Den #4

Protože jsme se v noci kvůli častému vstávání a překolíkovávání stanu příliš nevyspali, nevstávali jsme ani příliš brzo (náhodně kolemjdoucí chronolog by utrousil "deset hodin" a pokračoval by v chůzi). Posnídali jsme tradiční čaj a paštiku. Čaj pak připravujeme v souladu s čínským čajovým obřadem Kung fu , jehož hlavním znakem je, že se před samotnou konzumací čaje rozlije všechno, co se rozlít dá - kdo naléval někdy čaj z rozpáleného kotlíku do půllitrových plastových misek, ví o čem mluvím.

Helča se učí podle Pavlových rad zapálit
benzinový vařič

Helča zkušeně umisťuje hořák...

...a bojí se ho zapálit...
...čímž se čaj oddaluje asi o pět minut

Při samotné komzumaci čaje jsme pak došli k rozhodnutí, že dnes zůstaneme na místě a nebudeme se nikam sunout. V rámci toho jsme naplánovali okružní trasu nalehko. Před odchodem jsme pro jistotu přenesli stan na nějaké místo, na kterém by 

a) tolik nefoukalo

b) kde by se dalo větru lépe vzdorovat. 

Pro plán b) jsme našli vhodnou, dostatečně velkou kamennou skruž (která byla asi o 20cm vyšší, než ta předchozí), kam jsme stan přenesli. V rámci challenge jsme stan přenesli bez toho, aniž bychom ho před tím sbalili. Za normálních okolností by taková banalita nemusela vyznít jako challenge, nebýt povětrnostních podmínek, které by i zkušený meteorolog s klidným svědomím označil za nepříznivé. 

Vynášíme stan vcelku v celku...

...a přinášíme ho jako změť tropika a tyčí

Ačkoli jsme od původního místa odnášeli mocný a pevný stan, ke druhé skruži jsme donesli pouze jakousi změť tyčí a podlážky, kterou jsem se pak snažil udržet na místě tak dlouho, dokud Helča nepřinesla kolíky, které jsme prozíravě nechali na původní pozici. Podařilo se nám postavit stan pevný jako skála, mohutný jako pevnost a nepromokavý jako pláštěnka v ponorce. Zvolili jsme kriterium, že pokud až se vrátíme, bude mít stan stále všechny kolíky, nemusíme s v noci ničeho bát a čeká nás veselá noc (jak se ukázalo, obě tvrzení byla pravdivá).

Petr s Helčou ve formaci typu "ready to go"

Japonská bojová poloha "orel v letu"

Japonská bojová poloha "orel v letu"
v modifikaci "padající orel"

Petr s Helčou neúspěšně lákají krávy, aby se přidaly k našemu
výstupu na Peleagu; Krávy nakonec prohlásily, že zůstanou
raději tam, kde jsou

Cestou na Peleagu

Nabalili jsme nejnutnější věci do dvou lehkých batohů (dvě flašky vody, čtyři pláštěnky, čtyři větrovky, lékarničku a stativ pro focení HDR fotek) a vyrazili jsme vzhůru na Varful Peleaga (pozn. překl. Varful znamená vrchol, hora se jmenovala pouze Peleaga), která byla s výškou 2509m nejvyšší na Retezatu.

Po dvou hodinách a jednom střídání nosičů batohů (v nosičské skupině Peťan-Helča těch výměn proběhlo o něco více) jsme byli na místě. Provedli jsme standardní vrcholové procedury (teda kromě vrcholové whisky, kterou jsme pro její nedostatek nechali v základním táboře).

Jedna z vrcholových procerur - pózování se státní vlajkou

To samé, jen hromadně

HDR pohled do údolí...proto ssebou taháme ten stativ

Další HDR pohled, tentokrát s jasně dokumentovanou
nadmořskou výškou

Obyčejný (neHDR) pohled na hory z vrcholu Peleaga

Petr, fotící ceduli s nadmořskou výškou..
v popředí cedule oslavující 100 let hornictví

Cedule, ostlavující 100 let hornictví

...A ještě jeden pohled do údolí

Odtud jsme pokračovali na vrchol Bucura I s výškou 2433m (nevšiml jsem si vrcholu Bucura II, takže je dost dobře možné, že tímto označením pouze Rumuni chtěli naznačit, že takových vrcholů mají stovky a nehodlají se s tím jakkoli zalamovat) a za silného větru, který měl místy tendence odfouknout nepřipraveného horala do údolí. 

S protichůdnou anglicky mluvící skupinkou jsme si zanotovali, jaké máme dnes krásné počasí a že nezafouká a nezafouká.. Když si všimli, že jdu pouze v krátkém rukávu a v kraťasech, naznali, že jsem si zapomněl dole bundu. Vysvětlil jsem jim, že bundu mám v batohu, ale kdo by ji v tak krásném počasí tahal (pozn. překl. I am too lazy to take it off from my backpack). Uznale zamručeli (evidentně lenost považovali za mužskou přednost), popřáli jsme si "bezvětří ", "šťastnou cestu" a tradičně "hezký zbytek života". Na úpatí jakési bezvýznamné hory nad Pasul Bucurei (kde se včera touhle dobou vyskytovala smějící se dáma) jsme dali oběd, prošli jsme kolem vrcholu přes naše (teď už bývalé) okupované území a pokračovali na Varful Bucura.

Helča ve větru se klátící

Petr zkouší, jestli ho unese vítr..unesl

Oběd

Po druhém kole vrcholových procedur jsme vyrazili dolů přes sadu jezer zpět do kempu. U jezera si Helča tradičně opláchla nohy, Petr se k ní přidal. Já jsem mezitím započal (nejdřív sám) soutěž v házení žabek po jezeře. Petr se pokusil mě vyzvat, ale zdrtil jsem ho svojí osmiskokovou žabkou proti jeho ponorce, která se potopila snad ještě před tím, než dopadla na hladinu).

Ve chvíli, kdy se Petr chystal vylézt z vody, zjevil se na břehu jakýsi osamocený turista, nápadně připomínající strážce národního parku. Postavil se na břeh a tvářil se, jako že se kouká do mapy. Fakt, že má v mapě vystřižené dvě díry pro oči nebyl sice vizuálně potvrzen, ale byl velice pravděpodobný. Očekávali jsme, kdy nám vystaví účet za 2x koupel (se slevou za to, že šlo pouze o nohy a v lepším případě i s nějakou variantou množstevní slevy), 1x kravál u jezera, 2x žabky a 4x ignorování strážce parku při výkonu služby. Když se tak nestalo, koupající si osušili nohy a nenápadně jsme se ztratili z dohledu. Cestou jsme se rozhodli u bači nabrat něco mléka, sýra, žinšicy, borovičky a případně kousek nějaké té svíčkové, pokud by zrovna nějakou měl.

Sestup dolů, přes malé množství jezer

Bača byl bohužel zrovna v práci (sháněl krávy na protějším kopci), takže z nákupu nebylo nic.

Cestou začalo krápat, což by nebylo až tak špatné, pokud by náš stan zrovna nebyl ve stavu, kdy nebyl ani zbořený, ani postavený. Naštěstí se po příchodu do kempu a kolapsu vlnové funkce ukázalo, že náš stan stále ještě stojí a je stále stejně mohutný, pevný a nepromokavý. V tu chvíli přestalo pršet.

Začali jsme vařit bramborovou kaši se sojovým masem. Helča nastavila konverzaci na téma, že je škoda toho nepodařeného nákupu u bači. Začali jsme tedy přemýšlet, co by se s takovým mlékem dalo v dané situaci podniknout (v případě borovičky a svíčkové nebylo o čem diskutovat). Napadlo mě, že by bylo lze do mléka nasypat vitacit a vyrobit tím chutný puding. Helča tento nápad přirovnala (naprosto nelogicky) k tomu nasypat puding do vody a vyrobit tím sladkou brču pro celodenní pití. Proběhlo nějaké hecování a sázky na téma, že pokud já vypiju mléko s vitacitem, pak Helča vypije puding s vodou, ale vzhledem k tomu, že každému z nás do provedení sázky chyběla jedna ingredience, shledali jsme velmi rychle, že sázka nemá smysl (kdybychom totiž chybějící ingredience - tedy puding a mléko - měli, nebyl by důvod vytvářet tyto podivné mixy a mohli jsme si pochutnat na normálním pudingu a zapíjet to mohutnými doušky vitacitu rozpuštěného ve vodě).

Sojové maso bylo mezitím hotové, začali jsme vařit bramborovou kaši. Uvařit bramborovou kaši ze sáčku lze počítat mezi kuchařské umění nejvyššího kalibru. Návod na sáčku obsahoval dvě čísla vyjadřující objem suroviny: 700ml vroucí vody a 140ml studené vody.

Laik by se mohl domnívat, že ve 140ml studené vody nejdříve rozmíchá 140g bramborové kaše (pozn. šéfkuch. všimněte si té vzácné shody hmotností) a výsledná směs (s výhodou by se dalo použít ještě jedno slovo začínající na S, ale nehodlám tento cestopis deklasovat lacinými vulgarismy). 

Laik by se spletl. Pokud by si přečetl návod pořádně, uvařil by nejdříve 700ml vody a takto připravenou surovinu by smíchal se 140ml studené vody neurčité teploty (také v tom vidíte tu železnou logiku?). Nakonec do vzniklé směsi za stálého míchání pomalu sype bramborovou kaši a míchá se až do té doby, než se celý takto vzniklý kolos rozmíchá "do hladka".. A takhle se vaří na horách.

Bramborové kaše ani sojového masa nakonec nebylo zdaleka tolik, kolik jsme si mysleli, že jich bude. Proto jsme se rozhodli si od teď až na věky zapamatovat, že pro příště musíme vzít na jedno jídlo dva pytlíky od každé ingredience (pozn. kronikáře - proto to sem píšu - nejen pro výstrahu nám, ale i mnoha příštím generacím, které se rozhodnou tuto chutnou krmi na horách vařit).

Všelidovým hlasováním jsme rozhodli uvařit ještě 1.5 litru polévky, která by nás v kombinaci s tím, co zbylo z chleba, mohla dorazit k naší spokojenosti a sytosti.

Začali jsme vařit vodu a začalo pršet. Rychle jsme do stanu naházeli věci, o nichž jsme byli přesvědčeni, že by neměly zmoknout - především batohy, spacáky, drahé foťáky a tranzistoráky. Za posledním tranzistorákem jsme pak vzájemně do stanu naházeli i sebe, neboť jsme se domnívali, že ani my bychom nemuseli zmoknout (posledního neměl do stanu kdo hodit, proto se tam musel dostat po svých... To mělo výhodu hlavně v tom, že za sebou mohl celkem pohodlně zapnout zip předsíňky), nechávaje venku dešti na pospas vařič i s kotlíkem polovařící vody (fyzikální poznámka - tedy přibližně 48°C, přecejen je na horách o cosi menší tlak). 

Leželi jsme ve stanu a klepali si na ramena, jak je mohutný, pevný a nepromokavý (vzhledem k tomu, že jsme leželi vedle sebe, klepání po ramenou probíhalo formou "pošli to dál"...Člověk ležící na kraji pak klepal na stěnu stanu). Začal foukat vítr. Peťan prosazoval minulou noc (pro zmírnění strachu z deště v mohutném větru) teorii na téma, že buď fouká vítr XOR prší (pro nematematiky....XOR je spojka podobná spojce NEBO... v tomto případě buď fouká, nebo prší, ale pokud fouká, nemůže pršet a naopak... podobně jako staré přísloví "pes štěká XOR kouše"). Experimentálně jsme tuto teorii vyvrátili až do jejich základů a přepsali ji na "fouká OR prší".

(Následující video velice zlehka popisuje, jak jsme se měli ve stanu)

Další průběh našeho pobytu ve stanu by se dal shrnout do následujících několika bodů

• Pršelo dlouho, foukalo dlouho. 
• Déšť i vítr zesiloval. Vzájemně si pochlebujeme, jaký máme pevný a nepromokavý stan.
• Přetrhnul se provázek, který držel předsíňku. 
• Byli jsme rádi, že máme přes boty přehozený igelitový pytel, nepromokavý jako deštník v uhelném dole. 
• V kamenné skruži kolem stanu začala povážlivě stoupat hladina, Petr pod podlážkou čvachtá na dvou centimetrech vody. Ještě že je naše podlážka nepromokavá jako igelit v PET lahvi. 
• Utrhl se další kolík, tropiko vlaje ve větru, do stanu začíná pršet. 
• Přestáváme si klepat na ramena a zejména lidé na kraji se už nedotýkají stěn stanu, aby tyto neprosákly. 
• Svlékám se, nechávaje na sobě jen to nejnutnější a vyrážím do rozbouřeného živlu spravit stan. Všude kolem stanu je 2cm vysoká hladina vody a hlína je tak rozmáčená, že se v ní kolíky neudrží. Na místo vytrženého kolíku zabodávám 20cm do země jednu z našich početných turistických hůlek, což by se mohlo udržet. 
• Vracím se zpět, Helenka mi sděluje, že se jí nepodařilo najít svůj ručník, na který jsem se těšil po celou dobu, co jsem byl venku (Citováno ze Stopařova průvodce po galaxii:
  
  Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu - můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Kakrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.
  Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou "ztratil". Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat.
  Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: "Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník." (sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer, frúd = opravdu děsně správný frajer).
•  Na chvíli máme klid. Máme opět nedobytný, dokonale nepromokavý stan se skvělou podlážkou, kterou nějaká 2cm hladina pod stanem nemůže rozhodit.
• Helence začíná vlhnout spacák, vítr shodil skoro celou předsíňku....ještěže máme skvělou podlážku. 
• Batohy pro jistotu dáváme dovnitř, takže nemůžeme natáhnout nohy.
• Petrova vodní postel začíná prosakovat podlážkou dovnitř.
• Rozžínáme (pozn. překl. všimněte si citlivé kombinace spisovného jazyka s brněnským dialektem) baterku, abychom se podívali, na kterých místech stan protéká a proč že spacák už nevlhne pouze Helence, ale všem zúčastněným. V protisvětle baterky je krásně vidět, jak po celé ploše stanu zhusta mrholí.
• Nad Helčou začíná prokapávat místo, kde se tropiko stýká s tyčí stanu.
• Přes batohy přehazujeme pláštěnku. Druhou a třetí pláštěnku přehazujeme přes spacáky.
• Jdeme "spát" s vědomím, že nic dalšího pro "co nejsušší" noc udělat nemůžeme. 
• Můžeme
• Kolem páté hodiny mě "budí" (nespal jsem) Petr, jestli mám po ruce jídelní misku.
• Neměl.
• Vykláním se do míst, která ještě večer bývala předsíňkou (teď už pouze jakousi změtí tropika, vody, vody a vody) a po několika mokrých sekundách se přikláním zpět do stanu maje v jedné ruce hrnek a v druhé misku. 
• Asi po deseti minutách se nám společnými silami daří snížit pěticentimetrovou hladinu vody ve stanu (která se drží zejména v místech, kde spí Petr; hladina pode mnou byla asi stejně vysoká, jako moje karimatka, takže jsem si to tolik neužil - Petr měl mnohem tenčí alumatku a spal v dolíku) na akceptovatelných několik milimetrů.
• Kolem šesté Petr (tentorkát už bez mé pomoci, podařilo se mi totiž usnout) vylívá dalších několik litrů vody a o chvíli později vstává a jde si sednout pod střechu chaty horské služby, kde bylo celkem sucho.

Následující ráno