Někdy kolem pěti ráno jsme dorazili do Marakeše. Autobus nás vysadil u hlavního vlakového nádraží, zatímco další skupinu (jak jsme se dozvěděli), vysadil druhý autobus u letiště. Odeslal jsem naše souřadnice a během hodiny dorazila druhá skupina taxíkem. Důvodem takového zpoždění byl zejména Kraťa, který si příliš přivlastnil metodu smlouvání a místo aby se zeptal taxikáře, za kolik ho doveze na dané místo, řekl mu, kolik mu dá za odvoz na dané místo. Tato metoda není až tak od věci, nebýt toho, že Kraťa zpočátku neměl příliš odhad a užaslým taxikářům metal do tváře sumy, za které by ani nenasedli do auta.
Když dorazili, šli jsme se s Kraťou a Honzou zeptat místní policie (která si nás mimochodem už delší dobu prohlížela, protože jsme posedávali a polehávali na kašně v tom největším centru města) na nejefektivnější způsob dopravy směrem k Djebel Toubkalu. Policajt nám sdělil, že není místní, ale že nám může zprostředkovat informace od kolem postávajících domorodců. Všechno by proběhlo hladce a v rychlosti, kdyby nám policista nezačal nabízet širokou škálu jazyků (prakticky všechny, kromě angličtiny) s tím, že "His English is not very good". Zvolili jsme němčinu, předem jsem ho ale upozornil, že "Mein Deutsch ist nicht sehr gut", ale nakonec jsme se nějak domluvili. V podstatě jsme se dozvěděli to, že bychom měli počkat další dvě hodiny do sedmi, dokud nezačnou jezdit taxíky takové velikosti, aby pobraly všech nás devět.
Kromě toho Kraťa kdesi zjistil, že asi 2km odsud by mohl být nějaký otevřený obchod. Vydali jsme se tím směrem a cestou jsme potkali taxikáře, který nám nabídl odvoz všech devíti lidí za pomoci dvou taxiků a za 350 DH, přestože za předchozí nabídky 800DH se nám ostatní taxikáři vysmáli. Taky nám řekl, že směrem, kterým jdeme, není v žádném případě žádný otevřený obchod. Zato v Asní, kam nás doveze (a kam jsme taky chtěli), je to obchod na obchodu a dá se tam koupit kdykoli cokoli. Nakonec to fungovalo tak, že se nás do taxíku naložilo pět, taxikář nás odvezl na překladní stanoviště, kde si nás převzal další, a první taxikář se vrátil pro zbývající čtyři. Ačkoli jsme měli poměrně přeplněné auto (i s řidičem nás bylo šest), ještě si přisedl nějaký chlápek v pyžamu a turbanu, který si naštěstí vystoupil už o několik kilometrů dál. Cesta byla poměrně dlouhá, zejména proto, že jsme se v autě celkem mačkali a těšili se, až tam budeme.
Na místo jsme dorazili někdy po šesté ráno. Oproti všem slibům tu nebyl žádný otevřený obchod, jenom na silnici postával hlouček asi deseti lidí, kteří vypadali jako potenciální prodejci. Fakt, že se jedná o turistické město zastupavala skutečnost, že u brány stálo několikrát více mercedesů - taxíků, než je počet místních obyvatel. Mezítím se Johny šel optat, za kolik se dá dojet do následujícího města, a jestli je tam otevřený obchod, když už tady není. Vrátil se s ne zrovna potěšující informací, že tady žádný otevřený obchod není a nebude a naopak, že v Imlilu bude všechno, co si můžeme jen přát. Tomuto jsme zase tolik nevěřili (po zkušenosti s prvním taxikářem jsme si uvědomili, že strategie místních taxikářů tkví v tom, že vychválí cílové místo, čímž vás jednak nalákají k tomu, abyste jeli s nimi a byli tam co nejdříve, jako vedlejší efekt to potom v očích cestujícího zvyšuje hodnotu cílového města a tím i cenu dopravy) a rozhodli se počkat do sedmi ráno s tím, že pokud i tehdy neotevřou, pojedeme dál.
