Na snídani jsme dostali výborný chleba (vzhledem k tomu, že byl ještě teplý a místy velmi připálený soudím, že ho asi pečou rovnou na chatě) a každý měl před sebou talíř s dvěma trojúhelníčky místní verze veselé krávy, dvěma másly a dvěma paklíky fíkové marmelády.
Majitel chaty průběžně doplňoval chleba a pravděpodobně se nestačil divit, kolik toho ti češi sežerou. Poté, co jsme si po několité přiobjednali další chleba, se Tomáš ještě optal, jestli, až se vrátíme z vrcholu, by bylo možné objednat si něco menšího k jídlu, ať do večeře neumřeme hlady. Dostali jsme pozitivní odpověď, že před večeří bude jakási omeleta.
Honza (na cizince mluvící zásadně česky s občasným výskytem anglických slov) objednal další chleba (pozn. překl. "Hej, šéfe, mohl bys nám donýst ještě nějakej bread, co?") a začal ho balit do ubrousků, aby bylo na Toubkalu co jíst (cestovní jídlo jsme žádné nikde ještě nenakoupili).
Po snídani náskledovalo balení redukovaných batohů a chvíli před devátou odchod.
Cesta na vrchol byla poměrně pohodová, až na několik málo incidentů s místními obyvateli (např. když se uprostřed vysokohorské pustiny Libour s Verčou na chvíli objali, zpoza roha vylezl nějakej muslim, křičící něco jako "Ramadan, Ramadan, Don't make love, Don't make love" (pozn. překl. zní to jako anglická verze nějaké marocké řikačky a nevylučuju, že tomu tak opravdu je.. Už méně veršovaný byl dodatek, v němž se muslim snažil sdělit, že oni respektujou naši kulturu, tak ať my respektujeme jejich).
Protože chata měla velice slabé zdroje elektrické energie (konkrétně diesel agregát, asi dva solární panely a malou vodní elektrárničku), přes den nefungovala elektrika, což mi trošku ztěžovalo veškeré aktivity, spojené s notebookem. Protože jsem měl ale ještě z minulé noci skoro plně nabitou baterku, podařilo se mi sepsat celé intermezzo a ještě doplnit díry z předchozích dní.
Horalé se k večeru začali scházet v rozmezí několika hodin od sebe, poslední došli až na večeři, tedy kolem 18 hod. Nikdo si tedy nestěžoval ani na to, že nám před večeří nepřipravili slibovanou omeletu.
Podle polévky, kterou nám přinesli, je zřejmé, že pouze velice málo skupin zůstane na chatě více, jak jednu noc. Většina přijde večer na chatu a ráno nahoru vyrazí už před svítáním, aby se do večera stihli vrátit až do Imlílu, resp. do Marakeše. To jim značně zjednodušuje jídelníček, protože můžou každý den servírovat to samé.
Polévka byla od té včerejší k nerozeznání, snad byla jen ještě o něco méně slaná (pozn. autora - mám-li být upřímný, až do chvíle, než jsem to ochutnal, jsem nevěřil, že může být ještě něco méně slaného, než včerejší polévka). Pavel objevil na stole něco jako chilli omáčku (podobná, jako máme u nás - liší se pouze tím, že k manipulaci s naší verzí nepotřebujete azbestové rukavice), resp. objevil její smysl a její využití při konzumaci polévky, takzvané "dochucení" (pozn. šéfkuchaře - ve skutečnosti se nejednalo o dochucení v pravém slova smyslu - jedinou vlastností omáčky bylo, jak je v Maroku dobrým zvykem, že je pekelně ostrá a při její konzumaci necítíte žádnou chuť, pouze nepochopitelné nutkání k sebevraždě. I přes tuto ne příliš pozitivní vlastnost mělo její vpravení do polévky efekt - polévka cele získala "chuť" ostré omáčky, což bylo ve výsledku vysvobození, protože jakákoli chuť byla lepší, než původní chuť polévky).
Po Pavlovi jsem k tomuto zoufalému kroku přistoupil i já a kapičkou omáčky jsem změnil svoji polévku na něco podobné vařící lávě plné žiletek, lehounce posypané pálivou paprikou. Nakonec se nechal vyhecovat i Petr a po vzoru nevěřícího Tomáše si do své polévky cáknul megadávku. Ten večer se už neusmál.
Žádné komentáře:
Okomentovat