úterý 4. listopadu 2008

Londýn#3 - Sightseeing

Pátek, 31. října

protože ještě nemám fotky od všech, co fotili, je možné, že sem v průběhu několika málo dní další fotky přibydou


Jak jsme se dozvěděli předchozí den na recepci, v ceně ubytování je také "kontinentální" snídaně (tj. ne britská; škoda, těšili jsme se na ham and eggs, smaženou slaninu, smažená rajčata, černý pudink a jiné speciality, o kterých si britové myslí, že jsou vhodné k snídani).
Vidina snídaně zdarma nás donutila vstát v čase, kdy se snídaně podávala, takže jsme vstávali někdy kolem půl deváté ráno.
Vzápětí se ukázala nerozvážnost tohoto kroku. Snídaně spočívala v sejití do sklepa, kde byla místnost s nápisem Dining Room / Kitchen.
V jídelně bylo několik stolů, obsazených početným mezinárodním osazenstvem hostelu, Ind z recepce se svojí indickou manželkou a obrovský dřez na nádobí až nepříjemně blízko stolu, u kterého jsme seděli. Kolem dřezu se většinu času ochomýtala Indka, která myla použité nádobí a při tom ne právě nezřídka cákala na náš stůl.
Pokud zrovna Indka nelítala kolem dřezu, tak obsluhovala nově příchozí. Obsluha spočívala v tom, že každému vrazila do ruky dva tousty s upozorněním, že víc, než dva tousty už nedostane. Mimo to bylo k dispozici rostlinné máslo a nechutně sladká marmeláda. Samozřejmostí pak byl pravý anglický čaj. Ten se naštěstí připravoval samoobsluhou, takže jsem si ušetřil monolog typu
"Before you put a milk into my tea...oh, too late...Can I have a new tea, please? But please, before you put a milk into it...oh no..".


Nejdřív jsme šli do druhého indického hotelu, kde jsme zaplatili parkování na další den, načež jsme se stejnou cestou vrátili zpět a konečně jsme vyrazili na prohlídku města.
Kolem centra je spousta rodinných domků, na jejichž plotech je čas od času cedulka "Zákaz opírání kol". Touto dobou je se v Londýně už moc cyklistů nevyskytuje a opřené kolo člověk potká málokdy. Oproti tomu, pokud je na plotě cedulka se zákazem opírání kol (ideálně podpořeným nějakou pěknou výhrůžkou, co všechno bude následovat poté, co se někdo opováži si tu své kolo opřít), je 50% pravděpodobnost, že u ní bude opřené kolo.

Další novinkou pro nás byl také fakt, že v Británii (nebo alespoň v Londýně), chodí chodci běžně na červenou, kterou berou pouze jako informaci, že by se měli rozhlížet. Jako pomůcku mají téměř na každém přechodu napsáno, ze kterého směru mají očekávat jedoucí auta a kam se rozhlížet; tyto nápisy jsou pak ještě podpořeny šipkou.
Kromě toho mají v centru Londýna většinu (i malých) křižovatek řešenou kruhovými objezdy, které jsou takřka mikroskopické a trvalo nám dlouhou dobu, než jsme si na tento systém zvykli.

Naší první zastávkou byla keška Pull up a Deck Chair v Kensignton Garden.

Mimo to se tu nachází romantické jezírko (nebo spíše jezero, je docela velké), hodně kachen, nějaké sochy a taky naše druhá keška Wild West(end)





Kensingtonské zahrady těsně sousedí s Hyde Parkem.


Naším cílem v Hyde Parku byl Speaker's corner, od kterého jsme očekávali jednak, že si poslechneme nějaký zajímavý proslov a zejména, že tam něco zásadního sdělíme poslouchajícím lidem. Zjistili jsme, že Speaker's corner je v provozu pouze v neděli (tedy ne, že by byl v ostatní dny zavřený, ale nikdo tam nemluví a nikdo neposlouchá).



Z Hyde Parku jsme pokračovali přes St. James Park k Buckinghamskému paláci.


Ten od doby královny Viktorie slouží jako sídlo panovníka Británie. Původně jsme si chtěli pokecat s královnou, bohužel ale zrovna nebyla doma. Aby nemusela hradní stráž odpovídat každému, zda je královna doma a jestli má čas na pokec, šetří si práci tím, že v královnině nepřítomnosti vyvěsí státní vlajku. Když se potom královna vrátí domů, vyvěsí královskou standartu, která vypadá trošku jinak (pozn. autora: osobně se mi tento systém nezdá moc přehledný, vlajky s nápisy INSIDE/NOT INSIDE, zelená/červená světla, nebo velký displej s aktuální pozicí královny, by byl přehlednější. Nejjednodušší varianta by pak byla, kdyby se královna vždycky prostě přezouvala a nechávala boty přede dveřma).



Od paláce jsme pak pokračovali po promenádě The Mall na Piccadilly Circus, důležitý londýnský dopravní uzel.
Kromě neonových reklam (ne nepodobných těm na Time Square v New Yorku) je tady taky fontána, sloužící jako památník kohosi dobročinného, se soškou Erose na jejím vrcholu, stojící před divadlem Criterion.



Kromě toho tu jezdí hrozně moc taxíků a double deckerů (Přes Piccadilly circus jezdí kolem 10ti autobusových linek).
Trafalgar Square byl celý zabraný nějakou reklamní akcí na nějaké herní konzole, což se vyznačovalo obrovským podiem, na kterém pobíhal a mluvil nějakej hrozně trapnej borec, za kterým běžela projekce o nových počítačových hrách.



Pod schodama byla potom řada konzolí, na kterých si mohli lidé zahrát nejnovější herní počiny. Zkusili jsme si s Petrem zahrát rugby, či co to bylo. Z počátku jsme měli strach, že nebudeme vědět, jak se to hraje, protože mimo to, že nikdo z nás neznal pravidla rugby, nikdo hlavně nevěděl, jaké tlačítko na ovladači spouští akci "dát soupeři přes držku". Tyto starosti nás velice rychle přešly, vystřídala je prostá filosofická otázka "Jak se ta hra sakra spouští?" a nakonec i lehce agresivní myšlenka "jestli tam ta blbá obrazovka se statistikama naběhne ještě jednou, tak někoho tím joystickem umlátím". Protože statistická obrazovka naběhla ještě 2x a začalo být ohroženo zdraví kolemjdoucích, zanechali jsme marných pokusů zahrát si rugby a přidali jsme se k ostatním.
A protože jsme už měli docela akutní hlad, rozhodli jsme se ochutnat typicky britské jídlo - Fish and Chips.
Za tímto účelem jsme těsně za Trafalgar Square našli vhodnou Fish&Chips restauraci, kde jsme si posedali ke dvěma stolům. Náš pětičlenný stůl si dal bez vyjímky 5x Fish and Chips a 5xFoster's beer (až na Petra, ten si nedal univerzální fish and chips, ale {nějaká-konkrétní-ryba} and chips). Druhý stůl se od nás odlišoval jinou značkou piva a Davidem, který si místo ryby dal steak.

Jídlo nebylo špatné, i když jako národní specialitu bych to asi neprohlásil, chutnalo to asi jako ryba s hranolkama. Petr nás poučil, že to, co dělá z ryby britskou specialitu je asi půl litru vinného octa, který si na rybu i hranolky musíme nalít, abychom ochutnali OPRAVDU anglické jídlo. To jsme s díky odmítli a snědli rybu tak, jak byla.
Naše první britské pivo potom nebylo britské, ale australské a dokonce nebylo ani moc teplé.
Asi po hodině jsme se zvedli a vydali jsme se po Horse Guards Ave směrem k Temži. Celou Horse Guards avenue provázejí sochy nějakých jezdců na koních (patrně nějakých slavných, jinak by jim nikdo nedělal sochu) a v jednom místě dokonce sochy živé. To, že člověk vydrží stát na jednom místě třeba dvě hodiny je celkem očekávatelné, ale že k této (ne)aktivitě přesvědčí i koně, který je ochoten stát celou dobu bez toho, aniž by pohnul okem, je obdivuhodné.



Protože Britové cítili potřebu udělat k roku Y2K nějakou machrovinu, má Londýn od roku 1999 další dominantu, kterou je Londýnské oko (London Eye), dříve nazývané jako Millenium Wheel. Se svojí výškou 135m je nejvyšším kolem na světě. Na okraji jsou zavěšené vyhlídkové kabinky, jedna otáčka kola trvá asi půl hodiny (točí se fakt hooodně pomalu).



O něco nižší (96 metrů), zato o pár set let starší je hodinová věž Westminsterského paláce, známá jako Big Ben. Westminsterský palác slouží jako sídlo všech tří sněmoven britského parlamentu, jeho nejstarší část je někdy z roku 1097. Je to místo s zatím největší koncentrací policajtů, které jsme potkali, takže jsem si rozšířil významně svoji sbírku fotek policajtů z různých koutů světa).



Přes silnici stanovala parta hipíků, protestujících proti Iráku a vůbec. Připadlo nám to jako docela dobrý nápad, jak se levně ubytovat v centru Londýna, stačí mít stan a vhodný transparent a nikdo vás nevyhodí, ani když se ubytujete naproti parlamentu...



Naproti parlamentu leží Westminsterské opatství. Kdysi byli mnichové tohoto kláštera zásobeni prakticky neomezeným množstvím lososů, které jim každý den nosili darem místní rybáři (pozn. autora: v této chvíli bych vzpomněl na staré anglické přísloví, které má s tímto pravděpodobně spojitost - "If you want to make somebody happy, bring him a salmon", volně přeloženo jako "když chceš někomu udělat radost, dones mu lososa").



Kromě ryb je toto opatství významné tím, že se zde korunují noví angličtí panovníci a pohřbívají ti staří (většinou v opačném pořadí). Vedle bývalých panovníků jsou tu pohřbeny i různé významné osobnosti, jako Ch. Darwin, I. Newton, neznámý vojín z 1. světové války (the unknown soldier - není zřejmé, čím byl tak významný. Pohřbívání neznámých vojínů ale bývá celkem populární aktivita, tak ostatně proč ne), nebo Ch. Dickens.



Protože už nás trošku bolely nohy (některé hodně), rozhodli jsme se už další trasu směřovat domů na hostel.
Protože má Vojta rád industriální architekturu, naší poslední zastávkou (a současně trošku zacházkou) byla elektrárna Battersea, největší cihlová stavba v Evropě. Elektřina se v ní nevyrábí někdy od roku 1983 a budova se v současné době připravuje na přestavbu na komplex garáží, obchodního centra, kanceláře a jiné komerční využití.



Zpáteční cesta se trošku protáhla, díky Petrově chybě v navigaci. Zejména holky nás podezřívaly z toho, že se nejednalo o chybu, ale záměr s tím, že jak nás znají, tak za chvíli vyrukujeme s něším jako "Když už jsme zabloudili až sem, tak je tu čirou náhodou 30 metrů od nás nějaká keška".



Když jsme se dostali na hostel, vyhlásil se odpočinek s tím, že je dnes Halloween, tak se půjdeme podívat na nějakou party v některém z okolních pubů.
Pauza se trošku protáhla a nakonec se nikomu nechtělo příliš vstávat a jít někam hledat volný pub.
Nakonec jsme se ale kolem deváté všichni (až na Liboura, který mezitím usnul a už se mu nikam nechtělo) zvedli a vyrazilli najít vhodný pub.
Jak už to v pátek a k tomu na halloween bývá, všechny okolní puby byly zabrané, s vyjímkou jednoho, ze kterého jsme dobrovolně po chvíli odešli (vypadalo to jako něco mezi vývařovnou a jazzovým klubem).
Nakonec jsme našli malou hospůdku (na tabuli před vchodem byl obrovský nápis "Booo!!" - nejsem si jistý, jestli, kdybych viděl tento nápis v jakékoli fázi opilosti a jakkoli náhle a nečekaně, jestli bych se lekl) a v ní vzadu dva volné stolečky.
Pivo (mezi nimi i Staropramen a Budvar) čepoval borec, mající v krku zaseknutou sekeru, roznášel ho potom o nic lépe vypadající číšník natřený na bílo, s upířími zuby a v možná až příliš krátkých trenkách (pozn. autora: nevím, jestli to bylo součástí masky, ale pokud ano, nebyl to příliš dobrý nápad. I když pominu estetické aspekty, číšník chodil v nepravidelných intervalech ven kouřit a v kombinaci s venkovní teplotou, která se blížila k nule, byl tento doplněk masky zcela nepraktický).
Před námi sedělo několik velmi hlučných dam s čarodějnickými klobouky na hlavě (klobouky byly podezřele podobné dopravním kuželům) a oranžovými šálami kolem krku.
Petr napsal Libourovi souřadnice hospody, kdyby chtěl náhodou dojít, dali jsme si pivo za 3 libry a došel Libour.





Všechny londýnské hospody zavírají (jen s vyjímkou klubů) ve 23 hodin, ani tato se neodlišovala. Ve 22.55 k nám přišel bledý číšník (bledý proto, že byl natřen na bílo v rámci halloweenu) a požádal nás, abychom dopili a vypadli odsud.
Učinili jsme tak a odebrali jsme se na pokoj na večeři.

Londýn#2 - Cesta a první dojmy

Čtvrtek, 30.10.
Letadlo odlétá ze slatinského letiště v 17.06. Za tímto účelem si dáváme sraz v 16.00 na letišti. Tomáš, podle všech očekávání, nestihl autobus a dojel na letiště v 16.30. Libour zjišťuje, že si v batohu nechal zavírací nůž, což mu pravděpodobně neprojde při rentgenové kontrole zavazadel, popřípadě při detekci kovů u vstupu do odletové zóny.
Protože se mu nechce nůž vyhodit do letištního kontejneru na přebytečné zbraně, tento zakopává do štěrku před letištní halou, doufaje při tom, že si nikdo nevyhlédne stejné (tj. nejlepší) místo k podobným účelům.
Samotný let potom probíhal bez větších problémů. Až na to, že pilot zapomněl vypnout světýlko, signalizující povinnost mít zapnutý bezpečtnostní pás, takže přesto, že jsme letěli jako v peřince, jsme se nemohli natáhnout do zavazadlových přihrádek pro notebook (ne, že bychom to nezkoušeli, ale poté, co Tomáše korpulentní letuška požádala, aby si zapnul bezpečnostní pás a jen tak tak, že mu s tím osobně nepomohla, na kraji sedící Tomáš odmítal jakékoli další pokusy o dosažení zavazadlové přihrádky).
Hodinu po odletu (tedy přibližně v polovině letu) konečně světýlko zhaslo a my jsme si tak mohli zbytek cesty zpříjemnit koukáním na film.
Po přistání na letišti Stansted nás naplno zasáhlo typicky londýnské počasí, takže jsme po cestě od východu z letadla ke vchodu do terminálu solidně zmokli a promrzli.
Po náročných příjezdových procedurách (náročných zejména v tom, že cesta od vchodu do terminálu k jeho východu trvala asi 20 minut, nepočítaje frontu na pasové kontroly) jsme se konečně dostali za britské hranice.
Protože nás je 9, měli jsme objednaná 2 auta standardní velikosti (tj. že by se do nich mělo vejít 4 a 5 lidí). Půjčovna byla naštěstí hned na letišti, takže jsme nemuseli ani telefonovat na všechny strany, aby nám někdo přivezl auto.
První dojem z našich aut byl smíšený... Po zmáčknutí dálkových ovládání jsme zjistili, že jsme dostali snad nejmenší auta na světě - Nissany Micra. Automobilky, zakládající si na malé velikosti
svých aut (jako SMART, nebo Mini Cooper), se mají od Nissanu ještě co učit.
Další, předpokládaný, nezvyk na sebe nenechal dlouho čekat. Poté, co jsem zaujal v autě místo spolujezdce jsem zjistil, že sedím na místě řidiče, což mi nepříslušelo (za řidiče jsme pro účely půjčovny určili Peťana, který po předchozím pobytu v Londýně měl levostanné řízení nejvíce v oku).
Pozitivní na britských autech je naopak fakt, že naproti našemu očekávání, že je všechno obráceně, auta fungují většinou tak, jak kontinentální řidič chce a očekává.
V praxi to znamená, že
- exportní vozy nemají 5 rychlostí na zpátečku a jednu rychlost na dopředný chod
- když se otočí volantem doprava, tak nezatočí doleva
- brzda se neovládá levou nohou
- přednost se dává zprava
- zloději nehoní policajty



Skupina B s Kraťou za volantem, vyrazila jako první a hned za letištěm se nám ztratila. Naše domluva, sejít se hned na první benzince padla hned po několika kilometrech, když jsme zjistili, že na silnici, po které jedeme, žádné benzinky nejsou a je tedy potřeba sjet na nějakou jinou silnici. To ostatně bylo nutné, protože auto jsme dostali se skoro prázdnou nádrží. Když jsme dvakrát špatně zabočili, začali jsme mít nepříjemný pocit z faktu, že palubní počítač ukazuje dojezd 15 mil, zatímco GPS ukazuje nejbližší benzinku asi 30km. Naštěstí se nám podařilo najít nějakou jinou, takže jsme sice načepovali, ale od původní trasy jsme se vzdálili natolik, že se nedalo očekávat, že by se skupina B ztratila stejným způsobem (pozn. autora: o tom, že se skupina B taky ztratila se pochybovat nedalo. Jediná diskuse tímto směrem mohla být vedena o tom, JAK moc se skupina B ztratila, popř. jestli se s ní ještě někdy shledáme)
Nakonec jsme se setkali až v Londýně (bydleli jsme v Chelsea, téměř v centru Londýna) před hostelem, kde jsme stejně byli asi o půl hodiny dřív, než druhé auto. Zatímco jsme čekali, registrovali jsme se do hostelu. Hlavně jsme se potřebovali zeptat na recepci, kde se dá zaparkovat (v centru Londýna je pouze rezidentské parkování).


V recepci seděl ochotný Ind, který nám sdělil, že je vyloučené někde kolem zaparkovat. Když jsme se ho otázali, zda se tato situace dá nějak řešit, zvedl telefon, chvíli si s někým povídal hindštinou a pak se zeptal, jak velké je to auto. Sdělili jsme mu, že naše auto už nemůže být menší. Na to prohodil několik hindských slov se svým telefonickým protějškem a oznámil nám, že nám sehnal parkování za 10 liber na den, pro malé auto. Když jsme mu řekli, že máme auta dvě, zarazilo ho to, ale po dalším telefonátu a otázce na konkrétní značku a typ našich aut, nám oznámil, že nás to bude stát 20 liber na den a že je to zajištěné.
Po půl hodině přijela skupina B, nenápadně se ubytovala (nenápadně proto, že jsme v hostelu měli rezervovaný 8 místný pokoj, ačkoli nás jelo 9) a vyrazili jsme parkovat do spřáteleného indického hotelu. Celkem bez problémů jsme ho našli a velmi rychle jsme pochopili, proč bylo tak důležité, že jsou naše auta tak veliká, jak jsou. Zaparkovat na tak malém prostoru i s tak malými auty byl úkol takřka nadlidský, ale díky kvalitě našich řidičů se to nakonec podařilo (ačkoli majitel nemohl vyvézt popelnice a byl mu zatarasen přístup do některých částí domu:)




Domluva s Indem byla celkem pohodová až na to, že chtěl od aut taky klíčky, aby si je mohl přeparkovat, kdyby mu na dvorku nějak zavazela (což bylo celkem logické, dokonce slovo "Zavazela" je snad příliš slabé, pro popis činnosti, kterou auta na dvorku dělala...Snad výstižnější by bylo spojení "vyplňovala celý prostor dvorku"). Pochopili jsme jeho pohnutky a klíčky jsme mu půjčili. Když jsme se ho zeptali na nějaké potvrzení, nebo cokoli, co by měl podepsat (přišlo nám nevhodné dávat někomu klíčky od půjčených aut bez toho, aby jsme o tom měli nějaký doklad), klíčky nám vrátil s tím, že nic podepisovat nebude, že tady vůbec nebydlí a nepracuje, nikdy jsme ho neviděli a vůbec se tvářil, jakoby nic.
Na cestu zpátky do našeho hotelu jsme už neměli navigaci, takže jsme chvíli bloudili. Asi po hodině jsme se dostali do hostelu (byl vzdálený necelý kilometr), kde jsme se navečeřili a určili dva dobrovolníky, kteří budou spát na jedné posteli.
Protože Tomáš s Blankou nečekali, že se tak ochotně přihlásí, zkoušeli svoji ochotu ještě nějak zvrátit, což se jim, k naší velké radosti, nepodařilo.

Londýn - Úvod


Účastníci zájezdu:

Ing. David Horák
Mgr. Blanka Jelínková
prof. Petr Kratochvíla
Mgr. Tomáš (Kraťa) Kratochvíla
ThDr. Vojtěch Krejčí
Bc. Milan (autor) Krupa
Ing. Zdeňka (Hodonín) Tesaříková
Ing. Libour Vlaha
doc. Tomáš (Tomáš) Vyvozil

Od chvíle, kdy se Petr vrátil loni z Londýna, kde nějakou dobu pobýval, byla nasnadě myšlenka se do tohoto města někdy podívat, když už tam máme (tedy Petr má) nějaké známé. Když se potom naskytla možnost zúčastnit se natáčení našeho oblíbeného britského sitcomu IT Crowd, nabyly zatím nekonkrétní plány konkrétních rysů a naplánovala se akce na základě data natáčení.
Bohužel (jak už to chodí) se vše trošku zkomplikovalo, takže natáčení jsme se nakonec vůbec nezúčastnili, přesto jsme si pobyt v Londýně pěkně užili

pátek 31. října 2008

Londýn

Omlouvám se všem, kteří od včerejška čekají na zážitky z Londýna, bohužel jsem si doma zapomněl kabel z foťáku, takže nejsem schopen dávat na web fotky. Tím by se doprovodný text stal naprosto nečitelným (nemá smysl ho formátovat, dokud v něm nejsou fotky) a ruku v ruce s tím naprosto nezáživným a odpuzujícím. Proto volím metodu menšího zla, tedy dát sem zápisky z Londýna až doma. Tentokrát by to mělo být rychlejší, než zážitky z Rumunska, protože se mi zatím daří všechny texty psát tady, takže doma bych měl přidat pouze fotky a zveřejnit to.
Sportu zdar, fotbalu zvláště

pondělí 20. října 2008

Epilog II

Protože mě nenapadl žádný doslov na vysoké úrovni jak informační, tak umělecké, pojmu epilog jako jistou formu zhodnocení.
A protože mám k dispozici velké množství statistik tohoto blogu, zkusím vypíchnout nějaké nejzajímavější
Dohromady Vás tento blog v 6ti zemích četlo kolem čtyř set, z čehož asi dvě stovky se nechaly zlákat pouze vyhledávači a zajímavými slovy (což vysvětluje několik návštěv zejména z USA a Rumunska) v blogu a vícekrát ho už neotevřely.
Zajímavá je i statistika klíčových slov, pod kterými se na tuto stránku někteří dostali.
tak např.

  • "Jak si zlomit nohu" - 13 lidí (seznam.cz, 3. nalezený odkaz)

  • "everglades" - 10 lidí (seznam.cz, 2. nalezený odkaz)

  • "n. armstrong" - 5 lidí (seznam.cz, 10. nalezený odkaz)

  • "Jak si zlomit kotník" - 4 lidi (seznam.cz, 3. nalezený odkaz)

  • "baraky z dřeva,z rumunska" - 3 lidi (seznam.cz, 3. nalezený odkaz)

  • "hračky z usa" - 3 lidi (seznam.cz, 3. stránka)

  • "proč se říká new yorku big apple" - 3 lidi (google.com, 3. nalezený odkaz)

  • "cikáni" - 1 člověk (google.com, >15 stránka, nenašel jsem to)

  • "dej mi můj sprej" - 1 člověk (google.com, 2. odkaz)


  • a konečně

  • "vnitrohoří" - v google i na seznamu na prvním místě. V případě seznamu se jedná o místo jediné, na googlu je ještě jeden jiný výsledek obsahující toto slovo...V tomto případě jsem očekával vyšší zájem a je trestuhodné, že toto slovo nikdo nehledal:)




Aby tento příspěvek splňoval alespoň částečně vlastnosti epilogu, zakončím jej pozvánkou na záznamy o další akci, která se uskuteční 30.10. - 3.11. 2008.
Tentokrát pojedeme do Londýna a po návratu by se tu měly nějaké záznamy objevit (zkusím se polepšit a psát častěji, než jednou týdně:)

neděle 5. října 2008

Epilog

z Wikipedie - otevřené encyklopedie:
Epilog či doslov, dohra je opak prologu. Může být vysvětlením děje (knihy, dramatu) a jeho zapojením do kontextu společnosti. Někdy to bývá také ukázání postav děje po nějaké době, často po několika letech, tedy co se s nimi nakonec stalo.

Právě skončený cestopis neukazuje na dobu nijak dávnou, proto prosté konstatování, že všechny postavy jsou stále ještě naživu (ačkoli Petr po příjezdu domů absolvoval třídenní pobyt v nemocnici, související s očkováním proti vzteklině), vrátily se do škol a zaměstnání a dělají pořád to, co dělaly doteď, čtenáře patrně nijak neobohatí.
Proto si tuto kapitolu ještě promyslím a v nejbližší době sem dám něco sofistikovaného, co čtenáře obohatí jak duševně, tak fyzicky.

Den #15 - Home, sweet home, aneb návrat – druhá část

Brachiosauři a jiné potvory – Dvojmetrový průvodčí – Troška latiny – Zpoždění – Advanced english a jiné vyjednávací taktiky – Česky mluvící ruská servírka v Budapešti – Konečně v Brně

Čas příjezdu vlaku se pomalu blížil. Poté, co jsme si cestou do Rumunska vyzkoušeli nevýhody cestování bez místenek, rozhodli jsme si tentokrát nějaké pořídit. Tohoto úkolu se zhostili Jeník s Petrou, kteří to pojali současně jako romantickou procházku nočním nádražím.



Vlak měl 45 minut zpoždění, ale nakonec jsme se dočkali. Naše rezervovaná kupé jsme našli celkem rychle, ještě rychleji jsme si ale všimli, že v nich někdo spí. Protože jsme neměli to srdce (a nervy) spáče vzbudit a vysvětlit mu, že spí v kupé, ve kterém bychom měli spát my, rozhodli jsme se podobným způsobem obsadit kupé někoho, kdo ještě nenastoupil a spoléhat, že až nastoupí, zachová se stejně jako my.
Bohužel jsme žádné volné kupé nenašli, a čekalo nás buď několikahodinové stání ve vlaku, nebo přibližně stejně dlouhé vysvětlování spícímu Rumunovi, aby vykvajznul z našeho kupé. Bohužel jsme nevěděli, jak se řekne rumunsky „vykvajznout“, takže jsme chtě nechtě zvolili druhou variantu. Vytáhli jsme nouzové pivo, zakoupené speciálně pro tyto případy, aby nám stání rychleji ubíhalo. Účinek se dostavil okamžitě, takže půl hodiny, než se uvolnilo kupé, nám uběhlo velmi rychle.



Nacpali jsme se úspěšně všichni, jediný problém byl s batohama – zavazadlový prostor pod stropem evidentně není dimenzován na situaci, kdy každý z osmi cestujících vlastní kromě kabelky a chlebníku taky batoh velikosti menšího brachiosaura. Druhým důvodem byla naše (a zejména Jeníkova) nechuť ke zvedání dinosaurů jakékoli velikosti do výše očí. Díky tomu nechal Jeník svůj batoh v chodbičce a začal si chystat řeč, kterou přednese případnému průvodčímu, který by si na překážející batoh stěžoval. Ta prakticky spočívala v neodolatelné nabídce, že pokud se mu to nelíbí, tak ať si to zkusí dostat nahoru sám (pozn. autora: Komu by se pointa této řeči zdála málo sofistikovaná, nebo snad až primitivní, nechť si uvědomí dvě věci. V jednoduchosti je krása a je nepopiratelné, že vedení řeči tímto směrem většinou vede ke kýženému výsledku – tzn. průvodčí se dále nebude hádat o batoh a dá si odchod. Druhým a důležitějším aspektem byla potom denní doba, fakt, že už jsme docela dlouho nespali a celkové duševní vyčerpání. Za takovýchto okolností vymyslet něco duchaplného a přitom účinného bylo nad lidské síly).
Kolem kupé prošel průvodčí a ledabyle se ohlédl po batohu, tarasící uličku. Průvodčí měl něco přes dva metry a vypadal, že by neměl problém vysadit nahoru batoh i s Jeníkem, a to pouze prostředníčkem levé ruky. Díky tomu Jeník začal vymýšlet novou výmluvu a chvíli dokonce i přemýšlel o tom, že by batoh zaskladnil sám. Než dospěl k nějakému konečnému řešení, byl v kupé průvodčí.
Po prvním mrknutím na naše z brusu nové místenky nám oznámil, že jsou neplatné a že máme vypadnout z kupé. Vysvětlili jsme mu, že jsme si místenky před chvílí koupili, zaplatili za ně těžký chechtáky a že paní na pokladně asi něco spletla. Na otázku „It is a problem?“ se nám dostalo odpovědi „YOU have a problem!!!“, což nás příliš nepotěšilo, ani nijak informačně neobohatilo.
Po několikaminutovém rozhovoru nakonec průvodčí přestal jevit známky toho, že by nás chtěl bezprostředně vyhodit a jal se odcházet. A protože kdo se moc ptá, moc se doví, Jeník se ještě na závěr ujistil, jestli je teda všechno v pořádku, konstatováním „so it is not problem“. Průvodčí se naklonil zpět ke dveřím, oznámil nám „it IS a problem!!“ a odešel. (pozn. autora: Komu by se zdálo, že v této pasáži se vyskytuje příliš mnoho přímých řečí, vykřičníků, kapitálkových zápisů a slova problem, nechť pasáž, kterou právě přečetl, přeskočí. Tentokrát mě nenapadá žádná erudovaná omluva pro moji spisovatelskou neschopnost. Ještě bych mohl rozmělnit výskyty výše jmenovaného tím, že protáhnu autorskou poznámku natolik, že nepozorný čtenář po chvíli zapomene, že předchozí odstavec byl naprosto nečitelný a spisovatelsky chybný. Za tímto účelem by asi bylo vhodné přestat neustále opakovat, proč tato poznámka vznikla a změnit téma tak, aby čtenář zapomněl na své předchozí rozhořčení. Proto bych rád zakončil tuto poznámku příznačným citátem „Nulla sed ligula ac justo auctor vehicula“).
Když průvodčí odešel, přišel další problém v podobě dvou chatrně anglicky mluvících manželů, kteří se nám pokoušeli naznačit, že sedíme v jejich kupé a mávali u toho svojí místenkou. Vysvětlili jsme jim situaci ve které jsme, a že pokud oni ví, jak se rumunsky řekne vykvajznout (což evidentně věděli, protože byli připraveni říct to nám), tak stejně dobře jako nás můžou vyhodit lidi, kteří jsou na našem místě. Ani na chvíli jsem nevěřil, že by na tak lákavou nabídku někdy někdo mohl přistoupit (když máte problém a lidé, kteří ho způsobili, se na vás pokouší ještě přehrát ten svůj, málokdy jste ochotni akceptovat nabídku, že pokud vyřešíte jejich problém, budou oni ochotni řešit ten váš), kupodivu ale manželé odešli a až do Budapešti jsme je neviděli.
Konečně se nám podařilo nerušeně se vyspat. V průběhu noci jsme stačili nabrat další zpoždění a seznámili jsme se s několika Čechy, kteří také jeli z rumunských hor a seděli o tři kupé vedle.
Vzhledem k jedna a půl hodinovému zpoždění nám o 20 minut ujel Jaroslav Hašek – navazující rychlík z Budapešti.
Zjistili jsme, že další spoj jede až za 4 hodiny a že máme tedy dost času nejen na vykešování Budapešti (což jsme po cestě do Rumunska nestihli), ale také na to, abychom si šli stěžovat na zpoždění a vymáhat náhradu v podobě slevy na jízdném.
Protože naši noví známí (reprezentovaní dvojicí Honzou a Helenou) měli ten stejný problém jako my, vytvořili jsme ještě s Jeníkem a Petrou údernou skupinu, která měla sjednat nápravu.
Na první přepážce nám napsali na papírek nějaký maďarský nápis, reprezentující název oddělení, kam máme zajít.
Když jsme ho našli, Jeník se slušně optal, jestli může mluvit anglicky a ukázal papírek, aby mu potvrdili, že jsou to opravdu oni. Pak pokračoval vysvětlováním našeho problému, že musíme čekat na novej spoj, že nám zatím tečou dolary mezi prstama a že by se chtěl zeptat, jak se to dá řešit. Pánové nás neustále odkazovali na přepážku, ze které jsme zrovna přišli, Jeník se nenechal vyhodit a popsal problém ještě jednou důkladněji. Pánové se domnívali, že pokud je to mezinárodní rychlík, pak oni za to nemůžou a ať si to vyřídíme s Rumunama. Jeník naznačil, že Rumuni tady nejsou, zato Paprikášů je tady dost a toho, že by rád využil a dostal slevu. Jenda se zeptal, kdo je teda na maďarské straně zodpovědný za zpoždění. Při slově responsible (pozn. překl. = zodpovědný) pánové zbystřili a začali nás vyhazovat s tím, že neumí moc dobře anglicky, že pořádně ani neví o čem to tu mluvíme, a abychom se laskavě obtěžovali ke dveřím. Jeník mu naznačil, že už se s ním anglicky baví docela dlouho a obstojně a že dokud nám neřekne kam se obrátit, máme 4 hodiny na to, abychom se odsud nehnuli. Chlap nás nakonec odkázal na přepážku prodeje mezinárodních jízdenek, na druhém konci nádraží.
U další přepážky vyjednávala Petra s tím, že pokud by to nešlo po dobrém, nastoupím já se svými zkušenostmi z Ameriky a se slovní zásobou značně obohacenou o sprostá slova a výhrůžky (jako „kůlnička na dříví“, „odnést si zuby v síťovce“, nebo tradiční „nerad bych to tady musel zničit“).
Naštěstí mého příspěvku nebylo zapotřebí, paní za přepážkou byla sice trošku pomalejší, ale nakonec se vše podařilo. Když jí Petra vysvětlila, že jediné, co po ní chceme, je potvrzení o zpoždění s razítkem a podpisem, velmi slušně jí vysvětlila, že se pod nic podepisovat nebude, že tady prodává jízdenky, a že tohle nemá zapotřebí. Po deseti minutách se paní odešla poradit dozadu a pět minut se ani neukázala. Pomalu jsem se chystal na použití advanced english, když se paní vrátila s podepsanou zpožděnkou v ruce. Slušně jsme poděkovali, naznačili, že ti dva dobří lidé za námi budou chtít patrně to stejné co my, a vítězně jsme odešli.
Geocaching probíhal hladce, věděli jsme, že se keška nachází na centrálním hřbitově, takže jsme šli podstatně více na jisto, než před dvěma týdny. Netrvalo dlouho a odlov se zdařil.



