Den #2

Ráno zvonil budík v 9 hodin místního času (GMT+3), v půl desáté místního času (pozn. chronologa - dále již časovou zónu uvádět nebudu, zůstává stále stejná...Podobně tak nebudu uvádět čas v CEST, ale v místním letním čase, který je od našeho o hodinu posunutý) jsme se začali hrabat z postelí. Mihaj nám venku nachystal posezení a uvařil "Mountain tea" (pozn. překl. je zřejmé, že Rumuni jsou mnohem menší vlastenci, co se jejich hor týče...na Slovensku by něco podobného hned pojmenovali Tatranský čaj), což byla směs trávy a jiných rostlin z jeho zahrádky. Současně nám velmi taktně naznačil, že místo na kterém parkujeme není jen tak obyčejný mostek porostlý trávou, ale velmi úrodný mostek pokrytý trávou, na kterém si pěstuje trávu na horský čaj (pozn. překl. "Grass", nikoli "Weed") a přítomnost našeho auta velmi snižuje jeho úrodnost.

vstáváme, resp. Helča vstává..
(takhle by to mohlo vypadat, že vstává až jako poslední,
pouze fotka je focena až v době, kdy si Helča jako první
balí spacák)

Snídáme horský čaj

Mihajova sprcha..když jsem psal, že je antikapitalista,
myslel jsem to vážně

Mihajova chata z venku

Doléváme olej

Dále jsme se dozvěděli nějaké další informace, jako že má v horách chatu, že tam můžeme přespat a že když už tam půjdeme, mohli bychom tam zrovna vynést pro budoucí generace pixlu Mountain Tea a knihu Ivana Klímy Láska a smetí (v anglickém překladu), aby budoucí generace kromě chození po horách také trošku kulturně povyrostli.

Přebalování batohů...

Přebalili jsme si batohy, nabrali jsme erární věci (které byly dosud poházené volně po autě a nebylo tedy dost dobře vidět, že je jich opravdu hodně a narvat je do batohů bude podobně nadlidský úkol, jako ty batohy potom tahat na zádech).

Společná fotka s Mihajem

Rozdělil jsem erár podle předpokládané hmotnosti na 4 ekvilibrické hromády (pozn. aut. něco mezi hromádkou a hromadou - už jsem dlouho nepředstavil žádný novotvar, tak bych to tímto rád napravil)...to mi zabralo asi 20 minut, protože mi zůstaly v ruce stanové kolíky a nevěděl jsem kam s nima (aniž bych se chtěl srovnávat s Janem Nerudou, on psal pouze v jednotném čísle)...nakonec jsem vše rozházel znovu a zbyl mi vařič...takhle proběhly ještě 2 iterace a bylo hotovo. Bratr nesoucí mimo jiné vařič a 1,5 litru benzinu dostal skvělý nápad uložit benzin ke spacáku, protože nikam jinam už ho nemohl narvat. Nápad jsme mu nadšeně schválili s tím, že bude alespoň mít večer příjemné sny a Pavel dotčeně narval benzin kamsi doprostřed batohu.

Nasedli jsme do auta. Původně jsme chtěli auto nechat u Mihaje, ale vzhledem k jeho pěstitelským ambicím by muselo stát stejně venku na silnici, kde by jednak zavazelo a druhak by nebylo o moc bezpečnější, než kdekoli jinde. Oproti tomu jsme měli informace, že až na nástup na hory se dá pohodlně dojet autem a to pak nechat na místě, kde se nesmí parkovat s doplňující informací o rozdělení obyvatelstva na dvě skupiny...první, kteří tento fígl, po generace přenášený z tety na sestřenici neznají, tam neparkujou, protože je to zakázané. Těch je většina, proto tam bývá většinou docela volno. Druhá skupina, která se alespoň nepřímo zná s Mihajovou sestřenicí tam pak bez problémů zaparkuje, aniž by s tím libovolná generace měla někdy nějaký problém. Parkoviště je současně dobře chráněno před vandaly z první skupiny, která má neustálý pocit, že na místě, kde se nesmí parkovat bude zvýšený výskyt policistů rozdávajících pokuty, takže si nedovolí se auta ani dotknout.

Cesta na hory byla pěkná asfaltová (pozn. překl. "Drum asfalta") až do místa, kde asfalt skončil a začínal štěrk. Štěrková cesta byla stále docela příjemná až do místa, kde skončil štěrk a začalo kamení libovolné velikosti (pozn. překl."Drum ne asfalta"). Zatímco jsme po této cestě krokem projížděli, bavili jsme se myšlenkou, jak by bylo krásné, kdybychom doma nezapomněli rezervu (od jisté doby mám místo rezervy plynovou nádrž). Po pěti minutách jízdy a deseti ujetých metrech se diskuse o rezervě tak rozjela, že jsem učinil zásadní rozhodnutí nepokračovat dál a zaparkovat auto na rozhraní Drum asfalta a toho, co už nebylo skoro ani Drum.

Vracím se, úspěšně zaparkován...teď na sebe vezmu batoh
a začnu se tvářit mnohem méně vítězoslavně

ještě jsme nevyrazili...dobrá nálada

O hodinu později jsme měli vysupěný první kopec po široké cestě (kopec měl téměř nulové převýšení a technicky vzato se nejednalo skoro ani o kopec - ale říkat, že jsme supěli po rovině by bylo nedůstojné). Na kopci bylo parkoviště, na kterém se nesmělo dlouhodobě parkovat a kam jsme měli původně namířeno.

Usedli jsme do místně příslušného altánku (v době, kdy píšu tento příspěvek, je sousloví místní příslušnost poměrně často skloňované a bylo by škoda, aby vymizelo současně s nějakou nedůležitou soudní kauzou) a jali jsme se obědvat. 

V okamžiku, kdy jsme dojedli a začali jsme vstávat, začalo venku pršet dostatečně na to, abychom v altánku zůstali až do té doby, než pršet přestane. Zaburácel hrom a začalo pršet ještě víc. Ani to nás neodradilo od původního záměru a zůstali jsme dále sedět. Přijelo auto, z něhož vystoupili dva odvážní lidé, kteří se nás zeptali, jak daleko je to na nejbližší vodopád a když se od nás dozvěděli, že je to asi kilometr, hrdinně odešli v les. Asi po deseti minutách přisupěla parta Němců (pozn. lingvisty - to, že kdykoli v dalším příběhu se vyskytně slovo Němci, bude znamenat stále ty stejné Němce ještě neznamená, že proto je píšu s velkým N...tuším že tak by se to mělo psát správně, i kdyby se jednalo o úplně jiné Němce..Nicméně více Němců jsme na naší cestě nepotkali, takže toto označení budiž nadále identifikující), která se nás ptala, jestli kolem neprojelo nějaké auto.

Naposledy bez Němců v altánku...

...Naposledy s Němci v altánku...

 Ukázali jsme jim naposledy přijevší vůz, Němci se shodli na tom, že by to mohlo být to správné auto a schovali se k nám pod stříšku. Proběhlo rychlé seznámení, kdy jsme zjistili, že jsou z Německa a že jdou na hory (pozn. překl. jednalo se o opravdu rychlé seznámení). Po nějaké době se z lesa vrací na kost promoklá dvojice z nám dobře známého auta, Němci k nim radostně vybíhají a berou si z auta své batohy, které (jak zřejmo) jim vnutili do auta, když je stopli cestou nahoru. Když si Němci vyzvedli vše, co jim patřilo (a beztak i něco navíc - v Sudetech by mohli vyprávět), vrátili se i se svými hojnými zavazadly k nám do altánku. Tím stoupla hustota hmoty pod střechou na neúnosný dvojnásobek a bylo třeba učinit nějaká zásadní opatření, jako třeba naházet všechny batohy na jednu metr a půl vysokou hromadu na stůl a vytvořit tím nepříliš pomyslnou bariéru mezi našimi národy. Asi po půl hodině přestalo pršet, s Němci jsme se rozloučili, popřáli jim šťastnou cestu, vysoký růst HDP a pěkný zbytek života s tím, že se asi stejně za chvíli uvidíme.

Vyrazili jsme a po stech výškových metrech jsme se zastavili, abychom obdivovali místní technické památky ve formě mostu s trubkou nahoře (teda pokud se něčemu, co má 3m v průměru a je to olezlé žabincem byvše 20m nad zemí, dá vůbec říkat trubka) a potkali jsme Němce. Svorně jsme se shodli na tom, že musíme přijít na smysl celé stavby. Němci přišli s teorií, že by celá stavba mohla být nějak spojena s výrobou elektrické energie. My jsme vycházeli z faktu, že na betonových budovách po kraji nejsou žádné nápisy (jako "Danger, hi voltage", "Pozor, zlý pes", "No smoking", nebo alespoň obligátní "Access restricted"), tím pádem se musí jednat o nějaký tajný projekt - a když už tajný projekt, tak by ho měla organizovat rumunská vláda. Např. by v nádržích (které jsou umístěny v každé z betonových budov) mohli chovat geneticky upravené žraloky a trubka je spojnicí mezi nádržemi, aby se vzájemně mohli navštěvovat.

pohled do krajiny

je možné,že tím kolem šlo otočit...ale ta mříž byla
tak sugestivně přivařená, že jsme to nezkoušeli

...na trubce...

...trubka...

Začali jsme hecovat Helenku, aby po trubce přešla na druhý konec; po dlouhém přemýšlení o adekvátní odměně (jako že by jí někdo z nás mohl celou cestu nést batoh - s tím jsme souhlasili pod podmínkou, že ona celou cestu ponese batoh někomu z nás) shledala, že bosky by se to asi přejít dalo...ale přece se teď nebude zouvat.

Cestou vzhůru jsme zdokonalovali naše prokrastinační techniky a kromě dalších (mnohem menších) technických staveb obdivujeme také šneky na cestě, hmyz nápadně se podobající kolibříkovi (pozn. zoologa - tzv. čulibrk... v zájmu pravdy pak musím říct, že se jednalo o Dlouhozobku  svízelovou), vodopády, štěnátka neurčité rasy (které objevila Helenka na cestě do křoví, domnívajíce se zprvu, že by se mohlo jednat o malého vlka, lišku, losa, tučňáka, nebo obecně jakékoli zvíře, jehož naštvanou matku byste v dané situaci velice neradi potkali).

Čulibrk, aneb dlouhozobka svízelová

Vodopády shora

Vodopády zespodu a s Helenkou

Rozněžněný Peťan

Animals captured with wide angle lens...

Prokrastinační šnek

Na další prokrastinační zastávce se znovu potkáváme s Němci obdivujícími další průmyslový a technologicky vysoký kus stavby, jehož smysl velmi neoriginálně spojují se smyslem trubky. My jsme dál o účelu trubky nepřemýšleli, zůstali jsme u teorie, že se jedná o obyčejný most přes řeku a trubka je pouze ne příliš povedený designový prvek.

Vrchol rumunské architektury

Postupnými přískoky jsme se dostali až k přístřešku, který byl nápadně blízko našemu cíli a do jehož trámu byl vyryt inspirující nápis "Smoke weed, it`s good", kde jsme se opět setkali s Němci a navrhli jim, že by mohli spát s námi na chatě, která by měla být dostatečně velká pro nás všechny. Přivítali to s nadšením s tím, že je v kempu docela dost lidí, oni že mají dost velké stany které zaberou dost místa, takže dost dobře neví, jestli by se tam někam vmáčkli.

Smoke weed, it`s good

Chata byla dvojpatrová, se spodním patrem rozděleným na dva oddělené celky 1+1 a 2+0. V kuchyni byla plynová bomba, plynový vařič a v bombě plyn. V horním patře se na matracích (pozn. překl. Slovo "matrace" je trošku nadnesené a zde ho používám pouze pro nedostatek lepších výrazů) válelo několik spacáků, z čehož jsme usoudili, že je toto patro obsazené. Zabrali jsme tedy 1+1, kde se na dvou postelích (stejný případ jako s matracemi) válely dvě bundy, což mohlo značit, že si někdo zabral i toto patro. Vymysleli jsme, že pokud si na postele dáme 4 batohy, budeme to mít "zabrané víc" (pozn. překl. tentokrát je ten výraz naprosto přesný a v uvozovkách je pouze, abych zdůraznil jeho nadřazenost a definitivnost)

Po úspěšné okupaci jsme se vydali do chaty nad kempem, kde (podle informací místních) bylo možné si za malý obolus nabít telefon, nebo koupit něco teplého k jídlu a něco studeného k pití. Ceny byly až příliš směšné, o to více nás mrzelo, že nemáme žádné rumunské peníze, za které bychom si to směšné jídlo koupili. Peťan sice provedl neúspěšný výpad, aby se pokusil nakoupit za směšná eura, ale vevnitř se mu vysmáli, že dokud nezjistí kurz EUR/RON, nedostane žádné jídlo, byť by bylo sebesměšnější.

Po tomto debaklu jdeme zpět na naši chatu uvařit si své vlastní jídlo sestávající ze dvou sáčků instatních boloňských těstovin a konzervy s boloňskou omáčkou, o které jsme se v době jejího nákupu domnívali, že by mohla obsahovat alespoň stopové množství masa (tato domněnka byla tak silná, že jsme konzervy koupili rovnou dvě). Naši naivitu ukončil (naprosto prozaicky) moment, kdy jsme konzervu otevřeli. Mezitím jsme si s Němci přeměřovali vařiče a vysvětlovali jim, jak funguje ten náš (pozn. překl. což jsem se jim pokoušel celkem úspěšně vysvětlit až do chvíle, kdy jsem narazil na fatální neznalost anglického výrazu pro slovo "zplynovatět"). Němci nám zase řekli, že jejich lihový vařič příliš dobře nefunguje, resp. že žere neúnosně mnoho lihu (pokud by měli tahat na zádech všechen líh,který vařič sežere, neunesli by ho).

Snažím se demonstrovat technologicky zaostalému
Německu, jak funguje benzinový vařič

Mihajova chata

Protože už bylo dostatečně pozdě a zatím jsme nepotkali nikoho, kdo by se cpal do horního patra, rozhodli jsme se tam přestěhovat. Po bližším ohledání spacáků se totiž ukázalo, že se nejedná zrovna o výstřelky poslední sezony (ba ani té loňské) a že některé z nich byly v tak žalostném stavu, že by se v nich člověk bál spát nejen na zahradě před domem, ale že by se v nich bál spát vůbec.

Obsadili jsme horní patro, jupííí

Večeře

Helča se rozhodla pro odvážný hygienický krok, umýt si nohy v dřevěném náhonu před chatou. Protože jsem nechtěl zůstat pozadu jak s odvahou tak s hygienou, rozhodl jsem se pro kompletní očistu tamtéž (tedy až Helča odejde, abych nepohoršil) Poté, co jsem si umyl hlavu mýdlem (strkat hlavu do 40cm širokého koryta s rychle tekoucí ledovou vodou je podobně nezapomenutelný zážitek, jako mydlit si hlavu mýdlem) mi Helča sdělila, že má s sebou šampon, který ráda poskytne .

Šli jsme spát, Helča povyprávěla horor na dobrou noc. Na ráno jsme si nenatahovali budík, pouze jsme vyhlásili, že kdo vstane první, oznámí ostatním, že je ráno a to nejlépe dostatečně potichu a šetrně, aby je nevzbudil.

Den #1

Vyjíždíme v 9 hodin, Helenka má vypnutej telefon...To by nemusel být až takový problém nebýt toho, že jsme s Helenkou domluveni tak,že si zavoláme, jestli má jet do Slatiny, nebo zda stíháme na tolik, že ji vyzvedneme na Zvonařce v 9.00, kdy přijede do Brna. Vyjíždíme tedy přímo na Zvonařku, nenabravše benzin a plyn, jak původně plánováno. Helenku nabíráme na Zvonařce po asi pěti minutách usilovného hledání, leč bez dalších komplikací. Jedeme do Lidla, kde nakupujeme čerstvý chleba a pro nedostatek výběru piva se přesouváme do slatinského Alberta, kde nakupujeme pakl Plzní pro Mihaje a mýdlo nespecifikované značky (Helče, která tuto kombinaci příliš nechápe, to vysvětlujeme tím, že pokud někdo koupí pakl Plzní, je pravděpodobné, že chce uspořádat mejdlo; a bylo by trapné pořádat mejdlo, mejdla nemaje). Ještě benzin a plyn a můžeme vyjet.

Kolem desáté definitvně vyrážíme ze Slatiny směr Břeclav.

V Malackách se koukáme, jestli jsme něco nezapomněli. Zděšeně zjišťujeme, že jsme zapomněli cepy... Helenka namítla něco o tom, jestli nejsme slepí, a že nám visí tamhle na hambálku.. Společně s tím, že cepy i přesto nebudeme potřebovat nás to uklidnilo natolik, abychom se nikam nevraceli a pokračovali jsme téměř plynule v jízdě směr Slovensko.

Protože nám O2 stále ještě nepovolil roaming, vyřizujeme před hranicemi korespondenci, třídíme fotografie a vypínáme internet v zahraničí pouze pro případ, že by nám O2 roaming mezitím aktivoval

Ke slovenským hranicím se dostáváme poměrně hladce, na hranicích pak měníme moji navigaci za bratrovu, protože ta se umí vyhýbat dálnicím (moje to umí taky, ale nikomu z nezasvěcených se nechce vymýšlet, jak by se toho dalo dosáhnout).

Slovensko projíždíme poměrně rychle, jen na několika extrémně třetitřídních místech (nevýhoda, pokud člověk šetří na dálničních známkách, ale na ten kousek to fakt nemělo smysl) konstatujeme, že mezinárodní tah by mohl vypadat trošku jinak, a že na dálničních známkách by se nemělo pro příště šetřit.

Hranici s Maďarskem jsme pak ani nepostřehli, je zřejmé, že Slováci a Maďaři si slovo Schenghen vzali opravdu k srdci a buď bývalé hraniční přechody srovnali dokonale se zemí, nebo vybudovali zbrusu novou třetitřídní trasu nepoznamenanou jediným hraničním přechodem (pokud by silnice byla zbrusu nová, dali si také záležet na tom, aby do ní vyhloubili patřičné množství děr).

Na první maďarské benzince nakupujeme "dálniční známku". Paní, která představovala obsluhu vykazuje zvláštní talent k nechápání věcí - zejména v tématech, jako je dálniční známka pak vysloveně exceluje. Po pěti minutách mého vysvětlování  říká slovo "Kontrol!" a kouká se kamsi před sebe. Po třetím zopakování tohoto slova jsem pochopil, že to, co zůstalo nevyřčeno a neukázáno, byl displej pokladny, na kterém byla napsaná moje poznávací značka. Zdviženým palcem (pozn. překl. považoval jsem to za dostatečně mezinárodní - nechtěl jsem začínat další monolog v neugrofinském jazyce, který by pravděpodobně opět zůstal nepochopen) jsem souhlasil se znaky na displeji a čekal jsem na vydání nálepky.

V tuto chvíli se role obrátily a já jsem zodpovědně převzal roli toho, kdo nechápe, co ten druhý chce... Protože paní, jejíž role představovala obsluhu čerpací stanice, po mě už nic nechtěla, nijak jsem se ve své nové úloze nenadřel. Se slovy "That`s all" jsem dostal paragon; Petr mi později vysvětlil, že dálniční systém v Maďarsku je plně elektronizovaný a že stačí registrovat poznávací značku a Velký Uherský Bratr si nás už najde sám.

Maďarské dálnice jsou pak ve srovnání s našimi mnohem lepšejší, krásnější, zelenější (pozn. aut. abych zůstal poplatný politickým tématům - "a taky pravděpodobně mnohem levnější" - tolik politika...ti, kteří čtou tento cestopis proto, aby se dozvěděli něco o mých politických názorech, mohou v tomto bodě přestat číst), takže jsme dělali všechno pro to, abychom z ní za žádných okolností nesjeli (obyčejné maďarské silnice jsou přibližně stejně krásné a zelené jako u nás).

Tuto snahu jsem porušil vlastní rukou tím, že jsem navigaci navzdory sjel z dálnice podle cedule na Szeged, což nám vyneslo trest v podobě 20km rozestavěné silnice. Ovšem jen díky tomu jsme poznali krásnou vlastnost našich uherských ex-bratří (z roby Rakouska-Uherska) - když vidí někde číslo 80, jedou rychlostí 80km/h. Největší prasiči pak jedou ďábelskou rychlostí 82 km/h, za což si často vysluhují mohutnou salvu klaksonů od slušných řidičů, kteří na ně (kromě troubení) vykřikují cosi, co může být stejně dobře nejsprostší nadávkou všech dob, jako názvem nejbližší vesnice... spolujezdci pak po nich hází papriky a kyselé zelí.

Po několika stech kilometrech (tedy poté, co jsme překonali vše, co nám přichystalo maďarské ministerstvo dopravy v podobě rozestavěné spojky dálnic) se dostáváme do Szegedu, kam se už od Náchoda těšíme, že si tam dáme pověstný Szegedýnský guláš. Vzhledem k poloze dálnice vůči rumunským hranicím (a zejména vůči rumunskému městu Arad, kam máme namířeno) tento dlouho plánováný záměr přehodnocujeme na plán "zastavit v nějakém ze dvou městovesnic (z mapy nebylo přesně jasné, jaký urbanistický status tyto shluky domů mají), které jsou směrem k rumunským hranicím mimo dálnici. Nutnou a postačující podmínkou pak bylo, aby daný samosprávný celek byl dostatečně velký, aby oplýval restaurací (med a strdí už máme rezervované my), kde vaří typicky maďarská jídla (nejlépe příznačná pro oblast kolem Szegedu) a kde berou karty, protože nemaje jediného forintu v kapse jsme si nemohli dovolit žádné platby na dřevo.

Takovou restauraci jsme našli ve městě Makó - v rodišti jakéhosi slavného maďarského houslisty (ne, nebyl to Béla Puškáš), kterýžto fakt nám byl hned u parkoviště vmeten do tváře v podobě sochy chlapa s houslema, který stál vedle prázdné židle.

Restaurace, do které jsme přišli, měla venku jídelní lístek s fotkami; chvíli jsme listovali, neúspěšně hledajíce guláš, nejlépe szegedýnský. Protože se ale jednalo o pravděpodobně poslední maďarskou hospodu, kterou na dlouhých 10 dní uvidíme, usadili jsme se a objednali jsme si z anglického jídelního lístku tři typicky maďarská jídla, z nichž jedno obsahovalo Tzaziki; ani jedno ale nebylo pálivé - kromě lehkého poprašku papriky na hranolkách byste sotva poznali, že jste v typické maďarské restauraci.

Nevěřícně hledíme na jídelní lístek poté, co jsme zjistili, že nejen že neobsahuje
segedýnský guláš, ale že neobsahuj vůbec žádný guláš

Radost z jídla..

Hranice mezi Maďarskem a Rumunskem byla o to mohutnější, o co byla zanedbána na slovenské verzi téhož. Na maďarské straně směrem ven jsme sice nikoho nepotkali, zato druhým směrem, cestou do Maďarska stála docela slušná fronta. Na Rumunských hranicích jsme dali hodnému celníkovi občanky a protože (jak jsem předeslal) se jednalo o hodnou verzi pohraničníka, tento nás bez dalších otázek pustil.

V Rumunsku zastavujeme na první benzince s plynem, který dobíráme a své portfolio obohacujeme o 1,5 litrovou lahev benzinu. Po zkušenostech z minula se pumpaře radši předem ptám, zda mu nebude vadit, že čepujeme do PET lahve, pumpař s tím naštěstí nemá problém. Problémem pak je pouze platba kartou, která se musí odehrát nadvarkát (platba bezinu a plynu současně pravděpodobně není jejich běžná agenda) přičemž na druhý pokus vypovídá službu terminál, takže čekáme pět minut, než vše naběhne ke spokojenosti všech.

Helenka využila Petrovy nepřítomnosti a sebrala mu jeho knihu Jak drahé je zdarma,
kterou v mu v jeho přítomnosti musela číst pouze přes rameno

Druhá zastávka na plyn je poněkud komplikovanější, po načepování plné nádrže dávám obsluze kartu a ta nabírá nezvykle zelený obličej a tváříce se čím dál tím zeleněji (pozn. aut. pokud člověk o něčem řekne, že je něco krásné a zelené, obvykle to mívá pozitivní význam... pokud se jedná o obličeje, zpravidla platí, že jakákoli jiná než růžová barva bývá jevem spíše negativním) mi za pomoci nohou (v ruce měl stále ještě tankovací pistoli) vysvětluje, že karty neberou a verbálně to zdůrazňuje za pomoci (pozn. překl. dostatečně mezinárodního) slova "Problem". Nakonec se nám mezinárodní konflikt daří řešit platbou kartou v přilehlém hotelu, s jehož recepční se obsluhující borec pravděpodobně znal dostačně dobře, aby mu hotel zaplatil vzniklou útratu. Po posledním, úspěšném pokusu (kterému předcházely asi tři neúspěšné) o zaplacení borec pookřál a ze samého nadšení z nové barvy obličeje (tentokrát už růžová) mi nabízí účtenku, o kterou jsem se ani neodvažoval si říct.

O 10 km později si připadáme dostatečně blízko našemu cíli, že píšeme Mihajovi, že jsme za hodinu u něj. O 11 km později zastavujeme v dvojhodinové zácpě, vzniklé jakousi banální dopravní nehodou dvou aut z nichž jedno se skoro odpařilo a druhé bylo výmluvně usazené kdesi mezi domy.

Když se dostáváme k místu autonehody a zdá se nám, že dál bude cesta bez komplikací, píšeme Mihajovi, že jsme za hodinu u něj.

Kolem jedné hodiny dojíždíme do Salasu de Sus (pozn. překl. v názvu Salasu patří v jednom ze "S" napsat jakýsi podivný klikihák dolů, který zapřičiní, že název města se čte vlastně úplně jinak...ale kdo by se s tím zalamoval) a přepínáme navigaci na konkrétní souřadnice, které máme vypsané z couchsurfing profilu Mihaje. Nevím, zda byly souřadnice špatně zaměřené, nebo jestli silniční navigace řeší zadané souřadnice s dostatečnou rezevou (pravděpodobně je správná druhá varianta), každopádně na první pokus se nám nedaří najít správný dům (a to i přesto, že podle fotek má Mihaj na vratech nasprejované velké nápisy "Couchsurfing", "free acomodation", "welcome", a jiné, ze kterých by mělo být jasně zřetelné, kam vítr vane).

Vracíme se zpět do centra Salasu (pozn. překl. ať už se to píše jakkoli), kde potkáváme asi desítku kouřících teenagerů s koly, baseballovými pálkami a rudými pohledy (pozn. aut. I zde platí pravidlo, že jediná pozitivní barva pro pohled je růžová...kdybychom je měli na fotce, mohly by být rudé oči snadno omluvitelné a poměrně běžné, bohužel na fotce je nemáme, proto rudé pohledy znamenají to, co evokují). Vystupuji a ptám se, zda někdo z nich umí anglicky. Borec s největší baseballovou pálkou říká "Yes". V několika minutách rozhovoru jsem se ho stihl zeptat, jestli nezná nějakého Mihaje...On mi stihl odpovědět, že ho zná a pokusit se mi vysvětlit, jak ho najdeme...jako hlavní poznávací znamení pak popisuje obrovské nápisy na vratech "welcome", "couchsurfing" a "free accomodation". V další minutě mu vysvětluji, že tohle jsme už zkoušeli, ale přesto jsme ho nenašli. Teenager podává baseballovou pálku druhému nejstaršímu členu party vyvrhelů, sedá na své hustokolo a naznačuje, že nás k Mihajovi dovede.

Opravdu se tak stalo a po další minutě parkujeme u vrat s nápisy "welcome", "couchsurfing" a "free accomodation", které byly až na samém kraji vesnice, kam jsme před tím nedojeli.