Asi pět minut před sedmou Lucka prohlásila, že ji nebaví pořád čekat na jednom místě a i Petrem a Honzou odešli směr Imlil. Mezitím otevřeli obchod, kde jsme ale sehnali jen vodu, všechno ostatní nechtěl prodávat, protože je ramadán. Dozvěděli jsme se ale, že v Imlílu seženeme všechno, co potřebujeme. Začali jsme tedy významně postávat kolem silnice a čekali, zda se nás někdo ujme. Současně jsme čekali, než z vedlejšího pickupu vyloží cihly, abychom se ho mohli zeptat, jestli nás nesveze a nabídnout mu za to 80 DH.
Ujal se nás taxikář, kterému jsme nabídli 80DH. Začal se hlasitě smát, že za to nás nikdo neodveze, že minimum by bylo tak 50 na osobu. Když jsme mu nabídli 100, zvýšil to na 150, což jsme postupně snížili až na 130. Kraťa mu vysvětlil, že nechceme platit 130, ale jenom 100, protože je nás šest a nechce se nám platit tolik, protože potřebujeme dvě auta. Borec prohlásil, že za 130 nás odveze všechny a ukázal na nedaleko zaparkovaný červený pickup. Tím byl obchod uzavřen a borec nás začal cpát do starého mercedesu, kam jsme se neměli šanci vejít. Pokusili jsme se s ním chvíli hádat na téma, že nám původně sliboval pickup, ale nemělo to příliš smysl. Nakonec jsme se narvali do mercedesu a vyjeli. Cesta připomínala tankodrom a mnohdy jsme se divili, že auto, zatížené sedmi lidmi, má stále ještě výfuk. V době, kdy jsme sháněli taxík, nám došla od druhé skupiny SMS, že obchody ve městě opravdu jsou a že sedí v restauraci a dávají si chálec. Zaparkovali jsme na parkovišti a tím o nás hned vědělo celé město. Všichni obchodníci nás z dálky česky (pozn. překl. - samozřejmě nešlo o nějakou srozumitelnou češtinu, ale náznaky to mělo), začali vyjmenovávat české sportovce a vůbec se tak nějak vnucovat, abychom zašli nakoupit do jejich obchodu, nebo se najíst do jejich restaurace.
Člověku, který nám připadl, že to tu má celé pod palcem, jsme vysvětlili, že před asi půl hodinou dorazili do města tři Češi a jsou v nějaké restauraci. Člověk prohlásil něco na způsob, že o tom by musel něco vědět, protože to tu má celé pod palcem, a doprovázel nás, zatímco jsme procházeli restaurace a koukali, jestli tam naši nejsou.
Moc dlouho nám to nevydrželo (město bylo dlouhé a převýšení velké), takže jsme po chvilce sedli do restaurace, kde jsme se přesvědčili, že přestože je kolem půl osmé ráno, nám udělají normální jídlo a nejen nějakou malou snídani.
Majitel restaurace z nás byl evidentně nadšen, části z nás odnesl dovnitř batohy a těm, kteří si je odnesli sami, je pomohl aspoň sundat. Restaurace měla docela pěknou zahrádku a protože Verče bylo vevnitř zima, tak jsme si tam vybrali největší stůl a majitel nám ho hned připravil k sezení. Ve chvíli, kdy došel Libour, kategoricky prohlásil, že je mu tam hrozný vedro, že tady v žádném případě nebude a že jde dovnitř. Omluvil jsem se tedy majiteli s tím, že bychom rádi dovnitř. Objednali jsme si jehněčí kebab a colu.
Asi po deseti minutách se z kuchyně začal linout smrad spáleného masa. Protože vevnitř byla zima, Verča s Kraťou se střídavě pohybovali mezi zahrádkou a vnitřkem, což obsluze značně stěžovalo orientaci. Nakonec i Libour slevil ze svých kategorických zásad zůstat vevnitř a většinu času trávil na tolik nenáviděném slunci. Mezitím nám obsluha donesla předrm a po další půl hodině i objednaný kebab s hranolkama a rýži. K tomu jsme dostali tři misky s omáčkami, z nichž jedna vzdáleně připomínala hořčici (akorát byla příšerně ostrá, takže chuť hořčice, stejně jako chuť masa do ní namočeného, absolutně zanikala), druhá ultraostrý kečup (jen s tím rozdílem, že toto bylo ještě mnohonásobně ostřejší - tuto ingredienci bylo nutné spotřebovat rychle, protože začala pomalu rozežírat misku), a třetí majonézu (tu jsem raději nezkoušel, protože pekelně ostrou majonézu bych už asi v osm hodin ráno neunesl).
Po obědě jsme se začali balit k odchodu, z čehož majitel restaurace lehce posmutněl a přidal k dobru ještě několik českých sportovců. Pak nám řekl, že jsme jeho první čeští návštěvníci a že doufá, že se po cestě zpátky zase ukážeme. Velmi se mu zalíbilo Petrovo tričko s nápisem Google Česká republika a nabídl, že ho od Petra koupí.
Cestou nahoru jsme potkali další asi desítku obchodníků, z dálky volající "Nedved, Baros!!!" a nabízející nějaké úžasně neužitečné zboží.
Po asi stovce výškových metrů jsme narazili na něco, co by se dalo nazvat sídlištěm, obrovský komplex hliněných baráků, integrovaných do svahů zdejších hor. V údolí pak byl obrovský dům s několika věžičkami a bazény kolem, který pravděpodobně patřil nějakému místnímu papaláši.
Cestou jsme začali potkávat stále více lidí, vedoucí mulu, mezka, nebo nějak jinak vytuněného koně, naložené po okraj (pozn, autora - tato slovní kombinace je pouze obrazná - většina modifikací koní nemá žádné okraje) kanystry a potravinami, které mířily na horské chaty před námi. Poté, co si Vojta jednu z nich vyfotil, majitel muly po něm chtěl 10 DH za fotku, takže ji Vojta byl nucen smazat.
Johny s Luckou se v jednu chvíli ocitli před funící mulou, odmítli se ale nechat předběhnout a raději zaujali tempo muly - tím se nám za chvíli ztratili z dohledu a nahoře byli o několik hodin dříve.
Naštěstí jsem v tom nebyl sám (ostatní nesváděli svoji špatnou fyzičku na neschopnost polykat, ale třeba na celkovou únavu, způsobenou nedostatkem spánku předchozí noci), takže jsme se asi hodinu před chatou rozdělili na rychlou a pomalou skupinku (hodina je čas rychlé skupinky).
Po asi dvou hodinách jsme dorazili na chatu taky a ukázalo se, že jdeme akorát na večeři. Jediným problémem bylo, že Honza s Luckou byli v jiné chatě, než jsme byli my, ale nakonec jsme se uspěšně našli.
K večeři měla být jakási divná polívka (připomínající asi desetinásobně zředěnou rajskou polívku) a špagety. Když jsme dostali polívku, poznali v ní Petr, Honza a Lucka to, co si dávali dole ve městě na oběd a protože si dávali taky špagety, začali nám radit, ať se hodnně nadlábneme té polívky, že špagety budou ještě hnusnější. Při pomyšlení na to, že by mohlo být něco ještě horšího, než ta polívka, se mi zatočila hlava a jen jsem doufal, že teorie o tom, že arabové mají pro každý den globální jídelníček, kdy se po celém Maroku vaří to stejné, je chybná. Když vedle večeřící skupince donesli talíř plnej špaget a k tomu nějakou omáčku, o které se problému znalí vyjádřili asi jako o kečupu s octem, zhroutil se mi svět, jaký jsem ho dosud znal a začal jsem věřit i na globální jídelníček.
"Naštěstí" nám po deseti minutách donesli jídlo špagetám zcela nepodobné - brambory s vařenou zeleninou, pod kterou bylo vařené kuřecí maso; to celé v úpravě "Tajine" (pozn. autora - co je to tajine a to, že se tak jmenuje, jsme se dozvěděli až o dva dny později v Marakeši. Jde o keramický talíř, přikrytý kónickou keramickou pokličkou. Pod celým komplexem se potom zatopí a jako celek se to vaří/smaží/peče...a jiné kuchařské procedury. Při servírování to pak přinesou jako celek, jen na poslední chvíli odklopí a odnesou pokličku.. Ta keramická nádoba se jmenuje Tajine a vedle kebabu je to další tradiční marocký typ jídla).
Po večeři jsem si šel hned lehnout, ostatní se přidali někdy kolem dvacáté hodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat