Den #10

Ráno vstáváme velmi postupně, v rozmezí asi 1,5 hodiny. U snídaně, ani při ranním koupání v jezeře (tentokrát bez přítomnosti vlezlých fotografů) se nestalo nic zvláštního. Protože se nám (a zejména mě) nechtělo přes suťovou hradbu zpět na značenou cestu, vybrali jsme si pohledem nejkratší trasu od našeho stanu na nejnižší místo hřebenu nad námi. Když jsme vyráželi, začalo kapat. Ve třetině našeho neznačeného výstupu začalo pršet. Ve dvou třetinách začalo pravidelně a často hřmít. Když jsme došli na hřeben, začaly padat kroupy. Z toho jsme si vzali jednoznačné poučení pro příště – NEZKRACUJTE CHODNÍKY.

Ready to go

Jsme nahoře, pohled na naše tábořiště v době, kdy zrovna na chvíli ustává déšť

Krupobití vydrželo ještě asi 10 minut, potom plynule přešlo v mohutný déšť. Po dalších 10 minutách přešel mohutný déšť v o něco slabší mohutný déšť a my jsme se rozhodli, než dál sedět na šutru v pláštěnce, radši vyrazíme směrem na 2 hodiny vzdálené jezero Calcescu. Pršelo celou cestu. Na jakési bezejmenné hoře jsme si spočítali, že bouřka je od nás asi kilometr a za stálého hromobití jsme svižně sešli do bezejmenného sedla, kde jsme se usadili na úbočí na šutry velmi příhodně tam rozmístěné, dali si batohy mezi nohy, přes sebe pláštěnky, a přečkávali bouřku. Bylo prakticky bezvětří, přečkávali jsme dlouho. Mezitím jsme přemýšleli nad smyslem života, co vlastně lidi táhne na hory, a že by lidstvo dosáhlo mnohem vyššího stupně pokroku, kdyby nedělalo blbosti a nelezlo na hory, když tam nemusí. Jako jedinou výhodu naší přítomnosti zde jsme objevili fakt, že díky tomu, že jsme zde, můžeme urychleně sestoupit do údolí a do civilizace, kde 

a) neprší, 

b) pokud prší, je možné vlézt někam pod střechu.

Když jsme si říkali, že bychom se příště, až nás napadne podobná blbost jako lozit na hory, mohli alespoň podívat na předpověď počasí, vzpomněli jsme si, že jsme se na předpověď dívali v Hunedoaře, den před odjezdem na hory a vzali si další poučení pro příště – Nikdy se nevysmívejte předpovědi počasí, zejména ne tehdy, pokud spíte v hotelu a neprší na vás.

Vysmívaná předpověď počasí

Asi po půl hodině se zlehka začala trhat mlha, takže jsme spolehli na to, že bouřka se zachová podobně (také se začně zlehka trhat) a vyrazili jsme. Náš trest za ranní krácení chodníku asi po 20 minutách skončil a udělalo se sucho.

Hledáme nejvhodnější sestup k jezeru

...a dělá se sucho

Vylezli jsme na vrchol jakési nejmenované (nepopsané) hory, z jejíhož sedla pak vedl sestup k jezeru Calcescu. Sestoupili jsme, u jezera jsme potkali dva české stany s českou posádkou (byly to úplně jiné stany a úplně jiná posádka, než předchozí den).

Posádka dvou stanů, po levé straně už nachystané dřevo

 Protože nám došel už skoro všechen koňak a Helča byla se slivovicí taky na štíru, začali jsme sondovat.

Vzhledem k tomu, že cestují teprve druhý den (jak jsme se dozvěděli jako první informaci) by nemuseli mít ještě všechno vypité. Na přímou otázku na toto téma jsme dostali přímou odpověď na stejné téma, ze které vyplynulo, že mají ssebou spoustu slivovice.

Parkujeme u jezera

Rozhodli jsme se napravit včerejší neúspěch a znovu rozdělat oheň – u takového ohně by se mohla sejít spousta lidí z okolních stanů i s patřičnou kontribucí do nápojového lístku.

Pavel s Helenkou postavili stan a my s Petrem jsme se ujali práce pro opravdové chlapy – vyrazili jsme na dřevo s předsevzetím, že tentokrát nebudeme brát nic, co je přirostlé a zelené. 

Procházeli jsme hustou kosodřevinou, míjejíce hromádky rozkládajícího se toaletního papíru, který ležel nad něčím, o čem se zde nebudu rozepisovat. 

Prakticky přímo úměrně platilo, že čím více bylo v dané lokalitě nasráno, tím méně tam bylo suchého dřeva (pozn. autora -  evidentně lidé postižení těmito nízkými potřebami měli touhu toto postižení napravit něčím ušlechtilým, jako že když už mají cestu, tak ssebou zpět vezmou alespoň nějaké dřevo na oheň).

..jezero z dálky...

...jezero z blízka...

Zanořili jsme se tedy v kosodřevině do takové hloubky, kam by nikdo, kdo má v ruce toaletní papír (a nebojí se ho použít), nestihl doběhnout. S touto strategií jsme měli gigantický úspěch a po dvou iteracích jsme měli dostatek mokrého (celý den pršelo) suchého dřeva na celý večer.

Pavel s Helenkou mezitím postavili stan pevný jako hrad, symbol lidského snažení i lidské sebedestrukce.

Pražáci, vida naši snahu o rozpoutání večerního ohně, nám nabídli pevný podpalovač. Díky němu nemusíme dnes používat vařič a vida jejich zájem o oheň očekáváme, že si k nám přisednou. 

Nestalo se tak.

...Helča v šerosvitu...

...a ještě jednou

Vaříme pro změnu bramborovou kaši se sojovým masem. 

Sušíme boty a ponožky, oheň opravdu hoří. Místy hoří tak, že spaluje ponožky a vložky z bot, rozložené kolem. Zasmrděla guma a ukázalo se, že Pavlovi hoří podrážka, naštěstí u bot, které se (ještě před touto událostí) rozhodl vyhodit a koupit si nové.

Bylo mi řečeno, abych učinil nějaký nenucený, nonšalantní postoj..
učinil jsem tak

Nemaje sandálů, a sušíce jedinou obuv u ohniště, mám dostatečnou výmluvu, proč nepomáhat s vařením, nošením ingrediencí, a vůbec proč nevstávat z místa, kde se tak skvěle leželo. 

Helča nese ze stanu čokoládu. Považoval jsem za neslušné poslat ji ještě zpět pro zbytek slivovice, pouze jsem se jí nenápadně optal, že pokud by byl někdo vyslověně ochoten zajít do stanu, jestli by mu byla schopna popsat, kde v batohu má slivovici uloženu . 

Vysvětlila mi to a žádám Pavla, jestli by byl ochoten zajít do stanu pro slivovici, že nemám boty.

Při čištění zubů nabíráme vodu z jezera, abychom měli v noci co pít. A protože po vložení dezinfekce bylo možné pít vodu až po půl hodině, převalujeme se po tuto dobu ve stanu a těšíme se na okamžik, kdy otevřeme flašku a začne nezřízené mejdlo.

už nám to hoří

Pražáci vedle nás mají před stanem vyskládaných několik flašek s vodou; jedna z pracovních verzí byla jim jednu flašku sebrat a začít party ihned. Rozjela se diskuse na téma výhod a nevýhod tohoto řešení, jejímž nejsilnějším argumentem nakonec bylo, že od Pražáků člověk nikdy neví co čekat, že voda nemusí být ani dezinfikovaná a že ji tam mají beztak proto, aby si s ní ráno umyli nohy.

Pavel, který si doteď čistil zuby se vrací do stanu s objevem, že před vedlejším stanem leží 5 nevyužitých flašek a pokud bychom chtěli začátek party trošku urychlit, mohl by nějakou vzít.

K jeho úžasu jsme mu jednohlasně vysvětlili, že sousední stan je plný fandů do mytí nohou a že vodu tam mají pro tento účel. Pavel se dál raději na nic neptal a lehl si k nám do stanu.

Petr s Helčou provádějí celkovou úsuchu

Po nějaké době se ozval známý hluboký hlas „Tak vás tedy vítám na dnešní party“, otevřel jsem flašku a dal ji kolovat. Party netrvala dlouho, flaška oběhla jedno kolo a vrátila se. Pavel se ještě mimo pořadí napil a podal mi flašku zpět. Byv dostatečně napit, odkládám lahev na její původní místo za Pavlovou hlavou. 

Čeho jsem si nevšiml bylo, že Pavel má v ruce víčko. Pavel si zase nevšiml, že nepiju, a lahev odkládám. 

Ozval se zvuk, jako když z poloprázdné PET flašky vytéká voda na něčí spacák. Proběhla rychlá operace na vysušení bratrova spacáku; nebylo příliš co sušit, protože většinu vody nasáklo oblečení (které měl Pavel pod spacákem jako polštář), a Pavlova karimatka.

Se slovy, že je zvyklý na spaní venku za deště pak odmítl moji provinilou nabídku na zapůjčení mé karimatky a šli jsme spát.