Den #11 - Přes hory do údolí

Vajcl odjíždí – Vrchol vs. Přízemí – Prvek poezie – Protipovodňové zdi – Houby – Konečně dole

Ráno nás budí Petra s tím, „že to přece říkala“. Později se dozvídáme, že měla krušnou noc, protože k jejímu stanu v noci přišli koně a celou dobu brnkali na šňůry od stanu a strkali jí čumáky do předsíňky, přesně, jak předchozí večer předpověděla. Nakonec je zahnala šustěním bundy, kterýžto zvuk koně evidentně neznali, znejistěli a radši vypadli pást se do lesa.



Kromě toho nás opouští Vajcl; má za týden v nedalekém Bulharsku mistrovství Evropy v biatlonu a musí na jakési soustředění. Navzdory původnímu plánu, vyrazit nejpozději v 10 hodin, se ještě v půl jedenácté zbavuje přebytečných zásob. Bereme si od něho několik instantních polívek, které nám chybí do zásob. Vajclovy mistrovské komunikační schopnosti potom potvrzuje fakt, že vnutil Ondrovi i svůj dlouhodobý bulgur, aniž by se tím Ondra cítil jakkoli dotčen, či znevýhodněn. Poté Vajcl spokojeně odchází do údolí a dále se o něm v tomto dokumentu nepíše.
Asi o hodinu později jsme se konečně sbalili i my a vyrazili jsme směrem na kešku a nejvyšší horu Maramureše. V tu chvíli vychází najevo zdechlost našich souhorníků (pozn. autora: ani s tímto slovem jsem se na googlu nesetkal s jakýmkoli výsledkem. Je nutno poukázat na zkostnatělost českého jazyka a vybídnout jazykovědce, aby s tím sakra něco udělali) a v tomto duchu se dělíme na skupinu vrcholovou a skupinu přízemní. Čtyřčlenná vrcholová skupina měla neohroženě vystoupit na nejvyšší horu Maramureše (vzhledem k tomu, že mapa tohoto pohoří byla značně nekvalitní a hlavně, protože jsem ji neměl skoro v ruce, nepamatuji si na název hory), zatímco přízemní skupina měla naprosto přízemně (pozn. autora: vím velmi dobře o tom, že použít dvě stejná slova za sebou není spisovatelsky korektní, v tomto případě jde o zdůraznění přízemnosti přízemní skupiny) obejít hory a setkat se s námi v nedalekém údolí.



Vzhledem k tomu, že obě GPSky zůstaly v přízemní skupině, byl vrcholový tým dezorientován natolik, že si nebyl přesně jist, která že to hora by měla být nejvyšší. Nad moderními technologiemi zvítězil náš neomylný orientační smysl, a za nejvyšší horu jsme (bez další záruky) prohlásili kopec, na který jsme se škrabali nejdéle (pro svědčil také klacek, zapíchnutý na špičce hory....nikde jiný takový nebyl). Nevýhodou této hory bylo pak stádo ovcí (1x) a zejména ovčácký pes (7x), který nás obklíčil a hlasitě štěkal. S velkou úlevou jsme proto ocenili baču (2x), kteří si všechny psy zavolali zpět a ještě se s námi pozdravili (pozn. autora: v rumunsko-českém slovníčku jsme sice našli spoustu užitečných slov, jako „déšť“, „ponor“, „ovce“, „brynza“ a jiné, zato fatálně postrádal slovní spojení, jako „Zavolej si sakra ty psy!!!“). Jeník nezklamal, dal se s nimi do řeči a dlouho s nimi klábosil nad mapou o věcech, které už jsme dávno věděli. Nakonec se vítězně vrátil a sdělil nám, jaké dlouho známé informace se od bačů dozvěděl, zejména pak, že sedlo Faina, kam jsme měli namířeno, není nalevo, ale ještě o kousek více doleva.




Po náročném sestupu z hory se dostáváme na místo, kde se podle plánu setkáváme s právě dorazivší přízemní skupinou (pozn. autora: je zajímavé, že slovo „dorazivší“ má v češtině mnohem větší oporu, než výše zmiňované „novotvary“. Další příspěvek na tomto blogu bude pravděpodobně petice, blíže neurčeného účelu, o to více určenější jazykovědcům).
Po Libourovi leze jakási obrovská zelená věc, kterou lze těžko popsat (fakt, že jsme to nedokázali pořádně popsat, vadil zejména Libourovi).



Po krátké pauze pokračujeme dál, směrem do sedla Faina. Cestou dáváme krátký oběd a vcházíme do hustého lesa. Je pozdní odpoledne, skupina A (rozdělení na vrcholovou/přízemní skupinu již není aktuální, vracíme se k původní nomenklatuře) sbírá houby. Skupina B nám v tom vydatně pomáhá (zejména Petra s Ondrou, kteří našli největší houby), takže po nedlouhé době máme slušný základ na houbové hody.



Kolem 19. hodiny shledáváme, že světlo nebude věčně a chceme-li ještě za světla dojít do údolí, měli bychom přestat nahánět houby a začít nahánět čas.
Dorazili jsme až k prudkému svahu (pozn. autora: když říkám prudkému, myslím tím opravdu prudkému) svahu, na jehož počátku se rozdělujeme, abychom našli alternativní cestu. Tu jsme nakonec opravdu našli, bohužel po chvíli se ukázalo, že zvolená nová cesta není o nic méně prudká, než původní. Sestupujeme veeeelmi prudkým svahem, bolí nás nohy a další postup má dva cíle; abychom nezatměli, a abychom nespadli ze svahu a nenapíchli se na kterýkoli z mnoha stromů, které se k tomu vyloženě nabízely. Po asi deseti minutách se mi daří napíchnout se na strom, který se k tomu vyloženě nabízel, naštěstí bez vážnějších následků.
Napadá mě místopisné dvojverší

Já se na to zvysoka
Viseu

(pozn. autora: V tuto chvíli bych rád upozornil na podtitul tohoto dokumentu, který nepozorný čtenář může snadno přehlédnout – píše se v něm o prvcích poezie; je pravda, že množné číslo slova „prvek“ je poněkud nadsazené... Je to zejména proto, abych nalákal poeticky založené čtenáře. Ti, kteří tento cestopis čtou pouze kvůli poezii, mohou po následujících řádcích přestat, více poezie tu opravdu nebude. Pro fajnšmejkry nutno dodat, že tyto dva verše by stejně dobře vystihl i verš jediný, dvojverší jsou ale obecně básnicky lépe ceněna, proto jsem zvolil tuto formu. Pro zeměpisce se pak omlouvám za nejednoznačnost; Města jménem Viseu se v tomto regionu vyskytují dvě, jak bude patrné z následujících kapitol).
Po náročném sestupu lesem se konečně dostáváme na bývalou dřevorubeckou cestu. Hostí se nás pocit, že nás od této chvíle nemůže už nic překvapit a navzdory pokročilé době máme času víc, než dost. Z tohoto omylu nás velmi brzy vyvádí řeka, která místy cestu kříží, a (jak později zjišťujeme) občas je i součástí cesty. Ani nás proto nepřekvapuje kaskáda protipovodňových zdí, které cestu přehrazují.
Fakt, že jsme nebyli překvapeni, ještě neznamená, že by nám protipovodňové zdi nedělaly problémy v dalším postupu. V kombinaci s řekou místo cesty, někteří ještě rádi vzpomínali na příkrý sestup lesem. Každý podle své chuti a schopností zdoláváme hráze a těšíme se na luxusní kemp s čepovanou Plzní, horkým čajem, nakládaným hermelínem a vařící sprchou. Janka se domnívá, že v Rumunsku nakládaný hermelín neznají a vize luxusního kempu tím mizí.



Po čase se konečně dostáváme do údolí, ke dvěma domům kolem železniční tratě (po které ještě nedávno jezdil parní vláček s turisty), za kterými bylo místo, jako stvořené pro přespání. Kolem teče rozvodněná řeka, na jejímž břehu stojí evidentně nepojízdný bagr. Máme strach, aby nás lidi z domů ráno nevzbudili a nechtěli, oplátkou za přespání vedle jejich domu, bagr vyprostit. Další nevýhodou tohoto místa byly kravince rovnoměrně rozmístěné po celé ploše tak, že s centimetrovou přesností znemožňovaly postavit stan jakékoli velikosti. Nakonec (za pomoci rojnice a přesných měřících zařízení) jsme našli místo, kde to krávy o několik centimetrů nevychytaly a umožnily nám tak postavit stan bez újmy na čistotě podlážky.
Vaříme houbovačku (pozn. autora: další z našich kuchařských mistrovství; kromě asi kila hub jsme použili ještě dvě instantní houbové polévky značky TESCO a několik houbových bujónů... samotné houby nemají tu správnou chuť), odpočíváme a o chvíli později se oddáváme zaslouženému spánku.

Začátek akademického roku

Takže začala škola,na přednáškách nebude co dělat, takže další díl už bude stoprocentně zítra, slibuju:)

Intermezzo III

Pravidelní čtenáři už jistě ví, že pokud se objeví článek s nadpisem Intermezzo, zpravidla to znamená, že následující záznam bude zásadně opožděn (převážně proto, že jsem zaneprázdněn programováním)
Protože bych nerad pravidelné čtenáře zklamal, bude tomu tak i tentokrát.
Přestože nemám čas psát zážitky z Rumunska, rád bych zde alespoň publikoval fotky, které se ke mě dostaly řetězovým mailem se subjectem "Rumunsko si EU zaslouží"








Následující příspěvek se pokusím publikovat nejpozději během víkendu. Ve volném čase, kdy jsem se pokusil ho sepsat, jsem zaznamenal fatální nedostatek můzy, který způsobil, že veškerý vyprodukovaný text byl naprosto nečitelný..
Intermezzo zakončím slovy "Trpělivost přináší růže", omluvou a slibem brzkého napravení

Den #10 - Na hory!

Na tuto fotku z předchozího dne jsem v minulém díle zapomněl:





Sušíme věci – Napříč vrstevnicemi – Medvědi, koně a jiná havěť


Ráno se nám podařil nový vstávací rekord, po dešti a ranním přesunu se nikomu nechtělo ze spacáku. Zjistili jsme (a čekali jsme to), že prádlo, které jsme celý večer pracně sušili, můžeme pracně sušit znova celé dopoledne (ne, že by tato činnost vyžadovala nějakou aktivitu, prostě jsme prádlo nechali na šňůře a dopoledne proflákali). Ráno jsme ještě skočili do vany, která už nebyla zdaleka tak teplá, jako večer. Vyrazili jsme podél bývalých kolejí (pozn. autora: souslovím „bývalé koleje“ by se dala označit celá stávající vlaková trať. Jak je ale psáno v předchozí kapitole, tyto koleje byly demontovány dávno před povodní. Dá se předpokládat, že povodeň z nich na jejich novém místě udělala „bývalé koleje“ znovu). Po chvíli narážíme na bývalý most (pozn. autora: tentokrát si nejsem jist, jestli byl bývalý kvůli demontovaným kolejím, nebo kvůli nedávné povodni... Jisté bylo pouze to, že tam nebyl). Potok každý přešel podle svých možností a preferencí – Pavel tradičně za pomoci sandálů, většina po úzké kládě, za pomoci různých vyrovnávacích prostředků. Já s Ondrou jsme si našli cestičku opodál, bohužel se ukázala být asi nejhorší volbou; kromě toho, že jsme se proplétali hustým houštím, několikrát jsme se propadli i do hlubokého bahna.



S troškou boje a beze ztrát na životech jsme se časem sešli všichni na druhém břehu a pokračovali jsme ještě asi další 2 km podél potoka. Cesta nás dovedla na štěrkovou silnici, až překvapivě kvalitní (v danou chvíli jsme si nebyli jisti, jestli jsme nenarazili na dálnici do Bukurešti). Po té jsme šli dalších několik kilometrů a neustále nadávali na nedostatek vody; v předchozím tábořišti nebylo kde nabrat vodu (pokud nepočítám naši luxusní vanu) a za celou dobu jsme neměli tu čest najít čistou vodu v jakékoli formě.
Zastavuje nám dodávka (podle toho jsme shledali, že na dálnici nejsme; i v Rumunsku se na dálnicích nesmí zastavovat) a řidič Jeníkovi rumunsky nabízí, že nás vezme. Protože jsme pořádně nevěděli, kam vlastně potřebujeme jet, Jeník zdvořile a velkoryse odmítl. Několik dalších kilometrů jsme ho proklínali, cesta byla dlouhá a do kopce, což je současně s nedostatkem vody smrtící kombinace. Kletby ustávají se studánkou u cesty, kde si konečně čepujeme vodu, takže další cesta ubíhá hned veseleji.



Odhadli jsme odbočku, která by nás mohla zavést do hor, kam potřebujeme. Petr nasazuje moderní techniku v podobě GPS a podle mapy se stometrovými vrstevnicemi určuje nejkratší cestu s co nejmenšími výkyvy výšky. Nutno říct, že se mu to podařilo dokonale, cesta, po které jsme šli téměř nikdy neklesala, takže jsme zbytečně neztráceli výšku. Nevýhoda takto naplánované cesty bylo spíše zbytečné nabírání výšky. Petrova trasa vedla kolmo na jeho stometrové vrstevnice, které v dané situaci byly proklatě blízko u sebe. Po překonání asi pěti set výškových metrů po přibližně pětačtyřiceti stupňovém svahu, bylo slovo „vzdušná čára“ vzato do klatby a padaly návrhy na svržení Petra z právě zdolaného kopce. Jenda fotí vrcholové foto a pokračujeme přes borůvková pole dále nahoru (pozn. autora: je neuvěřitelné, jak přítomnost borůvek zbrzdí veškerý postup...existují lidé, kteří se nepohnou z místa, dokud nespasou všechny borůvky kolem sebe. A protože cesta byla dlouhá, a borůvek bylo neomezeně, byl další postup prakticky nemožný). Po dlouhém výstupu (trasa nebyla dlouhá, ale díky borůvkám trvala o pár minut méně, než věčnost) jsme se dostali až k ohradě. Tato skutečnost nebyla až tak zajímavá (šli jsme kolem mnoha ohrad, aniž bych to explicitně zdůrazňoval), jako exkrement, který se před ohradou nalézal (pozn. autora: ani tento objekt nebyl až tak zásadní, ale ve srovnání s naprosto obyčejnou ohradou se jedná o předmět mnohem zajímavější). Sešla se veterinární rada (složená převážně z Petry) a vyvodila závěr, že podle toho, co leží před ohradou, se v okolí vyskytuje nejméně jeden medvěd.
Tato skutečnost nás nijak nepotěšila, už jen proto, že jsme si nebyli jisti, na které straně ohrady se medvěd vyskytuje.



Rozhodujeme se zjistit to a trošku nejistě se držíme vytyčené trasy a přelézáme ohradu. Nevíme jistě, jestli medvědi vědí, že turisti nemaj zbraně, tak se alespoň tváříme, jako bychom je měli. Petra si nahlas zpívá, domnívaje se, že to něčemu pomůže (vzhledem k tomu, že ji žádný medvěd nesežral, je pravděpodobné, že její domněnka byla založena na pravdě).
Po čase potkáváme koryto pro medvědy, čepujeme si vodu a doufáme, že se to původního uživatele nijak nedotkne. Protože nám to nikdo nedal najevo (pozn. autora: medvědi umějí být velice sdělní, jejich komunikace typu „ty sis nabral vodu, tak tě teď sežeru“ je velice přímá a jednoznačná. Člověk pak následujících několik sekund ví velmi dobře, na čem, je a sám musí uznat, že nabrání vody nebyl dobrý nápad. Bohužel lidé nejsou natolik komunikativní, aby svoji lítost dali medvědovi najevo dříve, než je cele pozře), seznali jsme, že to nikomu nevadilo.



Po dalším kolmém výstupu se dostáváme konečně na nejvyšší bod dnešního dne. Jdeme chvíli po hřebenové cestičce až k místu dnešního táboření.
Jedná se o romantický ďolík, toho času plný pasoucích se koní. Koně odháníme, stavíme stany a vydáváme se pro dřevo a kameny na ohniště. Při té příležitosti jsme experimentálně dokázali, že obdélníkové ohniště splňuje svůj účel stejně dobře, jako ohniště kulaté. Vaříme bramborovou kaši se sojovým masem (pozn. šéfkuchaře: Kdo to nikdy nezkusil, nepochopí), odháníme koně, kteří mezitím zvědavě přišli, a jdeme spát. Petra varuje, že pokud ty koně zase někdo za půl hodiny neodežene, tak přijdou až ke stanům, budou nám strkat čumák do předsíněk a brnkat na šňůry od stanů.

Videa

V předchozí kapitole jsou už i videa, podařilo se mi je tam zabudovat. Doufám, že všem pojedou, případné problémy pište do komentářů (připojte, co máte za prohlížeč a operační systém), zkusím to nějak vyřešit.

Den #9 - Maramureš

Původní plán – Petra dojí krávu – Stržené mosty – Pravý význam lidových písní – Deus Ex Machina – Luxusní vana


Ráno nás vzbudila hustá doprava kolem našich stanů a psi, kteří tento čilý dopravní ruch doprovázeli. Libour, přestože spal pod širákem (a měl tedy všechny psy z první ruky), tradičně vstává pozdě a neúčastní se proto živé debaty o tom, co podnikneme dál. Já s Petrem máme jasno; Keška je ještě 17 km od nás, nedáme se odradit nějakýma spadlýma kolejema. Holky se domnívaly, že lepší, než chodit po odplavených horách a rozbořených cestách, by bylo vrátit se zpět do Viseu a odtud popojet na nějaké jiné hory. Vajcl, který měl odjet dřív, prosazoval jakoukoli variantu, při které se nepromrhá další den cestováním autobusem a Jeník byl taky pro zůstat na původní trase. Nakonec jsme přeargumentovali/přehlasovali ostatní názory; hlavním důvodem byl fakt, že zatímco od Maramureše nemáme mapu a víme o něm, že je zatopený, od ostatních pohoří nemáme mapu taky, ale nevíme o nich naprosto nic (zatímco od Maramureše víme, co můžeme čekat) a k tomu bychom zabrali další den cestou.
Plán je jednoduchý. Nepůjdeme celou cestu po trase dřevařského vláčku až na konečnou, ale odpojíme se asi v půlce trasy a půjdeme po jiných kolejích, které nevedou okolo hor, ale směrem dovnitř. Po čase sejdeme z kolejí a přes nejvyšší horu Maramureše se vydáme na konečnou vláčku, kde vybereme kešku a odkud sejdeme o dva dny později do Borsy.
Balíme se a v téměř rekordním čase vyrážíme na další cestu. Podemletý břeh se dá obejít po vyšlapané cestičce vedoucí okolo, jedinou nevýhodou jsou rezavá roztřepená ocelová lana vedoucí kolem původní trati. Cestou vidíme, že pár metrů podemletého břehu opravdu není hlavní důvod, proč vláček nejezdí; břehy jsou vymleté skoro všude, koleje jsou zpřetrhané a mosty stržené. Jdeme pořád kolem obydlených domů, jejichž jedinou možností spojení do města byl vlak. To nám vysvětluje ranní hustý provoz kolem našeho stanu; neustále potkáváme lidi v obou směrech s nákupními taškami a jinými užitečnými věcmi v rukou.






Po pár kilometrech se zastavujeme na svačinu. Holky si ve už Viseu koupili sedmičku vína a přelitím do litrovky a doplněním 0,3 litru vody si udělaly vinný střik, který cestou plnými doušky popíjely. Slušný poměr vína a vody pak zajistil, že v době svačiny už měly holky velmi povznesenou náladu. Petra v záchvatu blahosklonnosti dostala chuť podojit kolemjdoucí nic netušící krávu. Se svojí (pravděpodobně osvědčenou) metodou typu „Hodná kráva, pojď sem, já ti přece nic neudělám“ se přibližuje charakterně zezadu a kráva bere nohy na ramena (pozn. autora: „nohy na ramena je v tomto případě myšleno obrazně; nejsem si jistý, zda má kráva ramena, ale i pokud by je měla, nemůže na ně vzít všechny nohy, protože by potom neměla jak utéct; v tomto případě se o útěk v pravém slova smyslu ani nejednalo, spíše by se dalo mluvit o nevrlém poodstoupení). Poté, co utíká i druhá kráva, ztrácí Petra chuť na čerstvé mléko a vrací se k osvědčenému vinnému střiku. Holky se velmi dobře baví, odkudsi neustále tahají stále nové a nové čokolády, Vajcl nabízí všem přítomným svůj bulgur. Stále ještě nevíme, co to je, takže slušně odmítáme (ti, kteří věděli, co to je, odmítli taky, takže zřejmě nebylo v dané situaci o co stát).



Poté, co jsme se na rozdvojce odpojili na vedlejší kolej vedoucí do vnitrohoří (pozn. překladatele: Kdo by si myslel, že takové slovo neexistuje, pro toho vysvětluji, že je to ekvivalent vnitrozemí. Na druhé straně připouštím, že takové slovo opravdu existovat nemusí – dokazuje to nulový počet výsledků na googlu; odteď to snad bude vyhazovat alespoň jeden výsledek). Vzápětí jsme narazili na první větší problém, kterým byl strhnutý most. Zjišťuji, že s jistou dávkou akrobacie by se most dal přejít po kmeni, který se tam, zřejmě ne náhodou, povaloval a zavádím tím cestu A. Pavel dole mezitím zkoumá hloubku řeky, která by se dala v sandálech přebrodit, čímž dává vziknout cestě B. Petr jako první, neváhaje riskovat vlastní prdel, experimentálně prokázal, že cesta A je schůdná, leč kluzká. Naštěstí se mu podařilo uklouznout tak šikovně, že dopadl opět na kládu a další sestup provedl v sedě. Cesta A byla tímto vyzkoušena, zbývalo otestovat cestu B. I ta se ukázala jako průchodná, o něco méně kluzká, zato o to mokřejší. Stržený most překonáváme nakonec všichni, bez újmy na dalších prdelích, každý po cestě dle vlastní chuti.



Další stržený most na sebe nenechal dlouho čekat. Tentokrát jediná náhodně spadená kláda vypadala dostatečně nepohodlně (zejména úzce a kluzce) na to, abychom se začali snažit o stavbu provizorního mostku. Tímto problémem se zabýváme asi 15 minut. Za tuto dobu se nám podařilo postavit celkem solidní přehradu, za pomoci dvou kulatin, několika pražců a z čehokoli dřevěného, co se povalovalo v okruhu dvaceti metrů. Jeník (po Petrově vzoru z předchozího mostu) experimentálně prokazuje neschůdnost této varianty a schopnost odrazit se nohou od hladiny poté, co málem spadl do řeky. Ještě chvíli se snažíme most vyztužit a stabilizovat jeho základy, po nějaké době nás to přestává bavit a přecházíme po kládě. Pavel, kterému se zalíbila předchozí varianta se sandály, přechází sice s mokrou nohou, zato s úsporou asi půl hodiny stavění mostů. I přes tuto překážku jsme se dostali všichni bez pádu do řeky, což na druhém břehu oslavujeme obědem.

Po obědě pokračujeme dále do vnitrohoří, po čase se koleje ztrácí úplně a my pokračujeme korytem řeky. U studánky nabíráme vodu, Jeník vysvětluje Petře teorii, že všechny lidové písně jsou „o tom“. Tuto teorii jsem už taky někde slyšel (tuším od nějaké feministky) a protože nám přišlo zajímavé toto potvrdit, přidávám se k němu a sexuální podtext veškeré lidové slovesnosti ukazujeme na náhodně zvolených písních Pec nám spadla, Už se ten Tálinský rybník nahání a Kočka leze dírou.
Pokládáme argument, že pokud by Pec nám spadla měla být Homérem inspirovanou výpravnou epickou písní, byl by to vyloženě propadák. Už jen zápletka – porucha vytápění – je dostatečně plochá na to, aby stálo za to o ní napsat píseň. Suchý výčet lidí, kteří problém s kamny evidentně nevyřeší, pak není zrovna nejlepší volbou, jak navázat na nepříliš básnicky vyvedený první verš. Samotné rozuzlení potom postrádá veškerou logiku. Jako nejkompetentnějšího člověka pro opravu pece byl zvolen kominík, který není posuzován podle svých kvalit, ale podle délky svého nářadí. Fakt, že píseň končí po představení revoluční technologie opravy kamen – strčení štětky do komína – jen dokazuje, že pisatel písně evidentně nechtěl opravit kamna. Ani druhá verze s dědečkem (jehož kvalita je tentokrát vyjádřena velikostí jeho kladiva) a ještě destruktivnější metodou opravy zbořené pece nedává důkaz o tom, že optimistické finále „a už je to hotovo“ by se mělo jakkoli týkat opravené pece. Pokud tedy psal píseň někdo, kdo nechtěl posluchače znudit sledem naprosto nelogicky navazujících událostí, nemohl psát o poruše kamen, ale „o tom“. Analogicky jsme postupovali i u ostatních písní, přestože u některých jsme znali pouze název (pozn. autora: píseň „Slovák som, aj Slovák budem“ byl trošku oříšek – argumentaci jsme ale nakonec postavili na předpokladu, že smysluplná píseň o tom, že autor je Slovák a nehodlá to v nejbližší době měnit, se nedá napsat. Proto musí být píseň nutně o něčem jiném - „o tom“).
Cestou jsme narazili na další zásadní překážku – břeh, po kterém jsme šli, končil a bylo nutné přejít na druhý. Bohužel tentokrát kolem nebyl ani náhodně položený kmen přes řeku, ani kameny, po kterých se dalo přeskákat. Stalo se něco, čemu se v literatuře říká Deus Ex Machina (pozn. autora: autoři moderní literatury, kteří tento prvek do svého díla zařadí, jsou pak kritikou často smeteni za nedostatek fantazie a řešení naprosto postrádající logiku. Doufám, že tohoto budu ušetřen, protože toto jsem si nevymyslel). Kolem projíždějící dřevorubecký traktor nám zastavil, naznačil, že si máme naskočit na radlici, a přes řeku nás převezl.

