Kýžená autobusová linka vyjížděla z druhé strany Tower Bridge, než na které jsme se nacházeli. Můj návrh, že bychom mohli tedy přejít most a tím se dostat na zastávku byl bez přemýšlení přebit návrhem jet tam autobusem, když už máme tu celodenní šalinkartu. Bohužel jediným způsobem, jak se tam dostat bylo, popojet asi 7 zastávek opačným směrem a tam přestoupit na jiný autobus, který nás doveze až na (zatím asi jen 300m vzdálenou) zastávku, odkud předpokládáme, že to pojede na Greenwich.
Jak bylo řečeno, tak se i stalo, snad jen s několika komplikacemi, jako třeba, že jsme netrefili přesně tu zastávku, na které jsme měli přestoupit apod.
Po několika stech metrech v nohách a hodině a půl času jsme se konečně ocitli na druhé straně Temže, odkud jsme vyrazili na Greenwich.
Cesta samotná byla dlouhá, autobus zastavoval každých asi 100 metrů, kde vždycky někdo nastoupil. Protože jsme neměli mapu ani představu, kde by se královská observatoř mohla nacházet, rozhodli jsme označit za nejkratší cestu takovou, která nebude mít minimální délkovou složku - v praxi to znamenalo sledovat souřadnice na GPS a vystoupit na zastávce, jejíž délková souřadnice se nejvíce blíží 0.
Nakonec jsme vystoupili na zastávce, jejíž délková souřadnice nebyla sice nejoptimističtější, zato všechny ostatní aspekty byly příznivě nakloněny. Zejména pak název zastávky "Greenwich" a ukazatele s nápisem "Royal observatory" nás přesvědčili o tom, že je dobrý nápad tady vystoupit.
Ukazatele nakonec nebyly příliš potřeba, greenwichská observatoř je dost nápadná sama od sebe. Zejména laserový paprsek označující nultý poledník je za šera velmi dobře viditelný a polohu hvězdárny celkem jednoznačně určuje.
Hvězdárna se nachází uprostřed Greenwichského královského parku, který má jednu malou nevýhodu, zavírá se v 18 hodin a kovaný plot, kterým je obehnaný, není zrovna nízký. To samotné by zas tak nevadilo, pokud by zrovna nebylo 17.55.
Po chvíli přemýšlení jsme se rozhodli, že to prubneme a ven se holt už vždycky nějak dostaneme. Pouze Blanka odmítla (pozn. autora: pravděpodobně na základě podobné zkušenosti s centrálním parkem v Barceloně. I tam jsme neopustili park před zavírací dobou a když jsme zjistili, že jsou všechny východy zavřené a Blance se kvůli bolavé noze nechce přelézat asi 3 metrovou bránu, zabralo nám docela dost času a domlouvání u lidí různého stupně neochoty, než jsme se nakonec dostali ven) s tím, že na nás počká před parkem.
Nakonec jsme ji přesvědčili a vyšli jsme k, teď už asi jen kilometr vzdálené, hvězdárně.
Greenwichská hvězdárna byla postavena někdy roku 1675, jako sídlo hlavního královského astronoma. Tou dobou ještě nikdo neměl ponětí o tom, že observatoř postavili zrovna na nultém poledníku, protože žádný mezinárodně uznávaný nultý poledník neexistoval. Tento nápad lidé dostali až o 200 let později, když doba pokročila natolik, že lidé začali mít potřebu jednotného času. A protože se Britům nechtělo přeřizovat si hodinky, napadlo je, že by se čas mohl měřit podle jejich hodinek. Ostatní účastníci konference (kteří buď nebyli šťastnými majiteli kapesních hodinek, nebo byli proti) tomu nezabránili. Tak byl nultý poledník ustanoven pod greenwichskou hvězdárnou a pro jistotu vyznačen na dvoře před observatoří kovovou páskou a na zeď před hvězdárnu umístěny obrovské hodiny, aby náhodou někoho nenapadlo místní čas nějak zpochybnit.