Teenager vchází do dřevěného domu za vraty s nápisy (však už to znáte), a představuje nás Mihajovi. Ten nám už jen sděluje, že jsme ho vzbudili, že jde spát a ukazuje nám, kam si máme lehnout.

Lehli jsme si tam.

Komu by se zdálo, že je za oknem nějak moc světla, tato fotka je focená až ráno

Cestování po Rumunsku podruhé: Retezat - Hunedora - Parang, aneb cestopis napsaný podle skutečné události

(Věnováno památce Zdeňka Šmída)

Po letech tu máme zase další cestopis, tentokrát z Rumunska; destinace byla zvolena tak, aby nebylo nutné přepisovat titulek tohoto blogu (což je také jedna z příčin mého morálního dluhu, totiž napsat sem cestopis z akce na Ukrajině, která proběhla dva roky zpět).

Pro tentokrát jsem se rozhodl nepsat kapitolu s názvem Prolog. Je to nemoderní a člověk musí dlouho vymýšlet, co by do takové předmluvy napsal chytrého, protože správný čtenář by měl po přečtení prologu být přesvědčen o tom, že musí celou knihu přečíst jedním dechem až do konce.

Po přečtení několika posledních knih jsem tedy nabyl názoru, že prolog vynechám úplně, nebo bude muset být na úplně jiné téma, než je zbytek příběhu.

Chvíli jsem si tedy pohrával s myšlenkou napsat sem příběh o muži, který jednou seděl pod jabloní a přemýšlel o životě, o delfínech a o gravitaci (každý vzdělaný člověk přemýšlí pod jabloní o gravitaci). To by ale znamenalo vysvětlit, proč přemýšlel o životě (delfíny a gravitaci netřeba vysvětlovat), jaké měl vzdělání, jak se dostal pod tu jabloň, proč měl obuté dvě levé ponožky, co se stalo poté, co kolem něj projel traktor s ulomeným levým předním kolem a kouřícím motorem, proč jeho řidič hrál na mandolínu, a jiné okolnosti, které by příběh udělaly nezajímavým a plochým, pokud by nebyly patřičně vysvětleny... Ve chvíli, kdy bych se pak dostal k pasáži o učiteli nizozemských lidových tanců, kterého tento muž potkal na cestě z Helsinek do Toleda, by čtenář mohl znechuceně zavřít prohlížeč s pocitem, že mu něco uniklo.

Proto jsem se rozhodl tento příběh plný dobrodružství, násilí a sexu do prologu vůbec nezařazovat, aby čtenář nenabyl dojmu, že byl o něco ochuzen.

A protože na začátku každého cestopisu je slušné představit osoby a obsazení, budu slušný:

Mgr. Helenka PhD.

Mgr. Milan DrSc.

prof. MUDr. Pavel

Bc. et Bc. Petr MBA.

Jak jste si asi všimli, neuvádím příjmení a nyní i pro budoucí příběh jsem mírně pozměnil tituly, jména, nadmořské výšky, data, lokace a vůbec spoustu okolností, ze kterých by mohlo být možné dopátrat se, kdy a kde se tento příběh odehrál a kdo byli jeho pachatelé.

Trasa cesty z Brna do Salasu de Sus, asi 900km

Celé cestě do Rumunska kromě klasických příprav (ve smyslu naplánovat kdy a kam pojedeme, co tam budeme dělat, kdo tam pojede, jestli už jsme z toho nevyrostli, ne nevyrostli, co budeme jíst, kdo to koupí, kolik to bude stát...) předcházela zatím nová diskuse o tom, zda pojedeme vlakem, nebo autem (dosud jsme na podobné akce jezdili výhradně vlakem).

Naši už tak dost malou skupinu rozdělil tento názor na dvě podskupiny v poměru 3:1.

První skupina představovala ty, kteří nevlastní auto, kterým se tam pojede. Tato skupina byla dosti jednoznačně pro cestu autem a tento postoj opírali o mohutnou sadu argumentů, jako že to ušetří na každé cestě 8 hodin a 2000CZK, že nebudeme mít problémy s výběrem z bankomatu (poté, co jsem posledně v Rumunsku kvůli výběru peněz naskakoval do rozjetého vlaku a peníze jsem stejně nevybral, jsem musel uznat tento argument platným), že bude mnohem pohodlnější přejíždění mezi jednotlivými pohořími a v případě, že se nám po prvním sestupu nechtělo už na další hory, budeme mnohem flexibilnější, abychom viděli co nejvíce zajímavých míst, které Rumunsko nabízí..

Na druhé straně stála o něco méně početnější skupina (vzhledem k její kardinalitě si nejsem jist, zda je vhodné se vůbec nazývat skupinou).. Ta pak útočila (z pohledu první skupiny) mnohem slabšími argumenty. Tyto argumenty se povětšinou opíraly o obecná doporučení na téma, že pokud necháte někde v Rumunsku zaparkované auto, máte téměř jistotu, že než se k němu vrátíte (nezávisle na době, kdy jste auto neměli na očích), někdo se do něj mezitím podívá..A protože technologická vyspělost Rumunska není na nějaké zářivé výši, je pravděpodobné, že zvědavci použijí k tomuto účelu vesměs primitivní nástroje, jako jsou kameny, krumpáče, nebo v případě bohatších zvědavců motorové pily. Pokud zaparkujete v urbanisticky se rozvíjející oblasti, může být použito i modernější techniky, jako parního válce nebo jeřábu, takže z hlediska výsledného poškození je lepší zaparkovat někde na vesnici.

Argumenty první skupiny nakonec převážily, definitivní rozhodnutí pak padlo ve chvíli, kdy se odjezd přiblížil natolik, že už nebylo možné včas koupit lístky na vlak.

Pro větší klid druhé skupiny jsme alespoň našli na síti couchsurfing člověka, u kterého bychom mohli nechat auto na zahradě a kterému jsme mohli věřit na základě spousty pozitivních komentářů (faktem je, že bylo i několik negativních..ty se většinou týkaly toho, že dotyčný je zapřísáhlý antikapitalista a strašně se pohádali, když spolu večer chlastali a přeměřovali si své světonázory..).

Abychom se k Mihajovi (tak se jmenoval) dostali, napsal Petr poměrně dlouhý motivační dopis, ve kterém vysvětlil co jsme zač, kam chceme jet, na jak dlouho tam chceme jet, co tam budeme dělat a zejména, že bychom si u něj rádi po dobu naší nepřítomnosti nechali auto. Dostalo se nám velmi strohé, až lakonické odpovědi na téma "OK, přijeďte".

Pro ilustraci přikládám úryvek z Petrova emailu, kterým nám potvrzuje nocleh první noc:

"Mám potvrzené ubytování u Mihai Bursesc v Salasu de Sus (45° 30'30.86" N 22° 57' 10.70" E). Mihai umí dobře anglicky (a taky německy,italsky, španělsky, francouzsky, dánsky a norsky), má dům přímo ve vesnici a k tomu ještě chatu v horách (cca 4 hodiny pěší chůze směremna Retezat). Můžeme případně využít obojí."

Pro nové čtenáře opět připomínám, že většina fotografií má popis (tedy podržíte-li myš nad fotkou, většinou se objeví nějaká v textu nevyřčená informace).Právní dodatek: Autor si vyhrazuje toto pravidlo porušovat, kdykoli se mu zachce. Navíc je možné, že toto pravidlo budu porušovat často, protože jsem si právě všiml možnosti přidat popisky k fotkám přímo pod fotku, takže je možné, že ti z vás, kteří si nečtou texty psané malým písmem, budou marně viset kurzorem nad obrázky

Přeji vám, abyste se při četbě tohoto seriálu bavili přinejmenším stejně dobře, jako já při jeho psaní.

Autor.

Hudební arsenál

Často, když někam na akci dotáhnu více než 2 kytary jsem tázán, kolik těch kytar a jiných nástrojů doma sakra mám...

Většinou nejsem schopen relevantně odpovědět, špatně se to počítá....

V posledním měsíci se mi jich doma ale nakupilo tolik, že mi připadlo k věci, si o tom udělat nějakou trvalou dokumentaci (toto množství je doufám pouze dočasné, mým snem je zbavit se alespoň pěti kytar a dvou houslí :)

...takže...

7x šestistrunná kytara (jedna elektrická)

3x dvanáctistrunná kytara

2x baskytara (jedna bezpražcová)

1x pětistrunné banjo

3x čtyřstrunné housle

1x pětistrunné housle(elektrické)

1x violoncello (čtyřstrunné)

....celkem to vychází na 112 strun :)

Středa - Rabat

Ráno vstával první Kraťa, jehož skupině jel autobus v 8 hodin. Kolem osmé jsme vstávali i my, kterým jel vlak v 9.00. Mořské skupince jsme věnovali jeden náš spacák a společnou "leteckou" tašku, druhou tašku a spacák jsme nechali na pospas skupině pouštní. Měl jsem trošku špatný pocit z taxíků, poprvé jsme byli v situaci,kdy jsme se opravdu potřebovali někam dostat a měli jsme na to konkrétní a značně omezený čas a kdy varianta chůze pěšky v případě vysoké ceny, nepřipadá v úvahu. Taxík se nám vnutil hned před hotelem a z původních padesáti jsem to stáhnul na 30 (původně jsem chtěl 20, ale těch 10 Dr už nás nezabilo). Na nádraží jsem šel koupit jízdenku první třídou do Rabatu. Když prodavač vyřkl sumu, protočily se mi panenky. Po nástupu do vlaku se ale ukázalo, že 360 Dr investovaných do cesty první třídou byla jedna z nejlepších investic posledních dvou dnů. Zatímco my jsme seděli v kupé pouze s jedním velice seriózním pánem, všechny ostatní vagóny byly napěchované k prasknutí různými podivnými existencemi. Asi po čtyřech hodinách jsme vystupovali na nádraží Rabat - Villa.

Rabat je politickým hlavním městem Maroka (místní říkají, že Maroko má 4 hlavní města - Rabat politické, Casablanca ekonomické, Marakeš turistické a Fés historické) a sídelním městem krále, parlamentu a vůbec všech institucí, které mají něco společného s vládou. Cestu do mediny jsme našli velmi rychle a napoprvé jsme se ubytovali v Hotelu Du Central, který byl přímo u brány do mediny. Tady jsme udělali první chybu - Rabat vypadal diametrálně jinak, než Marakeš - skoro nikdo nechodil v pyžamu, auta byla novější padesáti let a vůbec všechno vypadalo mnohem evropštěji, než kde jinde...proto jsme se rozhodli navýšit minimální cenu 40 Dr za noc, na 60. A protože první hotel, který jsme potkali, nabídl cenu 60Dr/noc, bez dalšího váhání jsme se ubytovali, aniž bychom se šli nejdřív podívat na pokoje a na to, zda tu jsou evropské záchody.

Pokoj byl naštěstí v pořádku, prostorný, čistý a s dvěma obrovskými postelemi. Jedinou nevýhodou bylo, že nesvítilo světlo, a neměl žádnou zásuvku, což jsme ale vzhledem ke stavu nabití našich spotřebičů byli ochotni akceptovat. Zato záchod měl do evropského velice daleko, s jistou mírou kritičnosti by se dal nazvat přímo tureckým. Naštěstí jsme s ním neměli žádné velké záměry, takže to zase tolik nevadilo. Bylo k poledni a my jsme postupně dostávali hlad. Rozhodli jsme se oběd odbít pouze v McDonaldu, nebo v čemkoli podobném s tím, že na pořádné jídlo si zajdeme až večer. Prohlídku města jsme začali směrem zpět k nádraží, kde šipky ukazovaly,že by měl být parlament a hlavní mešita. Kolem velké mešity jsme narazili na hradby, které vypadaly podobně, jako hradby mediny, jen s tím rozdílem, že za nimi nebyla špinavá čtvrť plná páchnoucích třžišť, ale nová upravená silnice, obehnaná čistě střiženým živým plotem a vůbec to tam vypadalo velice upraveně. Chodilo tam poměrně hodně lidí, čímž jsme nabyli dojmu, že bychom tam mohli chodit taky. Asi po deseti metrech za hradbama nás ale zastavil nějaký policajt, ne příliš dobře hovořící anglicky. Z jeho gestikulace jsme pochopili, že tam nemáme co dělat a že máme hodně rychle vykvajznout (pozn. překladatele: je zajímavé, že ať už umí někdo cizí jazyky sebeméně, slovo "vykvajznout" umějí použít prakticky všichni a to v jakémkoli světovém jazyce). O kilometr dál jsme potkali podobnou bránu, u které se nabízel druhý pokus na proniknutí dovnitř. Vzhledem k tomu, že hlídající policajt stál už 10 metrů za bránou, tuto variantu jsme předem zavrhli a začali se vracet zpět, směrem na hotel.

Bylo kolem 15 hod a my jsme stále nenašli nic k jídlu (teda nahoře v moderní části města občas nějaká ta restaurace byla, vypadala zase ale příliš luxusně, než abysme do ní šli). Proto jsme přešli na plán B - jít do Mediny a tam si na náměstí sednout do první restaurace, která tam bude. Bohužel, jak se ukázalo, medina Rabatu se od té v Marakeshi dost diametrálně liší. Zatímco v Marakeshi je centrum obrovské a prostorné, s několika náměstími (včetně největšího afrického náměstí Jemma El Fna), širokými ulicemi a trhovými stánky pouze tam, kam se vejdou, Rabat je jeho pravý opak. Úzké, dlouhé uličky přeplněné lidmi, po krajích beze zbytku zaplnněné stánky se vším možným (většinou je to buď ovoce, ryby, nebo slepice - všechny tyto stánky generují neuvěřitelný smrad, což v kombinaci s malou rychlostí "průtoku" ulicemi a množstvím lidí kolem, dělá rabatskou medinu naprosto nezaměnitelnou s čímkoli jiným.

Medinu jsme prošli srkz nasrz a za celou dobu jsme narazili pouze na jeden poutač na restauraci, který byl zato o to výraznější. Potěšeni, že místní konečně přišli na to, jak funguje marketing, jsme se vydali po cedulích. Bohužel marketing zde ještě není zase na takové úrovni, takže v nejméně přehledné části se šipky vedoucí k restauraci ztratily a dál jsme je už nikdy nenašli. Po dvou dalších okruzích (nebo přesněji křížích) medinou jsme to vzdali a rozhodli se vydat zpět do nové části města a sednout si do první restaurace. Narazili jsme na velice dobře vypadající pizzerii, ale když jsme si sedli ke stolu, začal na nás číšník něco francouzsky mluvit. Anglicky bohužel moc neuměl, takže jediné, co jsme z toho pochopili, je, že není čas na snídani, takže tam nemáme co dělat. Pokusili jsme se mu sice vysvětlit, že taky nechceme snídani, ale pořádnou večeři, ale číšník trval na svém, takže jsme odešli. Podobně to bylo ještě v dalších dvou restauracíh, v jedné nám dokonce zamkli před nosem, když jsme si prohlíželi jídelní lístek vyvěšený na dveřích. V poslední restauraci, kterou jsme zkusili mluvili trošku anglicky, takže jsme konečně pochopili, že přestože jsme v business sekci města, i tady mají ramadán, takže do 18 hodiin nic nedostaneme. Smířeni s osudem jsme se začali pomalu vracet směrem k hotelu, když jsme potkali McDonald (aniž bych nějak preferoval toto stravovací zařízení, nebo mu nedejbože chtěl dělat reklamu, musím konstatovat, že mě toto setkání značně potěšilo), kde ramadán nedrží, takže se nám konečně podařilo najíst. Cestou zpět jsme se stavili ještě v hotelu, abychom se přesvědčili, že nám stále ještě nevykradli pokoj, a vydali jsme se na druhý konec města, do zahrad, které jsme cestou potkali. Netrefili jsme se ale úplně přesně do zahrad a místo toho jsme se dostali na místní hřbitov. Tam se k nám nenápadně přidal borec, který nás později za slušný peníz provedl po městě. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že v celém čtyřmiliionovém městě mají jediný hřbitov a to ten, kterým právě procházíme (a jeho velikost tomu odpovídala). Kromě toho jsme se dozvěděli, že dělá instruktora v místním serfařském klubu (který mu mimochodem patřil), že ramadán zase tak nedodžuje a že kouří hašiš. Ukázal nám královský palác, místní kasbu(al kasba je slovo mající několik významů, které mají všechny něco společného s opevněním.. V tomto případě šlo o velice stísněné "sídliště", hustotou obyvatelstva připomínající medinu s tím rozdílem, že místo trhoveckých stánků se tady se stejnou hustotou bydlí. Jak bylo naznačeno na začátku komentáře, celý tento komplex byl opevněný asi dva metry silnými a čtyři metry vysokými hradbami), a pobřeží. Rabat, přestože leží na pobřeží nemá žádný přístav a tento nedostatek se po několika stech letech snaží napravit až teď, s pomocí nějaké dubajské firmy, která jim přístav staví.

Prohlídkou města jsme skončili a šli spát.