Den #2

Ráno zvonil budík v 9 hodin místního času (GMT+3), v půl desáté místního času (pozn. chronologa - dále již časovou zónu uvádět nebudu, zůstává stále stejná...Podobně tak nebudu uvádět čas v CEST, ale v místním letním čase, který je od našeho o hodinu posunutý) jsme se začali hrabat z postelí. Mihaj nám venku nachystal posezení a uvařil "Mountain tea" (pozn. překl. je zřejmé, že Rumuni jsou mnohem menší vlastenci, co se jejich hor týče...na Slovensku by něco podobného hned pojmenovali Tatranský čaj), což byla směs trávy a jiných rostlin z jeho zahrádky. Současně nám velmi taktně naznačil, že místo na kterém parkujeme není jen tak obyčejný mostek porostlý trávou, ale velmi úrodný mostek pokrytý trávou, na kterém si pěstuje trávu na horský čaj (pozn. překl. "Grass", nikoli "Weed") a přítomnost našeho auta velmi snižuje jeho úrodnost.

vstáváme, resp. Helča vstává..
(takhle by to mohlo vypadat, že vstává až jako poslední,
pouze fotka je focena až v době, kdy si Helča jako první
balí spacák)

Snídáme horský čaj

Mihajova sprcha..když jsem psal, že je antikapitalista,
myslel jsem to vážně

Mihajova chata z venku

Doléváme olej

Dále jsme se dozvěděli nějaké další informace, jako že má v horách chatu, že tam můžeme přespat a že když už tam půjdeme, mohli bychom tam zrovna vynést pro budoucí generace pixlu Mountain Tea a knihu Ivana Klímy Láska a smetí (v anglickém překladu), aby budoucí generace kromě chození po horách také trošku kulturně povyrostli.

Přebalování batohů...

Přebalili jsme si batohy, nabrali jsme erární věci (které byly dosud poházené volně po autě a nebylo tedy dost dobře vidět, že je jich opravdu hodně a narvat je do batohů bude podobně nadlidský úkol, jako ty batohy potom tahat na zádech).

Společná fotka s Mihajem

Rozdělil jsem erár podle předpokládané hmotnosti na 4 ekvilibrické hromády (pozn. aut. něco mezi hromádkou a hromadou - už jsem dlouho nepředstavil žádný novotvar, tak bych to tímto rád napravil)...to mi zabralo asi 20 minut, protože mi zůstaly v ruce stanové kolíky a nevěděl jsem kam s nima (aniž bych se chtěl srovnávat s Janem Nerudou, on psal pouze v jednotném čísle)...nakonec jsem vše rozházel znovu a zbyl mi vařič...takhle proběhly ještě 2 iterace a bylo hotovo. Bratr nesoucí mimo jiné vařič a 1,5 litru benzinu dostal skvělý nápad uložit benzin ke spacáku, protože nikam jinam už ho nemohl narvat. Nápad jsme mu nadšeně schválili s tím, že bude alespoň mít večer příjemné sny a Pavel dotčeně narval benzin kamsi doprostřed batohu.

Nasedli jsme do auta. Původně jsme chtěli auto nechat u Mihaje, ale vzhledem k jeho pěstitelským ambicím by muselo stát stejně venku na silnici, kde by jednak zavazelo a druhak by nebylo o moc bezpečnější, než kdekoli jinde. Oproti tomu jsme měli informace, že až na nástup na hory se dá pohodlně dojet autem a to pak nechat na místě, kde se nesmí parkovat s doplňující informací o rozdělení obyvatelstva na dvě skupiny...první, kteří tento fígl, po generace přenášený z tety na sestřenici neznají, tam neparkujou, protože je to zakázané. Těch je většina, proto tam bývá většinou docela volno. Druhá skupina, která se alespoň nepřímo zná s Mihajovou sestřenicí tam pak bez problémů zaparkuje, aniž by s tím libovolná generace měla někdy nějaký problém. Parkoviště je současně dobře chráněno před vandaly z první skupiny, která má neustálý pocit, že na místě, kde se nesmí parkovat bude zvýšený výskyt policistů rozdávajících pokuty, takže si nedovolí se auta ani dotknout.

Cesta na hory byla pěkná asfaltová (pozn. překl. "Drum asfalta") až do místa, kde asfalt skončil a začínal štěrk. Štěrková cesta byla stále docela příjemná až do místa, kde skončil štěrk a začalo kamení libovolné velikosti (pozn. překl."Drum ne asfalta"). Zatímco jsme po této cestě krokem projížděli, bavili jsme se myšlenkou, jak by bylo krásné, kdybychom doma nezapomněli rezervu (od jisté doby mám místo rezervy plynovou nádrž). Po pěti minutách jízdy a deseti ujetých metrech se diskuse o rezervě tak rozjela, že jsem učinil zásadní rozhodnutí nepokračovat dál a zaparkovat auto na rozhraní Drum asfalta a toho, co už nebylo skoro ani Drum.

Vracím se, úspěšně zaparkován...teď na sebe vezmu batoh
a začnu se tvářit mnohem méně vítězoslavně

ještě jsme nevyrazili...dobrá nálada

O hodinu později jsme měli vysupěný první kopec po široké cestě (kopec měl téměř nulové převýšení a technicky vzato se nejednalo skoro ani o kopec - ale říkat, že jsme supěli po rovině by bylo nedůstojné). Na kopci bylo parkoviště, na kterém se nesmělo dlouhodobě parkovat a kam jsme měli původně namířeno.

Usedli jsme do místně příslušného altánku (v době, kdy píšu tento příspěvek, je sousloví místní příslušnost poměrně často skloňované a bylo by škoda, aby vymizelo současně s nějakou nedůležitou soudní kauzou) a jali jsme se obědvat. 

V okamžiku, kdy jsme dojedli a začali jsme vstávat, začalo venku pršet dostatečně na to, abychom v altánku zůstali až do té doby, než pršet přestane. Zaburácel hrom a začalo pršet ještě víc. Ani to nás neodradilo od původního záměru a zůstali jsme dále sedět. Přijelo auto, z něhož vystoupili dva odvážní lidé, kteří se nás zeptali, jak daleko je to na nejbližší vodopád a když se od nás dozvěděli, že je to asi kilometr, hrdinně odešli v les. Asi po deseti minutách přisupěla parta Němců (pozn. lingvisty - to, že kdykoli v dalším příběhu se vyskytně slovo Němci, bude znamenat stále ty stejné Němce ještě neznamená, že proto je píšu s velkým N...tuším že tak by se to mělo psát správně, i kdyby se jednalo o úplně jiné Němce..Nicméně více Němců jsme na naší cestě nepotkali, takže toto označení budiž nadále identifikující), která se nás ptala, jestli kolem neprojelo nějaké auto.

Naposledy bez Němců v altánku...

...Naposledy s Němci v altánku...

 Ukázali jsme jim naposledy přijevší vůz, Němci se shodli na tom, že by to mohlo být to správné auto a schovali se k nám pod stříšku. Proběhlo rychlé seznámení, kdy jsme zjistili, že jsou z Německa a že jdou na hory (pozn. překl. jednalo se o opravdu rychlé seznámení). Po nějaké době se z lesa vrací na kost promoklá dvojice z nám dobře známého auta, Němci k nim radostně vybíhají a berou si z auta své batohy, které (jak zřejmo) jim vnutili do auta, když je stopli cestou nahoru. Když si Němci vyzvedli vše, co jim patřilo (a beztak i něco navíc - v Sudetech by mohli vyprávět), vrátili se i se svými hojnými zavazadly k nám do altánku. Tím stoupla hustota hmoty pod střechou na neúnosný dvojnásobek a bylo třeba učinit nějaká zásadní opatření, jako třeba naházet všechny batohy na jednu metr a půl vysokou hromadu na stůl a vytvořit tím nepříliš pomyslnou bariéru mezi našimi národy. Asi po půl hodině přestalo pršet, s Němci jsme se rozloučili, popřáli jim šťastnou cestu, vysoký růst HDP a pěkný zbytek života s tím, že se asi stejně za chvíli uvidíme.

