pondělí 15. září 2008
Začátek akademického roku
Takže začala škola,na přednáškách nebude co dělat, takže další díl už bude stoprocentně zítra, slibuju:)
čtvrtek 11. září 2008
Intermezzo III
Pravidelní čtenáři už jistě ví, že pokud se objeví článek s nadpisem Intermezzo, zpravidla to znamená, že následující záznam bude zásadně opožděn (převážně proto, že jsem zaneprázdněn programováním)
Protože bych nerad pravidelné čtenáře zklamal, bude tomu tak i tentokrát.
Přestože nemám čas psát zážitky z Rumunska, rád bych zde alespoň publikoval fotky, které se ke mě dostaly řetězovým mailem se subjectem "Rumunsko si EU zaslouží"
Následující příspěvek se pokusím publikovat nejpozději během víkendu. Ve volném čase, kdy jsem se pokusil ho sepsat, jsem zaznamenal fatální nedostatek můzy, který způsobil, že veškerý vyprodukovaný text byl naprosto nečitelný..
Intermezzo zakončím slovy "Trpělivost přináší růže", omluvou a slibem brzkého napravení
Protože bych nerad pravidelné čtenáře zklamal, bude tomu tak i tentokrát.
Přestože nemám čas psát zážitky z Rumunska, rád bych zde alespoň publikoval fotky, které se ke mě dostaly řetězovým mailem se subjectem "Rumunsko si EU zaslouží"
Následující příspěvek se pokusím publikovat nejpozději během víkendu. Ve volném čase, kdy jsem se pokusil ho sepsat, jsem zaznamenal fatální nedostatek můzy, který způsobil, že veškerý vyprodukovaný text byl naprosto nečitelný..
Intermezzo zakončím slovy "Trpělivost přináší růže", omluvou a slibem brzkého napravení
čtvrtek 4. září 2008
Den #10 - Na hory!
Na tuto fotku z předchozího dne jsem v minulém díle zapomněl:
Sušíme věci – Napříč vrstevnicemi – Medvědi, koně a jiná havěť
Ráno se nám podařil nový vstávací rekord, po dešti a ranním přesunu se nikomu nechtělo ze spacáku. Zjistili jsme (a čekali jsme to), že prádlo, které jsme celý večer pracně sušili, můžeme pracně sušit znova celé dopoledne (ne, že by tato činnost vyžadovala nějakou aktivitu, prostě jsme prádlo nechali na šňůře a dopoledne proflákali). Ráno jsme ještě skočili do vany, která už nebyla zdaleka tak teplá, jako večer. Vyrazili jsme podél bývalých kolejí (pozn. autora: souslovím „bývalé koleje“ by se dala označit celá stávající vlaková trať. Jak je ale psáno v předchozí kapitole, tyto koleje byly demontovány dávno před povodní. Dá se předpokládat, že povodeň z nich na jejich novém místě udělala „bývalé koleje“ znovu). Po chvíli narážíme na bývalý most (pozn. autora: tentokrát si nejsem jist, jestli byl bývalý kvůli demontovaným kolejím, nebo kvůli nedávné povodni... Jisté bylo pouze to, že tam nebyl). Potok každý přešel podle svých možností a preferencí – Pavel tradičně za pomoci sandálů, většina po úzké kládě, za pomoci různých vyrovnávacích prostředků. Já s Ondrou jsme si našli cestičku opodál, bohužel se ukázala být asi nejhorší volbou; kromě toho, že jsme se proplétali hustým houštím, několikrát jsme se propadli i do hlubokého bahna.
S troškou boje a beze ztrát na životech jsme se časem sešli všichni na druhém břehu a pokračovali jsme ještě asi další 2 km podél potoka. Cesta nás dovedla na štěrkovou silnici, až překvapivě kvalitní (v danou chvíli jsme si nebyli jisti, jestli jsme nenarazili na dálnici do Bukurešti). Po té jsme šli dalších několik kilometrů a neustále nadávali na nedostatek vody; v předchozím tábořišti nebylo kde nabrat vodu (pokud nepočítám naši luxusní vanu) a za celou dobu jsme neměli tu čest najít čistou vodu v jakékoli formě.
Zastavuje nám dodávka (podle toho jsme shledali, že na dálnici nejsme; i v Rumunsku se na dálnicích nesmí zastavovat) a řidič Jeníkovi rumunsky nabízí, že nás vezme. Protože jsme pořádně nevěděli, kam vlastně potřebujeme jet, Jeník zdvořile a velkoryse odmítl. Několik dalších kilometrů jsme ho proklínali, cesta byla dlouhá a do kopce, což je současně s nedostatkem vody smrtící kombinace. Kletby ustávají se studánkou u cesty, kde si konečně čepujeme vodu, takže další cesta ubíhá hned veseleji.
Odhadli jsme odbočku, která by nás mohla zavést do hor, kam potřebujeme. Petr nasazuje moderní techniku v podobě GPS a podle mapy se stometrovými vrstevnicemi určuje nejkratší cestu s co nejmenšími výkyvy výšky. Nutno říct, že se mu to podařilo dokonale, cesta, po které jsme šli téměř nikdy neklesala, takže jsme zbytečně neztráceli výšku. Nevýhoda takto naplánované cesty bylo spíše zbytečné nabírání výšky. Petrova trasa vedla kolmo na jeho stometrové vrstevnice, které v dané situaci byly proklatě blízko u sebe. Po překonání asi pěti set výškových metrů po přibližně pětačtyřiceti stupňovém svahu, bylo slovo „vzdušná čára“ vzato do klatby a padaly návrhy na svržení Petra z právě zdolaného kopce. Jenda fotí vrcholové foto a pokračujeme přes borůvková pole dále nahoru (pozn. autora: je neuvěřitelné, jak přítomnost borůvek zbrzdí veškerý postup...existují lidé, kteří se nepohnou z místa, dokud nespasou všechny borůvky kolem sebe. A protože cesta byla dlouhá, a borůvek bylo neomezeně, byl další postup prakticky nemožný). Po dlouhém výstupu (trasa nebyla dlouhá, ale díky borůvkám trvala o pár minut méně, než věčnost) jsme se dostali až k ohradě. Tato skutečnost nebyla až tak zajímavá (šli jsme kolem mnoha ohrad, aniž bych to explicitně zdůrazňoval), jako exkrement, který se před ohradou nalézal (pozn. autora: ani tento objekt nebyl až tak zásadní, ale ve srovnání s naprosto obyčejnou ohradou se jedná o předmět mnohem zajímavější). Sešla se veterinární rada (složená převážně z Petry) a vyvodila závěr, že podle toho, co leží před ohradou, se v okolí vyskytuje nejméně jeden medvěd.
Tato skutečnost nás nijak nepotěšila, už jen proto, že jsme si nebyli jisti, na které straně ohrady se medvěd vyskytuje.
Rozhodujeme se zjistit to a trošku nejistě se držíme vytyčené trasy a přelézáme ohradu. Nevíme jistě, jestli medvědi vědí, že turisti nemaj zbraně, tak se alespoň tváříme, jako bychom je měli. Petra si nahlas zpívá, domnívaje se, že to něčemu pomůže (vzhledem k tomu, že ji žádný medvěd nesežral, je pravděpodobné, že její domněnka byla založena na pravdě).
Po čase potkáváme koryto pro medvědy, čepujeme si vodu a doufáme, že se to původního uživatele nijak nedotkne. Protože nám to nikdo nedal najevo (pozn. autora: medvědi umějí být velice sdělní, jejich komunikace typu „ty sis nabral vodu, tak tě teď sežeru“ je velice přímá a jednoznačná. Člověk pak následujících několik sekund ví velmi dobře, na čem, je a sám musí uznat, že nabrání vody nebyl dobrý nápad. Bohužel lidé nejsou natolik komunikativní, aby svoji lítost dali medvědovi najevo dříve, než je cele pozře), seznali jsme, že to nikomu nevadilo.
Po dalším kolmém výstupu se dostáváme konečně na nejvyšší bod dnešního dne. Jdeme chvíli po hřebenové cestičce až k místu dnešního táboření.
Jedná se o romantický ďolík, toho času plný pasoucích se koní. Koně odháníme, stavíme stany a vydáváme se pro dřevo a kameny na ohniště. Při té příležitosti jsme experimentálně dokázali, že obdélníkové ohniště splňuje svůj účel stejně dobře, jako ohniště kulaté. Vaříme bramborovou kaši se sojovým masem (pozn. šéfkuchaře: Kdo to nikdy nezkusil, nepochopí), odháníme koně, kteří mezitím zvědavě přišli, a jdeme spát. Petra varuje, že pokud ty koně zase někdo za půl hodiny neodežene, tak přijdou až ke stanům, budou nám strkat čumák do předsíněk a brnkat na šňůry od stanů.
Sušíme věci – Napříč vrstevnicemi – Medvědi, koně a jiná havěť
Ráno se nám podařil nový vstávací rekord, po dešti a ranním přesunu se nikomu nechtělo ze spacáku. Zjistili jsme (a čekali jsme to), že prádlo, které jsme celý večer pracně sušili, můžeme pracně sušit znova celé dopoledne (ne, že by tato činnost vyžadovala nějakou aktivitu, prostě jsme prádlo nechali na šňůře a dopoledne proflákali). Ráno jsme ještě skočili do vany, která už nebyla zdaleka tak teplá, jako večer. Vyrazili jsme podél bývalých kolejí (pozn. autora: souslovím „bývalé koleje“ by se dala označit celá stávající vlaková trať. Jak je ale psáno v předchozí kapitole, tyto koleje byly demontovány dávno před povodní. Dá se předpokládat, že povodeň z nich na jejich novém místě udělala „bývalé koleje“ znovu). Po chvíli narážíme na bývalý most (pozn. autora: tentokrát si nejsem jist, jestli byl bývalý kvůli demontovaným kolejím, nebo kvůli nedávné povodni... Jisté bylo pouze to, že tam nebyl). Potok každý přešel podle svých možností a preferencí – Pavel tradičně za pomoci sandálů, většina po úzké kládě, za pomoci různých vyrovnávacích prostředků. Já s Ondrou jsme si našli cestičku opodál, bohužel se ukázala být asi nejhorší volbou; kromě toho, že jsme se proplétali hustým houštím, několikrát jsme se propadli i do hlubokého bahna.
S troškou boje a beze ztrát na životech jsme se časem sešli všichni na druhém břehu a pokračovali jsme ještě asi další 2 km podél potoka. Cesta nás dovedla na štěrkovou silnici, až překvapivě kvalitní (v danou chvíli jsme si nebyli jisti, jestli jsme nenarazili na dálnici do Bukurešti). Po té jsme šli dalších několik kilometrů a neustále nadávali na nedostatek vody; v předchozím tábořišti nebylo kde nabrat vodu (pokud nepočítám naši luxusní vanu) a za celou dobu jsme neměli tu čest najít čistou vodu v jakékoli formě.
Zastavuje nám dodávka (podle toho jsme shledali, že na dálnici nejsme; i v Rumunsku se na dálnicích nesmí zastavovat) a řidič Jeníkovi rumunsky nabízí, že nás vezme. Protože jsme pořádně nevěděli, kam vlastně potřebujeme jet, Jeník zdvořile a velkoryse odmítl. Několik dalších kilometrů jsme ho proklínali, cesta byla dlouhá a do kopce, což je současně s nedostatkem vody smrtící kombinace. Kletby ustávají se studánkou u cesty, kde si konečně čepujeme vodu, takže další cesta ubíhá hned veseleji.
Odhadli jsme odbočku, která by nás mohla zavést do hor, kam potřebujeme. Petr nasazuje moderní techniku v podobě GPS a podle mapy se stometrovými vrstevnicemi určuje nejkratší cestu s co nejmenšími výkyvy výšky. Nutno říct, že se mu to podařilo dokonale, cesta, po které jsme šli téměř nikdy neklesala, takže jsme zbytečně neztráceli výšku. Nevýhoda takto naplánované cesty bylo spíše zbytečné nabírání výšky. Petrova trasa vedla kolmo na jeho stometrové vrstevnice, které v dané situaci byly proklatě blízko u sebe. Po překonání asi pěti set výškových metrů po přibližně pětačtyřiceti stupňovém svahu, bylo slovo „vzdušná čára“ vzato do klatby a padaly návrhy na svržení Petra z právě zdolaného kopce. Jenda fotí vrcholové foto a pokračujeme přes borůvková pole dále nahoru (pozn. autora: je neuvěřitelné, jak přítomnost borůvek zbrzdí veškerý postup...existují lidé, kteří se nepohnou z místa, dokud nespasou všechny borůvky kolem sebe. A protože cesta byla dlouhá, a borůvek bylo neomezeně, byl další postup prakticky nemožný). Po dlouhém výstupu (trasa nebyla dlouhá, ale díky borůvkám trvala o pár minut méně, než věčnost) jsme se dostali až k ohradě. Tato skutečnost nebyla až tak zajímavá (šli jsme kolem mnoha ohrad, aniž bych to explicitně zdůrazňoval), jako exkrement, který se před ohradou nalézal (pozn. autora: ani tento objekt nebyl až tak zásadní, ale ve srovnání s naprosto obyčejnou ohradou se jedná o předmět mnohem zajímavější). Sešla se veterinární rada (složená převážně z Petry) a vyvodila závěr, že podle toho, co leží před ohradou, se v okolí vyskytuje nejméně jeden medvěd.
Tato skutečnost nás nijak nepotěšila, už jen proto, že jsme si nebyli jisti, na které straně ohrady se medvěd vyskytuje.
Rozhodujeme se zjistit to a trošku nejistě se držíme vytyčené trasy a přelézáme ohradu. Nevíme jistě, jestli medvědi vědí, že turisti nemaj zbraně, tak se alespoň tváříme, jako bychom je měli. Petra si nahlas zpívá, domnívaje se, že to něčemu pomůže (vzhledem k tomu, že ji žádný medvěd nesežral, je pravděpodobné, že její domněnka byla založena na pravdě).
Po čase potkáváme koryto pro medvědy, čepujeme si vodu a doufáme, že se to původního uživatele nijak nedotkne. Protože nám to nikdo nedal najevo (pozn. autora: medvědi umějí být velice sdělní, jejich komunikace typu „ty sis nabral vodu, tak tě teď sežeru“ je velice přímá a jednoznačná. Člověk pak následujících několik sekund ví velmi dobře, na čem, je a sám musí uznat, že nabrání vody nebyl dobrý nápad. Bohužel lidé nejsou natolik komunikativní, aby svoji lítost dali medvědovi najevo dříve, než je cele pozře), seznali jsme, že to nikomu nevadilo.
Po dalším kolmém výstupu se dostáváme konečně na nejvyšší bod dnešního dne. Jdeme chvíli po hřebenové cestičce až k místu dnešního táboření.
Jedná se o romantický ďolík, toho času plný pasoucích se koní. Koně odháníme, stavíme stany a vydáváme se pro dřevo a kameny na ohniště. Při té příležitosti jsme experimentálně dokázali, že obdélníkové ohniště splňuje svůj účel stejně dobře, jako ohniště kulaté. Vaříme bramborovou kaši se sojovým masem (pozn. šéfkuchaře: Kdo to nikdy nezkusil, nepochopí), odháníme koně, kteří mezitím zvědavě přišli, a jdeme spát. Petra varuje, že pokud ty koně zase někdo za půl hodiny neodežene, tak přijdou až ke stanům, budou nám strkat čumák do předsíněk a brnkat na šňůry od stanů.
úterý 2. září 2008
Videa
V předchozí kapitole jsou už i videa, podařilo se mi je tam zabudovat. Doufám, že všem pojedou, případné problémy pište do komentářů (připojte, co máte za prohlížeč a operační systém), zkusím to nějak vyřešit.
pondělí 1. září 2008
Den #9 - Maramureš
Původní plán – Petra dojí krávu – Stržené mosty – Pravý význam lidových písní – Deus Ex Machina – Luxusní vana
Ráno nás vzbudila hustá doprava kolem našich stanů a psi, kteří tento čilý dopravní ruch doprovázeli. Libour, přestože spal pod širákem (a měl tedy všechny psy z první ruky), tradičně vstává pozdě a neúčastní se proto živé debaty o tom, co podnikneme dál. Já s Petrem máme jasno; Keška je ještě 17 km od nás, nedáme se odradit nějakýma spadlýma kolejema. Holky se domnívaly, že lepší, než chodit po odplavených horách a rozbořených cestách, by bylo vrátit se zpět do Viseu a odtud popojet na nějaké jiné hory. Vajcl, který měl odjet dřív, prosazoval jakoukoli variantu, při které se nepromrhá další den cestováním autobusem a Jeník byl taky pro zůstat na původní trase. Nakonec jsme přeargumentovali/přehlasovali ostatní názory; hlavním důvodem byl fakt, že zatímco od Maramureše nemáme mapu a víme o něm, že je zatopený, od ostatních pohoří nemáme mapu taky, ale nevíme o nich naprosto nic (zatímco od Maramureše víme, co můžeme čekat) a k tomu bychom zabrali další den cestou.
Plán je jednoduchý. Nepůjdeme celou cestu po trase dřevařského vláčku až na konečnou, ale odpojíme se asi v půlce trasy a půjdeme po jiných kolejích, které nevedou okolo hor, ale směrem dovnitř. Po čase sejdeme z kolejí a přes nejvyšší horu Maramureše se vydáme na konečnou vláčku, kde vybereme kešku a odkud sejdeme o dva dny později do Borsy.
Balíme se a v téměř rekordním čase vyrážíme na další cestu. Podemletý břeh se dá obejít po vyšlapané cestičce vedoucí okolo, jedinou nevýhodou jsou rezavá roztřepená ocelová lana vedoucí kolem původní trati. Cestou vidíme, že pár metrů podemletého břehu opravdu není hlavní důvod, proč vláček nejezdí; břehy jsou vymleté skoro všude, koleje jsou zpřetrhané a mosty stržené. Jdeme pořád kolem obydlených domů, jejichž jedinou možností spojení do města byl vlak. To nám vysvětluje ranní hustý provoz kolem našeho stanu; neustále potkáváme lidi v obou směrech s nákupními taškami a jinými užitečnými věcmi v rukou.
Po pár kilometrech se zastavujeme na svačinu. Holky si ve už Viseu koupili sedmičku vína a přelitím do litrovky a doplněním 0,3 litru vody si udělaly vinný střik, který cestou plnými doušky popíjely. Slušný poměr vína a vody pak zajistil, že v době svačiny už měly holky velmi povznesenou náladu. Petra v záchvatu blahosklonnosti dostala chuť podojit kolemjdoucí nic netušící krávu. Se svojí (pravděpodobně osvědčenou) metodou typu „Hodná kráva, pojď sem, já ti přece nic neudělám“ se přibližuje charakterně zezadu a kráva bere nohy na ramena (pozn. autora: „nohy na ramena je v tomto případě myšleno obrazně; nejsem si jistý, zda má kráva ramena, ale i pokud by je měla, nemůže na ně vzít všechny nohy, protože by potom neměla jak utéct; v tomto případě se o útěk v pravém slova smyslu ani nejednalo, spíše by se dalo mluvit o nevrlém poodstoupení). Poté, co utíká i druhá kráva, ztrácí Petra chuť na čerstvé mléko a vrací se k osvědčenému vinnému střiku. Holky se velmi dobře baví, odkudsi neustále tahají stále nové a nové čokolády, Vajcl nabízí všem přítomným svůj bulgur. Stále ještě nevíme, co to je, takže slušně odmítáme (ti, kteří věděli, co to je, odmítli taky, takže zřejmě nebylo v dané situaci o co stát).
Poté, co jsme se na rozdvojce odpojili na vedlejší kolej vedoucí do vnitrohoří (pozn. překladatele: Kdo by si myslel, že takové slovo neexistuje, pro toho vysvětluji, že je to ekvivalent vnitrozemí. Na druhé straně připouštím, že takové slovo opravdu existovat nemusí – dokazuje to nulový počet výsledků na googlu; odteď to snad bude vyhazovat alespoň jeden výsledek). Vzápětí jsme narazili na první větší problém, kterým byl strhnutý most. Zjišťuji, že s jistou dávkou akrobacie by se most dal přejít po kmeni, který se tam, zřejmě ne náhodou, povaloval a zavádím tím cestu A. Pavel dole mezitím zkoumá hloubku řeky, která by se dala v sandálech přebrodit, čímž dává vziknout cestě B. Petr jako první, neváhaje riskovat vlastní prdel, experimentálně prokázal, že cesta A je schůdná, leč kluzká. Naštěstí se mu podařilo uklouznout tak šikovně, že dopadl opět na kládu a další sestup provedl v sedě. Cesta A byla tímto vyzkoušena, zbývalo otestovat cestu B. I ta se ukázala jako průchodná, o něco méně kluzká, zato o to mokřejší. Stržený most překonáváme nakonec všichni, bez újmy na dalších prdelích, každý po cestě dle vlastní chuti.
Další stržený most na sebe nenechal dlouho čekat. Tentokrát jediná náhodně spadená kláda vypadala dostatečně nepohodlně (zejména úzce a kluzce) na to, abychom se začali snažit o stavbu provizorního mostku. Tímto problémem se zabýváme asi 15 minut. Za tuto dobu se nám podařilo postavit celkem solidní přehradu, za pomoci dvou kulatin, několika pražců a z čehokoli dřevěného, co se povalovalo v okruhu dvaceti metrů. Jeník (po Petrově vzoru z předchozího mostu) experimentálně prokazuje neschůdnost této varianty a schopnost odrazit se nohou od hladiny poté, co málem spadl do řeky. Ještě chvíli se snažíme most vyztužit a stabilizovat jeho základy, po nějaké době nás to přestává bavit a přecházíme po kládě. Pavel, kterému se zalíbila předchozí varianta se sandály, přechází sice s mokrou nohou, zato s úsporou asi půl hodiny stavění mostů. I přes tuto překážku jsme se dostali všichni bez pádu do řeky, což na druhém břehu oslavujeme obědem.
Po obědě pokračujeme dále do vnitrohoří, po čase se koleje ztrácí úplně a my pokračujeme korytem řeky. U studánky nabíráme vodu, Jeník vysvětluje Petře teorii, že všechny lidové písně jsou „o tom“. Tuto teorii jsem už taky někde slyšel (tuším od nějaké feministky) a protože nám přišlo zajímavé toto potvrdit, přidávám se k němu a sexuální podtext veškeré lidové slovesnosti ukazujeme na náhodně zvolených písních Pec nám spadla, Už se ten Tálinský rybník nahání a Kočka leze dírou.
Pokládáme argument, že pokud by Pec nám spadla měla být Homérem inspirovanou výpravnou epickou písní, byl by to vyloženě propadák. Už jen zápletka – porucha vytápění – je dostatečně plochá na to, aby stálo za to o ní napsat píseň. Suchý výčet lidí, kteří problém s kamny evidentně nevyřeší, pak není zrovna nejlepší volbou, jak navázat na nepříliš básnicky vyvedený první verš. Samotné rozuzlení potom postrádá veškerou logiku. Jako nejkompetentnějšího člověka pro opravu pece byl zvolen kominík, který není posuzován podle svých kvalit, ale podle délky svého nářadí. Fakt, že píseň končí po představení revoluční technologie opravy kamen – strčení štětky do komína – jen dokazuje, že pisatel písně evidentně nechtěl opravit kamna. Ani druhá verze s dědečkem (jehož kvalita je tentokrát vyjádřena velikostí jeho kladiva) a ještě destruktivnější metodou opravy zbořené pece nedává důkaz o tom, že optimistické finále „a už je to hotovo“ by se mělo jakkoli týkat opravené pece. Pokud tedy psal píseň někdo, kdo nechtěl posluchače znudit sledem naprosto nelogicky navazujících událostí, nemohl psát o poruše kamen, ale „o tom“. Analogicky jsme postupovali i u ostatních písní, přestože u některých jsme znali pouze název (pozn. autora: píseň „Slovák som, aj Slovák budem“ byl trošku oříšek – argumentaci jsme ale nakonec postavili na předpokladu, že smysluplná píseň o tom, že autor je Slovák a nehodlá to v nejbližší době měnit, se nedá napsat. Proto musí být píseň nutně o něčem jiném - „o tom“).
Cestou jsme narazili na další zásadní překážku – břeh, po kterém jsme šli, končil a bylo nutné přejít na druhý. Bohužel tentokrát kolem nebyl ani náhodně položený kmen přes řeku, ani kameny, po kterých se dalo přeskákat. Stalo se něco, čemu se v literatuře říká Deus Ex Machina (pozn. autora: autoři moderní literatury, kteří tento prvek do svého díla zařadí, jsou pak kritikou často smeteni za nedostatek fantazie a řešení naprosto postrádající logiku. Doufám, že tohoto budu ušetřen, protože toto jsem si nevymyslel). Kolem projíždějící dřevorubecký traktor nám zastavil, naznačil, že si máme naskočit na radlici, a přes řeku nás převezl.
A protože i v moderních vyčpělých románech je vhodné, aby se takovýto zásah shůry stal maximálně jednou, při dalším obdobném problému neočekáváme zázraky a snažíme se do řeky naházet dostatek kamenů na to, aby se po nich dalo přeskákat. Já s Petrou nazouváme sandály, Pavel už to udělal a je dávno na druhé straně. Nastává trapný okamžik, protože se budu opakovat; abych to trošku napravil, tentokrát to nazvu Mašina Ex Machina (šikovný latiník si snadno přeloží); další traktorista, tentokrát táhnoucí klády, nám naznačuje, že je dotáhne akorát tak, abychom po nich mohli přeskákat suchou nohou. Zastavuje tak, že je potřeba na konci skočit asi metr do dálky; to mě netěší, protože provádět takovýto skok na kamenitý břeh v sandálech a s těžkým batohem je jeden z nejlepších způsobů, jak si zlomit nohu, nebo alespoň zvrtnout kotník. Nakonec skok Petřin i můj probíhá bez zranění, a jsme všichni na druhé straně. Pouze Pavel, který nás pozoroval z druhého břehu si v jeden moment všiml, že traktor se nebezpečně blíží místu, kam si odložil pohory a jde si je rychle vzít.
Protože už se trošku připozdívalo, začali jsme postupně uvažovat o hledání místa na spaní. Protože se v rozvodněné řece, ani předchozí dva dny v Borse, nedalo příliš dobře vykoupat, byli jsme pro dnešní koupel odhodlaní udělat cokoli. V rámci toho jsme se rozhodli jsme se hledat spaní až nad tou částí koryta, kterým dřevorubci vozí klády. Takové místo jsme našli, až na pár poházených odpadků to byla krásná louka, s dostatkem dřeva na oheň a potokem opodál.
Potok byl poněkud nevodnatý a naše touha po pořádné koupeli byla velká, takže veškerá pánská část osazenstva vyrazila po potoce hledat vhodné místo, kde by se dal potok přehradit a udělat luxusní vana. Takové místo jsme kousek za tábořištěm našli, a po dvaceti minutách skládání kamenů byla na světě přehrada dostatečně vysoká na to, aby se před ní dalo pohodlně vykoupat. I voda byla o dost teplejší než voda z předchozích horských jezírek a dalo se v ní vydržet řádově mnohem déle, než jen desetiny sekund.
Postupně jsme se ve vaně vystřídali, pereme si oblečení a roztahujeme prádelní šňůry. Petr nalézá ideální místo, na kterém bude 30 metrů dlouhá šňůra nejvíce zavazet a natahuje jí napříč tábořištěm zrovna do cesty do vany. Děláme oheň, kolujeme rum a naopak odmítáme Vajclův denaturák, i bulgur stejného původu.
S Libourem a Peťanem se rozhodujeme spát pod širákem, jedinou vadou na kráse tohoto rozhodnutí byly občasné záblesky v dálce na obloze. Seznáváme, že má-li přijít bouřka, přijde nejdříve ve 4 ráno, a to je tak vzdálená budoucnost, že nás až tak nezajímá. Jen si stanovujeme, že koho déšť vzbudí první, má za úkol dostatečně důrazně vzbudit ostatní, aby moc nepromokli. Sázku o dobu začátku bouřky nakonec nevyhrává nikdo – maximální odhad byl o půl páté, bouřka nás vzbudila až někdy v pět; Provádíme urychlený přesun, z čehož největší radost mají dosavadní obyvatelé stanu – Vajcl a Pavel.
Ráno nás vzbudila hustá doprava kolem našich stanů a psi, kteří tento čilý dopravní ruch doprovázeli. Libour, přestože spal pod širákem (a měl tedy všechny psy z první ruky), tradičně vstává pozdě a neúčastní se proto živé debaty o tom, co podnikneme dál. Já s Petrem máme jasno; Keška je ještě 17 km od nás, nedáme se odradit nějakýma spadlýma kolejema. Holky se domnívaly, že lepší, než chodit po odplavených horách a rozbořených cestách, by bylo vrátit se zpět do Viseu a odtud popojet na nějaké jiné hory. Vajcl, který měl odjet dřív, prosazoval jakoukoli variantu, při které se nepromrhá další den cestováním autobusem a Jeník byl taky pro zůstat na původní trase. Nakonec jsme přeargumentovali/přehlasovali ostatní názory; hlavním důvodem byl fakt, že zatímco od Maramureše nemáme mapu a víme o něm, že je zatopený, od ostatních pohoří nemáme mapu taky, ale nevíme o nich naprosto nic (zatímco od Maramureše víme, co můžeme čekat) a k tomu bychom zabrali další den cestou.
Plán je jednoduchý. Nepůjdeme celou cestu po trase dřevařského vláčku až na konečnou, ale odpojíme se asi v půlce trasy a půjdeme po jiných kolejích, které nevedou okolo hor, ale směrem dovnitř. Po čase sejdeme z kolejí a přes nejvyšší horu Maramureše se vydáme na konečnou vláčku, kde vybereme kešku a odkud sejdeme o dva dny později do Borsy.
