Den #3

(neočekáváná poznámka autora...omlouvám se všem esteticky smýšlejícím za ne příliš povedenou sazbu celého textu v kombinaci s fotografiemi...prostředí, ve kterém je možno tuto hrůzu editovat je naprosto stochastické a v praxi nepoužitelné...a byť se mi místy podaří dát několik fotek vedle sebe, většinou to znamená několikanásobné obnovování stránky a nekonečným hýbáním s fotkami, aby pak, až má člověk pocit, že to v editoru docela zvládnul, zjistil, že na produkci to vypadá příšerně..A když už se něco náhodou podaři, přidáním popisku se fotky zase rozhodí způsobem, který nelze popsat slušnými slovy)

Ráno nikdo nehlásil, že je ráno (pokud ano, tak v souladu s dohodou z předešlé noci) a venku lilo jako z konve (pozn. aut. nerad používám toto klišé, zajisté bych mohl vymyslet nějaké mnohem lepší, originálnější a skvělejší slovní spojení...Ale ve chvíli, kdy jsem se vzbudil a podíval se z okna mě nic lepšího, než konev nenapadlo (ruku na srdce, koho z vás napadají dvě sekundy po probuzení originální asociace...zejména pokud tuto asociaci nehodláte nikomu sdělit a spokojíte se s ní sami).. Proto se nejedná o klišé, ale o doslovné vyjádření pocitu, který jsem ráno z deště měl). Díky tomu jsme se někdy kolem půl desáté pouze otočili na druhý bok a po očku pokukovali z okna, jestli nepřestalo pršet. Když přestalo a my jsme začli vstávat, začalo pršet. To nám dalo dobrou záminku zanechat vstávání a znovu se otočit na druhý bok. Když jsme to tak udělali potřetí, Helča to psychycky nevydržela a začala vstávat skutečně. Přišlo nám negalantní nechat ji v tom samotnou a vstali jsme taky (i když v našem podání byla celá akce rozprostřena do násobně delší doby a v prvních fázích spočívala spíše v povzbuzování Helenky, než abychom udělali nějaký skutečný pohyb).

Než jsme všichni vstali, Němci mezitím opustili spodní patro a skrz naskrz (pozn. překl. "Durch") promáčené termotričko (které si pověsili ven, aby jim do rána uschlo) velikosti M. My, kteří tato písmena považujeme za neslušná, jsme tričko s díky odmítli (přesto, že nám ho nikdo nenabízel) a Helča, kterou písmeno M nijak neuráží, když zjistila, že by se do něj vešla dvakrát, odmítla též.

Je po dešti, balíme pláštěnky

Helča aby se neřeklo, že na chvíli nemá hlad, kompenzuje
vzniklou situaci dobře mířenou čokoládovou tyčinkou

Uvařili jsme čaj, pojedli něco paštiky s dřevorubeckou porcí chleba (nožem, kterým se chleba krájel, jsme den předtím za hlasitého údivu přihlížejících Němců otevřeli konzervu s boloňskou omáčkou, takže jsme si nemohli dovolit nějaké půlcentimentrové krajíce) a jali se vyrážet do deště.  Nějakou dobu jsme šli po lese v pláštěnkách, po půl hodině nás to přestalo bavit a pláštěnky jsme si sundali. V tu chvíli se zvedl vítr a my jsme schytali plnou sprchu ze stromů. Dalších 200 výškových metrů jsme pak skákali po mokrých kamenech, kolem nichž se v noci vytvořil docela slušný vodní tok. 

Chata, pod jejíž střechou (aniž by
byla na fotce) přečkáváme přeháňku

Cestou jsme prošli kolem chaty, pod jejíž střechou jsme přečkali asi pětiminutovou intenzivní přeháňku a po dalších 200m převýšení jsme zastavili u obrovského převislého boulderu na oběd (na tom, že byl boulder převislý bylo zajímavé pouze to, že na jeho vrcholu na nás v době našeho příchodu čekal Peťan, který šel o cosi napřed - po našem pochvalném zamručení se ukázalo, že podváděl a po převisu vůbec nelezl).