A protože i v moderních vyčpělých románech je vhodné, aby se takovýto zásah shůry stal maximálně jednou, při dalším obdobném problému neočekáváme zázraky a snažíme se do řeky naházet dostatek kamenů na to, aby se po nich dalo přeskákat. Já s Petrou nazouváme sandály, Pavel už to udělal a je dávno na druhé straně. Nastává trapný okamžik, protože se budu opakovat; abych to trošku napravil, tentokrát to nazvu Mašina Ex Machina (šikovný latiník si snadno přeloží); další traktorista, tentokrát táhnoucí klády, nám naznačuje, že je dotáhne akorát tak, abychom po nich mohli přeskákat suchou nohou. Zastavuje tak, že je potřeba na konci skočit asi metr do dálky; to mě netěší, protože provádět takovýto skok na kamenitý břeh v sandálech a s těžkým batohem je jeden z nejlepších způsobů, jak si zlomit nohu, nebo alespoň zvrtnout kotník. Nakonec skok Petřin i můj probíhá bez zranění, a jsme všichni na druhé straně. Pouze Pavel, který nás pozoroval z druhého břehu si v jeden moment všiml, že traktor se nebezpečně blíží místu, kam si odložil pohory a jde si je rychle vzít.

Protože už se trošku připozdívalo, začali jsme postupně uvažovat o hledání místa na spaní. Protože se v rozvodněné řece, ani předchozí dva dny v Borse, nedalo příliš dobře vykoupat, byli jsme pro dnešní koupel odhodlaní udělat cokoli. V rámci toho jsme se rozhodli jsme se hledat spaní až nad tou částí koryta, kterým dřevorubci vozí klády. Takové místo jsme našli, až na pár poházených odpadků to byla krásná louka, s dostatkem dřeva na oheň a potokem opodál.
Potok byl poněkud nevodnatý a naše touha po pořádné koupeli byla velká, takže veškerá pánská část osazenstva vyrazila po potoce hledat vhodné místo, kde by se dal potok přehradit a udělat luxusní vana. Takové místo jsme kousek za tábořištěm našli, a po dvaceti minutách skládání kamenů byla na světě přehrada dostatečně vysoká na to, aby se před ní dalo pohodlně vykoupat. I voda byla o dost teplejší než voda z předchozích horských jezírek a dalo se v ní vydržet řádově mnohem déle, než jen desetiny sekund.



Postupně jsme se ve vaně vystřídali, pereme si oblečení a roztahujeme prádelní šňůry. Petr nalézá ideální místo, na kterém bude 30 metrů dlouhá šňůra nejvíce zavazet a natahuje jí napříč tábořištěm zrovna do cesty do vany. Děláme oheň, kolujeme rum a naopak odmítáme Vajclův denaturák, i bulgur stejného původu.



S Libourem a Peťanem se rozhodujeme spát pod širákem, jedinou vadou na kráse tohoto rozhodnutí byly občasné záblesky v dálce na obloze. Seznáváme, že má-li přijít bouřka, přijde nejdříve ve 4 ráno, a to je tak vzdálená budoucnost, že nás až tak nezajímá. Jen si stanovujeme, že koho déšť vzbudí první, má za úkol dostatečně důrazně vzbudit ostatní, aby moc nepromokli. Sázku o dobu začátku bouřky nakonec nevyhrává nikdo – maximální odhad byl o půl páté, bouřka nás vzbudila až někdy v pět; Provádíme urychlený přesun, z čehož největší radost mají dosavadní obyvatelé stanu – Vajcl a Pavel.