Jak už napovídá poslední fotka z předchozího dne, naše meteorologické předpovědi se ukázaly být naprosto chybnými, což mělo za následek, že kromě stanu byla ráno mokrá i část jeho osazenstva (nejvíce ti, kteří spali u stěn, ke kterým jsem bohužel patřil). Jako ostatně každé ráno u vysílače se nikomu nechtělo vyvíjet žádnou činnost, pouze Jeník s Petrou prohlásili, že se půjdou projít do Borsy, kde nakoupí a vrátí se zpět i se snídaní. Jeho nabídku,, že koupí něco i nám, jsme jako skupina A velkoryse odmítli. Tuto chybu jsme si uvědomili až po jejich návratu, kdy všichni začali snídat, a nám se ještě (proti původnímu předpokladu) nechtělo se zvednout, sbalit a vyrazit do města. Hlad byl ale silnější, takže jsme se s velkým přemáháním po několika desítkách minut zvedli, sbalili se a odebrali se do Borsy nakoupit. Po snídani jsme zašli na kafe do nejbližší hospody, a čekali jsme na skupinu B. Hlavním důvodem návštěvy nejbližšího podniku nebyla až tak naše bezprostřední touha po ranní kávě, jako spíše nutnost urychleně použít místní toalety. Ta byla způsobena pravděpodobně včerejší konzumací ne zrovna kvalitní vody.
Protože skupina B stále nesestupovala, přesunuli jsme se do našeho oblíbeného lokálu za naší oblíbenou servírkou, kde se asi po hodině setkáváme se skupinou B, reprezentovanou Jeníkem.
Když po čase dorazili i ostatní, začínáme řešit cestu do Viseu. Při opouštění lokálu jsme se bohužel slečny zapomněli zeptat, jak se jmenuje (už večer předem jsme si říkali, že na to nesmíme zapomenout), takže až do konce akce pro nás zůstává jen „slečna servírka“. Dodávku jsme sehnali poměrně rychle, stejně jako minule pouze do mezizastávky u benzinky na půl cesty. Řidič nám sice velkoryse nabídl, že za 100 LEI nás doveze až na místo, což jsme se stejnou velkorysostí odmítli a spoléhali na to, že se nám podaří stopnout další dodávka. Protože jsme už v tom uměli chodit, navazující dodávku jsme chytli poměrně rychle a napoprvé.
Ve Viseu začalo pršet a protože bylo už k poledni, rozhodli jsme se déšť přečkat v nějaké restauraci, kde si dáme oběd. Našli jsme krásnou hospůdku, s krásným malým salonkem vzadu, který jsme záhy obsadili. Ondra česky požádal postarší servírku o menu. I kdyby mu servírka rozuměla, v celé hospodě bylo menu pouze jedno a to ještě sloužilo jako podložka pod cosi na baru. Po krátkém česko-rumunském dialogu jsme dosáhli svého a na etapy jsme si začali vybírat jídlo.
Dáváme si pivo, holky si objednaly víno.
My jsme s pivem spokojeni, holky ovšem dostaly místo vína broskvový vaječný likér. Po chvíli přemýšlení o reklamaci rezignovaly s tím, že jakékoli další změny by byly příliš riskantní a že s vaječným likérem dopadly ještě docela dobře, a že v druhém kole by mohly místo vína dostat třeba pečeného tučňáka na žampionech (pozn. autora: ve skutečnosti jediným důvodem, proč holky nedostaly výše zmíněnou specialitu byl fakt, že tučňáci došli. Když se nad tím člověk zamyslí, není se čemu divit – pokud každý cizinec, který si objedná víno, dostane tučňáka, byl by tento stav dlouhodobě neudržitelný).
Po této zkušenosti jsme s obsluhou raději dále komunikovali pouze ukazováním prstem na položky v jídelním lístku. Když se i toto ukázalo jako nejednoznačné, ukazovali jsme propiskou.
Díky tomu všichni (alespoň myslím) dostali opravdu to, co si objednali. Osobně jsem si dal vepřový kotlet s bramborama. Po čase donesla obsluha příbory nevalné čistoty a rozmanitých tvarů (tedy vidlička pocházela z jiné sady a patrně i z jiného století, než nůž). Samotného jídla by se potom člověk, který jí očima, nikdy nenajedl. Nezbylo nám, než se najíst příborem a ideálně se na jídlo nedívat. To bohužel dost dobře taky nešlo, oběd byl podáván výhradně v hlubokých talířích.
Do asi 5 km vzdáleného Viseu de Jos, odkud nám jel vlak, jsme se dostali bez větších problémů, opět dodávkou, která nás zavezla až k nádraží.
Nádraží nás mile překvapilo svojí moderností a čistotou. Kromě čisté chodby měli prodavači lístků dokonce počítače a k naší velké radosti, uměli celkem slušně anglicky. Díky tomu jsme si bez potíží koupili lístky do Becleanu a ještě jsme si popovídali o tom, kde jsme byli, co jsme tam dělali a odkud jsme. U vchodu do čekárny postávali dva členové pohraniční policie, které z nějakého důvodu napadlo, zkontrolovat Petrovy doklady. Když jim dal svůj pas, asi deset minut si v něm listovali a srovnávali fotku na americkém vízu s fotkou na pasu. Poté se Petra zeptali, odkud jede, kam jede a co tam bude dělat a po krátkém rozhovoru pas vrátili s tím, že je vše v pořádku.
Po hodině čekání nám jel vlak do Becleanu. Podařilo se nám ukořistit dvě prázdná kupé. Na další zastávce nastoupila do vlaku velká parta cigánů, kteří dělali v chodbičce hroznej kravál a jeden z nich se posadil k nám do kupé, mával nám před očima nějakým papírem a chtěl peníze. Asi půl hodiny jsme ho ignorovali a v mezičase mu dávali najevo, že mu nic nedáme. Když už jsme se smířili s tím, že bude až do Becleanu cestovat s námi, zvedl se a odešel vedle, kde z Ondry dostal asi 2 LEI v drobných. Dál jsme ho viděli až o několik minut později, když ho průvodčí hnal kolem našeho kupé ven z vlaku.
V Becleanu jsme měli čekat asi 5 hodin na navazující spoj ve 3 ráno do Budapešti. Protože venku byla zima, obsadili jsme jednu ze dvou ještě otevřených nádražních hospod.
Když jsme se usadili, Jeník objednal „Sex bere“, ukazujíce přitom na prstech číslovku 6.
Slečna si Jeníka nechápavě změřila pohledem, seznala, že je Jeník kanec, a po chvíli se vrátila s šesti flaškama. Vyvinuli jsme značné úsilí, abychom jí vysvětlili, že chceme pivo točené, Libour si opět přisadil tradiční „but from fuzz“, nedbaje toho, že slečna nevykazovala žádné známky angličtiny. Nakonec se Pavel zvedl, naznačil jí, aby ho následovala k baru, kde ukázal na pípu a slečna pochopila náš požadavek. Asi po hodině přišel do lokálu vysoký cowboy, následovaný několika žebráky, které slečna servírka velmi razantně a energicky vyhodila.
Žádné komentáře:
Okomentovat