Den #8

Protože jsme už znali všechny taje snídaně, nepřišli jsme na ni až v půl deváté, ale až přibližně v devět. Přesto jsme měli do několika minut jídlo na stole a tentokrát i s čajem, ve kterém byl opravdu "čaj" (laskavý čtenář promine, ale slovo čaj bez uvozovek si šetřím pro trošku jiné rostliny). Dnes jsme dostali dvě kolečka salámu, 2 plátky docela dobré šunky 3 křepelčí vejce (nikdy jsem ještě neviděl křepelčí vejce, takže nemohu stoprocentně říct, že se jednalo právě o tuto surovinu, faktem ale je, že slepice, která by snesla takovéto vejce by musela být velká přibližně jako křepelka) natvrdo, ošatka s chlebem a obligátní fermentovaná višňová marmeláda, které se opět nikdo nedotknul. Pojali jsme podezření, že v hotelu existuje pouze jediná miska této hmoty a že tato může netknuta putovat od snídaně ke snídani a asi po roce bude podávána jako miska višňového octa. Na stole stál stojánek se solničkou, pepřenkou, olejem a octem. Ocet jsme odsunuli  do uctivé vzdálenosti.

Skládáme věci do auta a sušíme ručníky a plavky z předchozího dne

Helčin profesionální postoj hostesky na autosalonu..
Kdyby šel kolem nějaký mohovitý Rumun, určitě by se zeptal,
kolik že stojí to auto

Po snídani jsme si začali přebalovat věci; hlavní myšlenkou dne bylo vzít si toho co nejméně, abychom nedopadli jak při nástupu na Retezat, kde jsme se po nasazení batohu zabořili asi deset centimetrů do země a celý první den jsme za sebou zanechávali brázdu totožné hloubky.

Ještě před odjezdem jsme požádali paní domácí, jestli by nám na cestu nevěnovala pytlík soli, abychom nemuseli kupovat celé kilo a potom zbytek sypat někam do řeky (už Božena Němcová - aniž bych se s ní chttěl tentokrát srovnávat - si všimla, že na sypání soli do řek není něco v pořádku). Paní domácí prohlásila, že má pouze sůl určenou do mlýnku na sůl a že si není jistá, jestli by se nám taková sůl hodila. Poděkovali jsme jí s tím, že taková sůl se nám hodit nebude a paní domácí v záchvatu dobrostrdečnosti našla ještě jakousi polohrubou sůl, kterou jsme s díky přijali (pokud by se někomu zdálo, že v posledním odstavci je  příliš častý výskyt slova sůl, byla by to pravda...Je to proto, že jsme celou dobu řešili pouze, kde sehnat sůl a o něčem jiném se nemluvilo).

V Hunedoaře slaví neděli jak se patří...a protože neděle se patří oslavit
pořádnou prohibicí, byly všechny regály s alkoholem omotané páskou,
na které bylo našpendlené jakési soudní rozhodnutí o prohibici..
Důkladný pozorovatel si všimne  v prostředním regálu obligátní 96% pálenky ,
se kterou jsme před pár lety v Rumunsku měli takový úspěch

Naházet věci do auta nám zabralo déle, než jsme čekali, stejně tak nákup pečiva, pití, salámu, ovoce, provázku, jogurtu a vůbec všech ingrediencí, které jsme zapomněli koupit předchozí den a bez kterých je výstup na jakékoli pohoří naprosto nemyslitelný.

Cesta na Hunedoaru - kromě starých železáren kolem Corvinoru
jsou zde ještě stejně staré, jen na jiném místě

Plynovod

Kromě zrušených železáren kolem Corvinoru a jiných, stejně starých
na jiném místě jsou v Hunedoaře také funkční železárny Arcelor Mittal

Květinová výzdoba na mostech...foceno jen z auta, takže trošku rozmazané

Konečně jsme vyjeli směrem na asi 30km vzdálené Petrosani. Asi po půl hodině jízdy jsme potkali ceduli hlásající, že Petrosani je od nás ještě asi 40km, což mě překvapilo... Za další půlhodinu jsme dojeli na místo, aniž bychom si všimli, že už tam jsme; poznali jsme to prakticky podle rychle houstnoucí dopravy a zástavby. Na benzince jsme dobrali do flašky benzin, zaparkovali u nějakého obchodu (v ne příliš dobře vypadající lokalitě – ale bylo tam místo a chodila kolem spousta lidí, takže byla jistá naděje, že po našem návratu bude auto stále stát na všech kolech) a vydali se shánět maršutku, která by nás za levný peníz dovezla až k 15km vzdálenému Hotelu Rusu, od kterého se na Parang (pozn. autora teď si nejsem jist, jestli zde už padlo slovo Parang - pokud ne, jedná se o druhé pohoří, na které jsme šli) vyráželo, nebo k lanovce, která by nám v případě, že by byla v provozu, ušetřila asi 600m převýšení lesem a jinou nehostinnou a nezajímavou krajinou.

