Neděle 13.9. - hrdinný sestup

Snídaně byla objednaná na 8 ráno, budík na 7.45 (budík jsme neobjednávali, ten jsme si prostě nastavili). Po prvním zazvonění se budí Johny a nabyv pocitu, že nikdo jiný vzhůru ještě není (vzhledem k tomu, že jsme spali hrubě přes 10 hodin, byli všichni vzhůru už kolem šesté), se snaží vymyslet a realizovat nějaký originální zvuk budíku (a právě vymyšlené zvuky hlasitě reprodukuje. Ačkoli se nedočkal jakéhokoli ohlasu, vydrželo mu to nečekaně dlouho. Jako první se ozvala Verča, která naprosto kouzelně a loajálně za Liboura oznámila, že někteří z nás tady chodí dnem i nocí do práce a ráno vstávají, takže v žádném případě nestojí o to, aby je někdo budil už deset minut před snídaní. Libour k tomu ještě s obdivuhodnou sebelítostí dodal, že na to, kdy vstává, by nestačil ani týden spánku, natož deset minut, které do snídaně zbývají. Mezitím Johny s Luckou prohlásili, že ležet v posteli je hrozná nuda a vydali se na snídani deset minut předem. Snídaně byla přesně taková, jako předchozí den, jen tentokrát jsme nemuseli tolikrát urgovat další chleba. Po snídani Johny pozval náhodně kolemjdoucího muslima ke stolu. Ten mu vysvětlil, že má ramadán a že i kdyby si k tomu stolu sedl, že by se nemohl ani najíst, ani napít. V tu chvíli mu Johny nabídl pití.
Kraťovi se podařilo vyjednat odvoz z Imlilu za 600Dr, což je prakticky stejná cena, za kterou jsme dojeli nahoru.

Sestup z hory byl podstatně příjemnější, než komplementární výstup. V podstatě se nám celkem dařilo držet takový čas, za který to místní chodí nahoru, což by se při našich dispozicích dalo prohlásit za nebývalý úspěch. Cestou jsme potkávali mnohem méně mul, zato o to více nečekaných (pozn. autora - vzhledem k tomu, že jsme šli předchozí den tou samou trasou nahoru, jsme už tušili, kde na trhovce narazíme) trhovců, jejichž odmítání bylo stále těžší a těžší. Jako první podlehl Johny a koupil si originál berberský turban, jehož cenu usmlouval ze dvou set dirhamů na pouhých osmdesát. O deset minut později ho následovali (u stejného prodejce) Vojta s Kraťou, jejichž smlouvání trvalo několikanásobně déle, zato s větším úspěchem. Koupili si o něco menší originál berberské turbany a když kraťa vysvětlil berberovi, že mu za turban v žádném případě nedá 60Dr, ohradil se berber, že kolega před ním koupil podobný za 80, což kolegu v jeho očích staví do pozice milovníka a mecenáše berberského lidu. Vzápětí se ale dozvěděl, že kolega není ani mecenáš, ani milovník ničeho, že pouze neumí smlouvat, což způsobilo, že prodal o něco menší turban za roztrhanou kšiltovku a 11Dr k tomu. Vojta neměl zrovna při sobě kšiltovku, takže dal za turban 50Dr.

Cestou dolů Liboura rozbolelo znovu koleno, které ho začalo bolet už při včerejším sestupu z Toubkalu a já jsem se k němu zanedlouho přidal (a to přesto, že jsem se sestupu z Toubkalu aktivně neúčastnil...koleno mě bolelo ještě z předchozí akce v Dolomitech), což nám cestu dolů příliš nezrychlilo.
Podle dohody na nás dole od 14ti hodin čekaly dva taxíky. Do hotelu (kde jsme se už cestou nahoru seznámili s jeho majitelem, který nám nabízel průvodce) jsme přišli něco po 15. hodině, zjistili, že dva taxíky zaparkované před hotelem jsou opravdu pro nás, že ale není problém, dáme-li si v hotelu jídlo. Menu bylo značně omezené, protože na většinu jídel se čeká dvě hodiny, takže jsme měli na výběr mezi kuřecím kebabem a několika druhy pizz. Mezitím jsem vytáhl notebook a jal jsem se dopisovat tyto řádky, což okamžitě přitáhlo pozornost majitele a začal se ptát, co píšu. Řekl jsem mu, že píšu "Journal" (pozn. překl, lepší slovo pro deník mě zrovna nenapadlo) a majitel usoudil, že jsem tedy žurnalista. Nijak zvlášť jsem mu to nevyvracel a na otázku, jestli tam píšu i o něm a jeho hotelu jsem odpověděl pozitivně. Za to se mi dostalo slibu, že až se tam někdy příště ukážu, udělá mi dobrou cenu. Kromě toho nabízel, abych se nestyděl a cokoli si vyfotil. Před odchodem jsme se ho zeptali na užitečné informace ohledně cen hotelů v Marakeši a na cenové rozdíly, pokud se rozhodneme spát na střeše hotelu, nebo v pokoji (v Maroku mají všechny domy rovné střechy a mnoho domů, včetně hotelů, je vybaveno pro spaní na střeše).
Poté jsme sedli do taxíků a vyjeli jsme směr Marakeš.

Při vjezdu na okraj města jsme absolutně přestali chápat, jakým způsobem mohou Maročani jezdit ve městech, aniž by se počet obyvatel nesnižoval logaritmickou řadou. Pokud měla silnice více pruhů, nebylo zřejmé, zda jedeme po směru, nebo v protisměru, přednosti na větších křižovatkách jsou řešeny tak, že se tam někdo nacpe a ten, kdo by měl mít přednost, dupne na brzdu a na klakson, čímž dá hříšníkovi najevo, že zrovna dneska neměl v plánu brzdit. V centru města se do provozu mísí kromě aut ve všech směrech také chodci, mopedy a koňské povozy, to vše za neustálého hučení klaksonů a bez jakéhokoli řádu.

Dorazili jsme k hotelu Ali, kde se původně měla ubytovat druhá skupina. Nejen, že se v hotelu neubytovala, ale ani nereagovala na naši SMS na téma, že nám mají buď poslat souřadnice hotelu, kde jsou ubytovaní, nebo dojít k hotelu Ali. Na recepci jsme zjistili, že můžeme přespat za 60Dr na osobu (včetně snídaně) na střeše. Cena pokojů pak byla kolem 100Dr na osobu.
Lucka se odebrala převlíct do něčeho teplejšího a mezitím druhá část naší skupiny pokračovala podívat se ještě po jiném hotelu. Lucka se vrátíla s tím, že na záchodě jsou švábi a jiná havěť, zatímco druhá část se vrátila s tím, že narazili na barák, který není přímo hotel, zato má pěknou koupelnu a záchod a na střeše spací úpravu. Jedinou nevýhodou bylo, že na střeše bylo pouze šest postelí, takže tři z nás by museli spát na zemi. Tato volba zvítězila poté, co Petr oznámil, že si na záchodě nevšiml žádného švába.
Cestou jsme se zkusili zeptat ještě v jednom hotelu, za který jsme dali 40Dr na noc a kde jsme se nakonec ubytovali.
Ubytování ještě předcházela situace, kdy nám došla sms od skupiny B, obsahující souřadnice jejich právě zaplaceného hotelu. Tento se nacházel asi dva kilometry od nás a po krátké diskusi jsme se rozhodli zůstat v medině a ubytovat se v původně plánovaném. Skupině B jsme pouze napsali naše souřadnice s tím, že je tu docela pěkná tržnice, na které bychom se mohli sejít.

Po krátkém rozkoukání jsme vyrazili do města. Na náměstí bylo obrovské tržiště, které zrovna začalo ožívat a na které jsme se vydali. Náměstím se rozeznělo cosi, co zpočátku připomínalo sirény varující před náletem, později jsme pochopili, že jsou to nahoukávači (arabsky se tomu říka muezini), vyzývající k ukončení denního půstu a k začátku večerní pařby, která se o ramadánu koná vždy po setmění.
Jedním z našich cílů na tržišti bylo, koupit nějaké pivo, nebo alespoň cokoli, čím bychom mohli oslavit konec dne. Bohužel jsme zjistili, že o Ramadánu muslimové nepijí celý měsíc a noční pařby spočívají pouze v nehorázné žranici.
Jak se ukázalo, je v této době mnohem jednodušší koupit v Marakeši hašiš, než alkohol (pozn. autora - prakticky každý průvodce píše o pouličních prodavačích hašiše. Ti se vyznačují tím, že se kolem vás ochomýtají a u toho vydávají syčivé zvuky "Hash...hash...hash...". Na tyto prodejce je pak třeba si dávat pozor, protože někteří z nich jsou pouze policií nastrčení provokatéři a projevíte-li zájem, hned vás zavřou. Takovýchto prodejců jsme potkali hned několik, bohužel hašiš bylo to poslední, o co jsme tou dobou měli zájem). Po arabských městech se ale prohánějí také nahaněči, kteří, jak zmerčí bloudící skupinku, hned ji zvou do hotelu příslušného jejich působnosti. Díky tomu jsme se dozvěděli o restauraci, kde bychom mohli dostat pivo. Mezitím napsala skupina B, že sedí v hotelu Ali a dávají si něco na jídlo. Protože to nebylo daleko, stavili jsme se k nim, řekli jsme jim o tom, kde se dá sehnat pivo a že se tam, až se nají, sejdeme.
Pivo stálo 25Dr, bylo ho 0,25l a pivo připomínalo pouze velmi vzdáleně. O několik desítek minut po nás přišla i skupina B, se kterou jsme si vyměnili zážitky z cesty a souřadnice kešky, u které se zítra v 10.00 sejdeme. Poté jsme se rozešli do svých hotelů.