Balíme se a v téměř rekordním čase vyrážíme na další cestu. Podemletý břeh se dá obejít po vyšlapané cestičce vedoucí okolo, jedinou nevýhodou jsou rezavá roztřepená ocelová lana vedoucí kolem původní trati. Cestou vidíme, že pár metrů podemletého břehu opravdu není hlavní důvod, proč vláček nejezdí; břehy jsou vymleté skoro všude, koleje jsou zpřetrhané a mosty stržené. Jdeme pořád kolem obydlených domů, jejichž jedinou možností spojení do města byl vlak. To nám vysvětluje ranní hustý provoz kolem našeho stanu; neustále potkáváme lidi v obou směrech s nákupními taškami a jinými užitečnými věcmi v rukou.
Po pár kilometrech se zastavujeme na svačinu. Holky si ve už Viseu koupili sedmičku vína a přelitím do litrovky a doplněním 0,3 litru vody si udělaly vinný střik, který cestou plnými doušky popíjely. Slušný poměr vína a vody pak zajistil, že v době svačiny už měly holky velmi povznesenou náladu. Petra v záchvatu blahosklonnosti dostala chuť podojit kolemjdoucí nic netušící krávu. Se svojí (pravděpodobně osvědčenou) metodou typu „Hodná kráva, pojď sem, já ti přece nic neudělám“ se přibližuje charakterně zezadu a kráva bere nohy na ramena (pozn. autora: „nohy na ramena je v tomto případě myšleno obrazně; nejsem si jistý, zda má kráva ramena, ale i pokud by je měla, nemůže na ně vzít všechny nohy, protože by potom neměla jak utéct; v tomto případě se o útěk v pravém slova smyslu ani nejednalo, spíše by se dalo mluvit o nevrlém poodstoupení). Poté, co utíká i druhá kráva, ztrácí Petra chuť na čerstvé mléko a vrací se k osvědčenému vinnému střiku. Holky se velmi dobře baví, odkudsi neustále tahají stále nové a nové čokolády, Vajcl nabízí všem přítomným svůj bulgur. Stále ještě nevíme, co to je, takže slušně odmítáme (ti, kteří věděli, co to je, odmítli taky, takže zřejmě nebylo v dané situaci o co stát).
Poté, co jsme se na rozdvojce odpojili na vedlejší kolej vedoucí do vnitrohoří (pozn. překladatele: Kdo by si myslel, že takové slovo neexistuje, pro toho vysvětluji, že je to ekvivalent vnitrozemí. Na druhé straně připouštím, že takové slovo opravdu existovat nemusí – dokazuje to nulový počet výsledků na googlu; odteď to snad bude vyhazovat alespoň jeden výsledek). Vzápětí jsme narazili na první větší problém, kterým byl strhnutý most. Zjišťuji, že s jistou dávkou akrobacie by se most dal přejít po kmeni, který se tam, zřejmě ne náhodou, povaloval a zavádím tím cestu A. Pavel dole mezitím zkoumá hloubku řeky, která by se dala v sandálech přebrodit, čímž dává vziknout cestě B. Petr jako první, neváhaje riskovat vlastní prdel, experimentálně prokázal, že cesta A je schůdná, leč kluzká. Naštěstí se mu podařilo uklouznout tak šikovně, že dopadl opět na kládu a další sestup provedl v sedě. Cesta A byla tímto vyzkoušena, zbývalo otestovat cestu B. I ta se ukázala jako průchodná, o něco méně kluzká, zato o to mokřejší. Stržený most překonáváme nakonec všichni, bez újmy na dalších prdelích, každý po cestě dle vlastní chuti.
Další stržený most na sebe nenechal dlouho čekat. Tentokrát jediná náhodně spadená kláda vypadala dostatečně nepohodlně (zejména úzce a kluzce) na to, abychom se začali snažit o stavbu provizorního mostku. Tímto problémem se zabýváme asi 15 minut. Za tuto dobu se nám podařilo postavit celkem solidní přehradu, za pomoci dvou kulatin, několika pražců a z čehokoli dřevěného, co se povalovalo v okruhu dvaceti metrů. Jeník (po Petrově vzoru z předchozího mostu) experimentálně prokazuje neschůdnost této varianty a schopnost odrazit se nohou od hladiny poté, co málem spadl do řeky. Ještě chvíli se snažíme most vyztužit a stabilizovat jeho základy, po nějaké době nás to přestává bavit a přecházíme po kládě. Pavel, kterému se zalíbila předchozí varianta se sandály, přechází sice s mokrou nohou, zato s úsporou asi půl hodiny stavění mostů. I přes tuto překážku jsme se dostali všichni bez pádu do řeky, což na druhém břehu oslavujeme obědem.
Po obědě pokračujeme dále do vnitrohoří, po čase se koleje ztrácí úplně a my pokračujeme korytem řeky. U studánky nabíráme vodu, Jeník vysvětluje Petře teorii, že všechny lidové písně jsou „o tom“. Tuto teorii jsem už taky někde slyšel (tuším od nějaké feministky) a protože nám přišlo zajímavé toto potvrdit, přidávám se k němu a sexuální podtext veškeré lidové slovesnosti ukazujeme na náhodně zvolených písních Pec nám spadla, Už se ten Tálinský rybník nahání a Kočka leze dírou.
Pokládáme argument, že pokud by Pec nám spadla měla být Homérem inspirovanou výpravnou epickou písní, byl by to vyloženě propadák. Už jen zápletka – porucha vytápění – je dostatečně plochá na to, aby stálo za to o ní napsat píseň. Suchý výčet lidí, kteří problém s kamny evidentně nevyřeší, pak není zrovna nejlepší volbou, jak navázat na nepříliš básnicky vyvedený první verš. Samotné rozuzlení potom postrádá veškerou logiku. Jako nejkompetentnějšího člověka pro opravu pece byl zvolen kominík, který není posuzován podle svých kvalit, ale podle délky svého nářadí. Fakt, že píseň končí po představení revoluční technologie opravy kamen – strčení štětky do komína – jen dokazuje, že pisatel písně evidentně nechtěl opravit kamna. Ani druhá verze s dědečkem (jehož kvalita je tentokrát vyjádřena velikostí jeho kladiva) a ještě destruktivnější metodou opravy zbořené pece nedává důkaz o tom, že optimistické finále „a už je to hotovo“ by se mělo jakkoli týkat opravené pece. Pokud tedy psal píseň někdo, kdo nechtěl posluchače znudit sledem naprosto nelogicky navazujících událostí, nemohl psát o poruše kamen, ale „o tom“. Analogicky jsme postupovali i u ostatních písní, přestože u některých jsme znali pouze název (pozn. autora: píseň „Slovák som, aj Slovák budem“ byl trošku oříšek – argumentaci jsme ale nakonec postavili na předpokladu, že smysluplná píseň o tom, že autor je Slovák a nehodlá to v nejbližší době měnit, se nedá napsat. Proto musí být píseň nutně o něčem jiném - „o tom“).
Cestou jsme narazili na další zásadní překážku – břeh, po kterém jsme šli, končil a bylo nutné přejít na druhý. Bohužel tentokrát kolem nebyl ani náhodně položený kmen přes řeku, ani kameny, po kterých se dalo přeskákat. Stalo se něco, čemu se v literatuře říká Deus Ex Machina (pozn. autora: autoři moderní literatury, kteří tento prvek do svého díla zařadí, jsou pak kritikou často smeteni za nedostatek fantazie a řešení naprosto postrádající logiku. Doufám, že tohoto budu ušetřen, protože toto jsem si nevymyslel). Kolem projíždějící dřevorubecký traktor nám zastavil, naznačil, že si máme naskočit na radlici, a přes řeku nás převezl.
A protože i v moderních vyčpělých románech je vhodné, aby se takovýto zásah shůry stal maximálně jednou, při dalším obdobném problému neočekáváme zázraky a snažíme se do řeky naházet dostatek kamenů na to, aby se po nich dalo přeskákat. Já s Petrou nazouváme sandály, Pavel už to udělal a je dávno na druhé straně. Nastává trapný okamžik, protože se budu opakovat; abych to trošku napravil, tentokrát to nazvu Mašina Ex Machina (šikovný latiník si snadno přeloží); další traktorista, tentokrát táhnoucí klády, nám naznačuje, že je dotáhne akorát tak, abychom po nich mohli přeskákat suchou nohou. Zastavuje tak, že je potřeba na konci skočit asi metr do dálky; to mě netěší, protože provádět takovýto skok na kamenitý břeh v sandálech a s těžkým batohem je jeden z nejlepších způsobů, jak si zlomit nohu, nebo alespoň zvrtnout kotník. Nakonec skok Petřin i můj probíhá bez zranění, a jsme všichni na druhé straně. Pouze Pavel, který nás pozoroval z druhého břehu si v jeden moment všiml, že traktor se nebezpečně blíží místu, kam si odložil pohory a jde si je rychle vzít.
Protože už se trošku připozdívalo, začali jsme postupně uvažovat o hledání místa na spaní. Protože se v rozvodněné řece, ani předchozí dva dny v Borse, nedalo příliš dobře vykoupat, byli jsme pro dnešní koupel odhodlaní udělat cokoli. V rámci toho jsme se rozhodli jsme se hledat spaní až nad tou částí koryta, kterým dřevorubci vozí klády. Takové místo jsme našli, až na pár poházených odpadků to byla krásná louka, s dostatkem dřeva na oheň a potokem opodál.
Potok byl poněkud nevodnatý a naše touha po pořádné koupeli byla velká, takže veškerá pánská část osazenstva vyrazila po potoce hledat vhodné místo, kde by se dal potok přehradit a udělat luxusní vana. Takové místo jsme kousek za tábořištěm našli, a po dvaceti minutách skládání kamenů byla na světě přehrada dostatečně vysoká na to, aby se před ní dalo pohodlně vykoupat. I voda byla o dost teplejší než voda z předchozích horských jezírek a dalo se v ní vydržet řádově mnohem déle, než jen desetiny sekund.
Postupně jsme se ve vaně vystřídali, pereme si oblečení a roztahujeme prádelní šňůry. Petr nalézá ideální místo, na kterém bude 30 metrů dlouhá šňůra nejvíce zavazet a natahuje jí napříč tábořištěm zrovna do cesty do vany. Děláme oheň, kolujeme rum a naopak odmítáme Vajclův denaturák, i bulgur stejného původu.
S Libourem a Peťanem se rozhodujeme spát pod širákem, jedinou vadou na kráse tohoto rozhodnutí byly občasné záblesky v dálce na obloze. Seznáváme, že má-li přijít bouřka, přijde nejdříve ve 4 ráno, a to je tak vzdálená budoucnost, že nás až tak nezajímá. Jen si stanovujeme, že koho déšť vzbudí první, má za úkol dostatečně důrazně vzbudit ostatní, aby moc nepromokli. Sázku o dobu začátku bouřky nakonec nevyhrává nikdo – maximální odhad byl o půl páté, bouřka nás vzbudila až někdy v pět; Provádíme urychlený přesun, z čehož největší radost mají dosavadní obyvatelé stanu – Vajcl a Pavel.
čtvrtek 28. srpna 2008
Intermezzo II
Omlouvám se za zpožděný příspěvek, nestíhám.
Zato jsem udělal novou změnu - pokud podržíte chvíli myš nad náhledem obrázku, objeví se vám žlutá bublina s popisem fotky. To mi umožňuje přidávat sem fotky ještě nesmyslnější a ještě méně související s okolním textem.
Doufám, že se vám nová feature bude líbit, a že další příspěvky budou včas
Zato jsem udělal novou změnu - pokud podržíte chvíli myš nad náhledem obrázku, objeví se vám žlutá bublina s popisem fotky. To mi umožňuje přidávat sem fotky ještě nesmyslnější a ještě méně související s okolním textem.
Doufám, že se vám nová feature bude líbit, a že další příspěvky budou včas
Den #8 - Viseu
Znovu servírka – Cesta dodávkou – Věnceslava – Výhoda zastávek – Falešný Gambrinus – Zatopený vlak – Pravoslavný playback – Obtížný tisk – Viziova-Einstein-Zuntychova puzzle – Konec ve wassru
Kolem desáté se probouzíme. Vládne všeobecná pasivní nálada, nikomu se nechce nic dělat, natož nedejbože vstávat, nebo někam vyrazit. Po bohaté snídani se Jeník s Petrou odhodlali a vydali se jako první do Borsy shánět mapu. My ostatní v klidu dojídáme, dopíjíme a pomalu se pouštíme do balení. Přeléváme pravý rumunský šnaps ze skleněných flašek do plastových, Vajclova pálenka se do PETky nevešla všechna, tak nabízí zbytek k dopití. Shledali jsme, že propálit si žaludek po ránu není o nic příjemnější, než si ho propálit kdykoli jindy (pozn. autora: což je samo o sobě nepříjemné). Mimo to jsme také vyjádřili jistou nedůvěru k tekutinám, které se stejně dobře jako na pití (v tomto případě lépe) dají použít v těžkém průmyslu či v zemědělství, a slušně jsme Vajclovu nabídku odmítli. Ten měl na věc evidentně shodný názor a zbytek lihu jsme nalili na cestu a zapálili, abychom zjistili jeho výhřevnost a případné využití v extrémních podmínkách. S asi půlhodinovým rozdílem od Jeníka s Petrou se taky zvedáme k odchodu.
V Borse to po ránu vypadá stejně jako navečer, s jedním rozdílem – je neděle a obyvatelé se hodili do gala. Tradiční kroje velmi výrazně kontrastují s výdobytky moderní doby – mobilními telefony, drahými auty, slunečníky Coca Cola a dalšími věcmi, vedle kterých by jste (aniž by jste sami věděli proč) nečekali babičku v šátku, šněrovačce a široké sukni (to všechno bohatě opentlené a v národních barvách).
Protože nám slečna servírka předchozí den slíbila, že nám to dneska ukáže, šli jsme se na to podívat. Podle očekávání, už to před námi ukázala Honzovi, takže jsme si jen objednali nápoj dle chuti a čekali na Honzu s Petrou, než přijdou s mapou. Přišli bez mapy, zato s informací, že obchod s mapami je (podle očekávání) v neděli zavřený a v papírnictví mají všechno možné, jen ne mapy.
Plánujeme stažení mapy z internetu; vyrážím do internetové klubovny zjistit, zda se v ní nalézá tiskárna. Majitel umí trošku anglicky a když vyslovuji slovo „printer“, ukazuje mi veškeré vybavení klubovny, jen ne tiskárnu. Poté, co jsem mu pantomimicky vysvětlil, že se ho neptám ani na webkameru ani na jezdící židle, se na mě nechápavě podíval a naznačil mi, že tady je internetová studovna a ne žádné copy-centrum (pozn. překladatele: jak jsem již naznačil, jeho angličtina nebyla zrovna nejlepší, takže jeho sdělení mohlo stejně dobře znamenat „Ten žlutý ptakopysk není můj a opravdu netuším, kde se tady vzal“). Vzal jsem to na vědomí a s nepořízenou odešel (protože jsem po cestě nenarazil na ptakopyska jakékoli barvy, byl můj původní výklad s copy-centrem pravděpodobně správný).
Dohodli jsme se, že Borsa už nám nemá co nabídnout a že jak jen to bude možné (tj. poté, co dopijeme), vyrazíme do asi 30 km vzdáleného města Viseu, kde nastoupíme na parní úzkorozchodný dřevařský vláček, který nás vyveze do hor. Slečny se ještě ptáme, kde je tady autobusová zastávka, jak často tady autobusy jezdí a jestli je možné dostat se do Viseu případně i nějak jinak, když autobusy skoro nejezdí.
Vyrážíme na zastávku, kde potvrzujeme, že autobus skoro nejezdí. Z předchozích dní máme zkušenosti s tím, že pokud dostatečně dlouho postáváte s batohem u silnice, začne vám někdo nabízet odvoz svým autem. Zkoušíme to i teď, ale bez většího úspěchu. Opodál stojí bílá dodávka, Jeník se razí zeptat, jestli by nás nevzali. Čekáme na náměstí a když ho vidíme utíkat směrem k nám, vyhodnocujeme to jako že by nás vzali. Jeník nám podává zprávu o tom co vyjednal, že nás rádi vezmou, bude to stát 2 LEI na osobu, a že si máme naskočit. Naskakujeme do dodávky, já s Petrem sedíme vepředu.
V dodávce nejsme zdaleka sami, za námi přistupuje dalších asi 10 lidí. Libour mezi nimi poznává i svoji známou (říkejme jí pro jednoduchost Věnceslava) z předchozího večera a rychle navádí Honzu, aby si mu sedl na klín dřív, než to udělá ona. Tím se prozradil, Věnka si ho všimla a celou cestu ho něžně sváděla.
Oproti tomu, vepředu se nic nedělo. Pouze, když jsem se chtěl připoutat a začal jsem se rozhlížet po pásu, řidič mi velmi vražedným pohledem dal najevo, že pás nefunguje (pozn. překladatele: vražedné pohledy jsou dostatečně mezinárodní na to, aby byly dezinterpretovány). Podobnými pohledy mi také naznačoval, že naše skupina ještě nezaplatila 18 LEI (zatímco ostatní přistoupivší platili ihned). Dal jsem mu 20 a 2 LEI nazpět jsem už nikdy neviděl.
Rumunská hromadná doprava je řešena velmi zajímavě. Oficiálních autobusů jezdí velmi málo, zato mají jednoznačně definovanou dobu a místo odjezdu, dobu a místo příjezdu, a cenu jízdenky. Protože je Rumunů ale o něco více, než oficiálních autobusů, je hromadná doprava posílena o soukromníky s dodávkami. Tyto lze zastavit různě, zejména pak významným postáváním u silnice; pokud se vejdete, nastoupíte; pokud se nevejdete, řidič většinou ani nezastaví. Dodávky někdy mají vyvěšený ceník vzdáleností a pokud chcete jet někam, kam dodávka normálně nejezdí, bude to hodně drahé. Proti tomu cestování dodávkou vychází poměrně levně, v přepočtu asi 1 Kč/km. Všechny dodávky potom mají prasklé přední sklo, nasrané řidiče, kteří neumí anglicky a nákladový prostor plný mačkajících se lidí. Hlavní výhodou tohoto systému jsou pak malé doby čekání a jistota, že pokud netrváte na jízdním řádu, dostanete se v kteroukoli denní dobu odkudkoli kamkoli – a všechno, co pro to musíte udělat, je významně postávat u silnice.
Dojeli jsme na nějakou benzinku asi v půli cesty, kde si všichni vystoupili. Protože jsme měli zaplaceno až do Viseu, seděli jsme dál. Řidič chvíli seděl s námi, pak vystoupil a vrátil se za tři minuty s člověkem, který byl zajímavý pouze tím, že uměl anglicky. Následně nám slušně vysvětlil, že dál nepojedeme a vyjádřil podiv nad tím, že jsme to nepochopili z toho, že všichni vystoupili. Chtěl jsem mu naznačit, že máme zaplaceno až do Viseu a aby panu řidiči laskavě vysvětlil, že nevystoupíme dřív, než v cílové stanici. Než jsem to stačil udělat, byl jsem zastaven Jeníkem, který prohlásil, že domluva s řidičem zdaleka nebyla tak jednoznačná, jak si myslím, a že je tu i možnost, že řidič nás nechce natáhnout, ale že si prostě jen nerozuměli. Anglický pán nás dále seznámil s faktem, že pokud si významně stoupneme k silnici, vedoucí kolem benzinky, zastaví nám hned další dodávka, která jede asi 10 minut po nás. Akceptovali jsme to a šli si stoupnout na silnici.
Ukázala se nevýhoda absence vymezených zastávek... Na autobusové zastávce si z pozice prvního přítomného můžete stoupnout až k silnici, a tím si zajistit také první místo v autobuse. Pokud zastávka neexistuje, stoupne si dříve příchozí skupinka až těsně k silnici, aby si zajistila první pozici i v autobuse. Druhá skupinka, o jakkoli dlouhou dobu opožděná, nemá problém zajistit si první místo tím, že se postaví kousek před první skupinku, čímž obsadí celou dodávku a první skupinka utře.
A protože toto byl náš případ a druhá skupinka se vytvořila prakticky ihned poté, co skoro plná dodávka odvezla předchozí druhou skupinku, několik dodávek nám takto ujelo. Zastavil nám až oficiální autobus, který byl dostatečně velký na to, aby pojmul obě skupinky a za další 3LEI jsme se dostali až do Viseu.
Ve Viseu jsme se rozdělili na dvě skupinky. Na skupinku nakupující, která měla za úkol sehnat mapu Maramureše a na skupinku akční, která držela pozice v místní hospodě a s nasazením života hlídala batohy. A protože se ve skupině A jen tak něčeho nebojíme, vytvořili jsme základ akční skupinky, ke kterému se přidal Vajcl s Ondrou. Dali jsme si hrdinné pivo a dostali jsme cosi, co mělo na sobě napsané Gambrinus, ale Gambrinus to nebyl. Po čase se vrací vítězně z pole i skupinka nakupující, s dobrým pořízením (pozn. autora: Pojem dobré pořízení je subjektivní; bohužel neexistuje soutěž o mapu s nejmenším měřítkem. S naší novou mapou bychom ji s přehledem vyhráli a nechali bychom daleko za sebou i atlas hvězdné oblohy).
Kromě mapy nese Jeník taky informaci o tom, že dřevařský vláček je zaplavený a proto nejezdí. Protože vykešovat Rumunsko je jednou z našich priorit, nespokojili jsme se s touto strohou informací a navrhli krizový plán – těch pár desítek kilometrů dojdeme pěšky a zas tak dlouho tím neztratíme. Plán se pěkně ujal a po krátké době už šlapeme směrem na nádraží. Po cestě hledáme místo, kde bychom se dostali na internet a vytiskli nějakou použitelnou mapu.
Takové místo nacházíme a dělíme se opět na skupiny: akční, která šla stahovat a tisknout mapu; neutrální, která nešla nikam a postávala u zábradlí před vchodem do klubovny; holky, které prohlásily, že jdou napřed na nádraží, a odešly. Akční skupině tisk trvá dlouho, protože se jí nedaří nainstalovat žádný grafický program, který by umožňoval oříznutí a změnu velikosti obrázku tak, aby šel vytisknout na papír A4. Neutrální skupina si zpestřuje čekání návštěvou pravoslavného kostela, z kterého se ozývá mohutný sborový zpěv liturgických písní. Když jsme vešli dovnitř, postávalo kolem zdí (pravoslavné kostely nemají lavičky a stojí se podél zdí) několik málo lidí a přestože byl slyšet hrdinský sbor, nikdo kolem viditelně nezpíval. Nabýváme dojmu, že veškerá hudba je z playbacku a po chvíli odcházíme znovu zevlovat ke vchodu do internetové klubovny.
Po chvíli potkáváme starší německý pár, který se nás (naštěstí anglicky) ptá jestli nevíme, kde tady jezdí ten dřevorubecký vláček. Řekli jsme jim co víme, popovídali jsme si o tom, jak je tu všude krásná příroda a po výměně zdvořilostních pochval země těch druhých (tedy Německa a ČR) se s námi Němci rozloučili přáním „No bubbles“ (pozn. překladatele: nevím, kolik z vás jste už někdy při anglické konverzaci použili slovo „puchýř“; já ještě ani jednou a německý pár slovo „blister“ evidentně také neměl v povědomí). Čekáme dlouho, tak jdu vystřídat Peťana v pokusech o tisk mapy. Po další půl hodině se mi to plus mínus daří, venkovní skupinka mezitím potkává dva Čechy, od kterých získáváme informace, jak to vypadá na Maramureši. Dále se dozvídáme, že cestují převážně pěšky a stopem už asi tři měsíce a sem že se dostali přes Ukrajinu. S neskrývaným nadšením si od nás vzali některé naše mapy, které jsme už nepotřebovali s tím, že takhle kvalitní mapy už dlouho neměli (pozn. autora: my jsme dlouho už neměli tak špatné mapy – jednalo se o mapy vytištěné někdy i černobíle a vždycky v hodně špatném rozlišení).
Konečně máme vytisknuté mapy a po vzoru třetí skupinky vykračujeme směr nádraží. Holky potkáváme v půli cesty, protože nám z nádraží šly naproti. Cestou nám povídaly o úžasných zážitcích z nádraží; o tom, jak se kolem nich seskupilo snad 20 lidí (všichni, co tam byli), aby si mezi sebou vzájemně přeložili to, co chtějí holkám sdělit.
Albert Einstein napsal kdysi hádanku, o níž prohlásil, že ji správně dovede vyřešit pouze 2% lidí. Zakládá se na 4 pravidlech
1. Je 5 domů v 5 rozdílných barvách.
2. V každém domě žije osoba rozdílné národnosti.
3. Těchto 5 obyvatel pije svůj nápoj, kouří svoje cigarety a chová zvířata.
4. Nikdo nepije to co ostatní, nekouří co ostatní a nechová to co ostatní.
a pokračuje 15ti radami, které člověka dovedou k poznání všech vlastností jednotlivých osob.
Holky nás včas nepřipravily na to, že pokud nechceme vypadat jako ignoranti, tak bychom si měli vzít tužku a papír. Zjednoduším (a pravděpodobně trošku zkreslím) informace, které jsme si měli z jejich řeči odnést.
1. Pán, ve svetru, co je hrozně ochotný, nám nabízel, že můžeme přespat u něho na zahradě. Bohužel neumí žádný jazyk, takže nám to musela přeložit nějaká ženská v zelené sukni, která mluvila německy
2. Další pán v modrých montérkách, který kouřil cigaretu nám do angličtiny přeložil, že jiný, hrozně ochotný pán, který umí pouze ukrajinsky a pije whisky, by nás pustil na nádraží, kde bychom si mohli ofotit mapu Maramureše.
3. Pán v modrých montérkách z předchozího axiomu je také velmi ochotný, nekouří, zato nám prozradil, že ten vláček ještě hodně dlouho nepojede a doporučil nám přespat u paní v oranžové halence, která je ještě ochotnější, než pán ve svetru z prvního axiomu
Axiomy 4 až 10 byly podobného rázu a nebyly podané takto uceleně, ale ve formě plynulé a velmi dlouhé řeči. Proto se dalo i očekávat to, co následovalo (pozn. autora: Dnes už třetí věc, co se dala čekat; vědět, co bude následovat byla proti včerejšku celkem vítaná změna)
Došli jsme až ke skupince lidí postávající kolem plotu. Ti nám říkali, že nemá cenu dál pokračovat, že se nikam nedostaneme. Dáváme s Jeníkem dohromady téměř plynule německy mluvící dvojici a oslovujeme člověka, o kterém jsme si jisti, že nás pustí na nádraží ofotit si mapu. Byl to německy mluvící pán v modrých montérkách a béžovým svetrem, kouřící cigaretu. Pán je velmi ochotný a na naši otázku s nádražím nám kyne, abychom šli za ním. Bohužel nás nevede k nádraží, ale k sobě domů. Znovu mu německy opakujeme, že chceme na nádraží ofotit si mapu, pán vypadá, že to velmi dobře chápe. Ptáme se, jestli má tedy tutéž mapu doma, pán s úsměvem odpovídá, že má doma všechno, na co jsme se právě ptali. Bereme foťáky a následujeme ho. Projdeme domem až na zahradu, kde se pán široce a pyšně rozmáchne a ukazujíce svoji krásnou zahradu nám vysvětluje, že za nocleh nebude chtít moc peněz. Vysvětlujeme mu, že nocovat nepotřebujeme, zato potřebujeme mapu. Poté, co jsme projevili nezájem o nocleh, se pán přestal rozmachovat a vyšli jsme opět ven. Jeník vynadal Petře, že nám poskytla špatné informace, Petra nechápala, jak jsme mohli poplést axiomy 4 a 7 (což byl důvod našeho omylu) a my jsme se vydali aspoň na nádraží nafotit mapu.
Na nádraží byl mladý nekuřák v modrých montérkách, který ve chvíli, kdy nás viděl, zabouchnul bránu. Snažili jsme se mu vysvětlit, že si jen chceme nafotit mapu, protože jsme se domnívali, že tento pán mluví anglicky (podle axiomu 3). Pán nám jedním zvukem (který ani zdaleka nepřipomínal angličtinu) naznačil, že kdyby nám chtěl otevřít, tak nám nemusel zabuchovat před nosem, a odešel. Jeník opět vynadal Petře, která si tentokrát komentáře o axiomech odpustila (pozn. autora: odpustila si je i předtím; dokonce se domnívám, že slovo „axiom“ jsem v této souvislosti použil poprvé až já, v tomto dokumentu).
Pokračovali jsme dál po kolejích, míjejíce skupinky lidí, které na nás lákaly k noclehu u nich na zahradě a opakující naprosto nesmyslně slova Disaster a Katastroffe. Asi po půl hodině míjíme hospůdku, před kterou stojí obtloustlý pop a snaží se nás oslovit. Na moji otázku, zda mluví anglicky, nebo německy, odpovídá školní angličtinou „No, I don`t speak english, I speak french“. Protože Petra někdy předtím povídala něco, z čeho jsem pochopil, že by mohla trošku francouzsky umět, rozhodli jsme se na ni počkat. Když přišla, naznačila, že francouzsky (až na slova „Paris“, „Chardonnay“ a „Camembert“) příliš neumí, a další rozhovor s popem probíhal ve znamení gestikulace. Pop nakonec dal k dobru podivný (leč slovansky znějící) jazyk, díky kterému jsme pochopili, že asi po třech stech metrech koleje končí a cesta je podemletá. Doslova potom říkal „Dojdete do wassru, dojdete do wassru“ a když jsme nejevili zájem se otočit a vyrazit zpět, rozloučil se s námi požehnáním a energickým „Ahoj!“ (pozn. překladatele: Za daných okolností jsme nechtěli ani vědět, jestli německy znějící slovo „wasser“ pochází opravdu z němčiny, nebo jestli se náhodou nejedná o nějaký anatomický pojem).
