Den #5 

Ráno jsme vstali, obhlédli škody (ohnutá tyč od předsíňky, utržené všechny provázky a oka na kolíky, promočené spacáky a část oblečení a co nejhůř – pořádně jsme se nevyspali)

Peťan ždíme tričko

Sušíme batohy....

...a spacáky...

...a spacáky

Rozhodli jsme se tedy pro neodkladný, urychlený a hrdinský sestup z hor, ideálně podobnou cestou, kterou jsme sem přišli, abychom zůstali co nejdéle v horách a současně pak nemuseli jít 20km po silnici k autu. 

Nakonec jsme zvolili výstup do Pasul Bucurei (ano, už potřetí na naše výsostné území) přes Bukuru (kde jsme byli včera) na horu Retezat (být v pohoří Retezat a nevylézt na horu Retezat je něco jako byste byli ve Vysokých Tatrách a nevylezli na Vysokou Tatru), která sice nebyla nejvyšší, ale byla dostatečně vysoká na to, aby nás na nějakou chvíli zaměstnala (a hlavně byla po cestě). Z Retezatu se pak mělo jít pozvolným sestupem až k autu. Tolik k tomu, co jsme naplánovali, sedíce u stanu, sušíce věci, píce horký čaj a hledíce do mapy.

Poslední pohled na meteorologicky raritní tábořiště

Vyrazili jsme a při prvním náznaku kopce se ukázalo, že nejsme zdaleka v takové formě, kterou jsme sedíce nad mapou, píce horký čaj a sušíce věci plánovali. Díky tomu jsme byli v sedle pod Retezatem přibližně v době, kdy jsme už měli být na pozvolném sestupu k autu.

V sedle byl rumunský signál (přestože se jednalo o české území,
i přes jeho enormní hustotu sem žádný z českých operátorů
dosud neinvestoval)

Vlevo ode mě jezero, ve kterém jsme soutěžili, kdo s poctivostí
nejdál dojde

Přesto jsme zachovali původní plán a pokračovali jsme cestou přes vrchol (alternativou pak byla cesta dolů k jezeru u kterého jsme s Petrem kontumačně vyhráli soutěž o nejdelší vzdálenost od břehu a cesta po příchozí trase) a začali jsme funět na Retezat.

Sestup z Bucury

Výhled z Bucury na Retezat...z Retezatu pak vede pozvolna
se svažující hřeben směrem k autu

Kamzíci asi o 200m níž..s kamzíkama máme špatné zkušenosti, pokud je jich větší smečka,
celkem v pohodě vás obklíčí a pak na vás čumí ze všech stran...
člověk má takovej divnej pocit, že kamkoli se podívá, odtud na něj čumí kamzík..
Tito naštěstí byli dostatečně daleko, bylo jich dostatečně málo a čuměli se dostatečně jiným směrem, takže jsme se nebáli

žlutá svislá značka, červená svislá značka a červená čtvercová značka...aby se v tom Rumun vyznal...

Sedlo pod Retezatem, aneb není cesty zpět

Před asi dvěma tisíci lety řekl nějaký pan Cicero spostu věcí. Mezi nimi asi nejvýznamější „Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?“ (pozn. překl. „Jak dlouho nás, Catilino, budeš ještě srát?“) a „Dum spiro, spero“ (pozn. překl. Dokud funím, doufám). Zatímco první zmíněný výrok se do této situce příliš nehodí, druhým jmenovaným Cicero dokázal, že jsou jeho výroky nadčasové a hodné zapamatování. Cestou jsme potkali sestupující skupinku Čechů, od které jsme se mimo jiné dozvěděli, že jsou zezPlzně, mají ssebou jednoho Brňáka, že sestup z Retezatu je několikanásobně prudší než to, co právě funíme a že jdou hrozně rychle, protože utíkají před bouřkou, která nás pravděpodobně zastihne na vrcholu.

A protože co Čech, to vizionář, jak řekli, tak se také stalo a v okamžiku, kdy poslední z našich nohou vkročila do výšky 2482m, zvedl se vítr a začalo pršet. Na vrcholu jsme se proto příliš neohřáli (ve skutečnosti to nebylo jen proto..dalším důvodem, proč jsme se neohřáli byl fakt, že všude kolem foukal docela vítr a byla kosa) a hned jsme pokračovali dál.

Asi uprostřed výšlapu na Retezat (taková ta věc co je hodně vysoko  v levé části fotky)

 Protože jsme věděli, že sestup bude prudký, nepřekvapila nás ani téměř kolmá stěna dolů a započali jsme sestup. Asi po pěti výškových metrech (zatímco vodorovná vzdálenost byla asi metr) jsme si všimli, že stěnou nevede žádná značka. To nás od dalšího sestupu odradilo natolik, že jsme vylezli zpět do 2482m a dali se úplně jinou cestou, která sice nebyla také značená, zato byla mnohem méně strmá. Skupina průzkumníků, která se vydala touto cestou podívat se po značce se po asi 30m s hanbou vrátila poté, co línější skupina, která zůstala na místě, vytáhla mapu a začala hledat značku méně kontaktním způsobem.. Ta totiž téměř okamžitě zjistila, že cesta na vrchol byla pouze slepá odbočka, cesta zahanbených průzkumníků  že není cesta (která kdyby cestou byla, vedla by na úplně jiný hřeben, než kam chceme), a vůbec že je potřeba se kousek vrátit. A protože co mapa, to vizionář, jak mapa řekla, tak se i stalo.

Nahořééé

Jakási nádoba, uvnitř které byla zapojená baterie...Vypadalo to jako nádoba na zelí,
ale baterie uvnitř byla zapojená, takže se dost dobře mohlo jednat o plašičku hmyzu,
nebo nádobu na zelí s integrovaným osvětlením

Zkoumáme schůdnost pravděpodobného sestupu z hory...
Později se ukázalo, že není zdaleka tak pravděpodobný, jak jsme si původně mysleli

Chvíli před tím, než jsme se dostali na původní cestu, přestalo pršet a zůstaly pouze obrovské, šikmé, kluzké, kamenné balvany, které je až příliš snadné nenávidět zejména pokud jsou v takové koncentraci, která je asi poloviční, než v jaké ve skutečnosti byly.

V mapě byl značen sestup sutí (to byla ona) asi o 300 výškových metrů; poté měl sestup pokračovat lesem dalších asi 400m.

Sestup po suti, udělejte si představu, jak vypadají obrovské, šikmé,
kluzké, kamenné balvany, představující suť, po které sestupujeme

Stmívá se a dělá se hnusně

Dělá se pěkně, takže si sundáváme bundy a s novým elánem
se vrháme vzhůru dolů

Začalo být pozdě, přicházela další bouřka a suť stále nekončila. Asi půl hodiny před setměním jsme se dostali do části, kde cesta měla začít klesat lesem místo sutí. A protože co mapa, to koncentrovaná lež a snůška nesmyslů, suť pokračovala stále.

Protože už se opravdu začalo stmívat, zásadně jsme zrychlili tempo a za konečnou dobu jsme se dostali až na hranici lesa, ve kterém přestaly být patrné i poslední zbytky světla. Nechtělo se nám ještě tahat baterky s tím, že dokud to půjde, půjdeme „na vlastní oči“. O chvíli později jsme sešli ze značené cesty a usoudili, že bude opravdu lepší rozsvítit.

Lesní „cesta“ místy plynule přecházela v suť, která místy představovala převýšení asi 50m.

Kolem 21:48 dorážíme do cíle, k nám dobře známé horské chatě se směšným sortimentem a zavíračkou ve 22:00. Rychle počítáme přibližný kurz EUR/RON a nakupujeme pivo v plechovkách. Začíná zase pršet. V Mihajově chatě je obsazená 1+1 a horní patro (tentokrát doopravdy). Zabíráme tedy 2+0, vařit se nám už nechce, tak dlabeme chlebovou drť s paštikou / salámem (podle preferencí každého soudruha). Když jsme dojedli, přiřítila se k chatě skupinka lidí s plechovkami a lahvemi v ruce. Z toho, že neměli v rukou pochodně, v plechovkách nebyl slzný plyn a lahve neměly uražené dno jsme usoudili, že přicházejí s přátelskými úmysly.

Narvali se do naší 2+0 a s tím, že nás rozhodně nechtějí rušit, se představili jako naši noví sousedé.

Ukázalo se, že jde o mezinárodní skupinu složenou z jednoho Mexičana (o kterém Mihaj říkal, že ho pravděpodobně potkáme..A protože co Mihaj, to vizionář...), dvou Rakušáků, dvou bludných Holanďanek a několika dalších osob, jejichž národnosti jsem si buď nezapamatoval, nebo nám nebyly dostatečně hlasitě a srozumitelně sděleny.

Popovídali jsme si takové ty mezinárodní seznamovací kecy, jako odkud jsme, kdo jsme, kam směřujeme, jaký je náš názor na imigrační politiku Nikaragui (toto téma společnost dost často rozděluje na dva nesmiřitelné tábory...to se nám naštěstí nestalo, takže jsme se nemuseli s nikým smiřovat),  kdo zná nebo byl v nějakém městě ve státě, odkud je někdo z mezinárodní skupiny... Mexičan byl naštěstí z Mexico City (jediné město, které jsme v Mexiku znali), Rakušáci kdesi od Salzburgu a Holanďanky tím, že nebyly z Amsterdamu, nebyly pro nás odnikud..

Poté, co jsme si sdělili zážitky z posledních několika dní, a zlehka pokecali (z větší míry si v rozhovoru vystačili sami a my také), uložili jsme se ke spánku.

Protože jsme měli svíčky (nebo přesněji, protože oni svíčky neměli), dvojice Rakušáků se posadila na zem v naší místnosti a začala balit hašiš, který (jak jsme se dozvěděli) propašovali přes hranice tím nejméně důstojným způsobem, jakým lze hašiš přes hranice převážet. Chvíli poté, co Rakušáci dokončili svoji práci a vyšli ven, venku povážlivě zesílila zábava, smích a konverzace se začala z mezinárodních keců ubírat mnohem uvolněnějším a konkrétnějším směrem, až skončila někde u nezávazného sexu a o tom, jestli se jedná o nevěru, pokud se to stane v jiném státě.

Den #4

Protože jsme se v noci kvůli častému vstávání a překolíkovávání stanu příliš nevyspali, nevstávali jsme ani příliš brzo (náhodně kolemjdoucí chronolog by utrousil "deset hodin" a pokračoval by v chůzi). Posnídali jsme tradiční čaj a paštiku. Čaj pak připravujeme v souladu s čínským čajovým obřadem Kung fu , jehož hlavním znakem je, že se před samotnou konzumací čaje rozlije všechno, co se rozlít dá - kdo naléval někdy čaj z rozpáleného kotlíku do půllitrových plastových misek, ví o čem mluvím.

Helča se učí podle Pavlových rad zapálit
benzinový vařič

Helča zkušeně umisťuje hořák...

...a bojí se ho zapálit...
...čímž se čaj oddaluje asi o pět minut

Při samotné komzumaci čaje jsme pak došli k rozhodnutí, že dnes zůstaneme na místě a nebudeme se nikam sunout. V rámci toho jsme naplánovali okružní trasu nalehko. Před odchodem jsme pro jistotu přenesli stan na nějaké místo, na kterém by 

a) tolik nefoukalo

b) kde by se dalo větru lépe vzdorovat. 

Pro plán b) jsme našli vhodnou, dostatečně velkou kamennou skruž (která byla asi o 20cm vyšší, než ta předchozí), kam jsme stan přenesli. V rámci challenge jsme stan přenesli bez toho, aniž bychom ho před tím sbalili. Za normálních okolností by taková banalita nemusela vyznít jako challenge, nebýt povětrnostních podmínek, které by i zkušený meteorolog s klidným svědomím označil za nepříznivé. 

Vynášíme stan vcelku v celku...

...a přinášíme ho jako změť tropika a tyčí

Ačkoli jsme od původního místa odnášeli mocný a pevný stan, ke druhé skruži jsme donesli pouze jakousi změť tyčí a podlážky, kterou jsem se pak snažil udržet na místě tak dlouho, dokud Helča nepřinesla kolíky, které jsme prozíravě nechali na původní pozici. Podařilo se nám postavit stan pevný jako skála, mohutný jako pevnost a nepromokavý jako pláštěnka v ponorce. Zvolili jsme kriterium, že pokud až se vrátíme, bude mít stan stále všechny kolíky, nemusíme s v noci ničeho bát a čeká nás veselá noc (jak se ukázalo, obě tvrzení byla pravdivá).

Petr s Helčou ve formaci typu "ready to go"

Japonská bojová poloha "orel v letu"

Japonská bojová poloha "orel v letu"
v modifikaci "padající orel"

Petr s Helčou neúspěšně lákají krávy, aby se přidaly k našemu
výstupu na Peleagu; Krávy nakonec prohlásily, že zůstanou
raději tam, kde jsou

Cestou na Peleagu

Nabalili jsme nejnutnější věci do dvou lehkých batohů (dvě flašky vody, čtyři pláštěnky, čtyři větrovky, lékarničku a stativ pro focení HDR fotek) a vyrazili jsme vzhůru na Varful Peleaga (pozn. překl. Varful znamená vrchol, hora se jmenovala pouze Peleaga), která byla s výškou 2509m nejvyšší na Retezatu.

Po dvou hodinách a jednom střídání nosičů batohů (v nosičské skupině Peťan-Helča těch výměn proběhlo o něco více) jsme byli na místě. Provedli jsme standardní vrcholové procedury (teda kromě vrcholové whisky, kterou jsme pro její nedostatek nechali v základním táboře).

Jedna z vrcholových procerur - pózování se státní vlajkou

To samé, jen hromadně

HDR pohled do údolí...proto ssebou taháme ten stativ

Další HDR pohled, tentokrát s jasně dokumentovanou
nadmořskou výškou

Obyčejný (neHDR) pohled na hory z vrcholu Peleaga

Petr, fotící ceduli s nadmořskou výškou..
v popředí cedule oslavující 100 let hornictví

Cedule, ostlavující 100 let hornictví

...A ještě jeden pohled do údolí

Odtud jsme pokračovali na vrchol Bucura I s výškou 2433m (nevšiml jsem si vrcholu Bucura II, takže je dost dobře možné, že tímto označením pouze Rumuni chtěli naznačit, že takových vrcholů mají stovky a nehodlají se s tím jakkoli zalamovat) a za silného větru, který měl místy tendence odfouknout nepřipraveného horala do údolí. 

S protichůdnou anglicky mluvící skupinkou jsme si zanotovali, jaké máme dnes krásné počasí a že nezafouká a nezafouká.. Když si všimli, že jdu pouze v krátkém rukávu a v kraťasech, naznali, že jsem si zapomněl dole bundu. Vysvětlil jsem jim, že bundu mám v batohu, ale kdo by ji v tak krásném počasí tahal (pozn. překl. I am too lazy to take it off from my backpack). Uznale zamručeli (evidentně lenost považovali za mužskou přednost), popřáli jsme si "bezvětří ", "šťastnou cestu" a tradičně "hezký zbytek života". Na úpatí jakési bezvýznamné hory nad Pasul Bucurei (kde se včera touhle dobou vyskytovala smějící se dáma) jsme dali oběd, prošli jsme kolem vrcholu přes naše (teď už bývalé) okupované území a pokračovali na Varful Bucura.

Helča ve větru se klátící

Petr zkouší, jestli ho unese vítr..unesl

Oběd

Po druhém kole vrcholových procedur jsme vyrazili dolů přes sadu jezer zpět do kempu. U jezera si Helča tradičně opláchla nohy, Petr se k ní přidal. Já jsem mezitím započal (nejdřív sám) soutěž v házení žabek po jezeře. Petr se pokusil mě vyzvat, ale zdrtil jsem ho svojí osmiskokovou žabkou proti jeho ponorce, která se potopila snad ještě před tím, než dopadla na hladinu).

Ve chvíli, kdy se Petr chystal vylézt z vody, zjevil se na břehu jakýsi osamocený turista, nápadně připomínající strážce národního parku. Postavil se na břeh a tvářil se, jako že se kouká do mapy. Fakt, že má v mapě vystřižené dvě díry pro oči nebyl sice vizuálně potvrzen, ale byl velice pravděpodobný. Očekávali jsme, kdy nám vystaví účet za 2x koupel (se slevou za to, že šlo pouze o nohy a v lepším případě i s nějakou variantou množstevní slevy), 1x kravál u jezera, 2x žabky a 4x ignorování strážce parku při výkonu služby. Když se tak nestalo, koupající si osušili nohy a nenápadně jsme se ztratili z dohledu. Cestou jsme se rozhodli u bači nabrat něco mléka, sýra, žinšicy, borovičky a případně kousek nějaké té svíčkové, pokud by zrovna nějakou měl.

Sestup dolů, přes malé množství jezer

Bača byl bohužel zrovna v práci (sháněl krávy na protějším kopci), takže z nákupu nebylo nic.

Cestou začalo krápat, což by nebylo až tak špatné, pokud by náš stan zrovna nebyl ve stavu, kdy nebyl ani zbořený, ani postavený. Naštěstí se po příchodu do kempu a kolapsu vlnové funkce ukázalo, že náš stan stále ještě stojí a je stále stejně mohutný, pevný a nepromokavý. V tu chvíli přestalo pršet.

Začali jsme vařit bramborovou kaši se sojovým masem. Helča nastavila konverzaci na téma, že je škoda toho nepodařeného nákupu u bači. Začali jsme tedy přemýšlet, co by se s takovým mlékem dalo v dané situaci podniknout (v případě borovičky a svíčkové nebylo o čem diskutovat). Napadlo mě, že by bylo lze do mléka nasypat vitacit a vyrobit tím chutný puding. Helča tento nápad přirovnala (naprosto nelogicky) k tomu nasypat puding do vody a vyrobit tím sladkou brču pro celodenní pití. Proběhlo nějaké hecování a sázky na téma, že pokud já vypiju mléko s vitacitem, pak Helča vypije puding s vodou, ale vzhledem k tomu, že každému z nás do provedení sázky chyběla jedna ingredience, shledali jsme velmi rychle, že sázka nemá smysl (kdybychom totiž chybějící ingredience - tedy puding a mléko - měli, nebyl by důvod vytvářet tyto podivné mixy a mohli jsme si pochutnat na normálním pudingu a zapíjet to mohutnými doušky vitacitu rozpuštěného ve vodě).

Sojové maso bylo mezitím hotové, začali jsme vařit bramborovou kaši. Uvařit bramborovou kaši ze sáčku lze počítat mezi kuchařské umění nejvyššího kalibru. Návod na sáčku obsahoval dvě čísla vyjadřující objem suroviny: 700ml vroucí vody a 140ml studené vody.

Laik by se mohl domnívat, že ve 140ml studené vody nejdříve rozmíchá 140g bramborové kaše (pozn. šéfkuch. všimněte si té vzácné shody hmotností) a výsledná směs (s výhodou by se dalo použít ještě jedno slovo začínající na S, ale nehodlám tento cestopis deklasovat lacinými vulgarismy). 

Laik by se spletl. Pokud by si přečetl návod pořádně, uvařil by nejdříve 700ml vody a takto připravenou surovinu by smíchal se 140ml studené vody neurčité teploty (také v tom vidíte tu železnou logiku?). Nakonec do vzniklé směsi za stálého míchání pomalu sype bramborovou kaši a míchá se až do té doby, než se celý takto vzniklý kolos rozmíchá "do hladka".. A takhle se vaří na horách.

Bramborové kaše ani sojového masa nakonec nebylo zdaleka tolik, kolik jsme si mysleli, že jich bude. Proto jsme se rozhodli si od teď až na věky zapamatovat, že pro příště musíme vzít na jedno jídlo dva pytlíky od každé ingredience (pozn. kronikáře - proto to sem píšu - nejen pro výstrahu nám, ale i mnoha příštím generacím, které se rozhodnou tuto chutnou krmi na horách vařit).

Všelidovým hlasováním jsme rozhodli uvařit ještě 1.5 litru polévky, která by nás v kombinaci s tím, co zbylo z chleba, mohla dorazit k naší spokojenosti a sytosti.

Začali jsme vařit vodu a začalo pršet. Rychle jsme do stanu naházeli věci, o nichž jsme byli přesvědčeni, že by neměly zmoknout - především batohy, spacáky, drahé foťáky a tranzistoráky. Za posledním tranzistorákem jsme pak vzájemně do stanu naházeli i sebe, neboť jsme se domnívali, že ani my bychom nemuseli zmoknout (posledního neměl do stanu kdo hodit, proto se tam musel dostat po svých... To mělo výhodu hlavně v tom, že za sebou mohl celkem pohodlně zapnout zip předsíňky), nechávaje venku dešti na pospas vařič i s kotlíkem polovařící vody (fyzikální poznámka - tedy přibližně 48°C, přecejen je na horách o cosi menší tlak). 

Leželi jsme ve stanu a klepali si na ramena, jak je mohutný, pevný a nepromokavý (vzhledem k tomu, že jsme leželi vedle sebe, klepání po ramenou probíhalo formou "pošli to dál"...Člověk ležící na kraji pak klepal na stěnu stanu). Začal foukat vítr. Peťan prosazoval minulou noc (pro zmírnění strachu z deště v mohutném větru) teorii na téma, že buď fouká vítr XOR prší (pro nematematiky....XOR je spojka podobná spojce NEBO... v tomto případě buď fouká, nebo prší, ale pokud fouká, nemůže pršet a naopak... podobně jako staré přísloví "pes štěká XOR kouše"). Experimentálně jsme tuto teorii vyvrátili až do jejich základů a přepsali ji na "fouká OR prší".

(Následující video velice zlehka popisuje, jak jsme se měli ve stanu)

Další průběh našeho pobytu ve stanu by se dal shrnout do následujících několika bodů

• Pršelo dlouho, foukalo dlouho. 
• Déšť i vítr zesiloval. Vzájemně si pochlebujeme, jaký máme pevný a nepromokavý stan.
• Přetrhnul se provázek, který držel předsíňku. 
• Byli jsme rádi, že máme přes boty přehozený igelitový pytel, nepromokavý jako deštník v uhelném dole. 
• V kamenné skruži kolem stanu začala povážlivě stoupat hladina, Petr pod podlážkou čvachtá na dvou centimetrech vody. Ještě že je naše podlážka nepromokavá jako igelit v PET lahvi. 
• Utrhl se další kolík, tropiko vlaje ve větru, do stanu začíná pršet. 
• Přestáváme si klepat na ramena a zejména lidé na kraji se už nedotýkají stěn stanu, aby tyto neprosákly. 
• Svlékám se, nechávaje na sobě jen to nejnutnější a vyrážím do rozbouřeného živlu spravit stan. Všude kolem stanu je 2cm vysoká hladina vody a hlína je tak rozmáčená, že se v ní kolíky neudrží. Na místo vytrženého kolíku zabodávám 20cm do země jednu z našich početných turistických hůlek, což by se mohlo udržet. 
• Vracím se zpět, Helenka mi sděluje, že se jí nepodařilo najít svůj ručník, na který jsem se těšil po celou dobu, co jsem byl venku (Citováno ze Stopařova průvodce po galaxii:
  
  Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu - můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Kakrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.
  Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou "ztratil". Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat.
  Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: "Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník." (sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer, frúd = opravdu děsně správný frajer).
•  Na chvíli máme klid. Máme opět nedobytný, dokonale nepromokavý stan se skvělou podlážkou, kterou nějaká 2cm hladina pod stanem nemůže rozhodit.
• Helence začíná vlhnout spacák, vítr shodil skoro celou předsíňku....ještěže máme skvělou podlážku. 
• Batohy pro jistotu dáváme dovnitř, takže nemůžeme natáhnout nohy.
• Petrova vodní postel začíná prosakovat podlážkou dovnitř.
• Rozžínáme (pozn. překl. všimněte si citlivé kombinace spisovného jazyka s brněnským dialektem) baterku, abychom se podívali, na kterých místech stan protéká a proč že spacák už nevlhne pouze Helence, ale všem zúčastněným. V protisvětle baterky je krásně vidět, jak po celé ploše stanu zhusta mrholí.
• Nad Helčou začíná prokapávat místo, kde se tropiko stýká s tyčí stanu.
• Přes batohy přehazujeme pláštěnku. Druhou a třetí pláštěnku přehazujeme přes spacáky.
• Jdeme "spát" s vědomím, že nic dalšího pro "co nejsušší" noc udělat nemůžeme. 
• Můžeme
• Kolem páté hodiny mě "budí" (nespal jsem) Petr, jestli mám po ruce jídelní misku.
• Neměl.
• Vykláním se do míst, která ještě večer bývala předsíňkou (teď už pouze jakousi změtí tropika, vody, vody a vody) a po několika mokrých sekundách se přikláním zpět do stanu maje v jedné ruce hrnek a v druhé misku. 
• Asi po deseti minutách se nám společnými silami daří snížit pěticentimetrovou hladinu vody ve stanu (která se drží zejména v místech, kde spí Petr; hladina pode mnou byla asi stejně vysoká, jako moje karimatka, takže jsem si to tolik neužil - Petr měl mnohem tenčí alumatku a spal v dolíku) na akceptovatelných několik milimetrů.
• Kolem šesté Petr (tentorkát už bez mé pomoci, podařilo se mi totiž usnout) vylívá dalších několik litrů vody a o chvíli později vstává a jde si sednout pod střechu chaty horské služby, kde bylo celkem sucho.

Následující ráno

Den #3

(neočekáváná poznámka autora...omlouvám se všem esteticky smýšlejícím za ne příliš povedenou sazbu celého textu v kombinaci s fotografiemi...prostředí, ve kterém je možno tuto hrůzu editovat je naprosto stochastické a v praxi nepoužitelné...a byť se mi místy podaří dát několik fotek vedle sebe, většinou to znamená několikanásobné obnovování stránky a nekonečným hýbáním s fotkami, aby pak, až má člověk pocit, že to v editoru docela zvládnul, zjistil, že na produkci to vypadá příšerně..A když už se něco náhodou podaři, přidáním popisku se fotky zase rozhodí způsobem, který nelze popsat slušnými slovy)

Ráno nikdo nehlásil, že je ráno (pokud ano, tak v souladu s dohodou z předešlé noci) a venku lilo jako z konve (pozn. aut. nerad používám toto klišé, zajisté bych mohl vymyslet nějaké mnohem lepší, originálnější a skvělejší slovní spojení...Ale ve chvíli, kdy jsem se vzbudil a podíval se z okna mě nic lepšího, než konev nenapadlo (ruku na srdce, koho z vás napadají dvě sekundy po probuzení originální asociace...zejména pokud tuto asociaci nehodláte nikomu sdělit a spokojíte se s ní sami).. Proto se nejedná o klišé, ale o doslovné vyjádření pocitu, který jsem ráno z deště měl). Díky tomu jsme se někdy kolem půl desáté pouze otočili na druhý bok a po očku pokukovali z okna, jestli nepřestalo pršet. Když přestalo a my jsme začli vstávat, začalo pršet. To nám dalo dobrou záminku zanechat vstávání a znovu se otočit na druhý bok. Když jsme to tak udělali potřetí, Helča to psychycky nevydržela a začala vstávat skutečně. Přišlo nám negalantní nechat ji v tom samotnou a vstali jsme taky (i když v našem podání byla celá akce rozprostřena do násobně delší doby a v prvních fázích spočívala spíše v povzbuzování Helenky, než abychom udělali nějaký skutečný pohyb).

Než jsme všichni vstali, Němci mezitím opustili spodní patro a skrz naskrz (pozn. překl. "Durch") promáčené termotričko (které si pověsili ven, aby jim do rána uschlo) velikosti M. My, kteří tato písmena považujeme za neslušná, jsme tričko s díky odmítli (přesto, že nám ho nikdo nenabízel) a Helča, kterou písmeno M nijak neuráží, když zjistila, že by se do něj vešla dvakrát, odmítla též.

Je po dešti, balíme pláštěnky

Helča aby se neřeklo, že na chvíli nemá hlad, kompenzuje
vzniklou situaci dobře mířenou čokoládovou tyčinkou

Uvařili jsme čaj, pojedli něco paštiky s dřevorubeckou porcí chleba (nožem, kterým se chleba krájel, jsme den předtím za hlasitého údivu přihlížejících Němců otevřeli konzervu s boloňskou omáčkou, takže jsme si nemohli dovolit nějaké půlcentimentrové krajíce) a jali se vyrážet do deště.  Nějakou dobu jsme šli po lese v pláštěnkách, po půl hodině nás to přestalo bavit a pláštěnky jsme si sundali. V tu chvíli se zvedl vítr a my jsme schytali plnou sprchu ze stromů. Dalších 200 výškových metrů jsme pak skákali po mokrých kamenech, kolem nichž se v noci vytvořil docela slušný vodní tok. 

Chata, pod jejíž střechou (aniž by
byla na fotce) přečkáváme přeháňku

Cestou jsme prošli kolem chaty, pod jejíž střechou jsme přečkali asi pětiminutovou intenzivní přeháňku a po dalších 200m převýšení jsme zastavili u obrovského převislého boulderu na oběd (na tom, že byl boulder převislý bylo zajímavé pouze to, že na jeho vrcholu na nás v době našeho příchodu čekal Peťan, který šel o cosi napřed - po našem pochvalném zamručení se ukázalo, že podváděl a po převisu vůbec nelezl).

I tento chléb byl krájen stejným nožem,
jako ten ranní..z chleba zatím ukrojen jeden
krajíc (ani slovo "krajíc" není přechodník)

Nikým nekontrolovaná zrůdná bestie

Dáváme chleba se salámem a ve volném čase učíme Helenku pracovat s polarizačním filtrem na foťáku..Helenka po deseti minutách naší snahy dosti neupřímně prohlásila, že tak diametrální rozdíl v kontrastu oblohy ještě nikdy neviděla, že jen co se vrátí domů, pořídí si sadu polarizačních filtrů a že se už nikdy nechce dívat na nepolarizovaný svět, který je nezajímavý, šedý a fádní. Její chvalozpěv na polarizaci pak ukončil pes (pozn. aut. pravidelnému čtenáři mých cestopisů muselo být už divné, že jsme již třetím dnem v Rumunsku a ještě ani jednou zde nezaznělo slovo pes, pominu-li neškodná štěňátka předchozí den. Domnívám se ovšem, že velikostí dnešního psa tento nedostatek plnohotnotně vynahradím). Původně jsme nabyli dojmu, že se jedná pouze o předvoj nějakého bači, stáda, smečky psů, nebo náhodného kolemjdoucího, ale po pěti minutách kdy nikdo nepřicházel jsme došli k závěru, že se pravděpodobně jedná o divokou, nikým nekontrolovanou zrůdnou bestii, která pobíhá po horách a žere lidem svačiny.

 Helenka schovala salám do batohu. Poté, co zapnula poslední přezku, vynořili se zpoza kopce lidé, kteří nám sice potvrdili, že pes není jejich (a tedy že původní teorie s bestií byla správná), ale že rozhodně není nekontrolovaný, protože jde celý den naprosto kontrolovaně s nimi. Když pak přihodili ještě prohlášení, že jim od rána ještě nesežral ani jednu svačinu, vytahujeme ukrytý salám a pokračujeme v započatém obědě.

Můj všudypřítomný poznámkový blok,
na základě jehož 70 stránek rukopisu
mohu psát tento cestopis

Petr machruje, že tam vyleze

Převislý boulder a my před odchodem

Petr,mohutně posnídavší, nemaje hladu místo konzumace salámu hledá další lezecké cesty na boulder,alibisticky se výhýbaje cestě přes převis (pozn.překl.přesto, že je v této větě použito více přechodníků, než běžný člověk použije za celý den, slovo "převis" není myšleno jako přechodník).

Po obědě pokračujeme dál. Cesta se pomalu odklání od potoka kolem kterého jsme celý den šli a ze strachu, že se do konce pobytu na horách s další vodou nesetkáme, nabíráme vodu z potoka a aplikujeme pro jistotu hned dvojitou dávku dezinfekce (vzhledem k tomu, že potokem před chvílí prošel pes velikosti menšího telete),

Přecházíme potok, protože se to zdá Peťanovi málo akční a dynamické,
 snaží se o zdynamičtění a zakčnění této fotky

Po dvaceti minutách potkáváme jezero a Helenka vyhlašuje challenge, kdo jezero přeplave. Nabízím se coby jeden z účastníků pod podmínkou,že se zúčastní i vyzyvatel. Vyzyvatel prohlásila, že si v jezeře tak možná umyje nohy, ale celá tam nevleze ani kdyby se na břehu stále ještě potuloval ten pes.

