Ráno nás vzbudila hustá doprava kolem našich stanů a psi, kteří tento čilý dopravní ruch doprovázeli. Libour, přestože spal pod širákem (a měl tedy všechny psy z první ruky), tradičně vstává pozdě a neúčastní se proto živé debaty o tom, co podnikneme dál. Já s Petrem máme jasno; Keška je ještě 17 km od nás, nedáme se odradit nějakýma spadlýma kolejema. Holky se domnívaly, že lepší, než chodit po odplavených horách a rozbořených cestách, by bylo vrátit se zpět do Viseu a odtud popojet na nějaké jiné hory. Vajcl, který měl odjet dřív, prosazoval jakoukoli variantu, při které se nepromrhá další den cestováním autobusem a Jeník byl taky pro zůstat na původní trase. Nakonec jsme přeargumentovali/přehlasovali ostatní názory; hlavním důvodem byl fakt, že zatímco od Maramureše nemáme mapu a víme o něm, že je zatopený, od ostatních pohoří nemáme mapu taky, ale nevíme o nich naprosto nic (zatímco od Maramureše víme, co můžeme čekat) a k tomu bychom zabrali další den cestou.
Plán je jednoduchý. Nepůjdeme celou cestu po trase dřevařského vláčku až na konečnou, ale odpojíme se asi v půlce trasy a půjdeme po jiných kolejích, které nevedou okolo hor, ale směrem dovnitř. Po čase sejdeme z kolejí a přes nejvyšší horu Maramureše se vydáme na konečnou vláčku, kde vybereme kešku a odkud sejdeme o dva dny později do Borsy.
Balíme se a v téměř rekordním čase vyrážíme na další cestu. Podemletý břeh se dá obejít po vyšlapané cestičce vedoucí okolo, jedinou nevýhodou jsou rezavá roztřepená ocelová lana vedoucí kolem původní trati. Cestou vidíme, že pár metrů podemletého břehu opravdu není hlavní důvod, proč vláček nejezdí; břehy jsou vymleté skoro všude, koleje jsou zpřetrhané a mosty stržené. Jdeme pořád kolem obydlených domů, jejichž jedinou možností spojení do města byl vlak. To nám vysvětluje ranní hustý provoz kolem našeho stanu; neustále potkáváme lidi v obou směrech s nákupními taškami a jinými užitečnými věcmi v rukou.
Po pár kilometrech se zastavujeme na svačinu. Holky si ve už Viseu koupili sedmičku vína a přelitím do litrovky a doplněním 0,3 litru vody si udělaly vinný střik, který cestou plnými doušky popíjely. Slušný poměr vína a vody pak zajistil, že v době svačiny už měly holky velmi povznesenou náladu. Petra v záchvatu blahosklonnosti dostala chuť podojit kolemjdoucí nic netušící krávu. Se svojí (pravděpodobně osvědčenou) metodou typu „Hodná kráva, pojď sem, já ti přece nic neudělám“ se přibližuje charakterně zezadu a kráva bere nohy na ramena (pozn. autora: „nohy na ramena je v tomto případě myšleno obrazně; nejsem si jistý, zda má kráva ramena, ale i pokud by je měla, nemůže na ně vzít všechny nohy, protože by potom neměla jak utéct; v tomto případě se o útěk v pravém slova smyslu ani nejednalo, spíše by se dalo mluvit o nevrlém poodstoupení). Poté, co utíká i druhá kráva, ztrácí Petra chuť na čerstvé mléko a vrací se k osvědčenému vinnému střiku. Holky se velmi dobře baví, odkudsi neustále tahají stále nové a nové čokolády, Vajcl nabízí všem přítomným svůj bulgur. Stále ještě nevíme, co to je, takže slušně odmítáme (ti, kteří věděli, co to je, odmítli taky, takže zřejmě nebylo v dané situaci o co stát).
Poté, co jsme se na rozdvojce odpojili na vedlejší kolej vedoucí do vnitrohoří (pozn. překladatele: Kdo by si myslel, že takové slovo neexistuje, pro toho vysvětluji, že je to ekvivalent vnitrozemí. Na druhé straně připouštím, že takové slovo opravdu existovat nemusí – dokazuje to nulový počet výsledků na googlu; odteď to snad bude vyhazovat alespoň jeden výsledek). Vzápětí jsme narazili na první větší problém, kterým byl strhnutý most. Zjišťuji, že s jistou dávkou akrobacie by se most dal přejít po kmeni, který se tam, zřejmě ne náhodou, povaloval a zavádím tím cestu A. Pavel dole mezitím zkoumá hloubku řeky, která by se dala v sandálech přebrodit, čímž dává vziknout cestě B. Petr jako první, neváhaje riskovat vlastní prdel, experimentálně prokázal, že cesta A je schůdná, leč kluzká. Naštěstí se mu podařilo uklouznout tak šikovně, že dopadl opět na kládu a další sestup provedl v sedě. Cesta A byla tímto vyzkoušena, zbývalo otestovat cestu B. I ta se ukázala jako průchodná, o něco méně kluzká, zato o to mokřejší. Stržený most překonáváme nakonec všichni, bez újmy na dalších prdelích, každý po cestě dle vlastní chuti.
Další stržený most na sebe nenechal dlouho čekat. Tentokrát jediná náhodně spadená kláda vypadala dostatečně nepohodlně (zejména úzce a kluzce) na to, abychom se začali snažit o stavbu provizorního mostku. Tímto problémem se zabýváme asi 15 minut. Za tuto dobu se nám podařilo postavit celkem solidní přehradu, za pomoci dvou kulatin, několika pražců a z čehokoli dřevěného, co se povalovalo v okruhu dvaceti metrů. Jeník (po Petrově vzoru z předchozího mostu) experimentálně prokazuje neschůdnost této varianty a schopnost odrazit se nohou od hladiny poté, co málem spadl do řeky. Ještě chvíli se snažíme most vyztužit a stabilizovat jeho základy, po nějaké době nás to přestává bavit a přecházíme po kládě. Pavel, kterému se zalíbila předchozí varianta se sandály, přechází sice s mokrou nohou, zato s úsporou asi půl hodiny stavění mostů. I přes tuto překážku jsme se dostali všichni bez pádu do řeky, což na druhém břehu oslavujeme obědem.
Po obědě pokračujeme dále do vnitrohoří, po čase se koleje ztrácí úplně a my pokračujeme korytem řeky. U studánky nabíráme vodu, Jeník vysvětluje Petře teorii, že všechny lidové písně jsou „o tom“. Tuto teorii jsem už taky někde slyšel (tuším od nějaké feministky) a protože nám přišlo zajímavé toto potvrdit, přidávám se k němu a sexuální podtext veškeré lidové slovesnosti ukazujeme na náhodně zvolených písních Pec nám spadla, Už se ten Tálinský rybník nahání a Kočka leze dírou.
Pokládáme argument, že pokud by Pec nám spadla měla být Homérem inspirovanou výpravnou epickou písní, byl by to vyloženě propadák. Už jen zápletka – porucha vytápění – je dostatečně plochá na to, aby stálo za to o ní napsat píseň. Suchý výčet lidí, kteří problém s kamny evidentně nevyřeší, pak není zrovna nejlepší volbou, jak navázat na nepříliš básnicky vyvedený první verš. Samotné rozuzlení potom postrádá veškerou logiku. Jako nejkompetentnějšího člověka pro opravu pece byl zvolen kominík, který není posuzován podle svých kvalit, ale podle délky svého nářadí. Fakt, že píseň končí po představení revoluční technologie opravy kamen – strčení štětky do komína – jen dokazuje, že pisatel písně evidentně nechtěl opravit kamna. Ani druhá verze s dědečkem (jehož kvalita je tentokrát vyjádřena velikostí jeho kladiva) a ještě destruktivnější metodou opravy zbořené pece nedává důkaz o tom, že optimistické finále „a už je to hotovo“ by se mělo jakkoli týkat opravené pece. Pokud tedy psal píseň někdo, kdo nechtěl posluchače znudit sledem naprosto nelogicky navazujících událostí, nemohl psát o poruše kamen, ale „o tom“. Analogicky jsme postupovali i u ostatních písní, přestože u některých jsme znali pouze název (pozn. autora: píseň „Slovák som, aj Slovák budem“ byl trošku oříšek – argumentaci jsme ale nakonec postavili na předpokladu, že smysluplná píseň o tom, že autor je Slovák a nehodlá to v nejbližší době měnit, se nedá napsat. Proto musí být píseň nutně o něčem jiném - „o tom“).
Cestou jsme narazili na další zásadní překážku – břeh, po kterém jsme šli, končil a bylo nutné přejít na druhý. Bohužel tentokrát kolem nebyl ani náhodně položený kmen přes řeku, ani kameny, po kterých se dalo přeskákat. Stalo se něco, čemu se v literatuře říká Deus Ex Machina (pozn. autora: autoři moderní literatury, kteří tento prvek do svého díla zařadí, jsou pak kritikou často smeteni za nedostatek fantazie a řešení naprosto postrádající logiku. Doufám, že tohoto budu ušetřen, protože toto jsem si nevymyslel). Kolem projíždějící dřevorubecký traktor nám zastavil, naznačil, že si máme naskočit na radlici, a přes řeku nás převezl.
A protože i v moderních vyčpělých románech je vhodné, aby se takovýto zásah shůry stal maximálně jednou, při dalším obdobném problému neočekáváme zázraky a snažíme se do řeky naházet dostatek kamenů na to, aby se po nich dalo přeskákat. Já s Petrou nazouváme sandály, Pavel už to udělal a je dávno na druhé straně. Nastává trapný okamžik, protože se budu opakovat; abych to trošku napravil, tentokrát to nazvu Mašina Ex Machina (šikovný latiník si snadno přeloží); další traktorista, tentokrát táhnoucí klády, nám naznačuje, že je dotáhne akorát tak, abychom po nich mohli přeskákat suchou nohou. Zastavuje tak, že je potřeba na konci skočit asi metr do dálky; to mě netěší, protože provádět takovýto skok na kamenitý břeh v sandálech a s těžkým batohem je jeden z nejlepších způsobů, jak si zlomit nohu, nebo alespoň zvrtnout kotník. Nakonec skok Petřin i můj probíhá bez zranění, a jsme všichni na druhé straně. Pouze Pavel, který nás pozoroval z druhého břehu si v jeden moment všiml, že traktor se nebezpečně blíží místu, kam si odložil pohory a jde si je rychle vzít.
Protože už se trošku připozdívalo, začali jsme postupně uvažovat o hledání místa na spaní. Protože se v rozvodněné řece, ani předchozí dva dny v Borse, nedalo příliš dobře vykoupat, byli jsme pro dnešní koupel odhodlaní udělat cokoli. V rámci toho jsme se rozhodli jsme se hledat spaní až nad tou částí koryta, kterým dřevorubci vozí klády. Takové místo jsme našli, až na pár poházených odpadků to byla krásná louka, s dostatkem dřeva na oheň a potokem opodál.
Potok byl poněkud nevodnatý a naše touha po pořádné koupeli byla velká, takže veškerá pánská část osazenstva vyrazila po potoce hledat vhodné místo, kde by se dal potok přehradit a udělat luxusní vana. Takové místo jsme kousek za tábořištěm našli, a po dvaceti minutách skládání kamenů byla na světě přehrada dostatečně vysoká na to, aby se před ní dalo pohodlně vykoupat. I voda byla o dost teplejší než voda z předchozích horských jezírek a dalo se v ní vydržet řádově mnohem déle, než jen desetiny sekund.
Postupně jsme se ve vaně vystřídali, pereme si oblečení a roztahujeme prádelní šňůry. Petr nalézá ideální místo, na kterém bude 30 metrů dlouhá šňůra nejvíce zavazet a natahuje jí napříč tábořištěm zrovna do cesty do vany. Děláme oheň, kolujeme rum a naopak odmítáme Vajclův denaturák, i bulgur stejného původu.
S Libourem a Peťanem se rozhodujeme spát pod širákem, jedinou vadou na kráse tohoto rozhodnutí byly občasné záblesky v dálce na obloze. Seznáváme, že má-li přijít bouřka, přijde nejdříve ve 4 ráno, a to je tak vzdálená budoucnost, že nás až tak nezajímá. Jen si stanovujeme, že koho déšť vzbudí první, má za úkol dostatečně důrazně vzbudit ostatní, aby moc nepromokli. Sázku o dobu začátku bouřky nakonec nevyhrává nikdo – maximální odhad byl o půl páté, bouřka nás vzbudila až někdy v pět; Provádíme urychlený přesun, z čehož největší radost mají dosavadní obyvatelé stanu – Vajcl a Pavel.
1 komentář:
Video jede. Díky.
Okomentovat