Ráno jsem taktně vynechal snídani a to hned ze tří důvodů. Jednak (a hlavně), protože nejsem fanoušek přeplněných místností, kde se každý, nezávisle na svém okolí, snaží najíst, používaje při tom všech dostupných a zákonných prostředků. Druhý, méně filosofický, byl pak v tom, že nemám rád k snídani tousty s marmeládou. Poslední pohnutka byla podstatně prozaičtější; v noci mi někdo rozšlápl brýle, které jsem měl položené na notebooku na zemi za hlavou. Je s podivem, že notebook žádnou újmu neutrpěl.
Po několika pokusech o narovnání obrouček a zasazení sklíčka zpět na své místo jsme se rozhodli nechat tuto práci nejbližší optice. Chvíli jsme na internetu zkoušeli najít v sobotu otevřeného optika v okolí, tedy alespoň na naší straně Temže. To se nám nepodařilo, takže jsme s Vojtou a Kraťou vyrazili zeptat se na vrátnici. Vrátný Ind (ano, ten, který se vrátil zrovna z kuchyně a usedl na recepci) nám poradil špatně, jeho oblíbený optik měl v sobotu bohužel zavřeno.. Alternativní optiku jsme našli docela rychle, majitel nás velmi ochotně přivítal a naznačil, že si nemusíme dělat nic z toho, že má ještě zavřeno a klidně sdělíme svá přání. Podělili jsme se s ním o můj problém, načež jsme byli požádaní, abychom se stavili za 15 minut. Když jsem si o 20 minut později vyzkoušel opravené brýle a pochválil kvalitu opravy, s konstatováním "So that`s it" očekával náš odchod. Po chvíli rozpačitého mlčení jsme se zeptali, kolik si účtuje, což ho evidentně překvapilo a s úsměvem nám sdělil, že za opravu brýlí se nic neúčtuje.
Perfektně nám vyšlo počasí, dalo by se říct, že angličtější počasí už být ani nemohlo. Déšť, zima a místy mlha nás provázely prakticky celou cestu.
Když jsme předchozí den plánovali trasu dnešní cesty, zjistili jsme z encyklopedie několik teorií, co by Stonehenge mohlo být. Některé z nich je popisují jako chrám uctívačů Slunce, Země a jiných pakáren (každá teorie to popisuje zvlášť - tedy jedna říká, že se zde uctívalo Slunce, což druhá kategoricky odmítá a tvrdí, že se zde uctívala Země). Osobně si myslím, že kdyby tu někdo chtěl kohokoli uctívat, tak by ty šutry postavil o pár metrů menší, aby se na ně dalo alespoň sednout. Další teorie hovoří o meteorologické stanici (to zní pravděpodobněji, sami jsme se přesvědčili, že kameny mění svoji podstatu s měnícím se počasím. Přesněji, když pršelo, kameny byly mokré. Okamžik, kdy nepršelo, jsme bohužel nevychytali, takže nemůžu vyloučit, že kameny zůstávají mokré i za sucha, ale nezdá se mi to pravděpodobné). Další verze, která je asi nejlogičtější (zejména proto,že neříká nic o tom, k čemu by tak neužitečná věc mohla sloužit) předpokládá, že se jedná o dílo kouzelníka Merlina. Poslední použitelná teorie tvrdí, že šlo o pohřebiště a dokládá to nalezením zvýšeného množství hrobů v okolí kamenů.
Můj názor na věc je potom takový, že se jedná o monument, postavený ke stoletému výročí objevu Hita se supí hlavou, boha všech neočekávaně příchozích a tuto teorii považuji za naprosto nevyvratitelnou a fakt, že měl někdo potřebu pohřbívat kolem monumentu své zemřelé jen potvrzuje tehdejší význam Hita se supí hlavou.
První zastávkou (kromě několika zmatených zastávek u různých fastfoodů, kde jsme vždy vystoupili, zjistili, že alespoň jeden z nás do toho kterého obchodu nechce, protože tam nemají čtvrtlibrák se sejrem, nebo whopper, a aniž si kdokoli něco dal, jsme zase odjeli) bylo městečko Amesbury.
Malé městečko, ležící asi 2 míle od Stonehenge, bylo založeno někdy hodně dávno a fakt, že je tak malé, má historicky logické kořeny. Většina dívek, které se, byť jen omylem, přiblížily k nedalekým stonehenge (většinou za účelem sběru hub, kořenů mandragory, nebo prostě jen chtěly vynadat tomu darebákovi, co tam pořád staví na sebe ty šutry), byly obvykle prohlášeny za čarodějnice a podle toho, ve které to zrovna bylo době, s nimi bylo naloženo (pozn. autora: je zajímavé, že výše zmíněné nakládání většinou souviselo s nějakým druhem smrti, zpravidla v tom hrál hlavní roli oheň. Nikdy nikoho ani nenapadlo, že by se pro takovou čarodějnici dalo nalézt nějaké pozitivnější využití, což je považováno za hlavní příčinu, že se čarodějnice za celou historii lidstva nikdy nevyužívaly). Vzhledem k systematickému hubení mladých dívek a ne příliš živé imigraci (když už se dívky přistěhovaly, tak si to buď rychle rozmyslely, nebo jim bylo násilím naznačeno, že by bylo vhodné, aby shořely) se populace příliš nezvětšovala a město přežilo prakticky jen díky přistěhovalým pyromanům a kolemjdoucím bezdomovcům, kterým se zalíbilo v opuštěných domech.
A zpátky do přítomnosti; protože už jsme měli opravdu hlad, odložili jsme hádky, zda je lepší Burger King, KFC, nebo McDonald a odebrali jsme se k místnímu Indovi na kebab.
Po jídle se Kraťa dal do řeči s nějakou místní dámou, která mu poradila, ze pokud nezaparkujeme na oficiálním parkovišti, ale na polňačce, která je těsně za ním, ušetříme hodně peněz.
Udělali jsme, jak nám řekla, polňačku jsme našli, zaparkovali a vyrazili k bráně. Naprosto mylně jsme předpokládali, že bude zpoplatněné pouze parkoviště a samotný přístup ke stonehenge bude zdarma. Brána byla zamčená (číselně-kódovým zámkem, který jsme za mlada uměli bez problémů otevřít...buď jsme o tolik zestárli, nebo byl tento zámek podstatně sofistikovanější než ty, které známe z mládí) a všichni návštěvníci chodili podchodem přes turniket, kde vybírali 7 liber vstupného. Shledali jsme, že platit takovou židovskou cenu za to, abychom těch pár šutrů viděli z o 5 metrů menší vzdálenosti (až ke kamenům se nesmělo), by bylo nejen o ničem, ale také nečeské a nekřesťanské.
A protože jsme křesťani, patrioti a hlavně protože jsme zjistili, že oficiální parkoviště je taky zdarma a komerce nastává teprve v okamžiku vstupu za turniket, začali jsme znovu uvažovat, jak to ta dáma myslela s tím ušetřením. Zatímco David se Zdeňkou a Tomášem zaplatili celé vstupné, my jsme se vrátili k autu a zjistili, že se ke kamenům dá dojít po poli, kde je hodně nízký a snadno přelezitelný plot. S Kraťou a Petrem jsme nasadili suverénní výraz, přeskočili jsme branku a pevným krokem jsme vyrazili po poli. V místě, kde ústil podchod, jsme museli ještě překonat elektrickou ohrádu pro krávy a zapadli jsme do davu proudícího podchodem.