V noci se ukázalo, že spát v centru města není až taková výhra, jakou se to původně zdálo, pokud nejste opravdový fanda rušného nočního života. Kolem půlnoci pravděpodobně začali doplňovat zásoby na zdejší trhy, protože venku začaly jezdit náklaďáky, vydávající ohlušující rachot, připomínající sypající se uhlí. Tento zvuk nás provázel asi hodinu, poté byl chvíli klid. Když už to vypadalo, že zásoby jsou doplněny a trhy postupně končí, začaly na sebe náklaďáky překotně troubit, což jim vydrřelo dalších dvacet minut.
Asi kolem čtvrté bylo možné konečně usnout.

Intermezzo

V Maroku žije vedle sebe několik typů lidí. Kupodivu téměř všichni se živí tím, že něco nabízí turistům a jsou hrozně otravní. V následujícím přehledu se pokusím je lépe popsat. (pozn. autora - v této sekci bohužel nemám žádnou fotodokumentaci... původně jsem chtěl ke každé kategorii přiložit alespoň jednu fotografii, výsledný fotomateriál bohužel nevypadal tak, jak jsem si představoval)

1. Arabové
asi nejpočetnější skupina lidí v Maroku. Najdete je prakticky všude, od velkých měst až po horské oblasti.

a) Ve velkých městech přijdete do kontaktu patrně nejčastěji s verzí "Vlezlý taxikář", která se vyznačuje postáváním a opíráním se o svůj třicet let starý mercedes (případně nějaké ještě horší a starší auto) a nabízením svezení každému, kdo protne jeho akční rádius, jehož velikost je asi třicet metrů. Velmi účinné je odmítnutí (stačí odmítnout jen asi třikrát a nechá vás napokoji), jen o kousek méně funguje ignorování. Dáte-li se s ním do řeči, máte v následujících pěti minutách o zábavu postaráno a neumíte-li dobře smlouvat, ocitnete se, aniž byste o to stáli, na druhém konci města a ještě za to zaplatíte zdrcující sumu. Přes všechny tyto nevýhody jsou taxikáři velmi užiteční a máte-li dobrou strategii smlouvání, i neuvěřitelně levní.

b) V menších městech potkáte araby ve verzi "Trhovec". Jak už bylo naznačeno v předchozí kapitole, trhovci se dají poměrně snadno ignorovat, zvláště, pokud se pohybujete. Akční rádius trhovce je jen asi 15m od jeho stánku, rychlým krokem proto budete v dosahu pouze několik sekund. Nevýhodou je, že trhovci se většinou vyskytují ve skupinkách, jejichž struktura je rafinovaně uspořádaná tak,aby se jejich pole působnosti překrývala s maximální efektivitou. Uniknete-li tedy jednomu, hned se vás ujme druhý, a tak dále. Malý akční rádius jednotlivce je tedy kompenzován ohromnou plochou, kterou pokryjí trhovci jako celek. Situace, ve které byste se pokusili alespoň trošku uspokojit každého trhovce, který vás pozdraví v rodném jazyce a přidá k dobru pár sportovců a utázku, jste-li z Prahy, nebo z Brna, je takřka nemyslitelná, pokud chcete během devíti dní v Maroku vidět ještě něco dalšího, než jednu tržnici.
Váš nezájem o tradiční výrobky vám navíc vrátí ti trhovci, od kterých si opravdu něco koupit chcete. Takoví potom prohlásí, že vám neprodají to, o co máte zájem, protože je Ramadán (pozn. autora - docela by mě zajímalo, na co se vymlouvají v době mimo ramadán, ale věřím, že už si nějaký důvod najdou).

2. Berbeři
původní maročtí domorodci, vyskytující se většinou na horách. Poznáte je podle protáhlých hubených obličejů a podle toho, že nosí turbany a pyžamo.

a) V horách vás může zastihnout verze "Nečekaný prodejce". Vyskytuje se na kterémkoli místě v horách, nezávisle na nadmořské výšce, vzdálenosti od nejbližší civilizace, nebo denní době. Většinou prodává tradiční berberské věci - berberské pyžamo, berberský turban, berberskou deku, berberský buben a vůbec stovky různých berberských maličkostí, které člověk, pokud není berber, nikdy nepoužije. Nejsou příliš vlezlí, většinou pouze pozdraví a vyjmenují tři nejdůležitější věci, které prodávají. Odmítnout je stačí pouze dvakrát. Nejste-li berber(= nemáte- li zájem o berberské zboží), je odmítnutí ideální variantou. Prosté ignorování v nich probouzí pocit, že se rozmýšlíte o koupi jednoho z vyjmenovaných hlavních produktů a začínají jednotlivé věci popisovat podrobněji a vymýšlet případové studie o tom, za jakých okolností zrovna Vás zachrání kamenná berberská náušnice před pomalou smrtí sežráním pouštní užovkou.
Mnohem užitečnější jsou subverze prodávající občerstvení, které oceníte zvláště ve vyšších nadmořských výškách,v pozdní denní době a ve velké vzdálenosti od civilizace.

b) "Horského vůdce" si můžete najmout, jdete-li na hory. Nepochopil jsem přesně, k čemu jsou, ale místními obyvateli jsou velice doporučovaní. Když se majitel restaurace z předchozí kapitoly dozvěděl, že se chystáme na Djebel Toubkal, okamžitě se nás zeptal, jestli máme průvodce, nebo nám má nějakého zařídit. Když jsme mu řekli, že průvodce nemáme a ani žádného nechceme, pochopil to tak, že už na Toubkal jdeme po několikáté a známe to tam jako své boty. Když jsme mu vysvětlili, že opravdu ANI JEDEN z nás na Toubkalu nikdy nebyl (dlouho tomu nechtěl věřit), s pohřebním výrazem člověka, který vidí naposledy své lukrativní zákazníky, nám popřál hodně štěstí a dodal, že kdybychom si to rozmysleli, stačí říct a někoho nám zařídí.
Podle mého pozorování si horského vůbce najme prakticky každý jednotlivec a každá skupinka o dvou a více lidech přesto, že se jedná o člověka, který jde v čele, moc toho nenamluví, nic nenese a pouze ukazuje (asi) cestu, jak se dostat nahoru. Vzhledem k tomu, že cesta nahoru je více, než intuitivní, opravdu nerozumím tomu, jak se takový horský vůdce může uživit.
O něco užitečnější variantou je horský vůdce s mulou, který vám vezme i zavazadla, což značně zrychlí a zpříjemní cestu. Tato subverze se ale vyskytuje mnohem méně často, než prostý horský vůdce.

c) Jen jednou jsme se setkali s berberem, plnící funkci "Náplň taxiků" (Taxi Fodder). Nemůžu proto objektivně posoudit, jestli je to opravdu místní povolání, nebo jestli se jednalo pouze o shodu náhod. Tato naštěstí hubená verze symbiotizuje s variantou 1a - vlezlý taxikář. Jedná se o krásný příklad mezinárodnostní spolupráce. Zatímco arabskému symbiotikovi se právě podařilo narvat pět cestujících do taxíku, přistoupí si ještě jeden exemplář "náplně taxíků", který zaplní poslední zbylý prostor a ještě se cestou hlasitě směje. Zpravidla vystupuje po několika kilometrech.

3. Černoušek
tato kategorie se vyskytuje pouze v jedné verzi. Je sice možné, že ve skutečnosti lze rozlišit jednotlivé nuance mezi nimi, pro potřeby laického turisty bude však jedna verze stačit. Černoušci jsou v Maroku prakticky pouze pro zachování dobrého jména Afriky, jako černého kontinentu. Dosahují maximálního věku 12ti let a dorůstají do výšky až 140cm. Na dospělého černocha v Maroku prakticky nenarazíte. Jsou nenápadní, nejsou vlezlí, nic vám nenabízejí a většinou po vás ani nic nechcou. Vyskytují se v malých, tří až pětičlenných skupinkách, hlasitě se smějí a stochasticky pobíhají.

4. Touaregové
další specifická kategorie. Technicky vzato se sice jedná o araby, jsou ale tak odlišní od ostatních arabů, že mi připadlo vhodné vyčlenit pro ně zvláštní kategorii. Jedná se o arabské jezdce na ušlechtilých arabských koních. Poznáte je podle zahnutých šavlí a obrovské rychlosti, s jakou jsou schopní vás pomocí těchto šavlí zabít. Jejich vzhled je velmi obtížně popsatelní, oblékají si ne příliš vkusné župany a hlavu mají omotanou pruhem látky, připomínajících v mnoha ohledech toaletní papír. Jediné, co jim kouká, jsou oči a někdy ani to ne. Vyskytují se převážně v pouštních oblastech. Díky rychlým ušlechtilým arabským koním mají touaregové až několikakilometrový akční radius, což nese pro neozbrojeného turistu značné nevýhody. Tuto kategorii můžete stejně dobře ignorovat, odmítat, nebo jí jakkoli vysvětlovat, že o jimi nabízené služby nemáte zájem. Je jim v podstatě jedno, jaký postoj k nim zaujmete, protože na razantnost rozmachu šavle to nemá sebemenší vliv. Setkání s nimi ocení jen opravdový fajnšmekr, ostatním se doporučuje Touaregy příliš nevyhledávat.

