Vstáváme asi kolem deváté a sušíme věci na nedaleké ohradě. Všímáme si budky vzdálené asi několik desítek metrů od místa, kde jsme tábořili, které jsme si v bouřce předchozí den nevšimli a která nám možná mohla ulehčit některé problémy s deštěm.
Objevujeme, že nespíme za ohradou pastviny, ale na pastvině. Kolem se pasou krávy, doprovázené býky, kteří nedávali nijak najevo, že by chtěli opustit své pozice. Postupně krav i býků přibývá, současně s tím se i přibližují k našim stanům a nás vytlačují (přesněji jdeme celkem rádi a sami) za ohradu, kde máme o něco větší pocit bezpečí. Zato koukáme, jak nám do stanů strkají čumáky krávy, a naše špekáčky nachystané na pečení olizuje největší býk. Ondra zkouší metodu „jebání šutrů po bejkovi“, která se osvědčuje natolik, že býk přestal olizovat naše špekáčky a odešel. Bereme do rukou další kameny a odháníme krávy stejnou metodou (tentokrát je neházíme po býkovi, ale po kravách, které odháníme). Jeník se chápe hole a zahání společně s Ondrou zbytek stáda za ohradu sousední pastviny. My zatím sčítáme škody, které volně pobíhající stádo může napáchat – oslintané špekáčky byly naštěstí ještě zabalené, takže to až tak nevadilo. Co vadilo více byla celkem solidní hustota čerstvých kravinců, která naše nachystané ohniště učinila téměř nepoužitelným a okolí stanů proměnila k nepoznání. Škody jiného druhu naštěstí nebyly patrné a ohniště se nám po troše snahy a s trochou dobré vůle podařilo nakonec taky zprovoznit.
Opekli jsme si špekáčky, které nájezd krav přežily až obdivuhodně dobře. Za ohradou se objevil mladý bača, z dálky nás zdravící. Pozdravili jsme ho taky a navázali na další konverzaci. Jeník, nepoznamenán znalostí jediného rumunského slova, se bači postupně vyptal na spoustu věcí, počínaje cestou na sedlo Rotunda.
Bača uměl trošku rusky a slovensky, takže další komunikace probíhala pomocí jakési anglicko-slovensko-rusko-španělské kombinace (hlavně pak pomocí rukou, nohou a různých zvuků). Díky těmto prostředkům jsme se od bači dozvěděli, že na Suhardu nejsou medvědi (z estetických důvodů nebudu popisovat jakým způsobem Jeník vyjádřil medvěda), býci že nejsou nebezpeční a ovčáckým psům se dá celkem věřit a že moc nekoušou. Dále víme, že bača má 10 krav, 2 koně, 2 děti a 28 let. Osvěžili jsme si i Jeníkovy nacionály, když se nenechal zahanbit a hrdě prohlásil, že jemu je 24. Na baču to evidentně udělalo dojem, vzájemně si podali ruku a od té doby byli přátelé (tento fakt nebyl příliš zjevný vzhledem k tomu, že jsme baču pak už nikdy neviděli).
Loučíme se s bačou, který nám ještě na rozloučenou nabízí borůvky a vyrážíme z tábořiště. Cestou potkáváme 4 cikánské sběrače borůvek. Ti se nám snaží pohyby naznačit, že před námi je nějaká voda (pohyb měl představovat kraul), a naše poděkování za tak cennou informaci berou jako pozdrav a loučí se s námi slovem „Díky“. Scházíme ze správné cesty na Rotundu a jdeme po cestě, která vede někam jinam (toto se dá napsat až zpětně, tou dobou jsme to ještě nevěděli). Další, koho potkáváme je bodrý bača který (aniž bychom se ho na cokoli zeptali) nám oznamuje, že na Rotundu jdeme špatně a že nám ukáže správnou cestu. Ta vedla kolem jezírka (pravděpodobně to se nám pokoušeli naznačit předchozí kolemjdoucí) a lesem kolem studánky.
Po asi dvou kilometrech děláme pauzu na tyčinku, nakonec se pěkně rozsedíme a pauza se protáhne na kompletní oběd. Nějakým záhadným postupem myšlenek (tuším, že o tom začala Petra jako o vážném tématu, které jsme potom zlehčili natolik, že to jako téma k vážné diskusi začalo být nepoužitelné) jsme se dostali až k diskusi o tom, jestli je dobrý business vyrábět protézy varlat a u jakého živočišného druhu je to nejvýhodnější. Vyvstává podnikatelský záměr na firmu vyrábějící protézy zejména psí, lidské a koňské s tím, že na přání zákazníka se dají libovolně zaměňovat velikosti podle chuti a vkusu zákazníka.
Potkáváme stádo ovcí, které procházíme jeho středem a oceňujeme rychlost bači, který si velmi operativně zavolal psy k sobě, čímž odvrátil náš kontakt s nimi.
Začínají další vysoké kopce, Pavel s Petrou se mezitím baví tím, že srovnávají lidskou a veterinární medicínu. Toto spočívá především v tom, že Pavel řekne nějaké laikovi neznámé slovo a Petra odpoví, jak se daná lékařská technika dělá u nich, případně že něco takového se u nich rozhodně nedělá. Zkusili jsme tuto diskusi s Petrem přebít slovy jako „Deterministický konečný automat bez nedosažitelných stavů“, ale ukázalo se, že ani za pomoci Jeníka s Ondrou nejsme schopni dát dohromady tak velké množství vzájemně nesouvisejících cizích slov a zkratek.
Cestou do kopce jdeme kosodřevinou, které máme po chvíli až po krk (byla vysoká až po krk). Cestou vymýšlíme, jak se dá pomstít kosodřevině, nahoře si vyhlížíme jeden menší keřík, a ten symbolicky rozdupeme. Na vrcholu se schováváme před větrem v díře po dělostřeleckém granátu, Jeník se nechává vyhecovat k vylezení na jakousi vratkou železnou konstrukci, půjčuje si od Petry pletené rukavice, bere státní vlajku a leze ji pověsit. Ukáže se, že konstrukce není tak stabilní, jak se původně zdála, proto Jeník vlajku pouze drží a neupevňuje ji až na horní část jehlanu.
Cestou dolů si uvědomujeme, jak nerozumné bylo rozdupat kosodřevinu ve vysoké nadmořské výšce. Bylo nám to vzápětí vráceno několikanásobně delší a neprůchodnější kosovkou, která je tentokrát až nad hlavu a nedá se nikudy obejít. Po namáhavém sestupu vysokým porostem vstupujeme na krásný hřeben. Ve svahu je studánka, kde nabíráme vodu. Skupina A se domnívá, že by nebylo špatné u studánky spát, že už je večer a na hřebenu je pěkně.
Skupina B na hřebenu spát nechce kvůli možné bouřce a kvůli tomu, že několik kilometrů odsud je úžasný potůček, bez kterého si neumí představit noc. Nabízíme jako alternativu úžasnou studánku, u které si umíme představit noc velmi dobře, ale skupina B trvá na potůčku. Cestou narážíme na krásný rovný plácek v závětří a navíc se dvěma malými romantickými jezírky, ohništěm a tunami suchého dřeva. Napříč skupinami neváháme a sundáváme batohy. Pavel je přesvědčen, že pokud skupina B chtěla k potoku, neměla by to zbaběle zabalit u jezera a měla by pokračovat ke svému vysněnému cíli, aby nebyla ráno poznamenána jeho absencí, případně aby se rána vůbec dožila. Zatímco jsme se s Petrou dohodli, že začneme vybalovat, Pavel s Jeníkem se nahoře hádali o to, jestli pokračovat. Jeník se nechal vyhecovat a ohlásil, že se jde dál k potoku. Shledali jsme, že Jeník ani Pavel nejsou reprezentativní zástupci ani jedné skupiny a zůstáváme se na místě. Rozděláváme oheň, skupina B vaří fazole, takže je Vajclovi zakázán přístup do našeho stanu. My si děláme rýži s vepřovým masem, jídlo, které by si svojí konzistencí nic nezadala s betonem, několik minut před ztuhnutím. Pomalu jíme, rychle jíst nelze. Hmotu zapíjíme Petrovou hrozinkovicí v domnění, že to nějak pomůže. Po čase, mumlaje něco jako „jez do polosyta“, odkládáme lžíce a nabízíme ochutnávky výtečné krmě ostatním. Kdosi se lžíce ujímá a vzápětí s díky vrací. Odkládáme kotlík s tím, že ráno z toho bude ještě vydatná snídaně a doufáme, že se nám to ráno ještě podaří něčím odsekat. Protože se Vajcl nenechal vyhostit ze stanu, spíme pod širákem.
Žádné komentáře:
Okomentovat