Kolem desáté se probouzíme. Vládne všeobecná pasivní nálada, nikomu se nechce nic dělat, natož nedejbože vstávat, nebo někam vyrazit. Po bohaté snídani se Jeník s Petrou odhodlali a vydali se jako první do Borsy shánět mapu. My ostatní v klidu dojídáme, dopíjíme a pomalu se pouštíme do balení. Přeléváme pravý rumunský šnaps ze skleněných flašek do plastových, Vajclova pálenka se do PETky nevešla všechna, tak nabízí zbytek k dopití. Shledali jsme, že propálit si žaludek po ránu není o nic příjemnější, než si ho propálit kdykoli jindy (pozn. autora: což je samo o sobě nepříjemné). Mimo to jsme také vyjádřili jistou nedůvěru k tekutinám, které se stejně dobře jako na pití (v tomto případě lépe) dají použít v těžkém průmyslu či v zemědělství, a slušně jsme Vajclovu nabídku odmítli. Ten měl na věc evidentně shodný názor a zbytek lihu jsme nalili na cestu a zapálili, abychom zjistili jeho výhřevnost a případné využití v extrémních podmínkách. S asi půlhodinovým rozdílem od Jeníka s Petrou se taky zvedáme k odchodu.
V Borse to po ránu vypadá stejně jako navečer, s jedním rozdílem – je neděle a obyvatelé se hodili do gala. Tradiční kroje velmi výrazně kontrastují s výdobytky moderní doby – mobilními telefony, drahými auty, slunečníky Coca Cola a dalšími věcmi, vedle kterých by jste (aniž by jste sami věděli proč) nečekali babičku v šátku, šněrovačce a široké sukni (to všechno bohatě opentlené a v národních barvách).
Protože nám slečna servírka předchozí den slíbila, že nám to dneska ukáže, šli jsme se na to podívat. Podle očekávání, už to před námi ukázala Honzovi, takže jsme si jen objednali nápoj dle chuti a čekali na Honzu s Petrou, než přijdou s mapou. Přišli bez mapy, zato s informací, že obchod s mapami je (podle očekávání) v neděli zavřený a v papírnictví mají všechno možné, jen ne mapy.
Plánujeme stažení mapy z internetu; vyrážím do internetové klubovny zjistit, zda se v ní nalézá tiskárna. Majitel umí trošku anglicky a když vyslovuji slovo „printer“, ukazuje mi veškeré vybavení klubovny, jen ne tiskárnu. Poté, co jsem mu pantomimicky vysvětlil, že se ho neptám ani na webkameru ani na jezdící židle, se na mě nechápavě podíval a naznačil mi, že tady je internetová studovna a ne žádné copy-centrum (pozn. překladatele: jak jsem již naznačil, jeho angličtina nebyla zrovna nejlepší, takže jeho sdělení mohlo stejně dobře znamenat „Ten žlutý ptakopysk není můj a opravdu netuším, kde se tady vzal“). Vzal jsem to na vědomí a s nepořízenou odešel (protože jsem po cestě nenarazil na ptakopyska jakékoli barvy, byl můj původní výklad s copy-centrem pravděpodobně správný).
Dohodli jsme se, že Borsa už nám nemá co nabídnout a že jak jen to bude možné (tj. poté, co dopijeme), vyrazíme do asi 30 km vzdáleného města Viseu, kde nastoupíme na parní úzkorozchodný dřevařský vláček, který nás vyveze do hor. Slečny se ještě ptáme, kde je tady autobusová zastávka, jak často tady autobusy jezdí a jestli je možné dostat se do Viseu případně i nějak jinak, když autobusy skoro nejezdí.
