Dnešní den měl být klidový, na trase jsme se bez problémů shodli se skupinou B, která shodou okolností navrhovala stejnou variantu. Ta vedla do nejbližšího možného tábořiště, vzdáleného asi 10 km, s relativně malým převýšením. Nejvyšší místo, které jsme za tento den měli přejít nás čekalo hned na začátku dne – jednalo se o horu, která se svojí výškou 2278 m převyšovala asi o 300m náhorní plošinu, na které jsme spali. Ráno se myjeme v jezírku (kdo se nezkoušel vykoupat v 1950ti metrech nad mořem ve vodě o teplotě severního ledového oceánu, nepochopí) a vyrážíme nahoru. Asi za 1,5 hod. jsme nahoře, asi 30m pod vrcholem necháváme batohy a vystupujeme nalehko.
Po několika fotkách s vlajkou i bez ní podstupujeme další vrcholové procedury a vracíme se dolů k batohům; na vrcholu se střídáme s dvojicí Poláků. Scházíme po ostrém hřebeni dolů, skupina B jde napřed. Tím nám zkazila setkání s většinou ze skupiny asi 50ti Čechů, kteří šli proti nám, a kteří se od skupiny B dozvěděli, že jsme taky Češi. Snažíme se je zmást a zdravíme je všemi cizími jazyky, které známe. Jedna část se po našem téměř dokonalém „Guten Tag“ dává do smíchu s tím, že „takhle se to německy neříká“, jiná se ptá, proč je zdravíme „Bonjour“. Odpovídáme „Proč ne“ a pokračujeme. Asi nejpřesvědčivější bylo, když Petr pozdravil jako první „Salut“ a my ostatní jsme zdravili česky. Skupinka lidí se nás ptá, proč že to ten první člověk zdraví nějak jinak, vysvětlujeme jim, že Petr je místní najatý horský vůdce, který to tady všechno zná a ví jak na to. Zatímco se s Čechy loučíme, Petra se všichni snaží pozdravit rumunsky, na což jim Petr česky odpovídá a odcházíme.
Od poslední dvojice teprve zjišťujeme, že se jedná o školní exkurzi, že jsou z pedagogické fakulty a poté, co si ujasníme, že my jsme z Brna a oni z Prahy se shodujeme na tom, že nějakou zásadnější družbu asi nepodnikneme. Pražáci nám poradili pár informací o tom, do jaké míry se dá v Rumunsku stopovat, že se za to nemusí platit (pokud nechceme), že v Borse je bankomat a hodně hospod, a že nám odkazují psa, který pobíhá na dohled a kterého nabrali už někde v údolí a od té doby s nimi jde až nahoru. Taky se dozvídáme, že toho moc nesežere, pravděpodobně proto, že mu toho moc nedali.
Petra po odborné zběžné prohlídce zjišťuje, že se jedná o asi tříměsíční štěně, že má hlad a blechy, ale že to jsou blechy psí, které na člověka nejdou. Házíme mu chleba, pes si ho ihned zahrabává. Z toho usuzujeme, že zas takový hlad asi nemá. Jen Petra se domnívá, že hlad má, jen ještě nemá rozum a neví, že by ten chleba měl sežrat místo aby si ho schoval na horší časy.
Skupina B je opět napřed, čekání na nás si krátí vymýšlením jména pro psa. Nakonec vítězí jméno Suhard, které se ujalo jen díky tomu, že jsme nestačili nesečtělé skupině B navrhnout jméno Boris, na počest Alexandra S. Puškina. Nevím, co má skupina B proti A. S. Puškinovi, ale i pokud přehlédnu její averze vůči tomuto spisovateli, nezdá se mi jako šťastný nápad pojmenovávat zvířata podle pohoří (pozn. autora: asi bych neměl radost, kdyby mému psovi dal někdo (byť cizinec) jméno třeba „Rychlebské hory“, nebo „Českomoravská vrchovina“). Společně se psem jdeme dál po hřebeni, na další zastávce probíhá odblešení. Petra původně vybírala blechy po jedné, nakonec přechází k plošné variantě a s Jeníkovou pomocí nastříkává celého psa repelentem.
Míjíme trojici složenou z Rumuna a dvou holek neurčité národnosti. Rumun umí plynule anglicky, Jeník od něho získává další informace o bankomatu v Borse, o stopování a o nakupování od bačů. Před poslední vysokou horou dneška dáváme pauzu, Libour už nemůže, tak mu dáváme náskok. Nabírá nový dech a skoro až do cíle ho nevidíme. Při výstupu naopak já dech ztrácím (aniž bych nabral jakýkoli další v pořadí), naštěstí sestup do tábořiště netrvá příliš dlouho.
Louka je celá podmáčená, po deseti minutách jsme našli pěkné, rovné a suché místo doufaje, že nebude pršet, protože při sebemenším náznaku deště by jsme odplavali i se stanem. V tábořišti se Suhard (pozn. autora: stále mluvíme o psovi; v literatuře je znám přesun pouze jednotlivých hor, zejména v souvislosti s Mohamedem, celá pohoří se však nikdy nepřesouvají, natož aby navazovala družbu s okolními tábořícími) ztratil k ostatním tábořícím výpravám, které mu pravděpodobně nabídly více jídla, než my (další pozn. autora: z literárního hlediska je dobře, že se pes odpojil, protože mi pod prsty už po druhém vypsání jeho jména přicházejí zkomoleniny jako Suhadr apod. A protože mi Suhard přišel jako sympatický pes, který si nezaslouží komolit jméno, jsem rád, že není třeba toto dále zmiňovat)
Žádné komentáře:
Okomentovat