Ráno nás budí Petra s tím, „že to přece říkala“. Později se dozvídáme, že měla krušnou noc, protože k jejímu stanu v noci přišli koně a celou dobu brnkali na šňůry od stanu a strkali jí čumáky do předsíňky, přesně, jak předchozí večer předpověděla. Nakonec je zahnala šustěním bundy, kterýžto zvuk koně evidentně neznali, znejistěli a radši vypadli pást se do lesa.
Kromě toho nás opouští Vajcl; má za týden v nedalekém Bulharsku mistrovství Evropy v biatlonu a musí na jakési soustředění. Navzdory původnímu plánu, vyrazit nejpozději v 10 hodin, se ještě v půl jedenácté zbavuje přebytečných zásob. Bereme si od něho několik instantních polívek, které nám chybí do zásob. Vajclovy mistrovské komunikační schopnosti potom potvrzuje fakt, že vnutil Ondrovi i svůj dlouhodobý bulgur, aniž by se tím Ondra cítil jakkoli dotčen, či znevýhodněn. Poté Vajcl spokojeně odchází do údolí a dále se o něm v tomto dokumentu nepíše.
Asi o hodinu později jsme se konečně sbalili i my a vyrazili jsme směrem na kešku a nejvyšší horu Maramureše. V tu chvíli vychází najevo zdechlost našich souhorníků (pozn. autora: ani s tímto slovem jsem se na googlu nesetkal s jakýmkoli výsledkem. Je nutno poukázat na zkostnatělost českého jazyka a vybídnout jazykovědce, aby s tím sakra něco udělali) a v tomto duchu se dělíme na skupinu vrcholovou a skupinu přízemní. Čtyřčlenná vrcholová skupina měla neohroženě vystoupit na nejvyšší horu Maramureše (vzhledem k tomu, že mapa tohoto pohoří byla značně nekvalitní a hlavně, protože jsem ji neměl skoro v ruce, nepamatuji si na název hory), zatímco přízemní skupina měla naprosto přízemně (pozn. autora: vím velmi dobře o tom, že použít dvě stejná slova za sebou není spisovatelsky korektní, v tomto případě jde o zdůraznění přízemnosti přízemní skupiny) obejít hory a setkat se s námi v nedalekém údolí.
Vzhledem k tomu, že obě GPSky zůstaly v přízemní skupině, byl vrcholový tým dezorientován natolik, že si nebyl přesně jist, která že to hora by měla být nejvyšší. Nad moderními technologiemi zvítězil náš neomylný orientační smysl, a za nejvyšší horu jsme (bez další záruky) prohlásili kopec, na který jsme se škrabali nejdéle (pro svědčil také klacek, zapíchnutý na špičce hory....nikde jiný takový nebyl). Nevýhodou této hory bylo pak stádo ovcí (1x) a zejména ovčácký pes (7x), který nás obklíčil a hlasitě štěkal. S velkou úlevou jsme proto ocenili baču (2x), kteří si všechny psy zavolali zpět a ještě se s námi pozdravili (pozn. autora: v rumunsko-českém slovníčku jsme sice našli spoustu užitečných slov, jako „déšť“, „ponor“, „ovce“, „brynza“ a jiné, zato fatálně postrádal slovní spojení, jako „Zavolej si sakra ty psy!!!“). Jeník nezklamal, dal se s nimi do řeči a dlouho s nimi klábosil nad mapou o věcech, které už jsme dávno věděli. Nakonec se vítězně vrátil a sdělil nám, jaké dlouho známé informace se od bačů dozvěděl, zejména pak, že sedlo Faina, kam jsme měli namířeno, není nalevo, ale ještě o kousek více doleva.
Po náročném sestupu z hory se dostáváme na místo, kde se podle plánu setkáváme s právě dorazivší přízemní skupinou (pozn. autora: je zajímavé, že slovo „dorazivší“ má v češtině mnohem větší oporu, než výše zmiňované „novotvary“. Další příspěvek na tomto blogu bude pravděpodobně petice, blíže neurčeného účelu, o to více určenější jazykovědcům).
Po Libourovi leze jakási obrovská zelená věc, kterou lze těžko popsat (fakt, že jsme to nedokázali pořádně popsat, vadil zejména Libourovi).
Po krátké pauze pokračujeme dál, směrem do sedla Faina. Cestou dáváme krátký oběd a vcházíme do hustého lesa. Je pozdní odpoledne, skupina A (rozdělení na vrcholovou/přízemní skupinu již není aktuální, vracíme se k původní nomenklatuře) sbírá houby. Skupina B nám v tom vydatně pomáhá (zejména Petra s Ondrou, kteří našli největší houby), takže po nedlouhé době máme slušný základ na houbové hody.
Kolem 19. hodiny shledáváme, že světlo nebude věčně a chceme-li ještě za světla dojít do údolí, měli bychom přestat nahánět houby a začít nahánět čas.
Dorazili jsme až k prudkému svahu (pozn. autora: když říkám prudkému, myslím tím opravdu prudkému) svahu, na jehož počátku se rozdělujeme, abychom našli alternativní cestu. Tu jsme nakonec opravdu našli, bohužel po chvíli se ukázalo, že zvolená nová cesta není o nic méně prudká, než původní. Sestupujeme veeeelmi prudkým svahem, bolí nás nohy a další postup má dva cíle; abychom nezatměli, a abychom nespadli ze svahu a nenapíchli se na kterýkoli z mnoha stromů, které se k tomu vyloženě nabízely. Po asi deseti minutách se mi daří napíchnout se na strom, který se k tomu vyloženě nabízel, naštěstí bez vážnějších následků.
Napadá mě místopisné dvojverší
Já se na to zvysoka
Viseu
(pozn. autora: V tuto chvíli bych rád upozornil na podtitul tohoto dokumentu, který nepozorný čtenář může snadno přehlédnout – píše se v něm o prvcích poezie; je pravda, že množné číslo slova „prvek“ je poněkud nadsazené... Je to zejména proto, abych nalákal poeticky založené čtenáře. Ti, kteří tento cestopis čtou pouze kvůli poezii, mohou po následujících řádcích přestat, více poezie tu opravdu nebude. Pro fajnšmejkry nutno dodat, že tyto dva verše by stejně dobře vystihl i verš jediný, dvojverší jsou ale obecně básnicky lépe ceněna, proto jsem zvolil tuto formu. Pro zeměpisce se pak omlouvám za nejednoznačnost; Města jménem Viseu se v tomto regionu vyskytují dvě, jak bude patrné z následujících kapitol).
Po náročném sestupu lesem se konečně dostáváme na bývalou dřevorubeckou cestu. Hostí se nás pocit, že nás od této chvíle nemůže už nic překvapit a navzdory pokročilé době máme času víc, než dost. Z tohoto omylu nás velmi brzy vyvádí řeka, která místy cestu kříží, a (jak později zjišťujeme) občas je i součástí cesty. Ani nás proto nepřekvapuje kaskáda protipovodňových zdí, které cestu přehrazují.
Fakt, že jsme nebyli překvapeni, ještě neznamená, že by nám protipovodňové zdi nedělaly problémy v dalším postupu. V kombinaci s řekou místo cesty, někteří ještě rádi vzpomínali na příkrý sestup lesem. Každý podle své chuti a schopností zdoláváme hráze a těšíme se na luxusní kemp s čepovanou Plzní, horkým čajem, nakládaným hermelínem a vařící sprchou. Janka se domnívá, že v Rumunsku nakládaný hermelín neznají a vize luxusního kempu tím mizí.
Po čase se konečně dostáváme do údolí, ke dvěma domům kolem železniční tratě (po které ještě nedávno jezdil parní vláček s turisty), za kterými bylo místo, jako stvořené pro přespání. Kolem teče rozvodněná řeka, na jejímž břehu stojí evidentně nepojízdný bagr. Máme strach, aby nás lidi z domů ráno nevzbudili a nechtěli, oplátkou za přespání vedle jejich domu, bagr vyprostit. Další nevýhodou tohoto místa byly kravince rovnoměrně rozmístěné po celé ploše tak, že s centimetrovou přesností znemožňovaly postavit stan jakékoli velikosti. Nakonec (za pomoci rojnice a přesných měřících zařízení) jsme našli místo, kde to krávy o několik centimetrů nevychytaly a umožnily nám tak postavit stan bez újmy na čistotě podlážky.
Vaříme houbovačku (pozn. autora: další z našich kuchařských mistrovství; kromě asi kila hub jsme použili ještě dvě instantní houbové polévky značky TESCO a několik houbových bujónů... samotné houby nemají tu správnou chuť), odpočíváme a o chvíli později se oddáváme zaslouženému spánku.
Žádné komentáře:
Okomentovat