Proto jsem rozpoutal druhou challenge v souladu s Helenčiným plánem na mytí nohou - kdo se v jezeře dostane dál od břehu (přičemž není podmínkou, že soutěžící musí zůstat od pasu nahoru suchý). Vybaven sandály a vyhrnutými nohavicemi na už tak dost krátkých kraťasech, měl jsem vítězství v kapse. Až do doby, než se ukázalo, že dno jezera je bahnité a tím pádem nejisté hloubky pro každý další krok. Mého zaváhání využil Peťan, který se mezitím zhmotnil vedle mě přesto, že nemaje sandálů, nebyl zdaleka favoritem závodu. Protože jezero nebylo z nejteplejších (dokonce bych neváhal zařadit ho do pětadvacítky nejstudenějších jezer, kde jsem kdy smočil nohu), vyhlásili jsme kontumaci a vydali jsme se nepříliš dlouhou cestou ke břehu.

Challenge v plném proudu

Mám několikametrový náskok před Peťanem, odteď zvaným
jako "Druhý v pořadí"

Návrat po mém kontumačním vítězství

Začíná foukat vítr, bohužel ne zrovna tím směrem, kam máme namířeno... Pesimista by to mohl označit dokonce i za protivítr. V lepších okamžicích foukal vítr pouze kolmo na směr, kterým jsme šli, což bylo (zejména v serpentýnách) ještě horší, protože nás to stále shazovalo do údolí. Na kopci, o kterém jsme doufali, že na něj nebudeme muset jít jsme zahlédli ceduli na železné tyči, která nepříliš nápadně, přesto nezanedbatelně připomínala značku. Pokusili jsme se její obsah vyfotit na vysoký zoom a letmým prozkoumáním jsme zjistili, že se jedná o jakýsi nápis, nikoli o značku. Nápis nicméně nebyl čitelný, takže jsme si domysleli, že na ceduli bude s největší pravděpodobností napsáno něco jako "Pokud čteš tuto ceduli, jseš zatraceně daleko od značené cesty", nebo ještě lépe "Kdo neobejde tuto ceduli obloukem o poloměru min. 200m, zemře" Druhou teorii podporoval později zjištěný fakt, že cedule nebyla na tyči, ale na křížku.

Tuto fotku sem přidávám čistě z dokumentárních důvodů...
jednoho dne, až nebude co na práci, chci přeložit nápis za mnou 

S přibývající nadmořskou výškou se kdesi nad námi ozýval čím dál hlasitěji ženský smích. To mohlo znamenat pouze 2 věci:

1. Smějící se žena se tak těšila do sedla, do kterého tato cesta vedla, že když došla na svoji stávající pozici a zjistila, že cíl je ještě půl kilometru nad ní, zešílela a je pravděpodobné, že po vzoru Viktorky  odteď až do konce života (který časem sama ukončí skokem do údolí) bude toto místo pravidelně navštěvovat a smát se tu. Pokud by tato varianta byla správná, mohl bych svoji spisovatelskou kariéru zařadit po bok Boženy Němcové, protože jen opravdu dobří spisovatelé zachycují šílené lidi pravidelně se vracející na místo, kde zešíleli. Fakt, že tato varianta nebyla správná, mě (a možná i ostatní členy výpravy) zachránila od takřka jistého zešílení.
2. Smějící se žena právě zjistila, že je v sedle a směje se, že už nemusí do toho příšerného kopce.

Nakonec se ani jeden ze scénářů neukázal správným. Ve skutečnosti na sobě smějící se žena měla pláštěnku a smála se tomu, jak na ní ve větru třepotá. Bohužel v žádném díle libovolného (byť méně věhlasného) autora jsem nezaznamenal příběh o ženě smějící se třepotající pláštěnce, takže mi nezbývá, než zamáčknout slzu, k nikomu se nepřirovnávat a spokojit se s rolí prvního autora, který takový příběh zaznamenal. 

Když jsme přišli na místo, třepotající pláštěnka (a s ní i její obsah) zrovna odcházeli, takže jsme se stihli pouze přivítat na vrcholu a současně se rozloučit (pozn. překl. což se nám podařilo pomocí jednoho slova).

Protože jsme už dlouho neobsadili žádné území (naposledy v chatě předchozí den), rozhodli jsme se chovat se státotvorně a nějaké obsadit. Ve chvíli, kdy jsme v sedle vyvěsili státní vlajku, začali se kolem ní shlukovat čeští občané.. Prozatím sice pouze dva, ale co se dalo čekat od území 2x2 metry. Společně s přišlými dvěma Čechy jsme tedy vytvořili území s hustotou 1,5 obyvatele/m2 (jen pro představu, New York coby jedno z nejlidnatějších měst světa, má asi 10 500 obyv./km2, tedy asi stopadesátkrát nižší hustotu, než kterou jsme státotvorně vytvořili). Po chvíli jsme uznali, že na tak malé území je nás příliš mnoho a rozhodli jsme se odsud co nejrychleji zdekovat; stejný nápad pak měli i oba novopečení občané. Díky nepřítomnosti stálé vojenské posádky, naše jediné české okupované území v Rumunsku zaniklo stejně rychle, jako vzniklo. Poučení, které jsme si pro tento den odnesli pak bylo, že každý Rumun je latentní Čech - stačí někde vyvěsit českou vlajku.

Kdo říká, že Sněžka je nejvyšší místo v ČR, lže..nebo alespoň pokud by to říkal v tuto chvíli, lhal by.
Nové nejvyšší sedlo v ČR má na pár minut 2266 m n.m.

