čtvrtek 18. září 2008

Den #12 - Den „D“

Geocaching – Pohraničníci – Býci vs. krávy – Borci Na Kopci


Dnes byl velký den, kdy se naše několikadenní úsilí mělo proměnit ve vítězný okamžik nalezení naší první rumunské kešky a také naší budoucí první First To Find (tj. že budeme první, kdo tuto kešku našel; v době našeho odjezdu do Rumunska stále nebyla nikým nalezena). Po včerejším náročném sestupu jsme dnes nespěchali ze spacáku, takže doba naší snídaně se blížila spíše času určenému pozdnímu obědu.
Naštěstí nás nikdo v šest ráno nevykopal, abychom vyprostili z řeky ten bagr. Když jsme si ho lépe prohlédli, zjistili jsme, že ta obrovská převodovka (předchozí den jsem se o ní nezmínil) uprostřed tábořiště bude mít s tím bagrem pravděpodobně nějakou souvislost. Shledali jsme, že vzhledem ke stavu převodovky bagr musel být nepojízdný už dlouho před povodní a pravděpodobně tedy po nás jeho vyproštění nikdo nebude požadovat.



Začali jsme vařit houbovačku z druhé půlky včerejších hub. Nalezli jsme výborné využití pro chlebovou drť, kterou někteří z nás ještě měli v sáčcích v batohu (pozn. autora: ještě před pěti dny se přitom jednalo o čerstvý italský chléb; je neuvěřitelné, co se z chleba může stát po několika dnech v batohu) a polévku jí zahustili.

Jeník začal uvažovat, jestli by, vzhledem k pozdnímu času, nebylo lepší, aby skupina A vyrazila na odlov kešky místo snídaně, zatímco skupina B by něco uvařila a sbalila se. Celý zbytek skupiny B prohlásil, že si odlov nenechá jen tak ujít, a že se sem nevláčeli dva dny takovým terénem jen proto, aby potom zůstali v tábořišti. I Jeník nakonec musel uznat, že není až tak kam spěchat a že není problém, abychom se odlovu zúčastnili všichni.
Sbalili jsme vše, kromě našeho stanu. Do toho jsme potom uložili batohy, abychom se s nimi nemuseli táhnout tam a zpátky, a vyrazili jsme na asi 3 km vzdálené nádraží, které bývalo konečnou stanicí parního vláčku.



Libour s Petrem žhaví GPS a nedaří se jim dosáhnout přesnosti pod 40 metrů. My ostatní zatím vytipováváme místa, kde by mohla skrýš být a zatímco se Petr snaží s GPS něco udělat, vytahuji z 5m vzdálené dutiny stromu malou krabičku a vítězně ji nesu ke stolku, kde logujeme svoji návštěvu.
Při té příležitosti zjišťujeme, že zde před námi už někdo byl, byli to taky Češi a byli tu asi 14 dní před námi. Pravděpodobně to byli poslední cestující vláčkem ještě před tím, než ho zasáhla povodeň. Prohlížíme si, co zbylo z nádraží; podemleté chatky, všude bahno, v řece naplavené stovky předmětů různých velikostí... za nádražím byl malý dřevěný kostelík, který byl dostatečně vysoko, aby záplavy bez újmy přežil. Po krátkém odpočinku a zběžné prohlídce nádraží se vracíme zpět k tábořišti, kde balíme stan a vyrážíme vstříc novým zítřkům.



Jako už několikrát v minulých dnech, i dnes nás čekalo překročení několika rozvodněných úseků řeky, naštěstí jsme k žádnému postupu nepotřebovali dřevařský bagr (pozn. autora: to „naštěstí“ není proto, že by se nám to posledně nelíbilo, ale hlavně proto, že tentokrát kolem žádný dřevařský bagr nejel).









Potkáváme také dva chlapy v modrých uniformách, kteří po nás chtějí pasy (nebo alespoň tak nám to Jeník, který šel první, podal). Petra prohlásila, že dokud neukážou nějaký odznak, nebo průkaz, nic jim neukáže a že takhle by mohl chtít občanku každej, kdo má na sobě modré maskáče a u pasu proklatě nízko pověšený kolt. Naznačili jsme jí, že člověku, který má za pasem kolt, je vhodné ukázat občanku i kdyby odznak náhodou neměl a že ve zdejších končinách budeme rádi, pokud po nás budou chtít opravdu jenom občanku. Vytáhli jsme doklady, při tom jsme se snažili, aby nebylo vidět, že máme doklady v peněženkách, které jsou napěchované rumunskými penězi. Petr místo občanky podává pas a pohraničníci se vzdálili, aby si všechno jaksepatří napsali. Používají klasickou metodu „jeden umí číst, druhý psát“, která se evidentně praktikuje i zde. Petrův pas si nechali až na konec a poté, co si z něj opsali údaje, ještě dlouho listovali a koukali se, kam všude Petr v posledních letech cestoval. Zvláštní pozornost věnovali potom vízu do USA, u kterého kontrolovali bezpečnostní prvky a porovnávali fotografii na vízu a na deskách pasu. Pravděpodobně je to uspokojilo natolik, že nám všechny doklady v pořádku vrátili a ještě nám poradili, jak se dostaneme na Prislop.



