Den #5 - Ještě kratší den

Potkáváme psa – Instatní řasy muso – Plánujeme rozdělení – Trháme kosodřevinu – Pereme ponožky



Pátý den byl ve znamení ještě většího odpočinku, než ten předchozí. Až na jediný malý vrcholek šla cesta celou dobu po úbočích svahů, takže celkové převýšení bylo celkem přívětivé.


Ostatní výpravy měly evidentně den ještě pohodlnější; lidi, kteří nám večer odvedli psa, potkáváme už po pár hodinách v rozdělaném stanu, vařící cosi podivného. Dáváme si pauzu, dopíjíme zbytky whisky a nastavujeme to hrozinkovicí. Skupina B mezitím řeší svůj jídelníček, ve kterém nás nejvíc zaujala instantní japonská polévka s řasami Muso, asi deset druhů sladkých jídel různého kalibru a Vajclův bulgur (pozn. autora: Ti, kteří ví, co to takový bulgur je, by možná nepostavili něco tak obyčejného vedle něčeho tak nestandardního, jako jsou instantní řasy..Já jsem o existenci bulguru neměl do té doby tušení, stejně jako jsem nevěděl nic o přítomnosti instantních řas na českém trhu).



Kolem půl páté odpoledne docházíme do prvního tábořiště. Zastavujeme a řešíme, jestli popojdeme ještě o pár metrů výš a několik málo kilometrů dál, abychom se dostali do nedalekého tábořiště, což nám pro další den ušetří asi hodinu cesty. Původně chceme jít dál, ale nakonec se nám na současném místě zalíbí natolik, že se rozhodneme zde zůstat i přes brzkou dobu. Protože z dálky jde další skupinka, snažíme se roztáhnout rovnoměrně po celém tábořišti a fingovat nával. Evidentně se nám to daří, protože skupinka nás zdaleka obchází, aniž by jí jen bleskla myšlenka na táboření.
Skupina B svolává mapovou poradu, definitivně potvrzujeme sestup skupiny A do města, jak jsme se předběžně rozhodli předminulý den. Řešíme plán rozdělení, chvíli to vypadá, že pro jeho efektivní naplnění bude potřeba přejít přece jenom do tábořiště o pár kilometrů dál. Už jsme se pěkně rozseděli a nikam se nám nechce, navíc se ukazuje, že rozdělení se obejde docela dobře i bez toho. Necháváme skupinu B plánovat jejich další cestu a vyrážíme do údolí pro dřevo.


Svah od tábořiště dolů vypadal shora jako nedlouhý, převýšení jako nevelké a lesík na protějším svahu (který jsme si zvolili jako zdroj dřeva) jako nedaleký. Shora vypadá všechno jinak, a předpokládaná půlhodinová výprava pro dřevo se protáhla asi trojnásobně. Daří se nám vytrhat případně odsekat nožem suché části kosodřeviny, nakonec máme celkem solidní množství dřeva, které na sebe nakládáme každý jak umí a supíme i se dřevem zpátky do kopce. Kopec se ze zdola zdál podstatně menší, takže opět supíme déle, než jsme očekávali.
Nahoře zjišťujeme, že skupina B už pravděpodobně doplánovala a šla do dalšího tábořiště, nebo někam jinam (tato dedukce vznikla pouze na základě faktu, že jsme je nikde kolem tábora nepotkali). Podrobnějším zkoumáním (zjistili jsme, že na místě nechali batohy) jsme mohli podstatně omezit množinu jejich potenciálních destinací - nešli do dalšího tábořiště, ale někam jinam.

Časem se po jednotlivých skupinkách vrátili, rozdělali jsme oheň, spálili jsme obaly a jiné odpadky a jali se vařit. Než se ohřála voda, vyrazili jsme prát ponožky do potoka pod tábořištěm. Voda v potoce byla studená a ponožky do ní namočené tuhly ještě více, než byly předtím. Za pomoci tří turistických holí jsme vztyčili prádelní šňůru. Nebýt toho, že stála přímo v cestě kouři z ohně (ten den byl jediný, kdy kouř šel celou dobu jedním směrem a to v hojném množství), mohli jsme mít ráno suché a voňavé ponožky.



Vaříme čínské nudle s vepřovou konzervou, jejíž chuť (pozn. autora: kdo někdo jedl vepřovou konzervu, ví, o čem mluvím) se pokoušíme přerazit kořením. S kombinací granulovaný česnek, pálivá paprika a grilovací koření se nedá příliš kouzlit, takže po přidání přiměřených dávek z jednotlivých sáčků nudle podivně zčervenají a strávníci (kteří také poněkud zrudli) si začínají utvářet vlastní názory na to, jakým způsobem by nudle připravili oni. Zejména se pak všichni shodli na tom, že v jejich receptu by figurovalo o několik set gramů pálivé papriky méně,že všeho moc škodí a vůbec, že by mi nikdo neměl dávat do ruky pálivou papriku (pozn. autora: pokud bych dal do nudlí jen o jednu špetku papriky méně, hrozilo by nebezpečí, že by mohla prosáknout původní chuť vepřové konzervy, a to bych jako zodpovědný kuchař nikdy nedopustil)
Kolem deváté bratr s hrůzou zjišťuje, že málem zapomněl vyfotit západ slunce a začíná se škrabat na nejbližší kopec. Jako vše za dnešní den, i tento mu připadá výrazně nižší, než ve skutečnosti je, takže na vrcholek se dostává až několik desítek minut po západu slunce. Pijeme hrozinkovici, kalvados a načínáme rum. Po necelých dvou hodinách se Pavel vrací s několika sty fotografiemi už zapadlého slunce a připojuje se k pití všeho, co nám přichází pod ruku.
Za všeobecného veselí se pomalu a postupně ubíráme spát.

Intermezzo

Omlouvám se všem, kdo nemají co dělat při práci (nebo obecně při pondělku) a spoléhají na tento blog...Žeň je hojná, dělníků málo, aneb jsem na to sám a nestíhám současně doprogramovávat projekt a současně psát :(
Výsledek je takový, že další díl bude až dneska (pondělí) večer/v noci

Den #4 - Klidový plán

Myjeme se v jezírku – Početná exkurze pedagogické fakulty – Petr jako rumunský horský vůdce – Kromě vlka máme taky psa – Libor chytá druhý dech – Ztrácíme psa, vlka máme pořád





Dnešní den měl být klidový, na trase jsme se bez problémů shodli se skupinou B, která shodou okolností navrhovala stejnou variantu. Ta vedla do nejbližšího možného tábořiště, vzdáleného asi 10 km, s relativně malým převýšením. Nejvyšší místo, které jsme za tento den měli přejít nás čekalo hned na začátku dne – jednalo se o horu, která se svojí výškou 2278 m převyšovala asi o 300m náhorní plošinu, na které jsme spali. Ráno se myjeme v jezírku (kdo se nezkoušel vykoupat v 1950ti metrech nad mořem ve vodě o teplotě severního ledového oceánu, nepochopí) a vyrážíme nahoru. Asi za 1,5 hod. jsme nahoře, asi 30m pod vrcholem necháváme batohy a vystupujeme nalehko.


Po několika fotkách s vlajkou i bez ní podstupujeme další vrcholové procedury a vracíme se dolů k batohům; na vrcholu se střídáme s dvojicí Poláků. Scházíme po ostrém hřebeni dolů, skupina B jde napřed. Tím nám zkazila setkání s většinou ze skupiny asi 50ti Čechů, kteří šli proti nám, a kteří se od skupiny B dozvěděli, že jsme taky Češi. Snažíme se je zmást a zdravíme je všemi cizími jazyky, které známe. Jedna část se po našem téměř dokonalém „Guten Tag“ dává do smíchu s tím, že „takhle se to německy neříká“, jiná se ptá, proč je zdravíme „Bonjour“. Odpovídáme „Proč ne“ a pokračujeme. Asi nejpřesvědčivější bylo, když Petr pozdravil jako první „Salut“ a my ostatní jsme zdravili česky. Skupinka lidí se nás ptá, proč že to ten první člověk zdraví nějak jinak, vysvětlujeme jim, že Petr je místní najatý horský vůdce, který to tady všechno zná a ví jak na to. Zatímco se s Čechy loučíme, Petra se všichni snaží pozdravit rumunsky, na což jim Petr česky odpovídá a odcházíme.
Od poslední dvojice teprve zjišťujeme, že se jedná o školní exkurzi, že jsou z pedagogické fakulty a poté, co si ujasníme, že my jsme z Brna a oni z Prahy se shodujeme na tom, že nějakou zásadnější družbu asi nepodnikneme. Pražáci nám poradili pár informací o tom, do jaké míry se dá v Rumunsku stopovat, že se za to nemusí platit (pokud nechceme), že v Borse je bankomat a hodně hospod, a že nám odkazují psa, který pobíhá na dohled a kterého nabrali už někde v údolí a od té doby s nimi jde až nahoru. Taky se dozvídáme, že toho moc nesežere, pravděpodobně proto, že mu toho moc nedali.

Petra po odborné zběžné prohlídce zjišťuje, že se jedná o asi tříměsíční štěně, že má hlad a blechy, ale že to jsou blechy psí, které na člověka nejdou. Házíme mu chleba, pes si ho ihned zahrabává. Z toho usuzujeme, že zas takový hlad asi nemá. Jen Petra se domnívá, že hlad má, jen ještě nemá rozum a neví, že by ten chleba měl sežrat místo aby si ho schoval na horší časy.
Skupina B je opět napřed, čekání na nás si krátí vymýšlením jména pro psa. Nakonec vítězí jméno Suhard, které se ujalo jen díky tomu, že jsme nestačili nesečtělé skupině B navrhnout jméno Boris, na počest Alexandra S. Puškina. Nevím, co má skupina B proti A. S. Puškinovi, ale i pokud přehlédnu její averze vůči tomuto spisovateli, nezdá se mi jako šťastný nápad pojmenovávat zvířata podle pohoří (pozn. autora: asi bych neměl radost, kdyby mému psovi dal někdo (byť cizinec) jméno třeba „Rychlebské hory“, nebo „Českomoravská vrchovina“). Společně se psem jdeme dál po hřebeni, na další zastávce probíhá odblešení. Petra původně vybírala blechy po jedné, nakonec přechází k plošné variantě a s Jeníkovou pomocí nastříkává celého psa repelentem.
Míjíme trojici složenou z Rumuna a dvou holek neurčité národnosti. Rumun umí plynule anglicky, Jeník od něho získává další informace o bankomatu v Borse, o stopování a o nakupování od bačů. Před poslední vysokou horou dneška dáváme pauzu, Libour už nemůže, tak mu dáváme náskok. Nabírá nový dech a skoro až do cíle ho nevidíme. Při výstupu naopak já dech ztrácím (aniž bych nabral jakýkoli další v pořadí), naštěstí sestup do tábořiště netrvá příliš dlouho.



Louka je celá podmáčená, po deseti minutách jsme našli pěkné, rovné a suché místo doufaje, že nebude pršet, protože při sebemenším náznaku deště by jsme odplavali i se stanem. V tábořišti se Suhard (pozn. autora: stále mluvíme o psovi; v literatuře je znám přesun pouze jednotlivých hor, zejména v souvislosti s Mohamedem, celá pohoří se však nikdy nepřesouvají, natož aby navazovala družbu s okolními tábořícími) ztratil k ostatním tábořícím výpravám, které mu pravděpodobně nabídly více jídla, než my (další pozn. autora: z literárního hlediska je dobře, že se pes odpojil, protože mi pod prsty už po druhém vypsání jeho jména přicházejí zkomoleniny jako Suhadr apod. A protože mi Suhard přišel jako sympatický pes, který si nezaslouží komolit jméno, jsem rád, že není třeba toto dále zmiňovat)

Den #3 - Psi, ovce, koně a jiná havěť

Pes nám sežral snídani – Pes kouše i když štěká – Bouřka na hřebeni – Sestup do Rotundy – Nástup na Rodnu – Tábor u dvou jezírek


K ránu je trošku mokro a zima, ale dá se to vydržet. Co se nedá vydržet je stádo ovcí, které nás k ránu obklopilo a zejména několik ovčáckých psů, z nichž jeden nám sežral naši betonovou snídani a vylízal kotlík. Je evidentní, že místní psi jsou zvyklí na ledacos, protože jsme po celý den nikde nezaslechli smrtelné skučení postiženého psa, ani žádné přebytečné mrtvé psy. Libour spící ve stanu s Vajclem vstává tradičně poslední a projevuje nesmírné ulehčení nad tím, že může posnídat stravu, kterou by nemusel sekat, případně před požitím předdrtit.
Po stádu ovcí obsazuje naše tábořiště stádo koní (tentokrát bez psů, takže nám to zase tak nevadí). I přes občasné konfilikty s koňmi (kůň se dá hrozně lehce vyplašit a pak utíká na tu stranu, kam byl v době vyplašení otočenej) jsme se sbalili jsme se a vyrazili.


Cestou potkáváme další stáda ovcí. K těm patří i o něco menší stáda psů, kteří mají pocit, že jsme ovce a pokouší se nás držet pohromadě. Petr, který šel vzadu, osobně vyvrátil pravidlo, že pes, který štěká, nekouše. Když jsme se vzdálili z operativního dosahu psa, zpomalili jsme a ošetřili jsme Petrovo kousnutí. Při výběru mezi dvěma doktory Petr upřednostnil Pavla před Petrou, přestože Petra měla pro vzteklinu přece jen o něco lepší kvalifikaci.


Další cesta končila ve skále, kterou jsme museli obejít vrchem přes hřeben.


Skupina B pokračovala po hřebeni dál navzdory přicházející bouřce a navzdory tomu, že jsme chtěli sestoupit jinudy. Nakonec jsme se shodli na tom, že bude lepší sestoupit do údolí. Cestou mi Libour důvěrně oznámil, že by hrozně nutně potřeboval vyfotit na mobil, že to zabere asi pět minut, a že tato chvíle je na to nejideálnější od začátku akce. Poté, co jsme zrychleným krokem dohonili skupinu, jsme strávili následujících 20 minut sezením pod pláštěnkou a sledováním blesků, které šlehají do okolních údolí a postupně se přibližují naším směrem. Mezitím se kolem shromáždili koně, což nevadilo až do té doby, dokud po dešti nevyrazili další psi, kteří měli za úkol je zahnat zpět do údolí. Po mnoha zkušenostech s místními psy jsme vysledovali, že není špatný nápad držet se pohromadě a mít v ruce hůl. Ve psí psychologii jsme pokročili natolik, že jsme se psům neustále koukali do očí, aby poznali, že nejsme ovce a nenapadlo je nás zahánět. Poslední (a asi nejagresivnější) smečku psů zahnal osobně bača s holí, což nás dále utvrdilo v tom, že hůl je zatím nejlepší prostředek proti psům, který se na horách dá sehnat.



Plynule jsme sestoupili až do sedla Rotunda, kde podle průvodců měla být hospoda v rekonstrukci. V sedle jsme potkali dvě auta s českou poznávací značkou, očekávanou hospodu v rekonstrukci, trosky bývalé rotundy a psa, který vypadal jako přejetý tankem a že chce jídlo. Při obědě dostal šlupku od salámu a když se pustil do igelitu od anglické slaniny, vyrazila Petra, aby mu to rozmluvila (pozn. autora: chcete-li hladovému psovi rozmluvit jeho oblíbený mastný igelit, musíte mít jistou dávku fyzické zdatnosti). Po obědě jsme šli s Pavlem nabrat vodu. V rumunském slovníčku jsme si našli větu „Dobrý den, prosím chtěl bych vodu“, a místní dělníci rekonstruující hospodu nám ochotně napustili ze stavební hadice všechny flašky, které jsme s sebou měli a ještě za to nic nechtěli. Nevýhoda byla, že asi nabyli dojmu, že umíme rumunsky i více slov, a říkali nám cosi rumunsky. Bohužel jsme se zapomněli podívat, jak se řekně „děkuji“, takže jsme byli rádi, že jsme si vzpomněli alespoň na slovo merci, a bez další rumunské konverzace jsme se vzdálili.


Po obědě, kolem 17. hodiny, jsme vyrazili na navazující pohoří Rodna. Z Rotundy to znamenalo převýšení asi 800 m a necelých 10 km cesty. Při výstupu bylo poměrně pěkné počasí, které se po dvou hodinách přeměnilo v bouřku s kroupami.



U studánky v bouřce nabíráme vodu a na křižovatce s vyhořelou maringotkou opodál se rozhodujeme, jestli přespat na místě, nebo jít až k jezírku, které mělo být podle mapy vzdálené 3 km s převýšením asi 100 m. Volíme variantu jezírko a následně vystupujeme 120m do kopce. Nahoře je skupina A celkem mrtvá a mokrá, popíjíme whisky a připravujeme se na sestup do údolí, následovaný výstupem na náhorní plošinu, na které se nacházelo slibované jezírko. Cesta vede kosodřevinou a následně po velkých kamenech. Protože necítíme mokré a studené nohy, jde se hodně špatně, k jezírku se dostáváme po necelé hodině.



Po náročném výstupu jen sledujeme skupinu B o dalších 60 metrů výš, která pokračuje k jezírku dalšímu, kde je oficiální tábořiště (pozn. autora: celá Rodna je národní park a skupina B pocítila jakousi nepochopitelnou morální zábranu postavit si stan přímo pod cedulí zakazující stanování) . Po necelé hodině se tam dostáváme i my, proklínaje skupinu B, která nám jako odškodnění vaří čaj. Vaříme večeři a plánujeme následující den jako odpočinkový, a brzký sestup někam do města, kde si dáme den pauzy.

Den #2 - Bačové a kosodřevina

Meteorologická budka – Ranní krávy – Mnohojazyčný bača – Zákeřná kosodřevina – Betonová rýže

Vstáváme asi kolem deváté a sušíme věci na nedaleké ohradě. Všímáme si budky vzdálené asi několik desítek metrů od místa, kde jsme tábořili, které jsme si v bouřce předchozí den nevšimli a která nám možná mohla ulehčit některé problémy s deštěm.
Objevujeme, že nespíme za ohradou pastviny, ale na pastvině. Kolem se pasou krávy, doprovázené býky, kteří nedávali nijak najevo, že by chtěli opustit své pozice. Postupně krav i býků přibývá, současně s tím se i přibližují k našim stanům a nás vytlačují (přesněji jdeme celkem rádi a sami) za ohradu, kde máme o něco větší pocit bezpečí. Zato koukáme, jak nám do stanů strkají čumáky krávy, a naše špekáčky nachystané na pečení olizuje největší býk. Ondra zkouší metodu „jebání šutrů po bejkovi“, která se osvědčuje natolik, že býk přestal olizovat naše špekáčky a odešel. Bereme do rukou další kameny a odháníme krávy stejnou metodou (tentokrát je neházíme po býkovi, ale po kravách, které odháníme). Jeník se chápe hole a zahání společně s Ondrou zbytek stáda za ohradu sousední pastviny. My zatím sčítáme škody, které volně pobíhající stádo může napáchat – oslintané špekáčky byly naštěstí ještě zabalené, takže to až tak nevadilo. Co vadilo více byla celkem solidní hustota čerstvých kravinců, která naše nachystané ohniště učinila téměř nepoužitelným a okolí stanů proměnila k nepoznání. Škody jiného druhu naštěstí nebyly patrné a ohniště se nám po troše snahy a s trochou dobré vůle podařilo nakonec taky zprovoznit.