Sešli jsme asi 200m k jezeru Lacul Bucureii (jezero nemělo příliš nápaditý název - Bucura byla hora přímo nad jezerem), kde byl legální kemp a (nevím, do jaké míry legální) stanoviště horské služby. O několik odstavců výše jsem se nepřímo pokoušel naznačit, že nahoře v sedle Pasul Bucurei foukal docela solidní vítr. Stejný vítr foukal i při sestupu a dole v kempu by i člověk s minimálním meteorologickým vzděláním označil povětrnostní podmínky za silnější vichřici, nebo slabší orkán.
Kemp byl rozdělen na (malé) desítky půlkruhových kamenných zídek, které sloužily jako základny pro stany, nebo přesněji větrolamy (jak kdo chce). Dávní stavitelé těchto zdí pravděpodobně měli s větrem podobné zkušenosti a velmi dobře věděli, proč to dělají.

Vzácná chvíle, kdy si jindy abstinující Helenka dopřává skotské whisky

Stanice horské služby s provokativně umístěnou rumunskou vlajkou...
jako by jim to tam patřilo...

Při průchodu kempem jsme potkali stan plný Čechů, jejichž mluvčí nám ryzí pražštinou sdělil, že jsou Češi a že ví o jednom luxusním (a dosud neokupovaném) větrolamu, kam bychom se mohli se svým olbřímím stanem vejít. Současně jsme se dozvěděli, že za táááámhletím šutrem, který není skoro vidět, protože je odsud asi půl kilometru, lze za plného denního světla a s dalekohledem s alespoň desetinásobným přiblízením při troše štěstí vidět stan, ve kterém se někdy (zejména úplňkové noci jsou ideální) a prodává mléko a sýr - je zřejmé, že místní bačové nejsou příliš dobří obchodníci a slovo marketing do rumunských hor ještě nedorazilo. Po další krátké konverzaci složené převážně ze zdvořilostních frází a peprných nadávek na počasí se ještě Helča neudržela a zeptala se, z jakého místa v ČR pochází. Odpověď byla vzhledem k jejich jednoznačnému přízvuku naprosto nečekaná. Aby řeč nestála, kontrovali stejnou otázkou. Když se dozvěděli, co jsme jim řekli, pokračovali otázkou, jestli jim v noci nehodláme zapalovat stany, nebo dělat podobné nepřístojnosti. Ujistili jsme je, že nic takového neplánujeme a že si benzin šetříme na vaření.

Náš olbřímí stan na břehu jezera

Za silného větru jsme postavili stan, který jsme z východní strany (odkud vítr vane) zajistili dostatečně silným lanem, které nám mělo zaručit poměrně klidnou noc.

Večeříme, byť daleko od stanu, alespoň
v závětří

Jedna z nekontrolovaných bestií, která nám přišla po večeři
vylízat kotlík...s Helenkou se spřátelili natolik,
že pak dlouho nechtěla odejít

Uvařili jsme druhou várku těstovin s boloňskou omáčkou (fakt, že jsme měli dvě skoro stejná jídla po sobě byl kompenzován tím, že boloňská omáčka byla nejtěžší složkou naší potravinové zásoby a bylo tedy vhodné zbavit se jí co nejdřív, abychom se s ní nemuseli moc dlouho tahat) a šli jsme spát. 

Petr zůstal věrný tradici hororů na dobrou noc a povyprávěl horor o Drakulovi (byli jsme v Transilvánii, takže téma bylo na místě), za kterým přijela švýcarská čarodějnice, která mu darem přivezla hodinky, které vybírala společně s dalšími třemi čarodějnicemi (a každá z nich pozorovala za výlohou nějaké jiné), ale dá mu je pouze tehdy, pokud Helča plynule a bez chyby řekne "Which witch watch which watch Swatch" (pozn. překl. "Která čarodějnice pozoruje které hodinky Swatch"). Protože se to Helence nepodařilo, Drákula nedostal nic a nezbylo mu, než si koupit komixový obleček a nadále se v historii vyskytovat jako Batman (pravdivost tohoto příběhu by mohl dokazovat fakt, že na Drakulu už dnes nikdo nevěří, ale na Batmana skoro každý).

Ultimátně upevněný stan, na který neplatí mráz, sníh, vítr, ani déšť

Příběhů na podobná témata proběhlo ještě několik , protože foukal takový vítr,  že každou půlhodinu musel někdo vyjít ven a stan kompletně překolíkovat.

Helča, dokud ještě nespala, neustále přes tropiko viděla pomalu se blížící stíny, medvědy a Pražáky, kteří nám neustále cloumají se stanem a vytváří citoslovce foukajícího větru (rozhodli jsme se, že jim za tu probdělou noc ráno rozbijem držky, nebo alespoň zapálíme stan).

Kolem třetí ráno to začalo být otravné a protože stále ještě nepršelo (což byla naše jediná obava), nechávali jsme to být a rozvolňovali jsme intervaly kolíkování. Kolem páté hodiny ranní to začalo vypadat, že nám odletí celé tropiko a že ho budeme muset tahat někde z prostředka Laco Bucurei, přišel čas na nové překolíkování. Pak už jsme opravdu spali (pozn. autora - už jste si všimli, že většina příspěvků končí tímto pozitivním zvoláním? Je to tím, že většina logických celků, které jsem pro tento účel zvolil jako interval mezi probuzením a usnutím, takto vždy končila...alespoň tentokrát proto končím autorskou poznámkou, v dalších dnech pravděpodobně budu opět končit spánkem)