London #4 - In the City (1. část)

pozn. autora úvodem: Vzhledem k obsáhlosti tohoto textu jsem přistoupil k rozdělení na dvě části, líp se to čte a nezabere to tak veliký celistvý časový úsek

Neděle, 2. listopadu

Ráno se tradičně nikomu nechce z postele, takže jsme dnes vyrazili v rekordně pozdním čase (někteří z nás opět odolali lákavé nabídce kontinentální snídaně, která, podle očekávání, sestávala ze stejných ingrediencí, jako obě snídaně předchozí). Prakticky to spočívalo v tom, že po snídani se všichni vrátili na pokoj, zaujali polohu, která nebyla příliš vzdálena ležení (čímž se přidali k nesnídající skupině, která zatím ještě jinou polohu ani nevyzkoušela a tuto ještě obohatila o občasné prvky spánku) a diskutovali o tom, kam dnes půjdeme.
Někteří se přitom aktivně snažili zapojit do diskuse internet a vymýšleli konkrétní návrhy, zatímco ostatní se tvářili, že spí, a veškeré nápady úspěšně ignorovali.
Protože v rámci neděle byla ve hře i otázka, zda nejít na nějakou mši, diskutovalo se i o tomto. Nebýt toho, že jsme se nedohodli, zda jít na mši katolickou (což se proanglikánské skupině zdálo škoda, být v anglii a nejít na anglikánskou mši), nebo anglikánskou (to se zase nelíbilo prokatolické skupině, která nepovažuje protestantskou mši za validní), byli bychom bývali anglicky slouženou bohoslužbu navštívili.
Kraťa mezitím našel web římskokatolické Westminsterské katedrály, která nás zaujala hned několika věcmi. První byla modernost webu, flashové intro, blogy dvou kněží a důraz, kladený na internetovou prezentaci katedrály, vůbec. Kromě toho se Kraťa na webu dočetl, že se v katedrále vaří a rozdává jídlo, že poskytují ubytování potřebným a vůbec, že jsou tam laskaví a pohostinní. To ho přimělo k myšlence změnit lokál a z hostelu se vystěhovat. Samotná prezentace katedrály byla mírně vychloubačná, zejména v místech, kde vyzdvihovala rafinovanost její architektury ve srovnání s ostatními, "primitivními", chrámovými budovami jinde v Evropě.
Náš první cíl nakonec zadala Zdeňka sdělením, že na Victoria Station by měli prodávat celodenní lístek na nějakou okružní linku pouze za libru a půl. Cíl byl zadán, čož nás motivovalo k tomu vylézt z postelí a vyrazit.
Petr nám sdělil, že s námi nepůjde, protože by rád navštívil své známé, se kterými v Londýně několik měsíců pracoval, za tu dobu že Londýn viděl dostatečně a pro památky, které dnes uvidíme bez něho, nebude nijak smutnit.
Tato myšlenka nadchnula také Liboura natolik, že přestože (nebo protože) v Londýně žádné známé neměl a dnešní plánovanou část Londýna nikdy neviděl, rozhodl se vypravit se na návštěvu s Peťanem.




Victoria Station byla od hostelu vzdálena asi 20 minut cesty a nalezli jsme ji celkem rychle. O něco déle jsme v rámci tohoto dopravního uzlu hledali přepážku, u které by prodávali kýžené jízdenky. Po asi hodinovém hledání (pozn. autora: v té hodině je započítané čekání na různé události, zahrnující zejména nákup a konzumaci sushi, návštěvu toalet a synchronizační problémy, jako že někdo se ještě nevrátil odněkud, takže vyšleme někoho jiného, aby ho našel a ostatní budou postávat a na oba čekat...Pak se vrátí ten první s tím, že nás celou dobu hledal a když se dozví, že jsme za ním někoho poslali a ten se ještě nevrátil, chytí se za hlavu a zorganizuje skupinu třech lidí, kteří se hvězdicovitě rozejdou, aby toho prvního našli. Když se toto opakuje už potřetí a ztracených lidí v terénu neúnosně přibývá, někdo si uvědomí, že je lepší neorganizovat záchranné výpravy a počkat, než se všichni sejdou. Po deseti minutách čekání se objeví i poslední opozdilec s tím, že ta přepážka neexistuje a že všem koupil regulérní jízdenky za 3,50 ) jsme odcházeli z nádraží jako šťastní majitelé celodenních jízdenek na veškeré londýnské autobusy.
Sedli jsme na nejbližší double decker, vyšplhali jsme do druhého patra a odtud jsme si užívali, že konečně nemusíme všude chodit pěšky a litovali, že jsme si jízdenku nekoupili už při páteční prohlídce Londýna.



První zastávkou byla výše zmiňovaná Westminsterská katedrála. Sice bych v souvislosti s touto stavbou neoznačil architekturu ostatních evropských chrámů za primitivní, ale musím uznat, že katedrála měla něco do sebe. V katedrále zrovna probíhala bohoslužba, takže vnitřní prostory katedrály vyfocené nemám:(




St. Paul's Cathedral je chrám tentokrát anglikánský, jehož 300 leté výročí dostavení jsme prošvihli o pouhý týden.
Samotný chrám je mírně inspirován katedrálou římskou, a po této a Milánském dómu je třetím největším kostelem vůbec. Proti Řimu má o něco menší kupoli (31 metrů, v Římě mají 42m), zato v něm sídlí biskup Londýnský, o čemž si můžou v Římě nechat jenom zdát.
Tentokrát neprobíhala bohoslužba a jediný důvod, proč nemám fotky zevnitř byly cedule se zákazem focení rafinovaně umístěné po celé katedrále tak, aby náhodný fotograf nemohl v žádném případě popřít jejich zahlédnutí. Samotné cedule ale nebyly hlavním důvodem..vedle mě velmi nápadně natáčel video nějaký pán, který přilákal pozornost ochranky a tím moje nenápadnost při focení poněkud ztratila smysl. Chtěl jsem pánovi z ochranky vysvětlit, že jsem si zákazu nevšiml a že tak nenápadně se tvářím jen proto, že jsem si nebyl jistý, zda se tu nějaký skrytý a nenápadný zákaz nevyskytuje a že člověk nikdy neví. To nakonec nebylo ani třeba, protože ochranka vzápětí odběhla za někým jiným, kdo zrovna vytahoval foťák.




Protože už bylo něco po poledni (kombinace pozdního vstávání a dlouhého pobytu na Victoria Station udělala své), začali jsme přemýšlet, že pro další postup zvolíme pěškobus a při nejbližším náznaku místa, kde by se dalo najíst, tak učiníme.

Dalším místem, kam jsme se chtěli podívat, byl Tower Bridge. Vyrazili jsme proto směrem, kde jsme tuto stavbu tušili a rozhlíželi jsme se po vhodném místě na jídlo. Protože jsme se neřídili příliš podle mapy, ale směřovali jsme spíše do uliček s vyšší hustotou pravděpodobnosti výskytu nějakého McDonalda, sešli jsme brzy z přímé trasy k Tower Bridge a ocitli jsme se někde, kde jsme vůbec nevěděli kde. Díky tomu jsme se prošli "městskou částí" The CIty a viděli stavby sice novější, zato neméně zajímavé.



K Tower Bridge jsme došli někdy kolem 14 hodiny. Zajímavé na něm je to, že všechny jeho kovové části jsou natřené namodro, podle všeho proto, že modrá je královnina oblíbená barva (pozn. autora: Angličané mohou být rádi, že královna nemá v oblibě sytě zelenou s růžovými puntíky ve tvaru slonů...ona ta vybledlá modř ale taky není žádná sláva..nezbývá, než doufat, že příští královna bude mít buď lepší vkus na barvy, nebo alespoň bude mít tolik soudnosti, že uzná, že ne všechno je vhodné natírat hnusnou modrou barvou, ať už ji má ráda jakkoli)
Po mostě jsme se prošli na druhou stranu, podívali se na Temži a protože most z pohledu člověka, který po něm zrovna jde, není zase tak zajímavý (a taky protože zrovna nepotřebovala projet žádná loď takové velikosti, aby se střední část mostu musela sklopit, nějak dlouho jsme se na samotném mostě nezdrželi. Jedinou vyjímku jsme udělali, když jsme tvořili "Frontu na nic"



Kraťa objevil v jedné zvěží výklenek zakončený dveřmi, na které mířila kamera a ke kterým vedly schody. Samotný výklenek nebyl ničím zajímavý až do chvíle, než jsme u něho vytvořili frontu 7 lidí, z nichž první se vždy koukne klíčovou dírkou dovnitř věže a s výrazem, jako by právě viděl něco, co ho bude naplňovat radostí po zbytek života, odkráčel pryč a po čase (až odešli všichni, kteří ho viděli, že už jednou byl a mohli by nabýt podezření, že se jedná o naprosto samoúčelnou umělou frontu) se zařadil zase na konec fronty. Ačkoli jsme tuto činnost prováděli poměrně dlouho (asi 2 iterace), nikdo z kolemjdoucích se k nám nepřidal.





Na břehu Temže, hned vedle Tower Bridge, stojí hrad Tower of London (s honosným podtitulem palác a pevnost Jejího Veličenstva, který bohužel není nikde napsaný, takže si ho většina náhodných kolemjdoucí ani nevšimne a patřičně neocení).
Nabízí se myšlenka, že podobný název mostu i hradu nějak souvisí s jejich blízkou polohou. Další myšlenkou, která by se pozornému čtenáři měla vnutit, koho sakra napadlo pojmenovat hrad podle mostu (který je nota bene ještě asi o 800 let mladší).
Řešení tohoto problému mohou potom být dvě - jednak, že most je pojmenovaný podle hradu a druhá, podle mě pravděpodobnější, že v Londýně prostě mají název 'Tower' rádi a kde můžou, tam ho použijí, jakkoli je to neoriginální.
Tower sloužil dlouho jako pevnost, vězení a sídlo panovníků v jednom. Někdy v 17. století panovníci přišli na to, že Tower není zrovna luxusní stavba, a že bydlení zde není zas taková výhra:

• pořád tam otravují nějací havrani (bohužel je nikdo, zejména ne král, nemohl vyhnat, protože, podle legendy, pokud havrani opustí Tower, zanikne Anglie; a to by si na triko žádný panovník nevzal)


• mít byt hned vedle cel nejtěžších zločinců (kteří často byli zavřeni za pokusy o atentáty na krále) může být celkem nebezpečné. Toto nebylo zase tak nevýhodné, v případě převratu a jiných událostí, kdy je současný panovník uvězněn, se tento nemusí stěhovat moc daleko


• vytopit takovou stavbu stojí nemalé peníze (zejména proto, že tehdejší památkáři nepovolili králi hrad zateplit...vzhledem k tomu, jak hrad dnes vypadá, patrně nepovolili ani omítku).

Nejen tyto příčiny přiměly následující panovníky změnit lokál. Za vhodný kompromis zvolili Buckinghamský palác, kde, pokud ještě neumřeli, žijí dodnes.



Protože jsme do Londýna jeli s tím, že tam uděláme nějakej bugr, rozhodli jsme se do Toweru podívat a využít návštěvy k vypuzení těch místních havranů (vzhledem k tomu, že jim podle tradice pro jistotu zastřihávají křídla, bylo potřeba je odsud vyházet). Zánik Anglie nám sice připadal jako poněkud drastický dopad, ale když už jsme tu byli, tak co už.
Od našeho záměru jsme byli odrazeni až strážemi, které nás do hradu nepustily. Přesněji řečeno pustili by, pokud bychom zaplatili vstupné kolem 20ti liber, za což nám vykopání několika havranů nestálo.



Zamáčkli jsme slzu a zvolili náhradní plán - Greenwichská královská observatoř, kde posuneme hodiny a přeučíme Brity na středoevropský čas (mnohem užitečnější by možná bylo naučit je jezdit vpravo, k měření vzdálenosti nepoužívat končetiny, nebo neředit každé jídlo 1:1 s vinným octem, ale někde jsme začít museli)

To Be Continued...

London#4 - Out of London

Sobota, 1. Listopadu

Ráno jsem taktně vynechal snídani a to hned ze tří důvodů. Jednak (a hlavně), protože nejsem fanoušek přeplněných místností, kde se každý, nezávisle na svém okolí, snaží najíst, používaje při tom všech dostupných a zákonných prostředků. Druhý, méně filosofický, byl pak v tom, že nemám rád k snídani tousty s marmeládou. Poslední pohnutka byla podstatně prozaičtější; v noci mi někdo rozšlápl brýle, které jsem měl položené na notebooku na zemi za hlavou. Je s podivem, že notebook žádnou újmu neutrpěl.
Po několika pokusech o narovnání obrouček a zasazení sklíčka zpět na své místo jsme se rozhodli nechat tuto práci nejbližší optice. Chvíli jsme na internetu zkoušeli najít v sobotu otevřeného optika v okolí, tedy alespoň na naší straně Temže. To se nám nepodařilo, takže jsme s Vojtou a Kraťou vyrazili zeptat se na vrátnici. Vrátný Ind (ano, ten, který se vrátil zrovna z kuchyně a usedl na recepci) nám poradil špatně, jeho oblíbený optik měl v sobotu bohužel zavřeno.. Alternativní optiku jsme našli docela rychle, majitel nás velmi ochotně přivítal a naznačil, že si nemusíme dělat nic z toho, že má ještě zavřeno a klidně sdělíme svá přání. Podělili jsme se s ním o můj problém, načež jsme byli požádaní, abychom se stavili za 15 minut. Když jsem si o 20 minut později vyzkoušel opravené brýle a pochválil kvalitu opravy, s konstatováním "So that`s it" očekával náš odchod. Po chvíli rozpačitého mlčení jsme se zeptali, kolik si účtuje, což ho evidentně překvapilo a s úsměvem nám sdělil, že za opravu brýlí se nic neúčtuje.
Perfektně nám vyšlo počasí, dalo by se říct, že angličtější počasí už být ani nemohlo. Déšť, zima a místy mlha nás provázely prakticky celou cestu.

Když jsme předchozí den plánovali trasu dnešní cesty, zjistili jsme z encyklopedie několik teorií, co by Stonehenge mohlo být. Některé z nich je popisují jako chrám uctívačů Slunce, Země a jiných pakáren (každá teorie to popisuje zvlášť - tedy jedna říká, že se zde uctívalo Slunce, což druhá kategoricky odmítá a tvrdí, že se zde uctívala Země). Osobně si myslím, že kdyby tu někdo chtěl kohokoli uctívat, tak by ty šutry postavil o pár metrů menší, aby se na ně dalo alespoň sednout. Další teorie hovoří o meteorologické stanici (to zní pravděpodobněji, sami jsme se přesvědčili, že kameny mění svoji podstatu s měnícím se počasím. Přesněji, když pršelo, kameny byly mokré. Okamžik, kdy nepršelo, jsme bohužel nevychytali, takže nemůžu vyloučit, že kameny zůstávají mokré i za sucha, ale nezdá se mi to pravděpodobné). Další verze, která je asi nejlogičtější (zejména proto,že neříká nic o tom, k čemu by tak neužitečná věc mohla sloužit) předpokládá, že se jedná o dílo kouzelníka Merlina. Poslední použitelná teorie tvrdí, že šlo o pohřebiště a dokládá to nalezením zvýšeného množství hrobů v okolí kamenů.
Můj názor na věc je potom takový, že se jedná o monument, postavený ke stoletému výročí objevu Hita se supí hlavou, boha všech neočekávaně příchozích a tuto teorii považuji za naprosto nevyvratitelnou a fakt, že měl někdo potřebu pohřbívat kolem monumentu své zemřelé jen potvrzuje tehdejší význam Hita se supí hlavou.

První zastávkou (kromě několika zmatených zastávek u různých fastfoodů, kde jsme vždy vystoupili, zjistili, že alespoň jeden z nás do toho kterého obchodu nechce, protože tam nemají čtvrtlibrák se sejrem, nebo whopper, a aniž si kdokoli něco dal, jsme zase odjeli) bylo městečko Amesbury.



Malé městečko, ležící asi 2 míle od Stonehenge, bylo založeno někdy hodně dávno a fakt, že je tak malé, má historicky logické kořeny. Většina dívek, které se, byť jen omylem, přiblížily k nedalekým stonehenge (většinou za účelem sběru hub, kořenů mandragory, nebo prostě jen chtěly vynadat tomu darebákovi, co tam pořád staví na sebe ty šutry), byly obvykle prohlášeny za čarodějnice a podle toho, ve které to zrovna bylo době, s nimi bylo naloženo (pozn. autora: je zajímavé, že výše zmíněné nakládání většinou souviselo s nějakým druhem smrti, zpravidla v tom hrál hlavní roli oheň. Nikdy nikoho ani nenapadlo, že by se pro takovou čarodějnici dalo nalézt nějaké pozitivnější využití, což je považováno za hlavní příčinu, že se čarodějnice za celou historii lidstva nikdy nevyužívaly). Vzhledem k systematickému hubení mladých dívek a ne příliš živé imigraci (když už se dívky přistěhovaly, tak si to buď rychle rozmyslely, nebo jim bylo násilím naznačeno, že by bylo vhodné, aby shořely) se populace příliš nezvětšovala a město přežilo prakticky jen díky přistěhovalým pyromanům a kolemjdoucím bezdomovcům, kterým se zalíbilo v opuštěných domech.
A zpátky do přítomnosti; protože už jsme měli opravdu hlad, odložili jsme hádky, zda je lepší Burger King, KFC, nebo McDonald a odebrali jsme se k místnímu Indovi na kebab.
Po jídle se Kraťa dal do řeči s nějakou místní dámou, která mu poradila, ze pokud nezaparkujeme na oficiálním parkovišti, ale na polňačce, která je těsně za ním, ušetříme hodně peněz.
Udělali jsme, jak nám řekla, polňačku jsme našli, zaparkovali a vyrazili k bráně. Naprosto mylně jsme předpokládali, že bude zpoplatněné pouze parkoviště a samotný přístup ke stonehenge bude zdarma. Brána byla zamčená (číselně-kódovým zámkem, který jsme za mlada uměli bez problémů otevřít...buď jsme o tolik zestárli, nebo byl tento zámek podstatně sofistikovanější než ty, které známe z mládí) a všichni návštěvníci chodili podchodem přes turniket, kde vybírali 7 liber vstupného. Shledali jsme, že platit takovou židovskou cenu za to, abychom těch pár šutrů viděli z o 5 metrů menší vzdálenosti (až ke kamenům se nesmělo), by bylo nejen o ničem, ale také nečeské a nekřesťanské.




A protože jsme křesťani, patrioti a hlavně protože jsme zjistili, že oficiální parkoviště je taky zdarma a komerce nastává teprve v okamžiku vstupu za turniket, začali jsme znovu uvažovat, jak to ta dáma myslela s tím ušetřením. Zatímco David se Zdeňkou a Tomášem zaplatili celé vstupné, my jsme se vrátili k autu a zjistili, že se ke kamenům dá dojít po poli, kde je hodně nízký a snadno přelezitelný plot. S Kraťou a Petrem jsme nasadili suverénní výraz, přeskočili jsme branku a pevným krokem jsme vyrazili po poli. V místě, kde ústil podchod, jsme museli ještě překonat elektrickou ohrádu pro krávy a zapadli jsme do davu proudícího podchodem.
Bohužel se z davu oddělil nenápadný člověk s vysílačkou v ruce, který nám s klidem angličanům vlastním oznámil, že toto je placená památka a ukázal nám směr k návštěvnickému centru, kde jsme měli zaplatit vstupné. Sdělili jsme mu, že o návštěvnickém centru nic nevíme, že jsme dlouho a marně hledali vchod a když jsme ho nenašli, odhodlali jsme se jít touto cestou. Nakonec jsme mu pěkně poděkovali za cenné informace o návštěvnickém centru a odebrali jsme se k východu.



Když jsme se dostali ven, nabrali jsme zaplativší a měkké spolujezdce a pokračovali jsme v cestě.
Další zastávkou bylo už o něco větší městečko Salisbury. Významné je zejména tím, že propůjčilo název Salisburskému (Kdo sleduje SouthPark,ví, o čem mluvím) steaku (pouze propůjčilo...Salisburský steak je mleté maso, "vytvarované" do tvaru steaku, a vymyslel ho nějaký americký fyzik stejného jména..Časem byla tato strava přejmenována na Hamburger steak, zkráceně Hamburger). Také se zde nachází The Salisbury Cathedral, která je význačná tím, že má nejvyšší (kostelní) věž v celé Británii (123 m).
U vstupu nás překvapil cenník, který hlásal, že za vstup bychom každý měli uvalit 6 liber. Po bližším průzkumu jsme zjistili, že se jedná pouze o "doporučený dar", takže jsme vyhrabali všechny volné drobné, které jsme darovali a vstoupili jsme.



Katedrála působila opravdu impozantně. Prakticky se jednalo o několik nezávislých (a současně spojených) kostelů, kde bylo lze pořádat nejméně 4 mše, aniž by se věřící navzájem rušili. Kromě toho z katedrály vybočovalo ještě několik kaplí, kde bylo možno pořádat další, nezávislé mše. Velkým překvapením pro nás byl potom manuál (tady tomu říkali "guide") v češtině. Díky němu jsme se dozvěděli, že katedrála je 750 let stará, že je nejkrásnější v celé Británii (v jiných katedrálách jsme zatím nebyli, tak tento výrok musím zatím prohlásit za pravdivý), že se stavěla "pouze" 38 let, že v kapitule je zakázáno fotografování (protože jsme nevěděli, kde je kapitula, jsme pro jistotu fotografovali všude) a že rozvrh modliteb a bohoslužeb je vyvěšen na nástěnkách po celé katedrále (pozn. autora: tuto informaci, ostatně jako většinu ostatních, jsem si přečetl až v době psaní tohoto příspěvku, takže jsem nemohl ocenit precizní umístění rozvrhů po celé katedrále, pokud tam nějaké byly).



Bohužel se nám nepodařilo zaparkovat v bezprostřední blízkosti katedrály, což nám doteď nevadilo. Během naší prohlídky se poněkud rozpršelo (až do stavu "slejvák jako z konve"), což bylo příčinou toho, že náš nástup do aut vypadal asi jako přehlídka vodníků, nastupujících do ponorky.
Přestože jsme měli v plánu ještě přístav Portsmouth, jsme se, vzhledem k počasí, rozhodli jet rovnou na nejbližší benzinku (od prvního čepování jsme měli docela prázdnou nádrž...dojezdnost byla kolem 20 mil) a následně domů.
Skupina B, která měla na benzinku nastavenou navigaci, se nás dlouho pokoušela setřást rafinovanými a nečekanými úhyby (způsobené jednak škodolibostí skupiny B, místy však také náhlým, ne neoprávněným pocitem jízdy v protisměru, který nás ostatně provází celý pobyt v Británii), ale dlouho jsme odolávali a vedoucího auta jsme se po vzoru klíštěte drželi poměrně úspěšně. Na jedné z křižovatek se nám skupina B ale ztratila poté, co provedla unikátní únikový manévr, spočívající v neočekávaném odbočení doprava (přesto, že až po křižovatku jela v doleva odbočujícím pruhu), pojištěném dodávkou, která odbočovala asi o metr později, takže šance, že tak nečekaný manévr provedeme taky, byly prakticky nulové.
Naštěstí jsme měli i vlastní navigaci, která nás ovšem navedla na úplně jinou benzinku, čímž se pravděpodobnost, že domů pojedeme nějak organizovaně spolu, naprosto vynulovala (pozn. autora: s tím vynulováním to nebylo zase tak jednoznačné...vzhledem k motorickým schopnostem skupiny B bylo téměř jisté, že někde zabloudí...a protože my jsme na tom nebyli o moc líp, možnost opětovného setkání na "nějakém" místě naprosto mimo trasu byla nabíledni).
Telefonicky jsme si sdělili, že se sejdeme až v hotelu a dál jsme se o skupinu B nestarali. Zjistili jsme, že (znalcům jistě ne neznámý) rozhovor "To je tady u vás pořád taková mlha? To ne, mlha je tu pouze, když neprší" (Asterix v Británii, 1986) je naprosto nepravdivý, protože lilo jako z konve a mlha byla tak hustá, že by se dala krájet (Rákosníček, 1976-1983). Po menších telefonických neshodách se skupinou B (která byla ve výsledku asi 10 minut za námi a se kterou jsme si dali sraz v obchodním domě, ke kterému jsme minuli odbočku a pak nám zabralo 20 minut, než se nám podařilo dvakrát otočit do protisměru tak, abychom kolem obchoďáku jeli znovu a tentokrát odbočku neminuli) jsme se sešli na hotelu a začali vařit.



Na večeři jsme koupili frankfurtské párky. Bohužel v kuchyni nebylo žádné nádobí a jediný hrnec, který tam byl, byl pravděpodobně soukromý. To nás přimělo k myšlence (ačkoli na obalu pod pojmem Mikrovlná trouba byl jako první krok výslovně uveden "vyjměte párky z obalu"), co by to udělalo, kdybychom dali do mikrovlnky celý balík párků. Myšlenka se nakonec osvědčila, takže jsme se královsky najedli a vrátili se do pokoje, kde jsme něco přes půlnoc rozebírali zajímavá témata.
Kromě několika neslušných (které zde raději, z důvodu "solidnosti" tohoto blogu, nebudu uvádět), Blankou nepochopených (pro jistotu nebudu uvádět ani tato, protože by je Blanka mohla zpětně pochopit a zjistit, že byla taky neslušná) a politických (klasika) jsme se poměrně dlouho dohadovali o povinnost nosit ssebou neustále občanský průkaz a kdykoli se jím prokázat.
Tato diskuse dospěla až k sázce, mezi mnou a Kraťou (já=musí mít vždy u sebe, Kraťa = Musí MÍT, tzn. stačí doma v šuplíku), jíž následovalo dlouhé hledání na googlu, pročítání několika zákonů a chvilkové výhry jednotlivých stran (např. můj objev - zákon z roku 1953, který jasně přikazuje nosit nepřetržitě občanský průkaz u sebe, vs. taky můj objev - zákon 1999, který si z původního zákona propůjčuje několik odstavců, v praxi ale chybí zmínka o povinnosti nosit občanku neustále u sebe). Hlavním přínosem této sázky ale byla věc naprosto jiná..Při hledání na googlu jsme se dostali, mimo jiné, k tomu, co je to průkaz totožnosti. Zjistili jsme, že mimo občanky, cestovního/diplomatického pasu a řidičáku, slouží jako průkaz totožnosti také námořnická knížka. Toto sdělení nás fascinovalo natolik, že jsme další hodinu strávili (poté, co Vojta konstatoval, že význam námořnické knížky je u nás až hanebně podceňován) rehabilitací námořnické knížky a rozhodnutím, že si tento doklad (který až do roku 2006 byl i cestovním dokladem) musíme pořídit.
V průběhu naší internetové rešerše šla asi polovina lidí spát a druhá polovina se k nim zanedlouho přidala.