Vyrážíme na zastávku, kde potvrzujeme, že autobus skoro nejezdí. Z předchozích dní máme zkušenosti s tím, že pokud dostatečně dlouho postáváte s batohem u silnice, začne vám někdo nabízet odvoz svým autem. Zkoušíme to i teď, ale bez většího úspěchu. Opodál stojí bílá dodávka, Jeník se razí zeptat, jestli by nás nevzali. Čekáme na náměstí a když ho vidíme utíkat směrem k nám, vyhodnocujeme to jako že by nás vzali. Jeník nám podává zprávu o tom co vyjednal, že nás rádi vezmou, bude to stát 2 LEI na osobu, a že si máme naskočit. Naskakujeme do dodávky, já s Petrem sedíme vepředu.
V dodávce nejsme zdaleka sami, za námi přistupuje dalších asi 10 lidí. Libour mezi nimi poznává i svoji známou (říkejme jí pro jednoduchost Věnceslava) z předchozího večera a rychle navádí Honzu, aby si mu sedl na klín dřív, než to udělá ona. Tím se prozradil, Věnka si ho všimla a celou cestu ho něžně sváděla.
Oproti tomu, vepředu se nic nedělo. Pouze, když jsem se chtěl připoutat a začal jsem se rozhlížet po pásu, řidič mi velmi vražedným pohledem dal najevo, že pás nefunguje (pozn. překladatele: vražedné pohledy jsou dostatečně mezinárodní na to, aby byly dezinterpretovány). Podobnými pohledy mi také naznačoval, že naše skupina ještě nezaplatila 18 LEI (zatímco ostatní přistoupivší platili ihned). Dal jsem mu 20 a 2 LEI nazpět jsem už nikdy neviděl.
Rumunská hromadná doprava je řešena velmi zajímavě. Oficiálních autobusů jezdí velmi málo, zato mají jednoznačně definovanou dobu a místo odjezdu, dobu a místo příjezdu, a cenu jízdenky. Protože je Rumunů ale o něco více, než oficiálních autobusů, je hromadná doprava posílena o soukromníky s dodávkami. Tyto lze zastavit různě, zejména pak významným postáváním u silnice; pokud se vejdete, nastoupíte; pokud se nevejdete, řidič většinou ani nezastaví. Dodávky někdy mají vyvěšený ceník vzdáleností a pokud chcete jet někam, kam dodávka normálně nejezdí, bude to hodně drahé. Proti tomu cestování dodávkou vychází poměrně levně, v přepočtu asi 1 Kč/km. Všechny dodávky potom mají prasklé přední sklo, nasrané řidiče, kteří neumí anglicky a nákladový prostor plný mačkajících se lidí. Hlavní výhodou tohoto systému jsou pak malé doby čekání a jistota, že pokud netrváte na jízdním řádu, dostanete se v kteroukoli denní dobu odkudkoli kamkoli – a všechno, co pro to musíte udělat, je významně postávat u silnice.
Dojeli jsme na nějakou benzinku asi v půli cesty, kde si všichni vystoupili. Protože jsme měli zaplaceno až do Viseu, seděli jsme dál. Řidič chvíli seděl s námi, pak vystoupil a vrátil se za tři minuty s člověkem, který byl zajímavý pouze tím, že uměl anglicky. Následně nám slušně vysvětlil, že dál nepojedeme a vyjádřil podiv nad tím, že jsme to nepochopili z toho, že všichni vystoupili. Chtěl jsem mu naznačit, že máme zaplaceno až do Viseu a aby panu řidiči laskavě vysvětlil, že nevystoupíme dřív, než v cílové stanici. Než jsem to stačil udělat, byl jsem zastaven Jeníkem, který prohlásil, že domluva s řidičem zdaleka nebyla tak jednoznačná, jak si myslím, a že je tu i možnost, že řidič nás nechce natáhnout, ale že si prostě jen nerozuměli. Anglický pán nás dále seznámil s faktem, že pokud si významně stoupneme k silnici, vedoucí kolem benzinky, zastaví nám hned další dodávka, která jede asi 10 minut po nás. Akceptovali jsme to a šli si stoupnout na silnici.
Ukázala se nevýhoda absence vymezených zastávek... Na autobusové zastávce si z pozice prvního přítomného můžete stoupnout až k silnici, a tím si zajistit také první místo v autobuse. Pokud zastávka neexistuje, stoupne si dříve příchozí skupinka až těsně k silnici, aby si zajistila první pozici i v autobuse. Druhá skupinka, o jakkoli dlouhou dobu opožděná, nemá problém zajistit si první místo tím, že se postaví kousek před první skupinku, čímž obsadí celou dodávku a první skupinka utře.
A protože toto byl náš případ a druhá skupinka se vytvořila prakticky ihned poté, co skoro plná dodávka odvezla předchozí druhou skupinku, několik dodávek nám takto ujelo. Zastavil nám až oficiální autobus, který byl dostatečně velký na to, aby pojmul obě skupinky a za další 3LEI jsme se dostali až do Viseu.
Ve Viseu jsme se rozdělili na dvě skupinky. Na skupinku nakupující, která měla za úkol sehnat mapu Maramureše a na skupinku akční, která držela pozice v místní hospodě a s nasazením života hlídala batohy. A protože se ve skupině A jen tak něčeho nebojíme, vytvořili jsme základ akční skupinky, ke kterému se přidal Vajcl s Ondrou. Dali jsme si hrdinné pivo a dostali jsme cosi, co mělo na sobě napsané Gambrinus, ale Gambrinus to nebyl. Po čase se vrací vítězně z pole i skupinka nakupující, s dobrým pořízením (pozn. autora: Pojem dobré pořízení je subjektivní; bohužel neexistuje soutěž o mapu s nejmenším měřítkem. S naší novou mapou bychom ji s přehledem vyhráli a nechali bychom daleko za sebou i atlas hvězdné oblohy).
Kromě mapy nese Jeník taky informaci o tom, že dřevařský vláček je zaplavený a proto nejezdí. Protože vykešovat Rumunsko je jednou z našich priorit, nespokojili jsme se s touto strohou informací a navrhli krizový plán – těch pár desítek kilometrů dojdeme pěšky a zas tak dlouho tím neztratíme. Plán se pěkně ujal a po krátké době už šlapeme směrem na nádraží. Po cestě hledáme místo, kde bychom se dostali na internet a vytiskli nějakou použitelnou mapu.
Takové místo nacházíme a dělíme se opět na skupiny: akční, která šla stahovat a tisknout mapu; neutrální, která nešla nikam a postávala u zábradlí před vchodem do klubovny; holky, které prohlásily, že jdou napřed na nádraží, a odešly. Akční skupině tisk trvá dlouho, protože se jí nedaří nainstalovat žádný grafický program, který by umožňoval oříznutí a změnu velikosti obrázku tak, aby šel vytisknout na papír A4. Neutrální skupina si zpestřuje čekání návštěvou pravoslavného kostela, z kterého se ozývá mohutný sborový zpěv liturgických písní. Když jsme vešli dovnitř, postávalo kolem zdí (pravoslavné kostely nemají lavičky a stojí se podél zdí) několik málo lidí a přestože byl slyšet hrdinský sbor, nikdo kolem viditelně nezpíval. Nabýváme dojmu, že veškerá hudba je z playbacku a po chvíli odcházíme znovu zevlovat ke vchodu do internetové klubovny.
Po chvíli potkáváme starší německý pár, který se nás (naštěstí anglicky) ptá jestli nevíme, kde tady jezdí ten dřevorubecký vláček. Řekli jsme jim co víme, popovídali jsme si o tom, jak je tu všude krásná příroda a po výměně zdvořilostních pochval země těch druhých (tedy Německa a ČR) se s námi Němci rozloučili přáním „No bubbles“ (pozn. překladatele: nevím, kolik z vás jste už někdy při anglické konverzaci použili slovo „puchýř“; já ještě ani jednou a německý pár slovo „blister“ evidentně také neměl v povědomí). Čekáme dlouho, tak jdu vystřídat Peťana v pokusech o tisk mapy. Po další půl hodině se mi to plus mínus daří, venkovní skupinka mezitím potkává dva Čechy, od kterých získáváme informace, jak to vypadá na Maramureši. Dále se dozvídáme, že cestují převážně pěšky a stopem už asi tři měsíce a sem že se dostali přes Ukrajinu. S neskrývaným nadšením si od nás vzali některé naše mapy, které jsme už nepotřebovali s tím, že takhle kvalitní mapy už dlouho neměli (pozn. autora: my jsme dlouho už neměli tak špatné mapy – jednalo se o mapy vytištěné někdy i černobíle a vždycky v hodně špatném rozlišení).
Konečně máme vytisknuté mapy a po vzoru třetí skupinky vykračujeme směr nádraží. Holky potkáváme v půli cesty, protože nám z nádraží šly naproti. Cestou nám povídaly o úžasných zážitcích z nádraží; o tom, jak se kolem nich seskupilo snad 20 lidí (všichni, co tam byli), aby si mezi sebou vzájemně přeložili to, co chtějí holkám sdělit.
Albert Einstein napsal kdysi hádanku, o níž prohlásil, že ji správně dovede vyřešit pouze 2% lidí. Zakládá se na 4 pravidlech
1. Je 5 domů v 5 rozdílných barvách.
2. V každém domě žije osoba rozdílné národnosti.
3. Těchto 5 obyvatel pije svůj nápoj, kouří svoje cigarety a chová zvířata.
4. Nikdo nepije to co ostatní, nekouří co ostatní a nechová to co ostatní.
a pokračuje 15ti radami, které člověka dovedou k poznání všech vlastností jednotlivých osob.
Holky nás včas nepřipravily na to, že pokud nechceme vypadat jako ignoranti, tak bychom si měli vzít tužku a papír. Zjednoduším (a pravděpodobně trošku zkreslím) informace, které jsme si měli z jejich řeči odnést.
1. Pán, ve svetru, co je hrozně ochotný, nám nabízel, že můžeme přespat u něho na zahradě. Bohužel neumí žádný jazyk, takže nám to musela přeložit nějaká ženská v zelené sukni, která mluvila německy
2. Další pán v modrých montérkách, který kouřil cigaretu nám do angličtiny přeložil, že jiný, hrozně ochotný pán, který umí pouze ukrajinsky a pije whisky, by nás pustil na nádraží, kde bychom si mohli ofotit mapu Maramureše.
3. Pán v modrých montérkách z předchozího axiomu je také velmi ochotný, nekouří, zato nám prozradil, že ten vláček ještě hodně dlouho nepojede a doporučil nám přespat u paní v oranžové halence, která je ještě ochotnější, než pán ve svetru z prvního axiomu
Axiomy 4 až 10 byly podobného rázu a nebyly podané takto uceleně, ale ve formě plynulé a velmi dlouhé řeči. Proto se dalo i očekávat to, co následovalo (pozn. autora: Dnes už třetí věc, co se dala čekat; vědět, co bude následovat byla proti včerejšku celkem vítaná změna)
Došli jsme až ke skupince lidí postávající kolem plotu. Ti nám říkali, že nemá cenu dál pokračovat, že se nikam nedostaneme. Dáváme s Jeníkem dohromady téměř plynule německy mluvící dvojici a oslovujeme člověka, o kterém jsme si jisti, že nás pustí na nádraží ofotit si mapu. Byl to německy mluvící pán v modrých montérkách a béžovým svetrem, kouřící cigaretu. Pán je velmi ochotný a na naši otázku s nádražím nám kyne, abychom šli za ním. Bohužel nás nevede k nádraží, ale k sobě domů. Znovu mu německy opakujeme, že chceme na nádraží ofotit si mapu, pán vypadá, že to velmi dobře chápe. Ptáme se, jestli má tedy tutéž mapu doma, pán s úsměvem odpovídá, že má doma všechno, na co jsme se právě ptali. Bereme foťáky a následujeme ho. Projdeme domem až na zahradu, kde se pán široce a pyšně rozmáchne a ukazujíce svoji krásnou zahradu nám vysvětluje, že za nocleh nebude chtít moc peněz. Vysvětlujeme mu, že nocovat nepotřebujeme, zato potřebujeme mapu. Poté, co jsme projevili nezájem o nocleh, se pán přestal rozmachovat a vyšli jsme opět ven. Jeník vynadal Petře, že nám poskytla špatné informace, Petra nechápala, jak jsme mohli poplést axiomy 4 a 7 (což byl důvod našeho omylu) a my jsme se vydali aspoň na nádraží nafotit mapu.