Sobota 12.9. - cesta na vrchol

Ráno jsem se bohužel necítil příliš fit, takže jsem se rozhodl obětovat svoji první čtyřtisícovku v zájmu budoucnosti (kdyby se něco zhoršilo, velice nerad bych na vlastní kůži testoval nějaké místní zdravotnické zařízení). Protože kolem poledne měla přijít bouřka, na snídani se šlo už v sedm, abychom to všechno stihli (stále budu psát v první osobě přesto, že dalšího dění se účastním spíše pasivně).
Na snídani jsme dostali výborný chleba (vzhledem k tomu, že byl ještě teplý a místy velmi připálený soudím, že ho asi pečou rovnou na chatě) a každý měl před sebou talíř s dvěma trojúhelníčky místní verze veselé krávy, dvěma másly a dvěma paklíky fíkové marmelády.
Majitel chaty průběžně doplňoval chleba a pravděpodobně se nestačil divit, kolik toho ti češi sežerou. Poté, co jsme si po několité přiobjednali další chleba, se Tomáš ještě optal, jestli, až se vrátíme z vrcholu, by bylo možné objednat si něco menšího k jídlu, ať do večeře neumřeme hlady. Dostali jsme pozitivní odpověď, že před večeří bude jakási omeleta.
Honza (na cizince mluvící zásadně česky s občasným výskytem anglických slov) objednal další chleba (pozn. překl. "Hej, šéfe, mohl bys nám donýst ještě nějakej bread, co?") a začal ho balit do ubrousků, aby bylo na Toubkalu co jíst (cestovní jídlo jsme žádné nikde ještě nenakoupili).

Po snídani náskledovalo balení redukovaných batohů a chvíli před devátou odchod.
Cesta na vrchol byla poměrně pohodová, až na několik málo incidentů s místními obyvateli (např. když se uprostřed vysokohorské pustiny Libour s Verčou na chvíli objali, zpoza roha vylezl nějakej muslim, křičící něco jako "Ramadan, Ramadan, Don't make love, Don't make love" (pozn. překl. zní to jako anglická verze nějaké marocké řikačky a nevylučuju, že tomu tak opravdu je.. Už méně veršovaný byl dodatek, v němž se muslim snažil sdělit, že oni respektujou naši kulturu, tak ať my respektujeme jejich).

Protože chata měla velice slabé zdroje elektrické energie (konkrétně diesel agregát, asi dva solární panely a malou vodní elektrárničku), přes den nefungovala elektrika, což mi trošku ztěžovalo veškeré aktivity, spojené s notebookem. Protože jsem měl ale ještě z minulé noci skoro plně nabitou baterku, podařilo se mi sepsat celé intermezzo a ještě doplnit díry z předchozích dní.

Horalé se k večeru začali scházet v rozmezí několika hodin od sebe, poslední došli až na večeři, tedy kolem 18 hod. Nikdo si tedy nestěžoval ani na to, že nám před večeří nepřipravili slibovanou omeletu.
Podle polévky, kterou nám přinesli, je zřejmé, že pouze velice málo skupin zůstane na chatě více, jak jednu noc. Většina přijde večer na chatu a ráno nahoru vyrazí už před svítáním, aby se do večera stihli vrátit až do Imlílu, resp. do Marakeše. To jim značně zjednodušuje jídelníček, protože můžou každý den servírovat to samé.
Polévka byla od té včerejší k nerozeznání, snad byla jen ještě o něco méně slaná (pozn. autora - mám-li být upřímný, až do chvíle, než jsem to ochutnal, jsem nevěřil, že může být ještě něco méně slaného, než včerejší polévka). Pavel objevil na stole něco jako chilli omáčku (podobná, jako máme u nás - liší se pouze tím, že k manipulaci s naší verzí nepotřebujete azbestové rukavice), resp. objevil její smysl a její využití při konzumaci polévky, takzvané "dochucení" (pozn. šéfkuchaře - ve skutečnosti se nejednalo o dochucení v pravém slova smyslu - jedinou vlastností omáčky bylo, jak je v Maroku dobrým zvykem, že je pekelně ostrá a při její konzumaci necítíte žádnou chuť, pouze nepochopitelné nutkání k sebevraždě. I přes tuto ne příliš pozitivní vlastnost mělo její vpravení do polévky efekt - polévka cele získala "chuť" ostré omáčky, což bylo ve výsledku vysvobození, protože jakákoli chuť byla lepší, než původní chuť polévky).
Po Pavlovi jsem k tomuto zoufalému kroku přistoupil i já a kapičkou omáčky jsem změnil svoji polévku na něco podobné vařící lávě plné žiletek, lehounce posypané pálivou paprikou. Nakonec se nechal vyhecovat i Petr a po vzoru nevěřícího Tomáše si do své polévky cáknul megadávku. Ten večer se už neusmál.

Pátek 11.9. - Expedice Djebel Toubkal

.... aneb čtyřtisícovka snadno a rychle

Někdy kolem pěti ráno jsme dorazili do Marakeše. Autobus nás vysadil u hlavního vlakového nádraží, zatímco další skupinu (jak jsme se dozvěděli), vysadil druhý autobus u letiště. Odeslal jsem naše souřadnice a během hodiny dorazila druhá skupina taxíkem. Důvodem takového zpoždění byl zejména Kraťa, který si příliš přivlastnil metodu smlouvání a místo aby se zeptal taxikáře, za kolik ho doveze na dané místo, řekl mu, kolik mu dá za odvoz na dané místo. Tato metoda není až tak od věci, nebýt toho, že Kraťa zpočátku neměl příliš odhad a užaslým taxikářům metal do tváře sumy, za které by ani nenasedli do auta.
Když dorazili, šli jsme se s Kraťou a Honzou zeptat místní policie (která si nás mimochodem už delší dobu prohlížela, protože jsme posedávali a polehávali na kašně v tom největším centru města) na nejefektivnější způsob dopravy směrem k Djebel Toubkalu. Policajt nám sdělil, že není místní, ale že nám může zprostředkovat  informace od kolem postávajících domorodců. Všechno by proběhlo hladce a v rychlosti, kdyby nám policista nezačal nabízet širokou škálu jazyků (prakticky všechny, kromě angličtiny) s tím, že "His English is not very good". Zvolili jsme němčinu, předem jsem ho ale upozornil, že "Mein Deutsch ist nicht sehr gut", ale nakonec jsme se nějak domluvili. V podstatě jsme se dozvěděli to, že bychom měli počkat další dvě hodiny do sedmi, dokud nezačnou jezdit taxíky takové velikosti, aby pobraly všech nás devět.

Kromě toho Kraťa kdesi zjistil, že asi 2km odsud by mohl být nějaký otevřený obchod. Vydali jsme se tím směrem a cestou jsme potkali taxikáře, který nám nabídl odvoz všech devíti lidí za pomoci dvou taxiků a za 350 DH, přestože za předchozí nabídky 800DH se nám ostatní taxikáři vysmáli. Taky nám řekl, že směrem, kterým jdeme, není v žádném případě žádný otevřený obchod. Zato v Asní, kam nás doveze (a kam jsme taky chtěli), je to obchod na obchodu a dá se tam koupit kdykoli cokoli. Nakonec to fungovalo tak, že se nás do taxíku naložilo pět, taxikář nás odvezl na překladní stanoviště, kde si nás převzal další, a první taxikář se vrátil pro zbývající čtyři. Ačkoli jsme měli poměrně přeplněné auto (i s řidičem nás bylo šest), ještě si přisedl nějaký chlápek v pyžamu a turbanu, který si naštěstí vystoupil už o několik kilometrů dál. Cesta byla poměrně dlouhá, zejména proto, že jsme se v autě celkem mačkali a těšili se, až tam budeme.

Na místo jsme dorazili někdy po šesté ráno. Oproti všem slibům tu nebyl žádný otevřený obchod, jenom na silnici postával hlouček asi deseti lidí, kteří vypadali jako potenciální prodejci. Fakt, že se jedná o turistické město zastupavala skutečnost, že u brány stálo několikrát více mercedesů - taxíků, než je počet místních obyvatel. Mezítím se Johny šel optat, za kolik se dá dojet do následujícího města, a jestli je tam otevřený obchod, když už tady není. Vrátil se s ne zrovna potěšující informací, že tady žádný otevřený obchod není a nebude a naopak, že v Imlilu bude všechno, co si můžeme jen přát. Tomuto jsme zase tolik nevěřili (po zkušenosti s prvním taxikářem jsme si uvědomili, že strategie místních taxikářů tkví v tom, že vychválí cílové místo, čímž vás jednak nalákají k tomu, abyste jeli s nimi a byli tam co nejdříve, jako vedlejší efekt to potom v očích cestujícího zvyšuje hodnotu cílového města a tím i cenu dopravy) a rozhodli se počkat do sedmi ráno s tím, že pokud i tehdy neotevřou, pojedeme dál.

Asi pět minut před sedmou Lucka prohlásila, že ji nebaví pořád čekat na jednom místě a i Petrem a Honzou odešli směr Imlil. Mezitím otevřeli obchod, kde jsme ale sehnali jen vodu, všechno ostatní nechtěl prodávat, protože je ramadán. Dozvěděli jsme se ale, že v Imlílu seženeme všechno, co potřebujeme. Začali jsme tedy významně postávat kolem silnice a čekali, zda se nás někdo ujme. Současně jsme čekali, než z vedlejšího pickupu vyloží cihly, abychom se ho mohli zeptat, jestli nás nesveze a nabídnout mu za to 80 DH.
Ujal se nás taxikář, kterému jsme nabídli 80DH. Začal se hlasitě smát, že za to nás nikdo neodveze, že minimum by bylo tak 50 na osobu. Když jsme mu nabídli 100, zvýšil to na 150, což jsme postupně snížili až na 130. Kraťa mu vysvětlil, že nechceme platit 130, ale jenom 100, protože je nás šest a nechce se nám platit tolik, protože potřebujeme dvě auta. Borec prohlásil, že za 130 nás odveze všechny a ukázal na nedaleko zaparkovaný červený pickup. Tím byl obchod uzavřen a borec nás začal cpát do starého mercedesu, kam jsme se neměli šanci vejít. Pokusili jsme se s ním chvíli hádat na téma, že nám původně sliboval pickup, ale nemělo to příliš smysl. Nakonec jsme se narvali do mercedesu a vyjeli. Cesta připomínala tankodrom a mnohdy jsme se divili, že auto, zatížené sedmi lidmi, má stále ještě výfuk. V době,  kdy jsme sháněli taxík, nám došla od druhé skupiny SMS, že obchody ve městě opravdu jsou a že sedí v restauraci a dávají si chálec. Zaparkovali jsme na parkovišti a tím o nás hned vědělo celé město. Všichni obchodníci nás z dálky česky (pozn. překl. - samozřejmě nešlo o nějakou srozumitelnou češtinu, ale náznaky to mělo), začali vyjmenovávat české sportovce a vůbec se tak nějak vnucovat, abychom zašli nakoupit do jejich obchodu, nebo se najíst do jejich restaurace.
Člověku, který nám připadl, že to tu má celé pod palcem, jsme vysvětlili, že před asi půl hodinou dorazili do města tři Češi a jsou v nějaké restauraci. Člověk prohlásil něco na způsob, že o tom by musel něco vědět, protože to tu má celé pod palcem, a doprovázel nás, zatímco jsme procházeli restaurace a koukali, jestli tam naši nejsou.
Moc dlouho nám to nevydrželo (město bylo dlouhé a převýšení velké), takže jsme po chvilce sedli do restaurace, kde jsme se přesvědčili, že přestože je kolem půl osmé ráno, nám udělají normální jídlo a nejen nějakou malou snídani.

Majitel restaurace z nás byl evidentně nadšen, části z nás odnesl dovnitř batohy a těm, kteří si je odnesli sami, je pomohl aspoň sundat. Restaurace měla docela pěknou zahrádku a protože Verče bylo vevnitř zima, tak jsme si tam vybrali největší stůl a majitel nám ho hned připravil k sezení. Ve chvíli, kdy došel Libour, kategoricky prohlásil, že je mu tam hrozný vedro, že tady v žádném případě nebude a že jde dovnitř. Omluvil jsem se tedy majiteli s tím, že bychom rádi dovnitř. Objednali jsme si jehněčí kebab a colu.
Asi po deseti minutách se z kuchyně začal linout smrad spáleného masa. Protože vevnitř byla zima, Verča s Kraťou se střídavě pohybovali mezi zahrádkou a vnitřkem, což obsluze značně stěžovalo orientaci. Nakonec i Libour slevil ze svých kategorických zásad zůstat vevnitř a většinu času trávil na tolik nenáviděném slunci. Mezitím nám obsluha donesla předrm a po další půl hodině i objednaný kebab s hranolkama a rýži. K tomu jsme dostali tři misky s omáčkami, z nichž jedna vzdáleně připomínala hořčici (akorát byla příšerně ostrá, takže chuť hořčice, stejně jako chuť masa do ní namočeného, absolutně zanikala), druhá ultraostrý kečup (jen s tím rozdílem, že toto bylo ještě mnohonásobně ostřejší - tuto ingredienci bylo nutné spotřebovat rychle, protože začala pomalu rozežírat misku), a třetí majonézu (tu jsem raději nezkoušel, protože pekelně ostrou majonézu bych už asi v osm hodin ráno neunesl).
Po obědě jsme se začali balit k odchodu, z čehož majitel restaurace lehce posmutněl a přidal k dobru ještě několik českých sportovců. Pak nám řekl, že jsme jeho první čeští návštěvníci a že doufá, že se po cestě zpátky zase ukážeme. Velmi se mu zalíbilo Petrovo tričko s nápisem Google Česká republika a nabídl, že ho od Petra koupí.
Cestou nahoru jsme potkali další asi desítku obchodníků, z dálky volající "Nedved, Baros!!!" a nabízející nějaké úžasně neužitečné zboží.
Po asi stovce výškových metrů jsme narazili na něco, co by se dalo nazvat sídlištěm, obrovský komplex hliněných baráků, integrovaných do svahů zdejších hor. V údolí pak byl obrovský dům s několika věžičkami a bazény kolem, který pravděpodobně patřil nějakému místnímu papaláši.

Cestou jsme začali potkávat stále více lidí, vedoucí mulu, mezka, nebo nějak jinak vytuněného koně, naložené po okraj (pozn, autora - tato slovní kombinace je pouze obrazná - většina modifikací koní nemá žádné okraje) kanystry a potravinami, které mířily na horské chaty před námi. Poté, co si Vojta jednu z nich vyfotil, majitel  muly po něm chtěl 10 DH za fotku, takže ji Vojta byl nucen smazat.
Johny s Luckou se v jednu chvíli ocitli před funící mulou, odmítli se ale nechat předběhnout a raději zaujali tempo muly - tím se nám za chvíli ztratili z dohledu a nahoře byli o několik hodin dříve.

My, kteří jsme se zbaběle nechali předbíhat každou mulou, kterou jsme potkali (často i včetně těch, které šly proti nám), jsme začali nabírat menší zpoždění. Mě pomalu začalo zase bolet v krku, což se časem rozvinulo do stavu, kdy jsem nemohl skoro ani polykat, což mě začalo zpomalovat ještě víc.
Naštěstí jsem v tom nebyl sám (ostatní nesváděli svoji špatnou fyzičku na neschopnost polykat, ale třeba na celkovou únavu, způsobenou nedostatkem spánku předchozí noci), takže jsme se asi hodinu před chatou rozdělili na rychlou a pomalou skupinku (hodina je čas rychlé skupinky).

Po asi dvou hodinách jsme dorazili na chatu taky a ukázalo se, že jdeme akorát na večeři. Jediným problémem bylo, že Honza s Luckou byli v jiné chatě, než jsme byli my, ale nakonec jsme se uspěšně našli.

K večeři měla být jakási divná polívka (připomínající asi desetinásobně zředěnou rajskou polívku) a špagety. Když jsme dostali polívku, poznali v ní Petr, Honza a Lucka to, co si dávali dole ve městě na oběd a protože si dávali taky špagety, začali nám radit, ať se hodnně nadlábneme té polívky, že špagety budou ještě hnusnější. Při pomyšlení na to, že by mohlo být něco ještě horšího, než ta polívka, se mi zatočila hlava a jen jsem doufal, že teorie o tom, že arabové mají pro každý den globální jídelníček, kdy se po celém Maroku vaří to stejné, je chybná. Když vedle večeřící skupince donesli talíř plnej špaget a k tomu nějakou omáčku, o které se problému znalí vyjádřili asi jako o kečupu s octem, zhroutil se mi svět, jaký jsem ho dosud znal a začal jsem věřit i na globální jídelníček.
"Naštěstí" nám po deseti minutách donesli jídlo špagetám zcela nepodobné - brambory s vařenou zeleninou, pod kterou bylo vařené kuřecí maso; to celé v úpravě "Tajine" (pozn. autora - co je to tajine a to, že se tak jmenuje, jsme se dozvěděli až o dva dny později v Marakeši. Jde o keramický talíř, přikrytý kónickou keramickou pokličkou. Pod celým komplexem se potom zatopí a jako celek se to vaří/smaží/peče...a jiné kuchařské procedury. Při servírování to pak přinesou jako celek, jen na poslední chvíli odklopí a odnesou pokličku.. Ta keramická nádoba se jmenuje Tajine a vedle kebabu je to další tradiční marocký typ jídla).
Po večeři jsem si šel hned lehnout, ostatní se přidali někdy kolem dvacáté hodiny.