Den #9

Díky našim bohatým zkušenostem s větrem a deštěm, a díky našim drakonickým opatřením (kromě zdvojnásobení počtu kotvících provázků a zdvojnásobením jejich tloušťky jsme nejvíce namáhané provázky kotvili rovnou hluboko zaraženou turistickou holí, místo klasického kolíku), které jsme na jejich základě zavedli, se nám podařilo noční bouřku překonat relativně beze ztrát. 

Sušíme věci po deštivé noci... je jich několikanásobně méně, než
co jsme sušili u jezera Bucura

Naladěni ranním počasím jsme shledali, že je tu krásně a mohli bychom si pobyt na horách ještě o den prodloužit tím, že půjdeme pomalu a rozdělíme si tak jeden úsek na dva dny. Jediná nevýhoda tohoto plánu spočívala v tom, že jsme na pro tuto verzi neměli dimenzované jídlo a jednu večeři budeme muset řešit pomocí polévky, chleba a salámu.

Helenka vzala několik šátečků a vyrazila k jezeru s tím, že ji tam vždy cos popohání, a že tady nic, nic jí po chuti.

My zatím snídáme zbytek sojového masa od večeře, zanechávajíc přitom na místě sojové kosti pro kolem jdoucí ovčácké psy. Mezitím přichází Helenka a k jezeru odchází Petr (pozn. autora – zatímco důvod Helčiny návštěvy byl celkem klasický, Petr žádné šátečky neměl, proto mě napadla jedna z mnoha parodií na nejmenovanou báseň K.J. Erbena, kde se v jedné sloce píše “Půjdu matičko k jezeru, pořádně se tam vyseru”. Na skutečný důvod jsem se raději neptal, faktem je, že Petr po návratu od jezera vypadal až podezřele spokojeně).

Helenka po návratu od jezera snídá zbytek sojového masa...

...který dojíždí a vylizuje kotlík

Protože Petr přišel až po předchozí fotce, sojové maso na něj nezbylo

Netěšíme se na výstup zpět na původní pozici v sedle pod Carjou, kolem poledne se ale začínáme sbírat a vyrážíme.

Nabíráme vodu před výstupem do sedla pod Carjou

Cestu nám zpříjemňuje spousta borůvek, rozmístěná všude kolem cesty a odvádějící pozornost od značky. Díky tomu se po čase nacházíme zcela mimo značenou cestu a musíme se kus vracet, hledajíce značku.

Po výstupu do sedla jsme pak rozbalili mimořádně majestátní zevl, který nám vydžel asi 40 minut (dařilo se nám zevlovat v souladu s nově vymyšleným plánem, tedy “nespěchat”). Vydržel by i déle, kdyby nezačalo kapat. Vyrazili jsme směrem na Varful Carja. Tam začíná pršet ještě více a nasazujeme pláštěnky.

Jak už to bývá, v okamžiku, kdy jsme byli všichni oblečení a zapnutí, přestává pršet. 

Výstup na Carju

Je hnusně

Nějaký bivak pod Carjou, toho času zamčený, takže se fotíme pouze zvenku

Protože je nám jasné, že kdybychom teď začali sundávat batohy, soukat se z pláštěnek, které následně usušíme a zabalíme, ihned poté, co bychom si nasadili batohy, by začalo pršet. 

Necháváme si pláštěnky a pokračujeme dál po traverzu na vrchol Mare Parangui, nejvyšší vrchol nejen Parangu, ale i široko daleko (2518m). 

Společné vrcholové foto na Mare Parangul

Helča se státní vlajkou

Pokus o synchronizované postoje

Odtud sestupujeme do sedla po (tradičně) klouzavých kamenech asi o 300m níž. Je 18 hodin. Pod námi jsou 3 jezera, ke kterým jsme dnes chtěli dojít, ale podobně (a ještě o něco více) jako včera k nim vede prudký 200m sestup.

Přidat popisek

Sestupujeme.

Šutr porostlý mechem

U jezera táboří dva pražáci + jeden stan nezjištěné národnosti. Pražáci nám nabízí, že si můžeme postavit stan na malém kamenitém plácku vedle nich. Ještě neviděli náš stan, který by se nevešel ani na středně velký plácek libovolného povrchu. Jejich nabídku tedy odmítáme a pokračujeme po obvodu jezera, kde jsme našli krásný, prostorný, travnatý plácek velikosti tenisového kurtu. Jeho nevýhodou je, že je od nás oddělen suťovým polem, ve kterém jsou hluboké průrvy a pokud někdo uklouzne na šutru, sjede alespoň metr dolů mezi ostatní kameny. Uklouzl jsem na šutru a sjel jsem právě o metr dolů, mezi další kameny; naštěstí bez větších následků pro nohy.

Suťoviště, oddělující Pražáky od našeho skvělého plácku

Náš skvělý plácek, ze všech stran oddělený suťoviskem

Na plácku je postavené ohniště, jehož jedinou nevýhodou je, že v dané výškové hladině (+- 100m) a v okruhu půl kilometru není ani náznak nějakého dřeva.

Vyprazdňuju batoh a vyrážíme s Petrem do jiného správního celku a jiné výškové hladiny nějaké dřevo sehnat. Nalézáme několik shluků kosodřeviny, mezi nimiž Peťan objevil krásnou suchou větev; bohužel měla asi 10cm na délku a 2cm v průměru.

Nalézám tedy krásnou suchou, asi 3m dlouhou a 8cm tlustou větev, kterou tahám ze země.

Bohužel se ihned po vytržení a odlomení ukazuje, že není zdaleka tak suchá jako ta, kterou objevil Petr…zkušený botanik by ji mohl dokonce označit za čerstvou a ještě před chvílí živou. Protože to ale byla jediná větev, kterou jsme měli (kosodřevinu pravděpodobně chodil někdo pravidelně zalívat, protože široko daleko nebyl ani náznak suché větve), olámali jsme z ní jehličí, které jsme narvali do batohu, samotnou větev jsme pak rozlomili v půli a vítězným pochodem, nesouc každý jednu polovinu větve, jsme vyrazili zpět ke stanu.

Příprava ohniště a první technologická varianta

Vybrali jsme co nejmenší klacíky, Petr vysypal veškeré zásoby použitých papírových kapesníků a rozdělali jsme oheň. Kapesníky moc dlouho nehořely, větvičky pak nechytly vůbec. Po několika dalších pokusech jsme se rozhodli pro radikální řešení – vyházeli jsme doutnající papírové kapesníky a ohněm dosud nedotčené větvičky, vrátili jsme větvičky do ohniště, přidali jsme pro jistotu nějaké silnější, a celou sadu zalili půl deci benzinu. Mělo to úspěch, oheň zahořel, jako kdyby nehořelo dřevo, ale benzin. Když benzin vyhořel, oheň zhasl a větvičky stále nejevily známky toho, že by alespoň na chvíli chytly.

Třetí technologická varianta – strčit do ohniště hořák benzinového vařiče (pro implementaci této varianty si ohniště vyžádalo jisté stavební úpravy), na to naskládat větve libovolné velikosti a nechat vařič 10 minut hořet, už se ujala lépe.

I po vytažení vařiče zůstalo v ohništi dostatek žhavého uhlí, aby vytvořil základ pro oheň – bohužel plameny se objevovaly pouze sporadicky a to ještě jen tehdy, pokud do ohně někdo alespoň minutu foukal.

Po podrobné analýze příčin našeho neúspěchu jsme přišli na to, že problém bude v tom, že netopíme suchým dřevem, ale živou borovicí, která je navíc po dnešku ještě slušně zmoklá.

....a třetí technologická verze

Poslední pokus (vycházející ze stejné technologie) pak spočíval v tom, že jsme navršili na hořák vařiče hromadu veškerého jehličí a na to jsme naházeli polámané velké dřevo  (pozn. autora – je až neuvěřitelné, jak elastická může být živá borová větev; mojí pákovou metodou – zapřít větev mezi dva půltunové šutry, opřít se a zlomit – se mi podařilo jakž takž nalámat první ze dvou velkých větví, které jsme měli. Při lámání té druhé jsem odvalil jeden z balvanů podobně, jako by to udělal Archimedes, kdyby mu někdo dal pevný bod).

Tato metoda se velmi ujala a ukázala se jako nejlepší. Jehličí bylo opravdu spousta a než prodoutnalo, zabralo to dobrou půlhodinku, takže po tuto dobu jsme měli “dobrý” pocit z ohně. Ukázalo se, že jehličí nemá tu správnou výhřevnost, aby za půl hodiny vysušilo 8cm tlustou syrovou větev. Asi po hodině rozfoukávání a kouře jsme se rozhodli nechat zbylé dřevo budoucím generacím, vyházeli jsme ho z ohniště a šli jsme spát. 

Západ slunce nad jezerem

Tentýž západ téhož slunce nad týmž jezerem, jen trošku jinak

Totéž jezero pod tímž západem téhož slunce, tentokrát v HDR

Pavel provedl druhý pokus o spaní pod hvězdnou oblohou, tentokrát mnohem úspěšnější; Ve stanu bylo o to více místa, místo pohádky na dobrou noc nám Helenka povyprávěla stručný obsah posledního filmu který viděla a společnými silami jsme k příběhu domysleli pohádkové okolnosti tak, aby celý děj splňoval kriteria pohádky (kriterium “na dobrou noc” bylo splněno už časem, kdy byl příběh vyprávěn).

Kolem páté hodiny ranní jsme ve stanu opět přivítali Pavla.