I tento chléb byl krájen stejným nožem,
jako ten ranní..z chleba zatím ukrojen jeden
krajíc (ani slovo "krajíc" není přechodník)

Nikým nekontrolovaná zrůdná bestie

Dáváme chleba se salámem a ve volném čase učíme Helenku pracovat s polarizačním filtrem na foťáku..Helenka po deseti minutách naší snahy dosti neupřímně prohlásila, že tak diametrální rozdíl v kontrastu oblohy ještě nikdy neviděla, že jen co se vrátí domů, pořídí si sadu polarizačních filtrů a že se už nikdy nechce dívat na nepolarizovaný svět, který je nezajímavý, šedý a fádní. Její chvalozpěv na polarizaci pak ukončil pes (pozn. aut. pravidelnému čtenáři mých cestopisů muselo být už divné, že jsme již třetím dnem v Rumunsku a ještě ani jednou zde nezaznělo slovo pes, pominu-li neškodná štěňátka předchozí den. Domnívám se ovšem, že velikostí dnešního psa tento nedostatek plnohotnotně vynahradím). Původně jsme nabyli dojmu, že se jedná pouze o předvoj nějakého bači, stáda, smečky psů, nebo náhodného kolemjdoucího, ale po pěti minutách kdy nikdo nepřicházel jsme došli k závěru, že se pravděpodobně jedná o divokou, nikým nekontrolovanou zrůdnou bestii, která pobíhá po horách a žere lidem svačiny.

 Helenka schovala salám do batohu. Poté, co zapnula poslední přezku, vynořili se zpoza kopce lidé, kteří nám sice potvrdili, že pes není jejich (a tedy že původní teorie s bestií byla správná), ale že rozhodně není nekontrolovaný, protože jde celý den naprosto kontrolovaně s nimi. Když pak přihodili ještě prohlášení, že jim od rána ještě nesežral ani jednu svačinu, vytahujeme ukrytý salám a pokračujeme v započatém obědě.

Můj všudypřítomný poznámkový blok,
na základě jehož 70 stránek rukopisu
mohu psát tento cestopis

Petr machruje, že tam vyleze

Převislý boulder a my před odchodem

Petr,mohutně posnídavší, nemaje hladu místo konzumace salámu hledá další lezecké cesty na boulder,alibisticky se výhýbaje cestě přes převis (pozn.překl.přesto, že je v této větě použito více přechodníků, než běžný člověk použije za celý den, slovo "převis" není myšleno jako přechodník).

Po obědě pokračujeme dál. Cesta se pomalu odklání od potoka kolem kterého jsme celý den šli a ze strachu, že se do konce pobytu na horách s další vodou nesetkáme, nabíráme vodu z potoka a aplikujeme pro jistotu hned dvojitou dávku dezinfekce (vzhledem k tomu, že potokem před chvílí prošel pes velikosti menšího telete),

Přecházíme potok, protože se to zdá Peťanovi málo akční a dynamické,
 snaží se o zdynamičtění a zakčnění této fotky

Po dvaceti minutách potkáváme jezero a Helenka vyhlašuje challenge, kdo jezero přeplave. Nabízím se coby jeden z účastníků pod podmínkou,že se zúčastní i vyzyvatel. Vyzyvatel prohlásila, že si v jezeře tak možná umyje nohy, ale celá tam nevleze ani kdyby se na břehu stále ještě potuloval ten pes.

Proto jsem rozpoutal druhou challenge v souladu s Helenčiným plánem na mytí nohou - kdo se v jezeře dostane dál od břehu (přičemž není podmínkou, že soutěžící musí zůstat od pasu nahoru suchý). Vybaven sandály a vyhrnutými nohavicemi na už tak dost krátkých kraťasech, měl jsem vítězství v kapse. Až do doby, než se ukázalo, že dno jezera je bahnité a tím pádem nejisté hloubky pro každý další krok. Mého zaváhání využil Peťan, který se mezitím zhmotnil vedle mě přesto, že nemaje sandálů, nebyl zdaleka favoritem závodu. Protože jezero nebylo z nejteplejších (dokonce bych neváhal zařadit ho do pětadvacítky nejstudenějších jezer, kde jsem kdy smočil nohu), vyhlásili jsme kontumaci a vydali jsme se nepříliš dlouhou cestou ke břehu.

Challenge v plném proudu

Mám několikametrový náskok před Peťanem, odteď zvaným
jako "Druhý v pořadí"

Návrat po mém kontumačním vítězství

Začíná foukat vítr, bohužel ne zrovna tím směrem, kam máme namířeno... Pesimista by to mohl označit dokonce i za protivítr. V lepších okamžicích foukal vítr pouze kolmo na směr, kterým jsme šli, což bylo (zejména v serpentýnách) ještě horší, protože nás to stále shazovalo do údolí. Na kopci, o kterém jsme doufali, že na něj nebudeme muset jít jsme zahlédli ceduli na železné tyči, která nepříliš nápadně, přesto nezanedbatelně připomínala značku. Pokusili jsme se její obsah vyfotit na vysoký zoom a letmým prozkoumáním jsme zjistili, že se jedná o jakýsi nápis, nikoli o značku. Nápis nicméně nebyl čitelný, takže jsme si domysleli, že na ceduli bude s největší pravděpodobností napsáno něco jako "Pokud čteš tuto ceduli, jseš zatraceně daleko od značené cesty", nebo ještě lépe "Kdo neobejde tuto ceduli obloukem o poloměru min. 200m, zemře" Druhou teorii podporoval později zjištěný fakt, že cedule nebyla na tyči, ale na křížku.

