První problém nebyl pouze o penězích, ale také o tom, najít někde kolem půlnoci nějaké místo, kde by se dala koupit registrační známka a v kombinaci se zákazem parkování se nabízelo řešení, které by se dalo přirovnat k plácačce na mouchy použité ve chvíli, kdy se v rozsahu její akční plochy vyskytuje více much najednou.
Prakticky to spočívalo v tom, že se sebereme a půjdeme auta přeparkovat asi o 2km dál, mimo centrum Londýna.
Nakonec jsme to neuskutečnili, protože fakt, že budeme ráno muset jít se všemi zavazadly 2 kilometry k autu (tedy i o to dříve vstávat) a ještě v noci bychom se měli sebrat a někam odjet, byl velice pádným argumentem.
A protože nebylo moc na výběr, zvolili jsme postup, jehož podstatou bylo vstát a odjet z centra Londýna dříve, než začne platit zákaz parkování a začnou vybírat mýto. Blanka jediná byla proti této variantě, ale její argument, že opustíme-li hotel před 7 hodinou ranní, přijdeme o snídani se nesetkal s velkým úspěchem a Blanka byla odbyta prostým konstatováním, že holt zamáčkneme slzu a budeme si muset koupit cestou nějaké normální jídlo.
Přesně v 6.00 GMT zvonil budík, v 6.06 GMT někdo přehnaně aktivní rozsvítil světlo a něco po půl sedmé GMT jsme už seděli v autě směrem na letiště Stansted.
Libourovi s Petrem ze včerejška zůstala téměř plná flaška Root Beer (pozn. autora: ne, opravdu se nejedná o žádný druh piva; chuťově by se to dalo nejlépe vystihnout asi jako směs coly, čistidla na WC a dezinfekce..Když jsem to kdysi v Americe ochutnal poprvé, měl jsem zkažený celý den. Jsem proto rád, že i dnes jsem měl možnost začít den touto neopakovatelnou chutí), která nám pěkně zpříjemnila ráno.
Směr z centra nebyl sice poznamenán ranní dopravní špičkou tolik, jako směr do centra, i tak ale bylo lze bez nadsázky hovořit o dlouhé a jen pomalu a ztěžka se pohybující frontě.
V jednu chvíli jsme zjistili, že jedeme špatně a že by bylo vhodné se otočit a odbočit jinam. To bohužel nebylo prakticky možné (i kdybychom byli schopni se otočit a dojet na původní místo z opačného směru, tento manévr by pravděpodobně zabral několik hodin (přestože jsme si chybného odbočení všimli asi metr za kýženou křižovatkou), zůstali jsme proto v původním směru doufaje, že se na letiště nakonec nějak dostaneme.
Se třemi zastávkami na jídlo (jednou v obchodě, kde si nikdo nic nekoupil, jednou v obchodě, kde si někteří koupili jídlo a jednou v McDonaldovi, kde si ti, kteří si nekoupili jídlo v druhém obchodě, koupili burger) jsme se dostali konečně jakž takž (Libour, který navigoval, to trošku nesebekriticky označil za "nejlepší trasu, kterou jsme mohli jet") do směru na letiště a zanedlouho i na rychlostní silnici, kde už to celkem jelo.
Protože jsme dostali na letišti auta s prázdnou nádrží, očekávalo se od nás, že je ve stejném stavu i vrátíme. Za tímto účelem jsme se rozhodli za žádnou cenu nenalít do auta ani kapku benzinu a přestože vzdálenost do cíle byla místy (podle GPS) vyšší, než dojezdnost (podle palubního počítače), nějak na letiště dojet. To se nám také podařilo, ačkoli ručička palivoměru se pohybovala tak nízko, že nebyla skoro ani vidět a palubní počítač nebyl schopen přítomnost benzinu ani detekovat. Člověk, který auto přebíral zkontroloval stav benzinu a po krátkém zalapání po dechu se ujistil, že jsme auto dostali opravdu s prázdnou nádrží. Když zjistil, že ano, vzájemně jsme si poděkovali a odebrali se do letištní haly, čekat na skupinu B.
Protože skupina B nepřicházela a do odletu jsme měli ještě 4 hodiny, rozhodli jsme se zjistit, zda kolem letiště nejsou nějaké kešky. Když jsme z placeného (našli jsme po kapsách ještě nějaké drobné) internetu zjistili, že tomu tak není, začali jsme aspoň hledat místo se zásuvkou (ve které bychom si rádi nabili notebooky), kde by se dalo aspoň na chvíli sednout.
A protože všechny sedačky v letištní hale byly obsazené, zaujaly nás dveře s cedulkou "Letištní kaple" (pozn. překl. v originále "Chapel" :).
Protože nikdo z nás netušil, že na letištích jsou kaple, rozhodli jsme se potvrdit si hypotézu, že kombinace člověka, který ví o kapli AND je věřící AND má náhlou potřebu se zrovna teď pomodlit AND nebojí se, že tam bude plno a někoho vyruší z modlitby AND kapli na letišti považuje za docela dobrý nápad, je velice nepravděpodobná a že v kapli pravděpodobně nikdo nebude.