Fakt, že Britové mají jedinou, světově uznávanou standardizovanou jednotku (nebo alespoň její kalibraci) potom využívají k zamaskování toho, že VŠECHNY ostatní jednotky jsou nestandardní a nepoužitelné....hned pod obrovskýma hodinama (které mimochodem taky zprasili, zatímco minutová ručička běhá normálně, hodinová rozlišuje v rámci jednoho ciferníku 24 hodin, takže po letmém pohledu na tyto hodiny stejně nezjistíte správný čas) mají vystavenou o něco menší destičku s britskými délkovými jednotkami.
O 50 let později, po 2. světové válce, když se královský astronom koukal na oblohu, zjistil, že nic nevidí, kvůli silnému osvětlení Londýna. A protože neuspěl se svým nápadem zhasnout Londýn, nezbylo mu, než si přeřídit hodinky, ze současné observatoře udělat muzeum a přestěhovat se o několik desítek kilometrů dál do nové observatoře.
Jak už jsem psal, Britové měli potřebu k roku Y2K udělat něco nového, takže kromě Millenium Wheel (později přejmenovaného na "The London Eye") a Millenium Dome (později dost neoriginálně přejmenovaného na "The O2", společnost stejného jména totiž stavbu z velké části financovala) byl dalším počinem taky Millenium Zero Meridian Laser (později přejmeovaný prostě na "GMT laser"), označující nultý poledník.
Když jsme se dostatečně vynadívali na hvězdárnu, na hodiny a na britskou parodii na délkovou míru, začali jsme řešit, jak se dostaneme ven. Tento problém za nás vyřešil velmi nepříjemný strážce, který nám sdělil, že je park zavřený, že tu nemáme co dělat a že se sejdeme za deset minut u brány, kterou nám otevře. Jak řekl, tak se stalo a za 20 minut jsme už seděli v autobuse zpět do centra.
Protože ještě nebylo příliš pozdě, rozhodli jsme se, že bychom se mohli podívat i na nedaleké mrakodrapy, které jsou za Temží. Zdeňku s Davidem tato myšlenka příliš nenadchla, takže se po nedlouhém přemýšlení odpojili. My, nemaje mapy, ani tušení, jak se dostat autobusem přes Temži, jsme vyrazili směrem zpět do centra na nejbližší větší dopravní uzel, doufajíce, že zde najdeme způsob, jak se přes řeku dostat.
To se nám bohužel nepodařilo, a dokud se Kraťa nezeptal nějaké milé dívky, neměli jsme tušení, jak se přes řeku dostat. Poté, co se zeptal jsme sice toto tušení neměli taky, alespoň jsme ale věděli, že autobus, který nám doporučila, k mrakodrapům určitě nejede a měli jsme problém potom před jejíma očima nastoupit do autobusu sice náhodného, ale jiného, než nám poradila. Ani ostatní Londýňané neměli představu, jak se do finančního centra dostat (nějaký pán nám poradil, jak se tam dostat metrem, na metro jsme ale neměli šalinkarty), takže jsme docela dlouho stochasticky vybírali autobusy, jedoucí alespoň podobným směrem. Po asi dvou hodinách strávených v autobuse jsme se konečně dostali na Canary Wharf (což je pravé jméno oblasti, kam jsme se chtěli dostat...Business center, nebo Financial District, jak jsme oblast nazývali, lidé spíše situovali do centra města).
Oblast jsme si prošli, nafotili a když jsme zjistili, že se tu nikde nedá za nějakou rozumnou cenu najíst, vydali jsme se na cestu zpátky.
Ta byla podobně stochastická, jako cesta sem. V průběhu cesty jsme potkali několik sympatických Londýňanek, které nám vždy poradily následující krok postupu a tak nám cesta nezabrala více, než 3 hodiny a těsně před půlnocí jsme se dostali na hostel.
Žádné komentáře:
Okomentovat