Vyrazili jsme a po stech výškových metrech jsme se zastavili, abychom obdivovali místní technické památky ve formě mostu s trubkou nahoře (teda pokud se něčemu, co má 3m v průměru a je to olezlé žabincem byvše 20m nad zemí, dá vůbec říkat trubka) a potkali jsme Němce. Svorně jsme se shodli na tom, že musíme přijít na smysl celé stavby. Němci přišli s teorií, že by celá stavba mohla být nějak spojena s výrobou elektrické energie. My jsme vycházeli z faktu, že na betonových budovách po kraji nejsou žádné nápisy (jako "Danger, hi voltage", "Pozor, zlý pes", "No smoking", nebo alespoň obligátní "Access restricted"), tím pádem se musí jednat o nějaký tajný projekt - a když už tajný projekt, tak by ho měla organizovat rumunská vláda. Např. by v nádržích (které jsou umístěny v každé z betonových budov) mohli chovat geneticky upravené žraloky a trubka je spojnicí mezi nádržemi, aby se vzájemně mohli navštěvovat.

pohled do krajiny

je možné,že tím kolem šlo otočit...ale ta mříž byla
tak sugestivně přivařená, že jsme to nezkoušeli

...na trubce...

...trubka...

Začali jsme hecovat Helenku, aby po trubce přešla na druhý konec; po dlouhém přemýšlení o adekvátní odměně (jako že by jí někdo z nás mohl celou cestu nést batoh - s tím jsme souhlasili pod podmínkou, že ona celou cestu ponese batoh někomu z nás) shledala, že bosky by se to asi přejít dalo...ale přece se teď nebude zouvat.

Cestou vzhůru jsme zdokonalovali naše prokrastinační techniky a kromě dalších (mnohem menších) technických staveb obdivujeme také šneky na cestě, hmyz nápadně se podobající kolibříkovi (pozn. zoologa - tzv. čulibrk... v zájmu pravdy pak musím říct, že se jednalo o Dlouhozobku  svízelovou), vodopády, štěnátka neurčité rasy (které objevila Helenka na cestě do křoví, domnívajíce se zprvu, že by se mohlo jednat o malého vlka, lišku, losa, tučňáka, nebo obecně jakékoli zvíře, jehož naštvanou matku byste v dané situaci velice neradi potkali).

Čulibrk, aneb dlouhozobka svízelová

Vodopády shora

Vodopády zespodu a s Helenkou

Rozněžněný Peťan

Animals captured with wide angle lens...

Prokrastinační šnek

Na další prokrastinační zastávce se znovu potkáváme s Němci obdivujícími další průmyslový a technologicky vysoký kus stavby, jehož smysl velmi neoriginálně spojují se smyslem trubky. My jsme dál o účelu trubky nepřemýšleli, zůstali jsme u teorie, že se jedná o obyčejný most přes řeku a trubka je pouze ne příliš povedený designový prvek.

Vrchol rumunské architektury

Postupnými přískoky jsme se dostali až k přístřešku, který byl nápadně blízko našemu cíli a do jehož trámu byl vyryt inspirující nápis "Smoke weed, it`s good", kde jsme se opět setkali s Němci a navrhli jim, že by mohli spát s námi na chatě, která by měla být dostatečně velká pro nás všechny. Přivítali to s nadšením s tím, že je v kempu docela dost lidí, oni že mají dost velké stany které zaberou dost místa, takže dost dobře neví, jestli by se tam někam vmáčkli.

Smoke weed, it`s good

Chata byla dvojpatrová, se spodním patrem rozděleným na dva oddělené celky 1+1 a 2+0. V kuchyni byla plynová bomba, plynový vařič a v bombě plyn. V horním patře se na matracích (pozn. překl. Slovo "matrace" je trošku nadnesené a zde ho používám pouze pro nedostatek lepších výrazů) válelo několik spacáků, z čehož jsme usoudili, že je toto patro obsazené. Zabrali jsme tedy 1+1, kde se na dvou postelích (stejný případ jako s matracemi) válely dvě bundy, což mohlo značit, že si někdo zabral i toto patro. Vymysleli jsme, že pokud si na postele dáme 4 batohy, budeme to mít "zabrané víc" (pozn. překl. tentokrát je ten výraz naprosto přesný a v uvozovkách je pouze, abych zdůraznil jeho nadřazenost a definitivnost)

Po úspěšné okupaci jsme se vydali do chaty nad kempem, kde (podle informací místních) bylo možné si za malý obolus nabít telefon, nebo koupit něco teplého k jídlu a něco studeného k pití. Ceny byly až příliš směšné, o to více nás mrzelo, že nemáme žádné rumunské peníze, za které bychom si to směšné jídlo koupili. Peťan sice provedl neúspěšný výpad, aby se pokusil nakoupit za směšná eura, ale vevnitř se mu vysmáli, že dokud nezjistí kurz EUR/RON, nedostane žádné jídlo, byť by bylo sebesměšnější.

Po tomto debaklu jdeme zpět na naši chatu uvařit si své vlastní jídlo sestávající ze dvou sáčků instatních boloňských těstovin a konzervy s boloňskou omáčkou, o které jsme se v době jejího nákupu domnívali, že by mohla obsahovat alespoň stopové množství masa (tato domněnka byla tak silná, že jsme konzervy koupili rovnou dvě). Naši naivitu ukončil (naprosto prozaicky) moment, kdy jsme konzervu otevřeli. Mezitím jsme si s Němci přeměřovali vařiče a vysvětlovali jim, jak funguje ten náš (pozn. překl. což jsem se jim pokoušel celkem úspěšně vysvětlit až do chvíle, kdy jsem narazil na fatální neznalost anglického výrazu pro slovo "zplynovatět"). Němci nám zase řekli, že jejich lihový vařič příliš dobře nefunguje, resp. že žere neúnosně mnoho lihu (pokud by měli tahat na zádech všechen líh,který vařič sežere, neunesli by ho).

Snažím se demonstrovat technologicky zaostalému
Německu, jak funguje benzinový vařič

Mihajova chata

Protože už bylo dostatečně pozdě a zatím jsme nepotkali nikoho, kdo by se cpal do horního patra, rozhodli jsme se tam přestěhovat. Po bližším ohledání spacáků se totiž ukázalo, že se nejedná zrovna o výstřelky poslední sezony (ba ani té loňské) a že některé z nich byly v tak žalostném stavu, že by se v nich člověk bál spát nejen na zahradě před domem, ale že by se v nich bál spát vůbec.

Obsadili jsme horní patro, jupííí

Večeře

Helča se rozhodla pro odvážný hygienický krok, umýt si nohy v dřevěném náhonu před chatou. Protože jsem nechtěl zůstat pozadu jak s odvahou tak s hygienou, rozhodl jsem se pro kompletní očistu tamtéž (tedy až Helča odejde, abych nepohoršil) Poté, co jsem si umyl hlavu mýdlem (strkat hlavu do 40cm širokého koryta s rychle tekoucí ledovou vodou je podobně nezapomenutelný zážitek, jako mydlit si hlavu mýdlem) mi Helča sdělila, že má s sebou šampon, který ráda poskytne .

Šli jsme spát, Helča povyprávěla horor na dobrou noc. Na ráno jsme si nenatahovali budík, pouze jsme vyhlásili, že kdo vstane první, oznámí ostatním, že je ráno a to nejlépe dostatečně potichu a šetrně, aby je nevzbudil.