pondělí 2. listopadu 2009

Neděle 13.9. - hrdinný sestup

Snídaně byla objednaná na 8 ráno, budík na 7.45 (budík jsme neobjednávali, ten jsme si prostě nastavili). Po prvním zazvonění se budí Johny a nabyv pocitu, že nikdo jiný vzhůru ještě není (vzhledem k tomu, že jsme spali hrubě přes 10 hodin, byli všichni vzhůru už kolem šesté), se snaží vymyslet a realizovat nějaký originální zvuk budíku (a právě vymyšlené zvuky hlasitě reprodukuje. Ačkoli se nedočkal jakéhokoli ohlasu, vydrželo mu to nečekaně dlouho. Jako první se ozvala Verča, která naprosto kouzelně a loajálně za Liboura oznámila, že někteří z nás tady chodí dnem i nocí do práce a ráno vstávají, takže v žádném případě nestojí o to, aby je někdo budil už deset minut před snídaní. Libour k tomu ještě s obdivuhodnou sebelítostí dodal, že na to, kdy vstává, by nestačil ani týden spánku, natož deset minut, které do snídaně zbývají. Mezitím Johny s Luckou prohlásili, že ležet v posteli je hrozná nuda a vydali se na snídani deset minut předem. Snídaně byla přesně taková, jako předchozí den, jen tentokrát jsme nemuseli tolikrát urgovat další chleba. Po snídani Johny pozval náhodně kolemjdoucího muslima ke stolu. Ten mu vysvětlil, že má ramadán a že i kdyby si k tomu stolu sedl, že by se nemohl ani najíst, ani napít. V tu chvíli mu Johny nabídl pití.
Kraťovi se podařilo vyjednat odvoz z Imlilu za 600Dr, což je prakticky stejná cena, za kterou jsme dojeli nahoru.



Sestup z hory byl podstatně příjemnější, než komplementární výstup. V podstatě se nám celkem dařilo držet takový čas, za který to místní chodí nahoru, což by se při našich dispozicích dalo prohlásit za nebývalý úspěch. Cestou jsme potkávali mnohem méně mul, zato o to více nečekaných (pozn. autora - vzhledem k tomu, že jsme šli předchozí den tou samou trasou nahoru, jsme už tušili, kde na trhovce narazíme) trhovců, jejichž odmítání bylo stále těžší a těžší. Jako první podlehl Johny a koupil si originál berberský turban, jehož cenu usmlouval ze dvou set dirhamů na pouhých osmdesát. O deset minut později ho následovali (u stejného prodejce) Vojta s Kraťou, jejichž smlouvání trvalo několikanásobně déle, zato s větším úspěchem. Koupili si o něco menší originál berberské turbany a když kraťa vysvětlil berberovi, že mu za turban v žádném případě nedá 60Dr, ohradil se berber, že kolega před ním koupil podobný za 80, což kolegu v jeho očích staví do pozice milovníka a mecenáše berberského lidu. Vzápětí se ale dozvěděl, že kolega není ani mecenáš, ani milovník ničeho, že pouze neumí smlouvat, což způsobilo, že prodal o něco menší turban za roztrhanou kšiltovku a 11Dr k tomu. Vojta neměl zrovna při sobě kšiltovku, takže dal za turban 50Dr.



Cestou dolů Liboura rozbolelo znovu koleno, které ho začalo bolet už při včerejším sestupu z Toubkalu a já jsem se k němu zanedlouho přidal (a to přesto, že jsem se sestupu z Toubkalu aktivně neúčastnil...koleno mě bolelo ještě z předchozí akce v Dolomitech), což nám cestu dolů příliš nezrychlilo.
Podle dohody na nás dole od 14ti hodin čekaly dva taxíky. Do hotelu (kde jsme se už cestou nahoru seznámili s jeho majitelem, který nám nabízel průvodce) jsme přišli něco po 15. hodině, zjistili, že dva taxíky zaparkované před hotelem jsou opravdu pro nás, že ale není problém, dáme-li si v hotelu jídlo. Menu bylo značně omezené, protože na většinu jídel se čeká dvě hodiny, takže jsme měli na výběr mezi kuřecím kebabem a několika druhy pizz. Mezitím jsem vytáhl notebook a jal jsem se dopisovat tyto řádky, což okamžitě přitáhlo pozornost majitele a začal se ptát, co píšu. Řekl jsem mu, že píšu "Journal" (pozn. překl, lepší slovo pro deník mě zrovna nenapadlo) a majitel usoudil, že jsem tedy žurnalista. Nijak zvlášť jsem mu to nevyvracel a na otázku, jestli tam píšu i o něm a jeho hotelu jsem odpověděl pozitivně. Za to se mi dostalo slibu, že až se tam někdy příště ukážu, udělá mi dobrou cenu. Kromě toho nabízel, abych se nestyděl a cokoli si vyfotil. Před odchodem jsme se ho zeptali na užitečné informace ohledně cen hotelů v Marakeši a na cenové rozdíly, pokud se rozhodneme spát na střeše hotelu, nebo v pokoji (v Maroku mají všechny domy rovné střechy a mnoho domů, včetně hotelů, je vybaveno pro spaní na střeše).
Poté jsme sedli do taxíků a vyjeli jsme směr Marakeš.




Při vjezdu na okraj města jsme absolutně přestali chápat, jakým způsobem mohou Maročani jezdit ve městech, aniž by se počet obyvatel nesnižoval logaritmickou řadou. Pokud měla silnice více pruhů, nebylo zřejmé, zda jedeme po směru, nebo v protisměru, přednosti na větších křižovatkách jsou řešeny tak, že se tam někdo nacpe a ten, kdo by měl mít přednost, dupne na brzdu a na klakson, čímž dá hříšníkovi najevo, že zrovna dneska neměl v plánu brzdit. V centru města se do provozu mísí kromě aut ve všech směrech také chodci, mopedy a koňské povozy, to vše za neustálého hučení klaksonů a bez jakéhokoli řádu.


Dorazili jsme k hotelu Ali, kde se původně měla ubytovat druhá skupina. Nejen, že se v hotelu neubytovala, ale ani nereagovala na naši SMS na téma, že nám mají buď poslat souřadnice hotelu, kde jsou ubytovaní, nebo dojít k hotelu Ali. Na recepci jsme zjistili, že můžeme přespat za 60Dr na osobu (včetně snídaně) na střeše. Cena pokojů pak byla kolem 100Dr na osobu.
Lucka se odebrala převlíct do něčeho teplejšího a mezitím druhá část naší skupiny pokračovala podívat se ještě po jiném hotelu. Lucka se vrátíla s tím, že na záchodě jsou švábi a jiná havěť, zatímco druhá část se vrátila s tím, že narazili na barák, který není přímo hotel, zato má pěknou koupelnu a záchod a na střeše spací úpravu. Jedinou nevýhodou bylo, že na střeše bylo pouze šest postelí, takže tři z nás by museli spát na zemi. Tato volba zvítězila poté, co Petr oznámil, že si na záchodě nevšiml žádného švába.
Cestou jsme se zkusili zeptat ještě v jednom hotelu, za který jsme dali 40Dr na noc a kde jsme se nakonec ubytovali.
Ubytování ještě předcházela situace, kdy nám došla sms od skupiny B, obsahující souřadnice jejich právě zaplaceného hotelu. Tento se nacházel asi dva kilometry od nás a po krátké diskusi jsme se rozhodli zůstat v medině a ubytovat se v původně plánovaném. Skupině B jsme pouze napsali naše souřadnice s tím, že je tu docela pěkná tržnice, na které bychom se mohli sejít.



Po krátkém rozkoukání jsme vyrazili do města. Na náměstí bylo obrovské tržiště, které zrovna začalo ožívat a na které jsme se vydali. Náměstím se rozeznělo cosi, co zpočátku připomínalo sirény varující před náletem, později jsme pochopili, že jsou to nahoukávači (arabsky se tomu říka muezini), vyzývající k ukončení denního půstu a k začátku večerní pařby, která se o ramadánu koná vždy po setmění.
Jedním z našich cílů na tržišti bylo, koupit nějaké pivo, nebo alespoň cokoli, čím bychom mohli oslavit konec dne. Bohužel jsme zjistili, že o Ramadánu muslimové nepijí celý měsíc a noční pařby spočívají pouze v nehorázné žranici.
Jak se ukázalo, je v této době mnohem jednodušší koupit v Marakeši hašiš, než alkohol (pozn. autora - prakticky každý průvodce píše o pouličních prodavačích hašiše. Ti se vyznačují tím, že se kolem vás ochomýtají a u toho vydávají syčivé zvuky "Hash...hash...hash...". Na tyto prodejce je pak třeba si dávat pozor, protože někteří z nich jsou pouze policií nastrčení provokatéři a projevíte-li zájem, hned vás zavřou. Takovýchto prodejců jsme potkali hned několik, bohužel hašiš bylo to poslední, o co jsme tou dobou měli zájem). Po arabských městech se ale prohánějí také nahaněči, kteří, jak zmerčí bloudící skupinku, hned ji zvou do hotelu příslušného jejich působnosti. Díky tomu jsme se dozvěděli o restauraci, kde bychom mohli dostat pivo. Mezitím napsala skupina B, že sedí v hotelu Ali a dávají si něco na jídlo. Protože to nebylo daleko, stavili jsme se k nim, řekli jsme jim o tom, kde se dá sehnat pivo a že se tam, až se nají, sejdeme.
Pivo stálo 25Dr, bylo ho 0,25l a pivo připomínalo pouze velmi vzdáleně. O několik desítek minut po nás přišla i skupina B, se kterou jsme si vyměnili zážitky z cesty a souřadnice kešky, u které se zítra v 10.00 sejdeme. Poté jsme se rozešli do svých hotelů.



V noci se ukázalo, že spát v centru města není až taková výhra, jakou se to původně zdálo, pokud nejste opravdový fanda rušného nočního života. Kolem půlnoci pravděpodobně začali doplňovat zásoby na zdejší trhy, protože venku začaly jezdit náklaďáky, vydávající ohlušující rachot, připomínající sypající se uhlí. Tento zvuk nás provázel asi hodinu, poté byl chvíli klid. Když už to vypadalo, že zásoby jsou doplněny a trhy postupně končí, začaly na sebe náklaďáky překotně troubit, což jim vydrřelo dalších dvacet minut.
Asi kolem čtvrté bylo možné konečně usnout.

Žádné komentáře: