protože ještě nemám fotky od všech, co fotili, je možné, že sem v průběhu několika málo dní další fotky přibydou
Jak jsme se dozvěděli předchozí den na recepci, v ceně ubytování je také "kontinentální" snídaně (tj. ne britská; škoda, těšili jsme se na ham and eggs, smaženou slaninu, smažená rajčata, černý pudink a jiné speciality, o kterých si britové myslí, že jsou vhodné k snídani).
Vidina snídaně zdarma nás donutila vstát v čase, kdy se snídaně podávala, takže jsme vstávali někdy kolem půl deváté ráno.
Vzápětí se ukázala nerozvážnost tohoto kroku. Snídaně spočívala v sejití do sklepa, kde byla místnost s nápisem Dining Room / Kitchen.
V jídelně bylo několik stolů, obsazených početným mezinárodním osazenstvem hostelu, Ind z recepce se svojí indickou manželkou a obrovský dřez na nádobí až nepříjemně blízko stolu, u kterého jsme seděli. Kolem dřezu se většinu času ochomýtala Indka, která myla použité nádobí a při tom ne právě nezřídka cákala na náš stůl.
Pokud zrovna Indka nelítala kolem dřezu, tak obsluhovala nově příchozí. Obsluha spočívala v tom, že každému vrazila do ruky dva tousty s upozorněním, že víc, než dva tousty už nedostane. Mimo to bylo k dispozici rostlinné máslo a nechutně sladká marmeláda. Samozřejmostí pak byl pravý anglický čaj. Ten se naštěstí připravoval samoobsluhou, takže jsem si ušetřil monolog typu
"Before you put a milk into my tea...oh, too late...Can I have a new tea, please? But please, before you put a milk into it...oh no..".
Nejdřív jsme šli do druhého indického hotelu, kde jsme zaplatili parkování na další den, načež jsme se stejnou cestou vrátili zpět a konečně jsme vyrazili na prohlídku města.
Kolem centra je spousta rodinných domků, na jejichž plotech je čas od času cedulka "Zákaz opírání kol". Touto dobou je se v Londýně už moc cyklistů nevyskytuje a opřené kolo člověk potká málokdy. Oproti tomu, pokud je na plotě cedulka se zákazem opírání kol (ideálně podpořeným nějakou pěknou výhrůžkou, co všechno bude následovat poté, co se někdo opováži si tu své kolo opřít), je 50% pravděpodobnost, že u ní bude opřené kolo.
Další novinkou pro nás byl také fakt, že v Británii (nebo alespoň v Londýně), chodí chodci běžně na červenou, kterou berou pouze jako informaci, že by se měli rozhlížet. Jako pomůcku mají téměř na každém přechodu napsáno, ze kterého směru mají očekávat jedoucí auta a kam se rozhlížet; tyto nápisy jsou pak ještě podpořeny šipkou.
Kromě toho mají v centru Londýna většinu (i malých) křižovatek řešenou kruhovými objezdy, které jsou takřka mikroskopické a trvalo nám dlouhou dobu, než jsme si na tento systém zvykli.
Naší první zastávkou byla keška Pull up a Deck Chair v Kensignton Garden.
Mimo to se tu nachází romantické jezírko (nebo spíše jezero, je docela velké), hodně kachen, nějaké sochy a taky naše druhá keška Wild West(end)
Kensingtonské zahrady těsně sousedí s Hyde Parkem.
Naším cílem v Hyde Parku byl Speaker's corner, od kterého jsme očekávali jednak, že si poslechneme nějaký zajímavý proslov a zejména, že tam něco zásadního sdělíme poslouchajícím lidem. Zjistili jsme, že Speaker's corner je v provozu pouze v neděli (tedy ne, že by byl v ostatní dny zavřený, ale nikdo tam nemluví a nikdo neposlouchá).
Z Hyde Parku jsme pokračovali přes St. James Park k Buckinghamskému paláci.
Ten od doby královny Viktorie slouží jako sídlo panovníka Británie. Původně jsme si chtěli pokecat s královnou, bohužel ale zrovna nebyla doma. Aby nemusela hradní stráž odpovídat každému, zda je královna doma a jestli má čas na pokec, šetří si práci tím, že v královnině nepřítomnosti vyvěsí státní vlajku. Když se potom královna vrátí domů, vyvěsí královskou standartu, která vypadá trošku jinak (pozn. autora: osobně se mi tento systém nezdá moc přehledný, vlajky s nápisy INSIDE/NOT INSIDE, zelená/červená světla, nebo velký displej s aktuální pozicí královny, by byl přehlednější. Nejjednodušší varianta by pak byla, kdyby se královna vždycky prostě přezouvala a nechávala boty přede dveřma).
