neděle 16. září 2012

Den #11

Ráno jsem vstával vyjímečně jako první, už kolem 9.30. Pražáci odešli asi hodinu před tím, aniž bychom si všimli, co udělali s polem lahví před svým stanem.
Protože jsem neměl co dělat, začal jsem vařit čaj. 
Slovo čaj je možná příliš nadnesený výraz pro těch pár mokrých pytlíků volně vsypaných u Pavla v batohu, ale podle barvy (při aplikaci několikanásobného množství pytlíků, než by se standardně použilo) by se to čajem nazvat dalo. Když bylo hotovo, ostatní se vyhrabali ze spacáku a rozpoutali jsme snídani. 
Jezero Calcescu za plného denního světla

Ranní čajový rituál..i tentokrát jsem podle všech čínských tradic
rozlil většinu všude kolem

Mezitím vysvitlo sluníčko a po předchozích pozitivních zkušenostech s místní stojatou vodou jsem se rozhodl vykoupat v jezeře. Helenka mě (po hlubokém dojmu, který v ní zanechal pohled na fotku od Lacul Mio) požádala, abych si tentokrát vzal něco na sebe, že by se ráda vyskytovala v okolí jednoho kilometru od jezera, aniž by při tom utrpěla doživotní psychickou újmu. Voda byla skvělá, Petr si v ní mezitím máchal nohy a nechal si je ožírat rybičkama, které tvořily kolem Petrových nohou početná hejna.
Petr si myje nohy

A to stejné, jen bez Petrových nohou

Ranní koupel a hygiena nohou (první já, druhé Petr)
Ukázalo se, že rybičky jsou velmi hladové, žravé a že by bylo lze je použít na mytí nádobí – pokud je dáte večer do špinavého kotlíku, máte ráno čisto.
Základní strategie odchytu byla velmi jednoduchá – ponořit do vody půllitrový hrnek, počkat, než tam naplave nějaká z mnoha ryb a hrnek prudce vytáhnout. Tato technika se bohužel příliš neosvědčila, takže napřesrok si budeme muset mýt nádobí zase sami. 

Když se Petr cítil dostatečně ožralý, sbalili jsme stany, nazuli se do polosuchých pohor (pozn. autora – teorie o optimistickém a pesimistickém pohledu, demonstrované na pohledu na poloplnou/poloprázdnou sklenici nechme stranou – tentokrát chci pouze demonstrovat a zdůraznit nedokončený proces sušení bot) a vyrazili jsme vzhůru dolů.
Sestupujeme od jezera

První překročení první řeky
Strom po invazi nasraných ptáků

Asi po deseti minutách jsme ztratili značku a začali se prodírat podezřele hustší a hustší kosodřevinou. Když kosodřevina zhoustla na neprostupnou mez, došli jsme k řece, která vytékala z jezera Calcescu. Z mapy jsme zjistili, že oficiální cesta by měla vést někudy kolem této řeky; po překročení zákeřného toku jsme narazili na značku. Cestou potkáváme lány ukázkových muchomůrek červených, stromy po náletu hejna nasraných datlů (pozn. překl. tvůrci populární hry Angry Birds se pravděpodobně inspirovali z podobného zážitku), Rumuny stanující pod horami kdesi u řeky a mávající na nás...až jsme došli na asfaltovou silnici, na které jsme začali stopovat do Petrosani. 
Jedna z mnoha ukázkových muchomůrek, které Petr fotil...
přišlo mi od věci dávat je sem všechny, na druhé straně
jedna muchomůrka vždycky potěší


Sestup lesem

Druhé překročení, pravděpodobně té stejné řeky...
situace, při které nezřídka zazní i nějaké to sprosté slovo

Helenka nemluví sprostě, takže udělala vše proto, aby nemusela
a pustila se kontaktního boje s živlem

Pavel tahá Helenku z vody

Už dole, jdeme po dlouhé době po rovině...
a abychom v tom nebyli sami, jde s námi asi půl kilometru i kráva,
která později mizí v lese za ostatními kravami

 Petr přišel s výpočtem, že samotná holka má 8x větší šanci stopnout auto, než samotný kluk, holka s klukem 3x větší a ze všeho nejhorší je, když stopují dva borci, nedejbože ještě s velkými batohy.
Protože Helča odmítla stopovat sama, nabízely se varianty, že by mohla stopovat se mnou, nebo s Petrem. 


Nakonec jsme obě varianty zkombinovali a stopovali jsme já s Petrem; podle všech předpokladů neúspěšně.
Asi 3 auta nám naznačila, že mají vzadu plno, jeden náklaďák ukázal, že bude za chvíli odbočovat a za chvíli odbočil do lesa. Jeden tranzit nám dokonce zastavil a když jsme řekli, že chceme do Petrosani, dozvěděli jsme se, že je to po silnici na opačnou stranu, než kudy jdeme. Protože Pavel s Helčou šli daleko před náma (aby nevytvářeli dojem, že kdo zastaví nám, bude muset nabrat i ty dva), sundal si Petr batoh, doběhl je a sdělil jim, co jsme se právě dozvěděli. 
Zkusili jsme tuto informaci ověřit u ostatních kolem postávajících Rumunů (bylo to zrovna vedle nějakého veřejného tábořiště) a dostali jsem celkem rozporuplné reakce, které v poměru 2:1 potvrzovaly naši teorii, že jdeme správně. Petr se rozhodl zdvojnásobit pravděpodobnost úspěchu, zanechal na místě svůj batoh a nás tři, a vydal se stopovat sólově.

My jsme si mezitím sedli pod strom, ztenčili naše zbylé zásoby čokoládových tyčinek a sázeli se, kdy Petr dojede. I tentokrát vyhrála Helča, která odhadovala ze všech nejpozdější čas. Opět to nebylo na základě racionálního výpočtu, ale na základě faktu, že do 30km vzdáleného Petrosani vedla tak příšerná silnice, že odsud nebylo možné dostat se k nám dřív jak za hodinu.
Vítězné foto, konečně v "civilním" (ačkoli to tak mnohdy nevypadá) oblečení
a připraveni na cestu domů

Petr přijel s tím, že cestou do Petrosani stopnul nějaké sběrače borůvek a jel na zadní sedačce vedle kádě plné borůvek, z nichž celou cestu užíral (na popud řidiče, který mu nabízel).
Vyjeli jsme na Petrosani a pochopili, co Petr myslel tím, že je tam opravdu špatná cesta. Poté, co jsme celou dobu stopovali na krásné nové asfaltce, která by předčila svoji kvalitou většinu našich silnic první třídy, se nám nechtělo věřit, že jen o deset kilometrů dál cesta skoro skončí a začne štěrkoviště místy přerušované asfaltem.

Rozhodli jsme při nejbližší příležitosti zastavit a dát si někde večeři – v Petrosani jsme nenašli žádnou vhodnou restauraci u cesty, takže jsme večeřeli pak až v jakémsi motelu před hranicema s Maďarskem v jakémsi "americkém motelu", který se vyznačoval zejména tím, že obsluhující majitel uměl docela dobře anglicky a když jsme po něm chtěli menu, dokázal nám vysvětlit, že nám menu k ničemu nebude, protože je psané pouze v rumunštině. Dali jsme si denní menu - telecí párky se šťouchanýma bramborama a odjeli jsme.
Petrosani je důlní město....

...a taky tak trošku vypadá
Protože jsem na cestě do Rumunska neprozíravě koupil pouze desetidenní dálniční známku, vyvstala nutnost koupit ještě jednu...A protože na hranicích (kde to bylo možné) nebrali karty (zato jsme si mohli vybrat, jestli zaplatíme Forintama, nebo LEI), rozhodli jsme se nakoupit na nejbližší benzince. Ta ovšem byla až na dálnici, takže jsme prvních 100km jeli nelegálně a pořád jsme se ohlíželi, jestli za náma nebliká něco modrého.
Až do příjezdu na benzinku naštěstí nic neblikalo.
Když jsem vyrazil na nákup známky a nějakého destilovaného kofeinového zla, které by mě udrželo při životě až do ČR, narazil jsem za pokladnou na jakéhosi šíleného polyglota, který mi směsí angličtiny, němčiny a maďarštiny vysvětlil, že pokud potřebuju dálniční známku, musím si asi deset minut počkat, že jim zrovna teď nefunguje terminál.
Vyšel jsem ven za ostatníma, na parkovišti u benzinky pospávala spousta šoférů, někteří si zrovna začali stavět stany. Doufal jsem jen, že nečekají, podobně jako my, na zprovoznění terminálu, a začal jsem přemýšlet, jak hluboko v kufru je náš stan.
Naštěstí táborníci čekali na něco jiného a po deseti minutách jsem dostal dálniční známku; když jsem na pult přinesl litrovou flašku čehosi s kofeinem, dostal jsem ještě jednu se slovy, že druhá je zdarma, že dnes na to mají akci (pozn. překl. nebo alespoň tak jsem to pochopil – ukázalo se totiž, že se nejedná o polyglota, ale o člověka, který umí pouze  maďarsky a německy a zpočátku řekl slovo Sorry, což ve mě nabudilo dojem angličtiny... Díky této skutečnosi jsem byl nucen komunikovat německy, což mi dělalo značné problémy).
Cesta Maďarskem pak proběhla bez problémů, pouze někde kolem Budapesti jsem nějak špatně sjel z dálnice, což nám umožnilo noční prohlídku centra Budapesti. Vzbudil jsem Petra, aby mě navigoval, ten se podíval na mapu, řekl ať jedu pořád rovně a až narazím na silnici M0, ať po ní jedu, a usnul.
Protože jsem podezřele dlouho jel rovně, aniž bych narazil na silnici M0, vzbudil jsem ho znovu a po půl hodině jsme se dostali zpět na dálnici směr Slovensko.


Další cesta už byla pouze příšerně zdlouhavá a kolem šesté hodiny ranní jsme se dostali konečně do Brna, kde jsme Helču vysadili na Zvonařce přesně na místě, kde jsme ji na začátku vyzvedli (pozn. autora - abych uspokojil potřeby těch, kteří to očekávali...a kolem sedmé jsme konečně usnuli:)

Žádné komentáře: