K ránu je trošku mokro a zima, ale dá se to vydržet. Co se nedá vydržet je stádo ovcí, které nás k ránu obklopilo a zejména několik ovčáckých psů, z nichž jeden nám sežral naši betonovou snídani a vylízal kotlík. Je evidentní, že místní psi jsou zvyklí na ledacos, protože jsme po celý den nikde nezaslechli smrtelné skučení postiženého psa, ani žádné přebytečné mrtvé psy. Libour spící ve stanu s Vajclem vstává tradičně poslední a projevuje nesmírné ulehčení nad tím, že může posnídat stravu, kterou by nemusel sekat, případně před požitím předdrtit.
Po stádu ovcí obsazuje naše tábořiště stádo koní (tentokrát bez psů, takže nám to zase tak nevadí). I přes občasné konfilikty s koňmi (kůň se dá hrozně lehce vyplašit a pak utíká na tu stranu, kam byl v době vyplašení otočenej) jsme se sbalili jsme se a vyrazili.
Cestou potkáváme další stáda ovcí. K těm patří i o něco menší stáda psů, kteří mají pocit, že jsme ovce a pokouší se nás držet pohromadě. Petr, který šel vzadu, osobně vyvrátil pravidlo, že pes, který štěká, nekouše. Když jsme se vzdálili z operativního dosahu psa, zpomalili jsme a ošetřili jsme Petrovo kousnutí. Při výběru mezi dvěma doktory Petr upřednostnil Pavla před Petrou, přestože Petra měla pro vzteklinu přece jen o něco lepší kvalifikaci.
Další cesta končila ve skále, kterou jsme museli obejít vrchem přes hřeben.
Skupina B pokračovala po hřebeni dál navzdory přicházející bouřce a navzdory tomu, že jsme chtěli sestoupit jinudy. Nakonec jsme se shodli na tom, že bude lepší sestoupit do údolí. Cestou mi Libour důvěrně oznámil, že by hrozně nutně potřeboval vyfotit na mobil, že to zabere asi pět minut, a že tato chvíle je na to nejideálnější od začátku akce. Poté, co jsme zrychleným krokem dohonili skupinu, jsme strávili následujících 20 minut sezením pod pláštěnkou a sledováním blesků, které šlehají do okolních údolí a postupně se přibližují naším směrem. Mezitím se kolem shromáždili koně, což nevadilo až do té doby, dokud po dešti nevyrazili další psi, kteří měli za úkol je zahnat zpět do údolí. Po mnoha zkušenostech s místními psy jsme vysledovali, že není špatný nápad držet se pohromadě a mít v ruce hůl. Ve psí psychologii jsme pokročili natolik, že jsme se psům neustále koukali do očí, aby poznali, že nejsme ovce a nenapadlo je nás zahánět. Poslední (a asi nejagresivnější) smečku psů zahnal osobně bača s holí, což nás dále utvrdilo v tom, že hůl je zatím nejlepší prostředek proti psům, který se na horách dá sehnat.
Plynule jsme sestoupili až do sedla Rotunda, kde podle průvodců měla být hospoda v rekonstrukci. V sedle jsme potkali dvě auta s českou poznávací značkou, očekávanou hospodu v rekonstrukci, trosky bývalé rotundy a psa, který vypadal jako přejetý tankem a že chce jídlo. Při obědě dostal šlupku od salámu a když se pustil do igelitu od anglické slaniny, vyrazila Petra, aby mu to rozmluvila (pozn. autora: chcete-li hladovému psovi rozmluvit jeho oblíbený mastný igelit, musíte mít jistou dávku fyzické zdatnosti). Po obědě jsme šli s Pavlem nabrat vodu. V rumunském slovníčku jsme si našli větu „Dobrý den, prosím chtěl bych vodu“, a místní dělníci rekonstruující hospodu nám ochotně napustili ze stavební hadice všechny flašky, které jsme s sebou měli a ještě za to nic nechtěli. Nevýhoda byla, že asi nabyli dojmu, že umíme rumunsky i více slov, a říkali nám cosi rumunsky. Bohužel jsme se zapomněli podívat, jak se řekně „děkuji“, takže jsme byli rádi, že jsme si vzpomněli alespoň na slovo merci, a bez další rumunské konverzace jsme se vzdálili.
Po obědě, kolem 17. hodiny, jsme vyrazili na navazující pohoří Rodna. Z Rotundy to znamenalo převýšení asi 800 m a necelých 10 km cesty. Při výstupu bylo poměrně pěkné počasí, které se po dvou hodinách přeměnilo v bouřku s kroupami.
U studánky v bouřce nabíráme vodu a na křižovatce s vyhořelou maringotkou opodál se rozhodujeme, jestli přespat na místě, nebo jít až k jezírku, které mělo být podle mapy vzdálené 3 km s převýšením asi 100 m. Volíme variantu jezírko a následně vystupujeme 120m do kopce. Nahoře je skupina A celkem mrtvá a mokrá, popíjíme whisky a připravujeme se na sestup do údolí, následovaný výstupem na náhorní plošinu, na které se nacházelo slibované jezírko. Cesta vede kosodřevinou a následně po velkých kamenech. Protože necítíme mokré a studené nohy, jde se hodně špatně, k jezírku se dostáváme po necelé hodině.
Po náročném výstupu jen sledujeme skupinu B o dalších 60 metrů výš, která pokračuje k jezírku dalšímu, kde je oficiální tábořiště (pozn. autora: celá Rodna je národní park a skupina B pocítila jakousi nepochopitelnou morální zábranu postavit si stan přímo pod cedulí zakazující stanování) . Po necelé hodině se tam dostáváme i my, proklínaje skupinu B, která nám jako odškodnění vaří čaj. Vaříme večeři a plánujeme následující den jako odpočinkový, a brzký sestup někam do města, kde si dáme den pauzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat