Ráno jako první vstal Kraťa, kterého jsme jmenovali hlavním vyjednavačem ve věci autobus. Když se vrátil, prohlásil, že autobus je přistaven, ale že se nebude patrně jednat o dvojdenní výlet s přespáním ve stanu na poušti, ale pouze o jednodenní cestu na vodopády a zpět. Zjistil totiž, že poušť je na opačné straně, než vodopády, a že ve dvou dnech se oboje nedá v žádném případě stihnout. Cesta na vodopády pak bude trvat kolem tří hodin a na místě si uděláme okruh asi na hodinu a půl.
Petr si mimo jiné vzal ještě ručník a plavky, a vyrazili jsme. Řidič třináctimístného tranzitu mohl mít kolem 30ti let, jmenoval se Azíz a uměl velice dobře anglicky. Cestou jsme nabrali skupinu B u jejich hotelu a protože jsme nesnídali, naším dalším cílem byl supermarket, kde jsme si nakoupili snídani.
Megamarket Metro měl do supermarketu sice hodně daleko, naštěstí ale z té lepší stránky. Jediné, o co jsme se báli, abychom nemuseli nakupovat vše po deseti kusech, což nakonec nebylo třeba. Jediné, co v obchodě chybělo, bylo pečivo. Dlouho jsme hledali nějakou náhradu, nakonec jsme našli sáček sucharů, které jsme jako náhražku chleba nakonec použili.
Cesta od obchodu k vodopádům připomínala spíše jednu velkou party, neustále si někdo podával sušenky, pití, sýr, ovoce a další potraviny, zatímco řidič, mající ramadán, se tvářil, jakože to nevidí a vůbec nemá hlad.
Jen nám lehce připadlo, že čím více se v autě paří, tím více to s námi drncá, hází a dělá další, cestu nezpříjemňující manévry.
K vodopádům Uzúd jsme dojeli kolem 13. hod. Odmítli jsme si rezervovat restauraci u parkoviště (rezervace nám byla nabídnuta přesto, že neměl zrovna plno a ani to nevypadalo, že by se měl stávající stav v nejbližších okamžicích rapidně změnit) - přesto to byl významný obchodní tah, protože cestou dolů k vodopádům bylo dalších pět restaurací a člověku je pak blbé najíst se dole, když má nahoře rezervaci v úplně prázdném lokále). Vodopády byly trošku špinavé (trošku... vypadaly, jako by se tu zrovna točila reklama na čokoládu) a jejich klasický vzhled nám připomínaly pouze pohlednice, které visely na každém stánku, kterých bylo po cestě nepočítaně. U vodopádů jsme strávili necelou hodinum pak jsme se jali vracet zpět. Začali jsme řešit oběd, což nakonec dopadlo tak, že jsme si pouze u místní trhovkyně nakoupili chlebové placky po 5 Dr a v autobuse jsme snědli zbytek zásob z rána.
Protože se nám nechtělo ještě domů (resp. když už jsme sem jeli tak dlouho, tak ať to neskončí jen na vodopádech), zeptali jsme se Azíze, jestli není v okolí ještě něco zajímavého. Azíz nám nabídl, že by nás mohl vzít na berberské trhy, které jsou tady nedaleko a které vypadají podstatně jinak, než trhy, na které jsme zvyklí z Marakeše, nebo z hor. Ne zrovna nadšeně jsme souhlasili (když jsme se ptali, co je kolem zajímavého, rozhodně jsme neměli na mysli berberské trhy), a po deseti minutách jsme už vystupovali z autobusu. Azíz měl pravdu, trhy se opravdu dost lišily od toho, co jsme zatím viděli v Marakeši, nebo v horách. Oproti horám byla zásadní změna - zatímco na horách prodávali berberské věci pro turisty, tady prodávali normální věci pro berbery - takže zatímco na horách vyměníte svoji kšiltovku za originál berberský turban (ve kterém stejně žádný berber nechodí, protože všichni berbeři do jednoho mají pletené čepice), tady můžete koupit svoji kšiltovku zpět za těžké dirhamy.
Sekce, ve které bylo oblečení, případně smíšené zboží, jsme proběhli celkem bez povšimnutí, protože nebylo čeho si všímat. Kde jsme zpozorněli, byla sekce "potravin". Na hácích tu visely stažené mrtvé kozy, na pultíku jednoho stánku ležela hromada čehosi organického, o čem se nikdo ani neodvážil spekulovat, co by to mohlo být, všude po zemi se válely vnitřnosti a uřezané hlavy drůbeže, případně mrtvé ryby. Některá z holek navrhla, abychom se drželi pohromadě, usmívali se a nenápadně, ale rychle odsud vypadli. Nápad to byl docela dobrý, pouze jeho realizace se příliš nevyvedla - nelze se tvářit nenápadně, když jste na tržišti jediní, nemající berberský původ a k tomu ještě každý druhý člen skupinky drží v ruce foťák a jednou za pět sekund velice nenápadně (a s pronikavým blesknutím) zmáčkne spoušť. Ani nevím, jak jsme se ocitli v autobuse. Azíz se ani nezeptal, jestli jsme něco koupili, šlápl na to a vypadli jsme.
Cesta zpátky ubíhala asitak stejně rychle, jako cesta tam, jen s tím rozdílem, že auto ještě víc házelo, takže v nejzadnější řadě se nedalo spát, aniž by člověk jednou za deset minut nenarazil hlavou do stropu dva metry nad ním (pozn. autora - v prvotním zápalu jsem se pokoušel psát... v takovém případě člověk jednou za deset minut propíchne ukazováčkem klávesnici...po destrukci čtvrté klávesy jsem naznal, že bude lepší vše napsat až v klidu hotelového pokoje).
Když jsme dojeli na hotel, Libour ulehl do postele a do večera z ní pak už skoro nevstal. Když se Verča dozvěděla o tom, že dnes zase přijde skupina B a že tentokrát už by střešní mejdlo opravdu být mohlo, kategoricky prohlásila, že v takovém případě se musíme já s Vojtou přestěhovat na střechu a oni půjdou na naše místa. Jinak žádná party být nemůže.
S Vojtou jsme rádi souhlasili a aby nemohli říct, že jsme je nevarovali, naznačili jsme jim, že přítomnost na střešní party může být nakonec docela výhra. Náznaky byly ignorovány a za deset minut klesal Libour s malým baťúžkem, v patách s Verčou, ověšenou zavazadly od hlavy až k patě. Mají, co chtěli. V porovnání se spaním v našem pokoji, jehož okno míří přímo do ulice, ve které probíhají trhy, jezdí mopedy, řvou lidi a čas od času nějakej náklaďák vysype asi třicet tun uhlí, je budoucí party na střeše asi jako šumění lesa v jarním ránu. I kdyby jsme se všichni opili jak duhy, stáli celou noc nad Libourem a zpívali mu do ucha ruské lidové písně, nebyl by na tom hůř, než lehnout si jen na chvíli do našeho pokoje. Ale varovali jsme je.
Kolem půl deváté jsme odešli k mešitě Koutoubia, podívat se podrobněji na večerní modlitby. Dostali jsme se poměrně blízko, asi deset metrů za posledního věřícího, a postupně jsme kolem nich procházeli. Když jsme se dostali do ženské sekce (muslimové mají prostor pro modlitby oddělen několika stupni - v samotné mešitě jsou duchovní a vysoce postavení věřící, "široká veřejnost" je potom rozmístěna kolem mešity. Ženy mají vyhrazenou vlastní sekci, ještě trošku dál), oslovila Vojtu skupina kolemjdoucích žen, patrně na téma, že tady nesmí natáčet, nebo fotit. Vojta schoval foťák a mezitím se skupinka žen poradila s nějakým duchovním, a společně s ním se k Vojtovi vrátili. Začali mu něco arabsky říkat, ukazovali na foťák, a že má jít někam s nima. Už to vypadalo, že bude Vojta veřejně ukamenován, když se arab začal hrozně smát a sdělil mu, že fotografování nikomu nevadí (pozn. překl. "Camera - OK").
Mezitím nás prozvonil Kraťa, že druhá skupina právě dorazila na hotel.
My jsme tam dorazili vzápětí a začala party, jejíž předmětem bylo dohodnout další postup. V podstatě jsme se rozdělili na tři skupinky - první, nejměkčí, tvořená Kraťou, G, Evou, Verčou a Libourem, která se rozhodla odjet k moři a tam se až do konce pobytu vyplesknout na pláž a nic nedělat. Druhá, tvořená Petrem, Vojtou, Bárou, Martinem (a jako frakce, která prosazovala jízdu stopem, taky Johny s Luckou), plánovala odjet do pouště, postavit tam pískuláka, projet se na velbloudech a zasurfovat si na dunách. Třetí skupinku jsme pak tvořili já s bratrem, kteří jsme chtěli odjet domů o dva dny dříve a na poušť jsme proto nemohli. Naše varianta byla schůdná pro všechny flákače od moře (bohužel celou akci moderující kraťa to tak nepojal a naši variantu označil jako "pro ty, kteří chtějí odjet o dva dny dříve"), dojet přes Casablancu (ekonomického "hlavního města") do Rabatu (sídelního města krále a politického "hlavního města), a odtud další den do Fésu (historického "hlavního města"), odkud jsme odlétali.
Mezitím, co jsme se hádali, došla od maminky SMS, která kromě interních sdělení obsahovala také novinky z domova - Topolánek složil mandát ve sněmovně, Paroubek nepodpořil předčasné volby... rozjela se subdiskuse, zda se za takovéto politické situace vracet vůbec domů...
V této době jsme začali vnímat i majitele hotelu (teď už nazývaného Salám - podle muslimskéhop pozdravu, který při každém vstupu opakoval), začal pravidelně v asi půlhodinových intervalech docházet do našeho pokoje a vynášet odpadky, přičemž bral účastníkům akce plechovky doslova z ruky. Veškeré nabídky, aby se přidal, nebo se taky napil, velice slušně odmítl, vždycky jen odnesl prázdné plechovky.
Po oficiálním konci party (když jsme se dohodli na všem, na čem jsme potřebovali) jsme zašli ještě dolů na náměstí na večeři. Poté jsme se vrátili na hotel, kde na střeše probíhala afterparty
Žádné komentáře:
Okomentovat