Tuto fotku sem přidávám čistě z dokumentárních důvodů...
jednoho dne, až nebude co na práci, chci přeložit nápis za mnou 

S přibývající nadmořskou výškou se kdesi nad námi ozýval čím dál hlasitěji ženský smích. To mohlo znamenat pouze 2 věci:

1. Smějící se žena se tak těšila do sedla, do kterého tato cesta vedla, že když došla na svoji stávající pozici a zjistila, že cíl je ještě půl kilometru nad ní, zešílela a je pravděpodobné, že po vzoru Viktorky  odteď až do konce života (který časem sama ukončí skokem do údolí) bude toto místo pravidelně navštěvovat a smát se tu. Pokud by tato varianta byla správná, mohl bych svoji spisovatelskou kariéru zařadit po bok Boženy Němcové, protože jen opravdu dobří spisovatelé zachycují šílené lidi pravidelně se vracející na místo, kde zešíleli. Fakt, že tato varianta nebyla správná, mě (a možná i ostatní členy výpravy) zachránila od takřka jistého zešílení.
2. Smějící se žena právě zjistila, že je v sedle a směje se, že už nemusí do toho příšerného kopce.

Nakonec se ani jeden ze scénářů neukázal správným. Ve skutečnosti na sobě smějící se žena měla pláštěnku a smála se tomu, jak na ní ve větru třepotá. Bohužel v žádném díle libovolného (byť méně věhlasného) autora jsem nezaznamenal příběh o ženě smějící se třepotající pláštěnce, takže mi nezbývá, než zamáčknout slzu, k nikomu se nepřirovnávat a spokojit se s rolí prvního autora, který takový příběh zaznamenal. 

Když jsme přišli na místo, třepotající pláštěnka (a s ní i její obsah) zrovna odcházeli, takže jsme se stihli pouze přivítat na vrcholu a současně se rozloučit (pozn. překl. což se nám podařilo pomocí jednoho slova).

Protože jsme už dlouho neobsadili žádné území (naposledy v chatě předchozí den), rozhodli jsme se chovat se státotvorně a nějaké obsadit. Ve chvíli, kdy jsme v sedle vyvěsili státní vlajku, začali se kolem ní shlukovat čeští občané.. Prozatím sice pouze dva, ale co se dalo čekat od území 2x2 metry. Společně s přišlými dvěma Čechy jsme tedy vytvořili území s hustotou 1,5 obyvatele/m2 (jen pro představu, New York coby jedno z nejlidnatějších měst světa, má asi 10 500 obyv./km2, tedy asi stopadesátkrát nižší hustotu, než kterou jsme státotvorně vytvořili). Po chvíli jsme uznali, že na tak malé území je nás příliš mnoho a rozhodli jsme se odsud co nejrychleji zdekovat; stejný nápad pak měli i oba novopečení občané. Díky nepřítomnosti stálé vojenské posádky, naše jediné české okupované území v Rumunsku zaniklo stejně rychle, jako vzniklo. Poučení, které jsme si pro tento den odnesli pak bylo, že každý Rumun je latentní Čech - stačí někde vyvěsit českou vlajku.

Kdo říká, že Sněžka je nejvyšší místo v ČR, lže..nebo alespoň pokud by to říkal v tuto chvíli, lhal by.
Nové nejvyšší sedlo v ČR má na pár minut 2266 m n.m.

Sešli jsme asi 200m k jezeru Lacul Bucureii (jezero nemělo příliš nápaditý název - Bucura byla hora přímo nad jezerem), kde byl legální kemp a (nevím, do jaké míry legální) stanoviště horské služby. O několik odstavců výše jsem se nepřímo pokoušel naznačit, že nahoře v sedle Pasul Bucurei foukal docela solidní vítr. Stejný vítr foukal i při sestupu a dole v kempu by i člověk s minimálním meteorologickým vzděláním označil povětrnostní podmínky za silnější vichřici, nebo slabší orkán.
Kemp byl rozdělen na (malé) desítky půlkruhových kamenných zídek, které sloužily jako základny pro stany, nebo přesněji větrolamy (jak kdo chce). Dávní stavitelé těchto zdí pravděpodobně měli s větrem podobné zkušenosti a velmi dobře věděli, proč to dělají.

Vzácná chvíle, kdy si jindy abstinující Helenka dopřává skotské whisky

Stanice horské služby s provokativně umístěnou rumunskou vlajkou...
jako by jim to tam patřilo...

Při průchodu kempem jsme potkali stan plný Čechů, jejichž mluvčí nám ryzí pražštinou sdělil, že jsou Češi a že ví o jednom luxusním (a dosud neokupovaném) větrolamu, kam bychom se mohli se svým olbřímím stanem vejít. Současně jsme se dozvěděli, že za táááámhletím šutrem, který není skoro vidět, protože je odsud asi půl kilometru, lze za plného denního světla a s dalekohledem s alespoň desetinásobným přiblízením při troše štěstí vidět stan, ve kterém se někdy (zejména úplňkové noci jsou ideální) a prodává mléko a sýr - je zřejmé, že místní bačové nejsou příliš dobří obchodníci a slovo marketing do rumunských hor ještě nedorazilo. Po další krátké konverzaci složené převážně ze zdvořilostních frází a peprných nadávek na počasí se ještě Helča neudržela a zeptala se, z jakého místa v ČR pochází. Odpověď byla vzhledem k jejich jednoznačnému přízvuku naprosto nečekaná. Aby řeč nestála, kontrovali stejnou otázkou. Když se dozvěděli, co jsme jim řekli, pokračovali otázkou, jestli jim v noci nehodláme zapalovat stany, nebo dělat podobné nepřístojnosti. Ujistili jsme je, že nic takového neplánujeme a že si benzin šetříme na vaření.

Náš olbřímí stan na břehu jezera

Za silného větru jsme postavili stan, který jsme z východní strany (odkud vítr vane) zajistili dostatečně silným lanem, které nám mělo zaručit poměrně klidnou noc.

Večeříme, byť daleko od stanu, alespoň
v závětří

Jedna z nekontrolovaných bestií, která nám přišla po večeři
vylízat kotlík...s Helenkou se spřátelili natolik,
že pak dlouho nechtěla odejít

Uvařili jsme druhou várku těstovin s boloňskou omáčkou (fakt, že jsme měli dvě skoro stejná jídla po sobě byl kompenzován tím, že boloňská omáčka byla nejtěžší složkou naší potravinové zásoby a bylo tedy vhodné zbavit se jí co nejdřív, abychom se s ní nemuseli moc dlouho tahat) a šli jsme spát. 

Petr zůstal věrný tradici hororů na dobrou noc a povyprávěl horor o Drakulovi (byli jsme v Transilvánii, takže téma bylo na místě), za kterým přijela švýcarská čarodějnice, která mu darem přivezla hodinky, které vybírala společně s dalšími třemi čarodějnicemi (a každá z nich pozorovala za výlohou nějaké jiné), ale dá mu je pouze tehdy, pokud Helča plynule a bez chyby řekne "Which witch watch which watch Swatch" (pozn. překl. "Která čarodějnice pozoruje které hodinky Swatch"). Protože se to Helence nepodařilo, Drákula nedostal nic a nezbylo mu, než si koupit komixový obleček a nadále se v historii vyskytovat jako Batman (pravdivost tohoto příběhu by mohl dokazovat fakt, že na Drakulu už dnes nikdo nevěří, ale na Batmana skoro každý).

Ultimátně upevněný stan, na který neplatí mráz, sníh, vítr, ani déšť

Příběhů na podobná témata proběhlo ještě několik , protože foukal takový vítr,  že každou půlhodinu musel někdo vyjít ven a stan kompletně překolíkovat.

Helča, dokud ještě nespala, neustále přes tropiko viděla pomalu se blížící stíny, medvědy a Pražáky, kteří nám neustále cloumají se stanem a vytváří citoslovce foukajícího větru (rozhodli jsme se, že jim za tu probdělou noc ráno rozbijem držky, nebo alespoň zapálíme stan).

Kolem třetí ráno to začalo být otravné a protože stále ještě nepršelo (což byla naše jediná obava), nechávali jsme to být a rozvolňovali jsme intervaly kolíkování. Kolem páté hodiny ranní to začalo vypadat, že nám odletí celé tropiko a že ho budeme muset tahat někde z prostředka Laco Bucurei, přišel čas na nové překolíkování. Pak už jsme opravdu spali (pozn. autora - už jste si všimli, že většina příspěvků končí tímto pozitivním zvoláním? Je to tím, že většina logických celků, které jsem pro tento účel zvolil jako interval mezi probuzením a usnutím, takto vždy končila...alespoň tentokrát proto končím autorskou poznámkou, v dalších dnech pravděpodobně budu opět končit spánkem)