Čas příjezdu vlaku se pomalu blížil. Poté, co jsme si cestou do Rumunska vyzkoušeli nevýhody cestování bez místenek, rozhodli jsme si tentokrát nějaké pořídit. Tohoto úkolu se zhostili Jeník s Petrou, kteří to pojali současně jako romantickou procházku nočním nádražím.
Vlak měl 45 minut zpoždění, ale nakonec jsme se dočkali. Naše rezervovaná kupé jsme našli celkem rychle, ještě rychleji jsme si ale všimli, že v nich někdo spí. Protože jsme neměli to srdce (a nervy) spáče vzbudit a vysvětlit mu, že spí v kupé, ve kterém bychom měli spát my, rozhodli jsme se podobným způsobem obsadit kupé někoho, kdo ještě nenastoupil a spoléhat, že až nastoupí, zachová se stejně jako my.
Bohužel jsme žádné volné kupé nenašli, a čekalo nás buď několikahodinové stání ve vlaku, nebo přibližně stejně dlouhé vysvětlování spícímu Rumunovi, aby vykvajznul z našeho kupé. Bohužel jsme nevěděli, jak se řekne rumunsky „vykvajznout“, takže jsme chtě nechtě zvolili druhou variantu. Vytáhli jsme nouzové pivo, zakoupené speciálně pro tyto případy, aby nám stání rychleji ubíhalo. Účinek se dostavil okamžitě, takže půl hodiny, než se uvolnilo kupé, nám uběhlo velmi rychle.
Nacpali jsme se úspěšně všichni, jediný problém byl s batohama – zavazadlový prostor pod stropem evidentně není dimenzován na situaci, kdy každý z osmi cestujících vlastní kromě kabelky a chlebníku taky batoh velikosti menšího brachiosaura. Druhým důvodem byla naše (a zejména Jeníkova) nechuť ke zvedání dinosaurů jakékoli velikosti do výše očí. Díky tomu nechal Jeník svůj batoh v chodbičce a začal si chystat řeč, kterou přednese případnému průvodčímu, který by si na překážející batoh stěžoval. Ta prakticky spočívala v neodolatelné nabídce, že pokud se mu to nelíbí, tak ať si to zkusí dostat nahoru sám (pozn. autora: Komu by se pointa této řeči zdála málo sofistikovaná, nebo snad až primitivní, nechť si uvědomí dvě věci. V jednoduchosti je krása a je nepopiratelné, že vedení řeči tímto směrem většinou vede ke kýženému výsledku – tzn. průvodčí se dále nebude hádat o batoh a dá si odchod. Druhým a důležitějším aspektem byla potom denní doba, fakt, že už jsme docela dlouho nespali a celkové duševní vyčerpání. Za takovýchto okolností vymyslet něco duchaplného a přitom účinného bylo nad lidské síly).
Kolem kupé prošel průvodčí a ledabyle se ohlédl po batohu, tarasící uličku. Průvodčí měl něco přes dva metry a vypadal, že by neměl problém vysadit nahoru batoh i s Jeníkem, a to pouze prostředníčkem levé ruky. Díky tomu Jeník začal vymýšlet novou výmluvu a chvíli dokonce i přemýšlel o tom, že by batoh zaskladnil sám. Než dospěl k nějakému konečnému řešení, byl v kupé průvodčí.
Po prvním mrknutím na naše z brusu nové místenky nám oznámil, že jsou neplatné a že máme vypadnout z kupé. Vysvětlili jsme mu, že jsme si místenky před chvílí koupili, zaplatili za ně těžký chechtáky a že paní na pokladně asi něco spletla. Na otázku „It is a problem?“ se nám dostalo odpovědi „YOU have a problem!!!“, což nás příliš nepotěšilo, ani nijak informačně neobohatilo.
Po několikaminutovém rozhovoru nakonec průvodčí přestal jevit známky toho, že by nás chtěl bezprostředně vyhodit a jal se odcházet. A protože kdo se moc ptá, moc se doví, Jeník se ještě na závěr ujistil, jestli je teda všechno v pořádku, konstatováním „so it is not problem“. Průvodčí se naklonil zpět ke dveřím, oznámil nám „it IS a problem!!“ a odešel. (pozn. autora: Komu by se zdálo, že v této pasáži se vyskytuje příliš mnoho přímých řečí, vykřičníků, kapitálkových zápisů a slova problem, nechť pasáž, kterou právě přečetl, přeskočí. Tentokrát mě nenapadá žádná erudovaná omluva pro moji spisovatelskou neschopnost. Ještě bych mohl rozmělnit výskyty výše jmenovaného tím, že protáhnu autorskou poznámku natolik, že nepozorný čtenář po chvíli zapomene, že předchozí odstavec byl naprosto nečitelný a spisovatelsky chybný. Za tímto účelem by asi bylo vhodné přestat neustále opakovat, proč tato poznámka vznikla a změnit téma tak, aby čtenář zapomněl na své předchozí rozhořčení. Proto bych rád zakončil tuto poznámku příznačným citátem „Nulla sed ligula ac justo auctor vehicula“).
Když průvodčí odešel, přišel další problém v podobě dvou chatrně anglicky mluvících manželů, kteří se nám pokoušeli naznačit, že sedíme v jejich kupé a mávali u toho svojí místenkou. Vysvětlili jsme jim situaci ve které jsme, a že pokud oni ví, jak se rumunsky řekne vykvajznout (což evidentně věděli, protože byli připraveni říct to nám), tak stejně dobře jako nás můžou vyhodit lidi, kteří jsou na našem místě. Ani na chvíli jsem nevěřil, že by na tak lákavou nabídku někdy někdo mohl přistoupit (když máte problém a lidé, kteří ho způsobili, se na vás pokouší ještě přehrát ten svůj, málokdy jste ochotni akceptovat nabídku, že pokud vyřešíte jejich problém, budou oni ochotni řešit ten váš), kupodivu ale manželé odešli a až do Budapešti jsme je neviděli.
Konečně se nám podařilo nerušeně se vyspat. V průběhu noci jsme stačili nabrat další zpoždění a seznámili jsme se s několika Čechy, kteří také jeli z rumunských hor a seděli o tři kupé vedle.
Vzhledem k jedna a půl hodinovému zpoždění nám o 20 minut ujel Jaroslav Hašek – navazující rychlík z Budapešti.
Zjistili jsme, že další spoj jede až za 4 hodiny a že máme tedy dost času nejen na vykešování Budapešti (což jsme po cestě do Rumunska nestihli), ale také na to, abychom si šli stěžovat na zpoždění a vymáhat náhradu v podobě slevy na jízdném.
Protože naši noví známí (reprezentovaní dvojicí Honzou a Helenou) měli ten stejný problém jako my, vytvořili jsme ještě s Jeníkem a Petrou údernou skupinu, která měla sjednat nápravu.
Na první přepážce nám napsali na papírek nějaký maďarský nápis, reprezentující název oddělení, kam máme zajít.
Když jsme ho našli, Jeník se slušně optal, jestli může mluvit anglicky a ukázal papírek, aby mu potvrdili, že jsou to opravdu oni. Pak pokračoval vysvětlováním našeho problému, že musíme čekat na novej spoj, že nám zatím tečou dolary mezi prstama a že by se chtěl zeptat, jak se to dá řešit. Pánové nás neustále odkazovali na přepážku, ze které jsme zrovna přišli, Jeník se nenechal vyhodit a popsal problém ještě jednou důkladněji. Pánové se domnívali, že pokud je to mezinárodní rychlík, pak oni za to nemůžou a ať si to vyřídíme s Rumunama. Jeník naznačil, že Rumuni tady nejsou, zato Paprikášů je tady dost a toho, že by rád využil a dostal slevu. Jenda se zeptal, kdo je teda na maďarské straně zodpovědný za zpoždění. Při slově responsible (pozn. překl. = zodpovědný) pánové zbystřili a začali nás vyhazovat s tím, že neumí moc dobře anglicky, že pořádně ani neví o čem to tu mluvíme, a abychom se laskavě obtěžovali ke dveřím. Jeník mu naznačil, že už se s ním anglicky baví docela dlouho a obstojně a že dokud nám neřekne kam se obrátit, máme 4 hodiny na to, abychom se odsud nehnuli. Chlap nás nakonec odkázal na přepážku prodeje mezinárodních jízdenek, na druhém konci nádraží.
U další přepážky vyjednávala Petra s tím, že pokud by to nešlo po dobrém, nastoupím já se svými zkušenostmi z Ameriky a se slovní zásobou značně obohacenou o sprostá slova a výhrůžky (jako „kůlnička na dříví“, „odnést si zuby v síťovce“, nebo tradiční „nerad bych to tady musel zničit“).
Naštěstí mého příspěvku nebylo zapotřebí, paní za přepážkou byla sice trošku pomalejší, ale nakonec se vše podařilo. Když jí Petra vysvětlila, že jediné, co po ní chceme, je potvrzení o zpoždění s razítkem a podpisem, velmi slušně jí vysvětlila, že se pod nic podepisovat nebude, že tady prodává jízdenky, a že tohle nemá zapotřebí. Po deseti minutách se paní odešla poradit dozadu a pět minut se ani neukázala. Pomalu jsem se chystal na použití advanced english, když se paní vrátila s podepsanou zpožděnkou v ruce. Slušně jsme poděkovali, naznačili, že ti dva dobří lidé za námi budou chtít patrně to stejné co my, a vítězně jsme odešli.
Geocaching probíhal hladce, věděli jsme, že se keška nachází na centrálním hřbitově, takže jsme šli podstatně více na jisto, než před dvěma týdny. Netrvalo dlouho a odlov se zdařil.
Protože jsme měli ještě moře času, rozhodli jsme se ochutnat maďarské pivo. Protože jsme neměli žádné maďarské forinty (Libour měl pouze €12), po prvním pivě jsme se vydali zjistit, jestli tu berou eura, a kolik chtějí za jedno pivo. Libour se se servírkou chvíli bavil anglicky načež ho servírka otázala, jestli neumí česky, že jí ta angličtina moc nejde. Ukázalo se, že je z Ruska, a umí dobře maďarsky, československy (s číslovkou 11 měla v češtině trošku problém – tolik eur stály totiž 2 rundy místního piva) a trošku anglicky.
Spokojeni odcházíme a nastupujeme do dalšího Jaroslava Haška.
Cesta posledním vlakem už byla brnkačka bez nějakých větších problémů, nebo zážitků – většinu jsme prospali.
Po návratu do Brna jsme vyrazili na nádraží se zpožděnkou, vytřískat z ČD nějaké love. Paní za přepážkou se s Jeníkem dlouho bavila, než ho poslala do háje s tím, že na nic nárok nemáme, nic nám nedá, a že si můžeme zkusit poslat kamsi doporučenej dopis, jestli máme navíc 16 Kč, ale že to asi stejně nepomůže, ať si dáme odchod.
Dali jsme si odchod a rozjeli se trolejbusy, šalinami a autobusy domů.
--KONEC--
Žádné komentáře:
Okomentovat