Letadlo odlétá ze slatinského letiště v 17.06. Za tímto účelem si dáváme sraz v 16.00 na letišti. Tomáš, podle všech očekávání, nestihl autobus a dojel na letiště v 16.30. Libour zjišťuje, že si v batohu nechal zavírací nůž, což mu pravděpodobně neprojde při rentgenové kontrole zavazadel, popřípadě při detekci kovů u vstupu do odletové zóny.
Protože se mu nechce nůž vyhodit do letištního kontejneru na přebytečné zbraně, tento zakopává do štěrku před letištní halou, doufaje při tom, že si nikdo nevyhlédne stejné (tj. nejlepší) místo k podobným účelům.
Samotný let potom probíhal bez větších problémů. Až na to, že pilot zapomněl vypnout světýlko, signalizující povinnost mít zapnutý bezpečtnostní pás, takže přesto, že jsme letěli jako v peřince, jsme se nemohli natáhnout do zavazadlových přihrádek pro notebook (ne, že bychom to nezkoušeli, ale poté, co Tomáše korpulentní letuška požádala, aby si zapnul bezpečnostní pás a jen tak tak, že mu s tím osobně nepomohla, na kraji sedící Tomáš odmítal jakékoli další pokusy o dosažení zavazadlové přihrádky).
Hodinu po odletu (tedy přibližně v polovině letu) konečně světýlko zhaslo a my jsme si tak mohli zbytek cesty zpříjemnit koukáním na film.
Po přistání na letišti Stansted nás naplno zasáhlo typicky londýnské počasí, takže jsme po cestě od východu z letadla ke vchodu do terminálu solidně zmokli a promrzli.
Po náročných příjezdových procedurách (náročných zejména v tom, že cesta od vchodu do terminálu k jeho východu trvala asi 20 minut, nepočítaje frontu na pasové kontroly) jsme se konečně dostali za britské hranice.
Protože nás je 9, měli jsme objednaná 2 auta standardní velikosti (tj. že by se do nich mělo vejít 4 a 5 lidí). Půjčovna byla naštěstí hned na letišti, takže jsme nemuseli ani telefonovat na všechny strany, aby nám někdo přivezl auto.
První dojem z našich aut byl smíšený... Po zmáčknutí dálkových ovládání jsme zjistili, že jsme dostali snad nejmenší auta na světě - Nissany Micra. Automobilky, zakládající si na malé velikosti
svých aut (jako SMART, nebo Mini Cooper), se mají od Nissanu ještě co učit.
Další, předpokládaný, nezvyk na sebe nenechal dlouho čekat. Poté, co jsem zaujal v autě místo spolujezdce jsem zjistil, že sedím na místě řidiče, což mi nepříslušelo (za řidiče jsme pro účely půjčovny určili Peťana, který po předchozím pobytu v Londýně měl levostanné řízení nejvíce v oku).
Pozitivní na britských autech je naopak fakt, že naproti našemu očekávání, že je všechno obráceně, auta fungují většinou tak, jak kontinentální řidič chce a očekává.
V praxi to znamená, že
- exportní vozy nemají 5 rychlostí na zpátečku a jednu rychlost na dopředný chod
- když se otočí volantem doprava, tak nezatočí doleva
- brzda se neovládá levou nohou
- přednost se dává zprava
- zloději nehoní policajty
Skupina B s Kraťou za volantem, vyrazila jako první a hned za letištěm se nám ztratila. Naše domluva, sejít se hned na první benzince padla hned po několika kilometrech, když jsme zjistili, že na silnici, po které jedeme, žádné benzinky nejsou a je tedy potřeba sjet na nějakou jinou silnici. To ostatně bylo nutné, protože auto jsme dostali se skoro prázdnou nádrží. Když jsme dvakrát špatně zabočili, začali jsme mít nepříjemný pocit z faktu, že palubní počítač ukazuje dojezd 15 mil, zatímco GPS ukazuje nejbližší benzinku asi 30km. Naštěstí se nám podařilo najít nějakou jinou, takže jsme sice načepovali, ale od původní trasy jsme se vzdálili natolik, že se nedalo očekávat, že by se skupina B ztratila stejným způsobem (pozn. autora: o tom, že se skupina B taky ztratila se pochybovat nedalo. Jediná diskuse tímto směrem mohla být vedena o tom, JAK moc se skupina B ztratila, popř. jestli se s ní ještě někdy shledáme)
Nakonec jsme se setkali až v Londýně (bydleli jsme v Chelsea, téměř v centru Londýna) před hostelem, kde jsme stejně byli asi o půl hodiny dřív, než druhé auto. Zatímco jsme čekali, registrovali jsme se do hostelu. Hlavně jsme se potřebovali zeptat na recepci, kde se dá zaparkovat (v centru Londýna je pouze rezidentské parkování).
V recepci seděl ochotný Ind, který nám sdělil, že je vyloučené někde kolem zaparkovat. Když jsme se ho otázali, zda se tato situace dá nějak řešit, zvedl telefon, chvíli si s někým povídal hindštinou a pak se zeptal, jak velké je to auto. Sdělili jsme mu, že naše auto už nemůže být menší. Na to prohodil několik hindských slov se svým telefonickým protějškem a oznámil nám, že nám sehnal parkování za 10 liber na den, pro malé auto. Když jsme mu řekli, že máme auta dvě, zarazilo ho to, ale po dalším telefonátu a otázce na konkrétní značku a typ našich aut, nám oznámil, že nás to bude stát 20 liber na den a že je to zajištěné.
Po půl hodině přijela skupina B, nenápadně se ubytovala (nenápadně proto, že jsme v hostelu měli rezervovaný 8 místný pokoj, ačkoli nás jelo 9) a vyrazili jsme parkovat do spřáteleného indického hotelu. Celkem bez problémů jsme ho našli a velmi rychle jsme pochopili, proč bylo tak důležité, že jsou naše auta tak veliká, jak jsou. Zaparkovat na tak malém prostoru i s tak malými auty byl úkol takřka nadlidský, ale díky kvalitě našich řidičů se to nakonec podařilo (ačkoli majitel nemohl vyvézt popelnice a byl mu zatarasen přístup do některých částí domu:)
Domluva s Indem byla celkem pohodová až na to, že chtěl od aut taky klíčky, aby si je mohl přeparkovat, kdyby mu na dvorku nějak zavazela (což bylo celkem logické, dokonce slovo "Zavazela" je snad příliš slabé, pro popis činnosti, kterou auta na dvorku dělala...Snad výstižnější by bylo spojení "vyplňovala celý prostor dvorku"). Pochopili jsme jeho pohnutky a klíčky jsme mu půjčili. Když jsme se ho zeptali na nějaké potvrzení, nebo cokoli, co by měl podepsat (přišlo nám nevhodné dávat někomu klíčky od půjčených aut bez toho, aby jsme o tom měli nějaký doklad), klíčky nám vrátil s tím, že nic podepisovat nebude, že tady vůbec nebydlí a nepracuje, nikdy jsme ho neviděli a vůbec se tvářil, jakoby nic.
Na cestu zpátky do našeho hotelu jsme už neměli navigaci, takže jsme chvíli bloudili. Asi po hodině jsme se dostali do hostelu (byl vzdálený necelý kilometr), kde jsme se navečeřili a určili dva dobrovolníky, kteří budou spát na jedné posteli.
Protože Tomáš s Blankou nečekali, že se tak ochotně přihlásí, zkoušeli svoji ochotu ještě nějak zvrátit, což se jim, k naší velké radosti, nepodařilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat