Den #10 - Na hory!

Na tuto fotku z předchozího dne jsem v minulém díle zapomněl:





Sušíme věci – Napříč vrstevnicemi – Medvědi, koně a jiná havěť


Ráno se nám podařil nový vstávací rekord, po dešti a ranním přesunu se nikomu nechtělo ze spacáku. Zjistili jsme (a čekali jsme to), že prádlo, které jsme celý večer pracně sušili, můžeme pracně sušit znova celé dopoledne (ne, že by tato činnost vyžadovala nějakou aktivitu, prostě jsme prádlo nechali na šňůře a dopoledne proflákali). Ráno jsme ještě skočili do vany, která už nebyla zdaleka tak teplá, jako večer. Vyrazili jsme podél bývalých kolejí (pozn. autora: souslovím „bývalé koleje“ by se dala označit celá stávající vlaková trať. Jak je ale psáno v předchozí kapitole, tyto koleje byly demontovány dávno před povodní. Dá se předpokládat, že povodeň z nich na jejich novém místě udělala „bývalé koleje“ znovu). Po chvíli narážíme na bývalý most (pozn. autora: tentokrát si nejsem jist, jestli byl bývalý kvůli demontovaným kolejím, nebo kvůli nedávné povodni... Jisté bylo pouze to, že tam nebyl). Potok každý přešel podle svých možností a preferencí – Pavel tradičně za pomoci sandálů, většina po úzké kládě, za pomoci různých vyrovnávacích prostředků. Já s Ondrou jsme si našli cestičku opodál, bohužel se ukázala být asi nejhorší volbou; kromě toho, že jsme se proplétali hustým houštím, několikrát jsme se propadli i do hlubokého bahna.



S troškou boje a beze ztrát na životech jsme se časem sešli všichni na druhém břehu a pokračovali jsme ještě asi další 2 km podél potoka. Cesta nás dovedla na štěrkovou silnici, až překvapivě kvalitní (v danou chvíli jsme si nebyli jisti, jestli jsme nenarazili na dálnici do Bukurešti). Po té jsme šli dalších několik kilometrů a neustále nadávali na nedostatek vody; v předchozím tábořišti nebylo kde nabrat vodu (pokud nepočítám naši luxusní vanu) a za celou dobu jsme neměli tu čest najít čistou vodu v jakékoli formě.
Zastavuje nám dodávka (podle toho jsme shledali, že na dálnici nejsme; i v Rumunsku se na dálnicích nesmí zastavovat) a řidič Jeníkovi rumunsky nabízí, že nás vezme. Protože jsme pořádně nevěděli, kam vlastně potřebujeme jet, Jeník zdvořile a velkoryse odmítl. Několik dalších kilometrů jsme ho proklínali, cesta byla dlouhá a do kopce, což je současně s nedostatkem vody smrtící kombinace. Kletby ustávají se studánkou u cesty, kde si konečně čepujeme vodu, takže další cesta ubíhá hned veseleji.



Odhadli jsme odbočku, která by nás mohla zavést do hor, kam potřebujeme. Petr nasazuje moderní techniku v podobě GPS a podle mapy se stometrovými vrstevnicemi určuje nejkratší cestu s co nejmenšími výkyvy výšky. Nutno říct, že se mu to podařilo dokonale, cesta, po které jsme šli téměř nikdy neklesala, takže jsme zbytečně neztráceli výšku. Nevýhoda takto naplánované cesty bylo spíše zbytečné nabírání výšky. Petrova trasa vedla kolmo na jeho stometrové vrstevnice, které v dané situaci byly proklatě blízko u sebe. Po překonání asi pěti set výškových metrů po přibližně pětačtyřiceti stupňovém svahu, bylo slovo „vzdušná čára“ vzato do klatby a padaly návrhy na svržení Petra z právě zdolaného kopce. Jenda fotí vrcholové foto a pokračujeme přes borůvková pole dále nahoru (pozn. autora: je neuvěřitelné, jak přítomnost borůvek zbrzdí veškerý postup...existují lidé, kteří se nepohnou z místa, dokud nespasou všechny borůvky kolem sebe. A protože cesta byla dlouhá, a borůvek bylo neomezeně, byl další postup prakticky nemožný). Po dlouhém výstupu (trasa nebyla dlouhá, ale díky borůvkám trvala o pár minut méně, než věčnost) jsme se dostali až k ohradě. Tato skutečnost nebyla až tak zajímavá (šli jsme kolem mnoha ohrad, aniž bych to explicitně zdůrazňoval), jako exkrement, který se před ohradou nalézal (pozn. autora: ani tento objekt nebyl až tak zásadní, ale ve srovnání s naprosto obyčejnou ohradou se jedná o předmět mnohem zajímavější). Sešla se veterinární rada (složená převážně z Petry) a vyvodila závěr, že podle toho, co leží před ohradou, se v okolí vyskytuje nejméně jeden medvěd.
Tato skutečnost nás nijak nepotěšila, už jen proto, že jsme si nebyli jisti, na které straně ohrady se medvěd vyskytuje.



Rozhodujeme se zjistit to a trošku nejistě se držíme vytyčené trasy a přelézáme ohradu. Nevíme jistě, jestli medvědi vědí, že turisti nemaj zbraně, tak se alespoň tváříme, jako bychom je měli. Petra si nahlas zpívá, domnívaje se, že to něčemu pomůže (vzhledem k tomu, že ji žádný medvěd nesežral, je pravděpodobné, že její domněnka byla založena na pravdě).
Po čase potkáváme koryto pro medvědy, čepujeme si vodu a doufáme, že se to původního uživatele nijak nedotkne. Protože nám to nikdo nedal najevo (pozn. autora: medvědi umějí být velice sdělní, jejich komunikace typu „ty sis nabral vodu, tak tě teď sežeru“ je velice přímá a jednoznačná. Člověk pak následujících několik sekund ví velmi dobře, na čem, je a sám musí uznat, že nabrání vody nebyl dobrý nápad. Bohužel lidé nejsou natolik komunikativní, aby svoji lítost dali medvědovi najevo dříve, než je cele pozře), seznali jsme, že to nikomu nevadilo.



Po dalším kolmém výstupu se dostáváme konečně na nejvyšší bod dnešního dne. Jdeme chvíli po hřebenové cestičce až k místu dnešního táboření.
Jedná se o romantický ďolík, toho času plný pasoucích se koní. Koně odháníme, stavíme stany a vydáváme se pro dřevo a kameny na ohniště. Při té příležitosti jsme experimentálně dokázali, že obdélníkové ohniště splňuje svůj účel stejně dobře, jako ohniště kulaté. Vaříme bramborovou kaši se sojovým masem (pozn. šéfkuchaře: Kdo to nikdy nezkusil, nepochopí), odháníme koně, kteří mezitím zvědavě přišli, a jdeme spát. Petra varuje, že pokud ty koně zase někdo za půl hodiny neodežene, tak přijdou až ke stanům, budou nám strkat čumák do předsíněk a brnkat na šňůry od stanů.