Od paláce jsme pak pokračovali po promenádě The Mall na Piccadilly Circus, důležitý londýnský dopravní uzel.
Kromě neonových reklam (ne nepodobných těm na Time Square v New Yorku) je tady taky fontána, sloužící jako památník kohosi dobročinného, se soškou Erose na jejím vrcholu, stojící před divadlem Criterion.
Kromě toho tu jezdí hrozně moc taxíků a double deckerů (Přes Piccadilly circus jezdí kolem 10ti autobusových linek).
Trafalgar Square byl celý zabraný nějakou reklamní akcí na nějaké herní konzole, což se vyznačovalo obrovským podiem, na kterém pobíhal a mluvil nějakej hrozně trapnej borec, za kterým běžela projekce o nových počítačových hrách.
Pod schodama byla potom řada konzolí, na kterých si mohli lidé zahrát nejnovější herní počiny. Zkusili jsme si s Petrem zahrát rugby, či co to bylo. Z počátku jsme měli strach, že nebudeme vědět, jak se to hraje, protože mimo to, že nikdo z nás neznal pravidla rugby, nikdo hlavně nevěděl, jaké tlačítko na ovladači spouští akci "dát soupeři přes držku". Tyto starosti nás velice rychle přešly, vystřídala je prostá filosofická otázka "Jak se ta hra sakra spouští?" a nakonec i lehce agresivní myšlenka "jestli tam ta blbá obrazovka se statistikama naběhne ještě jednou, tak někoho tím joystickem umlátím". Protože statistická obrazovka naběhla ještě 2x a začalo být ohroženo zdraví kolemjdoucích, zanechali jsme marných pokusů zahrát si rugby a přidali jsme se k ostatním.
A protože jsme už měli docela akutní hlad, rozhodli jsme se ochutnat typicky britské jídlo - Fish and Chips.
Za tímto účelem jsme těsně za Trafalgar Square našli vhodnou Fish&Chips restauraci, kde jsme si posedali ke dvěma stolům. Náš pětičlenný stůl si dal bez vyjímky 5x Fish and Chips a 5xFoster's beer (až na Petra, ten si nedal univerzální fish and chips, ale {nějaká-konkrétní-ryba} and chips). Druhý stůl se od nás odlišoval jinou značkou piva a Davidem, který si místo ryby dal steak.
Jídlo nebylo špatné, i když jako národní specialitu bych to asi neprohlásil, chutnalo to asi jako ryba s hranolkama. Petr nás poučil, že to, co dělá z ryby britskou specialitu je asi půl litru vinného octa, který si na rybu i hranolky musíme nalít, abychom ochutnali OPRAVDU anglické jídlo. To jsme s díky odmítli a snědli rybu tak, jak byla.
Naše první britské pivo potom nebylo britské, ale australské a dokonce nebylo ani moc teplé.
Asi po hodině jsme se zvedli a vydali jsme se po Horse Guards Ave směrem k Temži. Celou Horse Guards avenue provázejí sochy nějakých jezdců na koních (patrně nějakých slavných, jinak by jim nikdo nedělal sochu) a v jednom místě dokonce sochy živé. To, že člověk vydrží stát na jednom místě třeba dvě hodiny je celkem očekávatelné, ale že k této (ne)aktivitě přesvědčí i koně, který je ochoten stát celou dobu bez toho, aniž by pohnul okem, je obdivuhodné.
Protože Britové cítili potřebu udělat k roku Y2K nějakou machrovinu, má Londýn od roku 1999 další dominantu, kterou je Londýnské oko (London Eye), dříve nazývané jako Millenium Wheel. Se svojí výškou 135m je nejvyšším kolem na světě. Na okraji jsou zavěšené vyhlídkové kabinky, jedna otáčka kola trvá asi půl hodiny (točí se fakt hooodně pomalu).
O něco nižší (96 metrů), zato o pár set let starší je hodinová věž Westminsterského paláce, známá jako Big Ben. Westminsterský palác slouží jako sídlo všech tří sněmoven britského parlamentu, jeho nejstarší část je někdy z roku 1097. Je to místo s zatím největší koncentrací policajtů, které jsme potkali, takže jsem si rozšířil významně svoji sbírku fotek policajtů z různých koutů světa).
Přes silnici stanovala parta hipíků, protestujících proti Iráku a vůbec. Připadlo nám to jako docela dobrý nápad, jak se levně ubytovat v centru Londýna, stačí mít stan a vhodný transparent a nikdo vás nevyhodí, ani když se ubytujete naproti parlamentu...
Naproti parlamentu leží Westminsterské opatství. Kdysi byli mnichové tohoto kláštera zásobeni prakticky neomezeným množstvím lososů, které jim každý den nosili darem místní rybáři (pozn. autora: v této chvíli bych vzpomněl na staré anglické přísloví, které má s tímto pravděpodobně spojitost - "If you want to make somebody happy, bring him a salmon", volně přeloženo jako "když chceš někomu udělat radost, dones mu lososa").
Kromě ryb je toto opatství významné tím, že se zde korunují noví angličtí panovníci a pohřbívají ti staří (většinou v opačném pořadí). Vedle bývalých panovníků jsou tu pohřbeny i různé významné osobnosti, jako Ch. Darwin, I. Newton, neznámý vojín z 1. světové války (the unknown soldier - není zřejmé, čím byl tak významný. Pohřbívání neznámých vojínů ale bývá celkem populární aktivita, tak ostatně proč ne), nebo Ch. Dickens.
Protože už nás trošku bolely nohy (některé hodně), rozhodli jsme se už další trasu směřovat domů na hostel.
Protože má Vojta rád industriální architekturu, naší poslední zastávkou (a současně trošku zacházkou) byla elektrárna Battersea, největší cihlová stavba v Evropě. Elektřina se v ní nevyrábí někdy od roku 1983 a budova se v současné době připravuje na přestavbu na komplex garáží, obchodního centra, kanceláře a jiné komerční využití.
Zpáteční cesta se trošku protáhla, díky Petrově chybě v navigaci. Zejména holky nás podezřívaly z toho, že se nejednalo o chybu, ale záměr s tím, že jak nás znají, tak za chvíli vyrukujeme s něším jako "Když už jsme zabloudili až sem, tak je tu čirou náhodou 30 metrů od nás nějaká keška".
Když jsme se dostali na hostel, vyhlásil se odpočinek s tím, že je dnes Halloween, tak se půjdeme podívat na nějakou party v některém z okolních pubů.
Pauza se trošku protáhla a nakonec se nikomu nechtělo příliš vstávat a jít někam hledat volný pub.
Nakonec jsme se ale kolem deváté všichni (až na Liboura, který mezitím usnul a už se mu nikam nechtělo) zvedli a vyrazilli najít vhodný pub.
Jak už to v pátek a k tomu na halloween bývá, všechny okolní puby byly zabrané, s vyjímkou jednoho, ze kterého jsme dobrovolně po chvíli odešli (vypadalo to jako něco mezi vývařovnou a jazzovým klubem).
Nakonec jsme našli malou hospůdku (na tabuli před vchodem byl obrovský nápis "Booo!!" - nejsem si jistý, jestli, kdybych viděl tento nápis v jakékoli fázi opilosti a jakkoli náhle a nečekaně, jestli bych se lekl) a v ní vzadu dva volné stolečky.
Pivo (mezi nimi i Staropramen a Budvar) čepoval borec, mající v krku zaseknutou sekeru, roznášel ho potom o nic lépe vypadající číšník natřený na bílo, s upířími zuby a v možná až příliš krátkých trenkách (pozn. autora: nevím, jestli to bylo součástí masky, ale pokud ano, nebyl to příliš dobrý nápad. I když pominu estetické aspekty, číšník chodil v nepravidelných intervalech ven kouřit a v kombinaci s venkovní teplotou, která se blížila k nule, byl tento doplněk masky zcela nepraktický).
Před námi sedělo několik velmi hlučných dam s čarodějnickými klobouky na hlavě (klobouky byly podezřele podobné dopravním kuželům) a oranžovými šálami kolem krku.
Petr napsal Libourovi souřadnice hospody, kdyby chtěl náhodou dojít, dali jsme si pivo za 3 libry a došel Libour.
Všechny londýnské hospody zavírají (jen s vyjímkou klubů) ve 23 hodin, ani tato se neodlišovala. Ve 22.55 k nám přišel bledý číšník (bledý proto, že byl natřen na bílo v rámci halloweenu) a požádal nás, abychom dopili a vypadli odsud.
Učinili jsme tak a odebrali jsme se na pokoj na večeři.
Žádné komentáře:
Okomentovat