Ráno jsme se opět rozdělili na dvě skupiny, o tradičním složení A a B.
Úderná skupina A, jak je jejím dobrým zvykem, měla v plánu hrdinný sestup přes Baia Borsa do Borsy a obsadit pozice v nejbližším lokále. Skupina B potom měla pokračovat dále po horách až do sedla Prislop, odkud měla večer dorazit do lokálu, který skupina A mezitím obsadí.
Vaříme snídani, Pavel potkává skupinku Čechů, kteří nás prosili o sirky, protože své měli (z nějakého podivného důvodu) přesně napočítané, a nějak jim nevyšly. O zapalovač kupodivu nemají zájem, a když jsme jim řekli, že sirky nemáme, smutně odešli.
Skupina B vyrazila ve standardním a ničím nezajímavém čase 9.30. My jsme vyrazili už v 11hod, tedy v čase rekordním a pozornostihodným, směrem dolů do Baia Borsy.
Cestou po serpentinách potkáváme několik aut a koňských povozů, časem potom cikánskou osadu čítající asi 8 cikánů, 2 Dacie a asi tři metráky hub. Nabíráme vodu.
Baia Borsa je malé uskupení několika baráčků, z kraje vesměs neobydlených a v naprosto desolátním stavu. Cestu lemovalo několik betonových struktur, z nichž některé se místní obyvatelé pokoušeli zbourat, některé potom využívali jako skládku. Obzvláště působivá byla potom několikametrová hromada čehosi pravděpodobně organického, vkusně umístěná před starým betonovým domem.
Když se Pavel snažil udělat několik obrázků, okamžitě k nám doběhl nějaký chlap a naznačoval nám (pravděpodobně), že fotit zde není dobrý nápad, protože by nám taky někdo mohl rozbít hubu. Pochopili jsme to tak, že to není jen přátelské varování před jeho agresivnějšími kolegy, ale současně i nabídka, že bude-li to nutné, této úlohy se zhostí sám.
Po chvíli narážíme na hospodu, nebo alespoň na něco, co hospodu vzdáleně připomíná. Dáváme si první točené rumunské pivo (pivo, které jsme pili doteď v Borse, bylo buď dánské, nebo lahvové) a odpočíváme po náročném sestupu. Přijel autobus, ze kterého, k Libourově velké radosti, vystoupila mezi jinými i Věnceslava. Libour v tu chvíli zpanikařil a začal se schovávat pod stůl, zatímco my jsme kolem stolu ze všech sil dělali, že tady nejsme. Tato taktika měla zpočátku úspěch, Věnka opravdu zamířila na opačnou stranu. Po čase, ukolébáni svým úspěchem jsme od této aktivity mírně upustili. Přijel autobus naším směrem a když chvíli vypadal, že bude nějakou dobu čekat, vyrazil jsem se optat řidiče na čas odjezdu a zda bychom mohli jet s ním. V tu chvíli se Věnka otočila a neomylným krokem zamířila k hospodě, z jejíž zahrádky jsem právě vyrazil. Libour zalezl ještě hlouběji pod stůl, já jsem přidal do kroku. Věnka Liboura minula bez povšimnutí a zašla dovnitř do lokálu. Libour si oddychl až do té doby, než se vrátila i s pitím v ruce a se všemi u stolu se pozdravila (pozn. autora: Kdyby vám přišlo podivné, kolikrát se během předchozích řádků zopakovala jména „Věnka“ a „Libour“, není to tím, že bych neznal základní pravidla psaní. Je to proto, abych podtrhl akčnost a dynamičnost celé situace. Paradoxní na tom je, že situace nebyla ani akční ani dynamická. Tyto vlastnosti vyzdvihuji právě proto, bez tohoto zásahu by se to nedalo číst).
Řidič, jak je tady dobrým zvykem, neuměl opět anglicky, takže domluva byla velmi těžkopádná. Nejsem schopen si vybavit, jakým způsobem jsem tehdy formuloval svoji otázku „Dobrý den, chtěl bych se zeptat, dlouho-li zde budete ještě stát? My sedíme v tamtom lokále naproti a ještě nemáme úplně dopité pivo, takže kdybyste na nás počkal, byl bych Vám moc vděčný“, ale určitě v tom nefigurovalo ani jedno artikulované slovo. Z angličtiny jsem plynule přešel na jakousi směsici posunků, citoslovcí a jiných skřeků, čímž jsem odboural jazykovou bariéru a řidič moji otázku beze zbytku pochopil. Několikaminutovou sekvencí jiných pohybů a zvuků, pro náhodného kolemjdoucího snadno zaměnitelnými s epileptickým záchvatem, mi sdělil, že bude odjíždět podle jízdního řádu, až za pět minut, a že za 1 LEI nás velmi rád vezme do Borsy.
Nový poznatek byl přijat vesměs pozitivně. Jednak proto, že následujících 6 kilometrů nemusíme pěšky a zejména proto, že nemusíme dále pobývat v blízkosti Věnceslavy.
Během následujících deseti minut jsme se dostali do Borsy. Tady jsme měli čekat na skupinu B, která by měla dorazit někdy k večeru. Protože jsme měli dost času, nešli jsme hned za naší oblíbenou servírkou, ale rozhodli jsme se vyzkoušet jiný podnik. Chtěli jsme se najíst, ale jídelníček v žádném z restaurací nás příliš neuspokojil (většinou se jednalo o čistě italská jídla), takže jsme si dali jen hamburger jako první pomoc. Nakonec jsme šli do pizzerie, ve které jsme před týdnem začínali. Chvíli poté, co jsme si objednali mi zvoní telefon; Volá Kanec, kde jsme, a že oni jsou už dávno v Borse, na obvyklém místě.
Když jsme se k nim po čase připojili, dozvěděli jsme se, že na sedlo Prislop vůbec nedošli a že v půlce cesty chytli kolemjedoucí au to do Borsy.
Následuje tradiční scénář, zakončený jak jinak, než nocí u vysílače. Stany stavíme už jen ledabyle, protože nepočítáme s deštěm a jdeme spát po „náročném“ dni.
Žádné komentáře:
Okomentovat