Asi po dvaceti minutách dojel Libour s Verčou a Kraťou a po třiceti minutách jsme objevili Peťana, který obíhal letiště aby nás našel, protože už půl hodiny čekají s Johnym a Luckou v sekci odletů. Protože se nám nechtělo do schodů a protože bylo stejně potřeba sbalit velká zavazadla, poslali jsme je do háje, ať sejdou a sbalí se s náma (kromě toho, nás tam bylo víc)
Balení zavazadel byl trošku problém, vzhledem k maximální hmotnosti společného zavazadla, která činila 15kg. Zatímco jedno zavazadlo prošlo s hmotností nepatrně nižší, druhé přesahovalo povolenou hmotnost asi o tři kila, takže bylo potřeba přebalit.
Odstraněním sandálů a přebytečné kofoly se nám to po několika pokusech nakonec podařilo.
Kdo nikdy neletěl se společností Ryan Air, toho by mohlo zpočátku zmást, že je vyhnán společně s ostatními na runway v obavě, že se letadlo bude muset roztlačit. Nakonec ale zjistí, že tomu tak není a nastoupí do letadla, kde bojuje s davem rozlícených cestujících o místa u okýnka.
Nakonec se všichni usadí a asi po dvaceti minutách rolování po letišti, když se člověka pomalu zmocňuje pocit, že pojedeme na kolečkách až do cíle, letadlo konečně vzletí.
V tu chvíli Johny vytáhl flašku Bechera, kterou koupil na letišti a o které dostal doporučení vypít ji ještě za letu, protože s tím pak neprojde při vstupní kontrole na přestupním letišti Weeze. Toto nebezpečí jsme společnými silami zažehnali už v první polovině letu, takže nás dále netrápilo.)
Cesta na letiště Weeze (pozn. překl.- německá výslovnost je shodou okolností stejná, jako česká výslovnost zkratky WC) trvala asi hodinu a půl. Po příletu jsme si vyzvedli z pásů svá zavazadla (pozn. autora - nutno uznat, že naše vietnamské tašky byly oproti konformním šedým cestovním kufrům suverénně nejoriginálnější, nebo přinejmenším alespoň nejméně foremná a do letadla nejméně praktická zavazadla. Konkurovat nám mohl snad už jen člověk, kterého jsme viděli, jak z odletové haly vyváží vozík s asi 3m širokými lepenkovými deskami, mezi kterými bylo cosi vloženo a celé to bylo převázáno izolepou.
Protože nás přepadl hlad, podrobili jsme letiště bližšímu průzkumu na zdroje jídla. Kromě asi dvou bufetů s velice podobnými cenami (tedy sendvič poživatelné velikosti za 3.50€) jsme nenašli nic použitelného. A protože jsme měli i čas (mezi příletem a odletem byly asi 3 hodiny), rozhodli jsme se pro krátký výpad do okolí.
Letiště bylo před časem zřejmě vojenské, soudě podle starých, dlouho nepoužívaných vojenských objektů a náhodně rozmístěných kaskadérských škol, či záchranářských cvičišť. Vrcholem pak bylo jakési muzeum, před kterým stálo jedno protiletadlové dělo, jeden velkorážní kulomet a jedna asi desetimetrová protiletadlová raketa i s mobilním odpalovacím zařízením a podrobným popisem, co která část přesně dělá.
Kraťa mezitím na mobil zavolal a zjistil, že ho pořád někdo pokládá a že tedy není příliš pravděpodobné, že by se se telefon válel kdesi pod dělem. Asi po pátém pokusu to na druhé straně někdo zvedl a tomáš mu anglicky vysvětlil, o co jde a co po něm chce. Když zjitil, že protistrana neumí ani slovo anglicky, předal telefon Pavlovi, který se ho zeptal, kde se tou dobou nachází (pozn. překl. jako další, alespoň trošku německy mluvící člen výpravy musím ocenit bratrův takřka Goethovský sloh, použitý při formulaci otázky "Wo sind Sie?").
Němec na druhé straně pravděpodobně nečetl nikdy Goetha, a polekán slohem 150 let starým, okamžitě zavěsil.
Tak jsme to zkusili ještě několikrát, než jsme se rozhodli poslat na telefon SMS, která by jasně vystihovala naši situaci. Mezitím, než ji Pavel napsal (přičemž se opatrně vyhýbal Goethovi a nevědomky tíhnul k Schillerovi), nám došla anglicky formulovaná SMS s velmi sdělným textem "Sorry, not nau". Vzhledem k tomu, že nadále se němec už ani neobtěžoval nám to pokládat usuzuji, že ani Schillerovský sloh na něj příliš nezapůsobil, neodradil-li ho úplně.
Do bezcelní zóny jsme se dostali vzápětí (mezitím vyrazili Vojta, Tomáš a Johny odbavit zavazadla - přestože jsme z nich mezitím vypili nejméně litr vody, součet hmotnosti obou zavazadel byl asi o dvě kila vyšší, což jsme nepochopili) a zanedlouho jsme zjistili, že ani bezcelní zóna není záchrana od drahého jídla...V Duty-free shopu prodávali parfémy, cigarety a alkohol, ale ani náznakem cokoli, co se dalo jíst (kromě čokolády, kterou jsme k obědu jednohlasně odmítli).
Letadlo mělo drobné zpoždění, takže jsme u brány museli v obrovské tlačenici čekat asi dvacet minut. Mezitím Petr s Pavlem vehementně ignorovali člena ochranky (snažící se jim německy naznačit, aby udělali průchod a nezavazeli) tím, že mu česky dokola opakovali, aby to sakra řekl anglicky, jinak na něj kašlou. Sekuriťák nakonec přistoupil k mimoverbální komunikaci a manuálním odsunutím obou zúčastněných se nakonec podařilo vytvořit jakž takž průchod.
Asi s dvacetiminutovým zpožděním se otevřela brána a všichni se vyhrnuli ven k letadlu. Po další frontě, která byla venku (a kterou Johny forcnul kolem zátarasů) jsme se protlačili až ke schodišti letadla. V samotném letadle byl nával ještě mnohem větší, usadit se nám podařilo asi po pěti minutách a to ještě Tomáš měl za krkem jakési slintající a neustále křičící dítě.
To ho velice rychle přesvědčilo, že není příliš dobrý nápad na daném místě dále setrvávat a přesunul se na sedadlo vedle mě.
Se vzletem začalo dítě křičet a podle starého latinského přísloví "Latrante uno, latrat statim et alter canis" (pozn. autora - je zajímavé, že i tak malé marocké děti znají latinská přísloví, rozumí jim a dokonce je dokážou uplatnit v reálném životě) (pozn. překl. - pro ty, kteří význam tohoto přísloví od dětství už zapomněli - "Když začne štěkat jeden pes, začne hned štěkat další"), začaly křičet i ostatní děti v letadle, čímž vznikl poměrně zajímavý soubor, který se ovšem po několika málo hodinách poněkud omrzel.
Asi po třech hodinách,když jsme měli přistávat, jsme vytáhli GPS, abychom mohli sledovat rychlost a výšku letadla. Současně jsme zaznamenali, že začínáme kroužit, což je většinou předzvěstí přistání. Poté, co pilot po té samé trajektorii kroužil už asi po třetí, začínaly se rýsovat dvě možnosti - buď letadlo unesli teroristi a přikázali pilotovi kroužit kolem, nebo máme poruchu a pilot vypaluje benzin před nouzovým přistáním. Po dalších dvou kruzích pilot pokračoval dál směrem nad moře, což nahrálo teorii závady s tím, že pilot chce nouzovým přistáním zabít co nejméně lidí na zemi (v případě teroristů by to bylo dost nepravděpodobné)...
Když jsme o hodinu později začali kroužit znovu a my jsme podle GPS zjistili, že jsme asi 300 km od Marakeše, ozvala se kapitánka letu s tím, že nad Marakešem je bouřka, takže musíme přistát kousek vedle, v Agadiru... Že se moc omlouvají za vzniklé komplikace a že se pokusí to nějak řešit. Když jsme přistáli, popřála nám kapitánka pěkného dne, sdělila že sedíme v Agadiru, že není problém použít toalety v letadle (pozn. překl. - mimochodem krásnou větou "Feel free toilets") a že nás přivezou autobusem na terminál, kde vyřešíme další postup.
Místní letiště se zásadně liší od našich moderně architektonických letišť, s troškou nadsázky by se dalo říct, že terminál je postaven ve zdejší tradiční architektuře.
Na terminál jsme šli nakonec pěšky a u pasové kontroly jsme strávili asi dvě hodiny.
