Den #1

Vyjíždíme v 9 hodin, Helenka má vypnutej telefon...To by nemusel být až takový problém nebýt toho, že jsme s Helenkou domluveni tak,že si zavoláme, jestli má jet do Slatiny, nebo zda stíháme na tolik, že ji vyzvedneme na Zvonařce v 9.00, kdy přijede do Brna. Vyjíždíme tedy přímo na Zvonařku, nenabravše benzin a plyn, jak původně plánováno. Helenku nabíráme na Zvonařce po asi pěti minutách usilovného hledání, leč bez dalších komplikací. Jedeme do Lidla, kde nakupujeme čerstvý chleba a pro nedostatek výběru piva se přesouváme do slatinského Alberta, kde nakupujeme pakl Plzní pro Mihaje a mýdlo nespecifikované značky (Helče, která tuto kombinaci příliš nechápe, to vysvětlujeme tím, že pokud někdo koupí pakl Plzní, je pravděpodobné, že chce uspořádat mejdlo; a bylo by trapné pořádat mejdlo, mejdla nemaje). Ještě benzin a plyn a můžeme vyjet.

Kolem desáté definitvně vyrážíme ze Slatiny směr Břeclav.

V Malackách se koukáme, jestli jsme něco nezapomněli. Zděšeně zjišťujeme, že jsme zapomněli cepy... Helenka namítla něco o tom, jestli nejsme slepí, a že nám visí tamhle na hambálku.. Společně s tím, že cepy i přesto nebudeme potřebovat nás to uklidnilo natolik, abychom se nikam nevraceli a pokračovali jsme téměř plynule v jízdě směr Slovensko.

Protože nám O2 stále ještě nepovolil roaming, vyřizujeme před hranicemi korespondenci, třídíme fotografie a vypínáme internet v zahraničí pouze pro případ, že by nám O2 roaming mezitím aktivoval

Ke slovenským hranicím se dostáváme poměrně hladce, na hranicích pak měníme moji navigaci za bratrovu, protože ta se umí vyhýbat dálnicím (moje to umí taky, ale nikomu z nezasvěcených se nechce vymýšlet, jak by se toho dalo dosáhnout).

Slovensko projíždíme poměrně rychle, jen na několika extrémně třetitřídních místech (nevýhoda, pokud člověk šetří na dálničních známkách, ale na ten kousek to fakt nemělo smysl) konstatujeme, že mezinárodní tah by mohl vypadat trošku jinak, a že na dálničních známkách by se nemělo pro příště šetřit.

Hranici s Maďarskem jsme pak ani nepostřehli, je zřejmé, že Slováci a Maďaři si slovo Schenghen vzali opravdu k srdci a buď bývalé hraniční přechody srovnali dokonale se zemí, nebo vybudovali zbrusu novou třetitřídní trasu nepoznamenanou jediným hraničním přechodem (pokud by silnice byla zbrusu nová, dali si také záležet na tom, aby do ní vyhloubili patřičné množství děr).

Na první maďarské benzince nakupujeme "dálniční známku". Paní, která představovala obsluhu vykazuje zvláštní talent k nechápání věcí - zejména v tématech, jako je dálniční známka pak vysloveně exceluje. Po pěti minutách mého vysvětlování  říká slovo "Kontrol!" a kouká se kamsi před sebe. Po třetím zopakování tohoto slova jsem pochopil, že to, co zůstalo nevyřčeno a neukázáno, byl displej pokladny, na kterém byla napsaná moje poznávací značka. Zdviženým palcem (pozn. překl. považoval jsem to za dostatečně mezinárodní - nechtěl jsem začínat další monolog v neugrofinském jazyce, který by pravděpodobně opět zůstal nepochopen) jsem souhlasil se znaky na displeji a čekal jsem na vydání nálepky.

V tuto chvíli se role obrátily a já jsem zodpovědně převzal roli toho, kdo nechápe, co ten druhý chce... Protože paní, jejíž role představovala obsluhu čerpací stanice, po mě už nic nechtěla, nijak jsem se ve své nové úloze nenadřel. Se slovy "That`s all" jsem dostal paragon; Petr mi později vysvětlil, že dálniční systém v Maďarsku je plně elektronizovaný a že stačí registrovat poznávací značku a Velký Uherský Bratr si nás už najde sám.

