Den #6

 Když jsme ráno vstali, mezinárodní skupina ještě tvrdě zařezávala. Uvařili jsme si něco horského čaje, kterého v kuchyni zbylo stale ještě docela dost (nevyplnily se naše předpoklady, že až Mexičanům dojde hašiš, vykouří veškerý obsah krabice s tímto sušeným materiálem) a začali jsme balit (batohy, nikoli hašiš).

Takhle to vypadalo ráno, když jsme vstali...Mezinárodní skupina
si naštěstí po sobě uklidila skoro všechno

Mountain tea

Čaj je hotov, jde se nabírat

Bota jednoho z Němců...jakkoli to nad tím vypadá jako dřevěná noha,
zajímavé na botě je to, že celá špička je omotána mohutnou vrstvou
izolační pásky

Někteří z nás měli po předchozím sestupu docela slušně promáchané boty (slovo někteří by se by se v tuto chvíli dalo s výhdou nahradit slovem každý) a to poslední, na co měli někteří jiní (pravděpodobně ten stejný případ, jen bych nerad mluvil za ostatní) po ránu chuť, bylo obout se do nich. Proto jsem zvolil sestup v sandálech, který mě ovšem přešel ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že pak budu muset mokré boty navázat na batoh a plandající je donest až do údolí, což byla představa přibližně stejně lákavá, jako první varianta.

Balíme se, pohled do místnosti 2+0

Naposledy Mihajova chata

Vykonal jsem tedy přezutí, ostatní učinili podobně (jen s tím rozdílem, že oni vykonali teprve první obutí) a vyrazili jsme dolů, vstříc zářivým zítřkům – dnešek nebyl zářivý ani trošku a dost dobře by se při jeho popisu ujalo sousloví “na horách slejvák”, případně “místy přeháňky”.

V tomto místě bych se chtěl důstojně rozloučit se svým černým metalistickým šátkem, ve kterém mě mohl stálý čtenář zahlédnout na většině fotkách z cestopisů – ráno jsem si nevzpomněl, že jsem ho dal večer sušit, čímž jsem ho připsal po bok modrého termotrička od Němců do výbavy chaty. 

Nezbývá tedy než zvesela prohlásit “Šátek je zapomenut, ať žije šátek” a nadále mě budete vídat v sice méně drsném, o to barevnějším šátku s volejbalovou tématikou.

Počasí nebylo z nejkrásnějších...ačkoli na této fotce vypadáme
jako die Simulanten Bande, která za slunečného dne
nosí pláštěnky, aby byla zajímavá

Ukázalo se, že časy, převýšení a vzdálenosti, tak jak si je pamatujeme z momentu výstupu nahoru, byly značně zkreslené; při sestupu se všechny tři veličiny násobně až exponenciálně zmenšovaly. Místa, mezi kterými jsme se díky našim pokročilým prokrastinačním technikám cestou nahoru přesouvali i několik desítek minut, jsme teď prošli v rozpětí malých jednotek minut. Cestou jsme navštívili pejsky a přesvědčili jsme se, že mají stale co jíst a co pít. Tentokrát byla štěňátka vlivem počasí zalezlá kdesi ve křoví, zahlédli jsme pouze ocásek jednoho z nich, když se před námi utíkalo schovat. Co do jídla i pití jsme o ně starch mít ale nemuseli, měli všude poházenou spoustu chleba, plechovek od piva (pozn. znalce - když rodiče nejsou doma, štěňátka zase pořádala party…aby vygenerovali takovéto množství plechovek od piva, pozvali pravděpodobně nejméně polovinu lesa) a nějaké plastové cosi, ve kterém se držel dostatek vody na pití.

Dál jsme se přesunuli k vodopádu, jehož průtok se od naší poslední návštěvy (jak jinak) násobně až exponenciálně zvětšil.

Jedna z vodních staveb, o které byla řeč, v díle, kdy jsme šli  v kapitole Den #2

Petr s Helčou u Trubky s velkým T (viz Den #2)

Vodopád z téhož dne, s exponenciálně větším množstvím vody

Jak jsme se blížili k autu, podvědomě jsem zrychloval v obavě, že podobně jako Karel IV, přišedše k autu nenaleznu ani nárazníků, ni světel, ni kol, ni blatníků, ni čelního skla, a že celé auto naleznu zbídačené a zpustošené.

Vše ale dobře dopadlo a ve všem podstatném jsem se od Karla odlišil; takže nejen, že jsem našel auto přesně v tom stavu, v jakém jsem ho opustil, ale nemusel jsem nic vykupovat ani od vévody Korutantského, ni hraběte Tyrolského.

Blížíme se k autu...Helča nám každému na batoh umístila nějaké
rostliny a když jsme si toho po příchodu k autu všimli, zkoušela
nás z botaniky, jestli poznáme, jakou že to máme na batohu floru

U auta... Neskrývaje svoji radost, že je auto v celku, přesto převážil
fakt, že Peťan šel většinu cesty v pláštěnce, zatímco já jsem úspěšně moknul
(můj výraz tváře vypadá, jako bych moknul nedobrovolně; v zájmu pravdy musím
říct, že v pláštěnce se mi šlo natolik nepohodlně, že jsem šel radši bez ní a užil jsem si zhusta deště)

A protože k nám byla historie nakloněna, mohli jsme prostě sednout do auta a odjet. Využili jsme toho a nastavili kurs na náš příští cíl, Hunedoaru.

Cestou jsme se zastavili u Mihaje poptat se, zda nám nemůže doporučit nějaký hotel v okolí naší destinace, popř. se u něj připojit na internet a po něčem se podívat.

Mihaj o ničem konkrétním nevěděl, takže jsme od něj dostali jen nějaké obecné rady, jako lepší, než v hotelu je ubytovat se v nějakém penzionu, nejlépe v nějaké vesnici za městem, že to bude mnohem levnější. Za takový penzion za městem bychom pak neměli dávat více než 10€ za osobu a noc. Protože nás výslovně nepozval dál, nechtěli jsme ho tím nadále obtěžovat, poděkovali, rozloučili se a slíbili, že mu pošleme na facebook společnou fotku, aby měl něco do svého propagačního alba.

Protože jsme měli už nastavený kurs, jeli jsme bez dalších zbytečných zastávek a zdržování, asi 40km.

Fotka z Hunedoarského náměstí, konrkétně reklama na hemeroidy, kolonoskopii,
dermatologii a venerologii (jak si šikovný Romanolog jistě sám přeloží)

Na zdejším hlavním náměstí jsme vybrali naši první hotovost a takto vybaveni jsme začali hledat nějaký hotel/penzion mimo centrum. Asi na třetí pokus jsme takový našli – požadavky jsme neměli náročné... Něco, kde mají wifi, dá se tam bydlet, mají tam restauraci, sprchu a nemají tam žádné schody (v tomto pořadí priorit). Poslední požadavek sice splněn nebyl, zato prvnímu bylo učiněno více než zadost, takže jsme dále nehledali a ubytovali se tu.

Penzion Caro, ve kterém jsme spali

Jednalo se o rodinný podnik s jasně vymezenými pravomocemi, rolemi a jazykovými kompetencemi. Babička celý hotel vlastnila a uměla rumunsky, Matka se usmívala na všechny strany a mluvila anglicky; asi desetiletá Dcera nosila pivo a asi roční Dítě se vozilo v kočárku, řvalo a nemluvilo vůbec; a nakonec Dědeček houpal s kočárkem, ve kterém leželo předchozí jmenované a moc toho nenamluvil žádným z uvedených jazyků (pozn. lingvisty: velká písmena a kurzíva u názvů rodinných příslušníků jsou napsána záměrně; pro účel tohoto cestopisu to budiž náhrada jejich vlastních jmen...kdykoli tedy uvidíte napsané Matka s velkým M, jedná se stále o tutéž Matku, tedy o dceru majitelky hotelu). Dostalo se nám nadšeného přivítání, které by se dalo přirovnat snad jen k tomu, jak se vítají jediní hosté po dlouhé době, kteří jsou navíc ze západu a přichází s batohama, napěchovanými dolary.