Kromě toho jsem byl velice rád, že jsem prošel bez problémů termokamerou, instalovanou jako prevence prasečí chřipky (vzhledem k mé evropské chřipce jsem měl nepatrně vyšší teplotu). Pánové kontrolující pasy byli rekordně pomalí, odbavení jednoho člověka trvalo asi dvě minuty, což při pěti celnících a asi pěti stech lidech nebyl čas z nejoptimálnějších.
Když jsme se dostali z pasové kontroly, vyložili jsme venku zavazadla a jali jsme se měnit dirhamy... Kurs dirhamu je kolem 11,11 DH/EUR, tedy asi 2,30 Kč/DH.
Jakmile jsme měli prachy, přepadli jsme místní bufet, kde bohužel neměli opět žádné jídlo, takže jsme aspoň vykoupili veškeré zásoby vody, která se v bufetu vyskytovala (za nekřesťanskou cenu 11 DH/půl litru - vzhledem k tomu, že jsme byli v muslimské zemi, křesťanské ceny se nadaly očekávat).
Dalších asi pět hodin jsme čekali na autobus. Zatímco všichni ostatní dávno odjeli, cestující Ryan Airu byli suverénně poslední.
Po příjezdu prvního autobusu, kam jsme se začali tak mimochodem cpát, se začaly ozývat výkřiky, že tento autobus bere pouze matky s dětmi a staré lidi. Tím pádem jsme vzdali cpaní (zavrhnuvše myšlenku na cokoli, co by jen připomínalo simulaci matek s dětmi a starých lidí) a rozhodli se počkat na další. Mezitím se v autobuse objevila hlídka místní policie a nějak to tam pročistila, takže do autobusu nastoupilo dalších několik matek s dětmi a starých lidí.
Druhý autobus si dal na čas, přijel asi o hodinu později. Tam jsme se rozhodli taky nacpat a stoupli jsme si hned dopředu. Lucce se dokonce podařilo nastoupit jako první, zatímco Honzu zastavili s tím, že nejdřív půjdou ženy a staří lidé. Mezitím se Lucka marně snažila přesvědčit blokujícího týpka, že Honza je její přítel a pokud nenastoupí, ona vystoupí (pozn. překl. - toto sice není doslovný překlad neustále opakované věty "He is my friend", pouze její výklad v dané situaci). Honzovi se podařilo nacpat do autobusu až po notné frontě žen a starých lidí, zatímco já s Pavlem, maje velké batohy, jsme tyto dali do zavazadlového prostoru. Když jsme stále ještě stepovali před autobusem a týpek u dveří prohlásil, že už je plno, lehce jsme znervózněli a pokusili se mu vysvětlit, že máme dole batohy. To se nám podařilo až vystoupila nějaká letuška v reflexní vestě, která mluvila celkem dobře anglicky. Ta to pak vysvětlila řidiči a ten prohlásil, že nás ještě vezme. Mezitím šel Petr dovnitř vysvětlit Honzovi s Luckou situaci, takže jsme mu jen vzali batoh a autobus ho vzal taky. Odjeli jsme, zanechavše svému osudu Liboura, Verču, Kraťu a Vojtu.
Asi po dvou a půl hodinách jsme zastavili u jakéhosi svítícího komplexu budov, vzdáleně připomínající tržiště. V domnění, že jsme na místě, jsme vystoupili a podle toho, že zavazadlový prostor byl stále zavřen jsme usoudili, že se jedná pouze o "chcací přestávku", jak této činnosti arabové hanlivě říkají (pozn. překl. - nerad bych, aby si někteří mysleli, že tento vulgární výraz vzešel z mé hlavy, pouze jsem doslova přeložil větu "We are just pausing", kterou jsem někde zaslechl).
Po zběžném rozhledu po okolí jsme zjistili, že jsme uprostřed nefalšované ramadánové noci. Arabáči, sedící u stolu plného masa, kolem další, kteří to maso prodávají (něco jako lednička se tady moc nevede, takže obrovské kusy skopového masa visí z háků jen tak, vedro nevedro). Do toho ještě všude obrovská spousta koček, turecké záchody (ty nejsou typickým znakem zrovna ramadánové noci, je to jen poznatek z výpravy, kterou jsme podnikli za účelem naplnění smyslu pauzy). Je 3:20 místního času.
Žádné komentáře:
Okomentovat