Bohužel se z davu oddělil nenápadný člověk s vysílačkou v ruce, který nám s klidem angličanům vlastním oznámil, že toto je placená památka a ukázal nám směr k návštěvnickému centru, kde jsme měli zaplatit vstupné. Sdělili jsme mu, že o návštěvnickém centru nic nevíme, že jsme dlouho a marně hledali vchod a když jsme ho nenašli, odhodlali jsme se jít touto cestou. Nakonec jsme mu pěkně poděkovali za cenné informace o návštěvnickém centru a odebrali jsme se k východu.
Když jsme se dostali ven, nabrali jsme zaplativší a měkké spolujezdce a pokračovali jsme v cestě.
Další zastávkou bylo už o něco větší městečko Salisbury. Významné je zejména tím, že propůjčilo název Salisburskému (Kdo sleduje SouthPark,ví, o čem mluvím) steaku (pouze propůjčilo...Salisburský steak je mleté maso, "vytvarované" do tvaru steaku, a vymyslel ho nějaký americký fyzik stejného jména..Časem byla tato strava přejmenována na Hamburger steak, zkráceně Hamburger). Také se zde nachází The Salisbury Cathedral, která je význačná tím, že má nejvyšší (kostelní) věž v celé Británii (123 m).
U vstupu nás překvapil cenník, který hlásal, že za vstup bychom každý měli uvalit 6 liber. Po bližším průzkumu jsme zjistili, že se jedná pouze o "doporučený dar", takže jsme vyhrabali všechny volné drobné, které jsme darovali a vstoupili jsme.
Katedrála působila opravdu impozantně. Prakticky se jednalo o několik nezávislých (a současně spojených) kostelů, kde bylo lze pořádat nejméně 4 mše, aniž by se věřící navzájem rušili. Kromě toho z katedrály vybočovalo ještě několik kaplí, kde bylo možno pořádat další, nezávislé mše. Velkým překvapením pro nás byl potom manuál (tady tomu říkali "guide") v češtině. Díky němu jsme se dozvěděli, že katedrála je 750 let stará, že je nejkrásnější v celé Británii (v jiných katedrálách jsme zatím nebyli, tak tento výrok musím zatím prohlásit za pravdivý), že se stavěla "pouze" 38 let, že v kapitule je zakázáno fotografování (protože jsme nevěděli, kde je kapitula, jsme pro jistotu fotografovali všude) a že rozvrh modliteb a bohoslužeb je vyvěšen na nástěnkách po celé katedrále (pozn. autora: tuto informaci, ostatně jako většinu ostatních, jsem si přečetl až v době psaní tohoto příspěvku, takže jsem nemohl ocenit precizní umístění rozvrhů po celé katedrále, pokud tam nějaké byly).
Bohužel se nám nepodařilo zaparkovat v bezprostřední blízkosti katedrály, což nám doteď nevadilo. Během naší prohlídky se poněkud rozpršelo (až do stavu "slejvák jako z konve"), což bylo příčinou toho, že náš nástup do aut vypadal asi jako přehlídka vodníků, nastupujících do ponorky.
Přestože jsme měli v plánu ještě přístav Portsmouth, jsme se, vzhledem k počasí, rozhodli jet rovnou na nejbližší benzinku (od prvního čepování jsme měli docela prázdnou nádrž...dojezdnost byla kolem 20 mil) a následně domů.
Skupina B, která měla na benzinku nastavenou navigaci, se nás dlouho pokoušela setřást rafinovanými a nečekanými úhyby (způsobené jednak škodolibostí skupiny B, místy však také náhlým, ne neoprávněným pocitem jízdy v protisměru, který nás ostatně provází celý pobyt v Británii), ale dlouho jsme odolávali a vedoucího auta jsme se po vzoru klíštěte drželi poměrně úspěšně. Na jedné z křižovatek se nám skupina B ale ztratila poté, co provedla unikátní únikový manévr, spočívající v neočekávaném odbočení doprava (přesto, že až po křižovatku jela v doleva odbočujícím pruhu), pojištěném dodávkou, která odbočovala asi o metr později, takže šance, že tak nečekaný manévr provedeme taky, byly prakticky nulové.
Naštěstí jsme měli i vlastní navigaci, která nás ovšem navedla na úplně jinou benzinku, čímž se pravděpodobnost, že domů pojedeme nějak organizovaně spolu, naprosto vynulovala (pozn. autora: s tím vynulováním to nebylo zase tak jednoznačné...vzhledem k motorickým schopnostem skupiny B bylo téměř jisté, že někde zabloudí...a protože my jsme na tom nebyli o moc líp, možnost opětovného setkání na "nějakém" místě naprosto mimo trasu byla nabíledni).
Telefonicky jsme si sdělili, že se sejdeme až v hotelu a dál jsme se o skupinu B nestarali. Zjistili jsme, že (znalcům jistě ne neznámý) rozhovor "To je tady u vás pořád taková mlha? To ne, mlha je tu pouze, když neprší" (Asterix v Británii, 1986) je naprosto nepravdivý, protože lilo jako z konve a mlha byla tak hustá, že by se dala krájet (Rákosníček, 1976-1983). Po menších telefonických neshodách se skupinou B (která byla ve výsledku asi 10 minut za námi a se kterou jsme si dali sraz v obchodním domě, ke kterému jsme minuli odbočku a pak nám zabralo 20 minut, než se nám podařilo dvakrát otočit do protisměru tak, abychom kolem obchoďáku jeli znovu a tentokrát odbočku neminuli) jsme se sešli na hotelu a začali vařit.
Na večeři jsme koupili frankfurtské párky. Bohužel v kuchyni nebylo žádné nádobí a jediný hrnec, který tam byl, byl pravděpodobně soukromý. To nás přimělo k myšlence (ačkoli na obalu pod pojmem Mikrovlná trouba byl jako první krok výslovně uveden "vyjměte párky z obalu"), co by to udělalo, kdybychom dali do mikrovlnky celý balík párků. Myšlenka se nakonec osvědčila, takže jsme se královsky najedli a vrátili se do pokoje, kde jsme něco přes půlnoc rozebírali zajímavá témata.
Kromě několika neslušných (které zde raději, z důvodu "solidnosti" tohoto blogu, nebudu uvádět), Blankou nepochopených (pro jistotu nebudu uvádět ani tato, protože by je Blanka mohla zpětně pochopit a zjistit, že byla taky neslušná) a politických (klasika) jsme se poměrně dlouho dohadovali o povinnost nosit ssebou neustále občanský průkaz a kdykoli se jím prokázat.
Tato diskuse dospěla až k sázce, mezi mnou a Kraťou (já=musí mít vždy u sebe, Kraťa = Musí MÍT, tzn. stačí doma v šuplíku), jíž následovalo dlouhé hledání na googlu, pročítání několika zákonů a chvilkové výhry jednotlivých stran (např. můj objev - zákon z roku 1953, který jasně přikazuje nosit nepřetržitě občanský průkaz u sebe, vs. taky můj objev - zákon 1999, který si z původního zákona propůjčuje několik odstavců, v praxi ale chybí zmínka o povinnosti nosit občanku neustále u sebe). Hlavním přínosem této sázky ale byla věc naprosto jiná..Při hledání na googlu jsme se dostali, mimo jiné, k tomu, co je to průkaz totožnosti. Zjistili jsme, že mimo občanky, cestovního/diplomatického pasu a řidičáku, slouží jako průkaz totožnosti také námořnická knížka. Toto sdělení nás fascinovalo natolik, že jsme další hodinu strávili (poté, co Vojta konstatoval, že význam námořnické knížky je u nás až hanebně podceňován) rehabilitací námořnické knížky a rozhodnutím, že si tento doklad (který až do roku 2006 byl i cestovním dokladem) musíme pořídit.
V průběhu naší internetové rešerše šla asi polovina lidí spát a druhá polovina se k nim zanedlouho přidala.