Po několika stech metrech opravdu cesta končila ve vodě, koleje byly zpřetrhané a zprohýbané, most byl stržený a nám se už nechtělo dál. Rozhodli jsme se to pro dnešek zabalit s tím, že zítra se rozhodneme, jestli má vůbec cenu pokračovat takovýmto terénem a jestli nepopojedeme na jiné, sušší hory.
Těšíme se na brynzu, které jsme si včera pro tento účel koupili půl kila. Brynza bohužel náročný přesun v horku nepřežila, takže provádíme hod brynzou. Cesta vypadala velmi neprůchodně, proto nás o to více překvapily skupinky lidí, procházející kolem nás a mizící kdesi ve vodě. Když jsme potkali matku s dítětem v opačném směru, byli jsme už o průchodnosti cesty pevně přesvědčeni.
Kolem desáté se probouzíme. Vládne všeobecná pasivní nálada, nikomu se nechce nic dělat, natož nedejbože vstávat, nebo někam vyrazit. Po bohaté snídani se Jeník s Petrou odhodlali a vydali se jako první do Borsy shánět mapu. My ostatní v klidu dojídáme, dopíjíme a pomalu se pouštíme do balení. Přeléváme pravý rumunský šnaps ze skleněných flašek do plastových, Vajclova pálenka se do PETky nevešla všechna, tak nabízí zbytek k dopití. Shledali jsme, že propálit si žaludek po ránu není o nic příjemnější, než si ho propálit kdykoli jindy (pozn. autora: což je samo o sobě nepříjemné). Mimo to jsme také vyjádřili jistou nedůvěru k tekutinám, které se stejně dobře jako na pití (v tomto případě lépe) dají použít v těžkém průmyslu či v zemědělství, a slušně jsme Vajclovu nabídku odmítli. Ten měl na věc evidentně shodný názor a zbytek lihu jsme nalili na cestu a zapálili, abychom zjistili jeho výhřevnost a případné využití v extrémních podmínkách. S asi půlhodinovým rozdílem od Jeníka s Petrou se taky zvedáme k odchodu.
V Borse to po ránu vypadá stejně jako navečer, s jedním rozdílem – je neděle a obyvatelé se hodili do gala. Tradiční kroje velmi výrazně kontrastují s výdobytky moderní doby – mobilními telefony, drahými auty, slunečníky Coca Cola a dalšími věcmi, vedle kterých by jste (aniž by jste sami věděli proč) nečekali babičku v šátku, šněrovačce a široké sukni (to všechno bohatě opentlené a v národních barvách).
Protože nám slečna servírka předchozí den slíbila, že nám to dneska ukáže, šli jsme se na to podívat. Podle očekávání, už to před námi ukázala Honzovi, takže jsme si jen objednali nápoj dle chuti a čekali na Honzu s Petrou, než přijdou s mapou. Přišli bez mapy, zato s informací, že obchod s mapami je (podle očekávání) v neděli zavřený a v papírnictví mají všechno možné, jen ne mapy.
Plánujeme stažení mapy z internetu; vyrážím do internetové klubovny zjistit, zda se v ní nalézá tiskárna. Majitel umí trošku anglicky a když vyslovuji slovo „printer“, ukazuje mi veškeré vybavení klubovny, jen ne tiskárnu. Poté, co jsem mu pantomimicky vysvětlil, že se ho neptám ani na webkameru ani na jezdící židle, se na mě nechápavě podíval a naznačil mi, že tady je internetová studovna a ne žádné copy-centrum (pozn. překladatele: jak jsem již naznačil, jeho angličtina nebyla zrovna nejlepší, takže jeho sdělení mohlo stejně dobře znamenat „Ten žlutý ptakopysk není můj a opravdu netuším, kde se tady vzal“). Vzal jsem to na vědomí a s nepořízenou odešel (protože jsem po cestě nenarazil na ptakopyska jakékoli barvy, byl můj původní výklad s copy-centrem pravděpodobně správný).
Dohodli jsme se, že Borsa už nám nemá co nabídnout a že jak jen to bude možné (tj. poté, co dopijeme), vyrazíme do asi 30 km vzdáleného města Viseu, kde nastoupíme na parní úzkorozchodný dřevařský vláček, který nás vyveze do hor. Slečny se ještě ptáme, kde je tady autobusová zastávka, jak často tady autobusy jezdí a jestli je možné dostat se do Viseu případně i nějak jinak, když autobusy skoro nejezdí.
Vyrážíme na zastávku, kde potvrzujeme, že autobus skoro nejezdí. Z předchozích dní máme zkušenosti s tím, že pokud dostatečně dlouho postáváte s batohem u silnice, začne vám někdo nabízet odvoz svým autem. Zkoušíme to i teď, ale bez většího úspěchu. Opodál stojí bílá dodávka, Jeník se razí zeptat, jestli by nás nevzali. Čekáme na náměstí a když ho vidíme utíkat směrem k nám, vyhodnocujeme to jako že by nás vzali. Jeník nám podává zprávu o tom co vyjednal, že nás rádi vezmou, bude to stát 2 LEI na osobu, a že si máme naskočit. Naskakujeme do dodávky, já s Petrem sedíme vepředu.
V dodávce nejsme zdaleka sami, za námi přistupuje dalších asi 10 lidí. Libour mezi nimi poznává i svoji známou (říkejme jí pro jednoduchost Věnceslava) z předchozího večera a rychle navádí Honzu, aby si mu sedl na klín dřív, než to udělá ona. Tím se prozradil, Věnka si ho všimla a celou cestu ho něžně sváděla.
Oproti tomu, vepředu se nic nedělo. Pouze, když jsem se chtěl připoutat a začal jsem se rozhlížet po pásu, řidič mi velmi vražedným pohledem dal najevo, že pás nefunguje (pozn. překladatele: vražedné pohledy jsou dostatečně mezinárodní na to, aby byly dezinterpretovány). Podobnými pohledy mi také naznačoval, že naše skupina ještě nezaplatila 18 LEI (zatímco ostatní přistoupivší platili ihned). Dal jsem mu 20 a 2 LEI nazpět jsem už nikdy neviděl.
Rumunská hromadná doprava je řešena velmi zajímavě. Oficiálních autobusů jezdí velmi málo, zato mají jednoznačně definovanou dobu a místo odjezdu, dobu a místo příjezdu, a cenu jízdenky. Protože je Rumunů ale o něco více, než oficiálních autobusů, je hromadná doprava posílena o soukromníky s dodávkami. Tyto lze zastavit různě, zejména pak významným postáváním u silnice; pokud se vejdete, nastoupíte; pokud se nevejdete, řidič většinou ani nezastaví. Dodávky někdy mají vyvěšený ceník vzdáleností a pokud chcete jet někam, kam dodávka normálně nejezdí, bude to hodně drahé. Proti tomu cestování dodávkou vychází poměrně levně, v přepočtu asi 1 Kč/km. Všechny dodávky potom mají prasklé přední sklo, nasrané řidiče, kteří neumí anglicky a nákladový prostor plný mačkajících se lidí. Hlavní výhodou tohoto systému jsou pak malé doby čekání a jistota, že pokud netrváte na jízdním řádu, dostanete se v kteroukoli denní dobu odkudkoli kamkoli – a všechno, co pro to musíte udělat, je významně postávat u silnice.
Dojeli jsme na nějakou benzinku asi v půli cesty, kde si všichni vystoupili. Protože jsme měli zaplaceno až do Viseu, seděli jsme dál. Řidič chvíli seděl s námi, pak vystoupil a vrátil se za tři minuty s člověkem, který byl zajímavý pouze tím, že uměl anglicky. Následně nám slušně vysvětlil, že dál nepojedeme a vyjádřil podiv nad tím, že jsme to nepochopili z toho, že všichni vystoupili. Chtěl jsem mu naznačit, že máme zaplaceno až do Viseu a aby panu řidiči laskavě vysvětlil, že nevystoupíme dřív, než v cílové stanici. Než jsem to stačil udělat, byl jsem zastaven Jeníkem, který prohlásil, že domluva s řidičem zdaleka nebyla tak jednoznačná, jak si myslím, a že je tu i možnost, že řidič nás nechce natáhnout, ale že si prostě jen nerozuměli. Anglický pán nás dále seznámil s faktem, že pokud si významně stoupneme k silnici, vedoucí kolem benzinky, zastaví nám hned další dodávka, která jede asi 10 minut po nás. Akceptovali jsme to a šli si stoupnout na silnici.
Ukázala se nevýhoda absence vymezených zastávek... Na autobusové zastávce si z pozice prvního přítomného můžete stoupnout až k silnici, a tím si zajistit také první místo v autobuse. Pokud zastávka neexistuje, stoupne si dříve příchozí skupinka až těsně k silnici, aby si zajistila první pozici i v autobuse. Druhá skupinka, o jakkoli dlouhou dobu opožděná, nemá problém zajistit si první místo tím, že se postaví kousek před první skupinku, čímž obsadí celou dodávku a první skupinka utře.
A protože toto byl náš případ a druhá skupinka se vytvořila prakticky ihned poté, co skoro plná dodávka odvezla předchozí druhou skupinku, několik dodávek nám takto ujelo. Zastavil nám až oficiální autobus, který byl dostatečně velký na to, aby pojmul obě skupinky a za další 3LEI jsme se dostali až do Viseu.
Ve Viseu jsme se rozdělili na dvě skupinky. Na skupinku nakupující, která měla za úkol sehnat mapu Maramureše a na skupinku akční, která držela pozice v místní hospodě a s nasazením života hlídala batohy. A protože se ve skupině A jen tak něčeho nebojíme, vytvořili jsme základ akční skupinky, ke kterému se přidal Vajcl s Ondrou. Dali jsme si hrdinné pivo a dostali jsme cosi, co mělo na sobě napsané Gambrinus, ale Gambrinus to nebyl. Po čase se vrací vítězně z pole i skupinka nakupující, s dobrým pořízením (pozn. autora: Pojem dobré pořízení je subjektivní; bohužel neexistuje soutěž o mapu s nejmenším měřítkem. S naší novou mapou bychom ji s přehledem vyhráli a nechali bychom daleko za sebou i atlas hvězdné oblohy).
Kromě mapy nese Jeník taky informaci o tom, že dřevařský vláček je zaplavený a proto nejezdí. Protože vykešovat Rumunsko je jednou z našich priorit, nespokojili jsme se s touto strohou informací a navrhli krizový plán – těch pár desítek kilometrů dojdeme pěšky a zas tak dlouho tím neztratíme. Plán se pěkně ujal a po krátké době už šlapeme směrem na nádraží. Po cestě hledáme místo, kde bychom se dostali na internet a vytiskli nějakou použitelnou mapu.
Takové místo nacházíme a dělíme se opět na skupiny: akční, která šla stahovat a tisknout mapu; neutrální, která nešla nikam a postávala u zábradlí před vchodem do klubovny; holky, které prohlásily, že jdou napřed na nádraží, a odešly. Akční skupině tisk trvá dlouho, protože se jí nedaří nainstalovat žádný grafický program, který by umožňoval oříznutí a změnu velikosti obrázku tak, aby šel vytisknout na papír A4. Neutrální skupina si zpestřuje čekání návštěvou pravoslavného kostela, z kterého se ozývá mohutný sborový zpěv liturgických písní. Když jsme vešli dovnitř, postávalo kolem zdí (pravoslavné kostely nemají lavičky a stojí se podél zdí) několik málo lidí a přestože byl slyšet hrdinský sbor, nikdo kolem viditelně nezpíval. Nabýváme dojmu, že veškerá hudba je z playbacku a po chvíli odcházíme znovu zevlovat ke vchodu do internetové klubovny.
Po chvíli potkáváme starší německý pár, který se nás (naštěstí anglicky) ptá jestli nevíme, kde tady jezdí ten dřevorubecký vláček. Řekli jsme jim co víme, popovídali jsme si o tom, jak je tu všude krásná příroda a po výměně zdvořilostních pochval země těch druhých (tedy Německa a ČR) se s námi Němci rozloučili přáním „No bubbles“ (pozn. překladatele: nevím, kolik z vás jste už někdy při anglické konverzaci použili slovo „puchýř“; já ještě ani jednou a německý pár slovo „blister“ evidentně také neměl v povědomí). Čekáme dlouho, tak jdu vystřídat Peťana v pokusech o tisk mapy. Po další půl hodině se mi to plus mínus daří, venkovní skupinka mezitím potkává dva Čechy, od kterých získáváme informace, jak to vypadá na Maramureši. Dále se dozvídáme, že cestují převážně pěšky a stopem už asi tři měsíce a sem že se dostali přes Ukrajinu. S neskrývaným nadšením si od nás vzali některé naše mapy, které jsme už nepotřebovali s tím, že takhle kvalitní mapy už dlouho neměli (pozn. autora: my jsme dlouho už neměli tak špatné mapy – jednalo se o mapy vytištěné někdy i černobíle a vždycky v hodně špatném rozlišení).
Konečně máme vytisknuté mapy a po vzoru třetí skupinky vykračujeme směr nádraží. Holky potkáváme v půli cesty, protože nám z nádraží šly naproti. Cestou nám povídaly o úžasných zážitcích z nádraží; o tom, jak se kolem nich seskupilo snad 20 lidí (všichni, co tam byli), aby si mezi sebou vzájemně přeložili to, co chtějí holkám sdělit.
Albert Einstein napsal kdysi hádanku, o níž prohlásil, že ji správně dovede vyřešit pouze 2% lidí. Zakládá se na 4 pravidlech
1. Je 5 domů v 5 rozdílných barvách.
2. V každém domě žije osoba rozdílné národnosti.
3. Těchto 5 obyvatel pije svůj nápoj, kouří svoje cigarety a chová zvířata.
4. Nikdo nepije to co ostatní, nekouří co ostatní a nechová to co ostatní.
a pokračuje 15ti radami, které člověka dovedou k poznání všech vlastností jednotlivých osob.
Holky nás včas nepřipravily na to, že pokud nechceme vypadat jako ignoranti, tak bychom si měli vzít tužku a papír. Zjednoduším (a pravděpodobně trošku zkreslím) informace, které jsme si měli z jejich řeči odnést.
1. Pán, ve svetru, co je hrozně ochotný, nám nabízel, že můžeme přespat u něho na zahradě. Bohužel neumí žádný jazyk, takže nám to musela přeložit nějaká ženská v zelené sukni, která mluvila německy
2. Další pán v modrých montérkách, který kouřil cigaretu nám do angličtiny přeložil, že jiný, hrozně ochotný pán, který umí pouze ukrajinsky a pije whisky, by nás pustil na nádraží, kde bychom si mohli ofotit mapu Maramureše.
3. Pán v modrých montérkách z předchozího axiomu je také velmi ochotný, nekouří, zato nám prozradil, že ten vláček ještě hodně dlouho nepojede a doporučil nám přespat u paní v oranžové halence, která je ještě ochotnější, než pán ve svetru z prvního axiomu
Axiomy 4 až 10 byly podobného rázu a nebyly podané takto uceleně, ale ve formě plynulé a velmi dlouhé řeči. Proto se dalo i očekávat to, co následovalo (pozn. autora: Dnes už třetí věc, co se dala čekat; vědět, co bude následovat byla proti včerejšku celkem vítaná změna)
Došli jsme až ke skupince lidí postávající kolem plotu. Ti nám říkali, že nemá cenu dál pokračovat, že se nikam nedostaneme. Dáváme s Jeníkem dohromady téměř plynule německy mluvící dvojici a oslovujeme člověka, o kterém jsme si jisti, že nás pustí na nádraží ofotit si mapu. Byl to německy mluvící pán v modrých montérkách a béžovým svetrem, kouřící cigaretu. Pán je velmi ochotný a na naši otázku s nádražím nám kyne, abychom šli za ním. Bohužel nás nevede k nádraží, ale k sobě domů. Znovu mu německy opakujeme, že chceme na nádraží ofotit si mapu, pán vypadá, že to velmi dobře chápe. Ptáme se, jestli má tedy tutéž mapu doma, pán s úsměvem odpovídá, že má doma všechno, na co jsme se právě ptali. Bereme foťáky a následujeme ho. Projdeme domem až na zahradu, kde se pán široce a pyšně rozmáchne a ukazujíce svoji krásnou zahradu nám vysvětluje, že za nocleh nebude chtít moc peněz. Vysvětlujeme mu, že nocovat nepotřebujeme, zato potřebujeme mapu. Poté, co jsme projevili nezájem o nocleh, se pán přestal rozmachovat a vyšli jsme opět ven. Jeník vynadal Petře, že nám poskytla špatné informace, Petra nechápala, jak jsme mohli poplést axiomy 4 a 7 (což byl důvod našeho omylu) a my jsme se vydali aspoň na nádraží nafotit mapu.
Na nádraží byl mladý nekuřák v modrých montérkách, který ve chvíli, kdy nás viděl, zabouchnul bránu. Snažili jsme se mu vysvětlit, že si jen chceme nafotit mapu, protože jsme se domnívali, že tento pán mluví anglicky (podle axiomu 3). Pán nám jedním zvukem (který ani zdaleka nepřipomínal angličtinu) naznačil, že kdyby nám chtěl otevřít, tak nám nemusel zabuchovat před nosem, a odešel. Jeník opět vynadal Petře, která si tentokrát komentáře o axiomech odpustila (pozn. autora: odpustila si je i předtím; dokonce se domnívám, že slovo „axiom“ jsem v této souvislosti použil poprvé až já, v tomto dokumentu).
Pokračovali jsme dál po kolejích, míjejíce skupinky lidí, které na nás lákaly k noclehu u nich na zahradě a opakující naprosto nesmyslně slova Disaster a Katastroffe. Asi po půl hodině míjíme hospůdku, před kterou stojí obtloustlý pop a snaží se nás oslovit. Na moji otázku, zda mluví anglicky, nebo německy, odpovídá školní angličtinou „No, I don`t speak english, I speak french“. Protože Petra někdy předtím povídala něco, z čeho jsem pochopil, že by mohla trošku francouzsky umět, rozhodli jsme se na ni počkat. Když přišla, naznačila, že francouzsky (až na slova „Paris“, „Chardonnay“ a „Camembert“) příliš neumí, a další rozhovor s popem probíhal ve znamení gestikulace. Pop nakonec dal k dobru podivný (leč slovansky znějící) jazyk, díky kterému jsme pochopili, že asi po třech stech metrech koleje končí a cesta je podemletá. Doslova potom říkal „Dojdete do wassru, dojdete do wassru“ a když jsme nejevili zájem se otočit a vyrazit zpět, rozloučil se s námi požehnáním a energickým „Ahoj!“ (pozn. překladatele: Za daných okolností jsme nechtěli ani vědět, jestli německy znějící slovo „wasser“ pochází opravdu z němčiny, nebo jestli se náhodou nejedná o nějaký anatomický pojem).
Po několika stech metrech opravdu cesta končila ve vodě, koleje byly zpřetrhané a zprohýbané, most byl stržený a nám se už nechtělo dál. Rozhodli jsme se to pro dnešek zabalit s tím, že zítra se rozhodneme, jestli má vůbec cenu pokračovat takovýmto terénem a jestli nepopojedeme na jiné, sušší hory.
Těšíme se na brynzu, které jsme si včera pro tento účel koupili půl kila. Brynza bohužel náročný přesun v horku nepřežila, takže provádíme hod brynzou. Cesta vypadala velmi neprůchodně, proto nás o to více překvapily skupinky lidí, procházející kolem nás a mizící kdesi ve vodě. Když jsme potkali matku s dítětem v opačném směru, byli jsme už o průchodnosti cesty pevně přesvědčeni.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)