Po výběru pokoje jsme začali vybalovat mokré věci z batohů a rozvěšovat všude, kam se něco pověsit vůbec dalo, dbaje přitom zásad bezpečnosti ve smyslu vyhlášky 50 (implementované tak, že v okolí zásuvek a na lustry jsme nevěšeli věci, ze kterých vysloveně tekla voda). A protože Rumuni a zejména rumunští hoteliéři mají krásné přísloví „Host do domu, Bůh do domu“ (pozn. překl. Obdobu a rozšíření německého „Ein seltener Gast fehlt mir zu last“, tedy „Řídký host není na obtíž“), ukázali nám na zahrádce místo, kde bychom si mohli věci usušit i bez obavy z úrazu elektrickým proudem. Rozvěsili jsme tedy věci a odebrali se do restaurace na obědovečeři. Díky intenzivnímu zacházení, kterého se nám dostalo, jsme si nestačili ani pořádně vybrat až kolem nás obletovala Matka a co že si dáme. S Petrem jsme se rozhodli začít dršťkovou polévkou. Já jsem si pak vybral klasiku – kotletu s hranolkama. Petr si dal cosi, co nebylo přeloženo do angličtiny, považujíc to za nějakou rumunskou specialitu (pozn. překl. podle mě pouze Matce nestačila slovní zásoba pro přeložení něčeho tak ukrutného, co si Petr dával – podle toho, že anglická slova byla často nepřesně napsána soudím, že Matka při překladu jídelního lístku nepoužila ani náznak slovníku). Pavel zvolil hovězí polévku a druhou nepřeložitelnou položku. Helča ve snaze zavděčit se nejblíže sedícímu si dala to stejné co Petr a pak se divila, že to vzali doslova a donesli jí to i s dršťkovou polévkou, kterou bytostně nenávidí a mnohem radši by přeplavala v pohorách a s batohem celé Lacul Bucura, než aby pozřela byť jedinou dršťku. Uprostřed její filipiky ji bratr s těžkým srdcem (hovězí polévka vypadala úžasně) zastavil a nabídl jí výměnu za svoji polévku, což Helča přijala s nadšením sobě vlastním. Až na Pavla jsme byli s jídlem spokojeni. Podle Pavlova svědectví jeho jídlo chutnalo asi jako luncheon meat a pokud ještě někdy najde odvahu dát si v Rumunsku něco na jídlo, bude to určitě něco jiného.

Protože jsme byli opravdu dobří jediní hosté, domácí nám ochotně nabídli (když jsme se na to zeptali), že nám vyperou oblečení a ještě nám zapůjčí prací prášek, abychom si mohli ručně přemáchnout klimatexové části naší garderoby s omluvou, že přestože Dcera oběhla všechny příbuzné, nepodařilo se jí sehnat specializovaný prášek pro ruční mytí a že si budeme muset vystačit pouze s obyčejným pracím práškem (protože se toto sousloví vyskytuje pravděpodobně pouze v reklamách, doplnila i značku, kterou zde nebudu uvádět, protože by mi za to Ariel stejně nic nedal).

Když se řešil další postup dnešního večera, Helča navrhla cestu do víru velkoměsta; když se ale dozvěděla, že jsme popojeli asi 8km za Hunedoaru, že jsem měl před chvílí pivo a že by musela řídit, začala od této myšlenky couvat a prosazovat pěší prohlídku dvou zdejších kostelů. Nápad se ujal, prošli jsme okolí jednoho pravoslavného kostelíku  a jednoho katolického. 

Že se ti Rumuni nestydí...

Volební plakát

Člověk, který se nebojí parkovat i v těch nejbizarnějších místech

Další volební plakát...zvolili byste ho?

Už dlouho nebyl vyfocen žádný volební plakát

Pravoslavný kostelík...všimněte si zejména vkusného neonu na jeho věži

Ten hřbitov - a těch křížů řad? To nejsou kříže, toť můj sad

Emiliu Horvátovou hrobník zapracoval do textu ještě před tím, než zemřela

U druhého jsme se chvíli hádali, v jakém slohu je postaven (s našimi znalostmi architektury netrvají takové diskuse nikdy příliš dlouho) a se závěrem, že je to slátanina všeho možného a všichni vlastně měli pravdu, jsme se vydali oklikou zpět do hotelu.