Protože jsme měli ještě moře času, rozhodli jsme se ochutnat maďarské pivo. Protože jsme neměli žádné maďarské forinty (Libour měl pouze €12), po prvním pivě jsme se vydali zjistit, jestli tu berou eura, a kolik chtějí za jedno pivo. Libour se se servírkou chvíli bavil anglicky načež ho servírka otázala, jestli neumí česky, že jí ta angličtina moc nejde. Ukázalo se, že je z Ruska, a umí dobře maďarsky, československy (s číslovkou 11 měla v češtině trošku problém – tolik eur stály totiž 2 rundy místního piva) a trošku anglicky.
Spokojeni odcházíme a nastupujeme do dalšího Jaroslava Haška.



Cesta posledním vlakem už byla brnkačka bez nějakých větších problémů, nebo zážitků – většinu jsme prospali.
Po návratu do Brna jsme vyrazili na nádraží se zpožděnkou, vytřískat z ČD nějaké love. Paní za přepážkou se s Jeníkem dlouho bavila, než ho poslala do háje s tím, že na nic nárok nemáme, nic nám nedá, a že si můžeme zkusit poslat kamsi doporučenej dopis, jestli máme navíc 16 Kč, ale že to asi stejně nepomůže, ať si dáme odchod.
Dali jsme si odchod a rozjeli se trolejbusy, šalinami a autobusy domů.

--KONEC--