Zaparkováno a připraveno k výstupu

Ujal jsem se prvního pokusu o domluvu odvozu. Kolem stálo asi 20 maršutek s napsanými destinacemi. Na prvních 4 nebyla o Hotelu Rusu ani zmínka, takže jsem u páté zastavil, abych se zeptal, jestli neví, která z nich by mohla jet naším směrem. Paní maršutka mi začala zoufale vysvětlovat, že tím směrem vůbec nejede, že jede na úplně opačnou stranu a že mě svézt nemůže. Já jsem se jí pokusil říct, že něco takového bych se nikdy neopovážil po ní chtít, a že se spokojím s pouhou infrmací, kterým směrem bych se měl vydat, abych někoho takového našel.. Ona mi řekla, že hotel Rusu je hrozně z ruky a ještě k tomu opačným směrem...ale když jinak nedám, tak poruší veškeré své povinnosti a kvůli mě nás tam sveze, za 30€. Poslal jsem ji do hajzlu.

U dalších 3 pokusů to probíhalo velice podobně jen s tím rozdílem, že jsem je zarazil ještě před tím, než stačili vyslovit nějakou nabídku.

S dalším pokusem vyrazil Petr. Dopadl podobně, pouze s tím rozdílem, že se navíc dozvěděl, že k Rusu žádná maršutka nejezdí a že bychom si museli vzít tágo.

Vhodně vypadající taxík stál opodál, podařilo se nám domluvit, že v něm pojedeme všichni 4 i s batohama a jeli jsme. Taxa na kilometr byla 1.7 RON, cestou jsme se ho pro jistotu zeptali, jak daleko je to k hotelu, aby nás nenatáhl. K naší spokojenosti řekl, že 12km, což odpovídalo.

Naloďujeme se do taxíku...Octavia překvapila svým úložným prostorem,
do kufru jsme narvali všechny naše batohy

Když jsme vystoupili u lanovky, řidič nás natáhl; řekl si o 40 RON. Na naši otázku, jestli 12*1.7 není náhodou 21 (+případně nějaká nástupní taxa) odpověděl, že neměl ani zapnutý taxametr, protože ten platí po městě, kde je celkem rovina. Při jízdě v 5 lidech s batohama a do hor to má nedozírnou spotřebu a proto si účtuje nedozírně více.

Příliš jsme se nehádali, protože i 10RON (asi 55kč) na osobu za ušetřené 2 hodiny cesty do kopce po silnici byla stále velmi férová částka. I lanovka nás svojí cenou velmi mile překvapila, za 11,5RON jsme se vyvezli o 600m výš.

Na lanovce jsme jeli v konfiguraci 1+1, tedy jeden člověk + jeden batoh... Zatímco na člověk na dvojsedačkovou lanovku nasedl při troše fantazie docela pohodlně, našim batohům se moc nechtělo, takže jim pomáhala nasedat borec v roli obsluhy lanovky.

Pan lanovka pomáhá našim batohům usednout

Lanovka nebyla ani z nejrychlejších, ani z nejnovějších.

Když jsme se dostali přibližně 10m nad zem, zhostil se mě podivný pocit a začaly mě napadat myšlenky, jaké to asi je spadnout z 10m na silnici, pokud přitom sedíte na utrženém kusu železa, který by mě ještě po pádu přimáčknul. Ani rychlost nebyla nijak závratná; nepředjížděly nás sice nehybné předměty, ale dobře vytrénovaná želva, která by měla zrovna stejnou cestu, by byla na hoře rychleji a ještě by si stihla dát pivo, kdyby ho pila.

Dolní stanice lanovky od prvního sloupu

Posledních 100 výškových metrů už lanovka jela skoro po rovině,
jen několik málo metrů nad cestou

Na druhém konci lanovky pak stál druhý borec, který na oplátku pomáhal sesedat batohům nově přijíždějících. Když jela Helča, tak zrovna odbavoval nějakou paní, která jela dolů, takže jsme její batoh sesedli sami. Pan obsluha se nás ptal, jak se řekne česky mapa a tuto poněkud bizarní otázku vysvětlil tím, že se snaží naučit základní slova ve všech jazycích, které na lanovce projedou (tato trošku kostrbatá věta je záměrem - pan Lanovka si všechny cestující poněkud objektivizoval).

Když jsme byli nahoře všichni, nechal se Petr slyšet, že někde mezi 5. a 6. sloupem ztratil krytku na foťák a že hodlá rozpoutat mohutný a v těchto končinách dosud nevídaný sestup do údolí. My zatím nahoře usedáme na jakousi římsu, pořádáme snídaňoběd, kupujeme si pivo a překládáme písně, které později plánujeme zařadit do našeho repertoiru. Zjišťuju, že žuchnutí, které jsem zaslechl cestou nahoru někde kolem třetího sloupu (a kterému jsem nepřikládal žádnou váhu, protože můj batoh seděl stále vedle mě) zapřičinil ledabyle připevněný sandál, který mě v tu chvíli navždy opustil. Narozdíl od Peťana nic nerozpoutávám, pouze se loučím i s druhým sandálem, který vyhazuji do přilehlé popelnice.

Sázíme se s Helčou a Pavlem, kdy přijde Petr, Helča odhaduje nejkratší čas a s přehledem vyhrává, protože se po Petrově příchodu ukázalo, že podváděl a že asi v půlce cesty vysvětlil obsluze na mezistanici svoji situaci a svezl se tedy znovu lanovkou. Stálo nás to každého jednu kofolu pro Helču, zato vyrážíme poměrně brzy.

Helča nabízí kravám máslo

Před odchodem provádíme likvidaci másla (pozn. překl. v rumunštině by se to řeklo „likvidace masului“) tak, že ho nabízíme kolem se pasoucím kravám; ale žádná z přítomných neměla na máslo chuť a některé se tvářily dokonce značně pohrdavě. Vyhazujeme tedy máslo do stejné popelnice jako já chvíli před tím sandál a razíme vzhůru.

Místní cikáni pasoucí koně

Místní koně

Zdánlivě zasněné pohledy lze přičítat slunci, které svítilo ze směru
našich zdánlivě zasněných pohledů

Helča v popředí cesty do sedla pod Carjou

Cesta vedla v mírně stoupajícím traverzu, který končil před vrcholem Carja, resp. v sedle pod Carjou. Tam jsme odbočili směrem na jezero Lacul Mio, kde bychom měli přespat (na Parangu je velmi málo volně tekoucích řek a pramenů a drtivou většinu vody je třeba nabírat přímo z jezer).

U rozcestníku k jezeru jsme rozpoutali spravedlivý zevl

Jezero bylo podle mapy asi o 150m níž, než sedlo pod Carjou, takže jsme očekávali velmi mírný sestup. Sestup byl velmi prudký a klesal asi o 350m, přičemž k jezeru se muselo vystoupit dalších 200m. V údolí počkala Helča u batohů a mužská část naší výpravy se vypravila k jezeru zjistit, jestli je vůbec možné tam spát. 

Cestou dolů...ač je nám divné, kam by se dole vešlo jezero, stále
věříme, že po 150 metrech sestupu se u nej utáboříme

Vyšla najevo krutá pravda...sestup ještě není u konce a čeká nás
další výšup (opak sešupu) k Lacul Mio

Nedalo, všude kolem jezera byla jen spousta kamenů a za nimi hned stoupaly hory. Peťan navrhnul se v jezeře alespoň vykoupat a ve mě našel člověka, který by do toho šel s ním. Peťan nakonec prohlásil něco o tom, že si dělal jen srandu a že by do té ledárny v životě nevlezl, takže jsem měl celé jezero pro sebe (pozn. autora – ve skutečnosti to nebylo potřeba a pokud by i ostatní měli podobné prostorové nároky jako já, vešla by se nás tam spousta). 

Máme radost, že jsme nahoře...tato je kompenzována hlubokým
smutkem, že se u jezera nedá spát...tedy naprosto neutrální nálada
šmrncnutá lehkou únavou z výstupu

Po letmém potopení jsem udělal několik temp, než mě začal přepadat pocit, že se můžu čím dál tím méně hýbat, takže jsem několika ne příliš estetickými tempy doplaval ke břehu a z jezera jsem se rychle zdekoval na sluníčko...to bohužel zrovna zašlo za jednu z hor, takže jsem se alespoň posadil na vyhřátý placatý šutr(před tím jsem si ověřil, že ho nikdo nevyužil k tomu, k čemu se placaté šutry obvykle využívají) a počkal, než trošku oschnu a vrátí se mi zase schopnost pohybu.

Jezero mělo asi 10`C... inu, nevadí

Troška antického umění... Jaromír Nohavica to krásně popsal v písni veršem
"Jak socha Davida z bílého mramoru, stál jsem a hleděl jsem, hleděl jsem nahoru"

Poté, co jsem trošku uschnul, nabyvše pohyblivosti 
machruju a zkouším pózu  zvanou "kulturista - teoretik"

Lacul Mio bez dalších exhibicionistických prvků

Vrátili jsme se zpět k Helence a batohům, postavili stan, donesli suché větve kosodřeviny, založili ohniště, zažehli oheň roztopili vařič a začali vařit rýži s kukuřicí a sojovým masem (vodu jsme ještě nějakou měli a asi 100m od nás byl jakýsi ne příliš důvěryhodný, ale potok, takže jezero nebylo jediným zdrojem vody).

I při sestupu od jezera se člověk může zamyslet nad sokratovskými otázkami, jako
Proč jsme se narodili? Co je to člověk? Jaký je smysl člověka a jeho poslání? Co je to smrt?

Petr se svojí pózou "vandal"

...ze které plynule přešel do postavení "vzpěrač - amatér"

Petr konečně vrátil sloupek se značkou na místo a začali jsme stavět stan

Ve chvíli, kdy jsme namočili sojové maso, objevil se obzoru ovčácký pes a hladově na nás koukal. Pak přišli další dva, takže jsme během chvíle byli obdařeni trojnásobkem hladových pohledů, než ještě chvíli před tím. 

2/3

komplement předchozích dvou třetin

Za kopcem začaly cinkat ovce. Po chvíli se objevily na obzoru, v doprovodu bači. Protože jsme měli postavený stan skoro na cestě a za stanem jsme měli několik větších kaluží (bylo tedy pravděpodobné, že se ovce chystají právě sem),uvolnili jsme provázky stanu, aby o ně ovce nezakoply a nachystali vařič na urychlený přesun, aby nám ovce nesežraly večeři. Ovce nakonec zůstaly pouze na kopci a hladově koukající psy se nám podařilo po chvíli přesvědčování přimět k odchodu, takže se vše nakonec v dobré zvrátilo.

4 sáčky rýže, 400g sojového masa a 400g kukuřice byly sice na jednu večeři trošku moc, ale aspoň nám zbylo na snídani. 

Podařilo se nám odehnat psy, ovce, baču a vůbec všechnu divou
zvěř, která si dělala zálusk na naši večeři a náš stan

...a pokračujeme ve vařbě večeře

Protože je venku krásně, koukáme kolem stanu, kde by se dalo spát venku a v dálce se začalo blýskat. Nakonec usuzujeme, že je sice krásně, ale nebylo by vůbec od věci stan mírně přikotvit pro případ, že by v noci přišla nějaká mírná vichřice. Za pomoci nově koupeného provázku tak činíme. Nejdrsnější Pavel zůstal jako jediný z nás venku, ostatní se pomalu trousí do stanu, mumlajíce cosi o tom, že výhled na hvězdné nebe nad námi je přežitek (o mravním zákonu v nás nepadlo ani slovo) a že už tam stejně máme roztažené karimatky, tak ji přece nepotáhnem ven.

O dvě hodiny později jsme ve stanu uvítali Pavla, zdrhajícím před vichřicí a deštěm. Opakuje se tradiční, nám dobře známý dešťový scénář, ve stanu začíná mrholit, vítr prohýbá předsíňku a levou stěnu, takže ten nejlevější (tentokrát to padlo na mě) musí spát alespoň půl metru od kraje, utlačujíc přitom ostatní osazenstvo stanu. Na nohy spacáků natahujeme igelitové pytle, batohy vytahujeme z předsíňky k nohám a přetahujeme přes ně pláštěnky. Místy usínáme, kolem páté hodiny déšť ustává a dělá se hezky.