Den #5 

Ráno jsme vstali, obhlédli škody (ohnutá tyč od předsíňky, utržené všechny provázky a oka na kolíky, promočené spacáky a část oblečení a co nejhůř – pořádně jsme se nevyspali)

Peťan ždíme tričko

Sušíme batohy....

...a spacáky...

...a spacáky

Rozhodli jsme se tedy pro neodkladný, urychlený a hrdinský sestup z hor, ideálně podobnou cestou, kterou jsme sem přišli, abychom zůstali co nejdéle v horách a současně pak nemuseli jít 20km po silnici k autu. 

Nakonec jsme zvolili výstup do Pasul Bucurei (ano, už potřetí na naše výsostné území) přes Bukuru (kde jsme byli včera) na horu Retezat (být v pohoří Retezat a nevylézt na horu Retezat je něco jako byste byli ve Vysokých Tatrách a nevylezli na Vysokou Tatru), která sice nebyla nejvyšší, ale byla dostatečně vysoká na to, aby nás na nějakou chvíli zaměstnala (a hlavně byla po cestě). Z Retezatu se pak mělo jít pozvolným sestupem až k autu. Tolik k tomu, co jsme naplánovali, sedíce u stanu, sušíce věci, píce horký čaj a hledíce do mapy.

Poslední pohled na meteorologicky raritní tábořiště

Vyrazili jsme a při prvním náznaku kopce se ukázalo, že nejsme zdaleka v takové formě, kterou jsme sedíce nad mapou, píce horký čaj a sušíce věci plánovali. Díky tomu jsme byli v sedle pod Retezatem přibližně v době, kdy jsme už měli být na pozvolném sestupu k autu.

V sedle byl rumunský signál (přestože se jednalo o české území,
i přes jeho enormní hustotu sem žádný z českých operátorů
dosud neinvestoval)

Vlevo ode mě jezero, ve kterém jsme soutěžili, kdo s poctivostí
nejdál dojde

Přesto jsme zachovali původní plán a pokračovali jsme cestou přes vrchol (alternativou pak byla cesta dolů k jezeru u kterého jsme s Petrem kontumačně vyhráli soutěž o nejdelší vzdálenost od břehu a cesta po příchozí trase) a začali jsme funět na Retezat.

Sestup z Bucury

Výhled z Bucury na Retezat...z Retezatu pak vede pozvolna
se svažující hřeben směrem k autu

Kamzíci asi o 200m níž..s kamzíkama máme špatné zkušenosti, pokud je jich větší smečka,
celkem v pohodě vás obklíčí a pak na vás čumí ze všech stran...
člověk má takovej divnej pocit, že kamkoli se podívá, odtud na něj čumí kamzík..
Tito naštěstí byli dostatečně daleko, bylo jich dostatečně málo a čuměli se dostatečně jiným směrem, takže jsme se nebáli

žlutá svislá značka, červená svislá značka a červená čtvercová značka...aby se v tom Rumun vyznal...

Sedlo pod Retezatem, aneb není cesty zpět

Před asi dvěma tisíci lety řekl nějaký pan Cicero spostu věcí. Mezi nimi asi nejvýznamější „Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?“ (pozn. překl. „Jak dlouho nás, Catilino, budeš ještě srát?“) a „Dum spiro, spero“ (pozn. překl. Dokud funím, doufám). Zatímco první zmíněný výrok se do této situce příliš nehodí, druhým jmenovaným Cicero dokázal, že jsou jeho výroky nadčasové a hodné zapamatování. Cestou jsme potkali sestupující skupinku Čechů, od které jsme se mimo jiné dozvěděli, že jsou zezPlzně, mají ssebou jednoho Brňáka, že sestup z Retezatu je několikanásobně prudší než to, co právě funíme a že jdou hrozně rychle, protože utíkají před bouřkou, která nás pravděpodobně zastihne na vrcholu.

A protože co Čech, to vizionář, jak řekli, tak se také stalo a v okamžiku, kdy poslední z našich nohou vkročila do výšky 2482m, zvedl se vítr a začalo pršet. Na vrcholu jsme se proto příliš neohřáli (ve skutečnosti to nebylo jen proto..dalším důvodem, proč jsme se neohřáli byl fakt, že všude kolem foukal docela vítr a byla kosa) a hned jsme pokračovali dál.

Asi uprostřed výšlapu na Retezat (taková ta věc co je hodně vysoko  v levé části fotky)

 Protože jsme věděli, že sestup bude prudký, nepřekvapila nás ani téměř kolmá stěna dolů a započali jsme sestup. Asi po pěti výškových metrech (zatímco vodorovná vzdálenost byla asi metr) jsme si všimli, že stěnou nevede žádná značka. To nás od dalšího sestupu odradilo natolik, že jsme vylezli zpět do 2482m a dali se úplně jinou cestou, která sice nebyla také značená, zato byla mnohem méně strmá. Skupina průzkumníků, která se vydala touto cestou podívat se po značce se po asi 30m s hanbou vrátila poté, co línější skupina, která zůstala na místě, vytáhla mapu a začala hledat značku méně kontaktním způsobem.. Ta totiž téměř okamžitě zjistila, že cesta na vrchol byla pouze slepá odbočka, cesta zahanbených průzkumníků  že není cesta (která kdyby cestou byla, vedla by na úplně jiný hřeben, než kam chceme), a vůbec že je potřeba se kousek vrátit. A protože co mapa, to vizionář, jak mapa řekla, tak se i stalo.

Nahořééé

Jakási nádoba, uvnitř které byla zapojená baterie...Vypadalo to jako nádoba na zelí,
ale baterie uvnitř byla zapojená, takže se dost dobře mohlo jednat o plašičku hmyzu,
nebo nádobu na zelí s integrovaným osvětlením

Zkoumáme schůdnost pravděpodobného sestupu z hory...
Později se ukázalo, že není zdaleka tak pravděpodobný, jak jsme si původně mysleli

Chvíli před tím, než jsme se dostali na původní cestu, přestalo pršet a zůstaly pouze obrovské, šikmé, kluzké, kamenné balvany, které je až příliš snadné nenávidět zejména pokud jsou v takové koncentraci, která je asi poloviční, než v jaké ve skutečnosti byly.

V mapě byl značen sestup sutí (to byla ona) asi o 300 výškových metrů; poté měl sestup pokračovat lesem dalších asi 400m.

Sestup po suti, udělejte si představu, jak vypadají obrovské, šikmé,
kluzké, kamenné balvany, představující suť, po které sestupujeme

Stmívá se a dělá se hnusně

Dělá se pěkně, takže si sundáváme bundy a s novým elánem
se vrháme vzhůru dolů

Začalo být pozdě, přicházela další bouřka a suť stále nekončila. Asi půl hodiny před setměním jsme se dostali do části, kde cesta měla začít klesat lesem místo sutí. A protože co mapa, to koncentrovaná lež a snůška nesmyslů, suť pokračovala stále.

Protože už se opravdu začalo stmívat, zásadně jsme zrychlili tempo a za konečnou dobu jsme se dostali až na hranici lesa, ve kterém přestaly být patrné i poslední zbytky světla. Nechtělo se nám ještě tahat baterky s tím, že dokud to půjde, půjdeme „na vlastní oči“. O chvíli později jsme sešli ze značené cesty a usoudili, že bude opravdu lepší rozsvítit.

Lesní „cesta“ místy plynule přecházela v suť, která místy představovala převýšení asi 50m.

Kolem 21:48 dorážíme do cíle, k nám dobře známé horské chatě se směšným sortimentem a zavíračkou ve 22:00. Rychle počítáme přibližný kurz EUR/RON a nakupujeme pivo v plechovkách. Začíná zase pršet. V Mihajově chatě je obsazená 1+1 a horní patro (tentokrát doopravdy). Zabíráme tedy 2+0, vařit se nám už nechce, tak dlabeme chlebovou drť s paštikou / salámem (podle preferencí každého soudruha). Když jsme dojedli, přiřítila se k chatě skupinka lidí s plechovkami a lahvemi v ruce. Z toho, že neměli v rukou pochodně, v plechovkách nebyl slzný plyn a lahve neměly uražené dno jsme usoudili, že přicházejí s přátelskými úmysly.

Narvali se do naší 2+0 a s tím, že nás rozhodně nechtějí rušit, se představili jako naši noví sousedé.

Ukázalo se, že jde o mezinárodní skupinu složenou z jednoho Mexičana (o kterém Mihaj říkal, že ho pravděpodobně potkáme..A protože co Mihaj, to vizionář...), dvou Rakušáků, dvou bludných Holanďanek a několika dalších osob, jejichž národnosti jsem si buď nezapamatoval, nebo nám nebyly dostatečně hlasitě a srozumitelně sděleny.

Popovídali jsme si takové ty mezinárodní seznamovací kecy, jako odkud jsme, kdo jsme, kam směřujeme, jaký je náš názor na imigrační politiku Nikaragui (toto téma společnost dost často rozděluje na dva nesmiřitelné tábory...to se nám naštěstí nestalo, takže jsme se nemuseli s nikým smiřovat),  kdo zná nebo byl v nějakém městě ve státě, odkud je někdo z mezinárodní skupiny... Mexičan byl naštěstí z Mexico City (jediné město, které jsme v Mexiku znali), Rakušáci kdesi od Salzburgu a Holanďanky tím, že nebyly z Amsterdamu, nebyly pro nás odnikud..

Poté, co jsme si sdělili zážitky z posledních několika dní, a zlehka pokecali (z větší míry si v rozhovoru vystačili sami a my také), uložili jsme se ke spánku.

Protože jsme měli svíčky (nebo přesněji, protože oni svíčky neměli), dvojice Rakušáků se posadila na zem v naší místnosti a začala balit hašiš, který (jak jsme se dozvěděli) propašovali přes hranice tím nejméně důstojným způsobem, jakým lze hašiš přes hranice převážet. Chvíli poté, co Rakušáci dokončili svoji práci a vyšli ven, venku povážlivě zesílila zábava, smích a konverzace se začala z mezinárodních keců ubírat mnohem uvolněnějším a konkrétnějším směrem, až skončila někde u nezávazného sexu a o tom, jestli se jedná o nevěru, pokud se to stane v jiném státě.