Maďarské dálnice jsou pak ve srovnání s našimi mnohem lepšejší, krásnější, zelenější (pozn. aut. abych zůstal poplatný politickým tématům - "a taky pravděpodobně mnohem levnější" - tolik politika...ti, kteří čtou tento cestopis proto, aby se dozvěděli něco o mých politických názorech, mohou v tomto bodě přestat číst), takže jsme dělali všechno pro to, abychom z ní za žádných okolností nesjeli (obyčejné maďarské silnice jsou přibližně stejně krásné a zelené jako u nás).

Tuto snahu jsem porušil vlastní rukou tím, že jsem navigaci navzdory sjel z dálnice podle cedule na Szeged, což nám vyneslo trest v podobě 20km rozestavěné silnice. Ovšem jen díky tomu jsme poznali krásnou vlastnost našich uherských ex-bratří (z roby Rakouska-Uherska) - když vidí někde číslo 80, jedou rychlostí 80km/h. Největší prasiči pak jedou ďábelskou rychlostí 82 km/h, za což si často vysluhují mohutnou salvu klaksonů od slušných řidičů, kteří na ně (kromě troubení) vykřikují cosi, co může být stejně dobře nejsprostší nadávkou všech dob, jako názvem nejbližší vesnice... spolujezdci pak po nich hází papriky a kyselé zelí.

Po několika stech kilometrech (tedy poté, co jsme překonali vše, co nám přichystalo maďarské ministerstvo dopravy v podobě rozestavěné spojky dálnic) se dostáváme do Szegedu, kam se už od Náchoda těšíme, že si tam dáme pověstný Szegedýnský guláš. Vzhledem k poloze dálnice vůči rumunským hranicím (a zejména vůči rumunskému městu Arad, kam máme namířeno) tento dlouho plánováný záměr přehodnocujeme na plán "zastavit v nějakém ze dvou městovesnic (z mapy nebylo přesně jasné, jaký urbanistický status tyto shluky domů mají), které jsou směrem k rumunským hranicím mimo dálnici. Nutnou a postačující podmínkou pak bylo, aby daný samosprávný celek byl dostatečně velký, aby oplýval restaurací (med a strdí už máme rezervované my), kde vaří typicky maďarská jídla (nejlépe příznačná pro oblast kolem Szegedu) a kde berou karty, protože nemaje jediného forintu v kapse jsme si nemohli dovolit žádné platby na dřevo.

Takovou restauraci jsme našli ve městě Makó - v rodišti jakéhosi slavného maďarského houslisty (ne, nebyl to Béla Puškáš), kterýžto fakt nám byl hned u parkoviště vmeten do tváře v podobě sochy chlapa s houslema, který stál vedle prázdné židle.

Restaurace, do které jsme přišli, měla venku jídelní lístek s fotkami; chvíli jsme listovali, neúspěšně hledajíce guláš, nejlépe szegedýnský. Protože se ale jednalo o pravděpodobně poslední maďarskou hospodu, kterou na dlouhých 10 dní uvidíme, usadili jsme se a objednali jsme si z anglického jídelního lístku tři typicky maďarská jídla, z nichž jedno obsahovalo Tzaziki; ani jedno ale nebylo pálivé - kromě lehkého poprašku papriky na hranolkách byste sotva poznali, že jste v typické maďarské restauraci.

Nevěřícně hledíme na jídelní lístek poté, co jsme zjistili, že nejen že neobsahuje
segedýnský guláš, ale že neobsahuj vůbec žádný guláš

Radost z jídla..

Hranice mezi Maďarskem a Rumunskem byla o to mohutnější, o co byla zanedbána na slovenské verzi téhož. Na maďarské straně směrem ven jsme sice nikoho nepotkali, zato druhým směrem, cestou do Maďarska stála docela slušná fronta. Na Rumunských hranicích jsme dali hodnému celníkovi občanky a protože (jak jsem předeslal) se jednalo o hodnou verzi pohraničníka, tento nás bez dalších otázek pustil.

V Rumunsku zastavujeme na první benzince s plynem, který dobíráme a své portfolio obohacujeme o 1,5 litrovou lahev benzinu. Po zkušenostech z minula se pumpaře radši předem ptám, zda mu nebude vadit, že čepujeme do PET lahve, pumpař s tím naštěstí nemá problém. Problémem pak je pouze platba kartou, která se musí odehrát nadvarkát (platba bezinu a plynu současně pravděpodobně není jejich běžná agenda) přičemž na druhý pokus vypovídá službu terminál, takže čekáme pět minut, než vše naběhne ke spokojenosti všech.

Helenka využila Petrovy nepřítomnosti a sebrala mu jeho knihu Jak drahé je zdarma,
kterou v mu v jeho přítomnosti musela číst pouze přes rameno

Druhá zastávka na plyn je poněkud komplikovanější, po načepování plné nádrže dávám obsluze kartu a ta nabírá nezvykle zelený obličej a tváříce se čím dál tím zeleněji (pozn. aut. pokud člověk o něčem řekne, že je něco krásné a zelené, obvykle to mívá pozitivní význam... pokud se jedná o obličeje, zpravidla platí, že jakákoli jiná než růžová barva bývá jevem spíše negativním) mi za pomoci nohou (v ruce měl stále ještě tankovací pistoli) vysvětluje, že karty neberou a verbálně to zdůrazňuje za pomoci (pozn. překl. dostatečně mezinárodního) slova "Problem". Nakonec se nám mezinárodní konflikt daří řešit platbou kartou v přilehlém hotelu, s jehož recepční se obsluhující borec pravděpodobně znal dostačně dobře, aby mu hotel zaplatil vzniklou útratu. Po posledním, úspěšném pokusu (kterému předcházely asi tři neúspěšné) o zaplacení borec pookřál a ze samého nadšení z nové barvy obličeje (tentokrát už růžová) mi nabízí účtenku, o kterou jsem se ani neodvažoval si říct.

O 10 km později si připadáme dostatečně blízko našemu cíli, že píšeme Mihajovi, že jsme za hodinu u něj. O 11 km později zastavujeme v dvojhodinové zácpě, vzniklé jakousi banální dopravní nehodou dvou aut z nichž jedno se skoro odpařilo a druhé bylo výmluvně usazené kdesi mezi domy.

Když se dostáváme k místu autonehody a zdá se nám, že dál bude cesta bez komplikací, píšeme Mihajovi, že jsme za hodinu u něj.

Kolem jedné hodiny dojíždíme do Salasu de Sus (pozn. překl. v názvu Salasu patří v jednom ze "S" napsat jakýsi podivný klikihák dolů, který zapřičiní, že název města se čte vlastně úplně jinak...ale kdo by se s tím zalamoval) a přepínáme navigaci na konkrétní souřadnice, které máme vypsané z couchsurfing profilu Mihaje. Nevím, zda byly souřadnice špatně zaměřené, nebo jestli silniční navigace řeší zadané souřadnice s dostatečnou rezevou (pravděpodobně je správná druhá varianta), každopádně na první pokus se nám nedaří najít správný dům (a to i přesto, že podle fotek má Mihaj na vratech nasprejované velké nápisy "Couchsurfing", "free acomodation", "welcome", a jiné, ze kterých by mělo být jasně zřetelné, kam vítr vane).

Vracíme se zpět do centra Salasu (pozn. překl. ať už se to píše jakkoli), kde potkáváme asi desítku kouřících teenagerů s koly, baseballovými pálkami a rudými pohledy (pozn. aut. I zde platí pravidlo, že jediná pozitivní barva pro pohled je růžová...kdybychom je měli na fotce, mohly by být rudé oči snadno omluvitelné a poměrně běžné, bohužel na fotce je nemáme, proto rudé pohledy znamenají to, co evokují). Vystupuji a ptám se, zda někdo z nich umí anglicky. Borec s největší baseballovou pálkou říká "Yes". V několika minutách rozhovoru jsem se ho stihl zeptat, jestli nezná nějakého Mihaje...On mi stihl odpovědět, že ho zná a pokusit se mi vysvětlit, jak ho najdeme...jako hlavní poznávací znamení pak popisuje obrovské nápisy na vratech "welcome", "couchsurfing" a "free accomodation". V další minutě mu vysvětluji, že tohle jsme už zkoušeli, ale přesto jsme ho nenašli. Teenager podává baseballovou pálku druhému nejstaršímu členu party vyvrhelů, sedá na své hustokolo a naznačuje, že nás k Mihajovi dovede.

Opravdu se tak stalo a po další minutě parkujeme u vrat s nápisy "welcome", "couchsurfing" a "free accomodation", které byly až na samém kraji vesnice, kam jsme před tím nedojeli.

Teenager vchází do dřevěného domu za vraty s nápisy (však už to znáte), a představuje nás Mihajovi. Ten nám už jen sděluje, že jsme ho vzbudili, že jde spát a ukazuje nám, kam si máme lehnout.

Lehli jsme si tam.

Komu by se zdálo, že je za oknem nějak moc světla, tato fotka je focená až ráno