Naše teorie se potvrdila a dokonce převýšila naše očekávání. V kapli nejen, že nikdo nebyl, ale byla to malá útulná místnost, disponující dvěma zásuvkami a pěti velmi pohodlnými křesly (byli jsme 4).
Kaple byla multináboženská, kromě několika výtisků Bible se na stolečku válelo podstatně více knih Koránu, Tóry a ještě čehosi, z čeho nešlo poznat co to je, protože to bylo celé napsané nějakýma klikihákama (podle vzhledu těch klikiháků to byl pravděpodobně Korán v originále). Na zdi potom visely nějaké neutrální obrázky a značka, ukazující směr k Mecce.
Když jsme se chystali k zapojení napájení do notebooků, přišla do kaple i nějaká mladá paní a začala si prohlížet výzdobu (pravděpodobně byla ve stejné situaci jako my, ale když viděla v kapli 4 zbožné lidi oddávající se modlitbě, přišlo jí blbé si tam jen dát nabíjet počítač a alespoň předstírala zájem o obrazy na zdech. Nenápadně jsme schovali nabíječku a ještě nenápadněji jsme se zdekovali.
Skupina B přijela asi hodinu po nás. Bohužel se jim nepodařilo zachovat se stejně ekonomicky, jako my, a vrátili auto s asi čtvrtinou nádrže. Letištní kaplí pak byli neméně nadšeni.
Čekání na letadlo jsme si krátili různě, mimo jiné vymýšlením toho, co na letišti provést.
Petra napadlo, že bychom mohli na centrále nahlásit ztraceného člověka a nechat si ho zavolat rozhlasem. Jméno vyvolávaného potom musí být pro Čecha zajímavý (ideálně sprostý) výraz, pro Angličana potom jen něco, co zní jako cizokrajné jméno.
Konkurz vyhrál Tomáš se svým návrhem "Mali Chu - Lin", bohužel se mezi námi nenašel nikdo, kdo by šel jeho zmizení nahlásit.
Kraťu napadlo vmísit se mezi lidi čekající u příletů (s cedulkou, na které mají napsané jméno očekávané osoby) a čekat na Godota. S Petrem jsme tento nápad ještě vylepšili o to, oslovit někoho čekajícího a přesvědčit ho o tom, že my jsme ti, na koho dotyčný čeká.
Kvůli nedostatku času jsme nakonec zavrhli i tento druh zábavy a vydali jsme se pomalu k odbavení.
U detektorů se pak ukázalo, jak nepřipravené je letiště pro mezinárodní dopravu. Kromě mě a Liboura byli všichni odesláni, aby si u přepážky přeregistrovali své letenky, protože jejich jména obsahují diakritiku a systém jim to nechce vzít. Když potom Tomáš přišel s novou variantou letenky, podle které se jmenoval
TOM ~ ] $ Đ " _ < } &"!/ KRATOCHV [Ł→þ_ LA
(pozn. překladatele: toto není přesný přepis, kromě toho, že si jej doslova nepamatuji, používám z pohodlnosti pouze znaky, které jdou snadno napsat na klávesnici), bez problémů prošel.
Detektorovou bránou všichni prošli v pohodě (což bylo s podivem, protože někteří si vezli domů na památku pravý anglický puding a nebylo jisté, že s něčím takovým v batohu budou do letadla vpuštěni), až na Tomáše V., který vezl v tašce nesprávně zabalený šampon a jeho zavazadlo bylo podrobeno bližší inspekci
Když se to Blanka pokusila nenápadně vyfotit, zvedl se opodál člen ochranky, čehož se Blanka lekla a stočila foťák k zemi. Zapomněla si vypnout blesk, takže fotka letištní dlažby byla výborně osvětlena. To bohužel sekuriťák, který mezitím došel až k ní, neocenil a se slovy, že se v tomto prostoru nesmí fotit, přiměl Blanku, aby kompromitující fotografii letištní dlažby vymazala.
Když se blížil čas odletu, dostal Petr s Vojtou nápad, že bychom se mohli k bráně svézt bezpilotním letištním vláčkem, který sice jede k jiné bráně, ale to se už potom nějak dojde pěšky. Bohužel se ukázalo, že od zastávky vláčku je možné dostat se pouze k té špatné bráně, nebo nějakým únikovým východem někam pryč, ne však k bráně, ze které jsme odlétali. Po rozhovoru s prodavačkou nějakého obchůdku a současně jedinou osobou vyskytující se v okolí (z té jiné brány zrovna nic neletělo a nikdo jiný tam nebyl), tato zavolala ochranku, která dopravila všecny zúčastněné autem s majáčkem až na bránu 42 (pozn. autora: naše brána měla číslo 42. Bylo proto jedno, jestli se zeptáte "Z jaké brány odlétáme?", "Kolik je 6 x 7 ?", nebo "Jaká je odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec?", pokaždé se vám dostane stejné odpovědi, což bylo značně matoucí)
Nakonec vše dobře dopadlo a všichni jsme se zase sešli v letadle, kterým jsme se šťastně dopravili až domů, kde se Libour opět setkal se svým zavíracím nožem, který před odletem zakopal u zdi letištní haly.
KONEC.
Žádné komentáře:
Okomentovat