Opekli jsme si špekáčky, které nájezd krav přežily až obdivuhodně dobře. Za ohradou se objevil mladý bača, z dálky nás zdravící. Pozdravili jsme ho taky a navázali na další konverzaci. Jeník, nepoznamenán znalostí jediného rumunského slova, se bači postupně vyptal na spoustu věcí, počínaje cestou na sedlo Rotunda.
Bača uměl trošku rusky a slovensky, takže další komunikace probíhala pomocí jakési anglicko-slovensko-rusko-španělské kombinace (hlavně pak pomocí rukou, nohou a různých zvuků). Díky těmto prostředkům jsme se od bači dozvěděli, že na Suhardu nejsou medvědi (z estetických důvodů nebudu popisovat jakým způsobem Jeník vyjádřil medvěda), býci že nejsou nebezpeční a ovčáckým psům se dá celkem věřit a že moc nekoušou. Dále víme, že bača má 10 krav, 2 koně, 2 děti a 28 let. Osvěžili jsme si i Jeníkovy nacionály, když se nenechal zahanbit a hrdě prohlásil, že jemu je 24. Na baču to evidentně udělalo dojem, vzájemně si podali ruku a od té doby byli přátelé (tento fakt nebyl příliš zjevný vzhledem k tomu, že jsme baču pak už nikdy neviděli).
Loučíme se s bačou, který nám ještě na rozloučenou nabízí borůvky a vyrážíme z tábořiště. Cestou potkáváme 4 cikánské sběrače borůvek. Ti se nám snaží pohyby naznačit, že před námi je nějaká voda (pohyb měl představovat kraul), a naše poděkování za tak cennou informaci berou jako pozdrav a loučí se s námi slovem „Díky“. Scházíme ze správné cesty na Rotundu a jdeme po cestě, která vede někam jinam (toto se dá napsat až zpětně, tou dobou jsme to ještě nevěděli). Další, koho potkáváme je bodrý bača který (aniž bychom se ho na cokoli zeptali) nám oznamuje, že na Rotundu jdeme špatně a že nám ukáže správnou cestu. Ta vedla kolem jezírka (pravděpodobně to se nám pokoušeli naznačit předchozí kolemjdoucí) a lesem kolem studánky.


Po asi dvou kilometrech děláme pauzu na tyčinku, nakonec se pěkně rozsedíme a pauza se protáhne na kompletní oběd. Nějakým záhadným postupem myšlenek (tuším, že o tom začala Petra jako o vážném tématu, které jsme potom zlehčili natolik, že to jako téma k vážné diskusi začalo být nepoužitelné) jsme se dostali až k diskusi o tom, jestli je dobrý business vyrábět protézy varlat a u jakého živočišného druhu je to nejvýhodnější. Vyvstává podnikatelský záměr na firmu vyrábějící protézy zejména psí, lidské a koňské s tím, že na přání zákazníka se dají libovolně zaměňovat velikosti podle chuti a vkusu zákazníka.
Potkáváme stádo ovcí, které procházíme jeho středem a oceňujeme rychlost bači, který si velmi operativně zavolal psy k sobě, čímž odvrátil náš kontakt s nimi.

Začínají další vysoké kopce, Pavel s Petrou se mezitím baví tím, že srovnávají lidskou a veterinární medicínu. Toto spočívá především v tom, že Pavel řekne nějaké laikovi neznámé slovo a Petra odpoví, jak se daná lékařská technika dělá u nich, případně že něco takového se u nich rozhodně nedělá. Zkusili jsme tuto diskusi s Petrem přebít slovy jako „Deterministický konečný automat bez nedosažitelných stavů“, ale ukázalo se, že ani za pomoci Jeníka s Ondrou nejsme schopni dát dohromady tak velké množství vzájemně nesouvisejících cizích slov a zkratek.
Cestou do kopce jdeme kosodřevinou, které máme po chvíli až po krk (byla vysoká až po krk). Cestou vymýšlíme, jak se dá pomstít kosodřevině, nahoře si vyhlížíme jeden menší keřík, a ten symbolicky rozdupeme. Na vrcholu se schováváme před větrem v díře po dělostřeleckém granátu, Jeník se nechává vyhecovat k vylezení na jakousi vratkou železnou konstrukci, půjčuje si od Petry pletené rukavice, bere státní vlajku a leze ji pověsit. Ukáže se, že konstrukce není tak stabilní, jak se původně zdála, proto Jeník vlajku pouze drží a neupevňuje ji až na horní část jehlanu.


Cestou dolů si uvědomujeme, jak nerozumné bylo rozdupat kosodřevinu ve vysoké nadmořské výšce. Bylo nám to vzápětí vráceno několikanásobně delší a neprůchodnější kosovkou, která je tentokrát až nad hlavu a nedá se nikudy obejít. Po namáhavém sestupu vysokým porostem vstupujeme na krásný hřeben. Ve svahu je studánka, kde nabíráme vodu. Skupina A se domnívá, že by nebylo špatné u studánky spát, že už je večer a na hřebenu je pěkně.

Skupina B na hřebenu spát nechce kvůli možné bouřce a kvůli tomu, že několik kilometrů odsud je úžasný potůček, bez kterého si neumí představit noc. Nabízíme jako alternativu úžasnou studánku, u které si umíme představit noc velmi dobře, ale skupina B trvá na potůčku. Cestou narážíme na krásný rovný plácek v závětří a navíc se dvěma malými romantickými jezírky, ohništěm a tunami suchého dřeva. Napříč skupinami neváháme a sundáváme batohy. Pavel je přesvědčen, že pokud skupina B chtěla k potoku, neměla by to zbaběle zabalit u jezera a měla by pokračovat ke svému vysněnému cíli, aby nebyla ráno poznamenána jeho absencí, případně aby se rána vůbec dožila. Zatímco jsme se s Petrou dohodli, že začneme vybalovat, Pavel s Jeníkem se nahoře hádali o to, jestli pokračovat. Jeník se nechal vyhecovat a ohlásil, že se jde dál k potoku. Shledali jsme, že Jeník ani Pavel nejsou reprezentativní zástupci ani jedné skupiny a zůstáváme se na místě. Rozděláváme oheň, skupina B vaří fazole, takže je Vajclovi zakázán přístup do našeho stanu. My si děláme rýži s vepřovým masem, jídlo, které by si svojí konzistencí nic nezadala s betonem, několik minut před ztuhnutím. Pomalu jíme, rychle jíst nelze. Hmotu zapíjíme Petrovou hrozinkovicí v domnění, že to nějak pomůže. Po čase, mumlaje něco jako „jez do polosyta“, odkládáme lžíce a nabízíme ochutnávky výtečné krmě ostatním. Kdosi se lžíce ujímá a vzápětí s díky vrací. Odkládáme kotlík s tím, že ráno z toho bude ještě vydatná snídaně a doufáme, že se nám to ráno ještě podaří něčím odsekat. Protože se Vajcl nenechal vyhostit ze stanu, spíme pod širákem.