Neděle, 2. listopadu
Ráno se tradičně nikomu nechce z postele, takže jsme dnes vyrazili v rekordně pozdním čase (někteří z nás opět odolali lákavé nabídce kontinentální snídaně, která, podle očekávání, sestávala ze stejných ingrediencí, jako obě snídaně předchozí). Prakticky to spočívalo v tom, že po snídani se všichni vrátili na pokoj, zaujali polohu, která nebyla příliš vzdálena ležení (čímž se přidali k nesnídající skupině, která zatím ještě jinou polohu ani nevyzkoušela a tuto ještě obohatila o občasné prvky spánku) a diskutovali o tom, kam dnes půjdeme.
Někteří se přitom aktivně snažili zapojit do diskuse internet a vymýšleli konkrétní návrhy, zatímco ostatní se tvářili, že spí, a veškeré nápady úspěšně ignorovali.
Protože v rámci neděle byla ve hře i otázka, zda nejít na nějakou mši, diskutovalo se i o tomto. Nebýt toho, že jsme se nedohodli, zda jít na mši katolickou (což se proanglikánské skupině zdálo škoda, být v anglii a nejít na anglikánskou mši), nebo anglikánskou (to se zase nelíbilo prokatolické skupině, která nepovažuje protestantskou mši za validní), byli bychom bývali anglicky slouženou bohoslužbu navštívili.
Kraťa mezitím našel web římskokatolické Westminsterské katedrály, která nás zaujala hned několika věcmi. První byla modernost webu, flashové intro, blogy dvou kněží a důraz, kladený na internetovou prezentaci katedrály, vůbec. Kromě toho se Kraťa na webu dočetl, že se v katedrále vaří a rozdává jídlo, že poskytují ubytování potřebným a vůbec, že jsou tam laskaví a pohostinní. To ho přimělo k myšlence změnit lokál a z hostelu se vystěhovat. Samotná prezentace katedrály byla mírně vychloubačná, zejména v místech, kde vyzdvihovala rafinovanost její architektury ve srovnání s ostatními, "primitivními", chrámovými budovami jinde v Evropě.
Náš první cíl nakonec zadala Zdeňka sdělením, že na Victoria Station by měli prodávat celodenní lístek na nějakou okružní linku pouze za libru a půl. Cíl byl zadán, čož nás motivovalo k tomu vylézt z postelí a vyrazit.
Petr nám sdělil, že s námi nepůjde, protože by rád navštívil své známé, se kterými v Londýně několik měsíců pracoval, za tu dobu že Londýn viděl dostatečně a pro památky, které dnes uvidíme bez něho, nebude nijak smutnit.
Tato myšlenka nadchnula také Liboura natolik, že přestože (nebo protože) v Londýně žádné známé neměl a dnešní plánovanou část Londýna nikdy neviděl, rozhodl se vypravit se na návštěvu s Peťanem.
Victoria Station byla od hostelu vzdálena asi 20 minut cesty a nalezli jsme ji celkem rychle. O něco déle jsme v rámci tohoto dopravního uzlu hledali přepážku, u které by prodávali kýžené jízdenky. Po asi hodinovém hledání (pozn. autora: v té hodině je započítané čekání na různé události, zahrnující zejména nákup a konzumaci sushi, návštěvu toalet a synchronizační problémy, jako že někdo se ještě nevrátil odněkud, takže vyšleme někoho jiného, aby ho našel a ostatní budou postávat a na oba čekat...Pak se vrátí ten první s tím, že nás celou dobu hledal a když se dozví, že jsme za ním někoho poslali a ten se ještě nevrátil, chytí se za hlavu a zorganizuje skupinu třech lidí, kteří se hvězdicovitě rozejdou, aby toho prvního našli. Když se toto opakuje už potřetí a ztracených lidí v terénu neúnosně přibývá, někdo si uvědomí, že je lepší neorganizovat záchranné výpravy a počkat, než se všichni sejdou. Po deseti minutách čekání se objeví i poslední opozdilec s tím, že ta přepážka neexistuje a že všem koupil regulérní jízdenky za 3,50 ) jsme odcházeli z nádraží jako šťastní majitelé celodenních jízdenek na veškeré londýnské autobusy.
Sedli jsme na nejbližší double decker, vyšplhali jsme do druhého patra a odtud jsme si užívali, že konečně nemusíme všude chodit pěšky a litovali, že jsme si jízdenku nekoupili už při páteční prohlídce Londýna.
První zastávkou byla výše zmiňovaná Westminsterská katedrála. Sice bych v souvislosti s touto stavbou neoznačil architekturu ostatních evropských chrámů za primitivní, ale musím uznat, že katedrála měla něco do sebe. V katedrále zrovna probíhala bohoslužba, takže vnitřní prostory katedrály vyfocené nemám:(
St. Paul's Cathedral je chrám tentokrát anglikánský, jehož 300 leté výročí dostavení jsme prošvihli o pouhý týden.
Samotný chrám je mírně inspirován katedrálou římskou, a po této a Milánském dómu je třetím největším kostelem vůbec. Proti Řimu má o něco menší kupoli (31 metrů, v Římě mají 42m), zato v něm sídlí biskup Londýnský, o čemž si můžou v Římě nechat jenom zdát.
Tentokrát neprobíhala bohoslužba a jediný důvod, proč nemám fotky zevnitř byly cedule se zákazem focení rafinovaně umístěné po celé katedrále tak, aby náhodný fotograf nemohl v žádném případě popřít jejich zahlédnutí. Samotné cedule ale nebyly hlavním důvodem..vedle mě velmi nápadně natáčel video nějaký pán, který přilákal pozornost ochranky a tím moje nenápadnost při focení poněkud ztratila smysl. Chtěl jsem pánovi z ochranky vysvětlit, že jsem si zákazu nevšiml a že tak nenápadně se tvářím jen proto, že jsem si nebyl jistý, zda se tu nějaký skrytý a nenápadný zákaz nevyskytuje a že člověk nikdy neví. To nakonec nebylo ani třeba, protože ochranka vzápětí odběhla za někým jiným, kdo zrovna vytahoval foťák.
Protože už bylo něco po poledni (kombinace pozdního vstávání a dlouhého pobytu na Victoria Station udělala své), začali jsme přemýšlet, že pro další postup zvolíme pěškobus a při nejbližším náznaku místa, kde by se dalo najíst, tak učiníme.
Dalším místem, kam jsme se chtěli podívat, byl Tower Bridge. Vyrazili jsme proto směrem, kde jsme tuto stavbu tušili a rozhlíželi jsme se po vhodném místě na jídlo. Protože jsme se neřídili příliš podle mapy, ale směřovali jsme spíše do uliček s vyšší hustotou pravděpodobnosti výskytu nějakého McDonalda, sešli jsme brzy z přímé trasy k Tower Bridge a ocitli jsme se někde, kde jsme vůbec nevěděli kde. Díky tomu jsme se prošli "městskou částí" The CIty a viděli stavby sice novější, zato neméně zajímavé.
K Tower Bridge jsme došli někdy kolem 14 hodiny. Zajímavé na něm je to, že všechny jeho kovové části jsou natřené namodro, podle všeho proto, že modrá je královnina oblíbená barva (pozn. autora: Angličané mohou být rádi, že královna nemá v oblibě sytě zelenou s růžovými puntíky ve tvaru slonů...ona ta vybledlá modř ale taky není žádná sláva..nezbývá, než doufat, že příští královna bude mít buď lepší vkus na barvy, nebo alespoň bude mít tolik soudnosti, že uzná, že ne všechno je vhodné natírat hnusnou modrou barvou, ať už ji má ráda jakkoli)
Po mostě jsme se prošli na druhou stranu, podívali se na Temži a protože most z pohledu člověka, který po něm zrovna jde, není zase tak zajímavý (a taky protože zrovna nepotřebovala projet žádná loď takové velikosti, aby se střední část mostu musela sklopit, nějak dlouho jsme se na samotném mostě nezdrželi. Jedinou vyjímku jsme udělali, když jsme tvořili "Frontu na nic"
Kraťa objevil v jedné zvěží výklenek zakončený dveřmi, na které mířila kamera a ke kterým vedly schody. Samotný výklenek nebyl ničím zajímavý až do chvíle, než jsme u něho vytvořili frontu 7 lidí, z nichž první se vždy koukne klíčovou dírkou dovnitř věže a s výrazem, jako by právě viděl něco, co ho bude naplňovat radostí po zbytek života, odkráčel pryč a po čase (až odešli všichni, kteří ho viděli, že už jednou byl a mohli by nabýt podezření, že se jedná o naprosto samoúčelnou umělou frontu) se zařadil zase na konec fronty. Ačkoli jsme tuto činnost prováděli poměrně dlouho (asi 2 iterace), nikdo z kolemjdoucích se k nám nepřidal.
Na břehu Temže, hned vedle Tower Bridge, stojí hrad Tower of London (s honosným podtitulem palác a pevnost Jejího Veličenstva, který bohužel není nikde napsaný, takže si ho většina náhodných kolemjdoucí ani nevšimne a patřičně neocení).
Nabízí se myšlenka, že podobný název mostu i hradu nějak souvisí s jejich blízkou polohou. Další myšlenkou, která by se pozornému čtenáři měla vnutit, koho sakra napadlo pojmenovat hrad podle mostu (který je nota bene ještě asi o 800 let mladší).
Řešení tohoto problému mohou potom být dvě - jednak, že most je pojmenovaný podle hradu a druhá, podle mě pravděpodobnější, že v Londýně prostě mají název 'Tower' rádi a kde můžou, tam ho použijí, jakkoli je to neoriginální.
Tower sloužil dlouho jako pevnost, vězení a sídlo panovníků v jednom. Někdy v 17. století panovníci přišli na to, že Tower není zrovna luxusní stavba, a že bydlení zde není zas taková výhra:
- pořád tam otravují nějací havrani (bohužel je nikdo, zejména ne král, nemohl vyhnat, protože, podle legendy, pokud havrani opustí Tower, zanikne Anglie; a to by si na triko žádný panovník nevzal)
- mít byt hned vedle cel nejtěžších zločinců (kteří často byli zavřeni za pokusy o atentáty na krále) může být celkem nebezpečné. Toto nebylo zase tak nevýhodné, v případě převratu a jiných událostí, kdy je současný panovník uvězněn, se tento nemusí stěhovat moc daleko
- vytopit takovou stavbu stojí nemalé peníze (zejména proto, že tehdejší památkáři nepovolili králi hrad zateplit...vzhledem k tomu, jak hrad dnes vypadá, patrně nepovolili ani omítku).
Nejen tyto příčiny přiměly následující panovníky změnit lokál. Za vhodný kompromis zvolili Buckinghamský palác, kde, pokud ještě neumřeli, žijí dodnes.
Protože jsme do Londýna jeli s tím, že tam uděláme nějakej bugr, rozhodli jsme se do Toweru podívat a využít návštěvy k vypuzení těch místních havranů (vzhledem k tomu, že jim podle tradice pro jistotu zastřihávají křídla, bylo potřeba je odsud vyházet). Zánik Anglie nám sice připadal jako poněkud drastický dopad, ale když už jsme tu byli, tak co už.
Od našeho záměru jsme byli odrazeni až strážemi, které nás do hradu nepustily. Přesněji řečeno pustili by, pokud bychom zaplatili vstupné kolem 20ti liber, za což nám vykopání několika havranů nestálo.
Zamáčkli jsme slzu a zvolili náhradní plán - Greenwichská královská observatoř, kde posuneme hodiny a přeučíme Brity na středoevropský čas (mnohem užitečnější by možná bylo naučit je jezdit vpravo, k měření vzdálenosti nepoužívat končetiny, nebo neředit každé jídlo 1:1 s vinným octem, ale někde jsme začít museli)
To Be Continued...
Žádné komentáře:
Okomentovat