Protože noc byla ještě mladá (přesněji bylo asi 20 hodin), došlo i na vír velkoměsta. Petr našel v Hunedoaře vyhlášený klub s nepříliš originálním názvem Retro Pub, Helča s burácením nastartovala (burácel motor, nikoli Helča) a vyrazili jsme.

Helča burácí za mé starostlivé asistence z pozice spolujezdce

 Zaparkovali jsme na nám dobře známém náměstí s bankomatem a vyrazili pěšky směrem, kde jsme tušili Retro Pub. Bohužel Petr nedomyslel plánování dnešního večera natolik, aby našel také polohu kýženého klubu, což mělo za následek, že jsme tento nenašli. Po chvíli bloumání jsme zapadli na zahrádku restaurace sice jiné, leč jako náhrady přinejmenším rovnocenné. Chvíli jsme poseděli, popili něco piva (bylo příhodné, že Helča je skoroabstinentem, takže neměla problém se spokojit pouze s nepříliš zdařilými náhražkami piva, jako jsou horká čokoláda, Sprite, nebo perlivá voda).

Když jsme dopili a zaplatili, vydali jsme se s novou chutí na poznávací procházku noční Hunedoarou. Daleko jsme nedošli, hned přes silnici se rozkládal Central Park (pozn. překl. opravdu se to tak jmenovalo) plný prolízaček, houpaček a kolotočů, kde jsme strávili následující hodiny hecováním se k výkonům a aktivitám, které jsme zanedbali v dětství.

Následující fotografie pak asi netřeba komentovat, přesto některé okomentuji.

Ukazujeme Helče, jak funguje moment setrvačnosti

Peťan těsně za úvratí

Helča se původně houpala sama...přisedl jsem si a moje snaha, dostat
houpačku na úvrať jako na předchozí fotce, nebyla příliš pozitivně kvitována,
takže jsme zůstali někde kolem +- 80°

Chlapec, kterému jsme později sebrali jeho pneumatiku¨
(abychom nevypadali jako krkavci, tak musím dodat, že předtím, než
jsme mu ji sebrali, si našel jinou - to je ona)

S Petrem jsme zkoušeli fotbal s pneumatikou...bohužel jsme si nevšimli,
že je plná vody

...tady už je poloprázdná

Helča poctivě vylezla po původně zamýšlené prolézačce...
já jsem nahoru srabsky vylezl po železné konstrukci kolem

Helča skluzavku sjela, já v rámci zdravé sebereflexe jsem v obavě
o nosnost skluzavky slezl dolů stejnou cestou, jako jsem vylezl

Pavel v alkoholovém opojení, nemaje soudnosti, skluzavku sjel

...a skluzavka to vydržela

Zkouším Peťana rozhoupat shora...tahle fotka je pouze slabým
odvarem toho, kam až se houpačka dostala

S Helčou jsem to chvíli taky zkoušel...na její výslovné a naléhavé
přání jsem toho ale nechal  a slezl jsem dolů...tady už jsou pouze poslední
zákmity, které zdaleka nevystihují to, kam Helču původně (byť proti její vůli)
dostala odstředivá síla

Když jsme se v naší cestě do dětství dostali až k věku, kdy jsme byli tak malí, že nás ještě na prolízačky nepustili (což prakticky spočívalo v tom, že jsme obešli a použili všechny atrakce, které se v parku nacházely – kromě jedné megahoupačky, soustavně okupovanou skupinkou jakýchsi pochlastávajících vagabundů).

Cestou zpět..reklama na místní Anonymní Alkoholiky..
zatvářili jsme se eventuelně a svižným krokem jsme pokračovali k autu

Vrátili jsme se k autu, které jsme již tradičně (k mé velké radosti) nalezli ve stejném stavu, v jakém jsme ho opustili – a to navzdory kolem postávajícím skupinkám místní mládeže, co jede v hardcorekultuře.

Na hotel se v době naší nepřítomnosti přistěhovali další návštěvníci, kteří dělali bordel tak dlouho, dokud nezačali dělat bordel psi, kočky, kohouti a jiná divá zvěř, které bylo v okolí plno. Díky tomuto šumu jsme usnuli někdy kolem 4 AM (pozn. překl. neboli česky řečeno ve čtyři ráno)