Pokračujeme po dřevařské traktor-road vedoucí do Borsy, po několika málo hodinách se dostáváme do sedla, kde (vzhledem k pokročilé době) pro dnešek končíme.
Kolem se poflakuje stádo krav; Petra se zajímá o to, jestli jsou to krávy, nebo býci. Svůj nezvyklý zájem o pohlaví těchto zvířat potom zdůvodňuje tím, že pokud by to byli býci, ona by tady tábor určitě nestavěla, protože by se mohlo stát, že by býci na holky naskakovali, a že to tak občas dělají. Když jsme neprojevili dostatečný zájem o to, abychom to zjistili, vydává se zjistit to sama. O chvíli později se vítězně vrací s tím, že jsou to všechno krávy, a že tu klidně můžeme postavit stany. V tu chvíli zase protestujeme my. Pokud je to stádo krav, mohly by po nás krávy chtít, abychom naskakovali my na ně, což je varianta podstatně horší, než původní verze s býky.
Petra vyjádřila domněnku, že si z ní děláme srandu, a že to s těma býkama myslela vážně; pokusili jsme se ji přesvědčit, že my taky, což se nám příliš nepodařilo. Stavíme stany, rozděláváme oheň, vaříme večeři. Od skupiny B dostáváme ochutnat instantní řasy. Protože byla dnes poslední možnost, kde by se dal uvařit bulgur, těšíme se, že ochutnáme i ten. Ondra ale nemá Vajclovy propagační schopnosti, za celý večer ani jednou nevyzdvihl výhody této suroviny, takže doteď nevíme, jak bulgur chutná. Po večeři jsme se jali dopíjet zbytky rumunské pálenky (té čtyřicetiprocentní – té druhé nebyl zbytek, ale stále ještě celá flaška).



Po silnici, po které jsme přišli, stále ještě jezdí kamiony naložené dřevem. Honza vede filipiku na téma nebezpečí jízdy s plně naloženým kamionem po takto ostrých serpentinách a v noci. Při závěrečné řečnické otázce „Co kdyby někde zapadl, co by potom dělal?“ se kamion v dálce podivně nahnul a dál nepokračoval. Připadlo nám nepravděpodobné, že by kamion zapadl zrovna pár sekund poté, co o tom Honza mluvil a čekali jsme, co se bude dít.
Nedělo se nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se kamion v nejbližší době pohnul. Naopak se začaly dít věci, které nasvědčovaly přesnému opaku. Světla kamionu zhasla (pozn. autora: v době, kdy se toto dělo, byla už solidní tma a světla bylo to jediné, podle čeho jsme mohli pohyb kamionu rozpoznat), vystoupili dva řidiči a zapálili louč, podle velikosti plamene tvořenou pravděpodobně klackem namočeným do nafty. Chvíli takto obíhali kolem auta, po deseti minutách se ozvaly nějaké kovové rány, řidiči nasedli do auta a začali tůrovat motor. Po chvíli je to přestalo bavit, znovu vystoupili a opakoval se původní scénář s loučí. Takovéto kolečko si během následujících dvou hodin udělali ještě asi pětkrát.
Protože jsme nevěděli, jak řidičům pomoct, rozhodli jsme se jim alespoň nějak organizovaně fandit. Za tímto účelem jsme založili fanklub BNK (Borci Na Kopci), zvolili jme Petra jeho předsedou a začali hlasovat o naší budoucí činnosti. Zatímco pánové řidiči řešili jednoduchý problém, jak dostat náklaďák z jakési díry, my jsme řešili problémy podstatně složitější, jako kde touhle dobou v jakémsi sedle, 15 kilometrů od civilizace, vyrobit a vytisknout vizitky, plakátky a trička našeho fanklubu. Dalším omezením bylo, že to vše jsme museli udělat dříve, než řidiči kamion dostanou z díry ven, což byla událost, která by náš fanklub naprosto položila.
Řidiče fakt, že mají vlastní fanklub, evidentně povzbudil natolik, že se jim asi po hodině činnosti našeho klubu podařilo náklaďák vyprostit; za to od nás, jako správných fanoušků, sklidili dlouhý a hlasitý uznalý potlesk.
Když náklaďák odjel, nebylo už čemu fandit a odebrali jsme se spát.

1 komentář:

pow řekl(a)...

To bylo tak, že já jsem zaměřil GPSkou umístění cache a šel jsem si sednout na kládu a čekat na tebe a na Liboura, abysme začali hledat spolu. Zatímco já jsem čekal, ty jsi šel nekolegiálně hledat bez nás.