Na nádraží byl mladý nekuřák v modrých montérkách, který ve chvíli, kdy nás viděl, zabouchnul bránu. Snažili jsme se mu vysvětlit, že si jen chceme nafotit mapu, protože jsme se domnívali, že tento pán mluví anglicky (podle axiomu 3). Pán nám jedním zvukem (který ani zdaleka nepřipomínal angličtinu) naznačil, že kdyby nám chtěl otevřít, tak nám nemusel zabuchovat před nosem, a odešel. Jeník opět vynadal Petře, která si tentokrát komentáře o axiomech odpustila (pozn. autora: odpustila si je i předtím; dokonce se domnívám, že slovo „axiom“ jsem v této souvislosti použil poprvé až já, v tomto dokumentu).
Pokračovali jsme dál po kolejích, míjejíce skupinky lidí, které na nás lákaly k noclehu u nich na zahradě a opakující naprosto nesmyslně slova Disaster a Katastroffe. Asi po půl hodině míjíme hospůdku, před kterou stojí obtloustlý pop a snaží se nás oslovit. Na moji otázku, zda mluví anglicky, nebo německy, odpovídá školní angličtinou „No, I don`t speak english, I speak french“. Protože Petra někdy předtím povídala něco, z čeho jsem pochopil, že by mohla trošku francouzsky umět, rozhodli jsme se na ni počkat. Když přišla, naznačila, že francouzsky (až na slova „Paris“, „Chardonnay“ a „Camembert“) příliš neumí, a další rozhovor s popem probíhal ve znamení gestikulace. Pop nakonec dal k dobru podivný (leč slovansky znějící) jazyk, díky kterému jsme pochopili, že asi po třech stech metrech koleje končí a cesta je podemletá. Doslova potom říkal „Dojdete do wassru, dojdete do wassru“ a když jsme nejevili zájem se otočit a vyrazit zpět, rozloučil se s námi požehnáním a energickým „Ahoj!“ (pozn. překladatele: Za daných okolností jsme nechtěli ani vědět, jestli německy znějící slovo „wasser“ pochází opravdu z němčiny, nebo jestli se náhodou nejedná o nějaký anatomický pojem).
Po několika stech metrech opravdu cesta končila ve vodě, koleje byly zpřetrhané a zprohýbané, most byl stržený a nám se už nechtělo dál. Rozhodli jsme se to pro dnešek zabalit s tím, že zítra se rozhodneme, jestli má vůbec cenu pokračovat takovýmto terénem a jestli nepopojedeme na jiné, sušší hory.
Těšíme se na brynzu, které jsme si včera pro tento účel koupili půl kila. Brynza bohužel náročný přesun v horku nepřežila, takže provádíme hod brynzou. Cesta vypadala velmi neprůchodně, proto nás o to více překvapily skupinky lidí, procházející kolem nás a mizící kdesi ve vodě. Když jsme potkali matku s dítětem v opačném směru, byli jsme už o průchodnosti cesty pevně přesvědčeni.
Žádné komentáře:
Okomentovat