Pátý den byl ve znamení ještě většího odpočinku, než ten předchozí. Až na jediný malý vrcholek šla cesta celou dobu po úbočích svahů, takže celkové převýšení bylo celkem přívětivé.
Ostatní výpravy měly evidentně den ještě pohodlnější; lidi, kteří nám večer odvedli psa, potkáváme už po pár hodinách v rozdělaném stanu, vařící cosi podivného. Dáváme si pauzu, dopíjíme zbytky whisky a nastavujeme to hrozinkovicí. Skupina B mezitím řeší svůj jídelníček, ve kterém nás nejvíc zaujala instantní japonská polévka s řasami Muso, asi deset druhů sladkých jídel různého kalibru a Vajclův bulgur (pozn. autora: Ti, kteří ví, co to takový bulgur je, by možná nepostavili něco tak obyčejného vedle něčeho tak nestandardního, jako jsou instantní řasy..Já jsem o existenci bulguru neměl do té doby tušení, stejně jako jsem nevěděl nic o přítomnosti instantních řas na českém trhu).
Kolem půl páté odpoledne docházíme do prvního tábořiště. Zastavujeme a řešíme, jestli popojdeme ještě o pár metrů výš a několik málo kilometrů dál, abychom se dostali do nedalekého tábořiště, což nám pro další den ušetří asi hodinu cesty. Původně chceme jít dál, ale nakonec se nám na současném místě zalíbí natolik, že se rozhodneme zde zůstat i přes brzkou dobu. Protože z dálky jde další skupinka, snažíme se roztáhnout rovnoměrně po celém tábořišti a fingovat nával. Evidentně se nám to daří, protože skupinka nás zdaleka obchází, aniž by jí jen bleskla myšlenka na táboření.
Skupina B svolává mapovou poradu, definitivně potvrzujeme sestup skupiny A do města, jak jsme se předběžně rozhodli předminulý den. Řešíme plán rozdělení, chvíli to vypadá, že pro jeho efektivní naplnění bude potřeba přejít přece jenom do tábořiště o pár kilometrů dál. Už jsme se pěkně rozseděli a nikam se nám nechce, navíc se ukazuje, že rozdělení se obejde docela dobře i bez toho. Necháváme skupinu B plánovat jejich další cestu a vyrážíme do údolí pro dřevo.
Svah od tábořiště dolů vypadal shora jako nedlouhý, převýšení jako nevelké a lesík na protějším svahu (který jsme si zvolili jako zdroj dřeva) jako nedaleký. Shora vypadá všechno jinak, a předpokládaná půlhodinová výprava pro dřevo se protáhla asi trojnásobně. Daří se nám vytrhat případně odsekat nožem suché části kosodřeviny, nakonec máme celkem solidní množství dřeva, které na sebe nakládáme každý jak umí a supíme i se dřevem zpátky do kopce. Kopec se ze zdola zdál podstatně menší, takže opět supíme déle, než jsme očekávali.
Nahoře zjišťujeme, že skupina B už pravděpodobně doplánovala a šla do dalšího tábořiště, nebo někam jinam (tato dedukce vznikla pouze na základě faktu, že jsme je nikde kolem tábora nepotkali). Podrobnějším zkoumáním (zjistili jsme, že na místě nechali batohy) jsme mohli podstatně omezit množinu jejich potenciálních destinací - nešli do dalšího tábořiště, ale někam jinam.
Časem se po jednotlivých skupinkách vrátili, rozdělali jsme oheň, spálili jsme obaly a jiné odpadky a jali se vařit. Než se ohřála voda, vyrazili jsme prát ponožky do potoka pod tábořištěm. Voda v potoce byla studená a ponožky do ní namočené tuhly ještě více, než byly předtím. Za pomoci tří turistických holí jsme vztyčili prádelní šňůru. Nebýt toho, že stála přímo v cestě kouři z ohně (ten den byl jediný, kdy kouř šel celou dobu jedním směrem a to v hojném množství), mohli jsme mít ráno suché a voňavé ponožky.
Vaříme čínské nudle s vepřovou konzervou, jejíž chuť (pozn. autora: kdo někdo jedl vepřovou konzervu, ví, o čem mluvím) se pokoušíme přerazit kořením. S kombinací granulovaný česnek, pálivá paprika a grilovací koření se nedá příliš kouzlit, takže po přidání přiměřených dávek z jednotlivých sáčků nudle podivně zčervenají a strávníci (kteří také poněkud zrudli) si začínají utvářet vlastní názory na to, jakým způsobem by nudle připravili oni. Zejména se pak všichni shodli na tom, že v jejich receptu by figurovalo o několik set gramů pálivé papriky méně,že všeho moc škodí a vůbec, že by mi nikdo neměl dávat do ruky pálivou papriku (pozn. autora: pokud bych dal do nudlí jen o jednu špetku papriky méně, hrozilo by nebezpečí, že by mohla prosáknout původní chuť vepřové konzervy, a to bych jako zodpovědný kuchař nikdy nedopustil)
Kolem deváté bratr s hrůzou zjišťuje, že málem zapomněl vyfotit západ slunce a začíná se škrabat na nejbližší kopec. Jako vše za dnešní den, i tento mu připadá výrazně nižší, než ve skutečnosti je, takže na vrcholek se dostává až několik desítek minut po západu slunce. Pijeme hrozinkovici, kalvados a načínáme rum. Po necelých dvou hodinách se Pavel vrací s několika sty fotografiemi už zapadlého slunce a připojuje se k pití všeho, co nám přichází pod ruku.
Za všeobecného veselí se pomalu a postupně ubíráme spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat