmen...kdykoli tedy uvidíte napsané Matka s velkým M, jedná se stále o tutéž Matku, tedy o dceru majitelky hotelu). Dostalo se nám nadšeného přivítání, které by se dalo přirovnat snad jen k tomu, jak se vítají jediní hosté po dlouhé době, kteří jsou navíc ze západu a přichází s batohama, napěchovanými dolary.

Po výběru pokoje jsme začali vybalovat mokré věci z batohů a rozvěšovat všude, kam se něco pověsit vůbec dalo, dbaje přitom zásad bezpečnosti ve smyslu vyhlášky 50 (implementované tak, že v okolí zásuvek a na lustry jsme nevěšeli věci, ze kterých vysloveně tekla voda). A protože Rumuni a zejména rumunští hoteliéři mají krásné přísloví „Host do domu, Bůh do domu“ (pozn. překl. Obdobu a rozšíření německého „Ein seltener Gast fehlt mir zu last“, tedy „Řídký host není na obtíž“), ukázali nám na zahrádce místo, kde bychom si mohli věci usušit i bez obavy z úrazu elektrickým proudem. Rozvěsili jsme tedy věci a odebrali se do restaurace na obědovečeři. Díky intenzivnímu zacházení, kterého se nám dostalo, jsme si nestačili ani pořádně vybrat až kolem nás obletovala Matka a co že si dáme. S Petrem jsme se rozhodli začít dršťkovou polévkou. Já jsem si pak vybral klasiku – kotletu s hranolkama. Petr si dal cosi, co nebylo přeloženo do angličtiny, považujíc to za nějakou rumunskou specialitu (pozn. překl. podle mě pouze Matce nestačila slovní zásoba pro přeložení něčeho tak ukrutného, co si Petr dával – podle toho, že anglická slova byla často nepřesně napsána soudím, že Matka při překladu jídelního lístku nepoužila ani náznak slovníku). Pavel zvolil hovězí polévku a druhou nepřeložitelnou položku. Helča ve snaze zavděčit se nejblíže sedícímu si dala to stejné co Petr a pak se divila, že to vzali doslova a donesli jí to i s dršťkovou polévkou, kterou bytostně nenávidí a mnohem radši by přeplavala v pohorách a s batohem celé Lacul Bucura, než aby pozřela byť jedinou dršťku. Uprostřed její filipiky ji bratr s těžkým srdcem (hovězí polévka vypadala úžasně) zastavil a nabídl jí výměnu za svoji polévku, což Helča přijala s nadšením sobě vlastním. Až na Pavla jsme byli s jídlem spokojeni. Podle Pavlova svědectví jeho jídlo chutnalo asi jako luncheon meat a pokud ještě někdy najde odvahu dát si v Rumunsku něco na jídlo, bude to určitě něco jiného.

Protože jsme byli opravdu dobří jediní hosté, domácí nám ochotně nabídli (když jsme se na to zeptali), že nám vyperou oblečení a ještě nám zapůjčí prací prášek, abychom si mohli ručně přemáchnout klimatexové části naší garderoby s omluvou, že přestože Dcera oběhla všechny příbuzné, nepodařilo se jí sehnat specializovaný prášek pro ruční mytí a že si budeme muset vystačit pouze s obyčejným pracím práškem (protože se toto sousloví vyskytuje pravděpodobně pouze v reklamách, doplnila i značku, kterou zde nebudu uvádět, protože by mi za to Ariel stejně nic nedal).

Když se řešil další postup dnešního večera, Helča navrhla cestu do víru velkoměsta; když se ale dozvěděla, že jsme popojeli asi 8km za Hunedoaru, že jsem měl před chvílí pivo a že by musela řídit, začala od této myšlenky couvat a prosazovat pěší prohlídku dvou zdejších kostelů. Nápad se ujal, prošli jsme okolí jednoho pravoslavného kostelíku  a jednoho katolického. 

Že se ti Rumuni nestydí...

Volební plakát

Člověk, který se nebojí parkovat i v těch nejbizarnějších místech

Další volební plakát...zvolili byste ho?

Už dlouho nebyl vyfocen žádný volební plakát

Pravoslavný kostelík...všimněte si zejména vkusného neonu na jeho věži

Ten hřbitov - a těch křížů řad? To nejsou kříže, toť můj sad

Emiliu Horvátovou hrobník zapracoval do textu ještě před tím, než zemřela

U druhého jsme se chvíli hádali, v jakém slohu je postaven (s našimi znalostmi architektury netrvají takové diskuse nikdy příliš dlouho) a se závěrem, že je to slátanina všeho možného a všichni vlastně měli pravdu, jsme se vydali oklikou zpět do hotelu.

Protože noc byla ještě mladá (přesněji bylo asi 20 hodin), došlo i na vír velkoměsta. Petr našel v Hunedoaře vyhlášený klub s nepříliš originálním názvem Retro Pub, Helča s burácením nastartovala (burácel motor, nikoli Helča) a vyrazili jsme.

Helča burácí za mé starostlivé asistence z pozice spolujezdce

 Zaparkovali jsme na nám dobře známém náměstí s bankomatem a vyrazili pěšky směrem, kde jsme tušili Retro Pub. Bohužel Petr nedomyslel plánování dnešního večera natolik, aby našel také polohu kýženého klubu, což mělo za následek, že jsme tento nenašli. Po chvíli bloumání jsme zapadli na zahrádku restaurace sice jiné, leč jako náhrady přinejmenším rovnocenné. Chvíli jsme poseděli, popili něco piva (bylo příhodné, že Helča je skoroabstinentem, takže neměla problém se spokojit pouze s nepříliš zdařilými náhražkami piva, jako jsou horká čokoláda, Sprite, nebo perlivá voda).

Když jsme dopili a zaplatili, vydali jsme se s novou chutí na poznávací procházku noční Hunedoarou. Daleko jsme nedošli, hned přes silnici se rozkládal Central Park (pozn. překl. opravdu se to tak jmenovalo) plný prolízaček, houpaček a kolotočů, kde jsme strávili následující hodiny hecováním se k výkonům a aktivitám, které jsme zanedbali v dětství.

Následující fotografie pak asi netřeba komentovat, přesto některé okomentuji.

Ukazujeme Helče, jak funguje moment setrvačnosti

Peťan těsně za úvratí

Helča se původně houpala sama...přisedl jsem si a moje snaha, dostat
houpačku na úvrať jako na předchozí fotce, nebyla příliš pozitivně kvitována,
takže jsme zůstali někde kolem +- 80°

Chlapec, kterému jsme později sebrali jeho pneumatiku¨
(abychom nevypadali jako krkavci, tak musím dodat, že předtím, než
jsme mu ji sebrali, si našel jinou - to je ona)

S Petrem jsme zkoušeli fotbal s pneumatikou...bohužel jsme si nevšimli,
že je plná vody

...tady už je poloprázdná

Helča poctivě vylezla po původně zamýšlené prolézačce...
já jsem nahoru srabsky vylezl po železné konstrukci kolem

Helča skluzavku sjela, já v rámci zdravé sebereflexe jsem v obavě
o nosnost skluzavky slezl dolů stejnou cestou, jako jsem vylezl

Pavel v alkoholovém opojení, nemaje soudnosti, skluzavku sjel

...a skluzavka to vydržela

Zkouším Peťana rozhoupat shora...tahle fotka je pouze slabým
odvarem toho, kam až se houpačka dostala

S Helčou jsem to chvíli taky zkoušel...na její výslovné a naléhavé
přání jsem toho ale nechal  a slezl jsem dolů...tady už jsou pouze poslední
zákmity, které zdaleka nevystihují to, kam Helču původně (byť proti její vůli)
dostala odstředivá síla

Když jsme se v naší cestě do dětství dostali až k věku, kdy jsme byli tak malí, že nás ještě na prolízačky nepustili (což prakticky spočívalo v tom, že jsme obešli a použili všechny atrakce, které se v parku nacházely – kromě jedné megahoupačky, soustavně okupovanou skupinkou jakýchsi pochlastávajících vagabundů).

Cestou zpět..reklama na místní Anonymní Alkoholiky..
zatvářili jsme se eventuelně a svižným krokem jsme pokračovali k autu

Vrátili jsme se k autu, které jsme již tradičně (k mé velké radosti) nalezli ve stejném stavu, v jakém jsme ho opustili – a to navzdory kolem postávajícím skupinkám místní mládeže, co jede v hardcorekultuře.

Na hotel se v době naší nepřítomnosti přistěhovali další návštěvníci, kteří dělali bordel tak dlouho, dokud nezačali dělat bordel psi, kočky, kohouti a jiná divá zvěř, které bylo v okolí plno. Díky tomuto šumu jsme usnuli někdy kolem 4 AM (pozn. překl. neboli česky řečeno ve čtyři ráno)